ZÁPIS

ze 4. schůze zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, která se konala dnech 17., 18. a 23. března 1993

 

17. března 1993

Přítomni:

posl. J. Payne, V. Čundrle, V. Grulich, I. Janů, J. Ježek, J. Kalus, J. Kryčer,

M. Lobkowicz, K. Lojdová, J. Novák, M. Stiborová, T. Štěrba, V. Votava, O. Vychodil

Omluveni:

posl. P. Nečas

Hosté:

Velvyslanectví Polské republiky - Jacek Baluch - velvyslanec Polské republiky

Jan Stachowski - 2. tajemník

Ministerstvo zahraničních věcí - Luboš Nový

Vladimír Šál

Milan Čoupek

Zástupci tisku

 

18. března 1993

Přítomni:

posl. J. Payne, V. Čundrle, V. Grulich, I. Janů, J. Kalus, J. Kryčer, M. Lobkowicz, K. Lojdová, J. Novák, M. Stiborová, V. Votava, O. Vychodil

Omluveni:

posl. J. Ježek, P. Nečas, T. Štěrba

Hosté:

Ministerstvo zahraničních věcí - J. Zieleniec - ministr

p. Šedivý

Luboš Nový

Ministerstvo vnitra - Jan Ruml - ministr

Zástupci tisku

NÁVRH POŘADU

1. Zásady zákona o pobytu, přistěhovalecví a azylu

2. Vystoupení velvyslance Polské republiky v České republice p. Jaceka Balucha

3. Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu Smlouva mezi Českou republikou a Maďarskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, podepsaná v Praze dne 14. ledna 1993 /tisk 152/

4. Informace o jednání stále delegace Poslanecké sněmovny s představiteli Evropského Parlamentu a Evropských společenství

5. Návrh řešení některých aktuálních problémů spojených s migrací v rámci České republiky - usnesení Poslanecké sněmovny č. 28

6. Problematika euroregionů

7. Zahraniční cesty

8. Sdělení předsedy

9. Připomínky a podněty poslanců

10. Společné zasedání s výborem branným a bezpečnostním

Informace vlády Čeké republiky o stavu jednání s vládou SRN ve věci vysídlení přistěhovalců z území SRN - usnesení Poslanecké sněmovny č. 33

11. Diskuse k aktuálním otázkám zahraniční politiky za přítomnosti ministra zahraničních věcí ČR J. Zieleniece

12. Vystoupení velvyslance ČR ve Slovenské republice p. Filipa Šedivého

středa 17. března 1993

1.

Zásady zákona o pobytu, přistěhovalecví a azylu

V úvodu projednávání tohoto návrhu zásad vystoupila zástupkyně předkladatelů posl. E. Matoušková. Stručně informovala členy zahraničního výboru, že tyto zádady vlastně již nejdou aktuální, že předkladatelé se dohodly s ministerstvem vnitra, že bude vytvořena poslečná komise MV a poslanců, která vypracuje vládní návrh zásaad, popř. přímo zákona o pobytu, přistěhovatelství a azylu.

Po krátké rozpravě bylo přijato usnesení č. 26 /8:0; 1 poslanec se zdržel hlasování/.

2.

Vystoupení velvyslance Polské republiky v České republice p. Jaceka Balucha

Místopředsedkyně zahraničního výboru Ivana Janů přivítala na schůzi velvyslance Polské republiky p. Jacka Balucha.

"Já vám děkuji za uvedení. Je to pro mne velká čest, že mohu vystoupit tady jako velvyslanec na půdě Českého Parlamentu Poslanecké sněmovny a zahraničního výboru. Jsem rád, že je tady pan předseda a chci i jemu poděkovat za toto. Pokud se orientuji, jsem prvním velvyslancem, který zde na půdě Českého parlamentu vystupuje. Chtěl bych se soustředit na tři okruhy problému. Zaprvé bych vás chtěl seznámit, jakým způsobem se vytváří polská zahraniční politika, a jaký podíl má na tom parlament. Druhý okruh by bylo krátké shrnutí dosavadní polsko-české regionální politiky za poslední tři roky. To znamená za to období, ve kterém jak my, tak vy můžeme po dlouhé době stagnace dělat svou skutečnou státní politiku. Potom bych se soustředil na současné problémy a na perspektivy spolupráce v oblasti zahraniční politiky. Zvlášt na společné zájmy Polska a České republiky. Polskou zahraniční politiku tvoří pochopitelně především ministerstvo zahraničí vedené panem Skubiševskim. Má svůj podíl na tom podle ústavy i prezident. Prezident, který obecně vede zahraniční politiku a má svou pravomoc ke jmenování ministra zahraničí. Jsou tři ministři, jejichž jmenování je vázáno na souhlas prezidenta, to je ministr vnitra, obrany a ministr zahraničních věcí. To je podle nejnovější ústavy. Prezident dále sjednává a ratifikuje smlouvy, ovšem kromě těch, které by se týkaly hranic státu, spojenectví a veškerých smluv, které nesou pro stát finanční závazky. V těch případech vstupuje do své role parlament a tyto smlouvy musí být rafifikovány parlamentem. Normální smlouvy ratifikuje prezident.

Předseda vlády v zahraniční politice má postavení zvláštní. Řečeno tak prakticky jako by neměl iniciativu. Ta vychází buď z ministerstva zahraničních věcí, které je pochopitelně orgánem vládním a z prezidentské kanceláře. Předseda vlády ovšem vstupuje do zahraniční politiky v těch případech, kdy jeho slovo je znakem nejvyšší politické vůle státu. Ale organizačně třeba prezident má takový menší útvar pro zahraniční politiku, ale předseda vlády ho nemá. Jeho útvar je vlastně ministerstvo.

Jaká je úloha parlamentu? Úloha parlamentu je především taková, že tady se vytváří určitá alternativní koncepce zahraniční politiky a parlament ne že vytváří ty alternativy, ale také politiku vlády kontroluje. Ministr zahraničí vystupuje před parlamentem a diskuse o zahraniční politice jsou velice rušné. Takže můžeme říci že díky činnosti parlamentu Polská zahraniční politika není nějakou kabinetní politikou, ale zde vytváří jak stranu, ale především těch kruhů společnosti, kterou poslanci zastupují. Parlamentní debaty o zahraniční politice mají vždy velikou publicitu tisku atd. Myslím si, že tady je velice důležitá úloha parlamentu. Zvlášt je to vidět, když se podíváme na složení zahraničního výboru. V čele zahraničního výboru stojí jeden z nejvýznamnějších politiků a nejvýznamnějších členů parlamentu p. Geremek, který v obecném podvědomí je jedním z nejdůležitějších poslanců a to je Dolní komora. Horní komora - Senát má kromě výboru pro zahraniční věci zvláštní útvar, který se jmenuje úřad pro zahraniční kontakty. To je taková skupina nejen organizační, ale především studijní. Je potom zvyk, že oba výbory - tyto Dolní a Horní komory se scházejí spolu. Výbor parlamentu Poslanecké sněmovny také dělá slyšení velvyslanců a v některých případech i generálních konzulů, takže nepřímo ovlivňuje i personální politiku ministerstva zahraničí.

