Také nejvěrnější přítel císaře Rudolfa, vévoda Brunšvický, radil mu, aby stavům i králi Matyášovi povolil a hleděl raději při resignaci získati podmínky pokud možno příznivé. Vévoda Brunšvický pěkně o tom píše v listech z 29. a 30. března. Když prý se marně namáhal, aby zastavil postup krále Matyáše, vynasnažil se aspoň o to, aby král zachoval přátelské formy k císaři. Aspoň prý tolik dosáhl, že král nic násilného nepodnikne a že oba bratří se v Praze navzájem přátelsky uvítali. Nevidí jiného prostředku, než aby císař učinil dobrovolně a s důstojností, k čemu by jinak byl donucen; proto také císaři radil, aby vyhověl přání stavů po rozepsání jenerálního sněmu. Protože vidí, že stavové jsou pevně odhodláni korunovati krále Matyáše a provésti nápravu vlády, snaží se příměti císaře, aby sám po příkladu předku navrhl, aby Matyáš byl korunován, a chce, aby se oba bratří srovnali; také si dává práci, aby byli odstraněni z okolí císařova a potrestáni strůjcové nepokojů a vojsko pasovské aby bylo rozpuštěno. Král mu nečiní tolik starostí jako Čechové; v Čechách prý směřuje vše k povstání a vévoda se bojí, aby se odtud duch vzpoury nerozšířil po celém Německu. Neví, jakým způsobem Čechy utišiti, nejsou prý rozumným radám přístupni. [Viz list vévody Brunšvického arciknížatům Maxmiliánovi a Ferdinandovi z 29, března pod č. 556 a kurfirstovi Saskému z 30. března pod č. 562.]
Jak viděti, byli nejvyšší úředníci, Zúňiga i vévoda Brunšvický stejného náhledu, že odpor císařův by byl marný. Nahlédl to i císař a dovolil, čemu už nemohl zabrániti. Tištěné patenty, kterými se svolává jenerální sněm byly již 28. března hotovy. Stavové by je byli rozeslali i bez jeho svolení. V patentech dává císař Rudolf na vědomí, že na žádost všech tří stavů českých svolává jenerální sněm na pondělí po neděli guasimodo geniti (t. j. na 11. duben) a vyslovuje naději, že se všichni povolaní sejdou a že k jeho osobě, jakožto Římskému císaři a Českému králi, zachovají povinnou šetrnost a respekt.[Viz. č. 532] Stavové hned učinili potřebné kroky, aby zprávy o tom rychle se dostaly všem, jichž se týkaly.
Zajímavo je, jak svolání jenerálního sněmu posuzoval vyslanec toskánský Medici a co v něm viděl. Píše 28. března svému velkovévodovi, že stavové chtějí míti na sněmu také zástupce Slezanů a Lužičanů, že dále jdou vstříc povstání, že žádali krále Matyáše, aby poslal také pro Žerotína, který prý mnoho neposlouží náboženství a dynastii, maje oddané přátele v palatinovi království Uherského, v markrabí Braniborském a hraběti Turnovi a mnoho přízně v Rakousích. Podle Mediciho jde prý o upevnění konfederace mezi Uhry, Rakousy, Moravou a Čechy v dohodě s knížaty protestantskými podle plánu Hippolita a Collibus, o němž jsme již výše slyšeli. [Srovn, depeši Mediciho z 28, března pod č. 544,] Medici měl stále styky s českými stavy a tento jeho úsudek ukazuje směr tužeb českých stavů, které na jenerálním sněmu zemí koruny České mohly míti následky nedozírné.
