oni vědí, že tato polovina i vláda vůči vlivu maďarskému jest naprosto slabá a že Maďaři ve Vídni všechno prosadí; a to nám budoucnost ukáže.

Proto chystá si předseda ministerstva, ač ovšem nerad, aby ho uherské vyrovnání nestálo život, svou většinu, všude zavádí kompromisy mezí velkostatkáři, poněvadž ví, že tato falanx jest spolehlivá pro ty státní předlohy a že učiní, co se s hůry velí.

To jest má obava, a nerad ji vyslovuji, že vyrovnání nynější bude mutatis mutandis s nepatrnými změnami přijato.

Co nám tu zbývá? Napadá mně jedna věc. Víte, že naše obce v rozpacích svých a tísních usnášely se, aby na uherskou mouku byl vypsán místní poplatek, a zdá se mi, že zemský výbor jedno takové usnesení docela zrušil.

Věc jest nesnadná zaváděti v malých obcích takový poplatek, ale sněmu zemskému, který má právo a povinnost o příjmy a vydání se starati, o nich se raditi a usnášeti, jest to možno a jest na nás, uraditi a usnésti zákon, kterým by nejen na uherské melívo, nýbrž i na uherské obilí vůbec zaveden byl poplatek zemský. Tím bychom byli učinili aspoň pokus

Každý mně řekne, že jsem chauvinistou, že dělám naděje zbytečné.

Kdo se napřed nechá zraditi v takových důležitých životních záležitostech národů a celých zemí, ten napřed již prohrál a - zkusíte to sami na sobě - přijde zajisté doba, když ne jiná, tedy doba převratů, které z bídy povstanou, kdy i ve Vídni musejí povoliti.

To by nemělo zastupitelstvo zemské srážeti z usnesení, aby poplatek na obilniny a melivo uherské byl zaveden a sice zákonem zemským.

Přicházím k jiné tak zvané náhražce, která by mohla naše nešťastné hospodářství přirážkové nahraditi, a to jest povinné pojišťování proti škodám z ohně.

Měl jsem, pánové, velkou radosť, že včera několik návrhů o té věci bylo podáno.

Dříve bohužel po 6 let opětoval jsem marně svůj návrh.

Já vítám tyto návrhy, poněvadž jest viděti, že věc přichází na veřejnost a že se jeví nutností.

Já jsem před lety pravil, že musí zavedeno býti povinné pojišťování, že věc se ujímá, tak že konečně povstane taková nepatrná menšina proti ní, že musí se státi zákonem.

Já nechci věc rozebírati do podrobnosti. Jen co se týče návrhů včera podaných stran pojišťoven okresních, dovolím si pronésti svůj nesouhlas.

Pánové! Zkušenost nabytá učí, že jen velké obvody pro vzájemné povinné pojištění až dosud se osvědčily. A proč, pánové? Poněvadž v malých obvodech, a to by bylo v Cechách, a zvláště v hornatých krajích, jest mezi pojištěnci mnoho pojištěných takových, kteří podléhají náramně snadno požárům a škodě z ohně; to jsou tak zvané špatné risky, kterých v malých okresích by bylo veliké množství. A tyto špatné risky by znesnadnily při vzájemnosti patřičnost náhrad podle utrpěné škody, a ty by zamezily, že by nemohly pojišťovny přijati pojišťování v takové výši, jak nutno. Ukazujs nám to zkušenosť denní, znám okresní pojišťovny, které ačkoliv obsahují několik okresů, ano hejtmanství, přece nejsou s to, aby všechny ty nebezpečné risky v takovém velkém množství pozůstávající do pojištění přijaly. Jak si pomáhají ty pojišťovny? Ony přijímají takové shořlavé předměty - jako na příklad stavení venkovská, která jsou pod došky - do pojištění na poloviční cena pravou, anebo i do třetiny této ceny, a z toho následuje, že když přijde do neštěstí takový nejchudší pojištěný, nedostane pravou náhradu a nebude mu zpomoženo.

Toto nebezpečí, takováto nemožnosť laciného pojišťování usnadňuje se velkým obvodem pojišťovacím, kde ten malý počet nebezpečných risků se v tom velkém moři vzájemného pojištění utopí, kde, jako v Bavorsku a Sasku zkušenosť učí, jest pojišťování laciné, za nejmenší cenu, dostane ale každý úplnou náhradu.

