Meine persönliche Meinung ist, dass die Einräumung der inneren czechischen Amtsspräche überhaupt den Grundsatz der deutschen Staatssprache verletzt und durchbricht und daher auf keinen Fall, auch nicht gegen irgend welche Concessionen zugestanden werden kann. Wir sehen darin die Erweiterung des Geltungsgebietes der czechischen Sprache über das thatsächliche praktische Bedürfnis hinaus und deswegen erblicken wir weiters in der Einräumung der inneren czechischen Amtssprache eine Concession an das föderalistische und staatsrechtliche Programm des czechischen Volkes, das unvereinbar ist mit der deutschen Staatssprache und mit den Interessen des Einheitsstaates. (Abgeordneter Dr. Herold ruft: Dieser Einheitsstaat ist auf gar keiner Landkarte zu finden!)

Ich kenne ihn! In unserem Herzen lebt er wenigstens, und es werden Zeiten kommen, in denen auch Sie sich zurücksehnen werden nach diesem Einheitsstaate.

Weil wir voraussehen, dass diese Gegensätze in den Forderungen beider Nationen unüberbrückbar sind, weil wir wissen, dass es zwischen diesen Forderungen keinen Ausgleich geben kann, so halten wir dafür, dass am grünen Tische kein Ausgleich geschlossen werden wird.

Aus diesem Grunde können wir den Sprachen-Conferenzen gar keine Erwartungen entgegenbringen. Wir sind überhaupt der Meinung, d. h. das deutsche Volk der großeren Menge nach, dass diese Art von Nationalitäten- und Verständigungspolitik, wie sie von der gegenwärtigen Regierung betrieben wird, die fortwährend zwischen der Angst vor einer tschechischen und einer deutschen Obstruction hin- und herschwankt, die jedes Rückgrates, jeder Energie entbehrt, die in dem einzigen Recepte fortwährend sich wiederholender Sprachenconferenzen sich erschöpft, dass diese Politik unfruchtbar ist und zu keinem Ziele führen kann. Wenn irgend eine Ordnung in diesem Reiche werden soll, so muss man das Uebel an der Wurzel anfassen.

Nach unserer Ansicht ist der Sprachenstreit in Oesterreich nicht das primäre Uebel, das den Verfall des Reiches nach sich zieht, sondern das Sympton einer tieferen Erkrankung des ganzen staatlichen Organismus.

Und diese sehe ich vornehmlich in den unglückseligen Beziehungen unseres Reiches zu Ungarn seit dem Jahre 1867.

Als diese Beziehungen geschaffen wurden, wurden nicht nur durch die großen Erfolge, welche die Ungarn in diesem ersten Ausgleiche errungen haben, die Wünsche der übrigen Nationen aus ein hohes Maß gesteigert, es nahmen von dieser Zeit an kräftige Vorstoße der Taktik der tschechischen Politik ihren wesentlichen Ansang - sondern was die Hauptsache ist, es wurde auch der Bestand der Monarchie immer wieder in Frage gestellt dadurch, dass kein Definitum mit Ungarn erreicht wurde, sondern nur ein Provisorium, das alle zehn Jahre erneuert werden muss, die Nothwendigkeit dieses Verhältnis alle 10 Jahre au erneuern und der Umstand, dass bei den sich immer mehr entfremdenden Reichshälften bei der Erneuerung dieser Verträge immer ausschließliche, egoistische Motive maßgebend geworden sind, wodurch die Schwierigkeiten des Ausgleichs sich stets erhöhen, bietet der jedesmalige Ausgleich für jede österreichische Regierung immer eine Zwangslage.

In dieser Zwangslage sieht sich die Regierung immer genöthigt, die Stimmen der parlamentarischen Majorität, besonders der tschechischen Parteien, um Concessionen zu erkaufen, theilweise auf Kosten des Staats interesses und der Staatseinheit und immer auf Kosten der Deutschen.

Daher schreibt sich jener Sprachenstreit, welcher bedauerlicherweise die consequente Schwächung der Staatsgewalt, der staatlichen Autorität und der Großmachtstellung Oesterreichs herbeiführt.

