Stenografická zpráva

o

V. sezení prvního výročního zasedání sněmu českého od roku 1870, dne 13. září 1870.

Stenographischer Bericht

über die

V. Sitzung der ersten Jahres=Session des böhmischen Landtages vom Jahre 1870, am 13. September 1870.

Předseda: Jeho Excellenci nejvyšší maršálek zemský Albert hrabě Nostic-Rhinek.

Přítomní: Maršálkův náměstek dr. rytíř Bělský a poslancové v počtu k platnému uzavírání dostatečném.

Co zástupcové vlády: Jeho Jasnost c. k. místodržitel kníže Dietrichstein-Mensdorff, c. k. místodržitelský místopředseda rytíř Riegershofen a c. k. místodržitelský rada rytíř Neubauer.

Sezení počalo: v 10 hodin 15 minut dopoledne.

V o r s i t z e n d e r: Se. Exc. der Oberstlandmarschall Albert Graf Nostiß=Rhinek.

Gegenwärtig: Der Oberstlandmarschall= Stellvertreter Dr. Ritter v. Bělský und die beschlußfähige Anzahl von Landtags=Abgeordneten.

Am Regierungstische: Se. Durchlaucht der f. k. Statthalter Fürst Dietrichstein=Mensdorff, der k. k. Statthalterei-Vicepräsident Ritt. v. Riegershofen und der k. k. Statthaltereirath Ritt. v. Neubauer.

Beginn der Sitzung: 10 Uhr 15 Minuten Vormittags.

Oberstlandmarschall (läutet): Der Herr Abgeordnete Dr. Ed. Grégr hat sich für die heutige Sitzung wegen eines in seiner Familie plötzlich eingetretenen Krankheitsfalles entschuldigt. Ich werde den Herren, bevor wir die Debatte beginnen, die bisher eingeschriebenen Redner noch einmal bekannt geben, weil sich noch einige Herren haben einschreiben lassen. Und zwar sind eingeschrieben für den heutigen Tag gegen die Adresse:

Hr. Skrejšovský, Hr. Haßmann, Hr. Jahnel, Exc. Ritter von Hasner, Hr. Wolfrum, Dr. Pickert, Dr. Banhans, Hr. Svoboda, Hr. Kuh.

Für die Adresse: Dr. Sladkovský, Dr. Palacký jun., Dr. Trojan, Hr. Zeithammer, Hr. Tonner, P. Platzer, Exc. Graf Clam=Martinic Richard, Dr. Kučera, Fürst Lobkowic Georg, Dr. Klaudy, Dr. Prachenský, Hr. Šobr, Exc. Graf Leo Thun, Freiherr von Villani. Endlich hat sich noch gemeldet zum Worte Hr. Grond, jedoch weder für noch gegen die Adresse, sondern im Sinne eines Ausgleiches.

Nachdem gestern der letzte Redner gegen die Adresse gesprochen hat, so rufe ich heute den nächsten Redner für die Adresse auf.

Ich bitte Hrn. Dr. Sladkovský !

Dr. Sladkovský: Pánové, základní zásady státního práva českého, jak vyloženy jsou nyní opět v pamětním spise a za jichž uznání žádá naše adresa, byly již tolikrát probírány ve vysokém tomto domě, že vlastně nebyloby zapotřeby ještě dále k nim se vracet a ještě dále o nich se šířiti. Avšak poněvadž v průběhu včerejší debaty s rozhodností a určitostí největší bylo tvrzeno, že adressa naše a žádost v ní ohražená nemá pražádného právního základu, zdá se mi to býti veledůležité, abychom přihledli k tomu. Je-li tomu skutečně tak, že žádáme čehosi, k čemu nemáme žádného práva, jeli naše stanovisko skutečně prázdné všeho práva, či zdali naopak snad stanovisko oněch pánů, kteří nám oprávněnost popírají, zdali stanovisko oněch pánů, zdali ústava únorová i ústava prosincová, na kteréž oni se opírají, nepostrádá, ačkoliv má zákonní platnost, právní platnosti a právního základu.

Bylo to také v jedné z adresních debat, které vedly se v této sněmovně před třemi lety, když přední vůdce oněch pánů, kteří popírají nám platnost státního práva českého, jal se vyvráceti zásady všelijaké, na které státní právo naše se zakládá a když veškeré tyto zásady, kteréž si právě oblíbil obrat za předmět řeči, kteréž však dle mého zdání nebyly hlavní věci, s obvyklou výmluvností svou byl vyvrátil, skončil řeč svou tenkrát asi těmito slovy: Co tedy zbývá z celého toho státního práva českého ? Nezbývá nic jiného, než-li smutné to. právo, že koruna česká, že království české po vymření nynější panující rodiny má právo, volit si svobodně svého krále. Pánové ! Já bych nyní mohl se tázat, proč právě toto právo se uznává, a proč neuznávají se ještě jiná podobná práva, která vyznamenána jsou v témž zemském řádu, kteráž na témž místě v onom zemském řádu vyznačena jsou, jako ono právo, které jsem prvé naznačil? Proč neuznalo se právě tak, jako dotčené právo, také právo celistvosti a nerozlučitelnosti koruny české; když uznává se právo svobodné volby krále pro případ dotčený, nevidím pražádných příčin, proč by nemělo se uznat také zrovna na témž místě a stejnou váhou uznané právo celistvosti koruny české? kdežto praví se výslovně, že království České s přináležejícími k němu zeměmi, nebo jak tenkrát pravili, s "přivtělenými částmi jeho" tvoří nerozlučný celek; mně ovšem se zdá, že jest to nutný následek, když uznává se ono prvnější právo, že i také to se mělo uznati; avšak nezáleží mi na tom, já dle svého přesvědčení a náhledu jsem úplně spokojen, že s oné strany uznáno bylo právo svobodné volby krále pro případ vytčený.

