Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ale my chceme dodělati se toho, aby výtěžek práce neplynul ve prospěch jednotlivcův, nýbrž aby plynul ve prospěch celé společnosti a tedy tím způsobem, aby také stát měl své peníze, ne z daní, nýbrž z přímého výdělku práce a tím aby kryl své veliké a důležité potřeby.

A nyní mi dovolte, abych odbočil k tomu velikému a důležitému sociálně politickému požadavku, jehož výslednicí jest právě zákon o osmihodinové době pracovní.

Bylo zde řečeno, že zavedením osmihodinové doby pracovní rozmnoží se režie závodů, že tedy jaksi jest tu úbytek jistého kvanta národního výdělku, nebo národního hospodářství. My ovšem musíme konstatovati, že snad může jíti jenom o některé odbory, neboť o odborech, které závisí na intensitě pracovní, dávno je dokázáno, - nejen v hornictví, nýbrž i v kovoprůmyslu - že dělník odpočatý, dělník klidný, dělník náležitě honorovaný v osmihodinové době pracovní vykazuje větší pracovní intensitu, větší výkonnost, než při 11tihodinové době pracovní.

Já jsem nedávno byl v Dubí u Kladna, kde si mi dělník stěžoval, že nemůže ani dát všechny známky k zápisu své mzdy, poněvadž v době osmihodinové vydělává o celou třetinu více, než vydělal při 10tihodinové době pracovní. Tyto věci leží na snadě. Že bude předpokládati 8hodinová doba pracovní určité zvýšení režie, dá se pochopiti. Ale nedá se lidsky vnutiti, aby následky toho nesla ohromná armáda dělníků. Jestliže mohla býti zavedena 6tihodinová doba pracovní u různých úřadův, ústavův, ať veřejných, státních nebo obecních, proč by nemohla býti v dělnických odborech, ve výrobě zavedena 8hodinová doba pracovní? Žádných takových překážek tu opravdu není. Jest zde ovšem nebezpečí, které jest vyjádřeno tím, co jsme slyšeli před mým referátem, totiž nebezpečí těch silných jednotlivců, podnikatelů, kteří dosud těžili a těží z výsledku nadpočetné práce, kteří rychle bohatnou, kteří rychle shrabují bohatství, rychle stávají se statkáři nebo majetníky velkých objektů. Tito lidé ovšem mají přirozeně obavy a starosti z toho, že při 8hodinové době pracovní objeví se její vliv na výsledcích toho jejich celoročního počítání. Ale účelem státu není blahobyt malé třídy národa, nýbrž pokud možno nejvyšší blahobyt všech (Výborně!) a interes těch širokých vrstev musí jíti především před interesem těch několika jednotlivců. (Výborně!)

Nicméně řekne mi někdo: "A co budou dělat dělníci s tím ohromným časem, který jím vybývá? Tu slyšíme námitky, které jsou velmi zajímavé. Slyšíme tu, že ti dělníci nebudou moci toho času nijak upotřebiti, že se rozmnoží hospody, že se rozmnoží zábavy, že zjevy nepořádného života v řadách dělnictva budou značnější a početnější, než máme příležitost viděti. Chci konstatovati toto: opilec je špatný člověk, ať je dělník nebo buržoa. Ten poměr těch lidí, kteří ze života vyhledávají jen zábavy, je stejně veliký, jak u buržoasie, tak u dělníků. Kdyby v dělnické třídě ohromně veliká řada, veliká většina, nespočetná většina nebyla lidí řádných, pořádných, pořádkumilovných a kdyby to nebyla ohromná většina, která se pečlivě stará o zájmy své rodiny, kde by byl celý stát i celá společnost, zrovna tak, jako bychom chtěli několik ochlastů, se kterými se setkáváme v některé vinárně, které se dnes těší ohromným návštěvám a kde se stovky vyhazují jako papírky na cigarety, kdybychom chtěli tyto jednotlivce přičísti na vrub celé naší společnosti jiné, nedělnické.

My tu můžeme ovšem docela jasně říci: Vždyť si všimněte, před čím opravdu stojíme!