Wir hoffen aber, wenn ich mir eine allgemeine Bemerkung noch erlauben darf, dass doch noch einmal ein Mann kommen wird, aber ich glaube nicht, dass der gegenwärtige Chef der Regierung ein solcher ist, der die Einsicht und den Muth findet, nicht nur Frieden zu predigen, Sondern der den Muth der That hat, den Frieden selbst zu schaffen, der nicht Halt macht Vor irgendwelchen Sentimentalitäten, sondern ohne Rücksicht aus irgendwelche Hindernisse dieser Art mit einziger Berücksichtigung des Staatsinteresses den Staat auf neue Grundlagen stellt, auf einheitliche und kräftigere Grundlagen als heute.

Wir Deutsche können überzeugt sein, wenn diese Ordnungs-Herstellung sich vollzieht im Interesse des Staates und der Gesammtmonarchie, kann sie sich nicht gegen unser Interesse richten. Aus dieser Ordnung wird dann die Wohlfahrt des Staates und der Völker erwachsen und endlich auch der Friede erwachsen, nicht aber aus Sprachenconferenzen, mögen sie noch so oft wiederholt werden.

Oberstlandmarschal (läutet): Zum Worte gelangt der zunächst gegen das Budget eingetragene Redner, Herr Abgeordneter Dr. Brehm.

Abg. Dr. Brehm: Ich werde keineswegs in den Fehler verfallen, schon anlässlich der Debatte über das Budgetprovisorium in langathmiger Weise den Standpunkt zu kennzeichnen, welchen wir gegenüber diesem Hanse einnehmen; aber mit Bezug auf die im Laufe der gestern und heute zum Ausdruck gebrachten Meinungen über die geplanten Ausgleichsconferenzen habe ich im Namen der alldeutsch gesinnten Abgeordneten folgende Erklärung abzugeben:

Die alldeutsche Partei steht getreu mit ihrem Programme auf dem Standpunkt, dass sie, insolange nicht die deutsche Sprache vorerst als Staatssprache gesetzlich sichergestellt wird, an keinerlei Conferenzen behufs einfeitiger Losung der Sprachenfrage sich betheiligen wird und dass sie die Verantwortung für die schweren Folgen, die aus einer Betheiligung der anderen deutschen Parteien an diesen Conferenzen unserem Volksthume erwachsen, diesen Parteien überlässt, die Betheiligung an diesen Conferenzen aber aufs Entschiedenste verurtheilen muss.

Was das Budgetprovisorium anbelangt, so werden wir wie in früheren Jahren auch heuer aus denselben Gründen, wie sie hier schon öfters erörtert wurden, gegen das Budgetprovisorium stimmen. (Heilrufe. )

Nejvyšší maršálek zemský (zvoní): Přichází nyní ke slovu pan poslanec Dr. Herold.

Poslanec dr. Herold: Slavný sněme ! Jest zcela pochopitelno, že při zahájení prvního zasedání nově zvoleného sněmu království Českého veškeré strany v této slavné sněmovně, zejména strany nové, použily jednání o provisorním rozpočtu k tomu, aby vyznačily své celkové politické stanovisko vůbec a specielně k rozpočtu. Kdyby v celé debatě nebyla žádná jiná slova bývala pronešena, nežli pokud se týká tohoto stanoviska jednotlivých stran, byl bych se snad jen omezil na to nejnutnější a byl bych jen učinil prohlášení, pokud se týče postavení strany naší, prohlášení zejména týkající se způsobu svolávání slavného sněmu samotného. Je to úkaz po mém názoru ne nepochopitelný, to nechci říci, ale nepřístojný, aby po vykonaných volbách nijaký zastupitelský sbor byl svolán k zasedání na 2, 3 dni jen za tím účelem, by vyříditi mohl provisorium rozpočtu.

Je to, velectění pánové, způsob, který musí naplňovati, nechci říci každého Čecha, ale mám za to, měl by naplňovati každého člena této slavné sněmovny, ano každého obyvatele celého Českého království rozhořčením, poněvadž takovým způsobem se se zákonodárnými sbory nejedná. (Tak jest!)

