(9.40 hodin)
Poslankyně Kateřina Jacques: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, prožíváme to, čím prošly Spojené státy americké na přelomu 70. let 19. století, tedy před 125 lety, diskusi o tom, zda státní správa potřebuje lidi silné ve své odbornosti, anebo jen v míře politické podpory. O tom, zda má být státní správa stabilizujícím prvkem, nezávislým na výsledku voleb, anebo jakousi válečnou kořistí jejich vítězů. Rozhodujícím momentem v americkém vývoji byla skutečnost, že v roce 1880 vyhrál volby dnes již polozapomenutý prezident James Garfield, a když nerozdal svým přívržencům dost úřadů, jeden z těch nespokojených ho v roce 1881 zastřelil. Protože Garfield umíral několik týdnů, měl ještě čas navrhnout, aby se systém změnil, a v roce 1883 pak Spojené státy skutečně schválily zákon o státní službě.
U nás zatím tak daleko jako v USA v roce 1883 nejsme, neboť politické strany doposud považují většinu úřednických míst za jakési své vlastnictví. Rozhodování o organizačních strukturách úřadů i obsazení jednotlivých funkcí jsou ponechána volné úvaze ministrů a vedoucích správních úřadů. Přestože ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy odpovídají podle tzv. kompetenčního zákona za náležitou úpravu věcí patřících do působnosti České republiky a mají připravovat návrhy zákonů a jiných právních předpisů, zadávají mnohdy jejich přípravu za úplatu subjektům komerčního charakteru. Úzké propojení státní správy s politickými stranami ovšem ani u nás nepřináší nic dobrého. Snad je dnes víc než kdy jindy patrné, co všechno si politická reprezentace může ve vztahu ke státní správě dovolit, kolik svévole a osobních zájmů zde dostává neomezený prostor.
Jedním z předpokladů efektivního fungování státní správy je její nezávislost na krátkodobých politických otřesech, předvídatelnost a efektivní fungování také v době politických krizí a nestability. To může být třeba taková doba, v jaké se právě nacházíme. Vláda, která nemá důvěru Parlamentu nebo je v demisi, může bez existence služebního zákona zcela svévolně obracet resorty vzhůru nohama, snižovat nebo zvyšovat stavy úředníků, vyhazovat odborníky a nahrazovat je osobami blízkými politickým stranám, mnohdy ale bez potřebné kvalifikace. Zdá se přitom, jako by většině politických stran tento stav vyhovoval a jako by si účinnost služebního zákona v této Sněmovně nikdo nepřál.
Služební zákon ale není meteoritem, který nám sem spadl z vesmíru. Právní úprava občanské státní služby byla připravována s přestávkami od roku 1992 a všechny vlády měly v programových prohlášeních závazek, že návrh služby předloží. Dnes se kdekdo od služebního zákona distancuje s poukazem na to, že je špatný a že je třeba ho kompletně přepracovat. Zní to poněkud překvapivě, když uvážíme, jak dlouho byl připravován. Od tzv. rozhodovacího materiálu schváleného vládou, věcného návrhu zákona přes paragrafované znění a legislativní proces se odehrála celá řada odborných debat, zákon byl upravován a pozměňován. Přesto se naše politická reprezentace kupodivu tváří, jako by šlo o nechtěné dítě, něco, čeho je třeba se zbavit alespoň neustálým odkládáním účinnosti, když už to nejde jinak.
Zde není prostor pro podrobné rozebírání důvodů, pro něž je nezbytné, abychom platný služební zákon měli. Na toto téma bylo řečeno už téměř vše včetně celé řady klišé a bludů, které se v povědomí veřejnosti bohužel uhnízdily natolik, že se dodnes setkáváme např. s představou, že služební zákon je dobrý jen pro to, aby se neschopní úředníci mohli na svých pracovištích válet až do důchodu. Málokdo ví o tom, že tzv. definitiva v současném zákoně vůbec není. A není ani všeobecně známo, že existuje významný formálně právní důvod pro jeho přijetí, totiž naplnění článku 79 odstavec 2 Ústavy České republiky, který stanoví, že právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. Tím není samozřejmě myšlen zákoník práce.
