Režim, který myslí na obranu Československé republiky, musí mít odvahu přikročiti ke spoutání velkokapitalistické chamtivosti, musí uplatniti plný ohled na zájmy pracujících mas, musí mysliti na nejrozsáhlejší sociální uspokojení pracujícího lidu. To znamená plnou péči o nezaměstnané, úpravu mezd, zlevnění živobytí, řešení otázky půdy, oddlužení, provedení nové pozemkové reformy, novou parcelaci půdy, oddlužení zemědělců. Prostě režim, který je na obranu republiky (Místopředseda Langr zvoní.), musí býti režim sociálně-pokrokový, lidový, demokratický i v otázkách hospodářských a sociálních. Ministerstvo soc. péče mělo by býti povýšeno ve svém významu s hlediska obrany republiky výše, než jak tomu je, mělo by se státi ministerstvem veřejného blaha, blaha dělnictva, vybaveným na útraty bohatých všemi prostředky pro plnění svého poslání s hlediska obrany republiky.

Jestliže agrární strana ohlašuje, že bude letošního roku jako ostatní rolnický lid oslavovati zrušení roboty r. 1848, domnívám se, že by byla největší oslava, kdyby byla v republice provedena nová pozemková reforma. (Potlesk komunistických poslanců.) To by byla nejlepší práce pro obranu republiky.

Avšak tak se dostáváme již k otázce režimu. Pan předseda vlády ohlásil, že pracovní program vlády přednese při jiné příležitosti. Jisto jest ovšem, že vláda, režim, musí býti nyní již posuzován plně s hlediska obrany republiky, ať jde o politiku zahraniční nebo vnitřní věci. My komunisté máme positivní stanovisko k obraně republiky. Avšak byli jsme již několikrát postaveni před nutnost dělati rozdíl mezi režimem a republikou. Ano, my chceme republiku hájiti, ale nemůžeme se vzdáti kritiky dosavadního koaličního režimu, který na zájmy pracujících mas nehledí, který dělnictvu nedává plná práva a který nás, komunisty, nepřestává stavěti na jiný stupeň než jiné legální a demokratické strany. (Místopředseda Langr zvoní.) Ihned skončím.

Věci republiky spravuje koaliční vláda. Béře za ně odpovědnost. Na náš hlas, na naše návrhy se zřetel nebéře. My nejsme voláni k spoluodpovědnosti. Cítíme však odpovědnost za osud republiky, za osud demokracie. Cítíme tuto odpovědnost před dělnickou třídou, pracujícím lidem, cítíme tuto odpovědnost před národy Československé republiky, stejně jako tuto odpovědnost pociťujeme s hlediska zájmu míru, s hlediska mezinárodního boje proti fašismu, s hlediska zájmů druhých středoevropských národů, stejně jako Francie, Sovětského svazu. Tuto odpovědnost si uvědomujeme i v tento okamžik, kdy celá Evropa, celý svět se dívá na Československo s očekáváním, jak svorný je lid Československa, jak stojí za republikou, když jejím jménem vláda odpovídá na vyhrůžky německého hitlerismu. Jestliže v tomto okamžiku jsou tu zřetele obrany nezávislosti republiky, její vnitřní svornosti a síly v odporu proti fašistickým vyhrožovatelům, kteréžto zřetele dávají význam stanovisku k prohlášení vlády, pak zařizujeme podle toho i my své stanovisko k vládnímu prohlášení. Stavíme se po bok všem stranám, jež jsou odhodlány republiku v obraně podpírati. Budeme podporovati všechna opatření, týkající se účinné obrany republiky. Jsme hotovi podporovati vládu, pokud by si počínala v obraně republiky pevně a rozhodně. Budeme však potírati vládu, v obraně republiky slabošskou a kolísavou, která by podléhala tlaku reakce a Hitlera, budeme potírati vládu, která by zájmy republiky stavěla do protikladu se zájmy lidu, dělnictva a která by zájmům kapitalistů dávala přednost před všeobecnými zájmy lidu, národa, země a republiky.