Uznala-li se potřeba předčasně rozpustiti minulý sněm, aby obyvatelstvo novými volbami projevilo svou vůli, a učinilo-li se to tehdáž za tou vyslovenou zjevnou podmínkou, že se to děje proto, aby sněm království Českého pravidelně v lednu a v únoru mohl zasedati (Tak jest!), pak, pánové, se tento slib vládní měl splniti a, když se tento slib vládní nesplnil, pak můžeme míti všichni vážné pochybnosti o tom že vynucený slib na Jeho Excellenci panu místodržiteli respektive na nynější vládě, že sněm bude zasedat ještě na jaře, bude splněn, pak nemůžeme a nechceme v tento slib věřiti. Je proto výmluva, jak někteří páni řečníci z německé strany do jisté míry to i omlouvali a řekli vlastně "my toho sami jsme vinni, že sněm království Českého k pravidelnému zasedání nemůže se sejíti, poněvadž říšská rada nemohla pro národnostní spory býti hotova" lichá. Zdá se mi, kdybychom akceptovali tento názor, že bychom se pořád a neustále nalézali v tom kruhu čarovném; na říšské radě se praví, že nemůže býti hotova proto, poněvadž v jednotlivých zemích jsou spory, které se tam přenášejí, a my v těchto zemích nemůžeme proto zasedati, poněvadž na říšské radě nejsou se svými prácemi hotovi.

Oproti tomu musím prohlásiti naše stanovisko zásadní, že i dle platné ústavy nynější, vedle které tento sněm království Českého zřízen je proti jeho historickým právům s omezenou kompetencí, že vedle nynější platné ústavy jsou sněmy jednotlivých království a zemí v této říši primerními institucemi, ze kterých dle říjnového diplomu z r. 1860. teprve říšská rada povstala.

A my, velectění pánové, nemůžeme nikterak připustiti, aby tato primerní instituce se řídila podle toho, pokud jiná instituce, která teprve na základě těchto sněmů byla zřízena, se svými pracemi je hotova čili nic.

Především používám této příležitosti, abych jménem naší strany proti nynějšímu způsobu svolávání sněmu království Českého protestoval a to tím více, proto že podle zemského zřízení sněm království Českého jednou svolaný má tak dlouho zasedati, až je se svými pracemi hotov. (Výborně!)

A vláda, která tento sněm uzavírá, nebo odkládá, není ústavověrná, poněvadž i tu svou ústavu, na které stojí, hrubě porušuje. (Tak "jest. ) Velectění pánové, my na začátku tohoto sněmu bychom měli projeviti také svůj program, jako to učinily jiné politické strany a zejména některé strany české. Avšak průběh debaty vede mně k tomu, že se musím zmíniti o některých aktuálních otázkách.

Já mohu říci, velectění pánové, že mně debata, pokud byla vedena z české strany, od zástupců různých od nás odchylných frakcí, potěšila, poněvadž jsem shledal z těchto projevů - byt by temperament jednoho šel dále či blíž - to uspokojení, že ony stěžejné zásady našeho národního a politického programu staly se majetkem celého národa, a že v našem národě - nehledě k jednotlivým odchylkám - nutné příčiny k nějakému rozvolnění naší národní jednoty snad také nebude. Já, velectění pánové, nechci tady líčiti specielní program naší strany, pokud se týká budoucího sněmování, to mohu ale pověděti, že my máme pevný úmysl přičiniti se, aby výsledky sněmování bude-li mu dopřáno přiměřeného času a náležité podpory - byly úspěšný pro veškeré obyvatelstvo království Českého; proto snad v příštím zasedání dovolíme si předstoupiti s určitým pracovním programem, aby nejnaléhavější a nejdůležitější věci, které se týkají zájmů obyvatelstva tohoto království, byly projednány. Za to nechceme - a snad z té příčiny mnohou výčitku budeme snášeti zdržovati jednáni sněmu věcmi, o jejichž výsledku již předem máme velké pochybnosti - a v tom snad uzná kol. dr. Baxa příčinu, pro kterou včera z této strany nezdvihly se hlasy pro jeho návrh. V té věci mluvím nejen já za sebe, ale myslím, že je nás tu mnoho, kteří jsme přáteli přímého rovného hlasovacího práva.