Na potřebu přijmout zákon upravující zaměstnanecké vztahy státních zaměstnanců upozorňovala opakovaně Evropská komise. Již během přístupových jednání bylo zdůrazňováno, že kromě sblížení právních předpisů s právem Evropských společenství je nedílným požadavkem úspěšné integrace do Evropské unie i existence a účinné fungování státní správy institucí. Přístupové partnerství stanovilo jako jednu z krátkodobých priorit přijetí a implementaci zákona o státní službě, jakož i výcvik, vzdělávání a prověřování státních úředníků.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Já se vám velice omlouvám, paní poslankyně. Váš příspěvek je bezesporu opravdu zajímavý, ale nemyslí si to tak pánové Hašek, Svoboda, Tluchoř a Nečas a já je poprosím, aby se chovali minimálně jako gentlemani. Děkuji vám. A prosím, pokračujte ve svém projevu.
Poslankyně Kateřina Jacques: Já vám, paní předsedající, děkuji. (Menší potlesk.) Děkuji pěkně.
Dnes je Česká republika jedinou zemí v Evropské unii, v níž služební zákon neplatí, a to je potřeba si uvědomit. Vytvoření a zdokonalování státní služby ve svých členských zemích věnuje pozornost i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
My zde rozhodujeme o dalším, v pořadí již třetím odložení účinnosti zákona, údajně jako cesty ke snížení deficitu státního rozpočtu. Zatímco po povodních v roce 2002 se tento důvod jevil ještě jako srozumitelný, je dnes patrné, že jde o důvod zástupný. Úspora z odložení služebního zákona není dokonce ani vyčíslena v dokumentech o státním rozpočtu, ani v důvodové zprávě k zákonu nebo na webových stránkách Ministerstva financí. Podle dostupných informací má odložení zákona snížit deficit o částku okolo 5 miliard korun. Při vysokém deficitu 91 miliard korun nejsou ale náklady investované do lidských zdrojů a stabilizace státní správy přemrštěné, a to především v porovnání se sumami, které potečou jinam, třeba do betonu.
Hovoříme zde o nastavení priorit. Získané úspory z odložení účinnosti zákona nevyváží ztráty, které způsobuje nekvalitní státní správa, a to nejenom s ohledem například na silně rozbujelou korupci. Pokud se dnes zástupci parlamentních politických stran shodují na tom, že je zákon od základu špatný, nesou tak zodpovědnost za to, že jsme se za 15 let neposunuli vůbec nikam. Jak mám chápat zásadní kritiku z řad dříve koaličních poslanců, kteří zákon od jeho vzniku podporovali? Mám důvodné podezření, že zákon na politické úrovni nebral od začátku vážně nikdo a snaha o standardní zajištění státní správy tak, jak to požaduje naše ústava nebo jak je to obvyklé v rámci Evropské unie, byla pouze předstírána. Alibismus, s nímž byl služební zákon vláčen peripetiemi legislativního procesu, aby byl znovu a znovu odkládán, je nedůstojný a také nefér.
Řada schopných lidí, kteří měli předpoklady pro uplatnění ve státní správě, již úřady opustila, a není se čemu divit. Nejasná budoucnost bez vize na kariérní postup, nízké mzdové ohodnocení a s tím související malá prestiž této práce nemůže konkurovat jiným možnostem, které se pro nadané a pracovité lidi nabízejí. Odkládáním účinností zákona ale nejsou za nos vláčeni jen státní úředníci sami, ale také občané naší země, kteří si dobrou a efektivní správu jednoduše zaslouží. A je-li skutečným důvodem snahy o odložení zákona snížení deficitu státního rozpočtu, tak se ptám, proč raději nehlasujeme o novele, která by umožnila profesionalizaci státní správy s odkladem pouze té části zákona, která se týká platů. Úředníci by se mohli již připravovat na své zkoušky a žít s představou své další budoucnosti.
Jednáme o odložení účinnosti zákona, ale o jeho osudu už je předem rozhodnuto. Politická reprezentace výsledek předjímá, počítá s tím, že zákon nikdy platit nebude.
Asi se ptáte, co mě opravňuje k takovému tvrzení. Nebyly připraveny nezbytné kroky pro spuštění tohoto zákona od ledna 2007. Poté co vzniklo generální ředitelství a slibně se rozvíjelo, bylo následně, zřejmě již s vizí, že zákon nikdy platit nebude, v rámci úsporných opatření postupně utlumováno, až přestalo existovat, aniž byl kdy jmenován jeho ředitel. Generální ředitelství zakotvené v zákoně tedy existuje pouze formálně právně, nikoli však fakticky.
***