Pánové, nalézáme se v situaci, kdy se začalo jednat o tom, jakou vládu má míti republika vzhledem k nastávajícím zkouškám a jakou vládu má republika dostati v jubilejním roce. Pan předseda vlády, koalice, koaliční strany se oddaly domněnce (Místopředseda Langr zvoní.) - Hned budu hotov, prosím, mám již jenom jednu stránku - že bude republika ve své obraně posílena, když budou do vlády přibrány další dvě měšťácké strany, národní sjednocení a Hlinkova ľudová strana. Jsme nuceni prohlásiti, že dělnictvo, pracující masy jsou nad úmyslem vzíti národní sjednocení a ľudovou stranu do vlády neobyčejně pobouřeny. (Posl. Čuřík: To je nesmysl!) Jmenované strany jsou měšťácké strany pravicového charakteru. Dělnictvo se obává, že naopak přibráním těchto stran do vlády mohla by býti ohrožena právě zahraniční politika, neboť pan Hlinka ještě do té chvíle ohlašuje, že s Moskvou pracovat nebude. Posuďte, pánové, jak v Moskvě, Paříži a druhých demokratických zemích byl by přijat vstup ľudové strany do vlády, musil by vyvolati jen nedůvěru. To platí stejně o národním sjednocení. Lid nechce, aby do vlády byla přibrána reakce a lid aby byl z vlády vytlačen. Lid chce, aby se vláda měnila (Výkřiky.), ale v jiném směru než ve směru do prava. (Výkřiky.) Lid chce, aby se vláda měnila tak, že by republika v zájmu obrany v jubilejním roce dostala vládu důsledně demokratickou, [ ] prostě demokratickou lidovou vládu, která by se opírala o jednotnou frontu všech demokratických, antifašistických a dělnických stran včetně komunistů. (Potlesk komunistických poslanců.)

Pánové, otázka vlády a otázka koalice přestala býti dávno věcí stranických vedení. Otázka vlády a koalice stala se věcí lidu, věcí dělnictva a lidových mas. Agrární mluvčí zde prohlásil . . .

Místopředseda Langr (zvoní): Žádám pana řečníka, aby skončil.

Posl. Kopecký (pokračuje): Hned skončím.

Agrární mluvčí zde prohlásil, že oni prý nebudou s komunisty jednat. (Posl. Mrskošová: Také ne!) Uvidíme, jestli se s námi jednati bude, nebo již jedná, ale o tom, bude-li se s námi jednat nebo ne, nebude rozhodovati agrární pravice, o tom rozhoduje lid, dělníci, kteří jsou si vědomi, že bez komunistů nelze republiku bránit. Bez komunistů nelze pro lid pracovat, bez komunistů nelze v republice pro lid vládnout. Dělnictvo a lid chce, aby se s komunisty jednalo a aby se komunistům dostalo plného respektování a spolurozhodování v osudových otázkách republiky, neboť platí-li přísloví, že republika s dělnictvem a lidem stojí a padá, pak pravím: Republika nepadne, republika vydrží, republika zvítězí, když republiku budou bránit dělníci, když dělníci budou za neodvislost republiky bojovat a když v republice budou dělníci a lid vládnout. Ať žije jednotný a vítězný boj na obranu republiky! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Langr (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. inž. Žilka. Dávám mu slovo.

Posl. inž. Žilka: Slavná sněmovno!

Kdybychom chtěli vyjádřiti nynější mezistátní vztahy v mezinárodní politice jedním slovem, mohli bychom k tomu podle mého názoru užíti jenom slova nedůvěra. Hluboká nedůvěra vloudila se v poměry mezi jednotlivými národy a jednotlivými státy. Nejistota o skutečných cílech a úmyslech jednotlivých států je to, co charakterisuje dnešní těžkou mezinárodní situaci. Co jsme před časem pokládali za jisté, bezpečné a neměnitelné, změnilo se během krátké doby. Zejména poslední 2 roky jsou to, jež jsou nejistotou přímo nabity. A měsíc únor letošního roku byl v mezinárodní politice řadou událostí, které svědčí o tom, že okruh těch mezinárodních vztahů, které jsme mohli za jisté a bezpečné pokládati, se podstatně zúžil. Neklid a nejistota se zvýšily. Důsledek pak toho všeho je, že tento neklid a nejistota mají za následek zvýšené úsilí o vybudování vlastních obranných sil vojenských, hospodářských a mravních.