Neb z tohoto práva, pánové, následují všecka ostatní práva, kterýchž nám je zapotřebí, abychom mohli dokázati, že koruna česká má státní právo, čili jinými slovy; že koruna česká je samostatnou, historickou, svéprávnou individuálností.

Dříve však, než k výkladu toho přikročím, dovolil bych si ještě otázku. Proč toto právo, o kterém nyní mluvím, právě má býti smutné právo? Já skutečně toho nenahlížím, pánové; má to snad býti v onom významu, ve kterém obyčejně, když o tom právu se mluví, připojuje se stará průpověď, "což bůh zachrániti račiž. " Já myslím, pánové, že to se rozumí samo sebou, že nikdo z nás si nepřeje, aby ten případ nastal, vím také, jak onen řečník tenkráte naznačil, že není ani pravdě podobno, aby tak rychle onen případ nastati mohl, však proto přece, pánové, je to právo důležité, jest to právo, jehož význam, jehož dosah znáti má celý národ, i vědom si má býti každý jednotlivec, že na tomto právu zakládají se všecka ostatní práva naše. či má snad ono právo proto býti nazváno smutným, že všeliké rozumování oněch pánů, kteří chtějí popírati státní právo české, že všechno toto rozumování před tímto právem lehá v prach? To ovšem pro ony pány může se nazvati pak smutným právem; pro nás zůstane přece vždy velevýznamným a důležitým právem. (Výborně! v středu a z části na levici). Já, pánové, mám za to, že tam, kde jedná se o bytí neb nebytí politického národa českého, kde jedná se o trvání či zmizení individuality historické koruny české, že tam jsme povinni, abychom každého práva, které zahynutí této individuality, které zaniknutí politického národa českého může zameziti, abychom na každé takové právo s největším důrazem, rozumí se se vší úctou k osobě králově, avšak s největším důrazem kladli váhu a na ně poukazovali. (Výborně!)

Pánové! co znamená to právo, že koruna česká v dotčeném případě má míti svobodné právo voliti si krále? - Já myslím, že o tom nemůže býti žádná pochybnost; znamená to v obyčejné všeobecně srozumitelné mluvě patrně tolik, že od posledního člena panující nyní rodiny, který k trůnu bude oprávněn, veškeré země království českého musí se vrátit svobodně zase národu českému. (Výborně. )

V tom, pánové, jasně a zřejmě zahrnuto je veškeré státní právo, nebo, když tyto země v dotčeném případě mají se vrátit národu českému, vysvítá z toho, že národ český panující rodině vládu nad korunou Českou propůjčil jen co jakési svěřenství a že tak jako se svěřenským statkem, jako s jměním svěřeným, tedy také s korunou Českou se musí zacházeti a že tak jako statek svěřenský v jistém případě celistvý a neporušený musí se vrátiti do rukou toho, kdo ho propůjčil, že země koruny České, celistvé a neporušené, pokud se nestala jakási změna v územním poměru se svolením národa samého neb jeho zastupitelstva, vrátit se musí opět národu českému. (Výborně. )

Pánové! z toho tedy následuje, že předně nižádný z králů našich českých nemá práva nějaké území od koruny české odciziti, od koruny české odloučiti bez svolení zastupitelstva národa. Neb, pánové, když některý nejvyšší lenní pán propůjčí, nějakému rodu léno jakési k užívání a kdyby kterýkoliv člen, jenž k užívání toho léna oprávněn jest a který snad vedle něho má jakýsi svobodný statek neb allodní statek, kdyby takový člen chtěl některý dvůr toho léna odtrhnouti a připojiti k svému allodnímu statku, bylo by to věcí dovolenou? Či nestál by na tom nejvyšší lenní pán, aby se to nestalo, aby léno, které on propůjčil, zůstalo celkem tak, jak bylo propůjčeno ? Stejným spůsobem zdá se mi, - a myslím, že se nemýlím a nikdo nemůže mi to vyvrátiti, - stejným způsobem má se věc s korunou českou; také od koruny české nesmí se odloučiti nižádná země a musí veškeré země, které patřily v tom okamžení, když panování nad nimi svěřeno bylo nynějšímu panujícímu rodu, zůstati pohromadě, nesmí žádná země býti odtržena.

Jestli tomu tak, pánové, přisvědčíte mi zajisté, že tím více nesmí se státi snad nějaká změna se zeměmi koruny České, taková, která by veškeré země koruny České připojila k nějakému celku jinému způsobem takovým, že by v pozdější době snad ani nebylo více k rozeznání, ani nebylo více k vyšetření, co kdy bývalo království České, které země patřívaly k tomuto království a ke koruně České. - Co by k tomu řekl, pánové, nejvyšší lenní pán, který propůjčil léno v užívání rodu nějakému, který má snad vedle něho, jak jsem dříve řekl, jiné ještě svobodné statky, kdyby některý člen toho rodu místo aby statek užíval, chtěl jej spojiti, chtěl úplně jej slíti se svými allodními statky, tak že v tu dobu, kde léno vrátiti se má, nejvyšším lenním pánem nemohlo by ani býti vyšetřeno, co bylo lénem a co bylo allodním statkem. Tímtéž způsobem nesmí se se zeměmi koruny České - a jest to následek onoho práva, které jsem dříve naznačil, - nesmí se nakládati způsobem takovým, aby v tu dobu, když země ty zase navrátiti se mají v plné právo národa Českého, zmizely v nějakém jiném celku, z něhož by nebylo možno je vyloučiti opět. (Výborně!)

