jest mu dán jeho existencí, když udržuje dosud formu centralistickou, když nepřeje samosprávné volnosti všem těm národům, které jsou těmi historickými individualitami, jimiž Rakousko se vytvořilo.

Pánové, jest jisto, že každý centralistický útvar koncentruje jisté síly, že je ale zároveň pro sebe stravuje. Když pánové z druhé strany praví, že my konečně máme odložiti ty zastaralé své názory o historických individualitách a historických právech, tu musíme se zase my ptáti, jestli moderní názor, kterého pánové z druhé strany se dovolávají, jest-li tento moderní názor může přáti centralismu a tomu, by jednotlivé části, které mají svou životní sílu v sobě, ve svých vlastních poměrech, a ve znalosti svých poměrů jí z vazby uniformity nevyprostily a nevyvýšily, aby tyto články, které jsou spojeny v soustátí Rakouském, stále zůstaly v podruží jednoho celku, který žije na jejich újmu, jejich silami, jejich prospěchem. To ovšem nemůže vésti k žádnému zdravému životu ústavnímu a musí důsledky toho projevovali se v tom hospodářství, jak jsme k němu dospěli ve své zemi a jak se projevuje tím neukrytým schodkem zemským. Pan kollega Dr. Schücker žehral velice zároveň na nynější reformu daní a pravil, že se strany autonomistické se hájily zájmy zemské, že se žádalo, aby se přihlíželo k různým potřebám jednotlivých zemí, a tu máte nejpádnější doklad, že by to s úpravou daní jinak nevypadalo u nás, kdyby se mělo přihlížeti k těm různým potřebám jednotlivých zemí, kdyby právě systém nebyl centralistický, a kdyby země měly, co jim náleží, své sebeurčení a svou samosprávu. Pak zajisté by se byla přiměřeně potřebám jednotlivých zemí a přiměřeně potřebám celku dala upraviti otázka reformy daní zcela jiným způsobem. V nynější úpravě věc tak hluboko zasáhla do celého hospodářství nejen zemského nýbrž i hospodářství obcí a okresů, že stojíme před úplným rozvratem veškerých našich poměrů domácích. (Tak jest!). Stát jednal při reformě daňové naprosto sobecky a bezohledně, on nebral ohledu na zájmy také našich nižších organismů správních, kterými právě ta celá síla a to zdraví země stojí a trvá, a to jsou právě organismy menší obce a okresy.

Dnes při reformě daňové, při které systém přirážkový trvá, který nemůžeme obratem ruky odčiniti, poněvadž nemáme to ničím jiným nahraditi, když stát všecko zabral, stojíme před rozvratem, že naše obce a okresy pro své potřeby nebudou míti úhrady, že přirážkový systém, jak dosud jest, bude nedostatečný, že následkem toho nastane úbytek všude, že bude se museti v tom zhoubném systému přirážkovém jíti dále, že se budou museti přirážky zvyšovati a že tím chystá se takové rozrušení všech finančních poměrů našich obcí a okresů, že trudno jest na to pomysliti.

Já se nebudu zabývati jednotlivostmi těch otázek finančních, o kterých mluvil p. Dr. Schücker a sice proto, že mám za to, že při provisoriu by to bylo zbytečno, poněvadž budeme míti velkou rozpočtovou debatu při rozhodování o rozpočtu definitivním a poněvadž tam bude na místě, abychom do budoucnosti pohlíželi a řekli, jak budoucnosť lze upraviti lépe, než je trudná přítomnosť.