Nezdar odzbrojovací konference měl v zápětí šílené zbrojení takřka v celém světě. Klademe si otázku: znamenají ty obrovské náklady na zbrojení, ty úžasné obnosy věnované na zbrojní průmysl a spolehlivou hospodářskou oporu armády v poli příchod ozbrojeného míru, zajištěného rovnováhou sil, nebo je to cesta k neodvratnému konfliktu železa a krve za obrovských obětí všech zúčastněných stran? Chceme věřiti, že přichází doba, kdy mír trvá jen tak dlouho, dokud je tu faktická nebo domnělá rovnováha sil, nebo chceme věřiti, že závodění ve zbrojení musí nutně končiti změřením sil a novým požárem světové války? To je ten veliký otazník, na který se nikdo z nás neodváží dáti bezpečnou a jasnou odpověď.

V současné mezinárodní situaci existují tři nebezpečí světové války, a to na Dálném východě, ve Španělsku a ve střední Evropě. Mezi těmito třemi ohnisky je vniterní spojitost. Konflikt na Dálném východě by býval jistě nevznikl, kdyby anglo-italské soupeřství nezaujímalo západní státy ve Středozemním moři, a kdyby nebylo rivalství velmocí ve Středozemním moři, neměla by jistě občanská válka španělská mezinárodní povahu a Německo by nemělo možnosti prováděti nátlak na dunajské státy, kdyby Italie nebyla odvolala svou stráž z Dunaje, poněvadž potřebovala zesíliti vlastní posice na Středozemním moři, a kdyby SSSR nebylo zaujato událostmi na Dálném východě.

Myslím, že budete se mnou souhlasiti, když řeknu, že bychom nynější dobu mohli charakterisovati také jako vyvrcholení zápasu o udržení světové kultury a civilisace. Je zřejmo, že žádná velmoc nemá ani mnoho chuti, ani dostatek odvahy, aby rozpoutala v Evropě ozbrojený konflikt, poněvadž všechny cítí, že rozpoutání nové světové války by mohlo znamenati úplný zánik kultury a civilisace evropské a konec mocenského postavení Evropy, jež bylo poslední světovou válkou již značně zeslabeno. Sám ministerský předseda Mussolini nedávno řekl: "Evropská válka by znamenala konec světové civilisace." Jsme všichni přesvědčeni, že zachrániti civilisaci a kulturu možno jen mírem, a věříme, že o tom jsou také přesvědčeni všichni odpovědní státníci světa. Chci říci, že každý, kdo ruší mír mezi národy, každý, kdo ruší mír mezi státy, ale také každý, kdo ruší mír v národech, proviňuje se těžce na světové kultuře a civilisaci. (Potlesk.)

Místo předpovědi o konečném cíli po světovém závodění ve zbrojení a přípravách na možný konflikt ozbrojených sil chci ukázati na skutečnost, která je nesporná. Světové zbrojení znamená nesmírné vypětí hospodářských sil. Znamená ochuzování států a národů. Nová válka v Evropě, která by byla bez vší pochyby válkou světovou, by nebyla ničím jiným nežli úžasným zbídačením celého světa. Vzpíráme se pomyšlení, že to by mělo býti cílem evropského lidstva. Odmítáme myšlenku, která v tomto zakončení vidí naši budoucnost, ale při tom si uvědomujeme (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.), že rovnováha sil, zajišťující mír a vyžadující neustále nových nákladů na vojenské hradby vlastního bezpečí, není ničím jiným než pozvolným přesouváním práce produktivní k práci neproduktivní, že je ochuzováním států a národů a že je stlačováním životní míry, na jejímž konci hrozí opět hospodářské strádání a život neustálé nejistoty.

Máme jistě právo se ptáti, je-li ochuzování, bída hospodářská a ještě bolestnější bída duchovní v důsledku neustálých obav před novým požárem světové války cílem státníků stojících v čele vlád a generálních štábů, které v Evropě žijí? My za sebe odpovídáme, že to naším cílem není a nikdy nebude. (Potlesk.)

Bohužel však nejsme na světě sami. Jsme příliš malým národem, než abychom mohli určovati světové dějiny. Jsme si toho vědomi a proto bedlivě pozorujeme vývoj věcí v zahraničí, proto bedlivě nasloucháme nejen prohlášením jednotlivých vedoucích státníků evropských velmocí, nýbrž nasloucháme pozorně tepům srdce a záchvěvům duše jednotlivých evropských národů.

