die Steuerabschreibungen hinansgelangt sein mürben. Ich könnte Ihnen, meine Herren, eine ganze Reihe von Fällen erzählen, in denen in den ärmsten Gemeinden tatsächlich die Landwirte geplündert worden sind. Ich könnte einige Fälle angeben, wo die Zugtiere oder die Milchkuh gepfändet worden sind. Wäre nicht rasch Hilfe gekommen - hier erlaube ich mir zu bemerken, daß die Reiffersenkassen bei der Notstandsaktion sehr Segensreich gewirkt haben, - So Ware das Zugstück, die einzige milchende Kuh auch tatsächlich aus dem Stalle genommen worden.

Unser Müllerverband, resp. einzelne Mitglieder des Müllerverbandes hatten um Abschreibung der Erwerbsteuer angesucht.

Wie diese Steuerabschreibung ausschaut, bin ich in der Lage einen interessanten Fall anzuführen.

Einem Müller aus Trautenbach waren für 1904 29 K Erwerbsteuer vorgeschrieben. Auf sein Ansuchen um Nachlaß erhielt er 2 K 16 h abgeschrieben.

Nun, meine Herren, wofür nimmt der Müller 2 Kronen? Für das Papier, für seine Arbeit oder für seine Gänge nach Trantenau.

Es ist die reinste Ironie, wenn man die Steuerträger in dieser Weise behandelt.

Ich gehe von dem Standpunkte aus: Man soll jene Leute zahlen lassen, welche ein großes Einkommen und ein großes Vermögen besitzen, nicht aber den Verunglückten, nicht den Bettler besteuern! Das ist keine Steuermoral! Aus diese Weife nimmt man den armen Familienvätern und ihren hungrigen Kindern den letzten Bissen Brot vom Munde, das letzte Kleidungsstück vom Leibe weg, um von dem Erlöse hiefür die ungerechte und unmoralische Steuer zu entrichten!

Meine Herren, ein Großkapitalift oder Großgrundbesitzer lächelt hierüber und doch ist es die reine, die nackte Wahrheit.

Der frühere Finanzminister Böhm=Bawerk, der doch noch ein gewisses Gerechtigkeitsgefühl für die notleidenden Steuerträger befaß, hat mir seinerzeit im Gerichtsbezirke Marschendorf wenigstens 18 bis 20 Personen, welche mit einer ungerechten Personaleinkommensteuer beglückt wurden, tatsächlich befreit, und es ist vorgekommen, daß einem armen Teufel, dem ein Winterrock gepfändet worden war, der selbe über telegraphische Weisung des Herrn Finanzministers seinem Besitzer zuruckgeschickt werden mußte.

Nun, meine Herren, man hätte geglaubt, dasß man an so einen Steueroberinspektor, der in der ungerechtesten und unbarmherzigsten Weise die ungerechten Steuergulden herauspreßt, gewisse Weisungen ergehen lassen wird. Nun hat man, Gott bewahre, solchen Steueroberinspektor später zum Finanzrate befördert. Sein Nachfolger ist uns vorderhand noch nicht bekannt, wir wissen nicht, wie er sich entpuppen wird.

Im Jahre 1897 war durch die HochwasserKatastrophe eine ganze Reihe von Objekten an der oberen Elbe und Aupa Von den Fluten weggerissen worden.

Wollte ein solcher Besitzer sein Werk in Betrieb setzen, so war er gezwungen, die vernichteten Ufermauern bei feinem Wehre, bei feinem Werke wiederherzustellen; da man nach dieser furchtbaren Katastrofe von Seite des Staates und des Landes endlich daran ging, die obere Elbe und obere Aupa zu regulieren, wurde den Werkbesitzern aufgetragen, die bauten so herzustellen, damit spater bei der Regulierung der Staat u. s. w. an diesen Bauten nichts mehr zu ändern hätten. Diesen Wetkbesitzern wurde versprochen den hiefür ausgelegten Mehrbetrag zu ersetzen.

Nun, meine Herren, man hätte geglaubt, daß der Mehrbetrag für den vom Staate und Lande vorgeschriebenen Bau nach einem halben Jahre oder nach kurzer Zeit zurückerstattet werden wird. Weit gefehlt!

