která též násilím zvrátila parlamentární řády a jednání. Pánové, na mě postup velkostatkářských poslanců učinil tím nepříznivější dojem, protože podle té akce a podle celého vzezření slavného sněmu nabyla situace zde i na veřejností takové tvářnosti, jakoby to byl český národ, který by byl mír porušil a proto jest zde obžalovaným a jako by to byli Němci, kteří mají právo, býti v rozechvění pro utrpěná bezpráví smiřováni. (Tak jest!) V tom, pánové, nespatřuji ani nyní, ani nikdy spatřovati nebudu naději zlepšení pro budoucnosť.

Také se mně náramně bolestně dotklo, pánové, když velkostatkářský p. poslanec princ Ferdinand Lobkovic jsa zakřiknut Wolfem, aby zde mluvil německy, (HIas: On to již vysvětlil!) hned, jako na komando se tomu podvolil. Pánové, užívám-li svého práva a jsem-li o tom přesvědčen, nedám si ho nikým vzíti. (Tak jest !)

Pánové, co by tak řekl p. Wolf, kdybychom naň zde křičeli, jako on křičel na prince Lobkovice: "Mluvte tady česky"; a to by, pánové, mělo nějakou žodůvodněnosť aspoň zdánlivou, poněvadž zde jest zastoupena většina národa českého a poněvadž jest to český sněm. Ale toho neučiní nikdo z n s, poněvadž víme, že máme zachovávati jako sbor zákonodárný zákony a že i zde platí článek XIX. zákl. zákonů státních stran rovnosti jazykové.

Proto, pánové, ve Vídni užíváme svého jazyka, jednak abychom zjednali mu uznání, jednak majíce k tomu práva užívati ho jako zde doma ho užíváme. Pan Wolf ani tam nesmí na mě oprávněně vzkřiknouti, abych mluvil německy, a já bych mu to také neučinil po vůli, poněvadž tam mám právo svého jazyka a poněvadž pan Wolf a každý rozumný poslanec musí věděti, že žádný poslanec není zavázán, aby mluvil dvěma jazyky. (Posl. Březnovský volá: To má jen rakouský orel dvě hlavy!) Tak byl by rakouský parlament, který zuřivost německá rozbila, naprosto rozdrcen a pohřben. Proto, když se pokřik tak nerozvážný zde českému velkostatkáři, historickému šlechtici, stane a ještě od člověka, kteréhož nedávnou minulost z parlamentární jeho činnosti známe, musí to činiti náramně trapný dojem, zvláště když si vzpomeneme, že se tak zachoval potomek známého Popela z Lobkovic. Div-li aby se tentýž nad tím v svém hrobě neobrátil! (Posl. princ Lobkovic volá: Vždyť jsem to přece vysvětlil !)

Já, pánové, vždy mám ve zvyku mluviti tak, jak jsem přesvědčen. A tu, pánové, musím říci, že všelijaké velmi kormutlivé upomínky se po scéně té ve mně vzbudily a i v tomto okamžiku oživují.

Páni velkostatkáři jsou nyní spojenci klubovních druhdy neodvislých poslanců českých. Já to vítám, avšak, pánové, nejednou ve mně má důvěřivosť v pevnosť tohoto spojenství poklesla a tu vstoupila mi před oči minulosť, jak Vaši političtí učitelové, historická bývalá šlechta, podepsala známou deklaraci a že také říkala: až do těch hrdel a statků, ale že jsouc na říšské radě a podavši ohrazení státoprávní, zůstavila státní právo stranou, ba že pak i podepsala punktace na ponížení českého lidu, aby ve vlastní své vlasti byl národem druhého stupně. Vy víte, velectění pánové, jak naproti tomu někteří pánové z naší strany až do únavy síly své vyčerpali, aby toto narovnání bylo zvráceno.

Mně napadlo při tom kormutlivé přesvědčení, že kdyby pevnosť bývalých velkostatkářů českých byla bývala vždy táž, kdyby byli při deklaraci stáli vždy věrně, jak to slibovali, bychom měli samostatnosť českou již dávno vydobytou. (Tak jest!) Vzpomeňte, velectění pánové, slov Deáka, který pravil, že české státní právo má stejnou cenu jako státní právo uherské. Ale my to české státní právo nemáme, poněvadž jsme nebyli ve vydobývání důslední.

