Úterý 15. dubna 1924

Začátek schůze ve 2 hod. 45 min. odpol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: Buříval, dr. inž. Botto, dr. Czech, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Anděl, dr. Gažík.

206 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Švehla; ministři inž. Bečka, Bechyně, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Stříbrný, Šrámek.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 263. schůzi posl. sněmovny.

Přejdeme k projednávání pořadu.

Prvním odstavcem pořadu je:

1. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 4520) o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisů ve věcech utrhání a urážek na cti, spáchaných tiskem (tisk 4569) pokračování.

Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Böhr.

Posl. Böhr (německy): Ctěné dámy a pánové! Slavná sněmovno! Tento návrh, jímž se nyní zabýváme, jest ve své formě již druhým nebo třetím návrhem. Od návrhu, který byl sněmovně předložen dne 4. dubna, liší se to musíme uznati - v několika podstatných bodech, neboť návrh ze dne 4. t. m. byl takový, že musil vzbuditi ohromný a bouřlivý odpor u všech, kdo si váží svobodomyslného tiskového zákona. Tím není řečeno, že se v nynější formě již nesetká s velkým odporem a nemá ještě velmi mnoho nedostatků. Připadá mi to, jako kdybychom byli dne 13. dubna, když se prováděly tyto změny v subkomitétu, měli co činiti s předpovědí počasí. Předpověď počasí na 13. a 14. dubna ukazovala na proměnlivě a skutečně došlo k mnohým změnám, domnívám se jen, že pro tuto předpověď byl asi rozhodující pan posl. Prokeš z Ostravy, při nejmenším aspoň, co se týče několika velmi důležitých bodů, velmi podstatného § 4.

Zdálo by se samozřejmým, že návrh novely k tiskovému zákonu musí býti zcela zvláště vzorný, dobře promyšlený a velmi dobře vypilovaný. Jak jsme se dnes dověděli, náleží vládě 8 dřívějších žurnalistů a 3 vydavatelé, lze tedy u ní předpokládati odborné znalosti a zkušenost zcela zvláštní měrou. Mám-li si dovoliti poznámku předem, řekl bych: I kdyby novela k tiskovému zákonu byla nejlepší, velmi dobře propilovaná, kdyby vyhovovala všem pocitům a potřebám demokratické doby, přece by ještě na ní tkvěla skvrna, že přišla v nepravý čas. Pro tuto chvíli se nehodila. Činí-li dva totéž, přece to není totéž, praví přísloví. A není také stejné, činí-li někdo něco včera, dnes nebo zítra. Když byla podána tato předloha s 39 paragrafy - neříkám, že je mezitím nějaká souvislost - tu jeden pražský časopis vypočítal právě 39 afér. Dnes máme v návrhu 42 paragrafy, nejsem pověrčivý, ani co se týče této věci, ani nejsem pověrčivý po té stránce, že právě na květnou neděli, dne 13., subkomitét vypracoval tento návrh. Ač se nedomníváme, že můžeme přivoditi podstatné změny, přes to jsme si dovolili podati několik pozměňovacích návrhů, které pokládám za čistě věcné a které jsou tak míněny, že je může zcela dobře přijmouti každý z většiny, i když chce zachovati zásadu, aby byly vyloučeny porotní soudy. Jsou to návrhy, o nichž se dá skutečně diskutovati, nikoliv se stanoviska naší strany nebo mého osobního přesvědčení; podali jsme jen takové zlepšovací návrhy, o nichž věříme, že se hodí do vytýčených hranic. Především bylo by ještě vysloviti přání, abychom jednou dostali velkolepé všeobecné reformní dílo a nikoliv příležitostné zákony, které jsou vypočteny a odhlasovány právě jen pro okamžitou potřebu. Neboť o těchto zákonech pro okamžik, které vždy nevyhovují vnitřní podstatě budoucí potřeby národa a národností, platí přísloví: Dvakrát měř, jednou řež. S druhé strany bylo také připomenuto to, že žádná vláda, žádná majorita není vložena do politických knih; taková kniha neexistuje, takové jistoty není.

Budu kritisovati čistě věcně, a to, jak jsem již řekl, v mezích, které musíme, jak se domnívám, dodržovati z čistě praktických důvodů. Připouštím a podepisuji plně a zcela, že tisková svoboda nesmí se ztotožňovati s tiskovou drzostí. Čest bližních a veřejné statky musí býti chráněny a musí býti meze a kde jsou nesvědomití lidé, musí býti poukázáni do mezí, které byly již jednou právem vymezeny.