Tolik jsem chtěl pronésti, co se týče mého náhledu o okresních pojišťovnách. Zkušenosť, pánové, učí, že Sasko, Bavorsko, Virtembersko a Bádensko mají zavedeno zemské pojišťování a nikoliv podle okresů.

Toto nalézá se jen v republice Švýcarské v 16 kantonech, a to proto, poněvadž tam každý kanton jest samostatný a na svou samostatnosť žárlivý a nechce se ze žárlivosti o samostatnosť se sousedními kantony ani v tak malicherné věci sloučiti, ačkoliv to vyžaduje zájem věci.

Zkušenost, pánové, ukáže, že, kdyby zavedeny byly pojišťovny okresní bude od nich později upuštěno a že bude zavedena veliká pojišťovna zemská. Pánové, budete se mne snad tázati, proč uvádím tuto záležitost při rozpočtu, že má býti pojišťování ne k vydobytí nějakého zisku pro zemi. nýbrž pro jistotu obyvatelstva, pro jeho široké vrstvy zavedeno, aby bylo laciné a aby se za malé pojistná dostala pravá náhrada. Pánové, uvádím to proto poněvadž zkušenost učí, že povinné pojišťování v Bavorsku a sice jen na pravém břehu Rýna, tedy jen v části Bavorska vykazuje při nejmenších pojistkách, při nejmenších prémiích, 12 milionů marků ročního čistého výtěžku (Posl. Heř. Janda volá: 580. 000 deficitu!) To se, pánové, opakovalo v několika letech, a následek toho byl - já mám úřední výkazy (Posl. Heř. Janda volá: Já také!) - že po několik let nebyly vůbec žádné příspěvky vybírány.

Možná, že nějaké katastrofy v pozdějších letech nastaly, všechno jest možné. Ale, pánové, tam země nebéře žádného čistého výtěžku z neceného pojišťování, tak jako v Sasku, poněvadž tam mají zemské finance úplně srovnané. Ale já jsem to, pánové, jen proto zde uvedl, že povinným pojišťováním zemským bylo by spomoženo malému poplatnictvu ale nejen to by bylo vyrváno z rukou velkokapitálů a vyssavačů zahraničních, nýbrž že by takovým pojišťováním to se rozumí; ve zdárných letech když, není žádné nehody, výnos mohl býti takový, že by mohly zemské přirážky pominouti.

Na to ukazuji proto, poněvadž strana velkostatkářská obává se povinného pojišťování, že by byla nucena při něm platiti větší prémie, než nyní, ale zapomíná, že v případě, že by toho bylo použito pro finance zemské, odpadla by tím většina anebo úplně přirážky k daním příjmovým.

Vedle toho, pánové, jsem si toho vědom, že povinné pojišťování jest, jakož jsem již řekl, proto aby bylo laciné, za malou prémii, aby byla poskytnuta úplná náhrada a to jest možné a dosažitelné v širokém obvodu pojišťovacím. Tomu učí zkušenost.

Pánové, často jsem, skoro každého roku, o této věci zde mluvil a také s dotazem na zemský výbor k rukoum Jeho Jasnosti p. maršálka o záležitosti této se dostavoval. A vždy jsem vyslovil zvé podivení, jak je to možno, že u nás za poměrů ústavních, konstitučních, od r. 1861, a byl jsem na dnešním stanovisku, povinné pojišťování proti ohni nemáme zákonem zařízeno.

Pánové, toho jsou vinny naše neprané poměry ústavní, naše lži ústavnost, a zástupcové lidu také částečně sami.

V Praze, pánové, zemský výbor 6 let vyšetřoval záležitost, podávaly se odpovědí na dotazy a seznali jsme vždycky, že Jeho Jasnost ukazuje na překážky, že v případě usnesení zákona vláda by takový zákon nepotvrdila.

Pánové, a tak celek činil dojem, že také my, sněmovna nesmíme, chtíti usnésti se na osnově zákona.

Z jiných stran namítalo se, že musí býti v té věci nejprve všeobecný zákon říšský. Pánové, to jest vyvráceno samým nynějším únorovým zřízením zemským, které, jak jsem již uvedl, ukládá sněmům zemským raditi a usnášeti se o zákonech, jež by potřeby obyvatelstva a blaho země vyžadovaly.