Nun, meine Herren, bis heute wurde eine solche Refundierung nicht geleistet, die Berunglückten haben noch immer das Bergnügen, von dem ganzen RefundierungsKapital Zinsen zu zahlen. Ist dieses Bergehen gerecht?

Weiterhin wurden auch einzelnen Besitzern unverzinsliche Darlehen gewahrt; selbstverständlich wurden diese unverzinslichen Darlehen auf den Besitzständen in erster Hypothek versichert. Wenn nicht möglich als erster Satzpost, so doch als zweiter. Die Leute haben diese Kapitalien verbaut, aber Sie reichten nicht hin; so mußten wieder weiter neue Schulden gemacht werden. Durch nachfolgende Hochwässer, durch den schlechten Geschäftsgang haben die Verunglückten neuerlich ge-

litten, ihre Kreditfähigkeit war unterbunden. Ihr Ansuchen um Rückversetzung dieser Staatsdarlehen hinter andere Satzposten oder um Abschreibung dieser Gelder wurden nicht bewilligt und deshalb sind schon mehrere Besitzer von ihrer heimatlichen Scholle vertrieben worden.

Auch jetzt, meine Herren, werden durch den schlechten Geschäftsgang verschiedene Leute nicht in der Lage sein, ihren Verpflichtungen nachzukommen, und sie dürfen über kurz oder lang von ihrer Scholle Vertrieben werden. Meine Herren, der Staat dürfte dann wahrscheinlich von dem geborgten Gelde auch nichts erhalten.

Aber das eine kann und muß ich sagen, daß der Staat getreue, brave, wirtschaftliche und fleißige Staatsbürger von ihrer Scholle vertrieben hat und daß das von den Vätern ererbte Kapital, das selbst der Hände Fleiß, die Arbeit von 40 bis 50 Jahren, ja mehrerer Generationen verloren gegangen ist. Und durch wen? Durch die Mithilfe des Landes und des Reiches. (Sehr richtig!)

Es wurde auch im Jahre 1897 und 1898 versprochen, daß man die Aupa und die Elbe so Schnell als möglich regulieren werde, ich muß konstatieren und gebe recht gerne zu, daß in der ersten Zeit der Staat und das Land ziemlich rasch eingegriffen haben, daß schon ein großer Teil am Oberlaufe tatsächlich reguliert worden ist.

Aber, meine Herren, es gibt auch noch Stücke zwischen den regulierten Ufermauern, es gibt auch noch Dorfgemeinden, die zwischen oder flußabwärts der regulierten Stellen liegen, die einer größeren Gefahr ausgesetzt sind, wie früher.

Die für 1904 und 1905 zur Durchführung zu gelangenden Uferstrecken wurden nicht gebaut, ja man hatt diesen Bau fast ganz eingestellt.

Bei uns wäre am 8. und 9. Mai dieses Jahres fast zu einer Überschwemmungskatastrophe gekommen. Die Aupa war schon ausgetreten, und eine gange Reihe Häusler und Bewohner Sind auf die Anhöhen und Hügel geflüchtet.

Die Gefahr ist bis jetzt noch nicht beseitigt. Der Landtag wird 4 Millionen Kronen zu Notstandszwecken bewilligen. Durch die

vielen Unglücksfälle sind die Bezirke total verarmt, überschuldet. Die Gewerbetreibenden haben den Kredit verloren. Die so notwendigen Straßenbauten, Straßenreparaturen, Meliorationen müssen unterlassen werden. Die Landwirte sind nicht im Stande, sich das nötige Zugvieh, viel weniger als das Zuchtvieh anzuschaffen, und die schönen Erfolge, die unsere Rindviehzuchtgenossenschaft im politischen Bezirke Trautenau in den letzten Jahren errungen hat, sind vernichtet. Das Kleingewerbe krankt, die Arbeiter, ja selbst die Industrie leiden unter den traurigen Folgen der Not.

Ich möchte mir zum Schlüsse erlauben, an die Regierung nachfolgendes dringende Ersuchen, respektive nachfolgende Bitten zu stellen:

1. Den in meinen Wahlbezirken begangenen Fehler dadurch gutzumachen, indem man denselben eine nachträgliche entsprechende geltliche Unterstützung zukommen lasse.