Hlavní věc, proti níž směřují naše stížnosti a která dává této tiskové novele svůj podstatný ráz, je především zrušení porotních soudů. Připouštíme, a slyšel jsem to z úst řečníků, jak s pravice, tak s levice, také v subkomitétu a ústavně-právním výboru, že mylné rozsudky nejsou vyloučeny ani u porotních soudů, ani u soudců z povolání. Nelze zcela odpustiti, že jsme s projednáváním tak kritického návrhu byli zataženi až do pašijového týdne, kdy by si bylo přáti přece pokojného svátečního tonu; a právě v tomto pašijovém týdnu máme historickou vzpomínku na to, jak lidový soud v Jerusalémě vynesl chybný rozsudek, když Herodiány podnícený dav křičel: "Chceme Barabáše, darebáka, vraha, lumpa!" Na druhé straně však chybil zároveň také soudce z povolání, smím-li tak říci, rada vrchního zemského soudu v Jerusalémě, slavný římský, řekněme dr. Pilát. Byl zbabělý, zalekl se soudu lidu, neukázal se jako člověk nepoddajný, byl zbabělý i proti koruně v Římě a bál se udání v Římě. Tak oba soudci vynesli chybné rozsudky. Hlavní věcí bude u obou, že u nich musí předcházeti vědomí a svědomí, ať již náleží té či oné kategorii a že se především musí snažiti o to, aby vědomí a svědomí spolu byly v souladu.

Druhou hlavní stížností jest, že tato novela přes to, řekl bych, že jí byly proti původnímu návrhu vylomeny jedovaté zuby, pokouší se odhaliti redakční tajemství. To jest něco, co se nesrovnává se žurnalistickou stavovskou ctí. Avšak nejen to, také veřejnému zájmu jistě na tom také velmi mnoho záleží, aby, jestliže ze sta případů, jejichž odhalení jest vskutku veřejnou nutností a v zájmu veřejného ozdravění, 99 je skutečně odůvodněných a jen u jednoho nelze provésti soudního důkazu, nebylo proto zabráněno odhalení všech případů. Veřejnost by odhalením 99, skutečně oprávněných věcí zcela jistě jen získala. Je-li však nyní ohroženo redakční tajemství a jestliže nyní má býti jmenován informátor, jestliže má býti jmenován vlastní původce, musíme si přeci představiti, jak to vypadá v praxi. Jsou přec informátoři, kteří jsou úzkostliví a nervosní, kteří berou ohled na známé, příbuzné, úředníky atd., kteří se obávají škod při dodávkách nebo výstavách atd., nejen ve veřejném životě, ale i v soukromých vztazích, a to přispívá nyní k tomu, že informace nyní prostě přestanou a škodu na tom má veřejnost. A není-li dále veřejnost přesvědčena, že tisk jest veřejnou hlásnou troubou, která může bez ostychu a veřejně odkrývati, co je skutečně chybné, pak povstávají pověsti, pak platí staré přísloví: "fama crescit eundo". Pověsti věc jen ještě zhoršují. Pak se vidí chyby a nečestné jednání tam, kde jsou skutečně důvody čestné, kde není po podvodu ani potuchy a takovéto vzrůstání pověsti působí škodlivěji než přímé, čestné odhalování skutečných poměrů a nemusilo by se postupovati s klapkami na očích, se všemi prostředky opatrnosti a zatajováním.

