Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Bylo nám zejména ve výboru nutno, zkoumati důvody hospodářské, důvody technické povahy, abychom mohli návrh, který nám byl předložen, propracovati a slavnému shromáždění doporučiti.

Budiž mně dovoleno několik slov o tom, zdali po stránce hospodářské jest možno, tento návrh provésti.

Dosavadní zákonodárství nemůže býti pro nás směrodatné, poněvadž skutečnost dávno předstihla dosavadní zákony o pracovní době.

V živnostenském řádu z r. 1885 jest ustanovení, které praví, že pro tovární podniky jest stanovena 11hodinová doba pracovní, a poněvadž o ostatních podnicích není tam nic řečeno, tedy přirozeně vyplývá z toho, že pro maloživnosti a ostatní pracovníky vůbec nebyla dosud žádná pracovní doba stanovena, vyjma ovšem v určitých ochranných zákonech, které se vztahovaly na ženy nebo mladé dělníky, a které ve své působnosti zasahovaly aneb upravovaly rámec pracovní doby pro tyto kategorie pracovníků.

Tedy maloživnosti, čeleď, zemědělské dělnictvo téměř výslovně byly vyloučeny z dosavadních zákonů; přirozeně také i pracovníci hlavou, úředníci, a to nejen v podnicích, které nepodléhaly živn. řádu, resp. které nenáležely k továrnám, nýbrž všechny kategorie, které zde neměly upravenou pracovní dobu, a kde úředníci také spolu pracovali v továrně neb v kancelářských místnostech k nim přiléhajících.

Tento fakt sám o sobě naznačuje, že, sáhneme-li k úpravě pracovní doby, musíme míti na mysli, aby tato nesrovnalost byla odstraněna, abychom upravili pracovní dobu aspoň v zásadě všeobecně tak, aby pro všechny kategorie pracujících byla platná. Neboť dosavadní rozdíl, který byl činěn mezi továrními živnostmi a mezi maloživnostmi, soudím, nebyl na místě a není také odůvodněn ani těmi důvody, které velice často pro slabší ochranu dělnictva v maloživnostech byly uváděny. Soutěž nemůže býti závislá na existenci malého podniku, na nižší mzdě neb na delší době pracovní, nýbrž může se jedině opírati o jiné podmínky hospodářského života, o určité úpravy zákonodárné, které by umožnily, aby maloživnost byla vhodným způsobem chráněna. (Hlas: Jakým?).

Na vrub dělnictva, na účet pracujících vrstev jest vyloučeno, aby dosavadní zákonodárství mohlo se stavěti. Podíváme-li se také do skutečných poměrů, seznáme, že i přes to, že zákon pro maloživnost nestanovil žádné pracovní doby, byla to maloživnost neb aspoň malé podniky, které téměř prvé přistupovaly k zavedení kratší pracovní doby. Jen stručný pohled, zejména do statistického šetření, které provedeno bylo kdysi v Rakousku roku 1905, a vydáno bylo v knize o tom roku 1907 - tedy šetření poměrně staré - ukazuje, že jsou to malopodniky, které nejdříve zavedly kratší pracovní dobu.

Já jenom poukazuji zde k tištěné zprávě, ze které vysvítá, že podle kolektivních smluv, jež dobrovolně mezi zaměstnavateli a zaměstnanci byly sjednány, můžeme shledati, že v letech 1910-1916 okrouhle pro 219.000 dělníků v Rakousku byla ujednána pracovní doba osmi-, ano nejvýš devítihodinová, a odpočítáme-li při tom podniky, které snad mohou býti dvakrát počítány, poněvadž se některé smlouvy v tomto období obnovily, můžeme na tyto smlouvy odpočítati okrouhle 70.000 osob podle praxe a znalosti, které tu máme, tedy přece jenom pořád okrouhle na 150.000 dělníků v průmyslu a živnostech požívalo podle uvedených kolektivních smluv nejvýše 9hodinové pracovní doby. K tomu třeba ještě uvážiti, že vedle těchto podniků jsou tu státní podniky, které nejsou k tomu počítány. Na příkl. tabákové továrny s několika tisíci dělníků, podnik obecní, podniky zemské, které také ve valné části měly kratší pracovní dobu; konečně hornictví s nejdelší pracovní dobou 9hodinovou, od r. 1901 zavedenou.

Vedle toho v kolektivních smlouvách nejsou ovšem započítány různé obory pracovní nebo různé podniky, které sice kratší dobu pracovaly, ale v nichž tato pracovní doba nebyla výsledkem výslovného ujednání ať písemné nebo ústní smlouvy a nemohla tedy býti pojata v příslušná šetření.

Přihlédněmež nyní k té okolnosti, od jaké míry změní se dosavadní poměry - máme tu ovšem po ruce šetření, jak pravím, staršího data z let 1905-1906 - což ovšem spíše posiluje naše důvody, neboť, jak již statistika kolektivních smluv nasvědčuje, mnoho se již změnilo, jistě ne ovšem k prodloužení pracovní doby, nýbrž k jejímu zkrácení. Podle tohoto šetření úředního pracovalo na příklad v Čechách nejvýše 10 hodin denně 55 % dělnictva v továrních podnicích, na Moravě 46 %, ve Slezsku 35 %. V obvodu obchodní komory pražské je toto procento ještě přestoupeno, pokud jde o procento v Čechách, a to činí 59 %. Tedy vidíme tu, že již před rokem 1907 více než polovice dělníků, na něž se šetření vztahovalo, pracovala kratší dobu než 10 hodin. Mezi těmito podniky, nejvýše 9 hodin pracujícími, byly zejména grafické závody, v nichž 95 % všech dělníků příslušného odboru pracovalo nanejvýš 9 hodin, dále čalounické, tedy odbory maloživnostenské, odbory malých podniků, v nichž 67 proc. dělnictva šetřeného pracovalo nejvýše 9 hodin. Přihlédneme-li ale v tomto oboru jenom k mužům zaměstnaným, shledáme, že z nich 75 %, tedy plné tři čtvrtiny dělníků, pracovalo pouze 9 hodin. Již tehdy pak ve strojnickém průmyslu pracovala čtvrtina dělníků, o nichž bylo konáno šetření nanejvýše 9 hodin.

Také v prvoprodukci, tedy ve skupině, kde bychom se mohli domnívati, že nejobtížněji bude možno pracovní dobu kratší zavésti, vidíme, že už tehdy bylo zaznamenáno, že 4 % dělníků pracovalo nejvýše 9 hodin a přes 20 % nejvýše 10 hodin, tedy také v této skupině je už tehdy zaznamenána pracovní doba 8-, nejvýš 9hodinová. Pokud běží o podniky, v nichž výroba může býti přerušována, tedy tam, soudím, že není se co obávati nějakého zvláštního nebezpečí, které by s tímto přechodem pracovní doby bylo spojeno.

Snad určité obtíže mohou dnes, zejména při nedostatku zapracovaných sil pracovních, při nedostatku strojů vzniknouti v závodech nepřetržitě provozovaných, poněvadž tyto závody pracovaly namnoze dosud ve 12hodinových směnách.

Ovšem my musíme přihlížeti k tomu, že těchto závodů je poměrně malý počet. V celém Rakousku bylo napočítáno závodů nepřerušeně provozovaných pouze 3.2 %, a to s 1.6 % dělnictva všeho, které v továrních podnicích padalo v úvahu. Tedy z těchto číslic vidíme zřetelně, že tu jde poměrně o nepatrný kontingent pracovníků, kteří dosud vydáni byli povinnosti, pracovati 12 hodin nepřetržitě. Také z těchto číslic, které jsem zde uvedl, jest zřejmo, že na dosavadních poměrech skutečných, odmyslíme-li si zákonná ustanovení, která byla daleko předstižena, v podstatě mnoho se nezmění.

My ovšem musíme přihlížeti dnes zejména také k tomu, že tato doba je zvláště příznivá pro to, aby tento zákon byl proveden, poněvadž nedostatek surovin, návrat vojínů z vojny, nedostatek látek pomocných, i do jisté míry nedostatečná těžba uhlí - vzniklá ovšem z jiných důvodů, nežli snad z krátké doby pracovní v tomto oboru - působí značnou nezaměstnanost.

Mohu Vám říci, že podle posledního zákona o podpoře nezaměstnaných zaznamenáváni jsou dělníci nezaměstnaní, kteří se hlásí o podporu, a již v posledních třech dnech bylo na př. u našich 17 svazův odborových v Praze - tedy pouze 17 svazů - zaznamenáno 1396 dělníků nezaměstnaných. Veřejný ústav práce v Praze zaznamenal pak 270 dělníků nezaměstnaných, úhrnem tu tedy vidíme, že již dnes je zaznamenáno přes 1600 dělníků nezaměstnaných v Praze, nepočítaje ovšem všechny odborové sprostředkovatelny práce, nepočítaje ústav na Žižkově, přihlášky na Smíchově, které nebylo možno v krátkém čase zjistiti, poněvadž nejsou ještě tiskopisy připraveny.

Ale již tato číslice, která podle přehledu tvoří nejvýše třetinu skutečného stavu nezaměstnaných v Praze, naznačuje, jaké obdobné asi poměry budou na venku v určitých průmyslových centrech.

A tu je tedy nezbytně nutno, abychom počítali s tím, že právě v těch závodech, ve kterých bude třeba přibrati větší počet dělníků na základě kratší pracovní doby, je nutno to umožniti tím, aby tato pracovní doba byla zákonem zkrácena.

Ostatně proti 8hodinné pracovní době nemluví také ani v normálních dobách nějaký zvláštní hospodářský důvod. Obavy, že zkrácením pracovní doby může klesnout výroba, že intensita pracovní ochabne, že náklady výrobní stoupnou, jsou dosavadními zkušenostmi a vědeckým bádáním vyvráceny. Již ta okolnost, že stroj moderní, dělba práce, vyžaduje určité duševní vyspělosti a pohotovosti dělnictva, které je možno se dodělati jedině při kratší pracovní době a náležitém odpočinku těla i ducha, nasvědčuje tomu, že moderní výrobě může daleko lépe vyhověti dělník inteligentní, jemuž ovšem musí býti dány podmínky, aby se mohl náležitě vyvinout, kteréžto podmínky jsou obsaženy právě v tom, že má dostatek času k odpočinku a svému sebevzdělání.

Již před řadou let, r. 1902, dokazoval při jedné příležitosti americký státník Wanderlip, že je veliký rozdíl mezi prací amerického dělníka a prací - tehdy srovnal to s dělníky vídeňskými - vídeňského dělníka. Poukazoval k tomu, že na př. ve Vídni jsou výrobní náklady kotle o určitém stupni výhřevnosti 1875 zlatých. Tentýž kotel téže velikosti stojí však v Americe 375 zl., tedy značně menší sumu. Ale při tom, vážené shromáždění, americký dělník pracoval již tehdy podle tvrzení tohoto státníka 8 hodin denně, kdežto vídeňský dělník 9, 10, ano i více hodin.

Dělník americký měl pří této práci průměrně 4 zl. denní mzdy, kdežto dělník vídeňský jenom 1 zl. 50 kr. Tedy přes to, že u dělníka vídeňského byla pracovní doba delší a jeho mzda nižší, přes to výrobní náklady určité jednotky pracovní byly ve Vídni větší než v Americe.

Ostatně tato věc není žádnou novinkou. Sledujeme-li pokroky technické vědy, tedy všude nalézáme o tom určité doklady a shledáváme, že dlouhá pracovní doba byla vždycky brzdou technického pokroku, neboť, pokud dělník je nucen pracovati 11, 12 hodin denně, pokud je nucen pracovati za nízkou mzdu, potud se podnikatel také namnoze nesnaží, aby zlepšoval své závodní zařízení, poněvadž zneužívá, resp. využívá krajně pracovní síly pracovníkovy.

Doklad toho, že může nejen dělník, ale i zaměstnavatel získati, přinášejí zejména mezi jiným - jako, řekl bych, takový školní doklad toho - závody Zeissovy v Jeně, které r. 1901 zavedly 8hodinnou pracovní dobu z dosavadní 9hodinné, a tu bylo shledáno, že na př. 30 lidí, poněvadž to bylo zvlášť zkoušeno a sledováno, vykonalo za 8 hodin tolik práce, co 31 lidí před tím za 9 hodin. Tedy na každého dělníka v průměru ročním přišlo o 10 dnů pracovních více než před tím při 9hodinné pracovní době.

Ale i mzda jejich při tom neklesla: Neboť výdělek dělníkův při 9hodinné pracovní době činil 61 pf. za hodinu, kdežto při 8hodinné stoupl na 71 pf. za hodinu, tedy doklad toho, že v tomto směru dělnictvo, poněvadž se pracovalo - a na to výslovně upozorňuji - v práci úkolové, od kusu, dělnictvo svou výkonnost zvýšilo.

Úspora výrobních nákladů taktéž se projevila v lepším a dokonalejším využitkování strojův a nástrojů. Uspořilo se vedle toho na světle, teple, využitkovalo se lépe zařízení závodní. O tom ostatně i u nás v Čechách již v letech 90tých napsal pozoruhodné pojednání ředitel železáren v Rotavě, který zavedl 8hodinnou pracovní dobu z dřívější 12hodinové a který poukázal na to, že výrobní náklady při určité jednotce váhy plechu klesly roku 1894 na 1 zl. 6 kr. s původních 1 zl. 26 kr.

Tedy také zde vidíme, že v tomto směru bylo zkoumáno, zdali výrobní náklady stoupnou, a i zde bylo dokázáno, že výrobní náklady klesly. Jest to pochopitelno také z toho důvodu a náš požadavek, respektive návrh, který sociálně-politický výbor slavnému shromáždění předkládá, je odůvodněn vedle těchto hospodářských a technických důvodů také důvody, které zejména dnes, vážení pánové, musíme míti na mysli.

Jsou to důvody, k nimž nás vede péče o zdraví a výkonnost dělnictva; o zdraví a výkonnost všech pracovníků, kteří dosud více než 8 hodin pracují. Podíváme-li se do statistik nemocenských pokladen, úrazových pojišťoven, všude shledáme doklady toho, že v těch oborech pracovních, ve kterých je delší pracovní doba, stoupá úrazovost a nemocnost dělníků. Jakmile se pracovní doba určitým ujednáním zkrátila, ihned možno konstatovati, že také počet onemocnění a úrazů klesl. Určitý doklad na příklad uvádí se ovšem z ciziny, z anglického Yorkshiru, kde po zavedení 8hodinné pracovní doby počet onemocnění příslušných kategorií pracovních klesl o celých 28 %.

Ostatně podíváme-li se do úmrtnosti dětí, která jistě je také v určité příčinné souvislosti s pracovní dobou, zejména potud, že musíme počítati s vyčerpáním otcův neb matek, vidíme, že v Anglii, i když budeme respektovati také ostatní zařízení a poměry sociální, přece jenom nalézáme i určité vysvětlení o pracovní době v tom, když musíme konstatovati, že v Anglii umíralo z 1000 dětí 150 v prvém roce stáří, kdežto v Rakousku 250, tedy, že na tom také, jak dokazuje se vědecky, má určitou zásluhu i delší naše pracovní doba.

Požadavek kratší doby pracovní jest tedy prostě příkazem technického vývoje a důsledkem technického vývoje výroby. Chceme-li v tomto směru, jak jsem již uvedl, zvýšiti výkonnost dělnictva, výkonnost pracovníků, musíme se postarati o to, aby si opravdu mohli náležitě odpočinouti a věnovati se svému dalšímu vzdělání. Toto vzdělání, kterému se věnují, to jistě je odvádí také od těch důsledků, které bylo možno pozorovat všude tam, kde je delší doba pracovní, a Anglie, která má pravě daleko kratší dobu pracovní než jiné státy, jen tomu může děkovat za svůj průmyslový rozvoj, za své rozpětí, kterého docílila na světovém trhu, jak mezi jiným naznačil to její průmyslník Mundella, který pravil: "Dlouhá pracovní doba pevniny chrání Anglii před její soutěží." Toho třeba si tedy všimnouti zejména tehdy, když budeme uvažovat o tom, zda také v poměru k mezinárodní soutěži, jíž budeme do jisté míry vydáni, můžeme se svou osmihodinnou pracovní dobou obstáti.

Není sporu o tom, vážené shromáždění, že při zavedení osmihodinné pracovní doby setkáme se s určitými obtížemi. Těch musíme si jistě býti vědomi, zejména při tom rozsahu, v jakém se zákon navrhuje. Ale předpokládám, že vědomi sobě jsouce těchto určitých obtíží, musíme s nimi počítati, a z toho důvodu také i v zákoně samém, resp. v jeho návrhu ocitají se určité výjimky, které tyto poměry respektují a které tedy jsou výrazem potřebného kompromisu.

Podíváme-li se do návrhu, vidíme, že hlavní jeho zásadou je zásada všeobecnosti, která jest vyjádřena také pojmem slova "zaměstnanci", a mimo to, že zákon sám omezuje se jen na úpravu pracovní doby. Nepojímá v sobě nedělní klid, nedotýká se dosavadních poměrů v podnicích, které jsou pro veřejnou službu určeny, jako obchody a hostince, jak mají býti kde otevřeny nebo kdy mají býti zavírány, poněvadž to je kapitola sama pro sebe - zkrátka zákon upravuje pouze v zásadě pracovní dobu, stanově ji průměrně na 8 hodin denně. Průměrně proto, poněvadž také v takových oborech výrobních, jak vidíme právě z § 1. návrhu zákona, jako jsou: zemědělství, doprava a železnice, nemůže býti počítáno s tím, že by tam pracovní doba mohla býti upravena jen na 8 hodin denně, neboť musí býti provedeny určité turnusy, které trvají nezbytně déle než 8 hodin. V takovém případě ponechává se ovšem příslušným kategoriím pracovním, aby se o rozdělení pracovní doby v určité lhůtě, dle návrhu nejvýše v čtyřnedělní, dohodly o tom, aby, stanovíce pracovní dobu tuto zásadně v prvním odstavci vyslovenou, nepřekročily. Očekáváme, že právě tímto ustanovením vycházíme vstříc těm rozdílným poměrům, a že zejména zemědělství, kde zákon vztahuje se na dělníky a pracovníky nežijící v domácnosti hospodářově, umožníme, aby bez obtíží osmihodinná pracovní doba i v této kategorií byla zavedena.

Podotýkám, že ve výboru sociálně-politickém bylo výslovně prohlášeno zástupci zemědělství, že si přejí, aby 8hodinná pracovní doba i na zemědělství se vztahovala, poněvadž se obávají odlivu pracovních sil z venkova do měst. My můžeme toto prohlášení jen uvítati, poněvadž jest dokladem toho, že zajisté i v zemědělství pracovní doba 8hodinná za určitých podmínek jest možna. (Tak jest!)

Působnost zákona tedy vztahuje se nejen na podniky živnostenské, po živnostensku provozované, hornické podniky, zemědělské podniky, dopravní podniky, nýbrž také na všecky závody a ústavy, ať kýmkoliv jsou provozovány, aneb fondovány. Tedy toto ustanovení znamená, že v československé republice přijetím tohoto zákona bude, až na určité duševní pracovníky, pro námezdní poměr téměř všeobecně 8hodinná pracovní doba zavedena. (Výborně!)

Zákon nemůže ovšem zasahovati příliš podrobně do poměrů pracovních. Této zásadě vyšel sociálně-politický výbor vstříc tím, že ponechal dohodám zaměstnavatelův i zaměstnanců, aby své přestávky pracovní a v důsledku toho i pracovní dobu libovolně si rozdělili, dbajíce ovšem zásadních ustanovení. Jen žádá návrh zákona, aby určité pracovní přestávky, nutné z důvodů zdravotních, byly dodržovány. Podotýkám při tom, že na př. v závodech nepřetržitě provozovaných mohou tyto přestávky odpadnouti, jestliže jinak povahou výroby jest takováto přestávka dělnictvu poskytována.

Ovšem vidíme již z toho, co jsem dříve uvedl, že počet takových závodů jest poměrně nepatrný, nehledě k tomu, že totéž šetření nasvědčuje také, že ve většině těchto závodů dodržovány byly určité pracovní přestávky i při dosavadní 12hodinné pracovní době.