Třetího dne od podání proposice se krise ještě přiostřila, neboť došla již do Prahy zpráva, že zatím vojsko pasovské vtrhlo do Krumlova a lstí se zmocnilo i Budějovic. List plukovníka Ramée, datovaný v Budějovicích 31. ledna, došel stavů právě 2. února. Plukovník Ramée s pasovským vojskem oznamuje v něm nejvyšším úředníkům a stavům če
ským, že, ač pro bídu, kterou trpěli v Pasově, se měli nutně přestěhovati do Čech, pokusili se přece táhnouti do Tyrol, poněvadž jim bylo císařem několikrát přísně zakázáno vkročiti do Českého království. Dověděvše se však, že čeští stavové potají najímají válečný lid proti císaři a jeho vojsku, nemohou prý toho připustiti a jsou odhodláni tomu zabrániti. Jako věrní služebníci císařovi museli prý k udržení jeho reputace a k zachování sebe sama táhnouti na statky J. Mti cís., aby tu čekali na své zaplacení, což učinili beze škod. Oznamují, že dnes se ubytovali v Budějovicích, žádají k zamezení všech nepříležitostí za ubytovací komisaře a posílají s tímto poselstvím rytmistra Oldřicha Vchynského s prosbou za odpověď co nejrychlejší. [Viz č. 64,102] Ještě než toto psaní bylo stavům předneseno, pospíšil císař, aby se u stavů o.mluvil, že vpád do Čech a dobytí Budějovic se staly bez jeho vědomí. [Viz o tom psaní Budovcovo Rožmberkovi z 2. února pod č. 74.] Výpravu předsedu tajné rady lantkrabí z Leuchtenberka a pana z Mollartu do sněmovny, kteří stavům ústně vyřídili, že se císař s bolestí a nemilostí dnes dověděl, jak pasovské vojsko proti jeho vůli vpadlo do království a mocí vzalo Budějovice. Protože císaři nikdy nepřišlo na mysl, aby se vojsko pasovské mělo ubytovati v Čechách, chce odvrátiti toto nebezpečí, nemá však teď k tomu prostředků a neví si rady, proto žádá nejvyšších úředníků a všech tří stavů, protože dříve vždy věrně při něm stáli, aby ho nyní jakožto svého starého císaře, krále a pána neopouštěli a pomýšleli na prostředky k ochraně. Chce toho stavům vší milostí vzpomínati a ostatek dnů života svého při nich tráviti a vedle nich živ i mrtev býti. Purkrabí ujišťoval, že císař, žádaje o prostředky, měl slzy v očích. Když to bylo předneseno, odpověděl nejv. purkrabí, že by Ramée tedy měl býti prohlášen za rebella, prosil za audienci pro stavy a jejich jménem žádal, aby oba vyslanci dali písemně, co právě přednesli; tak se stalo ještě téhož dne. [Viz č. 73 a předcházející zprávu diaria; srovn. též depeši Padavinovu ze 7. února pod 5. 91.]
Nepřítel byl v zemi a nyní šlo především o zachránění největších klenotů království, a to byla česká koruna, uložená s privilegiemi zemskými na Karlštejně, a desky zemské. Stavové hned po skončeném jednání s Leuchtenberkem a Mollartem jali se uvažovati, jak opatřiti korunu a desky, a zvolili k tomu zvláštní komisaře; hraběti Turnovi a několika jiným bylo uloženo, aby pozítří 4. února se vypravili na Karlštejn. Při tomto jednání došlo ke sporu mezi stavy vyššími a měšťany, kteří se chtěli také této komise účastniti a také si to vymohli. O deskách bylo ustanoveno, že ve dne v noci mají býti střeženy. Konečně byly přečteny listy hejtmana panství Krumlovského o ubytování se pasovského vojska v Krumlově a v Budějovicích [Viz č. 65.] a list plukovníka Ramée, který přinesl Oldřich Vchynský. Sebevědomý tón listu tohoto byl nápadný; noviny poslané z Prahy 3. února pro Unii a uložené ve Štut-gartu dobře to.vystihují a praví, že by se Ramée neodvážil mluviti tak s vysoká, kdyby nebyl někdo za ním; stavové prý uvažují, co činiti, poněvadž vidí, že jde o všechno, a mezitím pokračují v najímání lidu. [Viz č. 76a]. Když následujícího dne došly zprávy, že Pasovští vytrhli z Budějovic do Tábora a že mají v úmyslu táhnouti na Karlštejn, zůstali prý stavové až do noci pohromadě a dostali v audienci od císaře ubezpečení, že bude k tomu hleděti, aby nebezpečí bylo odvráceno.