Pak musíme ještě také zdůrazniti, že tresty jsou rozhodně příliš kruté. Jsou ustanoveny drakonické tresty. Proto jednak musíme uvítati - a pan zpravodaj dr. Medvecký to výslovně zdůraznil - že podmíněné odsouzení není vyloučeno. Dovolili jsme si podati návrh, že výslovně ti žurnalisté, kteří se nedopustili v minulosti zločinu nebo přečinu, mohou býti odsouzeni jen podmíněně. Je-li odsouzen na 6 měsíců nebo k 10.000 Kč pokuty, připraví ho to nejen o jeho radost ze žurnalistického stavu, ale týká se to také životního nervu celé živnosti knihtiskařské, která jistě nemá ustláno na růžích. Potřebujeme svobodných časopisů, potřebujeme časopisů peněžně nezávislých. Kde však hrozí takovéto tresty a kde klesá možnost výdělku, pak se sahá, aspoň pokušení jest velmi veliké, po penězích, o nichž se nemůže říci, že nepáchnou, pecunia non olet. Jestliže takovéto zprávy rostou, často se stane přímo z komára velbloud a dosáhne se právě opaku toho, co slavný švýcarský učitel práv stanoví jako hlavní účel celého trestního zákona, aby měl účinek výchovný. Mezi tresty je dále něco, čeho prostě nemohu pochopiti, že totiž časopisy, redaktoři a nakladatelé musí bezplatně uveřejniti opravy úřadů, jestliže zpráva, která byla mylná, pocházela právě od téhož úřadu. Toho nechápu, v tom nevidím morálku. Veřejní činitelé nesmějí přece tisk pokládati prostě za instituce, které zkracují stát, úřednictvo a úřady. Každý tisk, ať vládě příznivý nebo méně příznivý uveřejňuje bezplatně nesčetné množství zpráv, které státu, eráru i po stránce peněžní jsou nanejvýš prospěšné. Vzpomeňme jen na všechny zprávy o železnicích, o sazbách, jízdních řádech, o poště a všem, co s tím souvisí, o stech veřejných vyhlášek, které všechny slouží veřejnému zájmu. A tu by nebylo skutečně přehnaným požadavkem, kdyby v takovémto případě, kde sám úřad jest právě tím, kdo uvedl v omyl, musil zaplatiti docela obyčejný insertní tarif za opravu, děje-li se to pro jeho vlastní věc.

Na porotní soud zůstala jen, řekl bych, vybledlá vzpomínka v ustanovení, že se ke třem soudcům z povolání připojují ještě dva soudcové laici, dva přísedící, nebo jak se v českém jazyku podle starého českého názoru jmenují, kmeti. K tomu podali jsme návrh, který zcela jistě nevyhovuje podstatě porotních soudů, to připouštím. Tento návrh neznamená, že bychom byli ve svém přesvědčení s porotními soudy již hotovi, nikoliv, nýbrž vyhovuje dokonce ještě systému soudců z povolání, který jest již vytýčen jako noli me tangere. My jsme stanovili tento požadavek: tři soudci z povolání a tři laikové, a to, jak se také praví v návrhu, jeden soudce z povolání může býti zvolen obžalovaným a druhý žalobcem, kdežto třetího má zvoliti soudcovský sbor, státní úřad, soudní instance. Jakou to má výhodu? Tři ku třem, avšak nikterak tak, že by tu byly tři hlasy proti třem hlasům, neboť, poněvadž jednoho zvolí obžalovaný, jestliže na příklad sbor soudců z povolání stojí se svým právnickým názorem na straně obžalovaného, pak tento čtvrtý hlasující člen ze soudců laiků jest na straně tříčlenného kolegia soudců; na druhé straně, jestliže se oni tři soudcové z povolání kloní se svým právnickým přesvědčením k tomu, že žalobce jest v právu, pak jest opět druhý, laický soudce na straně soudu, poněvadž je zvolen žalobcem. Tím by se aspoň toto zařízení uvedlo prakticky v soulad se soudy porotními. To jest návrh, který by, jak se domnívám, mohli páni docela v rámci principů většiny přijmouti, kdyby jen měli dobrou vůli.

Ve výboru, to každý uzná, konali jsme neúnavně věcnou práci, nepodali jsme ani obstrukčních návrhů, ani návrhů, které by přesahovaly meze nebo které by se nepohybovaly v mezích dosažitelných. Je-li úkolem návrhu, aby se veškerý tisk ocital na vyšší úrovni, pak, jak se domnívám, musíme postupovati důkladně. Nikoliv náplastí, která má zastříti ošklivé vystupování vnitřní nemoci na povrch, nýbrž zlo se má hojiti od základu, léčení má postupovati uvnitř. A tu si myslím, že by se mělo usilovati, aby zmizely také příčiny zla, stížností a všech afér, tím, že se bude bráti zřetel na všecky stížnosti, ať již to jsou ty neb ony, a že musí nastati vnitřní reforma, kterou nazýváme uplatněním, prohloubením a pěstováním toho, co se jmenuje svědomí. Proto buďtež odstraněny příčiny stížností, které jsme nuceni přednášeti jmenovitě my, Němci a zvláště my, německá křesťansko-sociální strana lidová z mnoha důvodů politických, národních, hospodářských a kulturních.