Mnoho z toho, velectění pánové, bohužel pro nás asi nekouká, a poukazuji jen k tomu, že v rozpočtové komisi p. posl. Prade již jaksi takovou generální debatu anticipoval, rozbíral tuto otázku a přišel k podivnému výsledku. On totiž řekl, že naše školství, a to je pravda, vyžaduje obrovského nákladu, a že v tom musí nastati náprava. Jak on si tu nápravu představuje, to můžete posouditi z toho, že řekl, že jediná náprava může nastati zavedením krajského zřízení aneb zřízením zvláštních okresů pro každou obec, jako by tím se ulevilo finančně něco obcím anebo zemi. Jako by tíha břemene školského tím se zmenšila a ne spíše zvyšovala, poněvadž by tím nastala soutěž jednotlivých krajských zřízeni mezi sebou, a nebylo by tu souměrného celku. Ale mimo to nalézá p. posl. Prade remedium v tom, že školy národních menšin nemají býti zřizovány a nemají býti subventionovány, poněvadž prý se tam žádá příliš malý počet žactva. To je humanita, která ač všude jinde ve školství zavedená, ač se klade tolik váhy na to, že jest to škol moderních a pokrokových přední zásadou, ohledně našich národních menšin ta lidskost, která vůči žactvu národních menšin platiti nemá!

Nechci mluviti dále o takových otázkách, kterých se dotkl pan posl. Prade v rozpočtové komisi, jako jest zemská daň majetková, a jako jest progresse veškerých přirážek a roztřídění přirážek na jednotlivé druhy daní.

Jsou to otázky, o kterých dá se vážně diskutovati a které skutečně mohou snad vésti k jinému výsledku finančnímu v celém hospodářství zemském, které však hluboko zasahují do celého našeho společenského ústrojí a do celého našeho veřejného a hospodářského života, které musí tedy býti zajisté řešeny s velkou opatrností, náležitou přípravou a důkladností. Pro okamžik nám takové theoretické úvahy nepomohou. Obrátím se nyní k politické stránce, které se dotkl p. dr. Schůcker. On pravil a jaksi odůvodnil nám, proč pánové z německé strany dnes zachovali takovou jistou umírněnost, proč rozhostil se klid nad tímto vzbouřeným vlnobitím, jehož jsme byli svědky v posledních dnech ve sněmovně. On pravil, že zde jest posice pánů z německé strany jiná, že nestojí nyní proti zodpovědné vládě, nýbrž že stojí nyní proti sněmu samému a jeho orgánu, zemskému výboru, že tedy nepovažují rozpočet za žádnou otázku důvěry, z čehož bychom měli důsledně souditi, že budou hlasovati pro rozpočet jako nutnou potřebu zemské správy. Při tom žehral na vládu, že jeví málo vůle a ochoty přispěti sněmu v této jeho finanční tíži, což jest úplně pravda, poněvadž ta otázka restituce daní přímých zemím zde byla opět a opět uvážena a probírána, jednomyslné projevy se staly ve směru tom, aniž vláda toho dbala a v tom můžeme přisvědčiti panům z druhé strany, že skutečně vláda ničeho neučinila a právem vedeme stížnost na to, že se zemi nechce přispěti a že se nečiní ničeho opravdového na prospěch země, aby tato kalamita finanční z ní byla sňata. Ale zároveň pravil p. kolega Schücker, že nynější postavení německého lidu v Čechách jest velmi těžké, že jest to boj o existenci tohoto německého lidu, a že jest jim odňat veškerý politický vliv.

On vzpomínal s náramnou tklivostí na ty zlaté krásné časy, kde zde pánové z druhé strany neobmezeně vládli pomocí ústaváckého velkostatku a ovšem také pomocí něčeho co také illustruje veřejnou morálku, jíž se pánové dovolávají, totiž pomocí chabrusových voleb. On vzpomínal toho, že docela jinak se to má s nynějším velkostatkem, ten že přešel do našeho tábora, že tím byli Němci připraveni o většinu ve sněmu, že jsou absolutní menšinou, že takový stav jest nesnesitelný a že jim následkem toho tane na mysli otázka, jestli vůbec mohou zde ve sněmu zůstati, otázka, která patrně jest již rozřešena, poněvadž pánové z druhé strany, jak jest nám to zcela vítáno, uhostili se zde po domácku a zdá se tedy, že to jest více jen řečnickou floskulí, když uvažuje pan dr. Schücker otázku, mají-li zůstati. Zde pojednou stěžují si pánové na něco, co jest konečně podstatou každého parlamentarismu, stěžují si, že oni jako menšina mají se konečně podříditi usnesením většiny a že jest to stav nesnesitelný. Já bych jen prosil, aby pánové z německé strany se rozpomněli, jakým způsobem bezohledným oni využívali té své majority, ačkoliv my jsme zde v zemi ve většině, a ačkoliv jim náleželo, aby ze slušnosti a šetrnosti k této většině i tenkráte, když formálně oni měli většinu, ovšem neprávem nabytou, docela jinak přihlíželi k potřebám českého lidu. To pro ně tehdáž neexistovalo. Naší straně se musí přiznati ta nejkrajnější míra šetrnosti a pánové, kteří zasedají v rozpočtovém výboru, musejí přiznati, s jakou ochotou my jednáme vůči nim, s jakou ochotou povolujeme prostředky pro veškeré potřeby jich kulturní, hospodářské i národní, tak že by jen sami na sebe musili žalovat, že ty prostředky žádají, když shledávají, že ten stav zemských financí jest tak zbědovaný.

