Předseda: K věcné poznámce se přihlásil p. posl. Vodička, uděluji mu slovo.

Posl. Vodička: Slavná sněmovno!

Musím zde promluvit, abych se zastal pohraniční stráže SNB, která zde byla napadena kol. Horou, jako by to byla stráž neproduktivní. Měl jsem možnost poslední měsíc si několikráte na hranicích prohlédnouti nejposlednější stanice této stráže, kde naprosto není žádného obyvatelstva. A tu jsem viděl na vlastni oči, že tito mladí lidé, kteří si vzali za povinnost střežit naše hranice, jsou skutečně nadšení lidé, kteří velmi mnoho obětují a kteří za velmi těžkých podmínek - špatně bydlí, nemají naprosto žádný styk - ve dne v noci musí být na službách. A právě ten den, kdy jsem byl v Oldřichově, se stalo, že byl na této hranici zastřelen Němec, který přicházel z Německa, a bylo u něho nalezeno 6000 československých korun, za které chtěl u nás nakoupit zboží a propašovat je za hranice.

Bylo zde řečeno, koho prý na těchto hranicích hlídáme? Zvláštní sbory strážní, sbory národní bezpečnosti, nejsou na hranicích proto, aby hlídaly české obyvatelstvo, ale aby střežily hranice proti pokusům Němců i nepřátel republiky, kteří se snaží přecházet hranice a republice škodit. Minulý týden byl na Podmokelsku také zastřelen jeden, který přecházel, a včera přišla zpráva, že bylo zabráněno přechodu velké tlupy pašeráků, jejíž vůdce a úřední osoba byli při pokusu bránit se zbraněmi zastřeleni.

Je tedy vidět, že naší republice hrozí velké nebezpečí a že nestačí jenom odsun Němců, ale že je také nutné, abychom naši republiku bránili proti tomu, aby Němci přecházeli do naší země a zde naši republice škodili. Je také nutno odmítnouti všechny pokusy, které chtějí roztříštiti nejen Sbor národní bezpečnosti na dvě části, ale které se také snaží, aby postavily proti sobě Sbor národní bezpečnosti a finanční stráž. (Potlesk.)

Předseda: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor bezpečnostní, p. posl. dr Bunžovi.

Zpravodaj posl. dr Bunža: Paní a pánové!

Páni řečníci vcelku nepodrobili kritice osnovu zákona, o které jsem zde podal zprávu. Neměli k ní žádné výhrady. Věnovali všichni svoji pozornost, svojí energii Sboru národní bezpečnosti. Já myslím, že by Sboru národní bezpečnosti bylo nejlépe poslouženo, kdyby tato pozornost a tato energie byla věnována tomu, aby zákon o národní bezpečnosti byl co nejdříve v tomto shromáždění odhlasován. Tím bude Sboru národní bezpečnosti nejlépe poslouženo. (Potlesk.)

Předseda: Dávám slovo k doslovu zpravodaji za výbor právní, p. posl. dr Langerovi.

Zpravodaj posl. dr Langer: Vzdávám se slova.

Předseda: Přistoupíme k hlasování.

Osnova má 5 paragrafů, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově zákona hlasovati najednou podle zprávy výborové. Jsou snad proti tomu nějaké námitky? (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, to je s jejími 5 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Z usnesení předsednictva podle § 54, odst. 1 jedn. řádu vykonáme ihned druhé čtení.

Ad 5. Druhé čtení osnovy zákona o opatřeních proti neoprávněnému přechodu státních hranic (tisk 613).

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. dr Bunža: Nejsou.

Zpravodaj posl. dr Langer: Nejsou.

Předseda: Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji ústavodárné Národní shromáždění přijalo ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím ústavodárné Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona také ve čtení druhém.

Zbývá ještě hlasovati o resoluci otištěné ve zprávě výborové.

Kdo s touto resolucí souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Resoluce se přijímá.

Tím je vyřízen 5. odstavec pořadu.

Přistoupíme nyní k projednáváni prvního odstavce pořadu, jímž je:

1. Prohlášení ministra spravedlnosti dr Drtiny podle § 64 jedn. řádu o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví.

Prosím pana ministra, aby se ujal slova.

Ministr dr Drtina: Pane předsedo ústavodárného Národního shromáždění, slavná sněmovno!

Dne 4. května 1947, přesně dva roky po osvobozujícím povstání českého lidu proti německým utlačovatelům, skončila se činnost mimořádných lidových soudů a Národního soudu, jež byly zřízeny dekrety presidenta republiky ze dne 9. června 1945, čís. 16 a 17/1945 Sb. Protože tím byl splněn úkol zcela neobvyklý a mimořádný, jenž byl vložen na československou justici a jemuž není podobného příkladu v její historii, požádal jsem předsednictvo ústavodárného Národního shromáždění, abych mohl podat souhrnnou zprávu o výsledku činnosti těchto soudů přímo plenu sněmovny. Mohl jsem tak učinit ovšem teprve tehdy, až ministerstvu spravedlnosti došly zprávy o průběhu a konečném výsledku od jednotlivých mimořádných lidových soudů.