Ze, pánové, povinné pojišťování blaho země a obyvatelstva žádá o tom se nemusím více již šířiti.

A sama ústava prosincová nenechává žádného nepředpojatého o této věci na pochybnostech.

článek 11. výslovně uvádí dopodrobna všechny odstavce patřící do zákonodárstva říšského, a ukazuje vedle toho v článku 12, že vše ostatní patří v obor zákonodárství zemského.

Pro nikoho nemůže tedy býti pochybnosti, že jedině tento slavný sněm je k usnášení o povinném pojišťování příslušným; že má toto právo, to jest, pánové, apodiktická jistota. Tu ale, to se rozumí, vídeňský centralismus a mnozí jeho pomahači přijdou snad s námitkou, že se jedná se zavedením povinného pojišťování o jisté změny občanského zákonníka, a to že prý patří do rady říšské. Nemusí býti ale někdo ani právníkem, a zajisté seznal každý z pánů poslanců, že není jediného zákona, který by pořizoval o věcech zemských, aby se jimi nebylo dotýkáno v jistém ohledu práva soukromého dle občanského zákonníka.

Pánové, ukazuji na zákon obecný, na zákon o patronátech, také na zákon o rybolovu, který se odkládá již tolik let. Tam asi bude hlavní věcí, komu náleží vlastnictví ryb v Čechách. Patří-li ale takový zákon do oboru samosprávy, do oboru zemské kompetence, pak musí sněm dle přirozené povahy věci právo míti usnášeti se na jistých změnách práva soukromého.

Avšak, pánové, ono se zde o soukromé právo nejedná, neboť povinnost, že má býti každý pojištěn, je jistě částí práva veřejného; toho vyžaduje veřejné blaho, aby tato otázka sociální, která je velice důležitá, byla řešena.

Pánové, tu tedy odvolání se na občanský zákon nemá žádné platnosti, to jest záležitost veřejná a tu platí zásada: ,, Salus reipublicae suprema lex esto. "

Ale, pánové, také mnozí, kteří tomu nepřejí a tajně proti tomu brojí, veřejně a často neostýchají se říkati: Ono to není tak jednoduché; při povinném pojišťování jest nutno, aby byly dosavadní pojišťovny odškodněny.

Pánové, takovéto ústavy dle souhlasu slavných právníků nemají nejmenšího důvodu právního k nějaké náhradě.

Pánové, to leží v povaze věci, kdyby byly měly jakéhosi práva, měly by práva odporu, aby nepovoloval stát soukromníkům neb akciovým společnostem neb okresům nové pojišťovny. Ale, pánové, to stát povoluje, neohlížeje se na stávající pojišťovny a tak, jako povoluje to okresům, může povoliti a schváliti stanovy také zemské.

Pánové, s tím odškodněním při zavedení takovýchto pro blaho veřejné nutných opatření je těžko a škoda ztráceti slovo. Odvolil bych se, pánové, na náhled, kdyby k tomu bylo zde místa, německého státníka Bismarcka, který při povinném pojišťování vůbec měl jen úšklebky pro velký kapitál, který dovozovati chtěl, že skutečně mu nějaká náhrada v takových případech patří. Kníže Bismarck udělal si úšklebky z té věci a pravil: Kdo mel dříve privilegium, tomu toto privilegium není dáno na věky.

A pánové, tak se to má při nuceném pojišťování proti škodám z ohně. Že věc tato zavedena u nás není, že vina toho spadá na vlády rakouské, z toho, pánové, co jsem již uvedl, jest zřejmo. Ale chci ukázati, pánové, na odpověď bývalého ministerského dlouholetého předsedy hraběte Taaffa, který, když byl dohnán k odpovědi, upřimně se přiznal, že vláda deset let již studuje povinné pojišťování a že jistě sama brzy podá předlohu, ba v trůnní řeči roku 1890 tuto předlohu přislíbil. Ale, jako jiné rakouské vlády, obyčejně žádné slovo a přípoveď nedodržel.