A řekl bych ještě jednu věc, že parlament v některých případech zasahuje přímo do zahraniční politiky. V takových případech, které by byly pro vládu svým způsobem citlivé. To se projevilo zvlášt když se rozpadal Sovětský svaz a vláda ještě nemohla vyjdřovat své stanovisko k nově vznikajícím republikám. Např. na Litvu, než odjely vládní delegace, tak tam právě působili poslanci. Takže parlament se angažoval jakoby předvoj té vládní politiky.

Zvláštní úlohu má senát, protože senát je volen podle územního principu. Senátorská místa jsou vázána na vojvodství, takže v případě regionální spolupráce, v případě pohraniční spolupráce, právě těmto senátorům, kteří představují obyvatelstvo té země, toho vojvodství, přísluší úloha třeba tlumočit stanoviska v cizině. Když tady byla delegace senát, tak kromě maršálka senátu byli senátoři právě z těch vojvodství, která mají hranici s Českou republikou a Slovenskou republikou. Takže tady je právě ta pohraniční regionální spolupráce, něco, co patří do zájmů té vyšší komory senátu. Ta má dlouhou tradici, vlastně 500 roků, protože vznikla z Královské rady. Poslanecká sněmovna je vlastně historicky pozdější než ta senátorská komora. A důkazem významu Parlamentu je i to, že vlastně čemu říkáme dnes vyšehradská spolupráce, tak v Polsku vznikla geneze tohoto nápadu politiků soustředěných okolo Václava Havla a zapojili se do ní právě poslanci. Dneska už málo lidí pamatuje, že v Bratislavě 10. 4. 1990 kromě prezidentů, premierů, ministrů zahraničí byla z Polska skupina asi 40 nebo 50 poslanců a že první tzv. bratislavská deklarace, která měla vzniknout jako efekt tohoto setkání, ta byla připravena poslanci. Když jsme podepsali v podobě tzv. vyšehradské delegace a když o tom podával zprávu pan Skubiševski, tak poslanec Janas zdůraznil, že na polské straně nejaktivnější silou, která prosazovala vyšehradskou spolupráci, byli vlastně poslanci.

Takže mělo to určitou širší společenskou sankci, že to nebyl ani program vlády to mělo určitou podporu širokých okruhů lidí, kteří požadovali, že v té postkomunistické etapě ve střední Evropě musí vzniknou nějaká užší spolupráce právě tehdejších tří států. Tak jsem se vlastně dostal k tomu druhému bodu, totiž k pokusu o zhodnocení vzájemných vztahů v oblasti politiky, ještě na úrovni Československa. My jsme to hodnotili vysoce. Mysleli jsme si, že tato naše společná politika, společná vstřícnost, že ta spolupráce působí správným směrem a že jsme dosáhli některých úspěchů. Dnes ten vývoj je tak rychlý, že už zapomínáme na to, že tady byl jestě Sovětský svaz, RVHP, Varšavská smlouva. Varšavská smlouva neexistuje, neexistuje RVHP a tady účast trojice Polska, Československa a Maďarska byla nesporná třeba oproti Rumunsku, Bulharsku. Musíme pamatovat i na to, že když se podepisovaly smlouvy - tehdejší smlouvy s bývalým Sovětským svazem, tak právě tyto státy měly tyto smlouvy lepší. Díky vzájemné koordinaci třeba v otázce bezpečnostních klauzulí. Tady byl přece pokus, ještě sovětský pokus vnutit nám bezpečnostní klauzule, které by svým způsobem omezovaly suverenitu jak Polska, Česka a Maďarska. To je pozitivní zkušenost, nemůžeme ji ignorovat a myslím si, že právě tato zkušenost, kterou máme z této spolupráce by se měla promítat i do budoucna, protože základem účasti třeba Polska na pentagonále potom hexagonále na Vyšehradské skupině na skupině Pobaltských států. Základem a zdůvodněním účasti bylo prolomení blokové představy dvou bloků, blokové politiky v Evropě. Občas se říká, že naše politika, že chceme vytvořit něco, co by bylo alternativou západu. Právě opačně, všechna tato seskupení, ta spolupráce na těch útvarech, myslím si přirozených, nakonec polsko-česko-maďarské spolupráce tady existuje, jako nápad od 14. století jako způsob uspořádání střední Evropy. Právě pro polskou politiku to byl určitý nápad určitý pokus o prolomení té představy blokové podoby Evropy. Té představy Evropy, která poškozovala jak Polské, tak i zájmy našich partnerů. Myslím si, že to, co jsme dosáhli tady třeba v otázce přidružení k Evropě asociačních dohod, co jsme tady dosáhli v oblasti bezpečností politiky a o čem se mluví málo, ale spolupráce v oblasti vojenské jedna z nejlepších spolupráci států. Tu co jsme dosáhli v oblasti kulturního programu, to jsou nezanedbatelné úspěchy a myslím si, že právě toto působí, že na západě se dívají na Polsko, Českou a Slovenskou republiku a na Maďarsko jako na zónu určité stability, a to se promítá bezprostředně do ekonomických možnostní těchto zemí.

Pochopitelně rozdělením Českolovenska na dva státy vznikla situace nová, která tuto spolupráci do značné míry komplikuje. Polsko mělo dobré vztahy jak s federací, tak s oběma republikami, ale myslím si, že rozdělením státu by ta spolupráce měla pokračovat i proto, že Slovensko nezmizelo, je tam, kde bylo a třeba některé problémy, ktekré má dnes Slovenská republika nejsou problémy, které by byly pro ostatní partnery lhostejné. I když dejme tomu je tu spor o Gabčíkovo nebo otázky maďarské menšiny na Slovensku. Jsou to otázky slovensko - maďarské. Myslím si, že není zájmem České republiky stejně jako Polské republiky, abysme se vůbec distancovali od těchto problémů. Tyto problémy ovlivňují politiku v celém regionu a příklady doslova ukazují, jak prostě takové ty nebezpečné body mohou velice rychle se rozšiřovat. A Jugoslávie, Maďarsko není vzdálenou zemí. Je velice příznačné třeba že politická doktrýna považuje Maďarsko za souseda, a myslím si, že velice správně. Domníváme se, že tady vlastně v zájmu dejme tomu určité koordiance postupu třeba vůči konfliku v Gabčíkovu, či otázkám maďarské menšiny na Slovensku polsko-česká spolupráce je možná. To je myslím si, že Slovensko, jak je pro Českou republiku zvláštním sousedem, dokonce se to promítlo i odo organizace ministerstva zahraničí, že máte zvláštní obor pro Slovensko. Myslím si, správně že Slovensko je jeden z těch společných zájmů polsko-českých. To je ovšem věc nová. My nevíme, jak se tady bude chovat Česká republika. Máme ovšem jiné společné zájmy a to je především náš vztah k Německu.

Tady v době federace byla výborná spolupráce polsko-českoslovenksá, ta spolupráce byla veliceh hluboká. Konzultace v oblasti právní, v oblasti společných kroků byla něčím přirozeným. Myslím si, že dnes to vidíme ještě markantněji, a to když se díváme třeba na otázku azylantů, tady je ten moment, který bez polsko-české spolupráce, bez spolupráce se slováky, maďary s rakušany a se Slovinskem, ten problém řešit nejde. Myslím si, že pro nás, pro Poláky německá otázka byla velice citlivá, pro Českou republiku také. My jsme dokonce dělali během dvou let společné, polsko-československo--německé vědecké semináře na kulturním středisku. Myslím si že ta oblsat působení zahraniční politiky je tou oblastí, v které polsko-česká spolupráce je nutná.