My stojíme před tím, že stát, který má všechny hospodářské podmínky ke svému ohromnému rozvoji, stát, který má dostatek půdy, který má materiálie, stát, který dobyl nedávno své politické svobody, přirozeně bude ohromně vyrábět, bude vyrábět pro cizinu, poněvadž má schopné dělníky, schopný národ, a bude míti příležitost, výrobu svou vyměňovat s druhými národy.

Co se vám tu objeví? Že ta města a střediska průmyslová, která dnes již vytlačují armády dělníkův a chudších lidí ze svých periferií, úplně propadnou industrialisaci, že vlastně, kde co bude volného, bude zabaveno, bude získáno pro výrobu, pro továrny atd. Ti dělníci, ti drobní lidé budou železným tlakem zákona hospodářského zatlačeni za periferie města, ale nejen za periferie tu bude zatlačen dělník, nýbrž daleko za tyto bývalé periferie města! Nebudou to ani Košíře, ani Radlice, nebudou to ani u Plzně ty obce, které leží vedle, nýbrž o mnoho dále bude se museti vystěhovati. Co tedy bude znamenati 8hodinová doba pracovní? Že umožní tento rozvoj, že umožní těm dělníkům, aby odešli bydleti a žíti z místa svého pracovního působiště, že je vrátí k půdě, že ti spořádaní, klidní, trpěliví a spořiví dělníci založí si své domácnosti, vystaví si své domky, že se vrátí k půdě, budou hospodařiti na tom malém kousku půdy, budou pěstovati zeleninu v té malé zahrádce, zkrátka, že se octneme tam, kde se dnes octlo obyvatelstvo Belgie (Posl. Zeminová. Anglie a Ameriky!) a Ameriky, že města tam representují opravdu jen to seskupení práce a to, co bydlí, co kde žije, jest daleko na kolik hodin za periferií města.

Tedy nemějte a nikoho nemusí plniti obavy, že 8hodinová doba pracovní dá dělnictvu a drobným vrstvám lidovým, tedy zaměstnanectvu, jen možnost, aby utrácely, nebo že jim dá možnost, aby se sháněly jen po zábavách!

My říkáme, že především jim dá možnost, aby žily jako lidé, poněvadž do dnešního okamžiku jako lidé nežijí. Práce nebyla radostí, nýbrž otroctvím a námahou, za niž se nedávalo to nejnutnější k životní existenci.

Tedy 8hodinná doba pracovní, pokud ji máme na programu dnešní naší schůze bychom se zpátky k pracujícím vrstvám českého národa vrátiti nemohli.

Nechci se dovolávati statistiky ani belgické, ani německé, ani rakouské, poněvadž se mně zdá, že ze statistiky by se dalo dokázati konečně všechno, pro i proti. Chci jen připomenouti tu zkušenost, že 8hodinová doba pracovní je zavedena nejen v Americe, je zavedena v Australii, v určitých oborech v Anglii, byla zavedena v sovětovém Rusku, a Vy víte, že i němečtí dělníci nejen v rakouském Německu, nýbrž i v říši za 8hodinovou dobou pracovní stojí a že si ji jistě též vydobudou. Fakt, že národohospodářský výbor německého Rakouska zamítl 8hodinovou dobu pracovní pro dělníky muže a ponechal ji jen pro ženy a nedospělé, ten fakt, myslím, že nás nemůže vyvésti z klidu, a to prostě z toho důvodu, poněvadž nikdo nevěří, že by bylo možné, aby u nás 8hodinová doba pracovní byla, a že by pokročilé, socialisticky pokročilé dělnictvo německé a německo-rakouské strpělo, aby pracovalo 9 a 10 hodin. To je, myslím, věcí více méně ujednání a více méně času. My vidíme v 8hodinové době pracovní ovšem veliký sociální pokrok, my v ní vidíme ohromný základ k další socialisaci a společenské úpravě. Je přirozeno, že zákon, který Vám byl předložen, je zákonem kompromisním, že to není ještě to, co si představujeme a co vlastně musí být základem příští sociálně spravedlivé společnosti; ale je to kostra, je to základ, jehož výplň, jehož maso má býti doplněno smlouvou mezi dělnickými organisacemi a mezi zaměstnavateli.