Nyní, pánové, z toho tedy vidíme, že z dotyčného práva svobodné volby krále pro případ následuje nutně právo na celistvost koruny České, následuje nutně právo na nedělitelnost koruny České a prosím, pánové, co chceme ještě víc, abychom dokázali, že jest státní právo koruny České? Já pod státním právem jakéhokoli státu nerozumím nic jiného a myslím, že nikdo jiný nemůže nic jiného rozuměti, než právě právo bytí jeho, jeho zvláštního bytí, neodvislého samostatného bytí. (Výborně. )

A to, pánové, jest tím právě dokázáno, co jsem zde nyní odvodil z prvého práva svobodné volby krále. Z toho práva vyplývá jeho celistvosť a nedělitelnost Avšak, pánové, z druhé strany hlavně mají zálibu v tom, když se mluví o státním právu koruny České, poukazovati vždycky k tomu, že vlastně není žádného státního práva koruny české, poněvadž v poslední době neměly země koruny české ústavného zřízení v tom smyslu, jako nyní obyčejně v našem moderním smyslu parlamentárním se tomu rozumí. Panové! toho nikdo nedokazuje, toho také není zapotřebí dokazovati. My nepotřebujeme právo ústavní odváděti z minulosti své. Jest to ovšem dobře, když někde skutečně se to hodí a může se to dokázati, že z minulosti také právo pochází, jakého si v nynější době přejeme. Avšak to nebylo ani v Uhrách. Náhodou se to stalo, že roku 1848 změnili podobnou svou ústavu, jakou my jsme měli, v ústavu moderní. Avšak, jak jsem již pravil, ku státnímu právu nepatří také nutně, aby stát ten, o který se jedná, byl měl do poslední doby ústavní jakési zřízení. Je-li to pravda, jak vy tvrdíte a já tomu nechci nyní stavěti se na odpor, že stát. Český neměl do poslední doby ústavního zřízení ve vašem smyslu, ptám se Vás, pánové, Vás, kteří se nazýváte katexochén "ústavověrnými" a kteří tedy musíte velmi dobře znáti a hájiti základních zásad ústavy, jest právo ústavní kteréhokoli národa, pánové, jest to právo zrušitelné, či jest věčné? Bylo-li nějaký okamžik mocí potlačeno, není to hlavní zásadou ústavnosti, že v tom okamžení, kde ta moc z jakékoli příčiny přestane působiti: právo přirozené většiny národa na ústavnosť a svobodné zřízení oživuje se samo sebou? (Výborně!)

My tedy se nestaráme o to, jestli jsme měli do poslední doby ústavnost tak vyslovenou a tak jasnou, o jaké Vy nyní vždycky mluvíte. My jsme to nepotřebovali, poněvadž nám to přišlo, aniž jsme sami museli k tomu se přičiňovat, přišlo nám to nutností okolností, pánové. Císař pán sám uznal, že nemůže vládnouti absolutně, jak to bylo dříve, že nemůže obejíti se spolupůsobení svých národů a tím bylo vysloveno, že ta ústava, ta ústavnost, kterou jsme ztratili před půl třetím stoletím, že ta ústavnost se nám má zase navrátiti. Jakou tedy ústavu, pánové, když vůbec král toho viděl nutnost ústavně vládnouti, jakou ústavu byl král český oprávněn uděliti koruně české, uděliti království českému.

Podle dřívějšího práva a podle státních našich práv, jak jsem je dříve vyložil, byla zde na každý způsob závaznost, že ústava, která se nám udělila, musela býti taková, aby se jí nerušilo státní naše právo, aby se v té ústavě zachovala naše individuálnost, naše osobní samostatnost a svézákonnost; bylo to hlavním požadavkem, bylo to následkem státního našeho práva, že nám neměla se uděliti žádná ústava, kterou by země koruny české byly bývaly spojeny s jinými zeměmi tak nerozlučně a na věčné časy, že by jich nikdy nebylo bývalo možná odloučiti, že by nebylo bývalo možná odloučiti jich v tom okamžení, kdy národ český by se svým právem byl mohl vystoupiti a říci: "Nyní opět navracuje se mi plné právo suverenity a já mám právo voliti si svobodně svého krále. " Každá ústava, pánové, která by toto právo rušila, která by země koruny české připojila k jiným zemím takovým způsobem, že státní naše právo bylo v nebezpečenství, že státní naše právo mohlo zahynouti, každá taková ústava nesrovnává se, pánové, se základními zásadami státního našeho práva.

Pánové, když ústavou země koruny české spojily by se s ostatními zeměmi mocnářství našeho, jež obyčejně nazývají se rakouskými, co by nastati mělo v takovém okamžení, kde by oživlo pak právo naše, na které jsem dříve poukázal, voliti sobě svobodně krále svého? jak by bylo k rozeznání, jestli jsme my přívěškem oněch zemí, aneb jestli ony země jsou přívěškem našim? (Výborně! v středu. )

My pánové, netoužíme po tom, abychom nabyli jiných zemí; ale my chceme národu svému zachovat země ty, které jemu od věků přináležely, - ty my chceme zachovat neztenčené. (Výborně. )

Podle toho, co jsem pověděl, pánové, táží se nyní: když rozličnými vládami rakouskými udělena byla ústava nejdřív únorová, jež pak změnila se v prosincovou, jest-li ty vlády byly skutečně k tomu oprávněny, ústavu takovou nám chtít oktrojovat. Když někdo, jenž sám nemá práv, někomu něco nabízet, když někdo přece někomu něco takového nabízí a když ten, kterému se to nabízí, nemá ani práva to přijmout, ptám se: může na základě takových poměrů vzniknout nějaký poměr právní, když ani ten, kdo nabízí, nemá právo nabízet, ani ten, kdo přijímá, nemá právo přijímat? A pánové! měli jste vy, měli všichni oni páni, kteří bez naší vůle, bez našeho svolení přijali ústavu únorovou a prosincovou, měli jste vy vzhledem ke království Českému a vzhledem ke koruně české právo tak činit?

Pánové! mně se zdá, že tři osminy obyvatelstva nemají právo bez svolení ostatních 5/8 přijmout něco, co jest na ujmu království českému a koruně české.

