Z těchto zásad vycházejíce,
přirozeně jsme pro nejdemokratičtější
zákony, jsme pro nejpokrokovější zákony
ve smyslu politickém, ve smyslu národohospodářském
i kulturním. Přirozeně že v tomto případě,
pokud se týče politických práv, neuznáváme
žádných privilegií stavovských,
žádných privilegií majetkových,
žádných privilegií politických.
Chceme rovnost občanskou před
zákonem, chceme rovné právo každého
občana bez rozdílu jeho majetkových poměrů.
Náš poměr k jednotlivým
třídám jest podle toho, jak zachovávají
se vůči nám. Zásadně jsme,
jak jsem podotkl, stranou protikapitalistickou, to znamená,
že přikloňujeme se k názoru, který
hlásá právo na existenci každého
člověka, zejména vrstev pracujících.
Neuznáváme za správné, aby živnostnictvo
bylo harangováno proti pracujícím širokým
vrstvám, nýbrž aby se sjednotilo a sorganisovalo,
aby hledělo hájiti svých zájmův
a také zájmů svého dělnictva
a širokých vrstev dělnických vůbec.
V tomto případě nedáme se více
zneužívati, jako se to dosud mnohdy stávalo,
k nespravedlivým politickým projevům a postupu.
Jsme pro nejdalekosáhlejší
reformy sociální, poněvadž jsme vrstvou
lidu méně majetného, po případě
nemajetného. A tudíž tyto sociální
zákony a sociální reformy přirozeně
platí také pro nás.
To by byly asi nejhlavnější
zásady, jimiž se chceme říditi. A nyní
přicházím ku programu, o němž
se má jednat. (Hlas: Konečně!)
Chci se zmíniti v krátkosti,
že byly činěny výtky, zejména
ve válce, i v této sněmovně, na tomto
místě, maloživnostnictvu, že ono ve válce
hledělo nezákonným způsobem využitkovati
situace ke svému obohacení.
Velectění! Chci naznačiti
jen, jaká byla situace maloživnostnictva za války.
Maloživnostník neměl z čeho vyráběti,
válečné centrály, které skonfiskovaly
veškerý materiál, tento nejprve dávaly
k disposici velkopodnikům, které s tímto
materiálem, jak se lidově říká,
keťasovaly, takže materiál, než jej dostal
živnostník, aby jej mohl zpracovati, do své
ruky, prošel několika sprostředkovateli.
Následek toho byl ten, že
materiál ten byl strašně drahý a přirozený
důsledek toho byl, že z drahého materiálu
lacino se nemohlo vyráběti a prodávati. Chci
upozorniti jen třeba na to, že bylo řečeno
i zde, že vyskytly se případy, že obuvník
prodával boty za 400 K. Boty za 400 K je cena strašná!
Uvažme ale, za jakých podmínek ten malý
obuvník ty boty vyráběl! Veliká firma
obuvnická, Baťa ve Zlíně, který
je všeobecně znám jako největší
zbohatlík snad válečný v naší
české republice, prodávala sice boty za 200
až 300 K, ale vzhledem k tomu, zač měla materiál,
tyto boty byly daleko dražší, nežli boty
za tutéž cenu od maloživnostníka. Firma
Baťova měla ohromné spousty materiálu
k disposici, kůži za úředně stanovenou
cenu 16-20 K, kdežto maloživnostník za totéž
množství a tutéž kůži musil
platiti pod rukou 150-200 K za 1 kg. (Slyšte!) Kdyby
byl měl býti živ maloživnostník
z úředního přídělu,
ať již to byl obuvník, pekař atd., jiní
a jiní, dávno by těch lidí zde nebylo,
byli by zemřeli hlady, poněvadž na př.
obuvník dostával příděl na
měsíc pro celou svou dílnu 2 kg. kůží,
tedy nemohl býti prostě z toho živ a musil
kupovati pod rukou materiál za úžasné
ceny.
Stejně se dařilo krejčím.