Další otázka je otázka východní politiky. Mám tady dojem, že v České republice tím, že se územně posunula na západad, že se tento faktor politky podceňuje. Třeba když my Poláci vyslovíme jen název Ukrajina, tak u českých politiků vzniká taková reakce, že prostě nějaké problémy, které jsou ryze polské, tady nastolujeme jako problémy společné. Pochopitelně pro Polsko - to už říkal Havlíček že Ukrajina je polsko-ruský problém - ale v době havlíčkově přece to vypadlo jinak. Dnes už Ukrajina je stát, která má vlastní jaderné zbraně je to vlastně po rozpadu komunismu v Evropě, je to suvérénní stát. Je tak velký jako Francie. Myslím si, že jako faktor evropský, středoevropský je nezanedbatelný. Takže pochopitelně polsko-ukrajinské problémy jsou jiné - je tady určitá historická zátěž, vzájemných konfliktů, tak přece v určitém globálním pohledu právě vznik Ukrajiny, Bělorusko, Rusko, atd. nejsou problémy, které by mohla česká politika ignorovat. Myslím si, že to je velice důležité. Možná, že tady má polsko skutečně trošku jinou pozici. Pan Skubiševski říká vždycky, že my jsme atraktivní partneři pro západní politiku pokud máme nějakou představu o východní politice. To pochopitelně tady bezprostřední zájmy České republiky jsou trochu vedle, ale přece dnes těžko si představíme, že můžeme tu politiku, řekl bych atomizovat. Já se domnívám, že dokonce jeden z faktorů té pravé dekomunizace je v atomizaci, které jsme byli vydáni dlouhá léta. A tady se dostáváme přímo k otázkám polsko-českým. Jeden z úkolů, který bohužel nemůžeme překonat během posledních let, že ta spolupráce ještě není na takové úrovni, na které bychom si to přáli. Třeba naše hospodářská spolupráce je velice primitivní. Když se podíváte co vzájemně vyvážíme já se omlouvám, řeknu to rovnou, jsme jako země třetího světa. To jsou suroviny, tam nejsou žádné kvalitní výrobky. To prostě mezi státy, které aspirují na vysoké místo v Evropě, to svým způsobem ukazuje jak jsme na to nepřipraveni. Další problém, který bych tady zdůraznil, je že jsme získali po druhé světové válce dlouhou hranici a tato hranice dneska nás rozděluje. My máme míň hraničních přechodů než v letech 1945 - 1948. To je paradox, že v té době těsně poválečné - v Československu byla ještě demokratická vláda, u nás už komunistická, byl tu konflikt o těšínsko, celá řada problémů - tyto přechody fungovaly. Domnívám se že otázka hraniční spolupráce, otázka regionální spolupráce, to je otázka, která zvlášť pro poslance by byla praktická.

Chtěl bych se ještě vyslovit k poslednímu problému, k otázce Poláků v České republice, protože právě tady občané České republiky, kteří jsou polské národnosti vznášejí prosbu k poslancům. Domnívají se totiž, že v zájmu této menšiny by bylo, kdyby některé problémy se řešily způsobem, že právě váš výbor by se sešel s polským výborem a třeba i za účasti příslušníků těchto menšin. Je tu taková disproporce, více Poláků žije žije v ČR asi na 100 000 a Čechů v Polsku je vlastně málo. Jsou to vlastně 3 vesnice, ale dodnes si udržely svou národnostní identitu. V počtech je to výrazná disproporce.

Proč si myslím, že tato schůzka by byla důležitá? Protože v České ústavě, která myslím si byla trošičku dělaná v tlaku, takové těsné otázky národnostních menšin, vůbec otázky občan versus stát, jsou o něco níž než v evropských zvycích. Evropský zvyk je takový, že občanská práva jsou zakotvena přímo v ústavě, zatímco Česká ústava to dělá tak, že odkazuje na Listinu základních lidských práv a svobod. To pochopitelně řešení je, ale většina ústav evropských má tato práva zakotvena přímo v ústavě. My se domníváme, že je to určitý nedostatek Ústavy České republiky.

Potom provádění všech zákonů - mělo by mít odvolání přímo na ústavy. Já vím, že je to názor diskutabilní, ale já tu tlumočím svým způsobem právě názor polské menšiny. Já se domnívám, že polská menšina není problém pro Českou republiku, ani není problémem polsko-česko bilaterálním. Je to menšina dobře organizována, dnes je to vlastně jediná menšina autoformní, protože německá je rozptýlená, Slováci jako menšina, to je problém nový, romové jsou zase zvláštním problémem. Já si myslím, že právě tady možná, kdyby se uskutečnila schůzka na parlamentní úrovni, protože na vládní úrovni, to je trošičku věc, která by byla možná nežádoucí. Ale právě na parlamentní úrovni, když se o tom můžeme bavit, diskutovat, bylo by to žádoucí.

A nakonec, jestli dovolíte, chtěl bych tady připomenou a poprosit pana předsedu, že to, co jsme už tak předběžně sjednávali, domnívám se, že by bylo velice dobré, aby se váš zahraničních výbor sešel s naším. A myslím si, že kdybyste pozvali právě pana Jeremka a jeho kolegy ze zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Polska, že toto pozvání bychom velice uvítali a já bych byl velice rád, kdyby se taková schůzka mohla vykonat.

Hned po listopadu tyto schůzky byly. Ony byly trošičku neformální, tehdejší poslanci se znali jako kamarádi. Dokonce tento neformální řád způsobil že výsledky se nakonec nedostavili. Ale myslím, si, že teď nějaká spolupráce obou parlamentů by byla velice žádoucí a jestli mohu o to proprosit, tak bych vás o to poprosil. Chtěl bych ještě panu předsedovi předat takový malý dárek. Je to naše ústava, je v angličtině. Tím bych asi skončil, ještě jednou vám děkuji."

Předseda zahraničního výboru Jiří Payne poděkoval panu velvyslanci a přerušil jednání na 10minutovou přestávku.

3.

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu Smlouva mezi Českou republikou a Maďarskou republikou o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku, podepsaná v Praze dne 14. ledna 1993 /tisk 152/

Za předkladatele, tj. ministerstvo financí ČR, vystoupil Ing. Grammetbauer, ředitel odboru daní MF ČR. Zdůraznil, že tato smlouva splňuje všechny atributy standardní smlouvy. Nahrazuje smlouvu mezi bývalými státy RVHP. Právo státu na zdanění zpřesňuje zakládání společných podniků.

Zpravodajskou zprávu přednesl posl. O. Vychodil. Ocenil skutečnost, že právě Maďarská republika patří mezi ty státy, se kterými bylo nutno tento druh smlouvy podepsat.