Jsou námitky na př. z řad železničních zřízenců; přicházejí kollegové, organisovaní dělníci a domáhají se 7hodinné doby pracovní. Musíme státi na tom, že je nutný jistý kompromis, jisté vyhovění také těm i jiným požadavkům a také těm interesům všeobecným, také těm zájmům dopravy, a že jisté kompromisy dočasné tu býti musí, že ani zástupci dělnictva nejsou sto a nemohou za nynějších poměrů přinésti takové usnesení, takové ustanovení zákonné, které by šlo ještě dále, nežli jest před vámi předložená předloha.

Také fakt, že předloha připouští nadpráci, že tedy předloha připouští přípravnou práci k provozováni podniku a že připouští také práci žen v noci pro určité lehké práce nebo pro určité skupiny výrobní, nebo pro výrobu, kde je nebezpečí zkázy produktů, ve svém celku nesmí zaraziti ani organisace dělnické, ani ženy nesmějí v tom viděti, že by byl učiněn nějaký kompromis na jejich škodu, nýbrž musí si býti vědomy, že tedy jen ten zájem všeobecný, způsob a postup výroby vyžaduje tu určitých kompromisův, určitých postupův a výsad a že jsou pro náležitý chod výroby a obstarání hospodářských statků nezbytně nutny.

Vedle toho my musíme ovšem konstatovati, že klademe na zavedení 8hodinné doby pracovní velikou důležitost, poněvadž pro nás právě v této přechodné době má znamenati regulátor nezaměstnanosti, ona má znemožňovati, aby zaměstnavatelé nebo podnikatelé, kteří mají dosti zaměstnání, dosti materiálu, a kteří mají všechny podmínky k výrobě, aby dlouhou dobou pracovní nezaměstnávali a nepřetahovali řadu dělníků, co by zatím ta ohromná část druhých hladověla a byla bez zaměstnání.

Tedy pro nás 8hodinná doba pracovní má ten účel a úkol, aby byla regulátorem pracovních poměrů, aby vnesla určitý řád a pořádek, aby znemožňovala vykořisťování tak, jak se s ním až dodnes shledáváme.

Já jen ke konci svých vývodů chci říci, že 8hodinná doba pracovní není snahou dneška, není otázkou těch generací, které stojí před námi, nýbrž že je snahou několika století. Všichni ti velcí myslitelé sociální, ať již to byl Tomáš Morus, ať již to byl náš Komenský, všichni ti myslitelé stojí na tom, že k obstarání všeobecných hospodářských potřeb stačí naprosto 8hodinná doba pracovní.

A president naší republiky Tomáš Masaryk, kterého budeme míti čest uvítati již v několika nejbližších dnech, sám roku 1905, tedy více než před 12 lety, jako myslitel a pracovník, jako průkopník sociálních lepších ideí, stál za 8hod. dobou pracovní, propagoval její zavedení, stál po boku těch, kteří v náležité úpravě pracovní doby vidí novou, lepší dobu nejen pro dělnictvo, ale i novou, lepší dobu pro celou společnost.

Zákon o 8hod. době pracovní, který nám byl výborem sociálně-politickým předložen, jest jedním z výsledků změny mocenských poměrů v novém státě.

Jest to výsledek, řekl bych, přátelštějšího, lepšího poměru, dokonalejšího poměru mezi oběma socialistickými frakcemi československého národu. Jest to první, řekl bych, onen výsledek naší společné práce. Kéž není poslední ke zdaru, ku prospěchu dělnictva a ku prospěchu celého národa!

Doporučuji co nejvřeleji Národnímu shromáždění jednomyslné přijetí zákona o 8hod. době pracovní. (Výborně! Potlesk.)

Předsedající posl. Konečný (zvoní): Ke slovu přichází další řečník občan Votruba. Uděluji mu slovo.

Poslanec Votruba: Slavné Národní shromáždění! Ve druhém měsíci naší působnosti ocitáme se před otázkou, která pro pracující vrstvy nejen našeho národa, nýbrž národův ostatních má velikou důležitost.