Jenerálnímu sněmu je věnován další svazek této publikace, zde je nutno ještě zmíniti se o událostech, které poslední chvíli před jeho svoláním ještě zhoršily poměr mezi císařem Rudolfem a českými stavy a všeobecné napětí ještě stupňovaly. Šlo jednak o zatčení císařských tajných radů, jednak o zacházení s císařem na hradě Pražském. Podrobnostem, jakým způsobem došlo k zatčení říšského dvorského rady Hanuše Ruprechta Hegenmüllera, císařského tajného rady Ondřeje Hannewalda a říšského pfenigmistra Matouše Welsera dne 30. března ráno, které bylo provedeno osobním zakročením hraběte Turna, nemůžeme se zde věnovati. Také není možno zde obšírněji vykládati, že stavové svými strážemi na hradě Pražském omezovali osobní svobodu císařovu, že došlo dokonce i k pověstnému namíření stavovského mušketýra na císaře a k zatčení služebníků císařových, kteří prý pomocí čar strojili úklady králi. Ani o sporu, který pro urážky císařovi způsobené vznikl mezi vévodou Brunšvickým, horlivým zastancem císařovy autority, s jedné a českými stavy a králem Matyášem s druhé strany a který se protáhl až do doby jenerálního sněmu, nelze se zde šířiti. Upozorňuji jen, že prameny zde vydané obsahují mnoho nových zajímavých dokladů k těmto záhadným událostem, a pokusím se jen stručně je poněkud objasniti a vystihnouti jejich význam.
Zatčením císařských říšských úředníků, nechť byli v podezření účastenství pasovského vpádu čili nic, dopustili se stavové těžké urážky císaře Rudolfa jakožto hlavy říše Římskoněmecké, kdežto dosud se ho dotýkali jen jako krále Českého. Také omezením osobní svobody sáhli na majestát císařský a nejen český královský. To byla taková rána do tváře, že po ní bylo jakékoli smíření císařovo se stavy vyloučeno, a krok zpět po těchto činech byl nemožný. Komu mohlo na tom záležeti, aby věci dospěly tak daleko? Především zde byli dva lidé, kteří hleděli s obavami na možnost smíru stavů českých s císařem, a to byl král Matyáš, jemuž by se tím mohlo vymknouti z ruky ovoce, na něž se již třásly jeho rty, a který do poslední chvíle nedůvěřoval pevnosti českých stavů, a pak pan Václav Vchynský, který v takovém případě nejen viděl v troskách smělé plány, jimiž se zabýval pro budoucnost, až král Matyáš jeho zásluhou dosedne na český trůn, nýbrž byl i osobně těžce ohrožen jako vůdce oposice, poněvadž zašel tak daleko, že by mu pak nebylo zbývalo nic jiného nežli útěk ze země. Také se dalo předvídati, že tímto sáhnutím na hlavu říše čeští stavové si odcizí své přátele v říši Německé. Žaloby a protesty proti těmto jejich přehmatům působily skutečně velmi závažně a velmi diskreditovaly v říši všechny snahy českých stavů. Vévoda Brunšvický poslal 6. dubna dlouhou stížnost na jednání českých stavů kurfirstům a knížatům shromážděným v Torgavě, která nezůstala bez následků. [Viz č. 600 a Chroust, Briefe und Akten IX, č. 131.] Rovněž tak pamětní spis, daný císařem Rudolfem jeho vyslanci ke dvoru saskému Krištofovi Pflugovi a pocházející také od vévody Brunšvického, pronášel taková obvinění českých stavů, že musila v říši vzkypěti krev. Tam jsou mezi jiným ostrá slova, že zatčení císařských radů se nedá vůči Bohu a světu a hlavně vůči svaté říši Římské hájiti, že stavové chovají císaře v zajetí jako nějakého zločince a že proces, který proti němu vedou, je dílem ohavným a zlým, které je k největší potupě a zlehčení stejně celé říši jako císaři. [Viz č. 622]