V rozpravě posl. O. Vychodil vyzval zástupce ministerstva financí, aby seznámil členy výboru s přehledem států, se kterými má Česká republika smlouvy o zamezení dvojího zdanění podepsané a zejména, aby seznámil členy zahraničního výboru o stavu sjednávání nových smluv o zamezení dvojího zdanění. Ing. Grammetbauer uvedl, že smlouva s Polskou republikou je projednána, vyžaduje formální změny, tj. upravit text smlouvy v tom smyslu, že je sjednána mezi Polskou republikou a Českou republikou. S USA již proběhly 2 kola jednání, 3. kolo proběhne v dubnu t.r. Mezi smlouvy, které nebyly sjednány a jsou důležité, je smlouva s Egyptem a Izraelem. Uričtý legislativní problém vzniká u smluv, které byly v roce 1992 tj. v době existence ČSFR, podepsány, ale nebyly ratifikovány. Problémem je právě v této době, kdy již ČSFR neexistuje, výměna ratifikačních listin. U smlouvy s Maltou musí dojít k formálním změnám, což lze provést diplomatickou cestou. U sjednávání smluv s Malajsií, Thajskem, Indonésii jednání proběhla, tyto smlouvy budou moci být v nejbližší době podepsápny. Jednání probíhá u sjednávání smluv s balkánskými státy. S Jugoslávií jako s celkem existuje též smlouva o zamezení dvojího zdanění. Bylo by předčasné do tohoto aktu sahat, mohlo by se stát, že by mohla zůstat určitá část bývalé Jugosávie bez smluvního vztahu k České republice. Určitý problém zůstává tam, kde smlouvy byly uzavřeny za minulých tzv. malých vztahů, tj. kdy téměř neexistoval pohyb fyzických osob mezi oběma státy /např. s Finskou republikou/.

Pro další vyklad požádal Ing. Grammetbauer zahraniční výbor, aby jednání výboru bylo prohlášeno za neveřejné. Zahraniční výbor tomuto požadavku vyhověl /8:0; 2 poslanci se zdrželi hlasování/.

Ing. Grammetbauer se po té vyjádřil zejména k projednávání smlouvy s Ruskou federací. Velvyslanec Ruské federace v Praze tlumočil přání současné vlády uzavřít co nejdříve smlouvu s Českou republikou o zamezení dvojího zdanění. Česká republika se oficiálně nebrání, ale je ministerstvo financí ČR uzavření nové smlouvy o zamezení dvojího zdanění nedoporučuje. Důvodem je především skutečnost, že při sjednání nové smlouvy o zamezení dvojího zdanění s Ruskou federací by došlo k vypovězení původní smlouvy s bývalým SSSR a tak by vlastně vznikl bezesmluvní vztah s ostatními státy bývalého Sovětského svazu. Jednání lze iniciovat, až budeme znát názor ostátních států bývalého SSSR. Klíčové datum je 30. 6. 1993. Když do této doby nedojde k vypovězení smlouvy, bude platit tato smlouva nadále a zde zejména platí, že jsou lepší špatné smluvní vztahy než smluvní vztahy žádné.

V závěru rozpravy bylo přijato na návrh posl. O. Vychodila usnesení č. 27 /10:0/.

4.

Informace o jednání stále delegace Poslanecké sněmovny s představiteli Evropského Parlamentu a Evropských společenství

Předseda výboru posl. J. Payne informoval o jednání stálé delegace Poslanecké sněmovny vedenou posl. J. Paynem s delegací Evropského parlamentu pro vztahy s Českou republikou a Slovenskou republikou vedenou poslankyní Evropského parlamentu Ludvinou Darcia Arias /viz příloha/.

5.

Návrh řešení některých aktuálních problémů spojených s migrací v rámci České republiky - usnesení Poslanecké sněmovny č. 28

Informaci podal posl. J. Ježek. Zdůraznil, že usnesení Poslanecké sněmovny č. 28 je důležité z hlediska přijetí České republiky do Rady Evropy i v procesu jednání o asociační dohodě České republiky s Evropskými společenstvími.

Po krátké rozpravě bylo přijato usnesení č. 34 /8:0/.

6.