Než seznámím slavnou sněmovnu se souhrnným obsahem těchto zpráv, prosím, aby mi bylo dovoleno, abych připomněl, jak a proč došlo ke zřízení těchto zvláštních soudů. Preambule k dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů o tom praví: "O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluvinníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož oběti byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojiti zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene" Je ovšem známo, že dekret o potrestání těchto zločinů byl připraven a pak vyhlášen již zahraniční emigrační vládou.

Pokládám však za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů ve znění, v jakém sloužil za podklad činnosti našeho mimořádného lidového soudnictví, byl přijat a odhlasován první domácí tedy t. zv. košickou vládou a nikoliv vládou emigrační a byl později, jak je známo, schválen jako zákon Prozatímním Národním shromážděním. Vytýkají-li se tomuto zákonu tu a tam některé tvrdosti vznikající domněle z toho důvodu, že byl připraven lidmi v emigraci, kteří sami na sobě nepoznali nebo alespoň nenesli tíhu německé hrůzovlády, pak je vhodno sdělit naši veřejnosti, ze zahraniční činitelé si byli této možnosti vědomi.

Dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech byl podepsán presidentem republiky dne 1. února 1945 a uveřejněn dne 6. března 1945 v úředním Věstníku československém v Londýně. V úvodě k tomuto dekretu výslovně však prohlašuje president republiky, že ustanovuje tento dekret k návrhu vlády a po slyšení Státní rady již v zahraničí proto, aby došli zaslouženého potrestání nacisté a jejich zrádní spoluvinníci bez průtahů a že ovšem tak činí s výhradou změn a doplňků, jež by přičinily příslušné zákonodárné instituce ve vlasti.

Tento v zahraničí vyhlášený retribuční dekret se stal pak skutečně základem pro zákonnou úpravu doma, ke které došlo dekrety presidenta republiky z 19. VI. 1945, čís. 16 a 17 Sb. V původním zahraničním znění dekretu byly doma pak skutečně provedeny určité změny.

Ale přes toto překontrolování celé nesnadné a těžké problematiky života národa pod nacistickou persekucí institucemi domácími nedopadlo konečné znění zákonných ustanovení mírněji, než tomu bylo v původním znění londýnském.

Při tom nutno mít na paměti, že tento postup londýnské vlády a Státní rady nebyl nějakou speciální československou zvláštností. Podobně postupovaly emigrační vlády všech Němci okupovaných zemí: Poláci, Jihoslované, Řekové, Holanďani, Belgičani, Lucemburčani i Francouzové. Potřeba provést potrestání Němců, kteří byli odpovědni za spáchání násilností proti zájmům lidu v obsazených zemích, a provést očistu vlastních národů od jednotlivců, kteří se svým přisluhováním okupační moci nebo vyloženou zradou v době největší tísně sami z národních řad vyloučili, se cítila za války tedy obecně v táboře spojeneckých národů. Československo postupovalo v této nezbytnosti s celkovou trestní politikou spojeneckou.

Naše československé stanovisko k stíhání válečných zločinců bylo velmi jasné, rozhodné a odhodlané, tedy nejen z důvodů vnitřních, nýbrž též z důvodů zahraničních, a to za války i po válce. Právě náš národ a náš stát měl mimořádný zájem politický na tom, aby válečná vina Německa byla po druhé světové válce zjištěna nejen politicky, nýbrž mezinárodně a trestně-právně. Proto československá emigrace za války věnovala takovou pozornost a vyvinula veliké úsilí všude, kde mohla, aby k souzení válečných vinníků Německa a k souzení samotného rozpoutání války jako zločinu trestně stíhatelného mezinárodním právem trestním po této válce došlo. Jak víte, tato snaha došla svého uspokojivého splnění činností "Spojenecké komise pro stíhání válečných zločinců" a svého vyvrcholení pak uskutečněním "Mezinárodního vojenského soudního tribunálu" v Norimberku. Československá politika a českoslovenští právníci přispěli k provedení tohoto mezinárodního stíhání a trestání válečných vin značnou měrou a důsledně. A to byl, paní a pánové též důvod, pro který bylo dáno stanovisko naší vlády i pro stíhání válečných provinění proti státu. Vedle našich vlastních důvodů vnitřních, vedle důvodů mravních a státoobčanských, naše stíhání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů bylo vlastně též splněním závazku mezinárodního, vyplývajícího pro nás jednak z londýnské deklarace Spojených národů ze dne 13. ledna 1942, jednak z moskevské deklarace ze dne 1. listopadu 1943 a konečně z dohody londýnské ze dne 8. srpna 1945.