[Tak o tom referují noviny z Prahy, psané ve formě diaria a uložené ve státním archivu v Drážďanech; viz č. 76, kde jsou ještě jiné podrobnosti o sněmování tohoto dne.] Ve městě také strach a rozčilení se ještě stupňovaly, začínaly se zavírati brány a konati stráže, jakoby nepřítel byl již před branami.[Viz o tom poznámky Pfretschnerovy v č. 76 a pozn. l]
V těchto nesnázích bylo přirozeno, že stavové se začali ohlížeti po svých přátelích za hranicemi země. Nejdříve ovšem pomýšleli na inkorporované země České koruny a pak na jiné spojence a radili se 4. února, zda by neměli žádati za pomoc Moravy, Slezska a Lužice a pak kurfirství spojených s Čechy dědičnými smlouvami, Falcká a Saska. Také se usnesli, že se má vypraviti poselství ke králi Matyášovi. Obsah tohoto poselství byl prapodivný. Králi se mělo dáti na vědomí, že stavové nejsou vinni vpádem pasovského vojska do Rakous, a poněvadž se dověděli, že král s celou svou mocí je vzhůru, aby škodu způsobenou pomstil, žádají, aby jich za to netrestal a zastavil své tažení do země. Tento návrh, který byl zřejmě inspirován dvorskou stranou, nelíbil se většině sněmu a byl prý zamítnut bouřlivě, avšak menšině se přece podařilo k večeru, jakousi machinací úpravu instrukce v tomto smyslu uskutečniti; [Srovn. č. 77 a 352.] k vypravení poslů došlo ovšem později, třeba že ještě 4. února koncipováno psaní králi Matyáši a vypracována instrukce pro posly. [Viz č. 79 a 80.]
Téhož dne formulovali stavové svou odpověď na proposici královskou. Na žádost císařovu, aby se poradili o opatření vlasti proti útokům nepřátelským, odpověděli stavové usnesením, aby k dosavadnímu lidu vojenskému byl najat ještě jeden pluk pěší a 1000 jezdců, a žádali, aby císař vojsko opatřil děly. Tím se měl počet vojska stavovského zdvojnásobiti a tak dosáhnouti výše 6000 mužů pěchoty a 2000 mužů jízdy. O krytí úhrady s tím spojené se stavové usnesli, aby každý poskytnul z jednoho poddaného 30 grošů z vlastního měšce a 15 grošů od každého poddaného jako půjčku a zaplatil místo vypravení jednoho koně zbrojného 15 zl. a místo vypravení dvacátého muže 4 kopy míš. měsíčního žoldu na dobu tří měsíců; na budoucím sněmu má se učiniti s císařem narovnání o splacení půjčky. Dále odpovídají stavové na proposici císaři, že se usnesli, aby byli vysláni poslové ke králi Matyášovi a aby byli požádáni o pomoc stavové moravští, slezští a lužičtí a kurfirst Sasky. O Falcku se v odpovědi této nezmiňují. Pokud jde o místní opatření, oznamují, že se usnesli, aby hrad Pražský a Malá Strana byly opatřeny strážemi, města Pražská aby byla ozbrojena a aby byla vyslána komise k zabezpečení Karlštejna. Žádají císaře, aby se vyjádřil, jakým způsobem by mělo býti pasovské vojsko vypuzeno, protože vniklo do země proti jeho vůli, a prosí, aby vinníci vpádu byli potrestáni, Ramée s ostatními veliteli pohnáni k zodpovídání a Pasovští aby nahradili spáchané škody. Na konci ukazují na to, jak jejich předkové vždy bedlivě měli na mysli při podobných válečných událostech, aby především koruna česká, klenoty a privilegia zemská, uložené na Karlštejně, byly v bezpečnosti. Protože hrad Karlštejn není dostatečně opatřen, žádají císaře, aby s jejich komisaři vypravil tam společně své komisaře a dovolil, aby koruna, klenoty a privilegia země byly vyzvednuty a uloženy na hradě Pražském a od zvolených osob ze stavu panského a rytířského střeženy. Kdyby snad císař to chtěl odkládati a snad se něco škodlivého přihodilo, protestují před Bohem a celým světem, že tím vinni nejsou. [Viz č. 78; srovn. též č. 84 z 5. února, kde je zápis tohoto usnesení, koruny a privilegií se týkající, do kvaternu 53 malého stavovského archivu.]