Problematika euroregionů

V úvodu vystoupil posl. J. Ježek. Konstatoval, že termín euroregion se u nás stal termínem pro regionální spolupráci překračující státní hranice. Používá se v Evropě pouze na hranicích německo-holandských, německo-belgických, jinde nic takového není. Těchto sdružení je v Evropě celá řada, Rada Evropy vydala v roce 1991 velkolepý seznam. Tato sdružení jsou dvojího typu. Velice se od všech odlišují sdružení na hranicích s Německem, vzhledem k tomu, že právnickou osobou jsou v Německu okresy nebo kraje. Všude jinde je tomu jinak. Pro nás je velmi důležité seskupení Alpy-Adria, kde je vedle bavorských a rakouských regionů je i Slovinsko. Bylo by velice dobřé, kdyby se členem tohoto sdružení mohly stát jižní Čechy. Jižní Morava tam není, ale je tam členem řada maďarských žup. Co se týče euroregionů na hranicích s Německem, v prosinci 1990 zřejmě z iniciativy sudetských Němců se začal formovat euroregion Egrensis. Nastala zde řada zaležitostí, které jsou však nepřijatelná. Sudetští Němci prostřednictvím tohoto seskupení chtěli dosáhnout určitých výhod. Toto se řešilo již v minulém volebním období jak v ČNR, tak na příslušných ministerstvech. Byl navržen zákon, který ovšem neprošel vládou. Euroregion Nisa byl formován z úrovně obcí. Tam došlo k celé řadě konfliktů. Problém byl vždy v tom, jak zřídit subjekt regionální splupráce na naší straně, když žádný regionální subjekt nemáme. To znamená, že vznikaly dvěma způsoby seskupení obcí; na Chebsku z iniciativy přednostů obecních úřadů, na Liberecku ze zdola. Na Liberecku byly spory o to, která obec do tohoto euroregionu patří a která ne. V euroregionu Nisa toto chápali zároveň jako vytvoření Libereckého kraje. Postupně se ovšem začalo po té, co příšla nová vláda, situace kontrolovat. Vláda vydala některá nařízení. Všechny tyto potíže vyvrcholily resp. vedly k tomu, že byla přijata dvě usnesení, jednak usnesení výboru pro územní správu a národnosti a také usnesení zahraničního výboru. Za prvé se zahraniční výbor připojil k usnesení výboru pro územní správu a národnosti, pak jsme doporučili předsedovi vládního výboru pro mezinárodní vztahy tj. panu Pithartovi, aby byla neprodleně od všech přednostů okresních úřadů vyžádána informace o existujících aktivitách pokud jde o meziregionální příhraniční spolupráci i o zahraničních partnerských vztazích regionů krajů, okresů a pod.. Neboť vznikla i seskupení okresů čili přednostů okresních úřadů pro různé druhy spolupráce s různými partnery v zahraničí. Opět to mělo podporu ministerstva hospodářství, které vytvářelo regiony, které chtělo za každou cenu prosadit. Dále jsme žádali, aby souhrná informace o výše uvedených aktivitách včetně zprávy o stavu plnění memorand podepsaných předsedou vlády o spolupráci s Dolním Rakouskem, Horním Rakouskem atd. byla co nejdříve předložena zahraničnímu výboru ČNR. Dále jsme doporučovali předsedovi vlády, aby zejména do té doby, než budou zákonem zřízeny regionální samosprávné orgány a než budou zřízeny přesné kompetence při všech jednáních o zahraniční spolupráci s představiteli regionálních orgánů sousedních popř. jiných států byly přítomni zástupci vládního výboru pro mezinárodní vztahy nebo zainteresovaných ministerstev. Toto usnesení nebylo vůbec plněno a pokoušel se o plnění tohoto usnesení na podzim p. Ing. A. Buchta z MZV. Rok se nedělo nic. Usnesení výboru pro územní správu národnosti, kde jsme chtěli, aby se respektovaly zákony a ústavu a hlavně aby se případně novelizovaly zákony o obcích a okresních úřadech tak, aby bylo možno tuto spolupráci legalizovat. Novela zákona o obcích a okresních úřadech byla špatná. Vzhledem k tomu, že jsem byl zvolen do rady euroregionu Nisa, mám všechny doklady, a zde jsem se snažil situaci dostat tam, kde by měla být. Praxe ukazuje, jak je nutné, aby příslušné dohody, které se podepisují mezi subjekty na obou stranách hranic, byly co nejkvalitnější a aby tam byl zájem České republiky fomrulován způsobem, kterým je zapotřebí, odpovídal naším zákonům, naším normám i zahraničně politickým zájmům. Další konkrétní zkušenosti mám ze zakládání euroregionu Šumava, kde se rok hádali, kde Šumava začíná a končí, dohadovali se, kdo bude partnerem pro německou stranu. 2. března 1993 konečně se v Prachaticích usnesli, jak to dají dohoromady, 4. března 1993 jsem byl v Freiungu na přípraveném jednání, kde se dohadovalo znění dohody, která se v rámci euroregionu Šumava podepíše, zde jsme se snažili udělat co nejlépúe . Ale mezitím byla nepřijatelná dohoda podepsána v Chebu, např. je tam sebeurčovací právo, dohoda je jenom německy. Není jasné, kdo dal souhlas české vlády. V průběhu jednání s německou stranou se tato situace vyjasnila, ale je nutné věnovat dohodě o euroregionu Šumava pozornost, aby byla vzorem pro všechna ostatní sdružení, která by své dohody měla přepracovat v souladu s touto dohodou. Dále je důležité vědět, že existuje program INTERREG na podporu mezinárodní reginální spolupráce při státních hranicích. Jsou to veliké peníze, a prakticky se to týká území po všech stranách vnitřních hranic vnější hranice ES. V Německu si to uvědomili. Jím jde o získání finančních prostředků. Na naší straně máme nedokonalou legislativu, není vyřešena spoluupráce obcí, není řešena otázka dohledu. Nyní začně fungovat projekt INTEREG II, o tom se bude také jednat v Řecku v Kastorii a proto je zájem ze strany Saska i Bavorska, aby všech těchto pět euroregionů fungovalo formálně. Snažil jsem se, minimálně půl roku, aby se reprezentati všech těchto euroregionů sešli a navzájem se dohodli jak se toto bude dělat. Ukázalo se, že není instituce, která by to byla ochotna nějakým způsobem zorganizovat. Nyní došlo k určitému pokroku, na jednání vlády se projednávala kontrolní zpráva o výsledcích koordinačních studiích se Saskem, Rakouskem a Polskem. Vláda konstatovala, že předložená zpráva neobsahuje dostatek informací pro zhodnocení výsledků. Vytváření euroregionů má oficiální podporu vlády, ale zároveň vláda neudělá co by měla, aby věc probíhala, jak má.

Po krátké rozpravě, ve které členové výboru vyjádřili shodné názory s názorem posl. J. Ježka bylo přijato usnesení č. 33 /7:0; 1 poslanec se zdržel hlasování/.

7.

Zahraniční cesty

Byly projednány následující zahraniční cesty:

- cesta poslanců do Švýcarska - bylo přijato usnesení č. 28 /9:0/

- cesta delegace zahraničního výboru do Slovinska - usnesení č. 29 /9:0/

- cesta poslance do Řecka - usneseni č. 30 /9:0/

- cesta poslanců do Belgie - usnesení č. 31 /9:0/

- cesta poslanců do Maďarska - usnesení č. 32 /9:0/

8.

Sdělení předsedy

Předseda zahraničního výboru posl. J. Payne informoval o

- setkání členů zahraničního výboru s panem prezidentem, které se uskuteční 30. března 1993 v 17.00 hod.

- přijetí čs. velvyslance na Ukrajině p. Pavla Máši předsedou Poslanecké sněmovny ve čtvrtek 18. 3. v 9.00 hod.

- přijetí náměstka ministra zahraničních věcí Francie p. Kijemana 19. 3. v 9.30 hod. předsedou zahraničního výboru

Schůze skončila v 18.00 hod.

čtvrtek 18. března

10.

Společné zasedání s výborem branným a bezpečnostním

Informace vlády Čeké republiky o stavu jednání s vládou SRN ve věci vysídlení přistěhovalců z území SRN - usnesení Poslanecké sněmovny č. 33