Jeho Excell. pan místodržitel uvítal sněm řečí, která měla jednak programový ráz, jednak politický. V české části řeči zmiňoval se o hospodářských otázkách sněmu, v německé části obrátil svou pozornost k politickým otázkám. Já nechci říci, že v tomto způsobu projednávání těchto věcí jest snad uznáni a prohlášení vlády, že pokud se týká věcí finančních, jsme my ti první, a pokud se týká politiky, Němci první. (Veselost. )

Já mám za to, že to byla úplná náhoda, ježto by se dala přičítati tomu, že první polovice byla česká. Jeho Excell. však prohlásil, a mně by to prohlášení naplnilo velkým potěšením, že vláda nemá jiného upřímného přání, než rozkvet tohoto království a že zejména také v otázce té důležité, která zaměstnávati bude jarní zasedání sněmu království Českého, v otázce finanční, největší ochotou vyjde vláda vstříc slavnému sněmu.

Jeho Exc. zde tlumočil to, co mu bylo uloženo, ale já pokládám za svoji povinnost žádati, aby on tlumočil vládě, že benevolence, kterou ukázala v otázce daně z piva, pokud se týče sanování zemských financí, jest náramně podezřelá, ba nebezpečná; neboř vzdor veškerému usilování, vzdor všemu tomu, čeho dožadováno bylo se strany zem výb. doklady nezvratitelnými, tato pomoc, která nám má býti poskytnuta, děje se v tak nedostatečné míře, že nejen nepomůže, ale sněm království Českého i zemi uvrhne do situace velmi povážlivé, poněvadž tím, když bude jedině tato dávka z piva zavedena, tak jak jest, patrno vystřelili jsme poslední munici.

Velectění pánové, že zde nebyla žádná velká benevolence, jest patrno z těch ciferních dokladů, že vláda dává sněmu v podobě či formě to, co po dnes již měly obce království Českého.

Do dnes byla možnost povolovati pivní krejcary do výše 1 zl. 70 kr., dnes ovšem, že ten pivní krejcar na újmu mnohých obcí na 1 zl. a těch 70 kr. povoluje sněm. Já přes to vše prohlašuji, že jsem pro tuto zemskou dávku pivní, a vůbec dávku pivní, a že musíme míti odvahu také jednou říci před celou naší veřejností, že způsob, jakým u nás proti každé nové dávce zemské ve veřejnosti se bojuje, pokládám s českého stanoviska za nevlastenecký, ba za přímo škodlivý. (Tak jest!)

Neboť, velectění pánové, vidíme již z tohoto jednání ohledně dávky pivní, že, když sněm království Českého pro své potřeby tu dávku nezavede, stát již na ni čeká. (Výborně!) Ale když se na druhé straně ještě dále praví, že by to snad mohlo býti jedno a poukazuje se k dávce konsumní, že tato srihne nejchudší lid, musím upozorniti, že jsou to právě dávky konsumní, kterých bychom v první řadě měli užití pro potřeby zemské v království českém, poněvadž přímé daně, jako daň pozemková, nemohou podle rozlohy království Českého státi v poměru k výnosnosti konsumu, který ve království Českém je, ale daň pivní, konsumní daň, kdyby jednou spotřebována byla pro stát, znamenalo by to, poněvadž je ve kralovství Českém značný konsum tohoto nápoje, že my opět přes naše potřeby přispíváme k potřebám zemí jiných.

Ale musil jsem poukázati k tomu, abych prohlásil za souhlasu, jak doufám, valné části sněmovny, že způsob, jakým vláda pivní dávkou proponovanou chce nyní napomáhati financím zemským, nesvědčí patrně o té blahovůli, poněvadž nikde nestojí psáno, že konsum piva by měl také ještě dále mimo posavadní daně užit býti ve prospěch financí a prostředků státních. My a řekl to již jeden řečník přede mnou - máme velké obtíže s úpravou financí zemských a zajisté nejlepším svědkem pro tuto úpravu financí zemských jest pan referent zemského výboru, který Vám včera v obšírné řeči vyložil, že se nalézáme v situaci, ze které na ten čas není žádného nadějného chodu.