Krejčovské fabriky měly od bavlnářské
ústředny materiál za t. zv. maximální
ceny, které se pohybovaly při látkách
od 10-50 K. Za tyto látky ale maloživnostník,
poněvadž jich nedostal vůbec, musil platiti
pod rukou různým keťasům - a zejména
to byli většinou polští a vídeňští
židé - 300-400 K. Pak se, velectění,
divíte, že žádal za šaty 1500 až
2000 K, když musil platiti tak ohromné ceny za materiál!
Za podšívky, které stály před
válkou 1 K, musil platiti 60-80 K, za nitě, které
stály před válkou 50 haléřů,
musil platiti 40 až 60 K, kdežto továrníci
měli materiál za úředně stanovené
ceny. Na př. pokud se týče nití, bylo
možno, aby maloživnostník mohl z úředního
přídělu, který dostával, vyrábět
a svou existenci a existenci svého dělníka
uhájit? Dostal dvě cívky nití na tři
měsíce, velectění! Nitě, které
stály sice 58 haléřů, ale když
tytéž nitě musil opatřovati pro sebe
a své dělnictvo, musil za ně platiti 60-80
K. Takovým způsobem se hospodařilo, takovým
způsobem se proletarisoval tento malovýrobce. A
že zůstal ještě, vidět v tom velkou
životní energii, že tento stav takové
strašné překážky přetrpěl.
Pokud se týče pekařů,
velectění, na pekaře byly největší
stesky, zejména pokud se týče špatné
jakosti chleba. Já neobhajuji špatností, ale
chci konstatovati fakta, která se dála. Jak, velectění,
mohl vypadati a může ještě dnes vypadati
chléb, když mele se na 93, 95 až 100%, totiž
když z obilí se vůbec žádné
otruby nestahují, když se mele mouka nejhoršího
druhu a z nejhoršího obilí?
Velectění! Víte,
jaké důsledky mělo zejména ono premiování
za rychlé odvádění obilí. Vzhledem
k tomu, že vláda rakouská tehdy chtěla,
aby co nejrychleji obilí se dostalo do mlýnův,
obilí bylo vesměs mokré, obilí bylo
porostlé, obilí bylo takového druhu, jak
si Vám zde dovolím ukázati ukázku
z mlýna horeckého u Olomouce. (Ukazuje hrst
obilí.) Jest možno z takového obilí
vymlíti mouku zdravou, vymlíti mouku, která
by měla tytéž možnosti a vlastnosti pečivosti
jako mouka zdravá, čistá, neporostlá?
Z toho obilí se, prosím, dosud mele mouka v
horeckém mlýně na Olomoucku.
Když horecký mlýn
oznámil to Válečnému obilnímu
ústavu v Brně, že je nemožno z takového
obilí mouku vyráběti, odpovědělo
se jim: "Semlít ji musíte, však to jíst
nebudete." (Hlas: To se ví! Jenom luza!) Ale
to museli jísti pracující vrstvy a mezi ně
patří také maloživnostnictvo. Z takové
mouky chléb musel býti ovšem mizerný,
plesnivý, nejedlý a pak se ovšem nedává
vina těm, kteří to zavinili, té správě,
té organisaci zásobovací, nýbrž
těm, kteří to zrobili, maloživnostnictvu!
Jaká byla drahota výrobních
prostředků u živnosti pekařské,
přátelé, dovolím si ukázati
jen na drahotě dřeva.
Dřevo stálo před
válkou 8 K, dnes stojí totéž dřevo
120 K. Co dělá největší drahotu
při tom dřevě? Ne to dřevo samo, nýbrž
zejména dovoz. Za dovoz toho dřeva platí
se dnes 60 až 80 K. Přirozeně zdražuje
se tímto způsobem výroba nejlidovější
potraviny, chleba.
A obchodníci? Jak se jim dařilo?
Mnohým malým obchodníkům
- velkých já neobhajuji, ti keťasovali, ale
těm malým - sebrali veškeré zboží,
zejména vlněné a bavlněné,
a to, velectění, na váhu, tak že na
př. se staly případy, že košile
byly na váhu odebrány a placeny, 5-6 K za jednu
košili přišla ta cena, ale táž centrála
za 14 dní tytéž košile prodávala
týmž obchodníkům za 25-30 K.
Tak se hospodařilo! Přirozeným
následkem toho byla ohromná drahota, která
se potom svezla na ty, kteří přímý
styk s konsumenty udržují a udržovati musí.
Při natěračích,
malířích a podobných stavebních
živnostnících byly zdraženy o mnoho tisíc
procent suroviny. Tak na př. fermež, která
stála 1.20 K, dostoupila až na 80 K. Zač mohl
pak býti takový nátěr, zač
mohl pracovati takový stavební živnostník?
A tyto ceny jsou dosud!
A nyní přijdeme k tomu,
čím živnostnictvo malé nyní nejvíce
trpí. Za války trpělo stejně jako
pracující vrstvy tím, že odnášelo
ony největší oběti nešťastné
války. Byli to dělníci, maloživnostníci,
byli to malí zemědělci, byly to prostě
široké vrstvy lidové, které narukovaly
a obětovaly své životy a své statky.
Maloživnostník nebyl vyreklamován, aby mohl
zbohatnout, jako zbohatli mnozí v této válce.
Ten musil odejít, nechat svou živnost i rodinu úplně
v šanc, jeho se žádný nezastal, jeho živnost
musila býti zastavena. A nyní se nám vrací.
Vrací se nám jako proletář, jako člověk,
který nemá provozovacího kapitálu,
který nemá prostředků výrobních,
prostě člověk ten zde stojí téměř
nahý.
Předevčírem
byla zde přijata předloha, zajisté velice
spravedlivá a správná, dávající
zákonitý nárok na život nezaměstnaným.
Já zde apeluji, velectění, na to, abyste
také toto právo na život přiřkli
maloživnostnictvu, vracejícímu se z vojny.
Nechceme almužny, nechceme darů, chceme jenom to,
co se nám může dát, když se bude
chtíti. Chceme laciný materiál, který
je k disposici, chceme prostředky finanční,
které jsou k disposici a kterých zasluhuje maloživnostnictvo,
aby se mu jich dostalo.
Zjistil jsem, že vedle velkých
skladišť, která jsou v soukromých rukách,
jsou veliká skladiště materiálu válečného,
kterého vojenská správa již potřebovati
nemůže a nebude.
Je nutno, aby tento válečný
materiál, pokud ho může maloživnostnictvo
potřebovat ke své výrobě, byl cestou
co nejkratší bez širokých a dlouhých
byrokratických opatření - která se
opět zde v české republice zavádějí,
jak tomu bylo ve Vídni - přímo maloživnostnictvu
přidělen.
Chci při této příležitosti
upozorniti na to, že ty ohromné spousty národního
majetku mohou býti různým způsobem
zničeny, po případě i nepovolanými
živly rozebrány a rozkradeny, jak se to již v
mnohých případech stalo. Upozorňuji
na to, aby zejména naše vláda česká
postarala se o to, aby demobilisační materiál,
který likvidační komisí má
se rozdělovat ve Vídni podle určitého
národnostního nebo státního klíče
jednotlivým národům, tento drahý materiál,
jehož je za miliardy, nebyl, jak je tomu až dosud, v
pravém slova smyslu rozkrádán.
Uvedu jen některé případy,
které jsem zjistil. Tak na příklad v největším
skladišti vojenském v Brunnu im Gebirge zmocnila se
červená garda vídeňská násilím
těchto skladišť, vyplenila je, zejména
celý automobilový park a ty automobily rozprodala
za pár set korun židům, zejména polským
židům. (Posl. Nekvasil: Za 300 K automobil!)
Automobily, parní pluhy a stroje ukradla nám rakouská
vláda, a je povinností, aby se tyto věci
dostaly také v příslušné míře
nám do rukou, (Posl. Zeminová: Nebo nebudeme
platit rakouské dluhy státní!) Veškerý
materiál automobilový ve Vídni byl vyrabován
a rozkraden.
Ve Fischamendu ohromné zásoby
železa, které obsahovaly 2000 vagonů, byly
prodány od oka v množství asi 1000 vagonů
za velice nízkou cenu velkotovárníkům,
velkopodnikatelům a opět zejména židům
vídeňským a polským.
V arsenálu vídeňském
bylo rozprodáno velké množství strojních
pušek polským židům po 5 korunách
a polská vláda koupila těchto strojních
pušek 12 vagonů po 100 K.
Klosterneuburské skladiště
prodáno i s materiálem německé firmě
za třetinu skutečné ceny, a aby se zatušovalo
velké vykradení zásob koží v
arsenálu vídeňském, byl tam založen
oheň, který domnělé zásoby
zničil, kterých již tam nebylo, ale při
tom zničil i hamry, které stály 28,000.000
K, o které bude oloupen ne ten rakouský stát,
ale ta naše kvota demobilisačního materiálu,
který máme dostat.
Upozorňuji na to proto, velectění,
aby na to bylo pamatováno, že tyto rozkradené
a zničené zásoby musí býti
počítány na kvotu bývalého
Rakousko-Uherska, respective na kvotu rakouského Německa
a ne na kvotu celkovou, poněvadž bylo povinností
německo-rakouské vlády, učiniti opatření,
aby takovýmto způsobem ohromné spousty národního
jmění nebyly odstraněny. Materiálu
je dosti, aspoň v mnohých věcech.
Jest tedy potřebí jenom
chtít ten materiál rozděliti, opatřiti,
zjistiti a přímo přiděliti také
maloživnostníkům. Dosud se rozděluje
materiál rozdělovacími komisemi, v nichž
živnostenské organisace nemají buď žádného,
nebo naprosto nepatrného zastoupení. Následek
je ten, že také v naší československé
republice nadržuje se v tomto případě
velkovýrobcům, velkokapitalistům a jsme utiskováni
my, maloživnostníci. Přejeme si právem,
aby tento systém hned od počátku byl zakřiknut,
aby toto slavné Národní shromáždění
uvědomilo si, že má také povinnost k
malovýrobci i střednímu výrobci, aby
hledělo přiměti rozhodující
kruhy vládní, aby bylo pamatováno ve zvýšené
míře na podporování ne nějakou
almužnou, nýbrž opravdu seriosní politikou
živnostenskou. Nechceme žádných almužen,
nechceme žádných darů, chceme jenom
právo, chceme jenom existenci, chceme jenom za těchže
podmínek vyráběti a existovati, jako existují
a vyrábějí velcí. Nechceme, aby privilegia,
která byla v rakouském státě na prospěch
velkoprůmyslu, přenášela se také
v naši českou republiku. Přidělte materiál
maloživnostníkům přímo, bez zprostředkovatelů,
kteří již nato čekají, aby ty
miliony, které vydělali při vojenských
dodávkách, vydělali opětně
při rozdělování demobilisačního
materiálu, jehož se chtějí zúčastniti
různými velkokapitalistickými konsorcii.
Tím končím. (Výborně!)
Předseda.
Ke slovu přichází druhý řečník,
občan Netolický. Uděluji mu slovo.
Poslanec Netolický:
Vážené Národní shromáždění!
Používáme první
příležitosti, která se nám naskytla,
k tomu, abychom se pokusili upoutati Vaši pozornost k otázce
maloživnostenské tím, že se pokusím
vylíčiti neblahý stav povolání
našeho a tím poukázati na povinnost, která
celé společnosti, respective naší vládě,
z tohoto stanoviska povstává.
Živnostnictvo nastalou válkou
ocitlo se v postavení snad horším, nežli
každý druhý stav u nás. Je známo,
že vyhlášením války roku 1914 nastala
určitá stagnace ve výrobě a zvláště
ve výrobě malé.
Živnostník byl téměř
bez zakázek jednak proto, poněvadž jeho zákazníci
povoláni byli k službě vojenské, jednak
proto, poněvadž v pozdější době
nebylo s dostatek materiálu, jehož by byl ku provozování
své živnosti potřeboval. Vojenská správa
bývalého Rakouska, která neměla žádného
pochopení pro stav živnostenský, také
s počátku nepamatovala ani v nejmenším
na to, že má určitou povinnost, aby státními
dodávkami zaměstnávala stav živnostenský,
jenž se tehdá v naprosté nezaměstnanosti
nalézal, a teprve v době pozdější
došlo k nápravě. Některým odvětvím
živnostenské výroby naší dostalo
se zakázek a tím také práce. Nedostatek
materiálu, který zvláště utvořenými
vídeňskými ústřednami dosáhl
takového stupně, že suroviny byly pro živnostnictvo
naše naprosto nedosažitelny, přivedl stav živnostenský
téměř na pokraj záhuby. Nechci hájiti
těch, kteří, ať již jakýmkoli
způsobem, nabyli jakéhosi finančního
zisku, ale mám na zřeteli celou spoustu nejmenších
živnostníků, kteří ku konci války
ocitli se v postavení ne kritickém, nýbrž
přímo zoufalém. A o ty nám jde a pro
ty právě měl jsem jaksi za svou povinnost,
vyvolati jakýsi zájem ve ct. shromáždění
nynějším.