V úvodu promluvil ministr zahraničních věcí J. Zieleniec. Konstatoval, že problém ilegální migrace do SRN má dlouhou historii. Souvisí s neobyčelně liberárními azylovými zákony, které Německo má a které jsou důsledkem vlastně pokusu Německa se vyrovnat z vlasní historií, odškodnit symbolicky politické uprchlíky z jiných států, potom co političtí uprchíci z Německa za 2. světové války a před ní byli přijímani jinými státy. Toto je důvod velmi liberárního německého zákonodárství v oblasti ilegální migrace. Postupně tato zákonná úprava v Německu otevřela do široka dveře pro emigraci ekonomickou a ta je dvojího druhu. 1. severojižní /ze zemí 3. světa do vyspělých zemí severu zejména SRN/ a 2. východozápadní /z bývalých komunistických zemí SVE/. Ta situace vedla k napětí v SRN, k obrovskému nárůstu žadatelů o azyl a začátkem prosince 1992 se všechny německé strany dohodly na zásadách změn azylového zákona. Dle této politické dohody má být německá ústava doplněna o článek 16 a/, který určuje, komu azyl nenáleží a zde je to ustanovení, kde se definuji tzv. bezpečné třetí státy a říká se zde, že přijede-li uprchlík z bezpečné třetí země, to jsou země, sousedící se Spolkovou republikou Německo a mají demokratické zřízení, které plně zachovává lidská práva; jde v zásadě o 4 státy /Polsko, ČR, Rakousko a Švýcarsko/, tj. země, které nejsou členy ES, jsou na hranicích s SRN. Je-li uprchlík skutečně politicky v nouzi, tak ta nouze se měla projevit tím, že požádal o azyl v těchto zemích, jestliže z těch zemí přicestoval do SRN, znamená to podle tohoto výkladu, že se již nejedná o politického uprchlíka, nýbrž o uprchlíka ekonomického. Podle této navrhované úpravy budou tyto osoby odesílány právě do této bezpečné země, z které do SRN přijel. Prakticky to znamená, že protože SRN je obklopena bezpečnými zěměmi celá, o azyl v Německu může požádat uprchlík pouze, když tam přiletí letadlem nebo přijede lodí, která nezastaví v jiném přístavu. Diskuse v Německu směřuje k tomu, že vlasně vracení emigrantů do sousedních zemí se považuje za nástroj jak přinutit sousední země k tomu, aby zvýšily ostrahu svých východních hranic a tedy, aby se posunula ta bariéra, přes kterou musí se dotyční emigranti dostat do SRN. Je snaha vytvořit jakýsi nárazník pro zachycení očekávané migrační vlny. Prakticky přijetí této novely se projeví zejména v přísně střeženou východní hranici SRN odmítáním provádění azylového řízení s těmi žadateli, kteří přicetovali do SRN buď ze států ES na tom se dohodly v rámci ES nebo z těch třetích bezpečných států. To může vytvořit situaci, že se z naší země nebo také z PR nebo také Rakouska i ze Švýcarska vytvoří něco na způsob migrační pasti. Ti lidé se budou přesouvat z východu na západ a protože německá hranice bude jak fyzicky tak právně méně průchodná dojde ke kumulaci ilegální migrace v těchto zemích. Další problém, který souvisí s diskusí v SRN je co s těmito téměř půl miliony ilegálních migrantů, cizinců, kteří dosud azyl nedostali, a kteří podle nové úpravy tento azyl již nedostanou a jakým způsobem Německo se jich má zbavit. Je samozřejmé, že vedou se v SRN úvahy o tom, že tito lidé by měli být přesunuti opět do těch zemí, přes které oni se dostali do SRN ale ta diskuse není tak jednoznačná jako ve věci těch budoucích příchozích do SRN po změně ústavy. Další zahraničně politickou komponentou je stav úprav, dohod o předávání ilegálních migrantů z jedné země do druhé. My se SRN nemáme podepsanou dohodu o readmisi, protože ji podmiňujeme účinným sysstémem dohod nebo dohodou mezi celou skupinou států tak, aby se otevřela ta cesta zpátky ze západu na východ. Není možné podepsat přímou dohodu a přitom nemít jistotu, že ti lidé se dostanou do země odkud pocházejí. Nebudou se tedy kumulovat na našem území. Polsko je v trochu jiné situaci, protože bylo samo zdrojem mnoha těchto ilegálních migrantů, tak když podepisovalo smlouvu o bezvízovém styku se SRN, tak Německo si dalo jako podmínku podepsání této smolouvy s Polskem, podepsání dohody o readmisi. Na druhé straně soustava dohod, kterou jsme podepsali se SR obsahuje dohodu o readmisi. To znamená dohodu, že SR převezme ilegální migranty, kteří se dostanou na naše území ze SR, nebude-li jim zde udělen politický azyl. S tím souvísí problém uspořádání režimu na společné hranici se SR protože, aby tento typ dohody mohl fungovat, tak musí být hraniční přechod, na kterém dochází k těmto kontaktům příslušných služeb obou zemí. To je důvod, proč nyní jednáme intenzivně se SR o tom, abychom uzavřeli dohodu o hraničních přechodech, která je implicintním důsledkem mnoha dohod, které jsem se SR podepsali. Není to v rozporu se žádnou z dohod, kterou jsem podepsali, není to snaha některou dohodu přehodnotit, změnit nebo vypovědět, naopak je to snaha je doplnit v duchu těch dohod, které jsme podepsali, protože je-li v nějakých dohodách stanoveno, že bude prováděno vydávání cizinců, nebo že zaběhlý dobytek se bude vracet, logicky musí existovat místa, kde se tyto přeshraniční problémy řeší. Hraniční přechody jako takové jsou zmíněny také v dohodách se SR, takže je logické že tento typ dohody by měl být uzavřen.

Dále vystoupil ministr vnitra Jan Ruml. Konstatoval, že problematika migrace, která svou vahou dopadá na tento geopolitický proces zaznamenala při svém řešení 3 významné události. 2 události mají mezinárodní kntext: jedno forum bylo setkání ministrů evropských zemí v Budapešti, druhé forum pak bylo zúžené setkání 6 ministrů vnitra zde v Praze, které proběhlo v úterý tj. 17. 3. 1993. Třetí údalostí je událost vnitropolitická, je to materiál, kterým schválila vláda opatření k realizaci zásad migrační politiky vlády ČR pro r. 1993. Vláda ji schválila s příslušným usnesením, kde jsou již naprosto konkrétní kroky, které je třeba v této problamtice učinit. Vztahů mezi ČR a SRN v otázce migrace se týkají všechny tyto 3 aktivity. V Budapešti především byl položen důraz na princip mnohostranosti, tj. vyjádření takového postoje, že problém migrace nemůže být problémem jedné země, že se stal problémem celoevropským a musí se na celoevropské úrovni řešit. Pražské setkání potom dospělo k závěrečnému komuniké, kde se objevují byť opatrně formulované některé konkrétnější požadavky 6 států střední Evropy, konkrétnější postoje k řešení migrační problematiky a již se tam projevuje určitý postoj států tohoto regionu středoevropského k novým azylovým procedůrám, které čekají Německo. Především ze závěrečného komuniké vyplývá, že se účastnické státy dohodly na tom, že nebudou přebírat odpovědnost za cizince, kteří vstoupili do azylové procedury před přijetím změny azylového záklona v SRN tzn. že nebudeme přebírat odpovědnost za stáré případy, tj. těch 450 tis. uprchlíků, kteří jsou na území SRN a zřejmě alespoň část z nich musí opustit SRN v souvislosti se změnou azylového zákona. Dráhá záležitost, která se týká vztahů států střední Evropy k Německu, je bod 2 tohoto komuniké, kde stojí, že účastnické státy zváží možnost návratu cizinců do zemí původu přes vlastní území pouze za přesně stanovených podmínek, které odpovídají základním humanitárním principům včetně podmínky, že dožadující stát, tzn. SRN, zajistí smluvními proudy přebírání těchto osob v zemích jejich původu. Co se týče opatření zásad k realizaci migrační politiky, tam se již objevují řešení v celé struktuře problematiky od přípravy readmisních smluv až po legislativní změny našich azylových procedur a až po novou koncepci vízové politiky. Ministr zahr. věcí J. Zieleniec na pražské konferenci řekl, že nemůžeme podepsat smlouvu s Německem, když ji nebudeme schopni plnit. Dále se vyjádřil k tomu, za jakých podmínek jsme schopni tuto bilaterární smlouvu s Němckem plnit a podepsat. Především musíme uzavřít bilaterární readmisní smlouvy se státy, které leží na východ od Německa. I zde se projevuje princip multilaterity, jde o síť smluv. V současné době ČR má takovou smlouvu s Rakouskem a SR, která má 3 standartní momenty tzn. přebírání vlastních státních příslušníků, zajištění průvozu, umožnění převzetí osob ze třetích států, které ilegálně překročili státní hranici. Problematická je realizace smlouvy se SR, pokud není státní hranice. Již zde v Praze jsme si vyměnili návrhy těchto standartizovaných bilaterárních readmisních smluv s Polskem, Maďarskem a se Slovinskem a očekává se, že v brzké době se sejdou expertní skupiny a ve velmi krátké době lze s těmito státy takovou readmisní dohodu podepsat. Dále bychom takovou smlouvu měli podepsat s Bulharskem a s Rumunskem a nakonec se zeměmi bývalého Sovětského svazu, především s Ukrajinou a Běloruskem. Další nutnou podmínkou pro to, abychom mohli podepsat smlouvu s Německem je vznik hraničních přechodů a vznik fyzické hranice mezi ČR a SR. Dalším okruhem otázek, který musíme vyřešit, abychom mohli podepsat smlouvu s Německem, je změna azylových procedůr. Jeden bod konferencev Praze hovoří o tom, že ministřei vnitra se zasadí o harmonizaci azylových procedůr. Usnesení vlády o opatřeních k realizaci zásad azylové politiky o tom hovoří ve svém posledním bodě, kde je, že ministr vnitra předloží ve spolupráci s jinými ministry návrh legislativních opatření k zabezpečení uprchlíků na území České republiky. My se musíme snažit o to, aby zákon o uprchlících, o udělování azylu obsahoval takové instituty, které azylové řízení zrychlují, zjednodušují, aby nebyla dlouhá doba mezi okamžikem, kdy člověk požádá o azyl a mezi okamžikem, kdy toto azylové řízení skončí. Velmi intenzivně na změně azylového zákona pracujeme ve spolupráci s aktivní skupinou poslanců, s kterými jsme se dohodli, že poslanci nepředloží návrh nového azylového zákona jako vlastní iniciativu, ale vytvoří společně s odborníky z MV společnou komisi, která vypracuje zásady takové novely, ve velmi krátké době. Dále potřebujeme novelizovat trestní zákon a rozšířit skutkovou podstatu trestného činu organizovaní nelegálního přechodu hranice. Do 30. 3. 1993 je usnesením vlády povinen ministr spravedlnosti předložit takovou novelu trestního zákona. Dále je nutno vyřešit, aby mohlo být jednáno se SRN, novou koncepci vízové politiky ČR. Zde vláda uložila ministru vnitra ve spolupráci s ministrem zahr. věcí předložit takovou koncepci do 30. 4. Neznamená to automaticky zavádění vízové povinnosti, zde je mezi bezvízovou a vízovou povinností celá řada možností, jak lze zpřísňovat podmínky pro vstup cizinců ze 3 zemí, bránit se tak nežádoucí migraci. Potom nastupuje 2. etapa prací, která již tak bezprostředně nesouvísí přímo se změnou azylového zákona v Německu, která vyplývá z usnesení vlády k opatření vlády k realizaci zásad migrační politiky což je vytvoření migračního odboru MV zapojení se do mezinárodní informační sítě, zajišťování určitých objektů pro cizince před jejich vyhoštěním a dále předložení návrhu nejen na legislativní ale i ekonomické a organizační zabezpečení pobytu uprchlíků tzn. i o stanovení určitých kvót, které musí stanovit vláda tzn. množství lidí, které je schopna vůbec vstřebat ČR v rámci azylového řízení. Co se týče samotného jednání s Německem, již jsem informoval sněmovnu, že jsem 22. ledna mluvil s ministrem Seitersem o celé té problematice, vysvětlil jsem mu v podstatě vše, mluvili jsme o určitých možnostech spolupráce mezi SRN a ČR a právě o principu mnohostranosti. Právě nyní probíhají další jednání v Německu o tom jak činit další kroky vzájemných vztahů s Německem v této problematice.