Sledujeme-li projevy rozhodujících evropských státníků, musíme říci, že vedoucí státníci všech velmocí ujišťují, že jejich cílem je zlepšení života obyvatelstva, likvidace hospodářské krise, nástup lepších dob, jedním slovem, že jim jde o zachování a dokonce zvýšení dosavadní kultury a civilisační úrovně.

Přesvědčuje nás o tom úsilí SSSR, stejně jako to bylo jasně řečeno panem říšským kancléřem Hitlerem dne 20. února. Dva státy, Rusko a Německo, jejichž vzájemný poměr je pokládán v této době za nebezpečí hrozící míru, jejichž vnitřní vládní systémy a ideologie, o něž se opírají, jsou dvě krajnosti od sebe vzdálené a podle slov nikdy nesmiřitelné, prohlašují, že mají ke svému obyvatelstvu a k světové kultuře a civilisaci stejné cíle. Oba stejně ujišťují, že žádají vzestup kultury a rozvoj civilisace.

Po tom, co jsem nyní krátce řekl, mohu konstatovati, že se mezinárodní politika Evropy dostává na scestí. Cílem vlád je vyšší míra kultury a civilisace. Ale všechno, co se děje ve zbrojovkách, vzrůstající veřejné náklady na vojsko, neklid a nejistota, směřují v poslední své fási k úpadku, k zničení kultury a civilisace a zároveň také ke ztrátě síly, váhy a světového významu Evropy. Jsem přesvědčen, že je to právě vědomí těchto strašných a nutných důsledků, které státníky, v jichž rukou je dnes válka nebo mír, zdržuje od povelu k vypálení první dělové rány nebo od vzletu prvního bombardovacího aeroplánu.

Vědomí odpovědnosti v této chvíli však neumlčuje nikterak rozpor, na který poukazuji: Evropa chce zachovati kulturu a civilisaci tak aspoň všichni tvrdí - ale nastoupila cestu, která vede ke zkáze. Kdyby vypukla evropská válka, přijde zkáza dříve, bude-li však muset býti pokračováno dále v závodění ve zbrojení, budou-li evropské státy muset v zájmu své bezpečnosti zbrojení ještě dále stupňovati, tedy přijde zkáza také, snad o něco později.

Myslím, že všichni soudní lidé v civilisovaném světě jsou přesvědčeni, že cesta, kterou nastoupila Evropa, není cestou správnou. Věřím, že chceme všichni zachovati kulturu, civilisaci a sílu Evropy. Avšak chceme-li tomu, pak si musíme uvědomiti, že kultura a civilisace nemůže býti nikomu ani dána, ani nemůže býti někomu vnucována. Kultura je výtvor duchovního společenství národního celku. Může vyrůstati jenom ze svobody, nemůže býti naočkována, nemůže býti vnucena ani přenesena, má-li býti kulturou pravou a skutečnou, má-li člověka povznášeti, zušlechťovati a dávati mu to pravé lidské štěstí. Kultura vnucená, ať kultura komunistická, fašistická či nacionalistická, ať je to jakákoliv kultura, je pakulturou (Výkřiky komunistických poslanců.), křiví páteř, kazí charaktery, nechává lidskou duši chladnou a ubíjí vnitřní vzněty, které jsou půdou vlastní kultury národů. (Tak jest!) Kdo chce dosaženou kulturní úroveň zachovati a povznésti, komu jde skutečně o člověka, jeho vzestup a štěstí, musí si uvědomiti, že prvním krokem k zachování, udržení a vzestupu kultury je respektování svobody národa (Potlesk.), respektování jeho svébytnosti a práva na svobodné duchovní vyžití. Je-li kultura opravdu, jak dnes ve světě všichni tvrdí, společným naším cílem, nemůže býti podle mého názoru nikomu prostředkem. Ve jménu kultury a civilisace nemohou býti malé národy potlačovány nebo dokonce přemáhány a vnucována jim kultura národa cizího. (Výborně!)

Kdo mluví o kultuře a jejím vzestupu jako cíli, ke kterému směřuje stát, kdo nechce, aby Evropa upadla do zmatku, do zničení a bídy, komu je vzestup kulturního lidství vůdčí myšlenkou, nebude ve jménu kultury chystati výboje a rozšíření mocenského panství, nýbrž bude respektovati první podmínku, bude respektovati svobodu národů a samostatnost národních států. (Potlesk.) Vážení, jsem toho názoru, že tento respekt se musí projeviti vzájemným soužitím států. Poměr národa k národu je také otázkou kultury.