Pánové! má 1/4 obyvatelstva na Moravě právo přijmout bez svolení ostatních 3/4 něco, co podobně jest jim na ujmu a na ujmu země té, ku které Morava přináleží. Já myslím, pánové! jste-li skutečně tak jak zovete se "ústavověrní, " zda-li skutečně hlásíte se k pravým zásadám ústavnosti, musíte uznat, že pakli kde, zajisté v tomto případě menšina nemá právo rozhodovat nad většinou a když menšina opakuje nám, že ústava prosincová a únorová byly přijaty, tedy opakuju i já, že to nerozhoduje pranic vzhledem k nám a vzhledem k zemi české o platnosti tohoto přijmutí, poněvadž my nikdy nemůžeme připustiti, aby menšina nad námi rozhodovala, aby menšina naše bytí, bytí politického celého národa českého i tedy svého, aby menšina individuálnost království Českého a koruny české sama mohla zadávati jakýmkoli způsobem. (Výborně. )

To pánové, zdálo se mi zapotřebí vyložiti, aby neplatilo, co se řeklo, že my nemáme žádného právního základu.

Patenty únorové i prosincové jsou zákony, které jsou v platnosť uvedeny, a kterýmž musíme se na čas podrobiti. Právní základ v ústavním smyslu slova se tu nenalézá.

(Výborně! v středu a části levice. )

Opět a opět vždycky se nám poukazuje k tomu, že prý jsme jako lidé, kteří půl třetího sta let spali a kteří probudivše se nevědí, co se v té době, kterou prospali, dálo, a že těmi událostmi, které jsme zaspali, svět se změnil tak, že již to, na co my se ještě pamatujeme před našim snem, dávno jest odbyté a nemá pražádné platnosti.

Pánové, my jsme nespali, my jsme bděli, a my jsme bděli velmi trpce; my jsme měli velmi trpký život po celou tu dobu, tak trpký, že nám nebylo ani možno sníti, že nám nebylo ani možno spáti. (Výborně!)

Ale navzdor tomu přece jsme zachovali svůj život, a nyní nechceme to, co bylo před půl třetím stem let.

My chceme, pánové, to, co nám přináleží, v duchu nynějšího času, na základě původního našeho práva. (Hlučné: výborně. )

Jeden z oněch pánů řečníků, kteří včera ujali se slova se strany druhé, končil ovšem svou řeč velmi smířlivými slovy a projevil své nejhoroucnější přání, aby již jednou mezi námi v této zemi stal se smír a stalo se dorozumění. Avšak, pánové, dříve než ku konci tomu ve své řeči dospěl, pokládal nám ve své řeči vzhledem k adrese a vzhledem k pamětnímu spisu takové úmysly a záměry, že tomu ani nemohu věřiti, je-li skutečně ústavověrný a chce-li hájiti ústavy, že by s námi chtěl a mohl se smířiti, kdybychom mi chtěli to, co on nám podkládal.

Pánové neustále se nám opakuje, že chceme jakési středověké zřízení ústavní, stavovské !

Pánové, kdo pak to z nás ještě kdy řekl, a kde to stojí, pánové, ukažte mi jediný spis, jedinou řeč, v které by cosi takového skutečně bylo obsaženo.

Nedivím se tomu, ještě to prominu, když v leckterých novinách patrně smysl naších slov, která pronášíme zde, slov, která napíšeme, když se tento překrucuje takovým nešetrným a neslušným spůsobem. Avšak pánové, zde v síni sněmovní, zde, kde se nám jedná o to, abychom se dohodli, nemělo by se cosi takového díti.

Já bych myslil, aby se nám okázalo, z kterého místa adressy se může dokázat, že chcem míti zřízení starověké! Z toho jednotlivého slova, které v adrese se nalezá, že poukazuje se k starodávným zvykům království Českého, z toho se nedá cosi takového odvozovat. Kdo v té věci chce nepředpojatě a spravedlivě souditi, nesmí vyjímati slova jednotlivá z celého, musí celou větu přečísti a celý smysl adresy zároveň posuzovati. Neboť místo, kde se to slovo nalezá, to nezahrnuje, že chceme starověké zařízení stavovské, to znamená že chceme smíření!

Kdo si to místo přečetl, musí vědět, že se mluví o budoucím plné oprávněném neb správném sněmu a o tom budoucím sněmu se praví, že on bude na každý spůsob dle zdání a přesvědčení našeho, pokud předvídavost lidská sáhá, že bude ochoten ten sněm, jestli-že Jeho Veličenstvo královská Milost uzná za dobré žádat od něho dle starověkého zvyku přímou pomoc pro říši, že bude ochoten tuto pomoc poskytnouti. Nůže pánové, když se mluví o budoucím jakémsi sněmu, kterého se máme dodělat, nastává otázka, jakým ten sněm má býti?

Také na tuto otázku hned následující odstavec dána odpověď a praví, že ten sněm jest plně oprávněn, který bychom i my uznali za pravý ve všech věcech zákonodárných a státoprávních a o tom že se máme shodnouti s tímto shromážděním sněmovním, že státi se má shodnutí s vámi.

Jest to tedy viděti, že jsme ochotnost svou v tom vyjevili, že chceme o tom se smluviti, jaké má býti příští zastupitelstvo království Českého, aby jako Vám vyhověl i nám.

(Výborně ve středu, v pravo a částečně na levici. )

Když tedy. pánové, také místo, v kterém podáváme druhé straně ruku, vykládá se v ten způsob, že chceme stavovský středověký sněm, tu ovšem pánové přestává všecka naděje, že se nám kdy podaří, bychom se Vám vyjádřili takovým způsobem, aby nebylo možno, aby jste tomu rozuměli ještě jinak.