Nechci tu činiti rekriminace a každému podám upřímně ruku, kdo má dobrou vůli, aby utlačenému národu českému přispěl pomocí. Ale dojem uvedený, který se mne zmocnil, jest nesmazatelný. Smířen musí a má býti nejprv národ český, poněvadž on jest ten utlačovaný. Dosud však musím uvésti, že zvolené cesty jsou naprosto nepravé.

Kladu si předem otázku: Jest nutno nových výborů, nových nařízení neb nových zákonů ve věcech jazykových ? Dnes, jakož jsem to hlásal již před 14 lety, pravím, že ne, poněvadž máme úplnou zákonnou rovnoprávnost jazyka českého s jazykem německým ve všech zemích koruny České platnými předpisy stanovenou. Nepotřebovali jsme proto v zemích českých ani předpis § 19 z. z. st., a proto - dnes jen opakuji - a proto hlásil jsem se ke slovu ve věci této... "quorum pars magna ipse fuit. " Protož i dále volám: Zachovejte podle platných zákonů rovnost jazyka českého tak jako německého a otázka jazyková bude krátce a snadno vyřízena. Pak nebudou moci Němci najíti tak snadno příčiny, aby si stěžovali, a sbory zákonodárné a i tento slav. snem ihned budou moci přikročiti k řešení otázek tak důležitých v nynější době, raditi se o zmírnění hospodářské tísně a bídy, která čím dále tím více v obyvatelstvu se rozprostírá. (Souhlas. )

Rovnost jazyka českého tedy máme, ale jen na papíře, snať se nezachovává a při té české známé slabosti a nedůslednosti nelze se diviti, že se dosud skutečně nevydobyla.

Doba tato jest doba rozčilení a není záhodno ani třeba, abych skutečnou platnou zákonnou rovnost, našeho jazyka s německým v zemích koruny České s historického a vědeckého stanoviska dnes tu dovozoval. Udělal jsem to s těchto míst již často, že jsem dovodil tutouž rovnost jazyka českého s jazykem německým. Tane mi tu nyní na mysli právě zvláštní vzpomínka. Když jsem r. 1886 bývalému svému učiteli prof. Herbstovi ve Vídni podal svou práci o rovnosti jazyka české o s jazykem německým, prosil jsem jej, aby věnoval ji pozornost a ji pročetl a aby mi pak odpověděl, zdali by mohl přisvědčiti mému přesvědčení, že jazyk německý před jazykem českým v království tomto a v zemích českých vůbec nemá ani zbla zákonné přednosti. Pan PROM. Herbst, který byl - to musím přiznati - pronikavým i na slovo vzatým politikem, tak že jeho epigoni ho daleko nedosahují, nedal mi ovšem nikdy přímou žádanou odpověď, ale pravil: "Poměry jsou silnější, my jsme beati possidentes. " Ale jaká jest tato německá possessio ve skutečnosti? Jest to possesio bezpráví! či snad je to právo aby v českých věcech, ať na soudu aneb na úřadu, byl jen jazyk německý platný? Jest to snad v nějakém zákonu, aby měli Němci nějaký titul právní pro vydržení toho svého práva? Kde není ani titul a zvláště pravý, tam není také vydržení. Německá possessio jest injusta, fraudulosa čili nemravní ! (Výborně!)