Nuže, pánové, lépe se nevede veřejnosti a obyvatelstvu s přípovědí vlády nynější. Mimotně podotýkám také, že i koalice slíbila pod Plenerem a "Windischgrätzem předlohu vládní o povinném pojišťování, ale jako jiné vlády rakouské, samozřejmě přípovědi své nedostáli.

Ale hrabě Badeni byl v květnu a červnu dotazován na povinnost vlády učiniti předlohu, když pravil, že má býti zákon všeobecný k vůli zavedení povinného pojišťování v královstvích a zemích, odpověděl přímo, že je věc ta velice důležitá - to bylo v červnu letos - že zavedení povinného pojišťování zemského podle návrhu hraběte Wurmbrandta a podle zásad tam vyslovených vyžaduje doby, že jest doba nynější příhodná, že se v principu s tímto návrhem snáší, a že dojista vláda v podzimním zasedání, které právě se ukončilo, učiní předlohu vládní. Ale v listopadu letos uplynulo pět měsíců a vláda, která veřejně svou přípověď učinila ve sněmovně na základě usnesení vlády, vyslechnuvši dotyčné orgány vládní, učinila opačné prohlášení, že podobnou předlohu nepodá.

O hraběti Badenim se říká, že jest zvláštní ministr, a on sám řekl o sobě, já sám povedu a nedám se nikým vésti. Jak vede, jest vidno z toho, že své vlastní přípovědi nedrží.

Nikdo nepochybuje o tom, každý jest přesvědčen, že hrabě Badeni, dávaje o čemsi přípověď, že předloží osnovu zákona o povinném pojišťování, netázal se snad o svolení velmoci německožidovského hladového časopisectva ve Vídní.

Hrabě Badeni řiká, že vede, ale pánové, jak ukázalo sa nyní po jeho odpovědi jeho vedení? Jest veden sám onou zkaženou velmoci. Pohlédněte jen na některé časopisy, i ty, které říkají, že píší pro lid! Píší-li články pro povinné pojišťování, přičiňují se, aby zakořenila se v lidu všeobecně cítěná potřeba? Nikoliv; maji své příčiny, nečiní tak proto, poněvadž mají pevné důchody skoro ode všech assekuračních společnosti, které pravidelně ročně dostávají. A touto velmocí zdá se, že konečně vedena byla vláda. A nepochybuji o tom, neboť v dolnorakouském sněmu před lety mělo býti zavedeno nucené pojišťování, a to samými ústaváky, ale jakmile to přišlo na veřejnost, shrnuly se německo-židovské časopisy a zastrašily, je že i užší výbor konečně nuceného pojišťování zanechal a utekl.

Tak se drží vládou dané sliby a jsou to sliby hrabětem Badenim po uvážení s vládou veřejně s vládního keřsla ve sněmovně dané všem zástupcům lidu bez rozdílu národností a stavu a vláda za 5 měsíců tento tak závažný povinný slib úředně daný naprosto odvolala. Račte nestranně uvážiti, jestliže takováto vláda i takovýto slib nedrží, co musí se očekávati od slibů daných soukromě.

Pánové, kdo ne takovýto slib počítá, ten jest na omylu a budiž varován.

Pánové, zanechávám povinného pojišťování a dokládám, že nejsem pro to, aby se odstranily přirážky, nýbrž, aby k blahu poplatnictva bylo zevedeno, aby nejchudším dostalo se náhrady bez všech obtíží, aby nešly miliony za hranice.

To jest, pánové, skvrna naší ústavnosti, že zastupitelsvo lidu s pravou energií o to se nezasadí, aby konečně chudnutí veškerých tříd neustále a neustále nerorostlo a ještě za hranice peníže zanášeny nebyly.

To, pánové, a to vždy jsem opakoval, je nesvědomité, neomluvitelné, a mám za to, že ti, kteří se mohou cítiti vinnými, kteří to vědí, budou z toho musit klásti účty. (Výborně!)

Přicházím, pánové, k jinému předmětu, s kterým by se nejsnadněji dalo zažehnati nešťastné přirážkové hospodářství zemské; a to jsou kasovní přebytky ve vídeňské ústřední pokladně a jiných pokladnách státních; to jest ten nejmakavější a nejpřesvědčivější důvod a zároveň znamení o slabosti našich ústavních poměrů. Tam jest hromada peněz a tady hromada dluhů a bídy; a peníze jsou tam od nás.