Jest dobře, že se touto otázkou finanční obírá člen zemského výboru, který náleží národnosti německé, neboť mám strach, kdyby věc ta nebyla v rukou německých, že by veškeré naše volání po nějaké zdravé a racionelní úpravě financí zemských z naší strany, bohužel, jak již poměry jsou, na německé straně vykládáno bylo jako státoprávní a proti ústavě řízené směry, které ovšem již z předu vylučují jakoukoli součinnost. Ohledně práva berního při sněmích, jak Vám je známo - můžete souditi o bývalých sněmích českých jakkoliv - vždycky byla ta kontinuita přesně zachovávána a přesně přihlíženo k tomu, aby sněm měl zákonodárnou moc a právo upravovati finance a předpisovat zákonodárnou cestou daně. Dnes přenesena jest veškera ta působnost na říšskou radu a následek toho je, že sněm ohledně své hospodářské činnosti vlastně nemá žádné samostatnosti, poněvadž veškeré jeho příjmy řízeny jsou prostředky, které povolovány býti mohou korporací jinou.

V té příčině vlastně nalézá se sněm království Českého i všechny sněmy v situaci, v jaké se již jednotlivé obce ani nenalézají, poněvadž sněm má sice samostatné povinnosti podle této ústavy plniti, avšak nemá právo a prostředky plnění těchto povinností sobě zjednati. Já však zmiňuji se o tom jen proto, že mám za to, že jest zapotřebí, aby věc nedospěla k svému ukončení.

Musím zde prohlásiti, že my z našeho stanoviska nechceme a nemůžeme se postaviti na to pohodlné stanovisko, které zaujala v otázce zemských financí vláda vídeňská, respektive, finanční ministerstvo a které Vám, velectění pánové, jednoduše vyložím. Vy víte, že sněm téměř jednomyslně odhlasoval zákon o upraveni platů učitelských, že proti tomuto zákonu se žádné strany nebyla učiněna žádná ná-

mitka, a zeptá-li se, velectění pánové, člověk vlády, rozplývá se v největší ochotě vůči tomu zákonu, pokládá ovšem a pokládati musí zákon za veliký prospěch, který tím školství byl učiněn. Avšak zákon ten se nepředkládá k sankci, poněvadž se tím chce vykonati nátlak na sněm království Českého, aby se s touto obmezenou daní z piva konečně spokojil, aby tento zákon, který má v platnost přijíti příštím rokem, mohl v život býti uveden. Já musím říci Jeho Excellenci panu místodržiteli: My jsme si to takto nemyslili. My jsme myslili, že jest povinností vlády především tento zákon sankcionovati, a že vláda, která má veškeré školství ve vlastní moci, se musí starati o to, aby sněmu království Českého poskytla se příležitost, aby tento náklad uhradil. A věřte mně, pánové, já nenáležím k těm tak zvaným radikálům, ale já bych byl první, který, když věci nebudou upraveny do prvního ledna příštího roku, by naléhal na to, aby sněm království Českého odepřel vůbec platiti na školství do té doby, dokud vláda neučiní svoji povinnost.