To jsou mé poznámky, moje kritika k návrhu, který ani v nynějším stadiu zlepšení naprosto ještě nevyhovuje přáním, jaká jsme oprávněni žádati od tiskového zákona. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Patzel.

Posl. Patzel (německy): Slavná sněmovno! vysoká "pětka" a jí přiřazení ministři a strany připravují veřejnému mínění v tomto státě velmi ošklivý velikonoční dárek. Mohlo by se mluviti, abych se vyjádřil slovy výroku, v posledních dnech mnoho citovaného v novinářských kruzích, o pašijovém týdnu tiskové svobody v Československé republice. Obyvatelstvo v tomto státě a hospodářské vrstvy tohoto obyvatelstva očekávaly po nejrůznějších prohlášeních z úst ministrů a vůdců stran od státu něco jiného. Myslilo se, že dílo sociálního pojištění bude co nejvíce urychleno. Místo toho pozorujeme, že se do jednání vkládají stále nové možnosti diskuse, aby toto dílo bylo oddáleno. Otázka československých reparačních závazků by snad vyžadovala, abychom se zabývali velikým problémem pronikavé změny našich hospodářských poměrů, velikým problémem daňové reformy, s kterým se již také letos na jaře mělo počíti; s nejvyššího místa ve státě a jeho pánů ministrů bylo několikráte hlášeno, že otázka válečných půjček blíží se vyřešení. Úředníkům a staropensistům byly opětně dány utěšující sliby. Zimní a jarní zasedání uplynou a sliby zůstaly nesplněny. Ubohé jednoroční provisorium zákona na ochranu nájemníků je téměř jediným aktivem v bilanci "pětky", za to však přichází se zákonem, jenž se jmenuje tiskový a o němž sami čeští novináři říkají, že to není "tiskový zákon", nýbrž "útiskový zákon". Nyní přichází důvodová zpráva ústavně-právního výboru a tvrdí - a chce, abychom se tomu ironicky nesmáli - že tento zákon není zákonem příležitostným. Chce, abychom věřili, že tato předloha ve své nynější formě znamená uzavření vývoje trvajícího desetiletí. Ještě nám při tom říká, jestliže došlo ke zvýšení trestů, pak že je to přece jen snížení proti trestním zákonům, které ze starého uherského tvrdého zákona na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ještě platí. Jestliže staré uherské právo krutěji postihovalo slovenské redaktory na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, proto musí v západnější, poněkud méně na východ ležící části tohoto státu, novináři býti hůře postiženi než před tím?

Kolega Hnídek promluvil k nám dnes dopoledne řeč, ve které nám chtěl vylíčiti, že tento nový zákon má dokonce veliký lidovýchovný význam; nemohl ovšem při tom potlačiti trpkou poznámku, že u jeho vlastního národa jsou útoky na osobní čest mnohem nenávistnější a ostřejší než u ostatních národností ve státě. Zdržíme se ve vnitřněnárodní české věci vší kritiky, jež by mohla býti označena jako záštiplná a zlomyslná. Myslíme však, že pak mají ti pánové prováděti toto dílo národní výchovy u svého národa, mají si doznati, že jejich národ není ještě zralým pro vlastní stát, ne však chystati se potlačovati volný projev mínění ostatních národností ve státě.

Toto dílo má býti pokračováním desetiletého vývoje. Ano, je to pravda; již od desetiletí trvá v zemích, jež se nyní nazývají nástupnickými státy starého Rakouska, hnutí, boj za reformu tiskového zákona. Vzpomínáme temně na pohádkovitou báji, že i v tomto státě byla před několika roky předložena obsáhlá novela k tiskovému zákonu, proti které byly ovšem v postižených tím kruzích novinářů, Němců i Čechů, vyslovovány živé námitky. Za ta tři léta bylo by bývalo hojně času, aby v dohodě se znalci novinářskými a s právníky byl vytvořen tiskový zákon, jehož by bylo možno použíti, který by se mohl skutečně nazvati novelou tiskového zákona. Nyní se však nepřichází s moderní věcí, nýbrž prostě se vyjímá příslušnost ve věcech tiskových. Musím říci, že se nám to zdá býti charakterem nezmenšeného policejního a násilnického ducha v tomto státě. Máme zákon, který jedná o tisku. Neslyšíme ničeho, že se má tiskový zákon novelisovati, že má býti dána volnost kolportáži. Nedotčena zůstávají stará ustanovení o řízení zabavovacím, a těchto je používáno způsobem, o němž podám slavné sněmovně několik příkladů. Nově zaveden je nejvýše delikt, crimen laesae majestatis slavné "pětky" v této slavné sněmovně. Korupce nemá býti ubita. Umlčen má býti ten, kdo proti korupci bojuje.