Tam se naléhá na to, že se musí státi zadost těm oprávněným požadavkům, a z naší strany jest ta největší míra povolnosti.

Zde pak se žaluje na přetěžování zemských financí.

Pánové si tedy stěžují, že jest nesnesitelný pro ně stav, aby zde zůstali s námi pospolu ve sněmovně, protože jsou v menšině

Taková stížnost, která nemá věcného důvodu, že by v něčem jim bylo ukřivďováno, která má jen ten důvod uražené ješitnosti, že nemají vládu v rukou, taková stížnost zajisté není důvodná a netřeba jí se dále zabývati.

Ale jak jsme my přihlíželi na   tuto otázku té přirozené většiny v zemi  a té menšiny, která si nyní stěžuje, že   jest ujařmována?

My jsme, pánové, přece v národnostním zákoně fundamentálek při řešení celého komplexu otázek, které tvoří tak zv. otázku Českou, jim nabídli národnostní kurie.

Vy víte, co bylo obsahem všech těch ustanovení ohledně národních kurií, že to byla největší míra samostatnosti a sebeurčení pro pány z německé strany ve všech otázkách národních a kulturních, a zejména jazykových, tak že ti páni úplně to měli v rukou upraviti si pro sebe svou zemskou autonomii.

Ale poněvadž se jednalo zároveň o to, že ta centrální vláda neměla zůstati v jejich rukou a poněvadž tu stavěli výše tenkráte, když ještě umělou většinou drželi nadvládu ve Vídni, proto nechtěli o autonomie zemské, která jim poskytovala úplné volnosti sebeurčení a samostatnosti v těchto všech důležitých národních otázkách, ani slyšeti.

Oni tedy sami na sebe musí žalovati, že tato otázka národních kurií a upravení těch otázek národnostních, které, jak praví, sahají přímo k existenci národa a dotýkají se otázky cti národní, do dnes není vyřízena.

My k tomu podávali ruku a ta ruka byla opět a opět odmítnuta. Jak pak si vlastně představují pánové z druhé strany tu možnosť nějakého spolubytí v ohledu národním zde u nás v Čechách, když jsou jednou ve přirozené většině? Snad po způsobu Moravy, kde vidíme, že taková obrovská většina slovanská třičtvrtinová jest stále a stále v podruží malé té menšiny německé, která tam umělým způsebem udržuje se při vládě.

Pánové vědí dobře, že již i na Moravě ta věc se láme. Ale zajisté ti pánové nebudou věřiti tomu, že nějaké umělkování, nějaké násilí, které by se snad dalo provádět, může míti trvání, a zejména trvání a úspěch vůči takovému vyspělému, uvědomělému a statečnému lidu, jako jest lid český.

To jest pouhá utopie a páni vědí, že nějaké umělé většiny na sněmu se domoci jest čirou nemožností i kdyby snad nějakým úskokem a násilím vlády se toho domohli, že to nebude míti trvání, a že to bude udoláno a sraženo spravedlivým hněvem lidu, který nemůže trpěti, aby byl určen a predestinován k porobě a otročení.