Pánové! Ukládati povinnosti nám, abychom se starali, jak bychom to uhradili a pak nám nejíti na ruku alespoň tím způsobem, který cestou ústavní a zákonodárnou jest možný, jest velmi snadná práce. Avšak projev Jeho Excellence pana místodržitele obsahoval také politickou část, a tu velectění pánové, musím říci, že jako poslanec na říšské radě tímto projevem, respektive obsahem a formou tohoto projevu, byl jsem neobyčejně překvapen. Z tohoto projevu Jeho Exc. pana místodržitele vychází na jevo taková důvěřivost, taková přímo růžová nálada, že zdá se, že velectěný pan místodržitel chtěl říci, že vidí na obzoru červánky nového smíru mezi Čechy a Němci, ano, nejenom to, že vidí, že veškery obtíže nynější momentánní situace se odkládají, a že nastává nám doba velikého rozkvětu a všeobecné radosti a potěšení. Takovým způsobem zde mluvil zástupce vlády, téže vlády, která před několika dny na říšské radě vylíčila celou situaci politickou tak černými, tak temnými barvami, a která se odhodlala, jak to bylo již z radikální strany pochváleno, k tomu projevu, že, když to nepůjde lépe, sáhne k tomu prostředku nejkrajnějšímu, absolutismu, ačkoliv toto slovo snad proneseno nebylo. Já v tom, velectění pánové, vidím závažný moment, který mne vede k tomu, abych o této situaci politické projevil několik málo slov, a to tím více, poněvadž z různých projevů se strany německé přímo k tomu se dala příčina. 

Velectění pánové! Kdo chce rozuměti nynějšímu klíči situace, nesmí zůstávati při těch konferencích, o nichž se tak mluví, jako by již byly hotovou událostí, jako by již nazítří přistoupili zástupcové českého národa a německého národa k nějakému důležitému jednání. Ten musí poněkud přihlížeti dále, věděti dvě věci: Že nynější říšská rada, ať jest příčina kdekoliv, sama sebou nalézá se v takové situaci, že nemůže zdravý politický život, ano řekl bych, žádná zákonodárná činnost na této říšské radě se vyvíjeti. Jedni praví proto, že to zavinili ti zlí Čechové, poněvadž drží pořád obstrukci, druzí říkají, že to zavinili stejně Němci, poněvadž oni tuto obstrukci dělali a mají ji také ještě v rukou. Třetí praví, že to snad dělá ta okolnost, že celá řada nových poslanců přišla na radu říšskou, kteří potřebují mluviti, a poněvadž 3 neb 4 léta byla obstrukce, má každý toho tolik nadržáno atd. A přece, velectění pánové, to jsou velice lichá mínění; tato říšská rada nepracuje, tato říšská rada nebude pracovati, poněvadž nemůže pracovati. Parlament, který zapomenul sám na sebe, parlament, který ve svých dějinách má ty nejhanebnější skvrny parlamentního života, parlament, v jehož ústředí ne okamžitý výbuch vášně, nýbrž nejpodlejší a nejnižší surovost slavila své orgie (Výborně, parlament, který sklonil šíji před touto orgií (Potlesk), takový parlament, velectění pánové, odsoudil se, a není lékaře, který by tuto vniterní hnilobu mohl jakýmkoli způsobem vyléčiti.

Ten život, který žije vídeňský parlament, jest život jepice, která v tom okamžiku, jakmile se přivede na světlo, rázem zhyne a celé léčení toho parlamentu spočívá v tom, tuto jepici stále zpět držeti od světla pravdy a skutečnosti.

Velectění pánové, neklamte se! Politická hniloba tohoto parlamentu nalezla svůj nejvyšší výraz v tom, že tento parlament nemá žádné většiny, že tento parlament nemá žádného vedení, že tento parlament nemá žádných politických cílů, že tento parlament nemá jediného politického programu.

Velectění panové! Ať jest vláda na pravici nebo na levici, ať jsou v parlamentu strany konservativní, liberální, nebo radikálně sociální, každý parlament musí býti veden za určitou politickou myšlenkou.

Náš parlament, který si říká, že jest centralistický, jest centralistický podle zákonodárné své moci, ale on tuto svou centrální sílu již dávno vyvypotřeboval. V našem parlamentu, který jest centrální a chce dávati zákony celé říši, dávati jich nemůže, není a neexistuje žádného centralismu; tam rozptýleny jsou veškeré sily na různé malé frakce, z nichž jedna druhou potírá, jedná druhé povoliti nechce, čímž nastane parlamentní chaos, pro který žádný daleko se nedostane. Kdybychom žili, velectění pánové, v normálních dobách, kdyby tento parlamentní chaos byl snad před pěti lety, možná že by věc nebyla tak aktuelní. Ale, pánové, my žijeme v době, kde veliké hospodářské otázky v teto říši vyžadují svého řešeni. (Tak jest!)

Velectění pánové! Vy víte, že, co se týče otázky uherského vyrovnání, již odbývá, jak uherský ministrpresident řekl, hodina poslední, hodina dvanáctá, Vy víte, že kalendárium obchodních smluv již ku konci se chýlí, Vy víte, že v sousedství se chystají na nás nové celní tariíy, že národohospodářsky stojí tato polovina říše před nejdůležitějšími otázkami kritickými, od nichž buď úplnou, bez toho již v malém se nacházející ruinu našeho hospodářství průmyslového a rolnického anebo alespoň povznesení a polepšení lze očekávati.

Sila těchto hospodářských věcí jest tak mocná, že musí býti rozřešeny, že každému, kdo má zájem na tomto státu, by musilo na tom záležeti, aby v takovém okamžiku skutečně zapomněl na politický prospěch jednotlivých stran, aby zde byl mocný parlament. To bylo také příčinou, že vláda v prvním okamžiku se domýšlela, že tato sila hospodářských otázek přinutí strany národní a politické k odloženi jejich požadavků, poněvadž řekla: Vy musíte nejdříve toto vyříditi. Pak teprve až to bude vyřízeno, snad opustím onu lenošku pohodlnou v otázkách národních, ve které jsem se tak dobře uvelebila. A jestliže síla hospodářských otázek byla tak mocná, tu opětně nebudou tyto národní spory tomu na překážku, že tento parlament tyto hospodářské otázky nevyřídí, nemůže vyříditi a není s to, aby je správně vyřídil.

Velectění pánové, zasedneme-li k těm vídeňským konferencím, o kterých ještě promluvím, pak pravím, že doba ta jest příliš krátká, aby se odvalilo všechno to, co po dobu 40letého panování této ústavy by. o mezi nás a Němce navaleno. Pravím, že jest ta doba příliš krátká, abyste mohli žádati od kterékoliv strany vídeňského parlamentu, ať české, ať německé, aby převzala všechna ta břemena, která při novém uherském vyrovnání nastávají, nemůže tomu parlamentu říci, jaká jest odměna za obeť ideí, pro kterou můžeš tyto oběti přinésti. Nejen tyto hospodářské otázky naléhají, zda se, že celá nynější politická situace neleží jenom v českoněmeckých konferencích, ale zvláště na Míčovém náměstí, kde se splétají tenké nitky zahraničních poměrů, bez toho v posledním čase trochu otřesených brutálními událostmi ve Vřesně, že na Míčovém náměstí s nedočkavostí pohlížejí na parlament, který znamená, ne to, co pravili zde někteří pánové, velmocenské postavení říše, ne parlament, který dnes hlásá urbi et orbi, že říše tato nalézá se v rozkladu a úpadku. Takový parlament, jako je vídeňsky ve svém složení, nedává dnes říši rakouské věru žádné rekomandace naproti cizině, aby se ukázala mocna, aby se ukázala silnou a ukázala se alliance schopnou. (Tak jest!) Tam bezpochyby vědí zrovna tak, jako v ministerstvu války dobře vědí, budou-li moci s tímto parlamentem vládnouti. Já, velectění pánové, Vás nebudu upozorňovati na nebezpečí, ostatně jest to známá věc, že nynější zbrojní moc naší říše nezdá se býti dostatečnou nejspíše našemu spojenci vždy věrnému a dobrému. (Hlas: Který nám napráská, kdy chce!) Tam dobře vědí, že v tomto parlamentu, který nemá majority, který nemá cíle, který nemá směru, že tento parlament nějaké nové vojenské náklady nepovolí. Budeme my ze žalovati na to, budeme říkati, že věci jsou takové neb jinaké ? Ne!

Zcela správně řekl pan dr. Reiniger, že kořen zla spočívá někde jinde. My jsme jen ve velkém rozporu mezi sebou, že on ten kořen zla shledává v r. 1867, totiž v uzavřeném narovnání s Uhry, poněvadž prý tímto narovnáním s Uhry vzbudily se naděje a nároky ostatních zemí, zejména ostatních národů což já bych mu částečně přiznal; ale kladu tento kořen zla do roka 1860 resp. 1861. Kořen zla spočívá v tom, že tento parlament byl založen na fikci, že tento parlament založen byl na porušení souvislosti právního vývoje, že založen byl tehdáž s tendencí zjevnou a nepopiratelnou a dnes od nikoho nepopíranou, zjednati menšině německé v této říši na sněmích, na říšské, radě za každou cenu nadvládu.

Velectění pánové! A roku 1867 ono roztržení a odděleni Uber byla jen prostá konsekvence toho politického plánu (Tak jest!), poněvadž se vědělo, že přes všecky ty zfalšované volební řády by v centrálním parlamentě, ve kterém by zastoupeny byly také země koruny Uherské, přece fikce nadvlády německé nemohla býti udržována. Proto s tak lehkým svědomím a lehkým srdcem roztrhla se tato říše a proto jsem byl úplně v právu, když jeden kolega na straně německé, tázal-li jsem se: kde pak je ta jednotná říše ? pravil: Já ji neznám, já znám, jak situace stojí a jak naše platné státní právo, ne české, nýbrž rakouské, jak vy to nazýváte, lépe řečeno, naše ústavní právo učí - o tom mluvím, já znám země koruny uherské, já znám království a země na radě říšské zastoupené a já jsem již několikráte zde prohlásil a musím to opět prohlásiti, já žádného Rakouska ústavně a státoprávně dnes neznám, poněvadž jste zapomněli této říši vůbec dá i jméno. (Výborně!)

Za to my nemůžeme, ale tak ty věci jsou, a základ a kořen veškerého zla je v tomto zvráceném založení, na jakém parlament vídeňský byl postaven, a nebude tedy tato situace odstraněna dotud, dokud nebude přímo k tomu kořenu zla sáhnuto a dokud nenastane restituce alespoň těch poměrů, které tu byly dříve.

Jsem dosti reálním politikem, že nemluvím a nechci mluviti o tom, že se takové věci mohou způsobem násilným státi. Ale, velectění pánové, již dnes v ministerské lavici padla slova o otázce absolutismu, a jsou věci, ohledně kterých se sice člověk stále domnívá, že se nikdy nestanou, ale které někdy se státi mohou. A proto musím hned z předu říci, že celému tomu vyjednávání o tak zvaný smír česko-německý příliš nevěřím a že mám vážné pochybnosti, že se to s tímto vyjednáváním také vážně myslí.

Velectění pánové! My musíme znáti asi původ toho vyjednávání. Poslanci čeští na radě říšské položili požadavek zavedení vnitřní úřední řeči české, požadavek, který plynul jako pouhá konsekvence onoho osudného díla ze dne 17. října. Vláda nemůže vlastně a nemá také příčiny říci, že by tento požadavek byl nespravedlivý. My jsme dnes ovšem slyšeli od jednoho řečníka na německé straně, že tento požadavek je porušením německé státní řeči (Veselost) a že německá státní řeč je jedním ze základů právních německého národa. Já se tomu velectěnému panu kolegovi nedivím, že to řekl, ale mohl by to říci v Chabařovicích aneb někde jinde, ale ne mezi lidmi, kteří znají zákony platné.

Kde pak je nějaká německá státní řeč platně naším zákonodárstvím zavedena? Kde pak je vysloveno, že německý národ má "besondere Grundrechte" v této říši?

Já jsem, velectění pánové, tuto ústavu nedělal, byliť to první mužové Vaši, kteří dělali ústavu z roku 1867, kteří měli veliké zásluhy o politické povznesení německého národa. Že by byla v státních základních zákonech nějaká zvláštní základní práva německého lidu položena, o tom nevím. Mluví se tam o rovnoprávnosti veškerých národů říše. Zdali to myslili ti pánové upřímně čili nic, to mně nepřísluší dnes zkoumati, ale chci jenom říci, do jaké míry zpozdilosti politické se u nás již postoupilo.

A proto nevěřím, že nynější smír