Není to otázka nová; otázka zkrácení doby pracovní vleče se tak dlouho, co trvá poměr dělníka k zaměstnavateli, vleče se u nás již dlouho a jest podporována snahami zástupců dělnických vrstev po znenáhlém zkrácení doby pracovní a po zavedení 8hodinové doby pracovní.

Původně u nás nikdo nestaral se o to tak před 100 lety, jak dlouho se pracuje. Nebyla práce předně tak namáhavá a vysilující, pak, vzpomínáme-li zřízení cechovních, kde poměr tovaryše k živnostníkovi byl čistě rodinný, stačilo úplně těch několik svátků do roka, zasvěcených dnů, stačily modré pondělky do doby, kdy byla u nás zavedena strojová výroba. Ale tato převrátila vše; dělnictvo cítilo ve stroji konkurenci a stroj připravoval dělníka o možnost výdělku. Továrník investici, danou do strojů, hleděl si nahraditi tím, že strhoval na mzdě dělnictvu. Nastal tak vzájemný boj.

Dělnictvo musilo pracovati delší dobu při nižší mzdě nežli dříve. Na počátku minulého století nebyla řídkostí práce 16 až 18 hodin a byla dokonce pravidlem; výjimkou byla práce 12-14 hodin. Když pak povážíme, že na příklad v Anglii, která dnes nám v otázce úpravy pracovní doby jest vzorem, počátkem minulého století i 7letá děcka pracovala v dolech po 10 až 14 hodin pracovní doby, když pak povážíme, že v bavlnářských továrnách na Porýní zaměstnány byly děti 4leté za 2 groše denní mzdy při stejné pracovní době 10-14hodin, chápeme zcela oprávněnost požadavku po zkrácení doby pracovní. (Souhlas.)

První klín do tohoto starého systému vrazil šlechetný utopista Owen, který jako tovární ředitel poznal veškeré neblahé následky přepínání tělesných sil dlouhou dobou pracovní a který potom jako továrník sám zavedl ve svých závodech poměry takové, že omezil práci dětí a práci ostatních ze 16hodinové snížil na 10hodinovou. Jeho příkladu bylo pak v Anglii následováno, takže mohlo se dále mluviti o velkém snížení; tak na př. v dolech durhamských a northumberlandských na 7 hodin denně. Bylo viděti, že nebylo to na škodu ani podnikateli, ani dělníkovi, že dělník v továrně více udělal, a také vydělal a podnikatel měl větší zisk. Znám je historický kop těchto uhlokopů, kde každým kopem kus uhlí utrhli a mohli tak učiniti proto, poněvadž nebyl uhlokop unaven, poněvadž při sedmihodinové době pracovní vydělal s dostatek, měl na slušné živobytí a měl také s dostatek času ke slušnému klidu. Že zkrácení doby pracovní není na škodu ani zaměstnavateli, dokazuje celá řada případů. Tak profesor vídeňské techniky Rziha před rokem 1900 uvedl, že při trojí šichtě, kde tedy počítá se šichta po 8 hodinách denně, využitkuje se 94 až 97 % denního času, při dvojí šichtě, dvanáctihodinné pracovní době, pouze 83 %.

Pan referent zmínil se také o zajímavých zkušenostech, které učinil ředitel železáren hraběte E. Nostitze v Rothavě v Čechách, kde bylo dokázáno, že při zkrácení pracovní doby pochodily dobře obě strany. Dělník při kratší době pracovní více vydělal, zaměstnavatel pak měl na určité výrobní jednotky menší náklad; vydělal tedy také více. Ředitel této továrny zjistil, že po zavedení osmihodinné směny na místo 12hodinové výroba nejen neklesla, nýbrž stoupla, a že dělníci, kteří při 12hodinové práci vydělali 1 zl. 70 kr. denně, přivedli to při 8hodinové práci na 1 zl. 80 kr. a naopak, kdežto při 12hodinové pracovní době přišla na jedničku určité váhy mzda 1 zl. 26 kr., klesla při zavedení 8hodinové pracovní doby tato míra pouze na 1 zl. 6 kr. Z toho vychází, že zkrácením pracovní doby byla zvýšena nejen mzda dělníkova, nýbrž i zisk podnikatelův.