Předloha, kterou se zabýváme, má býti konečným výsledkem, jak se chlubně praví ve zprávě výboru, konečným výsledkem desetiletého vývoje. Pomyslím-li si, jak starý Bedřich II., král pruský, s kaprálskou hůlkou mluvil o novinách, které nesmí býti omezovány, musím říci, že až do této předlohy není viděti žádný vzestup, nýbrž změnu k horšímu, sestup. Pomyslíme-li, co v tak rozkřičeném policejním státě Německu, mohly psáti bez překážky "Simplicissimus" anebo "Jugend" o Vilémovi a jeho státní správě, musíme říci o způsobu, jak se zde hledí na tisk a jak se tímto zákonem znova má hleděti, že je nehorázný. Přitom šlo tam o policejní stát a tyto věci máme zde v tomto státě bez uzardění a posměchu vydávati za demokracii. K tomu musí člověk býti buď bláznem nebo býti v podezření, že má užitek z úplatkářství v tomto státě. (Souhlas na levici.)

Avšak, pánové, mnoho vám to neprospěje. Potlačíte zde volný projev mínění, avšak v cizině se bude říkati, že Československá republika vydala zákon, kterým chce potlačiti rozpravu o úplatkářství. Není třeba, abychom to obstarávali my, my, oposiční strany nepotřebujeme choditi za hranice, abychom podávaly zprávy o poměrech v tomto státě. Pánové asi přehlížejí, že zde ve státě zpravodajové zahraničních států, kteří nevidí ty věci československými brýlemi, nýbrž svýma přirozenýma očima. Zda ti po zjevech, které přece vidí odehrávati se před svýma očima, a podle způsobu, jak se v této zemi nakládá s tiskem, budou pěti chvalozpěv o demokratické republice, je jinou otázkou.

Pan zpravodaj a kolega Hnídek poukázali na to, že již dříve ve starém Rakousku bylo jednáno o tiskovém zákonu, posledně v roce 1914. Tenkráte bylo několikráte započato s problémem tiskového zákona. Jednání byla skončena. Mohu pánům prozraditi, proč. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.) Jednání říšské rady musela býti opět a opět přerušována - je to docela zajímavá historická vzpomínka - protože pro obstrukci pánů z českého občanského tábora musily býti parlamentní práce opět a opět přerušeny. Ani návrh tiskového výboru - tenkráte ve zpátečnickém Rakousku byl zvláštní tiskový výbor - nedošlo ke konečnému rozhodnutí z toho prostého důvodu, že tenkráte události v březnu a dubnu 1914 nutily opět sněmovnu k přechodné nečinnosti, tak dlouho, až nadešla světová válka.