2.    Den im Jahre 1897 verunglückten Bezirken, Gemeinden und Privaten ihre Guthaben (Refundierungen) ehestens auszuzahlen

3.    Den berechtigten Ansuchen um Abschreibung unverzinslicher Darlehen die Gewährung zu erteilen.

4.  Die gesetzlich beschlossenen Regulierungsarbeiten an der oberen Aupa und Elbe raschestens durchzuführen und den Silberbach, Zufluß der Elbe, in das Regulierungsprojekt mit auszunehmen

5.   An den hohen Landtag, resp. Landesausschuß die Bitte zu richten, meine so schwer heimgesuchten Bezirke bei Aufteilung der Beträge für Straßen-, Wegbauten, für Meliorationen, für das Kleingewerbe in Wohlwollender und entsprechender Weise zu berücksichtigen.

Hier habe ich noch einen Resolutionsantrag von Seiten des Herrn Kollegen Wolf bekommen und bitte auch um dessen Annahme.

Der hohe Landtag wolle beschließen:

Der hohe Landesausschuß wird ausgefordert, bei Verteilung der vom Landtage beschlossenen Notstandshilfssumme, die von der Dürre des letzten Sommers schwer heimgesuchten Bezirke Teplitz, Dux und Bilin ausgiebig, gemäß den konstatierten Schadenziffern, zu berücksichtigen.

Nun, meine Herren, wenn meine Bitten in Erfüllung gehen, dann haben meine wenigen Worte den beabsichtigten Zweck erfüllt und ihnen werden tausende treue Staatsbürger aufrichtig Dank sagen. (Heil-Rufe. )

Oberstlandmarschall: Ich erlaube mir, den Herrn Redner zu fragen, ob er die Resolutionsanträge schriftlich bereit hat.

(Gibt das Glockenzeichen. ) Die Vom Herrn Abg. Kasper mitgeteilten Anträge muß ich als selbstänbige Anträge betrachten und muß es ihm überlassen, dieselben in geschäftsordnungsmäßiger Form einzubringen.

Ich habe mir erlaubt, dies dem Herrn Abgeordneten mitzuteilen und er hat sich damit auch vollkommen zufrieden gestellt.

Přichází nyní k řeči přišlí řečník, který je zanesen pro návrh. Dávám slovo panu poslanci Dru. Víškovskému.

Poslanec Dr. Víškovský: Slavný sněme! Budiž mně dovoleno jako zástupci kraje, který zvláště téžce poškozen byl katastrofami minulých let, promluviti několik slov k této předloze. Jsou to trapné reminiscence, které vyvolává tato předloha v nás, zástupcích poškozených okresů, smutné reminiscence na samu katastrofu ve své obsáhlosti a důsledcích tak těžkou, jsou to reminiscence na stanovisko dřívější vlády Körbrovy, která tak zvláštním způsobem vyhýbala se prospěti poškozenému lidu, která měla pro potřeby jeho jen cynismus ve sladká slova zaobalený a pro niž celá kalamita hospodářská měla býti vlastně jen prostředkem k tomu, aby pohnula státní mašinou, která uvázla v bahně. Jest to, velectění pánové, i smutná reminiscence na doby, které zažili jsme zde ve slavném sněmu, když právě před touto předlohou nouzovou zavřela se brána jeho dělnosti a kdy ponechán byl poškozený lid čekati téměř dva roky na odpomoc následkem obstrukce s jedné strany této sněmovny. (Bohužel!)

Já, velevážení pánové, nechci kritisovati tuto poslední věc, abych snad nepřinesl nějaké nebezpečné ostří do situace, ale jen tolik chci připomenouti ke slovům, která jsme zde slyšeli při debatě v rozpočtovém provisoriu a která kladla důraz na bojechtivost a chuť k zápasu na straně německé. Já, pánové, podle svých informací, a myslím, že také trochu znám smýšlení lidu německého, o té bojechtivosti, o které se zde mluvilo, nevím.

Naopak myslím, že tam je velká chuť k hospodářské práci a snaha, aby se něco učinilo na prospěch lidu, právě tak jako jest chuť ta na naší straně. Pány z německé strany a jejich bojechtivost nejlépe desavuuje skutek, který stal se nedávno, totiž utvoření agrární strany na straně německé, která jest přímou negací německé obstrukce.