Jinou odpověď mi prof. Herbst nedal. Poněvadž až dospěju k posudku prohlášení vládního, zde taky učiněného, musím se specilně na úplnou zákonnou rovnost dle základních zákonů zemských v tomto království odvolati, dovolte, abych přece alespoň naznačil stav rovnosti jazykové u nás. Po volbě rodu Habsburského na trůn český r. 1526 valilo se němectvo do Čech. Tenkráte zákonní zástupcové zemí českých byli přímo pojati strachem, že skutečně země české budou němectvem naprosto zaplaveny a proto se sestoupil r. 1615 generální sněm zemí českých Čech, Moravy a Slezska v Praze a to za přítomnosti samého krále Matyáše a usnesl se mezi jiným, jakož dále uvedu, U nás, pánové, jak pozoruji, ve sněmu dnes jako obyčejně není ani pan místodržitel přítomen. Jest to tak jako na radě říšské ve Vídni, že, když mluvíme o žalobách nejnaléhavějších českého národa, vláda většinou jest venku, poněvadž ví, že se jí tak snadno nešlápne českou nohou na kuří oko; vláda ví, a to jest mým přesvědčením, že poslanci čeští jsou jí důvěrou oddáni, a proto ani dnes neposlouchá, když se žaloby zde přednášejí. Jaký to rozdíl se sněmem z r. 1615? Tehdá, když se jednalo o země české, byl na sněme osobně král Matyáš přítomen. To byla ta tehdejší ústavnost česká. Dnes sem zástupce vlády leda přijde, když to pan Wolf poručí neb zahřmí. (Tak jest!)

Nejsem proti nikomu, předpojat, ale v takovéto věci, když se jedná o životní otázky, o to, co jest příčinou nynějšího boje národního, a není p. místodržitel hr. Coudenhove přece přítomen, má většina udělati náprava, nemá krátce takovou urážející ledabylost trpěti. (Velmi dobře!)

Na sněmu z r. 1615. stala se za přítomnosti řečeného krále tato usnesení, jichž se alespoň několika dotknu.

Jedno zní: "Kdo by do tohoto království přijat býti chtěl, nejprve jest povinen naučiti se jazyku českému, a aby žádný takový, nově do země přijatý cizinec, ani děti jeho do třetího kolena na žádný úřad buď zemský neb městský a jiný, ani také do žádného sondu dosazen nebyl''.

A dále bylo usneseno:

"Kdož by ten a takový byl obyvatel tohoto království a jazykem českým mluviti nechtěl a jiného též od mluvení odvozoval, aby v zemi trpěn nebyl, nýbrž půlletně ze země se vystěhovati povinen byl. Jakož by toho neučinil, aby jako rušitel obecného dobra žádných práv a svobod v království tomto užívati nemohl". Tak se usnesli zástupcové zemí českých, za přítomnosti krále Matyáše a to je dosud zemským základním zákonem českým. Tento základní zákon zemský o rovnosti jazyka českého, o jeho výhradnosti také nikdy nebyl zrušen. Přišlo ovšem po katastrofe Bělohorské ono vnucené obnovené zřízené zemské, avšak i to ponechalo v platnosti všechna bývalá práva a všechny bývalé zákony pro jazyk český, ale zavedlo vedle jazyka českého jazyk německý jako rovnoprávný, ale ne podle potřeby - na to se Ferdinand neptal nýbrž v celém obvodu zemi českých toto ustanovení obnoveného zřízení zemského dosud má platnost. Že se mají učiti všichni úředníci česky a německy o tom nikdo nepochyboval a také dosud pochybovati nemůže. Zákon tento nikdy nebyl zrušen ani změněn, naopak vždy přísahami korunovačními byl obnovován slib, že všechna práva a spravedlnosti budou králem zachovávány a to nejen od přisahajícího, nýbrž i od jeho nástupců na trůně. A nyní za doby ústavní přišel k úplné zákonné rovnosti zemské ještě článek 19. základních zákonů státních, který v Če chách, na Moravě a ve Slezsku opětovne prohlásil úplnou rovnost jazyků v zemi obvyklých.

Avšak, pánové, český národ, který tolik obětí Vídni přinesl, který tam tolik žalob přednesl, nevymonl - o dřívějších letech ani nemluvě - ani od roku 1879. až do roku 1898. ani zachování této zákonné rovnoprávnosti. Ve Vídni ji zadržuji, ačkoliv vládla podle přísahy své má vynutiti zachovávám platných zákonů.

Aby však úplná rovnost jazyka našeho nemusela plněna býti, dávala se za Taaffe-ho a Badeniho ona drobečková nařízení, zrnka z této rovnoprávnosti, místo celé rovnoprávnosti národu českému a aby tedy zůstal ve své vlastni domovině národem druhého stupně.