Ostatně, pánové, z naší strany jdeme my dále. My na to poukazujeme, když stále pravíte, že se udržujeme ve většině pomocí feudálního velkostatku, který prý přešel do našeho tábora, což ovšem není pravda, že jsme vystoupili opětně též přímo a poctivě jako strana svobodomyslná s návrhem všeobecného práva hlasovacího, my chceme rozšíření volebního práva a nechceme konečně naprosto a snad do nedohledné budoucnosti udržovati nynější umělý systém, který byl Vámi utvořen, jako jest to roztřídění velkostatku a nás obou stran národních, pokud se týče kurií velkostatku, měst a obcí venkovských.

Pánové, v tom ohledu my jako strana lidová zajisté s té cesty pokrokové nikterak neustoupíme. Co se však týče našeho velkostatku, pánové, tu mne vždycky ta věc zvláštním způsobem se dotýká, když Vy si stěžujete, že naši páni velkostatkáři jdou s námi, Vy, co se týká našeho ústaváckého velkostatku, vynášíte je do nebe, a vyhlašujete, že tam Vám to stavovské odloučení nikterak nevadí, Vy si v tom naopak libujete, když ústaváčtí velkostatkáři se prohlašují za stranu národní, ale přece při tom zahrnuje si každý svůj stavovský zájem a zůstávají svou stavovskou stranou velkostatkářskou. To Vám nikterak nevadí, u našeho velkostatku je to však hříchem Vy odůvodňujete to tím, že pravíte: V tom Vašem velkostatku feudálním a historickém jest jistá čásť Němců. Ano, my to neupíráme, jsou zde obtíže jisté, proč celý sbor historického velkostatkářstva nemůže se prohlásiti jako česká strana národní vůči nám.

Ale jisto je také, že páni velkostatkáři, jak šlechticové tak velkostatkáři občanšť, kteří nejsou Němci, mají vůči nám povinnosť, přiznati přímo barvu a znáti se k nám rovněž tak, jako naši a které Vy považujete za národní velkostatkáře.

Ale, pánové, ti němečtí velkostatkáři na naší straně jsou prodchnuti ideou spojitosti s námi, ideou práva a spravedlnosti a poznáním toho, že v té naší jednotné vlasti a v hájeni toho jsou přece vlastenci - že v té jednotné vlasti musí pro oba kmeny národní platiti stejná práva a že stejné spravedlnosti musí býti šetřeno.

To jest přece poctivé, spravedlivé a čestné a vůči takovým spravedlivým, poctivým a čestným mužům z německé strany my zajisté nechováme žádnou národní zášť, naopak, my jim rádi podáváme přátelskou ruku, jak to činíme i vůči Němcům na říšské radě z katolické strany lidové.

Vy víte, že tam nikterak nám nevadí na těch základech autonomistických, na těch zásadách rovnoprávnostních, dohodnouti se, že přátelské styky a smlouvání se s nimi nejsou nám proti mysli a že to není žádný národní šovinismus nebo paroxism, jak Vy tvrdíte, který by nás přímo odlučoval od sebe národním záštím.. Proto my vůči pánům velkostatkářům nemáme žádné příčiny, abychom nepřijali jejich spojenství.

Pánové se strany velkostatkářské nemohou na nás požadovati a jako rozumní mužové toho nežádají, abychom my činili jim nějaké koncete ze svých základních zásad strany svobodomyslné. My v tom ohledu nikdy od ničeho neupustili a nemůžeme upustiti, my ale můžeme se shodnouti ve všech těch otázkách, které jsou otázkami existenčními pro naše království, v těch otázkách úpravy národnostních poměrů našich můžeme se s nimi shodnouti zajisté přátelsky, oni také v tom směru konají plně svou povinnost jako vlastenci a my jim za to musíme býti povděčni. (Posl. Březnovský: Němci mají zase za spojence Adlera, to jest pěkné spojenectví, taková mesalliance. Dr. Vašatý: Berner a Hýbeš. )

Pan kollega dr. Schůcker mluvil také o tom, že pry vláda stále nám nadržuje, že první vláda projevila opětně svou blahovůli vůči nám tím, že vystoupila proti německým studentům a professorům, že prý je to porušením práva, poněvadž jest to nezvratné právo jednotlivce, když jednou povoleno má užívání barev a kroje, aby toto právo vykonával a že ustoupila vláda vzhledem k tomu jen terrorismus velikých mas lidu a to že si páni nedají líbiti.