Po krátké rozpravě, ve které vystoupili posl. J. Kryčer, M. Čapek, K. Lojdová, M. Lobkowicz, I. Janů, J. Vyvadil, byla společná schůze ukončena. V průběhu dalšího jednání zahraničního výboru bylo přijato usnesení č. 35 /per rollam/.

11.

Diskuse k aktuálním otázkám zahraniční politiky za přítomnosti ministra zahraničních věcí ČR J. Zieleniece

Ministr zahraničních věcí J. Zieleniec se soustředil v úvodu svého vystoupení na informace o svých posledních zahraničních cestách. Nejprve se zaměřil na svoji návštěvu Slovinské republiky. Konstatoval, že Slovinsko je pro nás důležité ze dvou důvodů. Prvním důvodem je pohled do naší historie, druhým důvodem je podobnost vývoje v poslední době, lze tedy Slovinsko zařadit do přirozené oblasti našich téměř sousedských styků. Návštěva ve Slovinsku toto potvrdila a toto chápání je oboustranné. Slovinsko je součáastí bývalé Jugoslavie a je pro nás zemí, z které bychom tomuto konfliktu mohli porozumět trochu lépe a ukázalo se, že diskuse se slovinskými představiteli potvrdily tuto domněnku. Dále uvedl, že delegace konfliktu v bývalé Jugoslavii věnovala velkou část rozhovorů, členové delegace vyslechli velmi zasvěcený výklad náměstka ministra obrany o situaci v Bosně a Herzegovině. Konstatoval, že se dozvěděl spoustu faktů, které když člověk dostává zprostředkovaně, přece jenom nemají takový význam. Návštěva byla velmi přátelská a je zřejmé, že vývoj vzájemných vztahů povede k tomu, že bude uzavřena mezi Českou republikou a Slovinskem řada dohod, zejména v ekonomické oblasti, které napomohou vzájemnému otevření trhů a tento druh dohod povede logicky k politickému sblížení obou zemí. Začátekem května přijede na pozvání pana premiéra V. Klause do České republiky pan premier Drnovščak, chtěli bychom do té doby připravit dohodu o zóně volného obchodu.

Druhá návštěva byla cesta do Bruselu do sídla Evropských společenství, do sídla NATO, ZEU. Už seznam hostitelů ukazuje na smysl této cesty, souvisela s procesem integrace a především k jasné artikulaci našich představ o tom, co to je integrační proces, jak by měl probíhat v budoucnu. Našewmu sdělení bylo porozuměno, shrnutí je následující:

1/ integrace se západní Evropou, s institucemi západní Evropy je naším politickým cílem provořadého významu

2/ procesu integrace rozumíme jako procesu, který je dvousměrný, na jedné straně integrace znamená velmi intenzivní práci doma, kde musíme přizpůsobit naši společnost a naši ekonomiku standartům, které jsou běžné v západní Evropě, tak, aby mohlo dojít k propojení. Ale toto není jediný aspekt tohoto propojení. Také západní Evropa, která teď stojí před novou výzvou, která je způsobena pádem komunismu, musí se vyrovnat také s myšlenkou, že i ona někdy bude žit s námi společně a toto právě pro ni není tak samozřejmé. Značná část složitostí diskusí o těchto integracích je daná ne naší nepřipraveností, ale nepřipraveností Evropy žít s myšlenkou, že patříme k sobě. Nejstota celé Evropy tkví vlastně i v tom, že není jasné, kde vlastně je východní hranice Evropy. Projevuje se to ve všech diskusích, které probíhají nezávisle na nás, které probíhají v západní Evropě, která byla do značné míry výsledkem institucionálním, výsledkem polarity světa v minulých letech. Potom se tato polarita rozpadla. Zmizel komunismus a západní Evropa hledá novou vizi pro svoji existenci. Zdůrazňoval jsem vždy, že nechápeme proces integrace jako proces, který se projevuje klepáním České republiky na evropské dveře každý týden a dožadování se ustnovení nějakých harmongramů přijetí do Evropy atd. Víme, že to závisí na práci, kterou musí vykonat oni a my, že to nemusí být ve stjný okamžik, ale že zaměňovat vlastní práci za klepání na dveře nechceme, nehodláme a to jeden z důvodů, proč se díváme na regionální uskupení Visegradské skupiny tak jak se díváme. Chceme, aby to bylo skutečně regionální seskupení, které se zabývá regionálními problémy a ne společnost pro klepáíní na dveře.