A proto dovolíte, abych této záležitosti věnoval trochu větší pozornosti Ministr Plener, ministr vlády koaliční v roce 1894 veřejně, úřadně z lavice vládní prohlásil, že konec roku 1893 je ve státní pokladně kasovnich přebytků 208 millionů - to jest úřadní prohlášení!

Pánové, ve zprávě rozpočtového výboru o rozpočtu pro rok 1897 čís. 1580 stenografického protokolu na str. 6. jest dle úřadních dát uvedeno, že přebytky kasovní za rok 1894 a 1895 obnášely a sice za první rok 20. 1 milionu, druhý 35. 6 milionů.

Za tento rok podle přibližného účtování uvádí úřední tato zpráva, která se zakládá na datech, zprávách vlády samé, jsouc psána vládním poslancem Szczepanowskim, že lze očekávati, že přebytky za tento rok budou obnášeti 20-25 millionů.

Počítám jen 20 millionů, za rok 1895 35 millionů a za rok 1896 20 millionů, to dělá do konce roku 1896 283 milliony zlatých.

Dle rozličných sdělení vládních činila vláda, aniž by se byla tázala sněmovny, zástupců lidu, docela po způsobu absolutním rozličné výlohy. Výlohy ty byly na příklad na úpravu měny, aniž by se byla sněnovny tázala, na zapravení salinek ohromné milliony, na zemskou obranu 4 milliony a na zapravení státovek mnoho millionů.

Páčím tato vydání na mnohem vyšší sumu než 83 milliony, tak že zbývá 200 millionů čistých ve statni pokladně, a tu se odvolávám na autoritu nynějšího finančního ministra, který, podávají rozpočet státní na budoucí rok, pravil: To není fikce, ty kasovní přebytky, nýbrž jsou ve státních pokladnách, ale máme účty, že jsou státní pokladny jimi do dvou set millionů dostatečně nasyceny, aneb, jak se po němečku prohlásil, saturovány, a že saturace ta potrvá na dosti dlouhou dobu a na neurčitou.

Vláda se neptala na povolení těchto výdajů, nýbrž učinila je bez svolení sněmovny a to jest čásť skutečného absolutismu, poněvadž podle abecedy ústavní má o každém krejcaru zákonem býti pořízeno. O tom se nemusím šířiti. Jest také známo, že v Anglii, tedy na klassické půdě ústavvosti, se kasovní přebytky netrpí, jakožto hospodářství nezdravé. A v naší druhé polovici říše, uherském království, musí postupovati vláda naprosto konstitučně. R. 1893 ministr financí Wekerle, maje přes 60 milionů zl. v pokladně státní, předložil návrh zákona, dle kterého bylo ustanoveno, že 40 milionů má zůstati jako saturace, jako nasycení pokladny státní k ukrytí běžných výloh, přes 23 mil. bylo ustanoveno na stavby železnic, na úpravu řek zákonem, a ministr "Wekerle při tom doložil - my můžeme se tím honositi že vláda uherské poloviny říše ještě ani krejcaru bez svolení své konstituční legislativy nevydala. To se rozumí, že jest to jiné hospodářství než u nás. A přec jest v uherské ústavě ustanovení to samé že zde mají panovati ústavní poměry v této polovině jako tam.

Teď porovnejte, jaká jest ta naše ústava, ta naše konstituce. Vláda má miliony, neptá se zastupitelstva a vydává je, jak chce. Velectění pánové, podle zásady národohospodářské všeobecně uznané a podle povahy věci to, co bylo přeplaceno od poplatnictva, když mu je zle, má býti vráceno poplatnictvu samému. V našem případě zajisté poplatníku největšímu, našemu království, má býti vráceno. Neboť, velectění pánové, jak se mně zdá, bude obnášeti schodek a dluh zemský asi 9 milionů zlatých.

Já jsem, pánové, v pocitu povinnosti a tohoto šlapání ústavnosti v Rakousku dovolil si předložiti návrh v roce 1895 ve Vídni svým kollegům bývalým, aby vláda vyzvána byla, by udala, mnoho-li je kasovních přebytků, kde leží, pod jakým jsou úrokem, mnoho-li je potřeba ke státním výplatám a o zbytku aby bylo pořízeno zákonem, jak má býti užitečně vynaložen.