Pan říšský kancléř ve své řeči 20. února poukázal, jak se zneužívá tiskařského lisu k mezinárodním štvanicím, jež, jak právem řekl, ohrožují mír. Moderní technika měla sloužiti ke zvýšení materiální úrovně lidstva a zatím lidstvo zneužívá moderní techniky k ničení hodnot a často hodnot trvalé kulturní ceny, jak vidíme ve Španělsku, ve kterých byla vyjádřena kultura minulých věků a národů. Moderní technické vymoženosti měly sloužiti také k duchovnímu sblížení jednotlivých národů a států, a právě v této době jsme svědky, že se jich využívá k prohlubování propastí mezi národy a státy, k vzbuzování zášti a nenávisti, k jitření těch nejnižších pudů lidstva, které právě kulturou měly býti zušlechťovány.

Víme, že všechny propagandy zkreslující pravdu a skutečnost, ať je to propaganda tiskem, rozhlasem, filmem, ať je to propaganda mezinárodní nebo uvnitř národů, která falšuje pravý stav věcí, zvyšuje napětí, místo aby je zmirňovala. Doufáme, že slova pana říšského kancléře, se kterými možno souhlasiti a jež jsem si dovolil ještě doplniti, došla bedlivé pozornosti také německého tisku a německé propagandy. (Potlesk.)

Pan říšský kancléř připojil ještě k tomu zmínku, že takový postup by mohl uvésti do pohybu hory železa zbraní německé armády. Nejsou jen jedny hory železa ukovaného do zbraní. Jsou v Evropě i jiné hory železa a všechny by mohly býti uvedeny do pohybu, kdyby ze styků mezistátních vyřazena byla první podmínka přátelského soužití, kterou podle našeho názoru jest jedině tato: kultura úcty k svobodě národa, kultura úcty k vnitřnímu režimu, úcty k vedoucím osobnostem.

Podle našeho soudu jest povinností kulturních lidí a kulturních národů, aby ve všech prostředcích jak v tisku, tak v rozhlasu, jimiž se veřejné mínění vyjadřuje, vládla pravá kultura, aby byly odsuzovány a vyřazeny síly, které pracují k rozvratu a k nepřátelství, a aby byly hledány a posilovány vlivy, které pracují k dohodě. To neznamená zastírat pravdu, to znamená nezneužívat pravdy. Je třeba v této době nebezpečí pro osudy evropské kultury a civilisace apelovat na všecky kulturní národy a státy, aby si uvědomily, že nesou odpovědnost před celou veřejností tu největší.

Řekl jsem již, že kulturu možno chrániti jen tím, když bude respektována svoboda státu a když bude vždycky a všude zachován respekt k svobodnému vývoji národa. Soužití svobodných národů je možné jen při vzájemné úctě, která je výrazem kultury. Není tvořivé lidské duše bez národnosti a není také nadřazenosti kultury národa jednoho nad kulturou národa druhého.

Nemohu ovšem pominouti mlčením fakt, že podceňování národnosti jako pramene pravé kultury a z toho plynoucí boj proti svobodě a samostatnosti národů a států, který by byl nakonec zničením kultury a civilisace v Evropě, není zjevem poválečným. Již dlouho před světovou válkou vznikla beznárodní ideologie orthodoxního marxismu. Orthodoxní marxismus a jeho historický materialismus neuznávaly ani národnosti ani duchovní kultury. (Výkřiky poslanců strany komunistické: Řekněte něco o kultuře!)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. inž. Žilka (pokračuje): O té vaší kultuře, pánové, nechtějte, abych mluvil. (Potlesk poslanců strany republikánské.) Marxismus a historický materialismus to byly, které soustavně rafinovaně zatemňovaly pravý význam národnosti a svobodného rozvoje v duchu národa. (Výkřiky poslanců strany komunistické.) Ne teprve po válce, ale už tenkrát dávno před válkou vznikly boje proti národům a pro světovou nadvládu jedné třídní, bezduché, materialistické idee. (Výkřiky poslanců strany komunistické.)