Pravil jsem však, že nechci o této věci z četných příčin se šířiti a chci vysloviti jen ten úsudek, že byly zde asi jiné příčiny, nežli pouze národnostní a politické, které vedly k obstrukci právě před samou předlohou nouzovou.

Jsem přesvědčen, že celá řada liberálních elementů na druhé straně sněmovny působila k tomu, aby za politických záminek byl pokud možno zmařen také tento čin ve prospěch lidu, jehož zájmy jsou jiné, nežli zájmy jistých liberálních elementů kapitalistických.

Když, velevážení pánové, tlakoměr na českém venkově ukazoval na krupobití a sucho a jiné elementární katastrofy, tu tlakoměr v oněch vrstvách kapitalistických ukazoval na krásné počasí. (Tak jest!) My víme, že banky jsou plny peněz, my víme, že mezi tím počaly přicházeti státní objednávky do různých akciových závodů, my víme, že mezi tím počaly stoupati železářské papíry atd. atd., a proto dobře chápeme ony směry, které snažily se zmařiti předlohu nouzovou, nepříjemnou oněm, kteří mají v kapse o něco více. Dělo se tak tajně, dělo se tak veřejně, ba četli jsme letošního roku řeč jistého zástupce podobných kruhů v panské sněmovně, tuším dvorního rady Jeitelesa (Posl. Březnovský volá: No ovšem, to jest Jeiteles antisemita!), který tvrdil na základě ciferních dat a statistiky, velmi uměle upravené, že prý vlastně žádné nouze není. (Hlas: Kde pak, ve Vídni zvláště ne!)

Kdybych měl, pánové, více času, vyvrátiti a rozebrati toto tvrzení, bylo by to nad míru zajímavé a vděčné.

Odkazuji jen na fakta, na četné vývody mimo sněmovnu, když o těchto věcech v zemědělské radě i jinde se jednalo, i táži se jen, jak musela by vlastně vypadati ta bída zemědělského lidu a chudého obyvatelstva řemeslného atd vůbec, až by konečně podobný dvorní rada ve sněmovně panské uznal, že jest situace dána k tomu, aby několika zlatými bylo přispěno tomto zuboženým lidem. Patrně bylo by k tomu zapotřebí, aby všichni octli se na žebrácke holi a aby přišli ze svých statků zaklepat na fabriky těchto pánů a uvolili se za korunu nebo dvě pracovati ve fabrikách jejich a opustiti své statky.

Slavný sněme! Nouzová akce zahájena byla již státem a má prováděna býti nyní i zemi. Akce nouzová stává se obtěžkací zkouškou pro naši veřejnou správu a nechci říci hned předem že snad tato obtěžkací zkouška dopadla ve prospěch jejich orgánů Tak jen povšimněme si nejprve samého znění zákona a před tím císařského nařízení o akci nouzové; tu poznáme, že vláda neměla ani příliš snahy, aby organisovala nouzovou akci; myslím, že se jednalo vládě o to, hoditi do světa několik těch millionů, když již je musila do světa hoditi a říci Nyní se o to perte!

Tyto předpisy zákona z roku 1904 nebo císařského nařízeni z roku 1903 jsou svým textem již věci, která se v každém případě nouze opisuje dále, aniž by se stala nějaká změna v moderním smyslu. Pravíť se tam v § 2

»Obyvatelstvo pomoci potřebující budiž podporováno tím, že má býti napomáháno všem opatřením za příčinou úlevy a zamezení nouze, zejména že mají býti poskytnuty nesplatné peněžité částky osobám pomoci potřebujícím, obcím, okresům, družstvům a konkursujícím, aby opatřeny byly potraviny, semena, píce a věci podobné, pak aby opětně zřízeny byly zničené nebo porouchané předměty, jakož i aby provedeny byly obecně prospěšné veřejné práce z nouze.