Chtěl bych se těž zmínit o okolnosti, že retribuční dekrety byly vybaveny zpětnou účinností, kterážto okolnost odporuje základním, obecně přijatým zásadám legality.

Je sice pravda, že v právním životě je neobvyklé, aby měl zákon, zvláště trestní, zpětnou účinnost. Výjimka, kterou bylo nutno v tomto případě připustit z tohoto pravidla a zásady, je však oprávněna mimořádností poměrů. V době okupace a druhé světové války došlo k tak těžkým a dříve nemyslitelným zločinům proti lidskosti a válečným zvyklostem, že již za války se státy Spojených národů manifestačním způsobem zavázaly, že po skončení vítězné války budou soudit válečně zločince jak před zvláštními mezinárodními tribunály, tak i před Národními soudy svých vlastních zemí.

Na tuto okolnost byla naše veřejnost ze zahraničí nesčetněkrát důrazně upozorňována; nemohou se proto vinníci omlouvat tím, že nevěděli, že by jejich činnost byla trestná. Byli opětovně vyzváni londýnským i moskevským rozhlasem, aby zanechali zločinných akcí, a byli stále varováni, že je stihne za všechno zlé, co na našem státě a národě spáchali, zasloužený a přísný trest.

Retribuční dekret - pochopitelně se zpětnou účinností - není tedy žádnou specifickou zákonnou zvláštností našeho poválečného soudnictví, nýbrž téměř všechny dříve okupované země se takovýmito zákonnými opatřeními nutně vypořádávají se všemi kazy národního a státního života.

Konečně dovolte, abych zopakoval, že ministerstvo spravedlnosti v Londýně se při přípravě retribučního dekretu řídilo těmito hlavními zásadami:

1. Váleční vinníci a spoluvinníci budou souzeni podle mimořádného práva mimořádnými lidovými soudy, neboť naše normální trestní právo nemohlo předvídat děje, jaké se v našich zemích německou okupací rozpoutaly, takže se v něm nepřihlíželo k činům, kterým vtiskuje trestnou povahu teprve nebezpečí, v němž se octla vlast, a jeho trestní sazby nejsou dost přísné;

2. ustanovení mimořádného zákona musí proto míti zpětnou platnost;

3. za válečně vinníky a spoluvinníky budou proto pokládány osoby, které se proti republice a proti ústavě, chráněným svobodám a právům jejich občanů a obyvatelů provinily v době zvýšeného ohrožení a obsazení republiky;

4. v čele mimořádných lidových soudů budou soudcové z povolání a budou v nich zasedat soudcové z lidu, kteří prokázali republice věrnost na frontě domácí nebo na poli válečném; řízení bude pak urychlené;

5. tímto zákonem nebudou postiženi ti, kdo ve svém konání byli jen obětmi a ne původci nebo ochotnými pomocníky nepřátelské zločinnosti.

Prosím paní poslankyně a pány poslance, aby při posuzování výsledků činnosti lidových soudů měli tyto okolnosti a tyto zásady na zřeteli.

Po tomto předběžném osvětlení retribučního problému vcelku dovolte, paní a pánové, abych vás nyní seznámil s rámcovou statistikou procesní činnosti mimořádného soudnictví.

Z konečného přehledu o činnosti veřejných žalobců u mimořádných lidových soudů a o činnosti mimořádných lidových soudů za celou dobu účinnosti retribučního zákona nutno zvláště vyzvednout tyto číselné výsledky:

V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům u všech 24 mimořádných lidových soudů celkem 132.549 trestních oznámení a spisů, z čehož vyřídily 130.114 případů, takže státní zastupitelství postoupila po skončení účinnosti retribučního dekretu toliko 2345 nevyřízených případů.

Je to do značné míry příjemné překvapení, že veřejná žaloba nemohla vyřídit do konce své činnosti jen tak poměrně nepatrný počet případů, a znamená to, že daleko největší část všech retribučních případů byla vyřízena mimořádným soudnictvím, jež k tomu bylo především povoláno. Z počtu vyřízených případů veřejní žalobci zažalovali 38.316 případů před mimořádnými lidovými soudy a 4592 případů postoupily k dalšímu stíhání řádným soudům. Ve 40.534 případech bylo pro nedostatek usvědčujících důkazů upuštěno od dalšího stíhání pro zločiny podle retribučního dekretu. Tyto případy však byly z valné většiny předmětem trestního stíhání před okresnímu národními výbory podle t. zv. malého retribučního dekretu (č. 138/1945).

Vím, že se bude někde poukazovat na poměrně značný počet oněch případů, jež byly veřejnou žalobou odloženy. Značný díl odložených věci jsou však ony případy, v nichž také někteří jedinci charakterově narušeni dlouhou okupací využili revoluční doby k tomu, aby lichými, skreslenými, nebo přímo úmyslně nepravdivými udáními si vyřídili staré účty se svými odpůrci. Tato skutečnost je obecně známa a byla i v tisku po zásluze odsouzena.