Pánové, já zde musím konstatovati, že naše Sokolstvo již dávno a dávno bylo postiženo podobnými zákazy naší vlády a to beze vši příčiny.

Naše Sokolstvo v tak zv. uzavíraném území jest v tom ohledu neobyčejně zdrženlivé. Naše Sokolstvo má vzornou kázeň, vyniká neobyčejnou uvedomělostí, stará se především mimo svou tělocvičnou věc o svou duševní výchovu, ono si zakládá své knihovny, zakládá si své veřejné čítárny atd. Ale že by nějakým způsobem provokačním výstupovalo, tu oprávněnou stížnost proti němu nikdo nemohl pronésti. Nicméně, pánové, proti tomu Sokolstvu stále a stále se vystupuje se zákazy (Posl. Gust. Adámek: Bez příčiny!) a ačkoli má ve svých stanovách právo nositi kroj, nesmí toho kroje užívati, poněvadž prý to německý lid dráždí. (Výborně! Poslanec Krejčík: Němci mají jiné nervy!)

Tak stává se. Že naši Sokolové jsou nuceni, když na př. v obvodu města nesmějí jíti ani v průvodu a v kroji, že musejí s balíčkem svého kroje pod páždí vytratiti se nepozorovaně ven a teprv někde venku se jim dovolí, aby se převlékli, aby se ukázali ve svém kroji, (Hlas: Slyšte, a to je v pořádku!) jestli vůbec se dovolí, aby kroje užívali, ač je to jejich právo statutární.

Je to bezpráví, ale proti tomu nikdo se nikde nezvedl se strany pánů Němců, aby hájil toto vládou porušené právo, proti kterému se tam vláda prohřešuje. A my si to musili dáti líbiti!

Tam je to porušení práva, kde k tomu příčiny není a zde z toho se vyvinul trvalý stav, který jest nezákonný.

Zde však byla aktuelní příčina, aktuelní příčina ta, že následkem všeho toho, co se dálo na sněmě, především následkem postup a urážek, které velkou spoustou na nás byly vznášeny, ten český lid nemohl zůstati klidným, že ten český lid se rozcílil a rozjitřil,, a když potom k tomu přidružilo se ostentativní a demonstrativní vystupování německého studentstva, ne snad jen jednotlivců, nýbrž celých demonstrativních průvodů, český lid v tomto svém spravedlivém rozčilení, ve kterém se nalézal, se proti tomu bouřil a to ho dráždilo. Tu bylo zajisté povinností vlády, aby vlastní příčině učinila konec a takovouto příčinu odčinila, jak to řekla, na čas. Jsem zvědav, zdali ten čas tak dlouho potrvá, jako se to provádí vůči našemu Sokolstvu v uzavřeném území, zdali vláda v tom ohledu bude důsledně jednati. Známe ten dvojí loket. Bylo si naň několikráte již stěžováno Policie v tom ohledu povoluje něco, co ve velkých městech jinde se netrpí. (Tak jest!) S tím bumlem, ze kterého udělala se zde veliká akce, tak že celá universita dělá stávku, že se rektor i páni děkanové a hodnostáři universitní poděkovali, že studentstvo se usnes o za assistence professorů, že nebude navštěvovati přednášky, což nejlépe dokazuje, jak vážné se pojímá u nás úkol vysokého učení, se v jiných velikých městech mezi obecenstvo ani nesmí.

Ve Vídni je odkázán do arkád, a v Berlíně naprosto je zakázán, poněvadž by velkoměstské obyvatelstvo berlínské, které v tomto ohledu zvláště jest choulostivé, si naprosto nedalo líbiti takového vyrušováni a vyzývavého vystupování.