Proto nařízení, která byla vydána, jsou zbytečná, jsou na úkor rovnosti našeho jazyka, a jsou také nezákonná.

Proč, pánové, tato rovnost zákonná, kterou nemohou popírati ani naši krajane němečtí, a o níž Vy všichni jste přesvědčeni, není zachovávaná?

Jest to ta kletba v Rakousku, že se lidu Českému ani s hůry ani zdola, ani právoplatné bilaterální smlouvy, ani platné zákony zachovávati nechtějí! Za absolutismu byl to právě systém germanisačný, aby země koruny české byly poněmčeny, by Rakousko ve spolku německém zachovalo takto spíše svůj primát. Na zájmy národa a jeho potřeby se zcela zapomnělo, hověno na úkor národa, a na úkor říše zájmům dynastickým, zájmům to prostě osobním.

Přišla r. 1861. ústava, a jak začla, pánové? Tvůrci její byli rozhodně přívrženci našich politických odpůrců. Jak ji zavedl Schmerling? Nespravedlivá, uměle pro národ český a slovanské národy léto poloviny říše, a tak zůstal ten stav bohužel až do dnešních dnů. Německé vlády vídeňské si počínaly libovolně a naši političtí odpůrci, jich vrstevníci, naši krajané němečtí jako jejich předchůdcové, vždy všecka bezpráví proti národu českému páchané schvalovali. Schvalovali násilí Kollerovská, všecky nespravedlivosti byly jim vhod; vlády jejich byly ovšem ustanovovány s hůry, ale všechno, na čem se usnesli naši němečtí odpůrci na úkor národa českého, jak na porušováni české státoprávní samostatnosti, všechno to násilí a libovůle s hůry proti národu českému bylo schváleno. Němečtí odpůrcové ke všemu tleskali. Dnes však ovoce toho kletba, nynější poměry vnitřní jsou nejisté, rozhárané. Národu českému a většině slovanské v této říši nikdy do opravdy a upřímně nechtělo se učiniti po právu.

Ani rok 1866. nepřivedl kruhy vídeňské k sebepoznání a způsobení nápravy. Teprve když se stal veliký obrat v letech 70tých v Evropě, vzpomněli si ve Vídni zase jedenkráte, že jest potřebí pro váhu a mohutnost říše, pro její bytí, aby usmířen byl konečně národ český.

Byli jsme na to v době fundamentálních článků. Učiněny nám sliby závazné, že uznaná práva království Českého budou i přísahou korunovační stvrzena.

Avšak i sliby ty ústní a písemné nebyly dodrženy. Následovalo spíše brzy pronásledování to nejhorší. Zase povoláni byli naši němečtí zuřiví nepřátelé k vládě a ti zase schvalovali všechno to na lidu českém bezpráví a násilí, s hůry ovšem všecko to proti nám bylo schvalováno.

Toť čásť minulosti smutné, avšak skutečné! Ale dobráctví české poznovu důvěřovalo Vídni za hraběte Taaffe, a týž 10 let kázal, že rovnoprávnost národů a jazyků musí býti provedena, dal však místo slibovaného provedení, jak víte suché drobty z r. 1880 a 1886. Tenkráte soudy dosvědčovaly mini-tru Stremayrovi, který nařízení z r. 1880 podepsal, že co v tom jazykovém nařízení obsaženo, jako vyřizování věcí českých u německých krajských soudů, jest tam obyčejné, že to není nic nového, a tím se Stremayer obhajoval že nezavádí nic nového.

Ale víte, pánové, jak povstal ihned ohromný odpor politický na levici, zase z té samé příčiny, jako dnes, ne k vůli jazykovému tomu nařízení, ale že náhodou panstvo a zvláště židovské veřejné mínění vídenské ztratilo vliv a většinu na říšské radě.

Nezapomenutelným pro německou kulturu a germanismus jest také, pánové, že když roku 1886 byly vládou poukázány vrchní soudy v Čechách a na Moravě, aby vydávaly rozsudky a nálezy v jazyku, jak zákon předpisuje, zdvihl se proti tomuto ustanovení, které jest právem dle přírody a které jest v základních zákonech zemských, kteřé jest v článku 19. z. z. st. a v bezpočetných zákonech říšských, zdvihl se proti tomu sám tehdejší předseda nejvyššího soudu rytíř Schmerling, "že prý se tím německému národu děje křivda"; avšak když se ho tázali v panské sněmovně, čím se ta křivda děje a jaký zákon jest porušován, tu umlkla jeho zlolajná ústa. V uvedeném tom leží doklad nezapomenutelný, že proti každému i nejmenšímu napravení bezpráví páchaného na národu českém zdvihla se ihned nejvyšší německá kultura, germanisatoři němečtí, ba i nejvyšší soudce v říši, který má v zachovávání zákona býti příkladem! Vše štvalo proti národu českému a našli v kruzích rozhodujících bezpečnou oporu, aby národ český zase dále Štván a pronásledován byl, a to v míře až neuvěřitelné, že jeden z ředitelů veřejně vydal a i prováděl pověstné heslo: "Že bude Čechy tlačiti ke zdi!"

Nutno to, pánové, připomenouti se zřetelem na nynější spojenství s pány velkostatkáři, že za hraběte Taaffa v osudné akci smiřovací byl s nimi také hrabě Schönborn, tehda ministru spravedlnosti. - Ten pán se počítal i počítá snad dosud k bývalým deklarantům; vždyť on psal na obranu deklarace a na obranu státního práva českého. Jak se ale ten pán ve Vídni změnil!

Vy víte, že assistoval punktacím na rozlomení rovnosti a na ponížení jazyka českého v království českém; ten pán provedl punktace v části nejnebezpečnější a nad to dopustil se hříchů těžkých zvláště dvou, které jsou znamením jeho škůdcovství zájmů životních našeho lidu.

Ten pan hrabě Schönborn ale náležel a náleží snad dosud ke straně politické našich pánů velkostatkářů. Za jeho spravování ministerstva spravedlnosti vyšlo roku 1893 nařízení presidenta nejvyššího soudu, dle kterého všechny jazyky mimo německý na tomto soudě jakožto jazyky cizé byly ze senátu vyloučeny. - Proč to učinil? Já dokládám, že žádné takové nařízení nevydal Stremayer a nemohl vydati bez svolení ministerstva a žádná vláda v Rakousku nevydává nařízení bez svolení koruny.

Nařízením tím měl býti vyloučen jazyk český z nejvyššího soudu a na jeho místo postave na němčina. Vyloučen tedy z místa, kde dle zákona jest nezbytným a proto i zákony předepsán. Proč ale se stalo, že nastrčen president nejvyššího soudu co vydavatel uvedeného nařízení na místě hr. Schönborna, tehdejšího ministra spravedlnosti?

Jedině proto, aby se vyhnul hrabě Schönborn obžalobě sněmovny se strany poslanců českých, neboť tím, když se prohlašují jazyky zemské v této polovině říše mimo jazyk německý u nejvyššího soudu, jenž co poslední stolice rozhoduje o sporech ze všech království a zemí na radě říšské zastoupených - za cizí, jest porušen, jest přímo povalen čl. XIX. zákl. zák. státních.

Na tom ten pán ale neměl dosti, a on patří jako politik k pánům velkostatkářům (ukazuje na pravici), oni ho nemohou přece zapříti.

Týž hrabě Schönborn co ministr spravedlnosti, aby se Němcům zalíbil, prohlásil též, že jest původu německého.

To jest ovšem ad libitum, protože proti tomu nemůže nikdo ničeho namítati, ale jeho úslužnost nahoru byla tak neobmezena, tak slepa, že se snížil k tomu, vydati tajný poukaz státním zastupitelstvům ze záští proti jazyku českému, aby konfiskovala každou řeč českou, která na říšské radě jest pronesena, vyjde-li tiskem. Tím chtěl zákeřnicky vyloučiti úplně jazyk český i z říšské rady, jako to prostřednictvím zuřivého německého presidenta Stremayera u nejv. soudu byl již dříve beztrestně zpáchal. Takým byl ten krajan, ministr spravedlnosti hrabě Schönborn, který také patříval k deklarantům! Místo, aby zachovával svou úřední přísahu plniti všechny zákony neporušeně, tajně a zákeřnicky i úřadnictvo z cesty zákona sváděl.

Takové jsou, pánové, vídeňské ty kruhy k národu českému, tak se smí proti lidu českému beztrestně jednati. - Já k osvětlení poměra spravedlnosti proti nám dokládám, že ministr Schönborn ani Stremayer konfiskace českých řečí nepodnikl o své újmě, nýbrž že měl k tomu dojista nejvyšší schválení.

Že mám pravdu a že se s námi, s národem českým, tak bezohledně jedná z Vídně, že národ český musí býti roztrpčen až do hloubi té duše, poněvadž se v tom pokračuje; důkaz toho, že nepřeháním, jest v tom, že sám nejvyšší soudní dvůr ovšem po letech musil uznati, že to nařízení o konfiskacích odporuje článku XIX. stát. zákl. zák., že odporuje řádu tiskovému, neboť o konfiskacích řečí českých nejvyšší soud učinil v plenárním sezení svém nález, jímž bývalého ministra Schönborna tajný poukaz byl za nezákonný vyhlášen.

Posuďte pak, pánové, jaká jest ta tak často z Vídně vynášená a slibovaná otcovská péče, když sám ministr proti národu, který všechny nejtěžší oběti říši přináší, smí takto jednati, přímo zákony na škodu národa českého podvraceti, a tím soudy od zachování jich úřední přísahy odvraceti. (Hlučné pohnutí!)

Zmínil jsem se, pánové, že, když se jedná o uklizení nějakého bezpráví vůči lidu českému, a třeba to bylo i jen zdánlivé, zástupci našich krajanů německých vždy jsou ihned znepokojeni, vždy jsou rozhořčeni.

Byli jsme toho svědky v dobách předešlých, že všechny jejich řeči obracely se proti velkostatkářům, vytýkajíce jim věrolomnost, že prý nedodrželi slova, které jim stran punktací dali. Co se týče býv. Staročechů, kterým to také bylo vyčítáno, nebyl jsem zasvěcen v jejich vyjednávání s vládou, avšak tolik vím, že sobě vůdce celé akce a bývalých poslanců českých nesčíslněkráte stěžoval, že při vyjednávání ve Vídni byli oklamáni. Zejména mel vůdce tentýž často výstupy velmi nepříjemné s řečeným ministrem hr. Schönbornem, vytýkaje mu vždycky, že slíbil vnitřní úřední jazyk český. Páni Staročeši a také velkostatkáři po dvouletém hájení neblahých punktací konečně nahlédli, že skutečně pochybili, nahlédli, že by se českému národu provedením stala velká křivda, že by nebyl ve své vlasti více rovnoprávným národem a proto ustoupili od provádění punktací.

Myslím, pánové, že takto učinili jen svou povinnost a že v budoucnosti dějiny nebudou moci pochopiti, jak se vůbec k podpisům podobné smlouvy mohli propůjčiti. Vyčítati velkostatkářům a Staročechům nějakou nedůslednost, že byli věrolomní, jest tedy ve skutečnosti až směšným. Vždyť jest jasno, že národ Český nikoho nesplnomocnil, aby o punktacích vyjednával a je podepsal. A teprve, když na sněmu zde bylo o nich jednáno, svými zástupci se bránil, a to zcela správně.

Trudné poměry nynější a zvláště v království českém neřešení otázky jazykové padají naprosto co vina na vídeňský centralismus, na všechny vídeňské vlády většinou německé, ba německonacionální a na kruhy rozhodující.

Po 14 let namáhali se zástupcové království českého ve Vídni, aby nejvyšší soud, který má býti vzorem zachovávání zákonů a příkladem všech soudů nižších, plnil platné předpisy cís. patentů, aby vydával české nálezy ve věcech českých a aby vedl česká líčení kasační dle trestního řádu z doby ústavní z r. 1873. Soudcové nad to i přísahají, že budou všechny platné zákony a zvláště základní zákony státní nepřerušeně zachovávati a i vláda přisahá, že zachovávání platných zákonů po případě i vynutí.

Po 14 let se čeští poslanci plnění zákonů domáhali, avšak ani to nebylo ve Vídni, ve státě prý právním, dosaženo Zákony uvedené ještě ani dnes od nejv. soudu plněny nejsou a to s vědomím veškerých členů celého nejv. soudu, s vědomím a dorozuměním nejvyšších kruhů rozhodujících!

To nejsmutnější jest, když za tak jasného stavu věcí pánové, ze strany německé mají ještě odvahu odvolávati se na poslední rozhodnutí nejvyššího soudu v záležitosti Chebské, jakoby jazyková nařízení byla neplatná, a jakoby bylo správným, když česká podání v Chebu vyřizují se po němečku.

Nebudu opakovati, co jsem již řekl, že rovnosť obou jazyků základními zákony zemskými stanovená dosud trvá, a že čl. 19. byla ještě v zemích českých v celém jich obvodu opakována, takže tato rovnost platí neobmezeně, od Kotoru po Aš. A tu přijde chebský soud a zamítne české podání z národního něm. fanatismu a z nevraživosti, a najde potvrzení u samého soudu nejvyššího.

Nejvíce jsem se divil p. posl. Eppingrovi, který zaujímá tak vynikající postavení, že i on mohl o takovém rozhodnutí se zmíniti a že se neostýchal vůbec rozhodnutí to i hájiti. Již jsem se o tom zmínil, že v roce 1880 na dotaz vlády ministrem Stremayerem soud krajský v Chebu odvětil, že se tam česká podáni vždy česky vyřizovala. Avšak dnes, kdy není mezi tím žádné změny v zákonodárství, jest jasno, že z rozhodnutí nejvýš. soudu, když České podání v Chebu zamítá, jest zřejmě nicotné: neboť pak neplatí vůbec rovnoprávnost, neplatí čl. 19 a neplatí patent císařský z r. 1850, pak nemusel by ani nejv. soud vydávati české rozsudky, ačkoliv čís. patent dosud platí a ačkoliv také členové tribunálu téhož přísahali, že všechny zákony se budou plniti.

Rozhodnutí citované soudu v Chebu a potvrzení jeho nejv. soudem jsou skutečná monstra soudcovské libovůle, v státě právním přímo neuvěřitelné! (A to se v Rakousku vše trpí, kde jde o jazyk český!)

To jest skutečně vrcholem nemravnosti v státě právním, jestliže vůbec o něm za okolností takových může býti řeči. (Projevy nevole. )

Povinnosti tohoto nejvyššího soudu a vlády jsou zákonem vyměřeny. Onť má dle citovaného patentu čl. 16 svolati plena rissimum a předložiti všechna rozličná rozhodnutí stejných případů (a je jich mnoho ve věci té, kde česká podání česky byla vyřizována), a má po úřadě a potazu vydati rozhodnutí zvláštní, tak zv. judikát, zákonům odpovídající, kterým pak všechny soudy v případech budoucích obdobných vázány býti mají.

Ale, pánové, to se nečiní a jsem skutečně zvědav, zdali nynější ministerstvo úřadnické v takovém roztrpčení povšimne si tohoto hrozného porušení zákona, jaké se stalo nejvyšším soudem při posledním jeho zmíněném rozhodnutí.

Pak ale také se divím, že právníci jako dr. Eppinger, dr. Schücker a jiní mohou se takového právnického monstra zastávati, ba že mohou něco podobného schvalovati.

To bych již, pánové, musil ovšem, o právnickém přesvědčení, o pravdě i počestnosti a vůbec o všem na světě vůbec pochybovati.

Tak nejste, pánové, liberální, a to s Vámi není nikdy smíření možné, když schvalujete naprosto i špatné, pochybené a umíněné rozhodnutí samého nejv. soudu. Proč se toto rozhodnutí stalo ? Poněvadž u nejvyššího soudu, jak byl již Schmer-