Nevypravuji nic nového, pravím-li, že tenkrát kollegové moji a náš klub byl celý v rozhodné oposici Nymburské, ale v takové oposici, že tento návrh již v klubu českém propadl, že ani veřejně nebyl podán.

Pak se nedivte, že vláda, když toho ani oposice nežádá, nešetří přísné formy ústavní, že vládne absolutně; musím konstatovati na důkaz pravdy, že roku letošního stejný můj návrh byl klubem přijat a ve sněmovně o něm jednáno, a tu že vláda prohlásila že v podzimním zasedání, až předloží se rozpočet pro rok 1897, učiní své zákonné povinnosti zadost a že předloží osnovu zákona, kterým by o kasovních přebytcích bylo pořízeno. Bláhový, kdo věří přípovědím ze strany vlády, usnešením vládním veřejně učiněným.

Tu máte drahý důkaz: Ministr Biliňski přišel se svým rozpočtem, a když přišel na kasovní přebytky, pravil, mně se ještě nezdá, abych svou přípověď splnil, a já ji nesplním; a málo bylo "oho", která zněla po jeho slovech. "Já myslím, abychom ještě dále saturovali, abychom vydávali, co potřebujeme na úpravu valuty, aby si vláda vydávala, co potřebuje na úprava měny, aby si vydávala slavná vláda jak chce, já pak za 2 léta, v roce 1898 učiním nějaké zákonité opatření!"

Tak se věci mají; a celá sněmovna vídeňská, celá většina mlčí, poněvadž chce ve většině zůstati.

Ale ti pánové, kteří se ukázati chtějí oposičními, jakmile do oposice přichází, jakmile se má na vládě žádati konání povinností, jakmile se ukazuje na přebytek, na povinnost, aby tam, odkud bylo co přebráno, kde je bída a nouze, zas bylo navráceno, podle zásad obyčejné slušnosti pomoženo - mlčí.

O spravedlnosti v Rakousku, o té nesmí se mluviti.

Tato vláda se svými většinami sama neví, co v takovéto nejdůležitější otázce ústavní má činiti. Do svého rozpočtu dala si čl. 8. zákona finančního; a tam se ustanovuje, že prý se stran kasovních přebytků má vládě ponechati právo, chce-li, že může, nechce-li, že nemusí platiti z kasovních přebytků státní dluhy.

Pánové, to jest libovůle, a tento paragraf bude, jak se věci mají, v tomto zastupitelstvu lidu umírajícím a svých povinností nedbalém přijat.

Toho se dočkáte. Ani se neříká, že je toho potřeba, a každému obyčejnému hospodáři ani nenapadne, že jest toho potřebí, ustanoviti zákonem platiti dluhy staré.

Dlužník takové podmínky nemusí přijmouti, když není dlužen. Zkušenost učí, že někdy jest třeba staré dluhy neplatiti, nýbrž lacinější nový dluh učiniti a udělati investici. Vláda tomu však nevěří. Ona jen praví, že si to ponechává na upravení měny, a tak leží miliony zlata, což se děje bez svolení zastupitelstva, bez svolení lidu.

Jedenkráte jedině vydobyto bylo svolení, aby se vyplatily státovky; to jest jediné konstituční povolení.

Velectění pánové, z toho ovšem následuje povinnost tohoto slavného sněmu, aby se o své právo ve Vídni hlásil, aby zde, kde nyní jest na 9 milionů zlatých dluhu, který pochází z království Českého, stala se nějaká náhrada. To vyžadují nejen spravedlnost, nýbrž i zásady státního hospodářství, a proto račte mi nemíti za neskromné, když dovoluji si učiniti následující návrh resoluční:

Slavný sněme, račiž se usnésti takto:

Výbor zemský se vyzývá, aby c. k. vládě nynější passivní stav zemských financí a zároveň za příčinou vyčerpání sil poplatnictva nemožnost ukrytí potřeb zemských vypsáním nových dani přivedl na vědomí se žádostí, aby nynější dluh zemský i se schodkem v nastávajícím roce 1897 dle rozpočtu se objevujícím z hotových přebytků kasovních byl uhražen.

