Na konci tohoto listu píše Herberstein, že dnes, to jest 7. března, koná se v Praze porada, co nyní podniknouti. Medici, který byl v stálém styku s náčelníky českých stavů, píše o tom 7. března, že Herberstein a Hodický se přišli dnes radit, co mají činiti a zda nemají přejíti přes řeku, aby obklíčili pasovské vojsko na Malé Straně.[Depeši Mediciho ze 7. března viz pod č. 319.] Že tato velmi dobrá rada nebyla provedena, je nám již známo; dříve než se Turn, Fels a Herberstein odhodlali k takovému činu, který při tehdejší číselné převaze jejich vojska mohl se státi válečnému lidu pasovskému osudným, podařilo se plukovníkovi Ramée dostati vojsko i jeho kořist v bezpečí. Vinu této nemístné váhavosti mělo vedení, ve vojsku bylo dosti bojechtivosti; už 6. března dorazili královští na Špitálské pole u Prahy a 7. března několik kornet kyrysníků vpuštěno do Prahy; vojáci byli rozhořčeni na Pasovské a chtěli přes vodu. [Tak o tom svého pána zpravuje Bodenius v depeši ze 7. března; viz č. 324 pozn. 2.] Sasky vyslanec Pfretschner chválil v listu z 9. března toto vojsko, které prý v počtu 2000 koní a 6000 pěších leží už kolem Prahy na míli cesty, že je to vybraný a statečný lid, a projevil mínění, že nebude dlouho odkládati útok; už někteří prý se přepravili přes řeku [Viz. č. 341] S tím v souvislosti byl asi také nešťastný pokus, který podnikly 9. března nepravidelné houfce české venkovské hotovosti z Podskalí k Oujezdu, hodlajíce dobýti Malé Strany. Ač dopadl špatně, jak ani jinak býti nemohlo, ukazuje přece značný stupeň ofensivního ducha. Vůdcové však nedovedli užíti této nálady, radili se a odkládali podnik, až bylo pozdě.
Ve sněmu na staroměstské radnici konaly se zatím přípravy k vypravení nového poselství ke králi Matyášovi s odpovědí na jeho resoluci ze 4. března danou ve Vídni prvým vyslancům stavovským. Herbersteinovi působila tato resoluce krále Matyáše nemalé starosti. Vidíme to z jeho listu, který psal svému pánovi 10. března z Prahy. Radil se s Hodickým, jak dosáhnouti záměru králova a při tom neuraziti nikoho ze stavů, a zajel s ním na poradu k Turnovi, Felsovi, Vchynskému a k nejvyššímu jenerálvachmistrovi stavovskému Janu mladšímu z Bubna. Vyslovil jim podivení královo, že nebyl dosud stavy povolán, a že naopak vyslanci čeští jej od tažení odrazovali. Herberstein a Hodický vyslechli jejich omluvy, že stavové chtěli ještě získati nejvyššího purkrabí a kancléře a pak že chtějí sestaviti výbor ze všech krajů, aby povolání bylo jednohlasné. O jednání prvých vyslanců náčelníci stavů pravili, že jejich instrukce byla změněna proti vůli většiny, a žádali, aby král počkal na nové poselství, které mu vypraví naproti, a zatím aby se přiblížil k hranicím. Herberstein mezi jiným upozorňoval v tomto listu krále, aby se nepouštěl do vyjednávání s nunciem a Zúňigou, které mu císař chce poslati naproti, poněvadž stavové by to neradi viděli a mohlo by to způsobiti jen průtah a jejich nedůvěru, neboť jsou odhodláni již se nevrátiti pod tuto vládu. [List Herbersteinův z 10. března viz pod č. 352.]
Toto odhodlání je pozorovati v odpovědi, kterou dali králi a kterou dali předčítati ve sněmu již 9.března ;[Srovn. diarium Troila Hagiochorana pod č. 347.] odpověď ta měla setříti špatný dojem prvého poselstva; datována byla 10. březnem. Stavové v ní děkovali králi Matyášovi, že jim chce přispěti na pomoc proti pasovskému vojsku a použili této příležitosti, aby pronesli proti císaři zdrcující obžalobu. Císař prý dlouho nechtěl přiznati, že vojsko pasovské bylo najato jeho nákladem, bránil stavům sbírati lid, až nepřítel vpadl do země; na jejich protest jim slíbil, že Pasovští budou rozpuštěni, avšak místo toho vtrhli na Malou Stranu a císař dal namířiti na Prahu děla a žádal stavy, aby společně s nimi vytáhli proti králi Matyášovi. Když to odepřeli, počal sbírati nové vojsko, zemské hotovosti zakazoval táhnout ku Praze a knížata v říši žádal o pomoc; tak jako nyní pasovským vojskem nebyla prý země hubena ieště za žádného z českých králů; tím císař porušil sliby dané na předešlém sněmu. Proto vítají čeští stavové s radostí rozhodnutí královo, zvou jej do Prahy a slibují, že s ním chtějí býti za jedno a činiti, což milovníkům vlasti a obhájcům slavných privilegií, svobod a řádů tohoto království náleží. Zároveň žádají krále, než by překročil hranice, aby je ujistil reversem, že jeho příjezd nebude na újmu privilegiím a právům země a že jeho vojsko nebude obyvatelstvu ubližovati. [Viz č. 349.] Za vyslance ke králi a doručitele tohoto listu ustanoveni byli Václav Vchynský ze stavu panského, Štěpán Vostrovec za stav rytířský a Šimon Sušický, měšťan staroměstský, za města. Vůdcem poselstva byl arci pan Václav Vchynský; poslové měli králi,z strany zdejšího způsobu další svou zprávu učiniti ústně. [Ověřující list daný vyslancům viz pod č. 348.]
Vchynský se vypravoval s tímto poselstvím na cestu ještě v noci 11. března, [Píše o tom Herberstein králi Matyášovi, viz č. 358.] přítomnosti jeho v Praze už nebylo zapotřebí, neboť od tohoto dne císař Rudolf přestal býti pánem na hradě Pražském.
Zatím král Matyáš, který se vydal z Vídně na cestu 8. března, dorazil 9. března na hranice moravské, kde byl slavnostně uvítán zemským hejtmanem Karlem starším ze Žerotína a moravskými stavy a doprovozen do Znojma. [Viz diarium Megerlovo pod 5. 338.] Nemoha se již dočkati povolání českými stavy, píše 12. března Herbersteinovi, že se vydal na cestu, ale že nemá ještě jistoty, zda si toho přeje velká část českých stavů a proto ukládá jemu i Hodickému, aby s Turnern, Vchynským a jinými důvěrníky se postarali, aby věděl včas, na čem je, neboť nenahlíží, jak se mohou čeští stavové rozmýšleti povolati jej listem opatřeným svými podpisy a pečetmi aneb uvítati jej na hranicích svými komisaři a uvésti do země. Když toto psal, nemohl král Matyáš míti ještě zprávu, co se zatím stalo v Praze. V postscriptu připomíná Herbersteinovi, jak velice mu záleží na Budějovicích, které jsou dosud obsazeny pasovským vojskem, což je pro tyto země velkým nebezpečím. Herberstein se má o to s Hodickým a královými důvěrníky postarati, aby se Budějovice dostaly z moci nepřátel a tím byla dovozu do Prahy a ústupu pasovského vojska z Prahy položena značná překážka.[List krále Matyáše Herbersteinovi z 12. března viz pod č. 376.] Také Hodickému, Turnovi a Vchynskému psal král Matyáš téhož dne ze Znojma, žádaje, aby se radili o věcech, o nichž píše Herbersteinovi. [Viz č. 377-379.]
Prvnímu hlavnímu přání bylo již vyhověno, druhé, týkající se pasovského vojska, nebylo tak snadno vyplnitelné. Když došel list Herbersteinův z 10. března, ulehčilo se králi Matyášovi značně v jeho starostech. Děkuje jemu i Hodickému, že se postarali o to, aby čeští stavové vypravili pro něj zvláštní poselství a projevuje v listu z 13. března nelíčenou radost. Posly české bude očekávati v Jihlavě a zítra tam odjede. Herberstein má s Hodickým udržovati stavy v dobré náladě; velmi jej těšilo, jak stavové přivítali jeho vojsko. Pokud jde o vyjednávání arciknížete Leopolda s Turnern, ponechává vše tak, jak to zařídil hrabě Turn a stavové; naprosto však není proti tomu, aby španělský vyslanec a nuncius se mu vypravili naproti, potřebuje dobrých přátel a čeští stavové mají býti ubezpečeni, že se s nimi nepustí do vyjednávání a že si nedá brániti ve své další cestě. Pokud jde o Pasovské, nařídil Hornorakušanům, aby proti ním vytáhli s druhé strany. [List krále Matyáše Herbersteinovi z 13, března viz pod č. 388, Srovn. též listy královy z 13, března Vchynskému a Felsovi pod č. 389 a 390; i ty oplývají slovy díků a milosti. Vchynskému píše podobně o českém poselstvu a o Cestě nunciově a Zúňigově.]
Ve Znojmě se král Matyáš dlouho nezdržel, 11. března poděkoval nejvyšším úředníkům a soudcům zemským markrabství Moravského za uvítáni a žádal, aby mu dali do Čech vojenský průvod, jednak jízdu, jednak pěchotu, a aby ho opatřili penězi. [Viz č. 363 ] Hejtman zemský a nejvyšší úředníci odpověděli hned druhého dne králi, že jej doprovodí ginter z golče s 500 koni zbrojnými a zůstane s králem v Čechách, kdežto druhý plukovník Petr Sedlnický z Choltic se vrátí se svou jízdou na hranice, až král dorazí k ostatnímu vojsku. Pokud jde o pěchotu, svolili, aby bylo najato 1500 německých.knechtů, ale žádali, aby nebyli pro nebezpečí vedeni ze země bez jejich zvláštního povolení. K žádostem finančním odpověděli, aby jich. král ušetřil, hledě k nepoměrnému zatížení země.[Viz č. 381.]
Již 14. března opustil král Matyáš Znojmo a I5. večer dorazil do Jihlavy, kde již nalezl vyslance českých stavů Václava Vchynského, Štěpána Vostrovce a Šimona Sušického, kteří ho jménem stavů volali do země, odevzdali mu listy a předložili mu k podpisu revers, že jeho příchod do Čech nebude na škodu privilegií a svobod zemských a na újmu pražské smlouvě. [Viz Megerlovo diarium pod č.404.] Král Matyáš odpověděl českým stavům 17. března ještě z Jihlavy: poselství jejich přijal se zalíbením, porozuměl jak tomu, co list jejich z 10. března obsahuje, tak tomu, co poslové přednesli oustně, a je potěšen, že přijímají vděčně pomoc jeho proti lidu pasovskému. Na jejich žádost, aby co nejdříve přijel do Prahy, oznamuje, že se vypraví 19. nebo 20. března z Jihlavy; na žádost za revers odpovídá, že učiní podle jejich přání, avšak žádá zase od nich protirevers, že jeho tažením nebylo ublíženo uzavřeným smlouvám. [List krále Matyáše stavům ze 17, března viz pod 5, 422.] Revers ještě téhož dne v Jihlavě podepsal.[Viz č. 423,]
Radost králova z povolání do Prahy a radost stavů z jeho příchodu kalena byla nedostatkem vzájemné důvěry. Král Matyáš měl patrně v dobré paměti své poslední tažení do Čech a zklamání, jaké mu způsobilo tehdejší jednání českých stavů; stavům působilo nepokoj náboženské smýšlení krále Matyáše a jeho všemocného rádce, biskupa Khlesla, jemuž úplně podléhal. Mimo to věděli, že císař Rudolf podniká všemožné kroky, aby usmířil bratra a odvrátil ho v poslední chvíli od tažení do Čech. Proto činili obtíže, když měli vydati průvodní listy nunciovi a Zúňigovi, jichž císař žádal, aby se vypravili králi naproti. Proto s nedůvěrou hleděli na podniky arciknížete Leopolda a vévody Brunšvického, jehož císař nyní pověřil úkolem, aby krále Matyáše zadržel na cestě do Čech. Dokonce vznikaly u nich obavy, aby se oba bratři nesmířili a aby nespojili obojí vojsko proti nim na zkázu jejich svobod a hlavně majestátu na náboženství, jak o tom poslední dobou snil arcikníže Leopold. Strach jejich o majestát šel tak daleko, že překazili nunciovu cestu naproti králi, aby ho snad nezrazoval z potvrzení majestátu. Byly okamžiky, kdy stavové byli velmi znepokojeni. Když vévoda Brunšvický přijel 18. března od krále Matyáše do Prahy a oznamoval, že král přibude ve třech dnech na hrad Pražský a že je s císařem v dobré shodě, vznikaly mezi nimi přehnané obavy, začalo se mluviti o uzavření mostu, o návratu Pasovských a proto stavové nechtěli dopustiti, aby se král Matyáš ubytoval na Hradčanech, nýbrž chtěli, aby se ubytoval mezi nimi dole ve městě. [Viz zprávu diaria vídeňského pod č. 435.] Když Zúňiga na cestě proti králi Matyášovi potkal v Německém Brodě Václava Vchynského, ujistil ho, že nechce králi překážeti v jeho úmyslech, nýbrž jen upozorniti, aby se nejednalo s císařem urážlivě a přimluviti se za duchovní, aby mohli býti v bezpečí, Zúňiga, znaje nedůvěru stavů, žádal Vchynského, aby jim to oznámil. [Viz list Vchynského králi Matyášovi z 18. března pod č. 438.] Zašli bychom daleko, kdybychom zde chtěli uváděti ještě další podobné podrobnosti; upozorňujeme jen na prameny zde vydané, které přinášejí mnohý nový příspěvek k poznání nálady na obou stranách v těchto důležitých okamžicích.
Než se král mohl pustiti z Jihlavy na další cestu, musil vyslyšeti ještě některé jiné posly, kteří mu tam přijeli vstříc. Nejzávažnější ze všech vedle poselství českých stavů bylo poslání residenta španělského Zúňigy a Hanuše Menharta z Schönburka, zástupce kurfirsta Braniborského a knížete z Anhaltu, vlastně representanta Unie. Zúííiga vyhověl naléhavé žádosti císaře Rudolfa a vypravil se naproti králi Uherskému, ne ovšem, jak si císař přál, jeho jménem, nýbrž jako zástupce krále Španělského. Také neměl v úmyslu zasazovati se o věc ztracenou, jemu šlo jen o to, jak jsme viděli již z jeho rozhovoru s Vchynským, aby se resignace císařova provedla v slušných formách. Jel tam již s pevným úmyslem, jak se své úlohy shostí a byl s ní velmi rychle hotov. Do Jihlavy přijel 19. března, téhož dne byl králem přijat a 20. března byl již na zpáteční cestě v Německém Brodě, odkud psal arciknížeti Leopoldovi, že se za něho přimluvil u krále a vyzýval ho k smíru, jak si toho také král Španělský přeje. Pokud šlo o české stavy, kladl králi Matyáši na srdce, aby nejen ve věcech náboženských, nýbrž i při jiných jejich požadavcích jim ukázal pevnost a vyhověl jim jen ve věcech spravedlivých a rozumných; při tom mu významně podotknul, aby důvěřoval přízni a plné podpoře krále Španělského. Zúnigu velmi znepokojovalo, že by za těchto převratů moc královská mohla utrpěti vážnou újmu, a to by se neshodovalo s tendencemi španělské politiky vůbec. Proto si pospíšil s tímto ubezpečením hned při první audienci. Král Matyáš, maje španělskou pomoc zajištěnu, mohl vůči stavům českým zcela jinak vystoupiti.[List Zúňigův Leopoldovi z 20. března viz pod č. 465. List Zúňigův králi Španělskému z 28. března, v němž podává zprávu o cestě do Jihlavy a své audienci, viz pod č. 545.]
Schönburkovo poslání týkalo se především Unie; poměr německých protestantů ke králi Matyášovi měl jím býti upraven, král měl býti získán pro budoucnost a evangeličtí stavové v říši měli býti ujištěni, že se nic nestane proti jejich svobodám. Král zase měl viděti, že Unie ho chce podporovati a že nestojí nyní proti jeho plánům jako před třemi léty, kdy se Anhalt snažil zachrániti císaře Rudolfa, aby Habsburská dynastie zůstala domácím rozbrojem trvale oslabena. Pasovská bouře tak změnila situaci, že Anhaltovi nebylo nyní možno jednati jinak, nechtěl-li se postaviti proti svým přátelům v Čechách.
Dříve než Zúňiga mohl vyplniti přání císařovo a promluviti s králem Matyášem, bylo na Hradčanech jasno, že krále obrátiti nebude možno. Téhož dne, kdy španělský vyslanec měl slyšení u krále Uherského, psal císař Rudolf svému bratrovi list, datovaný v Praze 19. března, jak se dovídá, že král je některými stavy koruny České volán do země. Ač se to stalo bez jeho vědomí, není prý mu to proti mysli, přeje si, aby král pokračoval v cestě a projevuje přesvědčení, že přijde jako věrný přítel a bratr. List ten poslal po Adamovi ml. z Valdštejna s pozváním na hrad Pražský. [Viz č. 450.]
Jihlavu opustil král Matyáš 20. března a téhož dne večer dorazil do Německého Brodu, kde byl primasem a městskou radou pozdraven slavnostní řečí jako obránce vlasti, volaný českými stavy na pomoc a jako mstitel bezpráví. [O odjezdu z Jihlavy a příjezdu do Něm. Brodu viz diarium Megerlovo pod č. 463,] vítací pod č. Z Německého Brodu vypravil se hned 21. března a na noc přitáhl do Čáslavě, kde byl uvítán jako,slunce vycházející po dlouhé bouři. Ještě před Čáslaví mohl se dáti pozdraviti svým vojskem, s kterým mu Herberstein přitáhl naproti z Prahy, byv volán králem pro větší bezpečnost; také již Valdštejn přibyl a mohl mu odevzdati list s pozváním císařovým. Avšak král, dbaje na stavy, od nichž byl zván, poradil se se svými důvěrníky, dříve než se rozhodl, kde se ubytuje. [O uvítání v Čáslavi viz Megerlovo diarium pod č. 480, řeč vítací viz pod č. 481.] císaři poděkoval ještě z Čáslavě 21. března. Těší se, že císař proti jeho cestě nic nenamítá, ujišťuje, že přijde jako bratr, doufaje, že se také císař k němu zachová přátelsky a bratrsky. [Viz č. 482.] Z listu, který zároveň psal Václavovi Vchynskému, je viděti, že ještě kolísal, kde se má ubytovati a že pro Staré město nejevil velké nadšení. [Viz list krále Matyáše Vchynskému z 21. března pod č. 484.] Teprve, když přijel do Kolína, kde byl podobně uvítán, odpověděl 22. března Valdštejnovi, že děkuje císaři za pozvání a že bude bydleti na Starém městě, protože byl povolán stavy, kteří tam konají své schůze. [Řeč vítací v Kolíně viz pod č. 494; list Matyášův Valdštejnovi z 22. března viz pod č. 495.] Do Českého Brodu, kam král Matyáš přitáhl 23. března, přinesl mu Václav Vchynský, který se ze svého poselství zatím vrátil do Prahy, protirevers českých stavů z 22. března, jímž vyznávají, že král Matyáš přichází na jejich žádost, že jeho příjezd není proti pražské smlouvě a nemůže býti ke škodě jeho čekanství, nýbrž že stavové jej uznávají za řádně voleného čekance království Českého. [Protirevers českých stavů z 22. března viz pod č. 490.]
Když tak byly vyplněny tyto formality, které měly utvrditi vzájemnou důvěru mezi českými stavy a nastávajícím králem, nepřekáželo už nic jeho slavnostnímu uvedení do hlavního města království. Dne 24. března se vypravil stkvěly průvod českého panstva, rytířstva i měšťanstva doprovázený jízdou pod velením Turnovým a Felsovým naproti králi Matyášovi, který se se svým komonstvem a vojskem blížil po českobrodské silnici k Dolním Počernicím. U Počernic uvítali čeští stavové krále řečí Adama ml. z Valdštejna, u Hrdlořez pozdravil krále za města Pražská Šimon Humburk z Humburku, zatím co vojsko stavovské i královské zaujalo parádní postavení po obou stranách silnice. Potom se hnul průvod ku Praze, kam dospěl za soumraku. Před městem král Matyáš vsedl na koně, oděn uherským šarlatovým rouchem a jeda uprostřed mezi Václavem Vchynským a Adamem ml. z Valdštejna dorazil za radostných pozdravů všeho obyvatelstva, za hlaholu fanfár a rachotu bubnů vojska rozestaveného na staroměstském náměstí do komnat připravených v domě staroměstského rychtáře a ještě dvou domů s ním spojených a k tomu zvláště zařízených.
Koho zajímají podrobnosti tohoto slavnostního průvodu, nechť si přečte obsáhlé zprávy uveřejněné níže i s plánem rozestavení vojska při uvítání krále u Hrdlořez. [Viz hlavně č. 505-509.]
Dříve než budeme sledovati další činnost krále Matyáše v Praze a jeho další jednání s českými stavy a s císařem Rudolfem, musíme na okamžik obrátiti své zraky za ustupujícím pasovským vojskem, které jsme opustili, když se 11. března v prvých hodinách ranních poslední jeho oddíly vytratily z Prahy. Vojsko pasovské se dostalo rychlým pochodem do Berouna, jeho zadní voj zabránil pronásledujícímu nepříteli jakékoli rušení pochodu a strhnuv most přes Berounku, znesnadnil mu stíhání. Vojsko stavovské a královské se o ně ani vážně nepokusilo, a místo aby vší silou pokračovalo v započatém pronásledování, donutilo nepřítele k bitvě a odňalo mu kořist, spokojilo se smutnými vavříny dobytými na bezbranném císaři na Hradčanech. Když už bylo pozdě, 12. března, odhodlali se stavové s Herbersteinem k manévru, který ukázal, jak daleko jejich strategické schopnosti zůstaly za schopnostmi plukovníka Ramée. Na druhé straně řeky pochodem k Benešovu a Táboru měl býti nepřítel,zaskočen a zničen. Tento plán spočíval na zcela nesprávném předpokladu, že Ramée se vrátí přes Tábor k Budějovicím - snad proto, že od Tábora přitáhl přes Beroun ku Praze. Ramée, místo aby padl u Tábora do pasti nepříteli, který tam mohl býti kratší cestou dříve, spěl rychlými pochody z Berouna a odraziv útoky ozbrojených houfců venkovského lidu, dostal se 14. března do Budějovic, kde se silně opevnil a stáhnul tam posádku z Tábora. V Budějovicích dal zákeřným způsobem popraviti důstojníky podezřelé ze styku s českými stavy a zanechav tam hlavní sílu vojska, odtáhl s arciknížetem Leopoldem a s kořistí do Pasová.
O ústupu Pasovských, o pronásledování jich vojskem českým i královským, o útocích sedláků, o obavách, že Pasovští protrhnou hráze Rožmberského rybníka, a j. obsahuje svazek tento velmi mnoho nových a zajímavých pramenů. Upozorňuji mezi jiným na list Herbersteinův králi Matyášovi ze 14. března, z něhož ubohost vedení vojska jeho i českých stavů a strach z Pasovských nad jiné vyniká. [Viz č. 394.]
Také událostem v jižních Čechách, které se odehrály po návratu pasovského vojska, nemůžeme na tomto místě věnovati více pozornosti, ač tento svazek poskytuje hojnost nových zpráv. Stačí jen ukázati na snahy arciknížete Leopolda o svolání stavů kraje Bechyňského a Prácheňského na sjezd do Budějovic [Viz hlavně č. 446 z 18. března.] a na akci stavů jihočeských, shromážděných jednak v Jindřichově Hradci, jednak v Prachaticích, kteří chtěli pomocí stavů hornorakouských a Petra Voka z Rožmberka čeliti pasovskému vojsku. Také o obraně hranic hornorakouských, kde velitel stavovského hornorakouského vojska Dětmar Schifer zamezil pasovskému vojsku ústup do Rakous, by se dalo na základě tohoto materiálu mnoho nového napsati, právě jako o vyjednávání s pasovským vojskem a o jeho rozpuštění a částečném přijetí do služeb krále Matyáše, což prostředkovali hlavně Althan, Petr Vok z Rožmberka a plukovník Lukán. Toto vyjednávání se protáhlo až do doby jenerálního sněmu a patří k nejtrapnějším kapitolám celé historie o potrestání těchto zhoubců zemských, na jichž potření vynaložili stavové čeští v poslední době veškeré své úsilí.
Že stavové v Praze shromáždění nebyli s jednáním svých direktorů v těchto věcech valně spokojeni, ukazuje zejména deset artikulů, které jim předložili 21. března a kde mezi jiným žádali, aby se Prachatickým, kteří žalostivě naříkali na pasovské vojsko, pomohlo bez prodlení, aby se s Pasovskými nevyjednávalo, ale pomýšlelo na jejich vypuzení ze země, aby nebyli přijímáni do služeb stavů, a aby se krajové v nebezpečí mohli strhovati a vzájemně si pomáhati. [Viz č. 470, zprávu to memoriálu kutnohorských poslů o jednání sněmovním.]
Příchodem krále Matyáše do Prahy postaveni byli všichni činitelé před veliký problém změny vlády v Čechách. Vojensky byl úkol dokonán; pasovské vojsko v jižních Čechách působilo sice ještě dosti starostí, ale vážně už nemohlo zasáhnouti, jsouc na počátku svého rozkladu. Císař byl bez vojska v moci stavů českých a krále Matyáše, ale byl to císař, a v tom bylo jádro dalších obtíží. Král Matyáš nemohl jej odstraniti násilně, pomýšlel-li na svou vlastní volbu v říši, kterou by tím byl proti sobě popudil. Že ani tak učiniti nechtěl, ukazuje už způsob jeho ťpřátelského a bratrského diplomatického styku s císařem Rudolfem na pochodu do Prahy. Zástupcové kurie a Španělska také nemohli se svého stanoviska dopustiti přílišné pokoření císařského majestátu; to by bylo posílení živlů, které byly moci panovnické i moci církevní stejně nebezpečny. Ale co počíti s českými stavy, kteří byli shromážděni na revolučním sněmu a kteří právě krále Matyáše povolali? Má tento sněm rozhodovati o dalším osudu království? Na tuto otázku musili si dáti odpověď Matyáš i Khlesl po příchodu do Prahy a podle toho začali jednati s českými stavy.
Když druhého dne ráno po příjezdu králově do Prahy, 25. března, stavové čeští přišli k audienci a děkovali, že král netoliko jim poslal vojsko na pomoc, ale sám osobně přišel, a žádali, aby své vojsko spojil s jejich válečným lidem proti nepřátelům, odložil král odpověď na odpoledne. Když po obědě přišli, odpověděl jim otázkou, jaká je nejhlavnější příčina, pro kterou jej povolali do Prahy, to že chce nejprve věděti? To bylo pro stavy jako otázka sfingy; všeho jiného se spíše nadali, než takového přivítání. Jak byli překvapeni, je viděti z toho, že se vrátili na radnici staroměstskou a tam se usnesli, aby se hlavní příčiny sepsaly a králi podaly. [Viz memoriál poslů kutnohorských pod č. 512.]
Než to bylo vykonáno, došlo k vzájemnému uvítání mezi králem Matyášem a císařem Rudolfem, jak toho vyžadovala etiketa dvorní. Císař poslal podle zprávy nuncia Jana, biskupa Sarzanského, z 28. března ke králi Matyášovi den po jeho příjezdu Iantkrabí z Leuchtenberka a pana z Mollartu s laskavým vzkazem, že se potěšil z jeho příchodu jakožto svého drahého a milovaného bratra a je žádostiv věděti, jak se mu daří. Král Matyáš odpověděl následujícího rána vypravením svého nejvyššího komorníka pana z Meggau k císaři Rudolfovi, který jej velmi milostivě přijal.
Touže dobou vyjednávali stavové s nejvyššími úředníky, aby přišli do porad třiceti direktorů a účastnili se sněmu. Ještě před příjezdem krále Matyáše do Prahy 23. března začalo se o tom mluviti. Stavové vzkázali nejvyššímu purkrabí a jiným soudcům zemským, chtějí-li k nim přijíti a ve všem s nimi za jedno státi, že jim toho přejí, s tím však doložením, že k vinníkům pasovské zrady se přikročí podle zřízení zemského.[Srov. diarium Troila Hagiocharana z 23. března pod č. 499.] Víme, že stavové se již při volbě direktorů usnesli, že nejvyšší úředníci, soudcové zemští a rady J. Mti cís. mají se neprodleně dostaviti do Starého a Nového města Pražského a zde se účastniti porad direktorů. [Srovn. č. 328. z 8. března.] Dosud k tomu nedošlo, nyní se otázka ta stala naléhavou pro obě strany. Nejvyšší úředníci musili se rozhodnouti, jak se zachovají k stavům a králi Matyášovi a stavové chtěli svůj sněm na staroměstské radnici posíliti přistoupením nejvyšších úředníků a oněch živlů, kteří se mu dosud vyhýbali. Nechtěli, aby nyní, kdy mají jednati o budoucího krále, ukázali se jako sněm kusý a nezákonný. Podivná odpověď krále Matyáše po jejich uvítání asi v nich utvrdila snahy po koncentraci. Ukazuje to jejich usnesení z 26. března.
Toho dne se stavové na artikule předložené direktory usnesli, aby všechna strana pod jednou jako pod obojí, kteří dosud nejsou mezi nimi, byli napomenuti, aby se zítra neprodleně mezi ně dostavili, protože mají býti uvažovány nejznamenitější artikulové, tohoto království se dotýkající. Kdyby nepřišli, budou povinni všemu zadosti činiti, na čem se stavové usnesou. Zároveň stavové ustanovili, že se má sejíti společná válečná rada stavovská a královská a raditi o vypuzení Pasovských, což by se pak předneslo králi. Pokud jde o odpověď králi Matyášovi na jeho otázku, usnesli se, aby králi byla zatím učiněna omluva, že se tak nemůže státi bez přítomnosti strany pod jednou, a aby se mu slíbilo brzké vyřízení. Na návrh direktorů ještě téhož dne bylo posláno na hrad Pražský pro ony nejvyšší úředníky, kteří dosavad se nedali najíti mezi stavy, se vzkazem, aby ihned se dostavili. Nejvyšší úředníci a soudcové zemští ještě 26. března v sobotu vypravili na toto vyzvání zvláštní posly na radnici staroměstskou k stavům s odpovědí zápornou. [Viz memoriál poslů Kutnohorských pod č. 518, 519 a 525.] Slavata vypravuje o tom sebevědomě, že nejv. purkrabí Adam ze Šternberka, nejv. kancléř Zdeněk z Lobkovic, sám Slavata jako purkrabí karlštejnský, soudce zemský Jaroslav Bořita z Martinic, nejv. písař Jan z Klenového a podkomoří Purkhart Točník se k stavům na radnici shromážděným nepřidali a že se před krále Matyáše nedostavili dříve až v den korunování, kdy byli propuštěni ze své povinnosti k císaři Rudolfovi jakožto králi Českému. [Viz Slavatovy Paměti II, st. 14.] Podle depeše nuncia Jana, biskupa Sarzanského, z 28. března namítali, že stavové mají jíti na hrad, jak bylo vždy zvykem. Císař včera ráno je prý povolal a nařídil jim, aby nechodili nikam a ho neopouštěli, a tak prý vzkázali stavům na Staré město, že nemohou odejíti a chtějí-li jim stavové něco, aby přišli na Malou Stranu. Nuncius s uspokojením píše, že Slavata a ostatní zůstali pevnými, ač nejvyšší sudí Adam ml. z Valdštejna je se stavy. [Viz zprávu nunciovu pod č. 536.] Ovšem, podle Slavaty vyžádal si dovolení císařovo. Nejvyšší purkrabí zůstal také při císaři, ale máme zprávy, že se kolísal. [Srov. zprávu nuncia Placida z 28. března pod č. 540.] Přítomnost Valdštejnova nebyla stavům mnoho platná, když zejména nejvyšší kancléř a nejvyšší purkrabí setrvali v passivitě. V jakých rozpacích se stavové octli, ukazuje mezi jiným jejich naléhavá žádost, jakou vznesli na Václava Budovce, aby se* jim propůjčil za pomocníka v nynějších pilných jednáních. Budovec skromně vyslovil podiv, že páni z obce tak mnoho připisují jeho osobě a ochotně slíbil, že jim poslouží, ale prosil o po
volení jen jednoho dne, aby mohl zajeti na návštěvu k své těžce nemocné dceři, a stavové i v tom činili potíže, žádajíce, aby jim, pokud s toho odjezdu může sjíti, v tak pilném čase pomáhal pracovati. [Viz memoriál poslů kutnohorských pod č. 525]
To bylo právě v době, kdy se stavové radili o odpovědi králi Matyášovi, která byla dána 27. března. Stavové uvažovali a snesli se, aby králi Matyášovi udali tyto dvě příčiny, proč ho povolali: 1. Aby jeho pomocí byl vypuzen lid pasovský a krev nevinně vylitá byla pomstěna. 2. Poněvadž špatnou vládou země byla přivedena takřka k pádu, aby vláda byla napravena radou a pomocí královou. Co se první příčiny dotýče, nebylo třeba mnoho rozpaků a nebyl možný odklad; stavové se vyjádřili, že sama potřeba toho vyžaduje, aby se obojí lid, jak stavovský, tak královský, vypravil za nepřítelem, aby země byla chráněna další záhuby. Druhý bod byl kamenem úrazu a příčinou všech starostí. Co se myslí slovy,náprava regimentu dobře věděli jak stavové, tak král Matyáš, pro ně nápravou bylo sesazení císaře Rudolfa, ale šlo o to, jak to vykonati a kdo to má provésti. Král Matyáš, jak jsme již řekli, nechtěl pobouřiti proti sobě veřejné mínění říše a celého katolického světa. Měl to tedy za jeho assistence učiniti revoluční sněm? Jakým právem konečně toto shromáždění, které stálo mimo zřízení zemské, mohlo rozhodovati o těchto věcech? Stavové to dobře vycítili, proto takový důraz kladli na to, že jsou pokračováním sjezdu svolaného na hrad a proto nyní chtěli získati nejvyšší úředníky a připoutati k sobě také stranu pod jednou, ale to se nezdařilo. Co nyní?
Jediné východisko z této nesnadné situace bylo svolání jenerálního sněmu koruny České. Myšlenka ta se vyskytla již dříve, jak jsme výše pozorovali, nyní se jí všichni uchopili jako jediného spasného prostředku. Stavové ve své odpovědi králi Matyášovi o nápravě vlády praví že ta věc potřebuje toho, aby netoliko všem stavům tohoto království, ale také i zemím k němu přivtěleným sněm obecný a generální neprodleně rozepsán byl, o jehož svolání stavové hned budou císaře žádati. Až se tak stane, pokračuje odpověď, přednesou stavové příčiny, pro které jim není možno déle pod takovou zlou správou zůstávati a budou společně s králem při císaři vyhledávati, aby, hledě k sešlosti věku a k zavedení tohoto království zlou správou, sobě ráčil oblíbiti pokojný život a smluvil se s králem Matyášem jakožto čekancem království o lepší správu a spolu se stavy tohoto království to uskutečnil.
Toto znění odpovědi vypracováno bylo ve schůzi direktorů a pak byla o něm podána zpráva stavům, kteří je beze změny schválili. Po té byla zvolena deputace s Adamem ml. z Valdštejna v čele a přednesla odpověď králi Matyášovi. Ladislav z Lobkovic ji po každé větě překládal králi z češtiny do němčiny. Poněvadž v neděli bylo již pozdě večer, poprosil král, aby si přišli pro jeho rozhodnutí zítra. V pondělí ráno žádal král, aby mu odpověď stavů byla dána písemně; stavové se sice nad tím pozastavovali, aby podáváním spisu na sebe neuvedli nebývalou věc, ale konečně povolili, aby spis o tom byl králi poslán.[ Viz memoriál poslů kutnohorských pod č. 525. a odpověď stavů králi Matyáši z 27. března pod č. 526.]
Další kroky po tomto rozhodnutí následovaly velmi rychle. Již 28. března předložili stavové císaři Rudolfovi, patříce na škody způsobené pasovským vojskem a chtějíce, aby království České bylo řízeno stálým a bezpečným způsobem, žádost, aby svolal na 11. duben jenerální sněm koruny České, aby celé království totiž hlava soudy svými mohlo býti náležitými prostředky vyléčeno ze svých těžkých nemocí. Žádosti své na konci dodali dů
razu hrozbou, kdyby byli v této spravedlivé věci oslyšáni, že by musili sami rozepsati jenerální sněm pro odvrácení dokonalé zhouby od toho království. [Žádost stavu císaři Rudolfovi 28. března viz pod i. 531.] Ještě 28. března večer přišli stavové ve velkém počtu do předsíně císařových komnat na hradě Pražském a žádali nejvyšších úředníků, aby se k jejich prosbě připojili. Protiviti se bylo stejně nebezpečno jako bezúčelno a sotva to měli nejvyšší úředníci na mysli, vždyť i pro ně jenerální sněm byl nejlepším východiskem z trapné situace. Vyhověli tedy přání stavů a sám nejvyšší purkrabí vedl deputaci a tlumočil jejich prosbu císaři. Císař viděl, že je opuštěn ode všech, odložil sice podle svého zvyku rozhodnutí na zítřek, ale konečně přece povolil a svolal jenerální sněm, který měl rozhodnouti o jeho sesazení. [Viz hlavní depeši nuncia Jana, biskupa Sarzanského, z 28. března pod č. 537 a depeši Zúňigovu z 20. března pod č. 554.] Učinil tak tím spíše, že poslední jeho naděje kladené v pomoc španělského vyslance jej zklamaly. Ještě 27. března naposledy se pokusil, aby jeho pomocí krále Matyáše odvrátil od dalších kroků návrhem na potlačení stavů českých společným úsilím, ale naděje ty ho sklamaly. Marně vzkazoval po Mollartovi Zúňigovi, aby přiměl krále Matyáše, aby se odtrhl od Čechů a spojil s císařem; Zúňiga odepřel prostředkovati v této nemožné věci. [Viz depeši nuncia Placida, biskupa Melfského, z 28. března pod č. 540.]