Pánové, když nás máte vždy v takovém podezření a vyhlašujete to celému světu, že jsme vlastně nepřátelé ústavnosti, že nepřejeme svobodě, že nepřejeme těm svobodomyslným zákonům, které jste vypracovali na říšské radě, poněvadž o svobodomyslných zákonech, které by se byly zde vypracovaly a na kterých my by jsme neměli takové účastenství, takové zásluhy, jako Vy, o těch nevíme; jestli skutečně na to kladete takovou váhu, že my nejsme tak svobodomyslní, proč pak pánové neučiníte pokus, abyste se skutečně přesvědčili, jestli jsme méně svobodomyslní než Vy? (Výborně! na pravici, v středu a z části na levici. )

Pročež když to má býti základem našeho smíření a našeho srozumění s Vámi, jestli nepředstíhneme alespoň vyrovnáme se Vám v svobodomyslnosti; proč nikdo z Vás, pánové, neprohlásil se a neřekl za podmínku našeho vyrovnání, našeho smíru klademe předně: abyste veškeré ty zákony svobodomyslné, které my jsme vypracovali a které v sobě obsahují záruku svobodného zřízení státního, buďto přijali nebo, pokuď se pro království České a země koruny České v tom znění nehodí, v podobném smyslu se uvolili, že chceme takové zákony svými splnomocněnci vypracovati pro země koruny České.

Zkuste to, pánové, a učiňte jednou takovou výminku smíření a budete viděti, že to nebude trvati pět minut a budeme smířeni. (Výborně. )

Páni, kteří včera mluvili ve smyslu smíření, projevili a sice druhý pán projevil se v ten smysl, že veškeří jeho soudruhové jsou pro to, abychom se smířili; avšak že především jiným musí býti národnosť jejich zaručena, že především jiným musí býti také zaručeno trvání svazku říšského, poněvadž prý jen v tomto svazku vidí němečtí naši krajané jistou a bezpečnou záruku svého trvání pro všecku budoucnosť, a proto nás společně onen pán vyzýval, abychom jednáním svým proti onomu říšskému svazku nepřinutili krajanů jeho k tomu, aby k vůli otázce své existence nepustili všecky ostatní ohledy mimo sebe. Pánové! my jsme tomu pánovi, když své výminky smíření zde pronášel, skoro ve všem všudy sami přizvukovali. Avšak, pánové! mně se to zdá býti skutečně velmi podivné, když vy od nás žádáte zaručení své národnosti. Pánové! jak pak my vám máme nyní něco zaručovat, když my sami ve všem všude závisíme na vás. Ovšem jest to snažením nyní vaším, pánové, dokázati světu, jako bychom my všecko měli, co se týče rovnoprávnosti národní a jako bychom sahali na práva vaše. Říci se takového něco velmi snadno dá, ale dokázati ne. Nemáte ani jediného příkladu, ani jediného dokladu pro takové naše chováni i pro takový náš úmysl. (Výborně. )

My jsme, pánové, v našem osvědčení, které jsme přede dvěma léty uveřejnili, nezapomněli hlavně na to klásti váhu, že nechceme, aby kterákoli národnosť v naší zemi byla druhou majorizována, a že jsme vždycky ochotni k tomu a sice hned v před, usjednotiti se s našimi německými krajany na nějakém způsobu ústavního zřízení, kterým by se to zamezilo, aby ani jedna ani druhá národnosť ve věcech národních nemohla býti majorizována druhou národností.

Pánové, to jsme my učinili dříve, nežli jsme dostali, ano dříve, nežli jsme měli naději, dostati moc do rukou; to jsme my učinili dříve, nežli jsme vůbec o vyrovnávám jakémsi k vám začali mluviti a pánové, jak to stojí s námi?

Tři léta už, ba co pravím tři léta, už od roku 1860 mluví se neustále zde ve sněmu, na říšské radě, i kdekoliv jinde v novinách, pořád mluví se o rovnoprávnosti z vaší strany, vy máte moc v rukou a posléze na říšské radě prosincové jste sami do základních zákonů vzali jeden odstavec, že rovnoprávnost národní jest zaručena a pánové, co jste od té doby udělali, aby to slovo stalo se skutkem? Bylo by bývalo tak těžko, aby jste byly na důkaz, že skutečně myslíte, že skutečně chcete provést rovnoprávnost národní, bylo by to bývalo tak těžké, aby jste byly v těch 3 letech vypracovaly nějaký zákon, kterým by to slovo národní rovnoprávnost s papíru bylo přešlo do života? (Výborně! ve středu. ) To jste neměli tolik času, tolik práce jiné bylo, že i při vší vaší ochotě k smíření a při všem zaručování se, že chcete rovnoprávnost národní, zákon od té rovnoprávnosti jste nemohli vypracovati. (Výborně! v pravo. )

Pánové, my nechceme vstoupiti do akce dříve, dokuď takový zákon nebude vypracován; my vám to podáváme sami za první krok, za kterým máte s námi jíti; my chceme nejen, aby zákon ten byl vypracován, my necháváme vám na vůli, abyste si ho sami vypracovali tak, jak sami uznáváte, že by vaším potřebám vyhověl, že by vaši národnost pro všechnu budoucnost zaručil, to všechno vám ponecháváme, žádajíce jenom, aby stalo se to v mezích celistvosti koruny české; jen tu výminku klademe.

Můžeme činiti ještě více? můžeme dáti ještě větší důkaz své upřímnosti, ještě větší důkaz své ochoty, že každou chvíli chceme se s vámi srovnati ne na základě podřízení nějakého s vaší strany, nýbrž na základě úplné rovnosti. (Výborně! v pravo. )

Když se nám pánové dále mluví o tom, že nemáme rušiti svazek říšský, kdo pak z nás pánové, ještě pronesl se takovým způsobem aneb učinil čeho, co by tomu nasvědčovalo, že my říšský svazek chceme rušiti? Nebyli my jsme to, pánové, od roku 1860, kteří neustále na to naléhali, aby se ten svazek říšský skutečně na základě svobodomyslném upevnil a utužil tak, aby mohl trvati po všechnu budoucnost a aby nebyl v nebezpečenství nějakou bouří, která by mohla přijíti?