V rozpravě vystoupili posl. O. Vychodil, I. Janů, vymádřili souhlas s myšlenkami pana ministra.

Dále pan ministr J. Zieleniec hovořil o naší jednotce UNPROFOR v bývalé Jugoslavii. Samozřejmě si uvědomujeme, jak je důležitá naše účast v misi UNPROFOR z hlediska postavení našeho státu. Uvedl, že sám o naší účasti často hovoří, dozvídá se, jak je to důležité, jak je to vnimáno; je to skutečnost, která pro naši zahraniční politiku znamená strašně hodně. Znamená to také hodně i pro nás samotné. To co se tam děje způsbouje vlastně pocit bezpmocnosti v celé Evropě, v celém světě a je důležité, aby slova nebyly prázdá, aby to nebylo pouze poučování a aby za každým slovem odsouzení či názoru stál nějaký skutek. To ve světě platí, a já dbám na to, abych nemluvil o tom, za čím nestojí ochota něco udělat. Existence této jednotky umožňuje tento typ integrity. Kromě toho to má i nejrůznější výhody technické, naši vojáci mají možnost spolupracovat s vojáky z jiných států, komunikovat, sladit systémy velení. Je to vinikající zkušenost nejen pro těch 50O vojáků, ale pro celou naši armádu. Je to důležitá prověrka toho, jestli ty miliardy, které vynakládáme na naši armádu, vyústí alespoň v to, že máme připraveno alespoň 500 vojáků. Informaoval dále členy zahraničního výboru, že vede nyní intenzivní jednání s panem ministrem obrany A. Baudyšem o tom, jaké má vlastně armáda možnosti, co můžeme poskytnout v těch či oněch případech. Jestli jenom polní nemocnici nebo nějakou podpůrnou jednotku nebo jestli jsou naše systémy velení už natolik kompaktibilní, že by tam mohla být vyslána případně i bojová jednotka. Samozřejmě to jsou diskuse jen technické, rozhodnutí je politické a suverenní je v tomto parlament. Dojede-li k rozhodnutí v tom smyslu, že tam bude UNPROFOR pokračovat, bude se o tom rozhodovat koncem března, my rozhodně budeme mít zájem na tom, aby se došlo k přeměně jednotky na jednotku České armády. Je to nesmírně silný argument kdykoli a kdekoli.

Posl. J. Payne informoval pana ministra o předběžném plánu zahraničních cest členů zahraničního výboru a delegací Poslanecké sněmovny.

Ministr J. Zieleniec sdělil, že odletá do Ruska příští týden.

Posl. I. Janů se zajímala o názor pana ministra na termín návštěvy prezidenta republiky v Rakousku. Ministr J. Zieleniec odpověděl v tom smyslu, že vláda projednávala informaci o tom, že prazident do Rakouska jede. Vzala to na vědomí. To, že návštěva prezidenta republiky se uskutečnila v termínu, kdy vláda projednávala problém Temelína, se jeví jako pozitivní. Zahtraniční cesty mají význam v tom, že nějakým způsobem řeší problémy, zmírňují napětí. Pan prezident napomohl svojí návštěvou v Rakousku v tomto termínu právě zmírnění napětí. Celkově to situaci zjednodušilo.

12.

Vystoupení velvyslance ČR ve Slovenské republice p. Filipa Šedivého

Velvyslanec České republiky ve Slovesnké republice Filip Šedivý stručně informoval o tom, že se ministertvo zahraničních věcí snaží vytvářet čs. koncepci česko-slovenských vztahů. Základním zájmem České republiky je nenechat Slovensko padnout. Řečeno zcela lapidárně, my jsme existenčně závislí na dobré spolupráci se Slovenskem, máme tam tisíce osobních vazeb, ale vazby ekonomické jsou nenahraditelné. Musíme počítat asi i s dramraticky odlišným vývojem, který může nastat. Spory o cestě, kterou se Slovensko vydá existují, je to vlastně v určitém slova smyslu spor mezi ministerem Kňažkem a premierem Mečiarem. Myslím si, že pro ČR bue podstatně lepší, až bude v provozu ropovod z Ingolstadtu. Velmi problematické je zřízení čs. velvyslanectví na Slovensku. Zatím jediné sídlo je v hotelu Borik.

Posl. J. Payne požádal pana velvyslance o informaci týkající se stanoviska Slovenské republiky k Visegradské spolupráci. Velvyslanec F. Šedivý informoval, že tam je trochu rozdílný pohled na tuto skupinu, my jsem velice pro to, aby se spouprcovalo v rámci tohoto seskupení ale nejsme pro přílišné institucionalizování, slovenský pohled je trochu opačný. Posl. V. Grulich se zajímal o pro řešení situace na hranicích mezi ČR a SR. Čs. velvyslanec F. Šedivý uvedl, že zásadní tezí v této oblasti je to, že by zde občan měl co nejméně pocítit, že žije na hranici nebo že hranici přechází. Je to pásmo, které by se řídilo pravidly malého pohraničního styku. Lidé žijící mimo toto pásmo by používali pas, ale mohli by přecházet i mimo hraniční přechody. Občané třetích států by přecházeli hranici pouze na hraničních přechodech s platnými cestovními doklady /pas popř. i vízum/. Měl by to být takový systém, aby se zabránilo uprchlíkům masově se dostávat na naše území.

Na otázku posl. O. Vychodila jaký směr sleduje sovenská zahraniční politika, čs. velvyslanec F. Šedivý sdělil, že koncepce ještě není definitivně schválena.

Schůze skončila ve 13.00 hod.

úterý 23. /30./ března 1993

Po skončení jednání schůze Poslanecké sněmovny v 18.00 hod. se sešel zahraniční výbor. Projednal zejména návrhy na zahraniční cesty, usnesení č. 37 a 38 bylo scháleno po jednání členů zahraničního výboru s panem prezidentem 30. 3. 1993.

7.

Zahraniční cesty /pokračování/

Předseda zahraničního výboru infomoval

- o doporučení čs. velvyslance v Chorvatské republice p. Ondřeje Havlína rozšířit zahraniční cestu členů zahraničního výboru do Slovinsko republiky o návštěvu Chorvatské republiky včetně návštěvy čs. jednotky působící v rámci mise UNPROFOR. Po krátké rozpravě bylo přijato usnesení č. 36 /10:0/.

- o návrhu na zahraniční cestu posl. Jiřího Karase do Rakouska - bylo přijato usnesení č. 37 /8:0/

- o návrhu na zahraniční cesty členů stálé delegace na akce Parlamentního shromáždění Rady Evropy v měsíci dubnu - bylo schváleno usnesení č. 38 /8:0/.

Schůze skončila v 19.00 hod.

Zapsala: ing. Stanislava Mikšová

 

Josef Ježek, v. r.

Jiří Payne, v. r.

ověřovatel výboru

předseda výboru

 



Přihlásit/registrovat se do ISP