Jen letmo chtěl bych se zmíniti o způsobu, jak se tenkráte na rozdíl ode dneška jednalo. Tenkráte se po mědíce, po léta konaly porady; snad to bylo zbytečné, avšak vždy je důkladné projednání lepší než tento způsob promrskávání, a protože několik jmen lépe znázorní poměry, chci vám pověděti, jak se tenkráte jednalo o poslední předloze. Návrh přišel do rakouské sněmovny, když dva němečtí poslanci, jeden německý radikál a můj zesnulý přítel Seidl viděli, že vláda v té věci spí; hodili do sněmovny návrh zákona, který byl částečně vypracován podle starších předloh a výborových zpráv. Byl ve výboru neobyčejně podrobně projednáván. Předsedou výboru tak špatně se zacházelo se Slovany v Rakousku - byl Jihoslovan Ivčevič. Zpravodajem výboru, který vedl všechna jednání, byl nyní zemřelý vůdce německých sociálních demokratů dr. Viktor Adler, který jednání zdatně a svědomitě vedl a který nepřevzal zpravodajství pro sněmovnu jen proto, protože to nechtěl učiniti při zásadně oposičním stanovisku své strany. Zpravodajem pro sněmovnu byl český poslanec, dobře vám z revoluční doby známý Dürich. Je zajímavo tak trochu listovati v minulosti a podívati se, co se tenkráte v policejním státě Rakousku říkalo a co se říká dnes. První vládní návrh z roku 1902 praví v důvodové zprávě: "Jako vedoucí zásada má při tom platiti názor, který jest uveden ve státních základních zákonech. Není možno v tom spatřovati nebezpečí - totiž v kontrole veřejnosti tiskem - protože jednak veřejně vedená rozprava je přirozeným výbojem mínění a úmyslů, jenž způsobí méně zla, než všechno tajné zadržování nebo potlačování smýšlení a snah, které věří ve svou oprávněnost, na druhé straně však ve stále rostoucí všeobecné vzdělanosti a z toho plynoucí samostatnosti vlastního přesvědčení jest dána účinná obrana i proti výstřelkům novin." V další zprávě, kterou výbor pak roku 1914 o svých pracích předložil, byla ovšem také řeč o skandálním tisku, proti němuž je třeba nápravy. Avšak přece bylo jasno každému, že se nesmí přestřelovati. Tu se praví: "Nejprudší útoky byly činěny jistě proti objektivnímu řízení a zvláště proti jeho používání. Ač zákon z roku 1862 připustil objektivní řízení jen tenkráte, nebylo-li možno stíhání subjektivní, dostalo ono místo zákona přece během času takový výklad, podle něhož záleželo úplně na libovůli státního zástupce, zda chce zavésti řízení objektivní či subjektivní. Proti duchu a proti úmyslu zákona vytvořilo se používání objektivního řízení tak, že, žádali-li původci inkriminovaných článků sami o subjektivní stíhání, státní zastupitelství na to nepřistoupilo." Nyní přichází ještě jedna věc. Pak praví výborová zpráva dále, a to praví sám český poslanec Dürich, který jistě byl dobrým revolucionářem: "Jestliže vládní návrh v těchto materiích vyhovoval svobodomyslným snahám, pak přece vyvolal opět veliké nebezpečí pro tisk stanovením příslušnosti pro urážky na cti tiskem, o kterou se usiluje. K nejzávažnějším ustanovením návrhu zákona patří otázka soudní příslušnosti při urážkách tiskem v něm upravená. Porotnímu soudu mají býti podle návrhu zákona odňaty všechny urážky na cti tiskem. Již způsob, jak se v tom směru v návrhu postupovalo, vyvolal nejživější námitky. Jestliže se pak nemá ani pomlčeti o tom, že proti ponechání příslušnosti porot při urážkách na cti tiskem namnoze byly vyslovovány námitky, že i těžké přehmaty uvedly porotní soudnictví ve špatnou pověst, a není pochyby, že již není všeobecně ono nadšení pro porotní soudy, které bylo při jich zřizování, musí se přece pohlížeti na to jako na velmi povážlivé počínání, jestliže se útoky proti veřejným činovníkům urážející čest odnímají zcela soudu porotnímu a přikazují pouze odborným soudcům. Snad někdy schází porotcům schopnost jednotlivý případ správně pojímati, prozkoumati a nestranně a jen věcně posouditi, přece se však musí při tom vzíti za základ pro otázku příslušnosti účelnost svobodné kritiky veřejných poměrů tiskem." Dále jest jedna věta: "Výbor byl však také toho názoru, že se nesluší, aby urážky na cti, namířené proti veřejným činitelům, byly odňaty porotnímu soudu, protože tím může namnoze citelně trpěti také odůvodněná kritika tisku. Každé volné slovo, každý útok mohl by také při mylných předpokladech býti potom stíhán u okresního soudu." Zvláště charakteristické je - nemohu se zde vším zabývati - že tenkráte byli si vědomi ještě jiné zásady. Usnesení o návrhu českého zpravodaje bylo vázáno na dvoutřetinovou většinu, poněvadž bylo mínění, že, poněvadž porotní soudy byly jednou do veřejného života zavedeny, šlo by o změnu ústavy, ke které může dojíti pouze dvoutřetinovou většinou. To však bylo v době, kdy páni z českého národa neměli ještě svého vlastního státu, kdy snad ještě mohli věřiti v nějakou svobodu, ve kterou již dnes nevěří. Myslím, že tyto připomínky jsou hodně cenné a potřebné. Říká se nám, že dobrý tisk nebude postižen, nýbrž jen tisk skandální. Pánové! Poměry tisku v Československé republice nejsou nikterak utěšené, nejen proto, že existuje skandální tisk, nýbrž protože si u nás, avšak ještě více v českém národě, mnoho venkovských listů, které jsou založeny stranami, libuje méně ve věcných výkladech než v osobních útocích a ani stranám není lehko zabrániti přestřelkům, při čemž podotýkáme, že je povinností každého politického vůdce, aby pečoval o to, aby ve veřejnosti byly osobní pohnutky ponechány stranou a zdůrazněny důvody věcné.