Nechtěli jsme říši dát od prvopočátku to, co jí přináleží, aby mohla s mocí svou také v rozhodných okamžicích důstojně obstáti, sebe chránit a nás chránit? My jsme k tomu všemu byli ochotni a ani nyní nechceme svazek říše rušit. Adresa naše tuším jest nejskvělejším a nejzrejmějším toho důkazem. My ten svazek chceme, pánové, ale nemůžeme ho nyní chtít v tom způsobu, v jakém jsme ho chtěli snad před 5 neb 6 lety; že ho nemůžeme tak chtít, není naší vinou, to víte velmi dobře, a já zde nechci dále, pánové, v tom pátrat, kdo má tu vinu, že nyní ten svazek tak pevný nemůžeme chtít, jako jsme ho chtěli tenkrát; avšak předce nyní ještě chceme takový svazek, aby byl dosti pevný, aby vám mohl býti i v nynější své způsobě zárukou, že my vám nechceme, a že nebudeme moci, i kdyby jsme chtěli, jakési příkoří činit. Takový svazek pánové, ještě vždycky chceme. My vždycky ještě zůstaneme podle nynějšího způsobu říšského spojeni, které jest možné nyní s ostatními zeměmi, v takovém spojení, že kdyby nám napadlo, což nyní prohlašuji, že se nikdy nestane, abychom sáhli na vaše práva, že bratři vaši v Rakousku, na které vy se odvoláváte, budou ještě míti dosti prostředků, aby se vás ujali a aby zabránili takovým krokům s naší strany, avšak ještě nyní největší zárukou může býti jen to, že my nikdy takových úmyslů nebudeme míti a na doklad toho nechci opakovat, co včera již zde bylo pronešeno, že my víme velmi dobře a nejsme tak zpozdilí, abychom chtěli spor začíti s národem vaším sousedním, za jehož část vy se pořád považujete, abychom s tím celým národem 40milionovým chtěli příjiti do nějakého boje! Tedy pánové! ta námitka a záminka, že nemůžete přistoupit na uznání dávnověké samostatnosti království českého za tou příčinou, poněvadž byste ve své národnosti se necítili dost bezpečni a bráněni, ta námitka asi málo u koho najde víry. Já nechci zde rozkládat pánové a pátrat po tom, co vlastně by mohlo se pokládat za příčinu toho, že předstíráte tu nejistotu svou pořád, kdyby království české nebylo spojeno úplně a slito s ostatními zeměmi rakouskými; avšak pánové, z toho, co jsem dříve řekl, může se toho každý domyslit, poněvadž kdyby k tomu spojení, na kterém vy stojíte, přišlo, pak by konečně došlo na to, že by v době, kdeby záleželo na tom vědět, co jest koruna česká, se to nevědělo a kdo by potom rozhodoval, pánové, komu vlastně všecky ty země, které by pak tvořily nerozlučný celek, mají přijít?

My bysme v tom neměli rozhodného hlasu, pánové, a proto tak, jak vy tehdy se odvoláváte k tomu, ačkoli dle mého zdání bez podstaty, že nemůžete se spustiti toho říšského vlastně cislajtánského svazku, tak my do něho nikdy nemůžeme vstoupiti, poněvadž to je právě otázka naší samostatnosti, (Výborně!) kteráž otázka je flagrantnější a kterou otázku každý spíše uzná za podstatnou, za odůvodněnou, než otázku existence vaší v samostatném království Českém. (Souhlas v středu!)

Pánové, já mám za svou povinnost, abych jménem všech nás odmítl od nás všeliké to podezřívám, které od dávných let na nás bylo vrháno a které, bohužel, ještě včera nalézalo tu ohlasu. My nechceme nic středověkého, my nechceme nic zpátečnického, my chceme své zřízení ústavní království českého a koruny české ve spojení s říší celou, říší rakouskou. My, pánové, nechceme někoho potlačovati, my nechceme někomu práva jeho bráti; my, pánové, jsme to zkusili po půl třetího sta let, co to znamená býti potlačenu, býti utiskovánu, býti ve své vlastní vlasti otrokem takřka, nevolníkem. (Výborně! střed a čásť levice. ) Pamětlivi jsouce toho, nemůžeme nikdy chtíti jiného vrhat tam, kde my jsme sami úpěli, kde my jsme sami tak dlouho museli zkoušeti. My, pánové, chceme úplnou, upřímnou rovnoprávnosť našeho národu i v zemi, i chceme ji v celém Rakousku a pokud budeme moci se v tomto účastniti, aby v celém Rakousku rovnoprávnosť národní a sice plná rovnoprávnosť stala se skutkem, budete nás vždycky míti za své spoluúčinkovatele, budete nás vždycky míti za své spojence. (Výborně. )

My, pánové, konečně nechceme rušiti svazek říšský, v kterém, jak víme, posud ještě stojíme a z kterého dle poměrů nynějších nemáme příčiny, abychom úmyslně a nesmyslně snad chtěli se vydrati. My, pánové, ten svazek nechceme rušiti, my ho chceme, pánové, právě zříditi takovým spůsobem, aby ten svazek byl všem nám stejnou podporou, stejnou ochranou. (Výborně!)

My, pánové, odmítáme tedy také od sebe, že spojení říšské nechceme uznávat; a toto není prázdné slovo moje, toto slovo má doklad v adrese, kterou nyní hodláme odpovědíti na královské poselství. Pánové, právě ono místo, v kterémž jest ono slovo, o kterém včera bylo zmíněno a které zavdalo tak velkého pohoršení, je důkazem, že chceme říšský svazek a že nechceme jej rušiti, nebo pánové, oč se jedná v nynějším okamžení? jedině a hlavně, aby říše byla zachována, aby říše v blížících se bouřích měla prostředků, kterých jí bude zapotřebí; v tom okamžení jedná se o to, pánové, aby říši dostalo se dostatečných peněžitých prostředků, aby říše nabyla práva vybírat dále daně, i aby snad také mimořádných finančních operací bylo povoleno; nůže, pánové, za touto příčinou nabízíme se v adrese dvojím spůsobem, k tomu nabízíme svou ochotnost, že chceme říši pomoci poskytnouti, pokud záleží na nás; ačkoliv jsme dosud byli vyvrženi z ústavního veřejného veškerého života a nabízíme to dvojím spůsobem První spůsob jest ten, jenž nazýváme od starodávna obvyklý spůsob, totiž ten spůsob, v kterémž království České až do roku 1848 veškeré potřeby říše požadovalo od sněmu českého a sice tenkráte od sněmu stavovského; z toho, pánové, nenásleduje, že chceme sněm stavovský, nýbrž chceme, že ten sněm, který se snad obapolným dorozuměním utvoří a sejde, že ten sněm snad by mohl, jestliže ho bude po vůli Jeho Veličenstva, přímo povoliti toho, čeho říši bude potřebí. - Jestliže by se ten spůsob nelíbil, nabízíme spůsob druhý.