Živnostnictvo navrátilo
se nám také z velké části z
války k rodinným krbům a nemá ještě
možnosti ani prostředků, uhájiti svou
existenci. Rádo by pracovalo, má snad i zařízení
svých dílen a mělo by zákazníky,
ale nemá ani potřeb ani materiálu. Proto
má po této stránce uvolnění
demobilisačního materiálu neobyčejný
význam pro živnostnictvo vůbec a neobyčejný
význam pro lidové ošacení zvlášť.
My spojujeme tyto dva zájmy, poněvadž těsně
spolu souvisí. (Posl. Zeminová: "Kdo zadržuje
to rozdělování zásob? Vzdyť to
trvá do nekonečna!") Rozdělování
zásob zdržuje jedině a pouze naše státní
správa nebo byrokracie tam zavládnuvší.
Je-li známo, že pouze v brněnském monturním
skladišti, jak právě kolega referent se zmínil,
jsou neobyčejně velké zásoby, které
povrchním odhadem byly oceněny na 21/2
miliardy korun, tedy stačí to k tomu, že by
uvolnění části, zvláště
té, které vojenská správa jistě
potřebovati nebude, nedostatku surovin živnostenských
značně se ulevilo. Je zajímavo čísti
v dotčeném seznamu, že nachází
se tam 258.927 kusů prostěradel, 100.515 m
ručního plátna (Posl. Zeminová:
"Slyšte, a my nemáme se čím utřít!"),
400.000 m smíšeného tkaného kalika,
563.207 m různých podšívek, 382.162
m různého sukna (Posl. Zeminová:
"Kdo má dost, ten se na to klidně dívá!"),
319.582 m bavlněných, smíšených
a papírových látek, 63.717 m dámské
látky a flanelu, 52.000 košil a 96,000.000 m
nití různých a velkého, ohromného,
množství hotových věcí pro vojsko.
Když slyšeli jsme zde také stížnosti
zemědělstva na nedostatek potřeb pro ně
a najednou se dovídáme, že na př. v
olomouckém skladišti nachází se 40 vagonů
pouze podkov vedle jiných spoust v pravém slova
smyslu materiálu, musíme vysloviti podivení
nad tím, že státní správa té
neobyčejné nouzi o materiál, jakou zde máme,
nehledí odpomoci a nehledí ji odstraniti tím,
aby materiál tento uvolnila a umožnila tak živnostníkům
práci a širokým vrstvám lidovým
pak ošacení.
Již kolega Mlčoch zmiňoval
se o tom, že výtky, které při debatě
o zásobování byly zvláště
živnostnictvu činěny, že ono nese také
část viny na neobyčejném zdražování
výrobků živnostenských, musíme
uvést na pravou míru. Musíme uvésti
to s tím poukazem, že živnostnictvo, specielně
živnostnictvo malé, které máme v tomto
případě na zřeteli, bylo přece
finančně slabé, nedostatečně
dotované, aby mohlo míti nějaké zásoby,
které by prodávalo, a tím neobyčejným
způsobem získalo na jedné, a výrobky
samé hledělo zdražovati na druhé straně.
Malý živnostník musil kupovat vždy výrobek
tenkráte, když ho potřeboval, a platiti cenu,
jakou ten výrobek tehdy měl, aneb za cenu, za jakou
si jej vůbec opatřiti mohl. To vše kolega Mlčoch
také uvedl, na příklad, kdy kůže
v maximální ceně byly prodávány
za 16, 20 K, musel maloživnostník platiti 150 K, kdy
metr látky stál snad 60 až 80 K, malý
živnostník musel platiti 400 K.