Ve vhodných případech mohou také povoleny býti nezúročne zálohy na přiměřenou jistotu které, počínajíc 1. říjnem 1908, splaceny buďte ve lhůtách nejdéle do dvaceti let. «

To jsou věci, klteré jsme mnohokráte již čtli, o kterých tež již víme, že se tento šablonový způsob řešení hospodářských potřeb obyvatelstva vícekráte neosvědčil, ale které se opakuji při každé kalamitě, a bude-li za několik roků - nedej Bože případ nouze, vytáhne se tento šiml, opíše se a vydá se jako »Císařské nařízení dané dne... atd. «

Zdali obyvatelstvo poškozené má nějaký nárok podle zákona na podporu, čili běží-li pouze o nějakou almužnu, o kterou musí se doprošovati, jaký jest klíč pro rozvrh mezi jednotlivými zeměmi neb okresy poškozenými, jak tento má se zjistiti, zdali a jak má se individuelní rozdělení podpor díti, ty otázky všechny nechávají se nezodpověděny, poněvadž patrně se to hodí k tomu, aby vzniklo něco podobného jako »Bellum omnium contra omnes«, vzájemné hádky, které se jistým úřadům politickým velmi dobře hodí, poněvadž mohou poukázali na to, že A chtěl něco jiného než B, d ten že chtěl něco jiného nežli A a mohou ukázati na to, že jsou oba uspokojeni rozhodovati pak dle své vůle.

S potěšením mohu říci, že jistá od chylka od této formy nastala při opatřeních, které učinilo ministerstvo orby letošního roku tím, že ku podpoře finační a sice jednoho millionu K přidružilo skutečnou organisaci, připojilo myšlénku.

A to jest právě ta věc kterou od vlády jsme čekali! Ne pouze mrtvé peníze, nýbrž také kousek organisační práce.

A hle, pomocí toho millionu K, snímž operovalo ministerstvo orby, udělalo se několikrát tolik, než s pomocí těch ostatních podpor, které bez systému různým způsobem se rozptýlily.

Budiž mi dovoleno, abych při té příležitosti promluvil o otázce, jakým způsobem se naše samospráva ujala akce.

Nechci malovati černě - konstatuji hned, že bylo mnoho a snad až příliš mnoho dobré vůle při naší samosprávě, ale že se tam nedostávalo dosti energie a sily ke skutkům. Naše samospráva koketovala ponejvíce dolů a koketovati jest vůbec známkou slabého pokolení

Hledáno obyčejně pomoci jinde, psalo se množství petic, popsalo se na tisíce rysů papírů, posílaly se papíry na všecky strany, ale když bylo třeba zasáhnouti do akce, tu skutek utek.

Neplatí to všude a uznávám, že byly.

vzorné okresy, které nám daly příklad, jak lze na přiklad eskomptovati velmi pěkně subvence státní ve formě zápůjčky, čímž se peníze několikráte násobily. Ale musím poukázati zase k tomu, že okresy ty byly ojedinělé.

Chtěl jsem jen ukázati na tento příklad a konstatovati z tohoto místa - kde máme poměrně málo příležitosti o této věci mluviti - že naše samospráva má potřebí ještě mnoho zocelení, prohloubení, zejména v otázkách hospodářských a že neběží jenom o to, vyřizovati v kancelářích úřední kousky, ale o to sáhnou hluboko do potřeb lidu.

Jestliže častěji mluví se o heslu »Excell sior«, řekl bych, že má býti samosprávě heslem zasáhnouti hlouběji do lidových potřeb.

Totéž by platilo také o státních úřadech a specielně o osobách jejich, neboť pouhé vzdělání právnické, které se vyžaduje dnes pro státního úřadníka, nestačí dnes při komplikovaných hospodářských a sociálních poměrech, které přináší dnešní život. K právnickému studiu musí přijití poznání života, a neškodilo by, kdyby naše mládež, připravující se pro úřady státní i samosprávné také vystudovala nějaký kursus na vysoké škole zemědělské, které se domáháme, aneb v jiném odborném ústavu, aby poznala potřeby stavu zemědělského, živnostenského, obchodního atd.

V předloze zemské pomocné akce jedno z předních míst zaujímá návrh na podporu akce meliorační. Chci několik slov k této akci promluviti.

Technika meliorační učinila v poslední době veliké pokroky, zejména nyní, kdy čerpá také ze zkušeností získaných vědou hospodářskou.

Avšak bude třeba, aby věci meliorační byly uvedeny v pevnou vniterní neodvislost s otázkou regulační; budou-li toky naše regulovány beze všech ohledů na potřeby zemědělství, které jest interesováno na vodstvu, pak spíše věc bude poškozena, než jí bude přispěno.

Máme příklad přímo odstrašující v Německu, na přiklad na regulaci Odry, a dostalo se mi ujištění od odborníků technických, že v Německu nyní se vystříhají, aby nebyl pracován projekt regulační bez ohledu na potřebu meliorační.

Tato myšlénka jest obsažena v samém říšském zákoně o úpravě vodstva, kde se praví v § 13:

»Při sestavování a provádění projektů dbáno býti má co možná nejvíce zájmu vodního hospodářství. Při stanovení projektů, jakož i při vozbě po umělých drahách vodních budiž zvláště přihlédáno také ku zřízeným již melioracím polního hospodářství, tak zvláště k zavodňování a odvodňování, při čemž však podle možnosti také k tomu působili jest, aby ve spojení s novými drahami vodními takové stavby, které podporují polní hospodářství, mohly býti nově zřízeny. Při tom přihlíženo buď především k zájmům selských statků.

Velevážení pánové, tato slova, která obsažena jsou v § 13. ř. z bohužel nejsou přímo vtělena ve skutek při praxi. Já jsem se přesvědčil, že komise pro regulace vodní adaptuje projekty, které byly pracovány pro regulace a meliorace zemědělskou radou lim způsobem, že škrtá meliorace připojené k těmto regulacím a tak samotné regulace předkládá dále k provádění. Tento postup má sice formálně jistou oprávněnost proto, poněvadž peníze na regulaci určené nejsou ničeny též na meliorace, kteréž z jiného fondu se podporují. Přes to však měla by komise pro regulace vodní na zájmy meliorační z povinnosti úřední míti zřetel. Interesenti soudí totiž v podobných případech, že jest o meliorace již komisí regulační postaráno a přestávají se o věc starati. Ale vím také, že regulační plány často nemají zřetel na otázku meliorační, na příklad na výšku budoucí hladiny vodní a podobně, a že tím zájmu zemědělství bude leckdy spíše poškozeno, nežli se mu prospěje. Aspoň se tak může státi to, že voda, tento důležitý element pro výživu rostlin, svede se rychle pryč z našich krajin, my pak o tento element budeme chudší, a tu a tam pouhé suchopáry zbudou v místech, kde prostírala se zavlažovaná luka. Chci ještě při té příležitosti promluvili o nedostatku melioračních techniků, o tomto nedostatku, který v poslední době stává se u nás palčivým.

Následkem mimořádných poměrů při \yřizování rozpočtu zemského, který již řadu let nebyl normálně vyřízen, nemohl náležitě zvětšen býti počet melioračních techniků při zemědělské radě a také soukromých zemědělských techniků jest poměrně málo. A když již dnes stává se tento nedostatek citelným, jak bude tomu nadále? Nynější předlohou má se povoliti 500. 000 korun na meliorace a k tomu připočítejme ještě 500 000 korun, které zaplatí sami interessenti na tyto účele a máme obnos 1, 000. 000 korun. A nyní ptejte se, kdo bude sdělávati plány na meliorace a kdo bude prováděti dozor nad pracemi, když nyní k tomu není sil. Peníze zde budou, ale nebude zde sil, které by v čas tuto věc provedly. Já mohu s vděčností připomenouti k tomu, že návrhy komise obsahují podnět, směřující k tomu, aby počet techniků melioračních byl co nejdříve zvýšen a přál bych si, aby tento podnět nezůstal pouhým slovem, nýbrž aby také vydatně byl využitkován.

Jedná se ještě o jednu věc, která by zasluhovala zmínky a pozornosti při otázce meliorační. Jest to totiž těžkopádný úřední aparát, který zdržuje provádění meliorace a to tím, že pro nepatrnou melioraci, která činí nárok na udělení subvence - a to je skoro každá meliorace - musí se napřed připraviti podrobný projekt a rozpočet, k tomu musí býti vyslán inženýr. Pak nastane teprve těžkopádné řízení s vymáháním subvence a když jest konečně subvence povolena a začne se s prováděním, tu musí znovu inženýr ven, a tím vznikají výlohy nové. Kdyby však nějaký fond pro tyto malé meliorace byl odevzdán zemědělské radě, aby ona jisté meliorace, které by se určitě vyjmenovaly a jichž rozpočet by přibližně byl určen, v dohodě s interesenty provedla a sice za dozoru vyšších orgánů, ministerstva a zemského výboru, pak, velevážení pánové, při menších melioracích se věc nepoměrně zlevní, poněvadž největší výlohou jest tu inženýr, který musí nyní při pracování plánů i při provádění projektu spolupůsobiti, kdežto dle řízení mnou navrženého mohl by inženýr přímo na místě bez předchozího předkládání podrobného projektu k samému provádění meliorace přistoupiti.

Ačkoliv zemědělská rada upozornila vládu na tuto okolnost, bylo nám prostě odpověděno, že prý to nejde, že se musí trvati na dosavadním úředním postupu, patrně proto, aby se starý cop zachoval nadále, aby se vyhazovaly peníze zbytečně, aby se ztrácel drahý čas.

V akci naši zahrnuta jest také podpora pro maloživnostnictvo.

Vítám srdečně tento návrh, který je v referátě obsažen, jímž povoleno býti má pro účele maloživnostnictva 500. 000 K. z peněz zemských. Věc má zajisté vnitřní svůj nexus s nouzovou akcí zemědělskou. Neboť to jest stará pravda, že, když na venkově nejsou peníze u sedláků, nemá je také živnostník. Uvážíme-li, že při své nouzi má sedlák platiti ze svého zadlužení 2000 millionů Korun úroky do hypotečních ústavů kapitalistům, rentierům, seznáme, že na živnostníky příliš mnoho z toho, co vydělá sedlák, nezbude.

A proto mám názor, že sanace zemědělského stavu je také sanací živnostnického stavu a pokládám za zcela nesprávné, když jistí falešní kazatelově chtějí vyvolati propast mezi oběma těmito stavy.

Bylo by záhodno, aby se našli lidé, kteří by se postavili proti těmto falešným názorům, nacházejícím mezi řemeslnictvem tu a tam v jeho těžké situaci víry a aby vysvětlili poctivě tuto věc, jak se skutečně v pravdě má. V poslední době stalo se skoro módou a má to dokonce jistý vědecký nádech tvrditi, že živnostníčky a maloživnostnícký stav nemá žádnou budoucnost. Myslím, že je to poměrně laciné tvrzení a že by bylo vděčnější od těch, kteří tak lacino odsuzují a přecházejí k dennímu pořádku přes celou maloživnostenskou otázku, kdyby raději více uvažovali o tom, jak těmto lidem pomoci.

Je to trochu nesnazší otázka nežli se přenésti podobnou frasí přes osud tisíců živnostníků, ale otázka vážnější a vděčnější. (Posl. Krejčík volá: Ale to tvrdí jen socialisté!)

Celá řada otázek se nám zde otvírá. Když uvažujeme o tom, jak živnostnictvu pomoci, když stojíme nad tím obnosem 500. 000 K, který s takovou tíží země vytlačila ze svých pokladen a zásob, tu nevíme, kde vlastně máme začíti tu pomocnou akci pro živnostenské obyvatelstvo.

Vím, že připravována byla celá řada návrhů, ale již to, že těchto návrhů, jak použíti tento obnos, byla celá řada, staly se, tyto iluzorní, poněvadž nestačil tento obnos zpravidla ani na provedení jediného z nich. (Posl. Krejčík volá: Tedy je otázka, kam s těmi penězy!)

Začátek je tu, půl milionu korun máme a jsme zaň jménem obyvatelstva, které máme čest zastupovati, vděční. Mám hlubokou víru v zemský výbor a v ty orgány, které zemský výbor povolá si ještě k poradě o této záležitosti, že naleznou vhodnou cestu, aby peníze tyto nebyly zbytečně rozházeny a aby jich bylo užito na nějaký účel, kde by z nich zůstala trvalá památka.

Zmiňuji se jen o nároku, který jest mi dnes velmi sympatický, ale jehož dosah nemohu zde široko rozváděti, totiž otázce starobního pojišťování živnostenského. Soudím, že by darem tohoto obnosu mohl již alespoň počáteční fond pro tuto velice nám sympatickou myšlénku býti zjednán.

Budiž mi prominuto, jestliže ještě o jedné otázce při této příležitosti se chci zmíniti, a to o otázce, které zde ještě nebylo dotčeno.

Veliký rozruch spolu s kalamitami a vznikem nouze na našem venkově probudila celá věc také zdražením potravin a životních potřeb na venkově a v městech hlavně. (Hlas: Zvláště v Praze!) Konsum, který Schmoller ve svém spise správně nazval "Prügelknabe des modernen Verkehrs", ten konsum stále utlačovaný začíná zdvihati hlavu a volati o pomoc. Hledá se vinník, hledá se na všech stranách, mluví se o lichvě obilní, potravinné atd.; mnozí již zejména z táborů dělnických soudili, že mají vinníka takřka v ruce. Avšak myslím, že ten pravý vinník není tak konkrétní, jak by se zdálo, že to není jen ten neb onen velký lichvář, který drží ve svých spárech celý konsum, nýbrž že ten vinník jest poněkud abstraktnější. Nazval bych ho, jest to sic neparlamentní výraz, šlendrianem, nebo kdybych použil výrazu lepšího, je to ono francouzské »Laissez faire!«, nechte to býti! Na výrobu se věnuje veškerý um, veškerá práce, pot tisíců, ale když běží o otázku distribuce, o výživu širokých vrstev, tu dosud o tuto otázku zejména povoluní živlové starají se co nejméně; kde jsou ty

orgány, které se starají dnes o distribuci, o zásobování průmyslových center, měst atd. ? U našich veřejných orgánů platí stará důvěra ve všemohoucnost soutěže, která na konec prý způsobí, že potraviny potřebné budou následkem soutěže tisíců a tisíců obchodníků a řemeslníků lacinější. Avšak tato důvěra v soutěž, ve které jsme se zklamali na četných jiných místech, zklamala nás i zde.

Místo sesílení soutěže, zlepšení zásobování širokých vrstev nastalo zbahnění soutěže, poněvadž distribuce je rozstříštěna na celou řadu nejdrobnějších individuí, na celou řadu osob, které nemají kapitálů, ale jejichž rukama procházejí ony těžce vydělané miliony, které mají živiti široké vrstvy lidu. Jestliže takový ubohý obchodník, nepatrný kramář, jehož rukami procházejí životní prostředky pro obyvatelstvo, jestliže ten prodá ročně za 2 nebo 3 tisíce zboží a má platiti krám a své živobytí, jakým způsobem má se uživiti on sám, na jaké straně a jak musí při tom zdražiti se životní potřeby, které procházejí rukama takové ubohé jednotky. Nechci mluviti proti těmto lidem, neboť mám s nimi naopak soustrast. Jsou vydání v šanc vzájemné soutěži, kterou stát pokládá dosud za hospodářský ideál a která malé tyto obchodníky pomáhá ubíjeti a při tom škodí i konsumu. Spíše chci mluviti proto, aby se k těmto existencím vzal zřetel, aby se obchod zorganizoval, aby se zbytečně a bezúčelně neztrácely miliony mzdy dělnictva, které toto těžce vydělává, ale i miliony jiných osob. V naší distribuci musí nastati nějaká reforma, poněvadž celý stav věcí jest dnes ještě na tak nízké úrovni, jako v té době, kdy každý své potřeby kupoval přímo od rolníka. (Poslanec Prášek: Draho se kupuje ! Vysvětlete to laskavě!) Dnešní poměry jsou všude docela jiné než tehdy, kdy kupováno bylo vše v malých městech přímo od producentů.

Dnes zboží cestuje celou řadou osob, toto zboží vozí se takřka na procházku po dráhách a každý zprostředkovatel má z toho něco. A naposledy nejméně má z něho producent a nejdráže je platí konsument. (Tak jest)

Velevážení pánové, brambory jichž ceny jsem sledoval v době kalamity živelní, které stály na venkově ne příliš daleko od Prahy