Velectění pánové, nemyslete, že to dělám z nějaké zlosti, že nejsem mezi svými kollegy v klubu, já to dělám z úplného přesvědčení. Namítne se mi, že to vláda nemůže učiniti bez svolení legislativy. Já jsem uvedl případy a já to dokážu ze spisů, že vláda vydala 70 milionů z kasovních přebytků, netážíc se říšské rady. Z toho jde, že by mohla i království českému, které jest v takové finanční tísní, nyní pomoci.

Pánové, ta nynější vláda není tak úzkoprsá, není tak skrupulosní v takových věcech a proto, pánové, nějaké úskoky, výmluvy, že to nedovoluje ústava, že jest k tomu potřebí svolení říšské rady, svolení zákonodárných sborů, byly by, kdyby zemský výbor se o to hlásil, jen prázdné jalové výmluvy.

Pánové, co jsem uvedl k odstranění přirážkového hospodářství, jest úplné mé přesvědčení z citu spravedlivého a dávám to, pánové, Vám, zemskému zastupitelstvu a zemskému výboru na uváženou.

Jen něčeho dotknul bych se také několika slovy, přihlížeje k událostem našich politických poměrů.

Šel jsem včera z chrámu sv. Mikuláše kolem místodržitelství a tu připadl jsem na patent ze dne 15. prosince tohoto roku, kterým se svolává tento slavný sněm zemský. Panové, shledal jsem, že napřed jest to vytisknuto velikými literami německými a jen vedle toho také po česku. Dovolte mně, pánové, abych Vám připomenul, že mně také zde o nějaký žert nejde, nýbrž že dle obnoveného zřízení zemského po pokoření krutých vítězů bělohorských zůstavena byla naše všechna práva dosavadní a že jazyk německý dosud v království českém cizí byl zaveden jen vedle jazyka českého, vedle jazyka rovnoprávného, nikoliv před jazyk český, aby jazyk český byl pod ním.

Dle základních zákonů státních jsou si všichni jazykové rovni, tedy, i kdyby český jazyk nebyl - ale on jest rovnoprávný, poněvadž všichni králové na toto hlavní ustanovení obnoveného zřízení zemského až posud do roku 1836 přísahali slavnostní přísahou, že budou je zachovávati a opatrovati.

A tyto přísahy u všech nástupců trůnu jsou hlavní oporou, že Jeho Veličenstvo opětovně nejslavnostnějším způsobem práva a zejména toho právo království Českého uznalo.

A, pánové, nyní nám přichází nynější vláda a praví: Já přikročím na tuto českou otázku a vláda říká, že bude spravedlivě podle základních zákonů jednati.

Jde hraběti Badenimu skutečně o spravedlnost, když strká jazyk většiny obyvatelstva tohoto království Českého za jazyk německý ?

To jest znamení nynější vlády a včerejší slova pana místodržitele naprosto nesrovnávají se s tím, co chtěl opakovati asi po panu předsedovi ministerském, že se chce přiblížiti k české otázce a že chce takto mírniti protivy mezi národnostmi.

Budou tyto protivy mírněny, když česká národnosť se přímo uráží touto vládou? (Výborně!)

Já nemám žádné důvěry k této vládě, která takto jedná a takto připovídá.

Vzpomeňme si, pánové, jak předešlé zasedání tohoto slavného sněmu bylo ukončeno, vlastně zavřeno. Po krátkém zasedání byl sněm uzavřen. Co tu bylo, pánové, dotazování a rozumování bude-li uzavřen, aneb odročen; pan hrabě Badeni neustále ujišťoval: To je věcí Jeho Jasnosti nejvyššího maršálka království českého, a Jeho Jasnost zase, jak se praví, říkal: "To náleží k rozhodnutí vládě, a jistý známý věštec vídeňský pana hrabete Badeniho ten zase brzy ukazoval na hraběte Badeniho, krzy zase na jeho Jasnost pana nejvyššího maršálka, jako rozhodující.

Nastalo všeobecné sklamání; my všichni věřili, a takováto útěcha nám byla rozkazována, že bude sněm odročen.

Nu, pánové, nyní jest stav politický každému známa, jak se věc má? Vezmeme ji, jak je nyní, dnes o ní můžeme mluviti.