Avšak, pánové, poměry v tisku nejsou ani v jiném směru utěšené. Máme zde konfiskační praxi, jež nevolá k nebi, nýbrž k nebi smrdí, přímo příšernou konfiskační praxí. Celé strany úředního listu nepřinášejí ničeho jiného, než zprávy o zabavení. Vedle toho ještě jsou věci, jako s ašským redaktorem Tinsem, kterého první soud osvobodil, protože nevěda o zabavení uveřejnil zabavený článek; Nejvyšší soud však, který si tím u právnicky myslících lidí neučinil dobrý obraz o sobě, zrušil osvobození a odsoudil redaktora, při čemž prohlásil, že všechna rozhodnutí o zabavení - snad všechna, jež byla vydána od dvou set let - musí redaktor znáti, kdežto Nejvyšší soud sám nevěděl, že onen článek byl ve sněmovně již jedním poslancem imunisován a že tudíž byl zbaven zabavení. Nejvyšší soud žádá od novináře něco, co neznají mnozí soudcové. A tu máme při této praxi hleděti na takový zákon s důvěrou, když se nám říká, že se chce potlačovati jen skandální tisk a ne poctivý politický tisk?

Musíme si také stěžovati do nerovného nakládání s tiskem. Kdyby si pan ministr spravedlnosti na den udělal volno a prost všech úředních jednání četl konfiskované oposiční noviny - komunistické noviny ovšem v Praze čte, avšak naše německé noviny venkovské a kdyby je srovnal s tím, jaké příkoří nám dělají noviny české národnosti, vládních stran, aniž se kdo o to stará, musil by říci, že nelze mluviti o spravedlnosti a rovnoměrném zacházení.

O konfiskační praxi uvedu nyní slavné sněmovně na vědomí případ, který přímo volá do nebe - nechť sněmovna mně popřeje jen malou chvíli sluchu. Sám jsem se v době, kdy tenkráte dr. Beneš nadhodil otázku reparací, zabýval podle našich názorů touto otázkou v jednom z našich venkovských listů. Nezabýváme se těmito věcmi z malichernosti a s hlediska škodolibosti, nýbrž s hlediska našeho zásadního stanoviska. V jednom listě bylo zabaveno jediné místo, protože censor, který očividně nerozuměl dobře německy, viděl v tom útok na český národ. V jiném listě v Duchcově, tedy v městě s převážně německým obyvatelstvem, propadl celý článek s nadpisem zabavení. Tento mnou napsaný článek - abych ukázal, co zde bylo označeno jako státu nebezpečné - zněl ke konci: "Česká politika bude snad musiti nyní dojíti k poznání, že úleva závazků uložených jeho státu může býti řešena pouze v souvislosti s obsáhlým přezkoušením mírových smluv. Rozhodnutí boje proti úrokovému vasalství, jež hlásáno je německými národními socialisty, získává nyní zvýšeného významu. V této souvislosti musí však také býti poukázáno na jinou okolnost. "Prager Tagblatt", hlasatel určitých pražských finančních vrstev, uveřejnil 21. února úvodník o kursech rozličných měn, v němž zcela otevřeně prohlašuje, že opravdovým vítězem ve světové válce je mezinárodní spekulace. To je ovšem správné. Účinky této zvláštní národohospodářské moci ucítilo Německo, Rakousko, Polsko a Maďarsko, nyní dochází na Francii. Na kterou zemi se potom obrátí tato spekulace, o tom můžeme míti přirozeně jen domněnku. Poctiví národohospodáři všech států budou se viděti stále více a více nucenými věnovati této otázce zvýšenou pozornost a uvažovati o prostředcích a cestách, aby tento vítěz světové války nebyl ponechán bez mezí. Čím později k tomu dospějete, tím větší bude zlo." To bylo zabaveno a jménem republiky soudcem schváleno. Nyní můžete si představiti, jaké pocity naplňují nás vážné novináře. Já sám v tom povolání působím 25 let a znám své druhy stejného osudu a vím zcela dobře, jak my novináři hledíme na takový zákon, který byl dělán za takových předzvěstí. Najdete všechny poctivé novináře na své straně, povoláte-li nás k boji proti výstřelkům svobody tiskové, k boji proti těm, kdo svobody tisku zneužívají a zasahují do rodinného života. Zde však jde o úmyslné pěstování politických procesů, politických tendenčních procesů. Podívejte se na tato zabavení, podívejte se na všechny ony případy, kde se u ministra spravedlnosti zakročuje ve věci zabavení. Odpovídá jen: "Zde mám soudní rozsudek, zde se nedá již ničeho dělati." Víme, že si noviny ani netroufají z takového rozhodnutí o zabavení se odvolati, protože vědí, že pak nadejde případ, že v devíti z desíti případů zabavený časopis dostane právo a jen v desátém případě je zabavení potvrzeno, kdy sice noviny morálně zvítězí, avšak věcně nesou dvojnásobnou škodu. Tu možno pochopiti, že noviny neodvolávají se proti tomuto výroku nebo jen v nejřidších případech.