Proto je buml obmezen pravidelně jen na malá města universitní, kdež stal se zvyklosti. U nás by tento nešvár rozhodně býti nemusil a neměl.

To právě jest nejlepší illustrací k tomu, co se tvrdí o tom nadržování vlády nám. Vláda stojí zde jaksi malomocně vůči tomuto "stryku" universitnímu.

Pánové, já se táži, kdyby u nás něco se podobného stalo - já nevolám snad po policii, nebo vláda musí si to spraviti sama, to jest její úkol, aby si zjednala pořádek a není naší věci, abychom jí dávali radu - ale jest jisto, že by naši profesoři (Hlasy: Oni by se toho ani neodvážili, ani by se nepoděkovali!) byli při nejmenším suspendováni, disciplinárně vyšetřováni, universita za řena, studentstvo relegovano.

Já se o té věci ihned zmíním, na kterou bylo poukázáno, že by se strany našich profesorů k něčemu podobnému ani nedošlo. (Posl. dr. Klouček: V tom máme smutnou zkušenosť s těmi našimi professory. Hlasy: Zejména pan prof. Pražák. To jest ten pravý. )

Máme v tomto ohledu smutnou zkušenost, zejména s prováděním těch našich jazykových nařízení. (Dr. Klouček volá: Ani se neohradili!) Mnoho se mluvilo o jazykových nařízeních, ale málo se mluvilo o tom, jak se vlastně provádějí, zda-li celý ten předmět v praxi stojí za tu debatu dlouhodenní, kterou jsme zde vedli, za ohromného znepokojení pánů se strany německé. (Posl. Krejčík: Čtrnáct dní se nejedná o ničem jiném než o buršácích. ) Co se týče provádění jejich, jest jisto, že v uzavíraném území německém, ačkoliv v každém jednání, které následkem českého podání nějakého bylo zavedeno, má býti vnitřní úřadování české, toto vnitřní úřadování se neprovádí a nepraktikuje.

Jest to zvláštní znepokojení, když se líčí pro něco, co v praxi vůbec ani neexistuje.

Naši úředníci - nechci se jich dotýkati, - přiznávám, že naši úředníci mají mnoho výborných vlastností, zejména co se týče jejich schopnosti a dovednosti soudcovské, (Hlas: To jest pravda, odsuzovati umí znamenitě!) ale co se týče statečnosti jejich, pánové, máme vážné stížnosti, poněvadž národní hrdosť a národní sebevědomí, které musíme požadovati u každého občana bez výminky a tedy i v tom stavu úřadnickém - to by docela jinak se chápalo věci, to by docela jinak provádělo jazyková nařízení než se u nás děje, to by docela jinak z té špetky práva z toho skrovného aktu spravedlnosti, který tím byl proveden, těžilo. Ale to se neděje, my musíme stále poháněti a žehrati na to, že ani ta skrovná míra pravá není vyčerpávána a že naše úřednictvo nedbá předpisů, a že porušuje samo jazyková nařízení.

Pánové, jest to také pochopitelno; my musíme zde vzpomenouti toho, s jakým útiskem naše úřednictvo po tak dlouhou dubu německé nadvlády zápolilo.

Vy víte, jak v dobách persekučních, - které jsou nejlepší illustrací pro ten výrok, jenž se stal na druhé straně, že národ německý a specielně zde u nás, naši páni Némci v Čechách, jsou národem ideálu - byl ideál svobody, vůči nám z této strany - vždy praktikován.