Jak Vám jest všem povědomo, jest bez toho právo povolení daní a právo povolení všelijakých finančních operací v první řadě vyhraženo nynější říšské delegaci.

Za tou příčinou, pánové, nabízíme se v adrese, že chceme mimořádně i pod patřičním ohražením voliti do delegac za tou příčinou, abychom svolení své jménem království českého, jménem národa Českého mohli dáti ke všem finančním operacím, jež se tam uznají zapotřebí.

Já myslím, pánové, že patrnějšího důkazu naší upřímnosti, zachránit svazek říše, nemohli jsme dáti. Na vzdor tomu, že jsme, jak jsem dříve podotkl, byli ze všech říšských jednání vyloučeni, navzdor tomu, v tomto nynějším okamžení [rozhodném a vážném chceme od svého státního práva na okamžik upustiti, že v okamžiku nechceme naň pamatovati a voliti do delegac, jen abychom říši mohli přispěti ku pomoci a já myslím, že nikdo nemůže říci, že jsme se neukázali ochotnými, že jsme nechtěli podporovati říši takovým spůsobem, jak nám přináleží. A jestliže spůsob ani jeden ani druhý se nepřijme, pak, pánové, mohou ti, kteří naše nabídnutí zamítli, pak mohou ti odpovědnost převzíti za to, že říši dali všanc k vůli formě. (Výborně na pravici, v středu a z části na levici. )

Tím, co jsem vyložil a co, jak mám za to, nachází se v souhlasu se zněním adresy, tím samým dávám na jevo a odůvodnil jsem, proč budu hlasovati pro adresu většiny. (Výborně na pravici, v středu a z části na levici. )

Oberstlandmarschall: Ich erlaube mir nur, bevor ich den nächsten Redner auffordere, die Herren Redner darauf aufmerksam zu machen, daß einmal die Bestimmung getroffen ist, daß die Herren, die von ihren Sitzen Sprechen, ihr Wort au mich als den Vorstitzenden richten. Ich habe die Bemerkung gemacht, daß das häusig unterinssen wird. Herr Skrejšowský! (läutet. )

Skrejšovský: Slavné shromáždění!

Co jsem včerejšího [dne slyšel od pp. řečníků, zapsaných pro návrh majority adresy, mne přimělo k tomu přesvědčení, že i já jsem se mohl dá zapsat pro návrh adresy. Neboť i já, pánové, nemám nic jiného na srdci, než abych žaloval a upozornil na to, co v adrese není a co snad by v ní býti mělo.

Slyšel jsem, pánové, mnohé věci, věci, které částečně nám všem byly známy, a na které jsme částečně již pozapomněli. Avšak čím trefněji, pánové, stesky národa našeho byly vylíčeny, tím více přišel jsem k tomu přesvědčení, že adresa není v souhlasu s citem a srdcem našeho národa a že přesvědčení moje, pánové, které mne vede, mně nedovoluje, abych pro adresu tuto hlasoval. Tím nápadnějším zdá se mi, pánové, býti dojem, který činí tyto řeči na stranu tak zvanou ústavověrnou.

Chci to doložit, pánové, z toho momentu, že jsem ještě neslyšel ani jediného řečníka z této strany, který by byl uznal velikou obětavost národa českého v nynějším okamžení.

Naopak, pánové, zdá se jakoby považovali ti páni, že to, co jste položili do návrhu adresy, jest, pánové, nejrozsáhlejším požadavkem národa českého. Vynasnažím se pánové, abych přesvědčil stranu ústavověrnou, jakých obětí přináší státoprávní oposice, usnáší-li se na tom, co jste položili do návrhu adresy. Bojím se toliko, pánové, o tomto návrhu většiny sněmovní, že konečně i vláda chopí se s velikou chutí tendence, do ní položené, avšak pánové, vrátím se k tomu, co jsem si předsevzal dokázat. Jest tomu, pánové, v této době 3 ½ léta, co sněm český tehdejší v soustavě své velice podobný sněmu dnešnímu usnesl se na tom podati Jeho Veličenstvu poníženou adresu, v které by hájil samostatnost koruny české, státní naše právo a odepřel volby do říšské rady státnímu tomuto právu prejudikující.

Adresa tato pánové byla přijata 156 členy sněmovními proti 76, a měla do sebe, pánové, veškerých vlastností, které vyžaduje úcta ku králi i důležitost státního aktu tohoto.

Bylo to, pánové, 25. února 1867, pozdě v noci o 11. hodině jste se usnesli na tom, aby adresa tato byla podána Jeho Veličenstvu; avšak již druhý den na to, 26. února, vyšel císařský patent, který sněm rozpustil a nové volby nařídil. - Není to ovšem pánové nic tak nadobyčejného, král má právo k tomu, a jak víte užívá Jeho Veličenstvo rozpuštění sněmu a rozpisování nových voleb velmi zhusta. (Veselost. ) Hlavní, pánové, oč se při té věci jednalo, bylo to: adresa vaše, pánové, se nedostala do rukou krále a vláda na ni už odpověděla. Zdálo se, pánové, a měl bych za to, že slušnost k národu českému a slušnost k sněmu země jím zastoupené byla vyžadovala, aby vláda byla alespoň sečkala 24 hodin, prvé než vynesla odpověď na adresu, kterou v ruce neměla; pravím, pánové "aby se zdálo", že vláda alespoň adresu obdržela, poněvadž jsem přesvědčen, že jí bez tobo nečtla. Odpovídaje k tomu odvolávala se ostentačním spůsobem v patentu císařském, že místodržitelství podalo už zprávu o tom, na čem se sněm český dohodl, a že není zapotřebí už více slyšeti adresu, poněvadž už na jiné cestě to bylo doneseno k vědomosti panovníka.

Pánové, řekněte mi, soudím-li přísně o věci té, řeknu-li, že to považuji za velikou urážku sněmu českého a celého národa českého. (Výborně!)

Patent, na který jsem se odvolal, pánové, zní jinými slovy tak: odepřeli jste volbu do říšské rady, vyslovili jste mi loyalitu, za kterou Vám pěkně děkuju; avšak to není to, oč se jedná, jedná "se nyní o volbu do říšské rady, tu jste nesplnili, o jiné věci nemám v nynějším okamžení času s Vámi rokovat. Pánové! Řekněte mi, zdali není ten národ český nade všecko obětavý a povolný, zdali zastoupení zemské dnešního dne neukazuje obětavost neslýchanou, když v takovém okamžení o této urážce nečiní zmínky a odvolává se zase k zdvořilosti oné, kterou se zabýval a kterou praktikoval po tolik zasedání. Zdá se mi, pánové, že bysme byli alespoň se měli zmínit o tom, že jsme to byli dlužni sami sobě. Ovšem, pánové, v pamětním spise Vašem, který jste přiložili k adrese, pravíte, že naše adresa z roku 1867 nedostala ještě žádné odpovědi. Já myslím, že dostala odpovědi ovšem sněmu českého velmi nedůstojnou. Jestli však pravda, co memorandum adrese přiložené praví, že adresa z roku 1867 nebyla ještě zodpověděna, pak nemohu pochopit, proč v tomto okamžení znovu adresujeme, proč spíše zase tou obvyklou cestou, kterou jsme se dověděli, kterak se dostalo znění naší adresy k slechu koruny, cestou místodržitelskou neupamatujeme vládu na to, že jest v restu ještě s jednou odpovědí na adresu z roku 1867. (Výborně. ) Pánové, byl bych myslil, že bychom se byli měli tohoto našeho vlastního dítěte ujmout; vždyť pánové i v adrese z roku 1867 leží podstatné příčiny dost a dost, které by se mohla koruna uchopiti a uznat státní právo koruny české, na které my se zde jedině a výhradně odvoláváme.

Je-li vůle, pánové, a je-li chutě, tedy jsem přesvědčen, že i bez adresy dnešní má koruna příčin dosti, odpověděti na adresu z roku 1867, uznáním oprávněnosti koruny naší a státního práva našeho.

Avšak, pánové! Mám ještě jiný důvod proti adresování vůbec: důvod ten leží, pánové, v královském reskriptu, který zavdal příčinu k našemu dnešnímu rokování a k adrese vůbec. V královském tomto reskriptu, pánové, praví Jeho Veličenství: "Přání, kteráž velká čásť obyvatelů Našeho království Českého na jevo dává, aby se revise postavení jeho k veškeré říši předsevzala, jest předmětem bedlivého uvažování. Vláda bude pilně k tomu přihlížeti, aby se tomu přání vyhovělo. "

Pánové, z toho máme patrný důkaz, že vláda a koruna naše přání zná a že to velká lež, pánové, jestli se nám vytýká, že nikdo neví, co chceme. Musí to býti velmi jasné, co chceme, kterak by se to mohlo jinak státi předmětem bedlivého uvažování vlády Jeho Veličenstva? Já jsem přesvědčen, pánové, že naše přání musí býti podrobně koruně a vládě Jeho Veličenstva známo; nač pánové to opakovati? Není-li ale pánové, dopodrobna známo, co je naším přáním, jakž to mohlo býti položeno do královského reskriptu podepsaného Jeho Veličenstvím? Já jsem přesvědčen, že to vláda zná. Ovšem nevím na jaké cestě se o tom dověděla, jestli privátní konversací neb obvyklou cestou místodržitelstvím, ale zde je to černé na bílém; král to zná.

Nechci-li tedy, pánové, učiniti návrhu, abychom spíše způsobem resolučním konstatovali, v jaké nesrovnalosti, v jaké neshodě stojí tato vláda s praktickými poměry u nás vylíčenými již velmi trefně mnohými řečníky z našeho středu, tuž pánové, nedivte se, že se mi zdá, že nepovídáme nic nového a jiného, než co tolikrát již řečeno bylo, a o čem nás vláda ujišťuje, že to zná. Ku konstatování, o kterém jsem mluvil, pánové, ve formě resoluční, ku konstatování, do jakých neshod zabředla tato péče vládní s přáním veliké části obyvatelstva tohoto království, máme, pánové, příležitosti a materiálu hojnost Chcete-li pánové, proberte jednotlivé resorty rakouské administrace, přihlédněte, pánové, k resortu ministerstva policejního ode tří posledních let, přihlédněte k resortu ministra vyučování, který chudák není sto, jeti ať již po silnicích venkovských neb po městě a nevraziti do nějakého propuštěného učitele. (Veselosť). Prohledněte, pánové, bohatý repertoir našeho ministra spravedlnosti posledního i předposledního (Výborně !) a jestliže, pánové, z celé té agendy všech jednotlivých ministrů nedokážete před tváří Jeho Veličenstva, že mízí pod šlepějí všemohoucí jejich ruky veškeré sliby a theorií císařských přislíbení, pak, pánové, zanechme raděj veškeré toto rokování a ponechme vyrovnání těch poměrů peči horlivé Jeho Veličenstva. (Výborně. )