Tento zákon přináší s sebou však ještě něco jiného: otravování soudců! Je to nebezpečné slovo, mluviti o předpojatosti nebo nepředpojatosti soudců. Soudcové jsou lidé a nemohou svléci kůži právě tak jako jiní lidé. Německý a český soudce zůstane Němcem nebo Čechem. Český národně demokratický a sociálně demokratický soudce nebude se vždy moci úplně vymaniti ze svého duševního stanoviska. To je pravda. Opravdová práce na reformě tiskové musela by vésti k tomu, aby mnohé věci, které ještě jsou, byly zlepšeny, aby se přišlo opět k onomu stavu, o němž kdysi jistý Francouz řekl: "Il y a des juges en Autriche". Zavésti takový stav ve státě je hodno potu nejlepších. Způsob, jak je tento zákon dělán, otravuje soudcovský stav, béře mu svobodu a nezávislost a vede ke kabinetní justici nejhoršího druhu. To budou musiti pravděpodobně trpce pociťovati na vlastním těle dnes oposice, zítra a pozítří časopisy vládních stran.

Nyní několik málo poznámek k jednotlivým bodům předlohy: Rád bych předně od pana zpravodaje věděl, co má znamenati ten vtip, že se počátek účinnosti zákona překládá ze 4. na 12. duben. Bylo by lépe, kdyby byl přeložen na 1. dubna. (Veselost na levici.) Zákon ustanovuje pro nakladatele a vydavatele novin zvýšenou povinnost k náhradě. Pokud zákon ustanovuje tuto náhradní povinnost, aby sprostil redaktora tohoto závazku, nebudou činní, bojující novináři za takové ustanovení nevděčnými. Avšak pak nacházíme v §u 2 cenné ustanovení: Vší náhradní povinnosti prost je jen jeden: stát a jeho úřady. Napíši-li jako novinář zprávu, kterou se někdo cítí uražen na své cti, musím ve smíru nebo budu-li odsouzen, hraditi útraty a uveřejniti rozsudek na vlastní útraty. To jest zcela v pořádku, proti tomu se nedá ničeho namítati. Stanovisko bolestného je jiná kapitola. Nyní přichází však to pravé: Jestliže stát nebo jeho úřady řeknou nějakou nepravdu a úřady jsou poněkud příliš vtaženy do života stran a zbaveny nezávislosti, pak časopis, který v dobré víře v to, že stát nemůže přece lháti, že státní úřad přece nepřinese klamné zprávy, to otiskl, je povinen přinésti opravu. Za hloupost, nezkušenost nebo neznalost věci úředního orgánu, abych nemluvil o horším, pyká časopis, který v důvěře v úřední pravdivost zprávu otiskl. Ano, to přece bude znamenati pro úřady vůči soukromému zájemníku, který může býti nejtěžším způsobem stíhán, volnost lháti. Toto ustanovení je jen s to, aby v určitých vrstvách, které mají vydávati zprávy o jiných lidech u soudů, způsobilo jakousi lehkovážnost, která pro veřejnost naprosto není žádoucí. Musím-li žádati od jednotlivého redaktora, ubohého, uplahočeného člověka, aby měl vše v patrnosti, aby si uvědomil význam toho, co píše a přijímá do novin, pak musím přece od úřadu tím více žádati, aby nevydával zprávy, není-li přesvědčen o jejich pravdivosti; nebo jestliže úřad je uveden v omyl osudnými náhodami, pak má stát jako výtvor společnosti tím více povinnost l k náhradě škody, nemá se však odškodňovati na útraty ubohých stíhaných novin.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP