jmou, jak nám ji schválí, a myslím, že to bude situace dosti nepříjemná pro poslance, až po ukončení sněmu předstoupí před své voliče a budou skládá i účet ze své činnosti sněmovní, a na otázku: Co pak jste nám zase vymohli, a jak jste nám v naší finanční bídé pomohli? vytáhneme finanční zákon a řekneme: Milí krajané! resultat jest, že budete platiti zemských přirážek o 12% více. Jak pravím, bude to situace dosti nepříjemná a já gratuluji těm pp. poslancům, kteří zvláště jsou zástupci těch tříd, které jsou stížení těmito přirážkami zemskými.

Ale pánové, vězte, že by tím finanční síly našeho poplatnictva byly stížený značně, že by to dále ještě vydržely, a že by se to setkalo jaksi se souhlasem našich poplatníků. - Podotýkám, že budou touto manipulací finance tím zvýšeny o 12 %, - budou tím naše finance sanirovány? Bude konečný účinek, že si finanční naši nesnási a tísni bude zavedena rovnováha mezi výdaji a příjmy, abych tak řekl, že my z té finanční mizerie se jaksi vysvobodíme? A nebude zapotřebí dalšího obtěžováni finanční síly našich poplatníků?

To, pánové, nikterak není a bude pořád hůř a hůře, pánové, budeme pořád od stupně k stupni padati hloub a hloub, až přijdeme k onomu poznání, že to musí přijíti ke katastrofě. Panové, já se nikterak nemám za nějakého velikého finančníka, ale, pánové, že po té cestě, po které se nyní pohybujeme, co se týče našeho finančního hospodářství, to nemůže přijíti k jinému konci, k tomu není třeba velkéno finančního talentu a velké učenosti.

Hned to dokáži, pánové, a doufám, že to dokáži tak jasně, že to pochopí ten nejjednodušší volič. Náš rozpočet rozeznává dvojí řadu potřeb zemských, to jest: výdaje t. zv. řádné a t. zv. mimořádné výdaje. Ty řádné výdaje se mají krýti přirážkami zemskými, tedy tím přírostem 12 pct. a ty mimořádné se mají krýti novým dluhem zemským, který má letos obnášeti zase 4 miliony. Pánové, to konečně by bylo v pořádku a správné a dalo by se jaksi omluviti, kdyby předně řádné výdaje a příjmy království českého příště již nestoupaly a se nemusily zvyšovati, a za druhé, kdyby ty mimořadné výdaje, které máme krýti novými dluhy, se neopakovaly. To, tuším, jest velmi jasné, pak ovšem, když by ty řádné výdaje příště nestoupaly, pak bychom vyšli se zemskými přirážkami, jak jsou nyní navrženy, a kdyby ty mimořádné výdaje příště se neopakovaly, pak bychom příště nemusili dělati žádné nové dluhy na uhražení těchto mimořádných výdajů.

Avšak jest to možné, pánové, dá se to, pánové, mysliti? Dá se mysliti, že naše školství, naše zemědělství, naše živnostnictvo, naše zdravotnictví, naše komunikace atd. již dostoupí takového stupně vývoje a dokonalosti, že příště již nebudou potřebovati žádných podpor k pozdvižení svému, právě těchto podpor zemských? To, pánové, se mysliti nedá; my budeme museti ještě právě na tyto výdaje a nevyhnutelné potřeby zemské velmi mnoho zemských podpor a subvencí dávati, a poněvadž ty podpory nemůžeme dávati z ničeho jiného dle nynejšího stavu našich poměrů, než z přirážek zemských, tedy jest přece patrno, že v těchto poměrech, jako tyto nevyhnutelné potřeby zemské, též řádné výdaje porostou a že také po rostou zemské přirážky.

A my budeme, pánové, nuceni rok co rok zvyšovati opětně přirážky zemské, neb když to neuděláme každý rok, pak za několik let velkým skokem, jako právě děláme dnes hned o 12 pct, se to bude muset státi. To týče se řádných potřeb zemských.

Avšak co se týče druhých našich výdajů a našich potřeb zemských t. zv. mimořádných výdajů, nebudeme se moci obmezovati a snižovati výdaje na tyto t. zv. mimořádné výdaje.

Pánové, já bych rozuměl těm mimořádným výdajům tak, že by to byly výdaje a potřeby, které se jen jednou objevuji, jako na příklad výdaje za příčinou jubilejního roku Jeho Veličenstva císaře a krále, ty se ovšem tak brzy opakovati nebudou, nebo výdaje, které se opakují jednou, dvakrát, třikrát. (Hlasy: Korunovace !)

To jsou ty mimořádné výdaje, a když by mimořádné výdaje byly u konce, pak bychom nemusili sháněti peníze a nedělali bychom dluhy.

Pánové! To však jest nemožné; podívejme se blíže na ty mimořádné výdaje a posuďme, jestli a jak brzy bude konec těmto mimořádným výdajům.

Máme ku př. výdaje mimořádné z příčin všelikých živelních pohrom, tedy k zachraňování a výpomoci, výdaje, které následkem živelních pohrom u našeho lidu povstaly; a tu již po několik let jsou tyto mimořádné výdaje dosti značné v našem rozpočtu, poněvadž já myslím, že lijáky, povodně, sucha, krupobití a jak se to všechno jmenuje, se již od stvoření světa opakuje a budou se příště ještě dosti často opakovat, a sněm království Českého bude ještě velmi často v tom nuceném postavení, aby zabránil té bídě a zachránil naše rolnictvo a střední stav náš, sněm český bude velmi často nucen takové mimořádné položky vložiti do svého rozpočtu zemského. (Posl. dr. Podlipný: Zvláště dokud nebudou české řeky regulovány!) Přijdu hned k tomu!

Podobně se to má s jinými mimořádnými přirážkami. My tam máme mezi mimořádnými přirážkami ku př. 50. 000 ročně na opravu Svatovítského chrámu, máme značnou sumu na opravu hradu Karlova Týna, na opravu kostela svaté Barbory atd.

Nu, pánové, já jsem přesvědčen, že ty mimořádné výdaje vezmou svůj konec, až ty stavby budou dohotoveny, ale dej nám Pán Bůh tak dlouhé živobytí, abychom se toho dočkali (Veselost!) a do té doby budou pořád paradovat mezi našimi mimořádnými výdaji.

Tak máme ku př. na podporu silnic mostů, vůbec komunikace značnou sumu mezi mimořádnými výdaji 2, 560. 000 zl.

Možná, pánové, že přijde jednou doba kde naše cesty, silnice a mosty v Čechách budou v takovém pořádku, že nebude zapotřebí již velkých subvencí a podpor zemských, ale tak brzy to, pánové, nebude.

A co se našich železnic a regulování našich řek týče, pánové, ta myslím, že ještě velmi mnoho vody uteče, než ty naše vody nebudou potřebovati žádných vydatných zemských prostředků. (Tak jest!)

Tak bych mohl uvésti celou řadu takových mimořádných výdajů, které se budou řádné opakovati rok co rok v našem zemském budgetu a tedy nedělejme si žádné naděje, že v té věci přijdeme na ten stupeň, že nebudeme dělat žádných dluhů více, poněvadž se mimořádné výdaje mají hraditi pouze novým děláním dluhů.

Tím slovem "mimořádné vydání", ctění pánové, nesmíme se dáti nikterak oslepiti. To jest jen slovo, to jest ocukrování té hořké pilulky, abychom ji snáze spolkli.

Pánové, tedy z toho vidíme, že tomu dělání dluhů nebude tak brzy konec. (Tak jest!)

Avšak, pánové, z dluhů se musí platit úroky a konečně se musí také platit dluhy, ať již najednou nebo částečně. To jest již takový ošklivý zvyk, že se musí platit dluhy. (Veselost. )

Čím pak máme platit ty úroky a tu amortisaci než zase dluhy z přirážek zemských. To myslím, že by asi nešlo, kdybychom ty třídy, které tyto přirážky tísní, pod tou tíží přirážek nechali klesnouti; tedy nezbude nic jiného, nežli dělati nové dluhy na zaplacení úroků z nynějších dluhů a na zaplacení amortisace starých dluhů - dělati nové dluhy zase. Nu, to je ta známá, stará, vyšlapaná cesta každého bankrotáře, to je ta cesta, která nemůže vésti k žádnému jinému konci nežli ke katastrofě, t. j. k bankrotu. (Posl. Gustav Adámek: To dostanou naše papíry špatný kurs!)

Pánové, to není žádné škarohlídství, to je pravý a věrný obraz našich finančních poměrů, půjde-li to tak dále touto cestou, přijde den a přijíti musí, kdy sněm království Českého bude museti předstoupiti před cislajtánskou vláda, a říci: Slavná vládo, jsme v koncích, (Posl. Brdlík volá: To říkáme teď také, ale ona tomu nevěří) lid je vyčerpán, kasy jsou prázdny, nemůžeme krýti nejnutnější potřeby, nemáme peněz, a nevíme, odkud je vzíti. Slavná vládo pomoz (P. Brdlík volá: Samueli pomoz!), poněvadž máš povinnosť pomoci, neboť ty, slavná vládo, jsi vlastně příčinou toho úpadku království českého, ty jsi postavila království české pod svoji kuratelu, ty jsi se zmocnila finanční a politické správy našeho království, ty jsi shrabovala příjmy tohoto království do své kapsy tak dlouho, až naše kapsy byly úplně prázdny. (Posl. Březnovský volá: Hezký kurátor. ) Řekněme slavné vládě: Ejhle ovoce tohoto moudrého a otcovského hospodářství eislatánského! Stojíme před bankrotem, slavná vládo pomoz!

To pánové jest věrný obraz našich finančních poměrů, to jest také věrný obraz naší budoucnosti finanční.

Avšak, ctění pánové, není na tom dosti ukázati na nějaký bídný stav, ukázati na nějakou propasť, ku které se žene národ nebo jednotlivý člověk; povinnosti naší jako zástupců království českého a jeho obyvatelstva jest také vyhledati prostředky a ukázati na cesty, kterými ma se tomuto hrozícímu nebezpečí předejíti a jak tomu vyvarovati.

Avšak, pánové, kdo chce zabrániti nějakému zlu, nějakému neštěstí, musí především znáti příčiny a prameny tohoto zla a tohoto hrozícího nebezpečí.

Nuže, pánové, jaké jsou tedy příčiny a jaké jsou prameny této naší finanční bídy ? A i na tuto otázku jest odpověď velmi snadná a lehká. Jděte po celých Čechách, jděte od města k městu, od vesnice k vesnici, od muže k muži, ptejte se každého člověka, který poněkud má jen pojem o našich politických a finančních věcech a veřejných záležitostech, a všude dostanete jednu a tutéž odpověď a ta odpověď bude stejné zníti: Příčina této naši finanční tísně u této naší finanční bídy jest nynější centralistický systém rakouský, jest to ta nynější centralistická ústava (Výborně), která jako upír leží a tíží po 30 let na tomto jindy tak bohatém království, která vyssává životní šťávu tohoto království, která ochromuje plodnou sílu tohoto království, a která ničí ovoce těžké a neumorné práce obyvatelstva tohoto království, obou národností, jak Čechů, tak i němců. Pravdivosť toho dá se velmi snadno dokázati, dá se dokázati tím, když porovnáme rozpočet zemský s rozpočtem říšským; tak jak číslice rozpočtu zemského nám ukazují a vyvinují obraz té naší finanční tísně a bídy, a jako číslice rozpočtu zemského nám ukazují propasť finanční, ku které spěcháme, tak nám číslice rozpočtu státního ukazují bezohlednou pravdivost příčiny právě této naší finanční bídy.

Avšak nelekejte se, velectění pánové, že bych snad se dal do výkladu rozpočtu státního, a že bych Vás nudil dlouhou řadou cifer. Já ani nechci ukázati na to a nechci summárně podotknouti, mnoho-li království české platí a odválí do té velké cislajtánské kádě a jak málo z toho zase zpět na nevyhnutelné potřeby království českého se zase vrací. Avšak, pánové, já jen několik málo slov chci odpověděti na tuto otázku se stanoviska jiného a se stanoviska nového, se stanoviska, které jak myslím v této sněmovně nebylo ještě objasněno, o kterém nebylo mluveno. (Slyšte!)

Ctěný náš kolega a můj milý přítel dr. Slavík vydal loňského roku brožuru pod titulem: "Proč domáháme se českého státního práva?" V této brožuře vypočetl, mnoho-li by království české přispívati mělo na společné záležitosti Cislajtanie dle skutečného majetku svého u porovnání se zeměmi druhými v Cislajtanii. Přišel k tomu výsledku na základě nezvratných dat a nebylo nikdy ve veřejnosti slyšeno, že by mu mohl někdo vyvrátiti jedinou cifru, že království České platí ročně o 29 milionů zl. více do cislajtánské kasy nežli ostatní země cislajtánské, by u porovnaní se svými majetkovými poměry dle práva a spravedlnosti platiti měly.

Nu, ctění pánové, račtež uvážiti, 29 milionů zl. ročně, které se odbírají proti právu a spravedlnosti; kdybychom je měli ve své kase, to bychom ovšem byli hned ze své finanční bídy a tísně vykurírování. Pánové, račte uvážiti, co bychom s těmi 29 miliony ročně mohli dobrého činiti jak bychom mohli podporovati naše zemědělství, živnostnictvo a zabrániti úpadku našich středních stavů, jak bychom mohli pozvednouti blahobyt tohoto království. (Tak jest!)

Já dávno to říkám a jsem úplné presvědčen o tom, ani žebrácká by nemusilo býti v této Bohem požehnané zemi, pánové, kdybychom neměli neštěstí býti přikováni vůbec k jakési říši, která vlastně (Hlas: Ani ještě pokřtěna není!) nemá žádný jiný finanční účel, žádné jinaké nadáni nežli vyssávati, vyždimávatí a ožebračovati království české. (Tak jest! Výborně! - Potlesk. - Hlas: Nebyl by to krásný ráj na pohled, byl by to skutečný ráj!)

Avšak, pánové, to vše, co jsem teď pověděl o našich finančních poměrech, to naši němečtí krajané vědí zrovna tak, jako my. I oni cítí tu finanční bídu a tíseň, i oni vědí, že příčinou těchto nešťastných a smutných finančních poměrů jest ten nynější cislajtánský systém a nynější cislajtánská ústava. I oni, naši krajané němečtí, vědí, že by se jim v neodvislém a samostatném království Českém vedlo finančně, hospodářsky a hmotně nepoměrně mnohem lépe, nežli se jim vede v této cislujtánské nestvůře.

A přední jejich mužové, mužové dřívějších let, když ta strana německá, která zde zasedala ještě pod jiným jménem, když ještě neklesla na vůdce takové, jako nyní, tedy ti dřívější jejich vůdci, Plener, Herbst, Schmeykal, ti docela zřejmě a otevřeně zde na tomto sněmu pověděli, že při samostatnosti a neodvislosti království českého by se obyvatelstvu německému dařilo mnohem lépe hmotně, hospodářsky, než v naší ústavě.

Nu, a tu je pánové otázka, proč se tedy nespojí naši němečtí krajané s námi, abychom odstranili tu hlavní překážku naší společné finanční bídy, proč se nespojí s námi, abychom odstranili překážku, která nás oba ničí, nynější, jak jsem pravil, systém cislajtánský?

A tu, pánové, přicházím k politické stránce své řeči, tu stojím před hlavní otázkou, kolem které se všecko točí; to jest ta osa, kolem které se točí všecky ty naše národní boje, ty národní sváry, to národní neštěstí naší země.

To jest jádro té politické situace v naší zemi. Němci uznávají, jak jsem pravil, velké výhody, které by plynuly ze samostatnosti království českého, avšak oni praví a oni tvrdí, že prý by v neodvislosti a samostatnosti království českého octla se národnosť německá v největším nebezpečenství (Dr. Podlipný: To dělá to zlé svědomí). Němci se obávají, že my Češi jako většina v této zemi bychom je národně utiskovali, že bychom je pocestovali.

To jest refrain, který slyšíme každý den. Pánové, národ český ještě neodnárodňoval a nepočešťoval žádného národa. Němci nám nemohou jmenovati jediného národa, který bychom byli utiskovali a počeštili; ale naproti tomu bychom jim mohli, ne našim Němcům - ti jsou pravá neviňátka v té věci - německému národu vůbec bychom mohli jmenovati celou řadu slovanských národů, které utiskovali; které pohltili a zničili: to jest historické faktum, že celý východ německý téměř až k Labi býval slovanský a že byl poněmčen, že byli Slované vyhubeni a to takovým způsobem a takovými prostředky, že jest to téměř hanbou člověčenstva.

Nebylo násilí, nebylo krveprolití, nebylo ukrutnosti a dosti hanebných prostředků, kterých by nebyli použili, aby slovanští národové v těchto zemích byli dosti utlačováni. Tak se to dálo téměř pořád do nedávná - právě tak, jako se to děje ještě dnes.

Vidíme, co se děje v Poznani, na našich polských bratřích a soukmenovcích, jako se to dálo v Čechách od pradávna, jak to vypravuje básník český ze 14. století, kteréž praví: "Takéž Němci činí nám, když je čert přinese k nám, Cechy z domu vysazují, a sami v něm se uvažují. "

Nuže, pánové, podívejme se, jak si Němci počínají ještě dnes a jak by si počínali všude, kdyby mohli a kdekoliv by mohli.

Kdyby národ český mel jen čásť ve své povaze oné útočnosti, oné dobývavosti, oné tvrdosti a - neurvalosti jako národ německý, věru, že by zde v Čechách dojista nebylo ani jediného Němce a nijakého uzavřeného území.

Avšak nechme minulosti a podívejme se zase do přítomnosti naší. Němci vzpírají se tomu, abychom dostali království české z jařma centralisace ze strachu před Cechy aneb, jak říkají, proto, že by ztratili na své národní državě. To jest do jisté míry pravda, avšak podívejme se, pánové, poněkud na to, co jest to vlastně národní država Němců v Čechách.

Před rokem 1848, pánové, nebylo ještě o žádných národních sporech v Čechách řeči, ač již tenkráte zárodky národního probuzení, povznesení národního v Čechách se ukazovaly.

Národ český, jindy tak slavný a mocný, klesl katastrofou bělohorskou do tak hluboké propasti, že blízký byl své politické a národní smrti.

Raději poušť bez lidí, nežli království s kacíři, pravil vítěz Bělohorský a odevzdal království české na pospas Jezuitům a dobrodruhům, kteří ze všech končin světa se byli sletěli na poražený národ Český, aby každý ze zdánlivé této mrtvoly utrhl si kus masa pro sebe, a následek toho byl, že národ český upadl v národní agónii, že ztratil sebevědomí národní, ztratil důvěru a že sklesl v tupou resignaci, ve které se dal jako beránek vésti na jatky; a když císařovna Marie Terezie a syn její Josef II. pojali tu novou státní myšlenku, tu nejnešťastnější myšlenku státní, která se zroditi vůbec mohla v mozku nějakého rakouského státníka, tu myšlenku, scentralisovati a zgermanisovati národy neněmecké této říše, a když smělou rukou začali trhati smlouvy, svaté smlouvy, uzavřené mezi národem českým a dynastií Habsburskou, smlouvy, které tvořily základ této monarchie, tu národ český byl tak seslaben a málomocen, že vše to ani nepozoroval a necítil, jak ho národně a politicky ujařmují.

Jazyk český byl vyloučen z veřejného života, všechno školství, vyjma vesnické, bylo německé, já sám vyjímaje vesnické školy, neslyšel po celý věk českého slova na školách rakouských, jen ty triviálky vesnické, kde byl ten úbohy učitel, který se živil tím sobotálesem a tím, že někdy o posvícení šel zahráti při muzice.

To bylo jediné útočiště českého národa, českého jazyka; naše vyšší třídy byly odnarodněny, města naše byla též poněmčena; a i do té vesnice české se tlačil mocným proudem jazyk německý.

Já sám alespoň jako chlapec se pamatuji a byl jsem toho svědkem, když v čistě ryze české vesnici, kde ode dávna nebyl žádný Němec, při jisté úřední komisi sepsán byl s jedním sedlákem tamnějším protokol německý a když čeští rolníci nechtěli to podepsati pravíce, že tomu nerozumí, tu slavná komise hrozila kriminálem a bitím a oni podepsali.

Tak pánové, to vypadalo ještě za dnů mé mladosti. Takové byly národní poměry v království českém a na to kladu hlavní váhu a na to kladu důraz. To jest německá država, které se Němci nyní dovolávají. Když jaksi jim ta država mizí, dělají povyk, že se jim zkracuje národní právo. (Tak jest. )

Jest pravda, národní država Němců v království českém ovšem v mnohém ohledu ztratila, vždyť byli v držení i Prahy a vím jak hospodařili v Praze, a jest pravda, že nescházelo mnoho, že by ji byli nechali rozpadnouti vssutiny. Avšak, pánové, já se táži: Byla tato država, kterou Némci měli jejich právem, vydobyta? To byla država vydobytá loupeží a násilím, to byla država národa českého, to byla država naše. A pánové, mluví-li se o nějaké revindikaci, - jest pravda, my chceme revindikaci, my chceme vydobýti naše ztracené državy národní, my chceme opět vydobýti nazpět, co bylo naším majetkem, co nám bylo násilím odňato, co patřilo nám. My chceme jedině vydobýti zase své.

Pánové, avšak tím žádáme, aby nám opět bylo vrácena, co nám dle práva a spravedlnosti patří, tím nechceme křivditi národu německému, tím nechceme odnímati ani zbla z toho, co dle práva a spravedlnosti německému národu v Cechách patří,

Co chceme my Čechové, co chtějí Němci? My Čechové nechceme nic, než zabezpečení své politické budoucnosti, my Čechové nechceme nic, než co každému národu dle nejsvětějšího a nejpřirozenějšího práva patří, my chceme tolik volnosti, abychom se mohli kulturně, národně a sociálně vyvinovati dle své vůle a povahy a dle svých potřeb. A proto pánové, nemůžeme dopustiti, aby jazyk náš, tento nejhlavnější attribut každé národnosti, tento nejdůležitější prostředek každého národa k jeho kulturnímu vývoji, aby naš jazyk národní byl jakýmkoliv způsobem zkracován, aby byl utlačován a utiskován. Pánové, my toho dopustiti nemůžeme a nesmíme, poněvadž bychom se sami degradovali na národ. stupně nižšího, poněvadž bychom sami si vtlačili v čelo znamení národní poroby, a poněvadž bychom tím položili zárodek zničení naší národní budoucnosti.

Avšak tu se ptám každého spravedlivého a počestného člověka: Leží v tom nějaké zkracování, leží v tom nějaká křivda národnosti jiné, leží v tom nějaká utiskování a nějaké zkracování práv německých našich krajanův ? Zajisté, že ne, a, velectění pánové, kdybychom sestavili soud z mužů jakékoliv národnosti a z rozličných národností, a kdybychom jim předložili tyto naše otázky a tyto naše stesky, jsem přesvědčen, že takový areopag, jen když by se skládal z mužů počestných a spravedlivých, musil by dáti za pravdu nám Čechům a musil by odsouditi to, čeho se chtějí Němci domáhati.

To tedy, velectění pánové, co jsem teď řekl krátce a několika slovy, jest naše stanovisko, to jest náš národní program, to jest naše snaha a náš cíl. - A nyní podívejme se naproti tomu, co chtějí Němci, co jest programem německého národa, německých snah a německých cílů a to nejen snad jen našich českých Němců, nýbrž vůbec celého německého národa; neboť víte, že při každé příležitosti prohlašují naši Němci, že jsou v nerozborném svazku s ostatními Němci a že je to jednota národa velkého, národa germánského; a co chtějí naši Němci, není nic jiného, než co chce celý národ německý, toho se domáhají naši Němci.

Co jest hlavním programem národa německého ?

Z tisícerých variací, ve kterých tato otázka se přetřásala v nesčíslných časopisech tuzemských a cizozemských, z celé bibliotéky spisů německých a jiných, z nesčetných řečí ve veřejných schůzích německých na parlamentech a sněmích našich, z enunciací německých professorů universitních, od spanilomyslného Pferscheho, který nám chtěl rozpárat břicho, až ke krvelačnému starci Momsenovi: ze všech těchto enunciací vyplývají a vystupují jasně dvě myšlénky; jedna z těchto myšlenek jest, že prý Němcům v říši německé jest nevyhnutelně zapotřebí, aby se dostali až k moři Adriatickému, až k moři Jaderskému.

Velmocenské postaveni říše německé toho vyžaduje, aby Terst se stal přístavem říše německé, a poněvadž na této cestě, z Berlína do Terstu, nešťastnou náhodou leží dva slovanští národové, národ Čechů a národ Slovinců jako dvě velké překážky a jako dva balvany, tyto dva balvany, pánové, musí býti odstraněny, tito slovanští národové musí býti potlačeni a musí býti zničeni. To jest, pánové, jedna myšlénka; a druhá myšlénka, pánové, tu můžete vyčísti ze všech enunciací německých jest strach před Slovanstvem, (Tak jest!)

Není pravda, že Němci mimo Boha nebojí se nikoho. Já mám za to, že se Němci více než Pána Boha bojí Velkoslovanstva a především Ruska. (Tak jest!)

Němci vidí, že tam na Východě zdvihá se, roste a mohutní veliká říše slovanská, která dnes jest velmocí světovou. Velectění pánové! Avšak v té veliké slovanské říši na východě dříme ještě veliká myšlénka pospolitosti a vzájemnosti slovanské a přijde čas, velectění pánové, a ten čas přijíti musí, poněvadž to leží v přirozenosti lidské, kdy i ta idea pospolitosti a vzájemnosti pronikne veškerými kmeny slovanskými, tak jako dříve již pronikla veškerými kmeny německými. (Výborně!)

V tomto ohledu předešli nás jako v mnohém ohledu a v mnohém předhonili Němci.

Avšak, já jsem přesvědčen, že i v tomto ohledu je také časem dohoníme a snad i také předhoníme. (Výborně!)

Němci to dobře vědí, proto se toho lekají, proto se toho bojí, proto chtějí mezi velkým vychodím slovanským a mezi germánským západem vystavěti velkou a mohutnou hradbu tak zv. Ostmark, jak ji jmenují; a tato Ostmark má býti říše Rakouská, ovšem že říše ne slovanská, nýbrž říše německá. To jest, pánové, klíč, který nám rozluští velké a důležité otázky ve velké politice naší.

A s tohoto vyššího stanoviska je třeba, abychom pohlíželi na to velké hnutí národní a na ty boje, které se odehrávají v Rakouské říši. Pánové, co jsem teď byl pověděl, by snad mohlo zavdati příčinu k tvrzení, že jsem bůh ví jakým panslavistou, že nemám žádnou ideu jinou, nežli udělati nějakou slovanskou říši, nějaké Alslaventhum jako jest Allgermania.

Tak já to, pánové, nemyslil, to by byla otázka, abych tak řekl předčasná, to jsou otázky další budoucnosti, pánové, na toto stanovisko já se dnes nestavím. Ano já jsem panslavistou, ale zatím v užším kruhu. Já jsem pro to nadšen, a mám za to, že jest naší první a hlavní povinností, abychom hleděli sraziti všechny slovanské kmeny v této říši rakouské (Výborně! Výborně!) v jednu mohutnou a silnou falanx, to jest panslavismus, který má jádro své v tomto sonstátí rakouském. Panslavismus, který není útočný, jako pangermanismus, nýbrž panslavismus, který jest jen obranný, který nemá jiného účelu, jiného cíle, než aby ti neněmečtí kmenové v této říši se spojili v takovou mohutnou, abych tak řekl, falanx, aby konečně chránili proti tomu útočnému Němectvu svoji existenci, svoji budoucnost.

Že se jedná Němcům skutečně - a jest mně velmi líto, že ti páni krajané němečtí zde nejsou, abych jim to mohl říci tváří v tvář a do očí - o vyhubení našich Slovanů, to již veřejně hlásají, z toho nedělají žádné tajemství a já chci uvésti jenom jediný případ z nejnovější doby před několika dny. Tak pravil jeden veliký Čechoněmec v Toruni v Poznaňsku, před několika dny: Dokud bude 10 Slovanů na světě, nemohou Němci ustati ve svém boji proti Slovanstvu! (Veselost. )

Ten veliký rek německý byl z Litoměřic a jmenuje se Funke. (Aha! O je! Veselost) To jest syn našeho politika kolegy, Dra. Funke, poněvadž jablko nepadne daleko od stroma. Ten rek, když hrozil záhubou Slovanstvu, neměl asi na mysli národ ruský. Tak daleko to šílenství německé přece ještě nedostoupilo, aby myslili, že ruský národ vyhubí do posledního muže; ale jest na tom dosti, pánové, když mužové rakouští, když naši němečtí krajané se neostýchají zajeti za hranice a hlásati veřejně, že musejí pobíti do posledního muže Čechy a Slovany v Rakousku.

Když, velectění pánové, mluvím o tomto litoměřickém velikánu a Slovanožroutu, tož dovolte mně ještě další ukázku z této jeho řeči, kterou před několika dny mluvil a kterou čteme v Turner Presse.

Tato řeč, ve které tam Funke líčil utlačování Němců a násilí, páchaná na Němcích v Aši, Chebu a Městě, vzbudila hrůzu v posluchačstvu. Uvádí jim následující neutěšený pád: Češi dopustili se na Němcích ohromného barbarství. Pálili a mordovali. V Chebu vytrhlo vojsko proti zástupům bezbranných žen, dětí a starců, v Praze za dny prosincové v jediné čtvrti pobito bylo 52 lidí. (Veselost. )

To jest, velectění pánové, malá ukázka, jak páni Němci, když zajedou si za hranice, si tam počínají, jakými zbraněmi tam bojují. (Březnovský: Mají ještě obrázky k tomu!) Není lže, není pomluvy, není na cti utrhání a podezřívání tak nízkého a tak ošemetného, kterého by nepoužili, když se o to jedná, ostouzeti a snižovat národ český.

Avšak, velectění pánové, z těchto ukázek, jakých bych na sta mohl uvésti, to všichni znáte: vždyť to čtete v novinách, - vyplývá jiná mnohem důležitější okolnost.

Pánové, toto počínání si Němců za hranicemi vrhá velmi podivné světlo na sousední naši říši německou (Posl. Březnovský: Jako Šlesvik a Holštýn. Tak to začalo!)

Pánové, žádný stát na světě, který jen poněkud dbá pravidel slušnosti a spravedlnosti, by toho netrpěl, aby občané sousedního státu a sice státu, se kterým je v přátelském poměru, zajížděli si za hranice do jeho měst a oblastí a aby tam takovým způsobem tupili, hanili a ostouzeli vlastní vládu, vlastní svůj stát, a takovým způsobem, abych tak řekl, přímo křižáckou válku vedli proti vlastnímu svému státu, (Výborně) to by netrpěl žádný slušný a počestný stát na světě, to trpí jedině náš "milý, drahý a přátelský soused", to trpí jedině clen pověstného toho trojspolku pruského.

(Posl. Doležal volá: V novinách se veřejně píše: "Abzug Habsburg. ") (Posl. Březnovský: Kdy pak nás ten soused zase přepadne! ?)

Pánové, co jsem pověděl, jest rozdíl