Je tedy nesporně dokázáno, že zkrácení doby pracovní není jen v zájmu dělnictva, nýbrž že racionálně využito jest také v zájmu podnikatelově.

Připomeneme-li si konečně, co řekl o tom náš Komenský, kterého se tak rádi jinde dovoláváme, musíme se vysloviti pro zavedení 8hodinové doby pracovní. Pravilť Komenský ve své "Didaktice": "Den má 24 hodin; ty pro potřebu života a zdraví na tré rozděl, budeš míti osm hodin k spaní, osm k jídlu, procházkám, rozprávkám, hrám a rekracím jakýmkoli, osm zůstane ku práci, kterouž bez nesnadnosti a tesknosti konati můžeš, každou hodinu platného něco spravě. Počítej pak do tého dne šest dnů (sedmého celého k odpočinutí zanechaje), bude v tém dni ku práci hodin 48; v roce pak budeš jich míti dva tisíce, pět set a sedmdesát šest.

To jsou jen některé důvody, které jsem snesl, než přikročím k předloze samotné. A nyní k předloze samé.

Nepokládám to naprosto za žádné neštěstí, ani za chybu, že dnes o této předloze jednáme, naopak stojím na stanovisku, že bych nedovedl dobře chápat, že žijeme v československém demokratickém státě a že žijeme v československé republice, kdyby tato předloha na náš stolek vůbec nebyla dána. (Výborně!) Touto předlohou na venek jistě naznačujeme, jak chápeme demokratismus a jaké jsou úkoly českého demokratického státu, české republiky. Není tato předloha bez vad, není také bez chyb. Musím vytknouti se stanoviska živnostenského, že nebylo živnostenskému stavu popřáno, aby zaujal náležité stanovisko k jednotlivým jejím ustanovením, ačkoliv hluboce zasahuje do jeho zájmův a do jeho existence. Tak na př. jednání v sociálně-politickém výboru byla taková, že jsme se ani nedověděli o průběhu, že totiž byla předloha projednána a že se tak brzy octla na denním pořádku. To jsou ovšem nedostatky, které, i když k tomu dodáváme, že také ta expertisa nemohla býti dostatečná, že bývalo dosud zvykem v zákonodárství, vyslechnouti zúčastněné korporace - zde tedy korporace živnostenské, obchodní a průmyslové, jejichž jménem ovšem zde nemluvím - přece, ač jsou to jistě určité podle mého názoru vady, nejsou takového rázu, aby snad naše sympatie k celé předloze mohly podvrátiti aneb zmírniti.

My velice sympaticky, mohu říci, díváme se na tuto předlohu a i jménem živnostnictva mohu říci, že živnostnictvo nevidí v ní nějakého ohrožení své příští existence. Byla by to špatná živnostenská politika - bohužel, se u nás také provozovala - kdyby se myslelo, že záchrana živnostnictva spočívá jen v jistém ochranářství se strany státu, ochranářství, které se dává živnostenskému stavu na úkor stavův ostatních. Vím, že tímto ochranářským způsobem se chybovalo u nás, že živnostnictvo odvracelo se od vlastních svých svépomocných akcí, od vlastní směrnice, která mu má pomoci do budoucna. Před tím faktem žádný živnostník nemůže uzavírati oči, že kdyby měla se stanoviti 8hodinná doba pracovní jen pro průmyslové podniky a měla se stanoviti delší pracovní doba pro podniky živnostenské, neznamená to pomoc živnostnictvu, nýbrž jeho poškození, poněvadž pak by mělo nedostatek pracovních sil, neboť by dělníci živnostenští, když by byli postaveni nestejně co do pracovní doby s dělníky továrními, utíkali ze živnostenských závodů do továren a naše živnostnictvo octlo by se bez pomocného dělnictva. Tedy to naše živnostnictvo také zcela uznává.