V říši se začalo brzy mluviti o zakročení a osvobození císaře. To se dalo očekávat a to dobře mohl předvídati král Matyáš i Khlesl. Že ti dva byli hlavními strůjci provedených zatčení, vypravuje nejen Zúííiga, nýbrž i nunciové a také jiní italští vyslanci v Praze. Nuncius Placido prozrazuje, že celá věc byla projednána již v Jihlavě na zakročení Vchynského a radu Khleslovu, aby bylo znesnadněno sblížení mezi císařem a Čechy. [Viz zprávu nunciovu ze 4. dubna pod č. 588. Srovn. též Zúňigovu depeši z 2. dubna pod 5, 579, depeši nuncia Tana ze 4. dubna pod č. 587, Padavinovu pod 5, 589, Mediciho pod č. 591 a i,] Vchynskému šlo jistě především o to, ale Khlesl patrně také dobře vypočetl, co bude následovati v říši, vždyť proto král tak okázale dal prohlašovati, že o tom, co podnikají stavové, nic nevěděl, aby proti sobě nepoštval veřejné mínění v Německu. To byl tah mistrovský, hodný diplomatického talentu Khleslova, jemuž jistě neušlo bratření se českých stavů s protestanty německými, směřující k utvoření velké středoevropské protestantské konfederace. - Po těchto událostech musilo nastati ochlazení. Kdyby bylo šlo jen o potrestání osob kompromitovaných výslechy Tengnaglovými, proč nebyli především zatčeni Slavata a Martinic, proč právě úředníci říšští, a mezi nimi člověk tak bezvýznamný jako Weiser? Že u Hannewalda šlo také o akt osobní pomsty, nestačí k vysvětlení tak závažného kroku u politika tak vypočítavého, jakým byl Khlesl. Že se králi Matyášovi a Khleslovi vskutku podařilo isolovati české stavy v boji právě nastávajícím o udržení autority panovnické proti nárokům stavovským a o zachránění církve katolické proti rozmachu protestantství a připraviti je o vítězství, které pokládali takřka za jisté, uvidíme, až přikročíme k dějinám jenerálního sněmu.
lll.
O PRAMENECH A EDICI.
Při kritice a používání pramenů, které jsou v tomto svazku ve značném množství sneseny, nutno míti především na mysli, máme-li před sebou přímé pozůstatky agendy stavů českých a jiných činitelů, pokud souviseli s touto agendou, aneb zprávy o nich.Látka zde vydaná je sestavena ovšem chronologicky, ale s tímto dělidlem v mysli musí k ní přistou
píti, kdo nechce pozbýti správného kritického měřítka při posuzování jednotlivých kusů. Zcela jinak musí hleděti na prameny kategorie prvé než na prameny kategorie druhé. [Neužívám obvyklého rozdělení na pozůstatky (Überreste) a tradici (Tradition), jako je na př. ve známé knize Bernheimově, poněvadž je nevhodné pro tento druh pramenů. Taková všeobecná schematická dělidla obyčejně nevyhovují, jde-li o konkrétní případy. Také se nehodí způsob mechanického rozdělení pramenů novodobých, jaké učinil gustav Wolf, Einführung in das Studium der neueren geschichte, Berlin 1910.]
Máme-li v rukou koncept, v němž nejvyšší úředníci a defensoři volají do Prahy k poradě stavy české, nebo original patentu, jímž císař rozpisuje sněm, nebo úřední otisk usnesení sněmovního nebo kopii mandátu, jímž se nařizuje veřejná hotovost, nebo psaní, kterým některý z vynikajících stavů českých zve krále Matyáše do země na pomoc stavům, musíme všechny tyto, na pohled tak rozmanité dokumenty, posuzovati a na obsah jejich se dívati zcela jinak, než když čteme zprávu Padavinovu o jednání sněmovním, depeši Zúňigovu o požadavcích stavovských, zprávy poslů zúčastněných na sněmu do měst, které je vyslaly, noviny posílané z Prahy na všechny strany o právě sběhlých událostech, diaria a paměti.
Na každou z obou těchto skupin se budeme dnes dívati právě tak rozličným způsobem, jak tehda, když vznikly, povstaly každá z docela jiné příčiny a k jinému účelu.
K první skupině připočteme nejen vše, co z kanceláře stavů českých vyšlo aneb do ní došlo, nýbrž i vše, co vyšlo z kanceláře královské neb odjinud, pokud to zasahovalo v jednání stavů aneb bylo následkem činnosti stavů. Sem stejně náleží usnesení sněmovní jako list plukovníka Ramée, kterým žádá stavy, aby s ním spojili své vojsko, stejně patenty stavů do krajů o berně jako list Petra Voka z Rožmberka, kterým v zájmu stavů českých vyjednává s Hornorakušany. Všude jde o skutečné jednání - agere - a o jeho písemné pozůstatky. Příčinou vzniku tohoto druhu písemností byla činnost, ovšem především politická činnost, a účelem jejich opět bylo jednání aneb získání jeho právního podkladu.
Druhá skupina vznikla ze zcela jiné pohnutky, tam nešlo o aktivní zasahování do děje, nýbrž o zpravodajství, příčinou vzniku ať vyslaneckých depeší, ať listovních a novinářských zpráv, ať diarii nebo pamětí byla snaha míti informace a informovati jiné; šlo-li při tom o vrstevníky nebo o potomky, je sice velmi důležité, ale základního, totiž zpravodajského, rázu pramene, to nemění.
Vedle těchto dvou hlavních skupin, k nimž lze přičísti nepoměrnou většinu všeho materiálu vydaného v tomto svazku, nalezneme v něm ještě takové prameny, které náleží oběma skupinám, a které tedy položíme do prostředka mezi obě.
Píše-li na př. král Matyáš stavům českým a žádá-li je za pomoc proti pasovskému vojsku vpadlému do Horních Rakous, nebude se nikdo rozpakovati vřaditi tento list do prvé skupiny, do přímých pozůstatků po agendě. Líčí-li se v listu tom podrobně řádění pasovského vojska v zemi, přebíhá list touto svou částí do skupiny druhé, zpravodajské. Rovněž tak oběma skupinám náleží psaní a tiskopisy, kterými král Matyáš nebo stavové čeští chtějí působiti na veřejné mínění v Čechách a v říši, podávajíce při tom zprávy o událostech právě sběhlých, které tendenčně zabarvují. Hledíme-li k této tendenci, jíž se chce zasáhnouti v události, přiložíme takovýto list neb leták ke skupině prvé, hledíme-li k zprávám v něm obsaženým o událostech, nutno jej počítati k druhé.
Toto rozvrstvení látky má základní důležitost při jejím historickém posuzování a používání. O zcela něco jiného běží historické kritice, jde-li na př. o exemplář usnesení sněmovního aneb jde-li o depeši vyslance toskánského Mediciho velkovévodovi Toskánskému. V prvém případě se nebudeme tak tázati, zda je pravda, co nám pramen ten přináší, nýbrž především, zda máme v rukou úřední exemplář, zda v textu nebyly udělány chyby, zda v tisku se nestaly změny, ale o věci vlastní, že sněm se usnesl na takové a takové kontribuci, že ustanovil to a ono o zemské hotovosti a pod., nebudeme pochybovati, vidíme-li, že máme v rukou ne-podvržený a neinterpolovaný dokument. V druhém případě první otázka, kterou si položíme, bude, zda toskánský vyslanec mluví pravdu, zda v líčení událostí nepřehání, zda a odkud mohl věděti věci, o nichž píše, zda se nedopouští úmyslných nepravd. Podobným způsobem jako k těmto dvěma se postavíme ke všem pramenům zde vydaným podle jejich příslušnosti buď k pozůstatkům agendy aneb k pramenům zpravodajským.
V první skupině je ovšem nutno především rozlišovati vlastní akta sněmovní od ostatního materiálu. Vlastní akta sněmovní jsou přímé pozůstatky činnosti sněmu nebo sjezdu stavovského aneb pozůstatky agendy, která s touto činností sněmovní přímo souvisí. Tedy veškerá akta vztahující se k svolání a zahájení sněmu, veškerá úřední korrespondence stavů českých po dobu sjezdu neb sněmu, veškeré listiny, mandáty a patenty vydané stavy po dobu sněmování, veškeré úřední publikace sněmovní. Rozebírati diplomaticky tato akta, jak by si toho jistě zasloužila, nelze na tomto místě, k tomu by bylo zapotřebí především více srovnávacího materiálu, než jaký poskytuje látka jednoho roku; co bylo nutno, bylo vytčeno v úvodních poznámkách u jednotlivých kusů. Zde jen celkově upozorňuji, že jde o materiál z doby zmatků, které také působily na kancelář stavů českých i na kancelář královskou, proto nesmí nikoho zaraziti, nalezne-li ve formách proposice královské, usnesení sněmovních a pod. rozdíly u srovnání s formami normálních let. Ostatně není zde záhad vztahujících se k pravosti těchto dokumentů a není tudíž pro použivatele tohoto materiálu zapotřebí zvláštního vodítka.
Větší opatrnosti je třeba jen při konceptech. Tu se může státi, a v dobách bouří a nepořádků tím spíše, že koncept zůstal v kanceláři a že čistopis nebyl ani zhotoven ani vypraven. V materiálu zde vydaném máme takový případ při vypravení poselstva českých stavů ke králi Matyášovi a vyhotovení instrukce. Koncept instrukce byl datován 4. února a tak se zachoval v archivu místodržitelském v Praze a přece toto datum neplatí pro vydání instrukce, která byla zadržena a vydána teprve 11. února a tímto datem také opatřena. [Srov. č. 80 a 112.] Při konceptech královské kanceláře je nutno počítati s nestálostí císaře Rudolfa, která zavinila, že mnohdy cesta od konceptu k podpisu originálu byla velmi obtížná. Tu ovšem je zapotřebí podrobiti každý podezřelý kus velmi podrobné kritice. Upozorňuji na př. na koncepty rozkazů a patentů týkajících se pasovského vojska, které byly napsány na žádost stavů. Je u nich třeba zvláštní opatrnosti a koncept nám tu naprosto není zárukou, že čistopis byl skutečně vypraven a vykonal své poslání. Proto také u kopií položíme si nejprve otázku, máme-li opis konceptu nebo opis originálu a při opisech konceptů budeme se míti stejně na pozoru jako při konceptech samotných.
Pokud jde o kopie, nelze při používání spoléhati tak na text jako u originálu.Kopie
této doby trpí ledabylosti a nepozorností písařů, jichž zběžné a nezřetelné písmo samo ukazuje na chvat, v jakém se tehdy pořizovaly opisy, když se zavedením čilejšího poštovnictví a čilejší výměny zpráv, jimž se mnohdy přikládaly opisy časových dokumentů, proti dřívější době práce opisovatelské zmnohonásobily. Kdo srovnal několik opisů téhož textu z této doby, jistě viděl, jak se hemží chybami, jak trpí vynecháváním slov a řádek, že rekonstrukce původního textu je někdy velmi nesnadná.Čím více kopií, tím hůře; kupení chybných variantů by vydavatele a použivatele jen zavádělo.
Skupina druhá klade na historika, který jí chce se zdarem používati, docela jiné požadavky, a jí musíme věnovati už pro její rozmanitost mnohem větší pozornost. Nejprve nás zaujme nejdůležitější část této skupiny, a to jsou zprávy vyslanecké.
Již v předcházející části úvodu jsme mohli pozorovati, jak často při líčení událostí je zapotřebí dovolávati se svědectví nuncia papežského, residenta španělského Zúňigy, vyslance republiky Benátské Padavina, vyslance velkovévody Toskánského Mediciho, jednatele kurfirsta Saského Pfretschnera a jiných. Již z toho lze viděti, jaké důležitosti pro dějiny sněmů českých jsou tyto vyslanecké zprávy. Mezi prameny skupiny druhé, zpravodajské, zaujímají místo nejdůležitější. [Vřadění těchto pramenů do skupiny zpravodajské, které je každému zřejmé, jde-li o dějiny sněmu a stavů českých, docela nesouhlasí s rozdělením pramenů novodobých, jaké nalézáme u Wolfa v díle citovaném, který zprávy vyslanecké zařadil do pozůstatků. Zde je nejlépe viděti, jak všeobecné theoretické třídění pramenů v konkrétním případě selhává, a jak prameny lze děliti jen se stanoviska thematu, o jehož dějiny jde. Pro dějiny kurie papežské a jejího zastoupení jsou akta nunciů jistě pozůstatky, pro dějiny českých stavů náleží s výjimkou takových, jimiž přímo zasáhli do činnosti stavů, do pramenů vypravovacích. Na rozdíl od depeší a relací náležejí instrukce, ověřovací listiny vyslanců, žádosti, rozklady, protesty a jiná pod. akta ovšem do skupiny historických pozůstatků.] V českých dějinách není druhé doby, v níž by prameny tohoto druhu nabyly takové důležitosti jako za Rudolfa II., kdy se zdálo, že residence Habsburské dynastie trvale sroste s českou metropolí. Mladá instituce stálých vyslanců, teprve v XVI. století se vyvinuvší, učinila Prahu rudolfínskou jedním z nejdůležitějších středisk evropské politiky a zároveň evropského diplomatického zpravodajství. Všechny moci evropské, které měly své zájmy na dvoře císařském, daly se od svých zástupců zevrubně informovati nejen o poměrech u dvora a o stavu mezinárodních politických otázek, nýbrž i o poměrech v zemích Rudolfových, kde jim za hrozivého napětí mezi katolíky a protestanty, mezi mocí stavovskou a mocí panovnickou velmi záleželo na informacích o vytváření se vnitřní situace a jejím vlivu na poměry zahraniční, zvláště, když také v ostatní Evropě šlo o podobný boj, jaký nastával v zemích Rudolfových. Někde byl již dobojován, jinde se k němu schylovalo.
Tyto zprávy většinou byly vázány jízdami pošty pravidelně se opakujícími, která právě za Rudolfa II. privilegiemi danými Leonardovi Taxisovi v létech devadesátých šestnáctého století a reorganisací jím provedenou vstoupila do nového stadia svého vývoje. Proto pozorujeme v této edici, jak jednou týdně se kupí k jednomu datu zprávy všech vyslanců vlašských i papežského nuncia; což bylo proto, že jednou týdně odjížděla roku 1611 z Prahy pravidelná pošta ťordinaripostŤ do Italie. To není pro kritiku vyslaneckých zpráv bez významu. Všichni tito vyslanci, nebylo-li zvláštních kurýrů, jednou týdně expedovali zprávy, o nichž však proto nelze tvrditi, že všechny pocházely ze dne, kterým je depeše datována. Můžeme na některých zprávách pozorovati, že po celý týden si vyslanci činili zápisky, které dali svými sekretáři neb písaři opisovati a v den expedice pošty je redigovali v jednotnou zprávu. Nedá se to ovšem říci všeobecně a ani to nelze tvrditi bez výjimky u jednotlivého vyslance, a proto musíme každý případ posuzovati o sobě. Důležité je to hlavně při uvádění čísel a takových podrobností, které lze si těžko pamatovati i jen několik dní. Namnoze se tyto vyslanecké zprávy od diarii liší jen tím, že diaria si autor dělal pro sebe nebo pro pozdější potřebu a tyto zprávy byly určeny k okamžité informaci vyšších instancí, jimiž byl vyslanec do Prahy vypraven.
Pokud jde o nunciatury, upozorňuji, že nunciové těchto let psávali takovým způsobem, že své týdenní depeše, adresované státnímu sekretáři kurie, kardinálovi Borghese (Scipio Caffarelli), nevypravovali o jednom listě, nýbrž o několika týmž dnem datovaných, ale podle obsahu rozdělených; tak na př., je jedna depeše z téhož data věnována stavům českým, druhá církevním poměrům v Čechách, jiná zahraniční politice Rudolfově a pod. Proto nás nesmí překvapiti, potkáme-li se v tomto svazku s dvěma depešemi téhož nuncia o témž datu.
Z těchto depeší lze se dověděti každého týdne o všem, co se v Praze udalo s různých hledisk. Vyslanci si všímají často nejmenších podrobností, jsou celkem dobře zpraveni jak o věcech u dvora, tak o poměrech českých stavů. Zprávy jejich vynikají nad všechny ostatní prameny vypravovací jak bohatstvím obsahu tak informovaností autorů. Celkem je nutno jen s tím počítati, že vyslanecké zprávy rády nadsazují při líčení událostí. Tato vlastnost, kterou ostatně vyniká velká většina vypravovacích pramenů vůbec, dá se snadno psychologicky vysvětliti. Vyslanci chtějí svým vládám ukázati, jak důležité místo zaujímají, a proto jsou náchylní připisovati všemu, co se kolem nich děje, větší význam; znajíce chtivost sensace svých vlastních dvorů, nešetří mnohdy barvami. Záleží ovšem velmi na povaze každého jednotlivce, jak se dovede ovládati, aby události a poměry, o nichž svou vládu zpravuje, neskreslil. Na štěstí při větším počtu depeší se zprávy ty kontrolují navzájem, a pak jsou vyslanci drženi na uzdě povinností správně informovati své pány.
Málokterý z vyslanců dovede ve svých zprávách zachovati tak důstojný klid jako španělský resident don Baltazar Zúňiga; hrdost španělského granda nedovoluje jeho fantasii hýřiti na úkor pravdy, ale je také často příliš povznesena nad podrobnostmi a často si nevšímá věcí, které by velmi zajímaly historika. Tím se stává, že jeho zprávy, které již jeho postavením jako zástupce první velmoci, mají největší důležitost, bývají co do obsahu někdy kusé, srovnáme-li je s jinými. [O španělských vyslancích při dvoře Rudolfově srovn. více u Jos. Borovičky, Archiv v Simancasu, ve Zprávách zems. archivu III, st. 133 a násl.]
Nejbohatším zdrojem jsou v roce 1611 zprávy nunciů. [Jak vydatným pramenem historickým pro české dějiny těchto let jsou nunciatury, srov. J. B. Novák, O důležitosti zpráv nunciů pro ťSněmy českéŤ. Zprávy zems. archivu I. V Praze 1906.] Po příchodu krále Matyáše do Prahy, u něhož zastupoval kurii Placido de Marra, biskup Melfský, dostává se Praze vzácné pocty, že ve svých zdech hostí dva papežské nuncie, jednoho na dvoře Rudolfově, a jím byl giovanni Salvaggo, biskup Sarzanský, a druhého na dvoře Matyášově. O zprávách obou možno říci, že vynikají znalostí poměrů a bystrozrakem. Ba zdá se, když Placido přišel do Prahy, že zprávy jeho svým bohatstvím a podrobnostmi chtějí zastíniti zpravodajskou činnost biskupa Sarzanského. Jak je v souhlase s jejich úřadem, všímají si nun
ciové více než jiní vyslanci poměrů církevních, avšak i o sněmu a stavech českých, o bojích s Pasovskými a o jednání mezi Rudolfem a Matyášem dovídáme se z nich velmi mnoho. Tím, že každý z nich je zástupcem u dvora jednoho zobou znepřátelených bratří, doplňují se jejich zprávy navzájem.
Zástupce republiky Benátské Marc Antonio Padavin a zástupce velkovévody Toskánského giuliano Medici dovedou líčiti současné události s neobyčejnou živostí a jejich zprávy jsou tím cennější, že Padavin po vpádu pasovském se uchýlil na hrad a Medici zůstal na Starém městě, takže každý s jiného stanoviska posuzuje boje a jednání stavů českých s císařem Rudolfem a s Pasovskými. Medici je dole ve městě pod ochranou stavů a ve stálém styku s nimi, dostává od nich přímo, zejména od Václava Vchynského, informace a již proto jsou jeho zprávy pro nás nemalého významu. Medici posílá své zprávy někdy přímo velkovévodovi Toskánskému, ale většinou jeho státnímu sekretáři cav. Vintovi. Také agent vévody Parmského v Praze, Tomaso Roncaroli, svými obšírnými zprávami náleží mezi nejlepší zpravodaje současných událostí. Jeho popis pasovského vpádu a událostí na Malé Straně vyniká zvláštní obšírností a bezprostředností zažitých dojmů. Vedle těchto hlavních zástupců italských vlád v Praze, bylo zde ještě několik vlašských agentů, jichž zprávy do Italie mnohdy podávají cenný příspěvek k dějinám doby. Jejich zprávy ovšem nenáležejí již k depeším vyslaneckým, nýbrž spíše k dopisovým novinám, o nichž se doleji ještě zmíníme.
Také francouzský vyslanec Nicolas de Baugy zanechal ve svých zprávách z Prahy, adressovaných většinou Petrovi Bruslartovi de Puysieulx, státnímu sekretáři francouzskému, velmi cenný materiál historický; svým proti španělským stanoviskem stávají se jeho depeše na některých místech zajímavým protějškem zpráv Zúňigových. Také Baugy po vpádu pasovském se uchýlil na Staré město. Proto listy jeho z dob zápasu a vyjednávání s Pasovskými poskytují více látky o stavech českých než o dvoru, o němž ostatně ani jindy nemívá tak dobrých zpráv jako nunciové nebo vyslanci španělští. [Srovn. též, co píše o depeších Baugyho VI, Kybal, Jindřich IV, a Evropa, V Praze 1909,]
Tito vyslanci, pocházející z latinských národů, příslušníci vesměs církve katolické, byli v době bouří pražských 1611 předmětem všeobecné nenávisti obecného lidu a vyjma Zúňigy, který byl otočen silnou tělesnou stráží španělskou, dosti znatelně jejich zprávami proráží strach z hrozícího násilí, který je často nutí do úkrytu před výbuchem vzteku lidu. Arci nemůžeme očekávati, že o událostech těchto budou ve svých depeších referovati objektivně, a podle toho je musíme posuzovati.
K těmto katolickým zástupcům třeba připočísti ještě Viléma Bodenia, agenta vévody Bavorského, který ovšem píše německy, ale smýšlením a sympatiemi stojí blíže skupiny románskokatolické; zprávy jeho však nerovnají se svým významem jejich depeším, mnohdy jsou dosti nespolehlivé, ač někdy poskytují detail odjinud neznámý; pro poměr českých stavů k vévodovi Bavorskému jsou pramenem velmi důležitým. - Duchovní kurfirstové rýnští nemají tou dobou stálých vyslanců v Praze.
Druhá strana, protestantská, nebyla tak hojně zastoupena v Praze 1611; ze stálých diplomatických jednatelů německých knížat protestantských byl zde jediný dr. Ambrosius Pfretschner, agent kurfirsta Saského na dvoře Rudolfově, ostatní knížata protestantská posílají jen občas své posly do Prahy. Braniborsko je ve sporu s císařem a proto není úředně
zastoupeno a dává se z Prahy informovati občas svými agenty aneb posly za určitým účelem posílanými do Prahy; zprávy do Berlína 1611 posílají gabriel Lehmann, Wolfgang z Hofkirchen, Mikuláš z Parsova. Rovněž tak Falcko roku 1611 nemá trvalého agenta v Praze; několik zpráv administrátorovi Rýnské Falce poslal 1611 Hippolit a Collibus, o jehož poslání jsme se výše zmínili. Falckrabí Neuburský Filip Ludvík dává se občas zpravovati z Prahy svým radou drem Řehořem Silbermannem, který však není 1611 stále v Praze; víme, že na začátku roku Prahu opustil a teprve 6. února se vrátil.
Proto však nezůstala Unie protestantská po celou dobu pražských bouří 1611 bez spojení. Vidíme to v obsažném oddělení královského státního archivu ve Štutgartu, Unions-akten, kde je značný počet zpráv o událostech v Praze i s přiloženými opisy akt; v několika listech pražský agent mluví přímo k vévodovi Virtmberskému, jinak jsou zprávy ty ve formě novin posílaných Unii.
Ze všech těchto protestantských zpravodajů v Praze na prvním místě stojí zástupcové saští; pro první dobu roku 1611 již jmenovaný dr. Ambrosius Pfretschner. Souhlasí to se zvláštním poměrem Saska ke dvoru císařskému, o němž jsme již výše slyšeli. Agenti saští se těšili přízni císaře Rudolfa, jehož politiku kurfirst podporoval, a proto jim nezůstaly uzavřeny zdroje z okolí císařova; jako protestanti těšili se i značné důvěře některých českých stavů, hlavně hraběte Joachima Ondřeje Šlika, a mohli tedy míti přímé informace s obou stran. Že za těchto okolností Pfretschnerovy depeše nezastínily ostatní prameny, zavinila jen jeho nepatrná osobnost. Z jeho listů adressovaných Kašparovi ze Schönberka, tajnému radovi kurfirstovu a presidentu appellace v Drážďanech, k nám mluví starý a těžkopádný muž, který sice má vynikající vzdělání, ale svou úzkostlivostí a ostýchavostí sám se staví do pozadí; když později přišli do Prahy gerstenberg a Liittichau, nabývají saské zprávy o poměrech českých vynikajícího významu. [O saských poslech a agentech v Praze 1611 viz více ve studii B. Jeniovského, Politika kurfirsta Saského; iiž výše citované.]