Vy víte, že v té době nejhoršího útisku naše úřednictvo spolu bylo stíháno, že byly všelijaké tajné zprávy o tom podávány, zdali některý úředník se k národnosti české hlásí a jakého je smýšlení a jakých přímo nezákonných a nemravných prostředků se užívalo k tomu, aby naše úřednictvo v postupu svém bylo zdržováno, a aby právě tam, kam si nepřála vláda, aby se dostalo, na vyšší místa soudcovská a úřednická, do vyšší byrokracie, která byla a jest dosud německá a nám nepřátelská, se postup našeho úřednictva zamezil. Jest pochopitelno, že naše úřednictvo stalo se tak úzkostlivým a chabým. Ale my toho nadále naprosto trpěti nemůžeme a musíme žádati na svém úřadnictvu, aby, jak páni na druhé straně na úřednictvu svém toho vyžadují a jak skutečně je také mají - neboť jejich úřadnictvo v tom ohledu vystupuje zcela jinak, jako čistě nacionální úřednictvo, což je ostatně dosti laciné hrdinství, když ví napřed, že se mu za to nic nestane my musíme na svém úřednictvu žádati, aby bylo národně-statečné a charakterní. (Výborně! Potlesk. )

Ještě o něčem chci se zmíniti, a sice o tom, že nám páni z druhé strany na urovnání toho rozporu mezi námi, na uklidnění těchto poměrů v Cechách, přicházejí zase jednou se svou starou zvetšelou myšlenkou svého německého jazyka státního. Já se tomu divím proto, poněvadž applikují tu celou věc na jazyková nařízení a tvrdí, že jazyková nařízení mají vlastně vyplynouti ze splnění jistých praktických potřeb, a že proto chtějí taková jazyková nařízení, která by přiléhala k poměrům více místním a jen k té praktické potřebě místní, ačkoliv jest to velmi malicherný názor vůči zájmu celkovému a vůči povinnostem, které má stát k jistým historickým individualitám a k jistým historickým součástem svým, které zabezpečují trvání tohoto státu a které jsou nejlepší zárukou jeho další existence do budoucnosti, poněvadž mu dávají potřebnou historickou kontinuitu. Ale, pánové, i s toho stanoviska, té praktické potřeby, tážu se, je-li třeba pro některou stranu, pro některého občana, aby v Rakousku platil německý jazyk státní ? I když se to dělidlo praktické potřeby, stanoví, musíme si říci: Praktická potřeba pro každého občana jest, aby hledal a nalezl práva ve svém jazyku mateřském, tedy Čech česky, Němec německy.

Pánové, proč má míti ten občan německý ve svém soukromém právu vetší právo, nežli ten občan český? To nikdo nenahlédne. To jest právě požadavek, který dospívá v dalších svých důsledcích k lakovému monstru právnímu a monstru etnickému, abych tak řekl, jako je postavil pan dr. Leitner, když pravil: "U nás to musí dojíti tak daleko, že Němec podá si, kam chce, své německé podání, a v našem německém území jiná, než německá podání se nepřijmou. "

Jest to právo, jest to spravedlnost? Naopak, to bije každému právu přímo ve tvář, jest to potupa, jest to poroba. Ten německý jazyk státní má sloužiti pouze zotročování slovanských národů rakouských. Jest potřeba, abychom si tu věc přivedli zase na paměť, abychom nahlédli do toho famosního návrhu, kde již tenkráte byla ta věc přivedena v jistou formu zákonodárnou, kde se jednalo o uzákonění toho státního jazyka německého, a abychom přihlédli k tomu, jak vlastné si ti páni konkrétně takovou věc představují.

Jak račte věděti, byl podán ve směru tom návrh hraběte "Wurmbrandta roku 1880 a následoval pak návrh Scharschmidův z roku 1886. A tu, pánové, se pravilo, že německé řeči má se užívati co řeči státní při všech státních úřadech, při soudu, ve vnitřní službě, jakož i u vzájemných stycích těchto úřadů výlučně. Veškerá vyřízení a vyhotovení ústředních úřadů a nejvyšších soudů mají se vydávati jen v německém jazyku, všechna veřejná ústní podání při nejvyšších soudních dvorech majíce díti jen v jazyku německém. U všech úřadů i soudů musí se přijímati v německé řeči veškerá podání; a další důsledek, který zvláště klassifikuje německou řeč co jazyk státní, jest, že jazyk německý tvoří obligátní předmět vyučovací na třítřídních školách obecních. (Slyšte!) K dosažení