Ke Karlštejnu se v těchto dnech upíraly zraky všech; do Prahy docházely zprávy, že Pasovští se blíží a že chtějí uskutečniti královský plán arciknížete Leopolda a k tomu že potřebují české koruny a táhnou pro ni na Karlštejn.[Viz zprávu Padavinovu ze 7. února pod č. 91.] Již 5. února vznikl v Praze veliký křik, že Pasovští na pochodu z Tábora překročili Vltavu a že se přiblížili již na 7 mil. Zprávy ty potvrzoval útěk obyvatelstva do města; na Karlově mostě a v malostranských ulicích bylo prý toho dne tolik vozů s majetkem uprchlíků, s ženami a dětmi, že se až vozba zastavila a mnohý musil dvě až tři hodiny čekati, než se mohl dostati ku předu. [Viz zprávu diaria pod č. 84a.] Za této nebezpečné situace udělil císař ještě 5. února stavům slyšení a jeho skleslost dostoupila takového stupně, že se vzdával dalších plánů s pasovským vojskem. Ostatně nebyly jeho obavy bezdůvodné, neboť stavové chtěli jeho i arciknížete Leopolda dáti stříci, vložiti do hradu silnou posádku a zmocniti se císařské artillerie. Nebezpečí to bylo podle informací Padavinových jen tím odvráceno, že katolíkům se podařilo stavy protestantské přesvědčiti, že stačí, když si stavové pojistí držení koruny svatováclavské, a tak prý poslali 6. února pro ni na Karlštejn 500 pěších a 200 jezdců, aby ji dostali v bezpečí dříve, než se jí zmocní Pasovští, a uložili ji v kapli sv. Václava. Císař byl tak pokleslý na mysli, že k zmíněné audienci dal předvolati také hraběte Sulze a v přítomnosti stavů mu nařizoval slovy ostrými, aby se vypravil k pasovskému vojsku a vrátil je do Krumlova, aby se tam zdrželo, až bude zaplaceno. Stavy při tom žádal o potřebné peníze a dostal od nich slib, že zaplatí 140.000 nebo 150.000 tolarů, dojde-li k rozpuštění vojska.[Padavin a Medici udávají 140, nuncius 150 tisíc; srovn. č. 91-94, které podávají zprávy o tomto jednání stavů s císařem.] Hrabě Sulz k všeobecné nespokojenosti stavů jal se předstírati nemoc a k vojsku nejel.,Z toho se dá souditi, praví agent toskánský Medici "že tato strana chce každým způsobem, aby Pasovští přišli, poněvadž doufá, že časem pohne k změně císaře, který se obrací se strany na stranu podle nadějí a nebezpečí, které se mu předkládají.[Viz zprávu Mědícího ze 7. února pod č. 94.]
Vyjednávání stavů s císařem vedlo 7. února k jakési prozatímně dohodě. V audienci u panovníka bylo s jeho ústním svolením ujednáno těchto šest bodů: 1. Ze zbrojnice císařské budou vydána dvě velká děla na obranu hradu. 2. Ze Starého města bude položeno na hrad 200 střelců k jeho ochraně. 3. Poselství ke králi Matyášovi, aby netáhl do země, bude co nejdříve vypraveno, což si ovšem nepřejí nižší stavové, nýbrž radí, aby byl král požádán o pomoc. 4. K dosavadnímu vojsku, totiž stavovskému, má se najmouti ještě 1000 jezdců.[ Nový pěší pluk o 3000 mužích, o jehož najmutí se stavové usnesli, se zde neuvádí.] 5. Ke kurfirstovi Saskému, k stavům moravským, slezským a lužickým má se poslati co nejdříve o pomoc proti pasovskému vojsku. 6. Císař má mandáty napomenouti všechny kraje k vyzdvižení hotovosti každého desátého z poddaných a osmého z měšťanů a k rych
lému tažení do Prahy. Při této audienci pravil císař zástupcům stavů na stížnosti, že všechny věci se od nejvyšších úředníků zemských vyřizují liknavě a odkládají ke škodě země, že není vinen odklady a že pasovské vojsko bez jeho vůle vtrhlo do země; při těchto slovech dokládal prý se Boha a celého světa za svědky. [ Podle zprávy diaria vídeňského; viz č. 90.117]
Z bodů tuto smluvených je možno zjistiti, že čtyři poslední byly vyplněny velmi rychle. O vojsku víme, že stavové hned začali najímati další pluk jízdy i pěchoty a také se jali hned chystati poselství s císařem umluvená a psáti mandáty do krajů. Již 8. února vyšly listy nejvyšších úředníků a stavů městům Pražským, hejtmanům krajským a stavům do všech krajů, jimiž se oznamovalo, že země je v nebezpečí, že bylo nutno korunu a privilegia přenésti z Karlštejna na hrad Pražský, pročež se nařizovalo, aby se vyzdvihla hotovost zemská a z krajů aby co nejdříve táhla ku Praze pro ochranu J. Mti cís., koruny české, privilegií, svobod a práv tohoto království. [Viz č. 97-99.] Také ještě 8. února napsán knížatům a stavům slezským list, ve kterém se jim oznamoval vpád pasovského vojska do Čech a žádáno, aby přispěli Čechům na pomoc silným počtem jízdy i pěchoty a oznámili, s jakým počtem a kdy se vypraví, aby se jim mohli naproti poslati komisaři. Za vyslance do Slezska byl ustanoven Ladislav Seidlitz ze Schönfeldu a ještě téhož dne vyhotovena pro něho doporučující listina. Podobný list o pomoc poslán také rytířstvu a šlechtě Chebského kraje a městu Chebu. [Viz 5. 100-102.] Následujícího dne napsán v téže věci list kurfirstovi Saskému, k němuž vyslancem ustanoven Karel z Vartmberka [Viz č. 103 a 114.] Že v těchto dnech také bylo jednáno o podobný list Moravanům a Lužičanům, máme zprávu z 10. února, poselství na Moravu bylo svěřeno Budovci, do Lužice gerštorfovi. [Viz č. 108 a 104.] Nejchoulostivější byla otázka stanoviska stavů ke králi Matyášovi. Viděli jsme, jakým vlivem bylo v této věci na stavy působeno; dvorská strana katolická dovedla nyní užíti situace a příměti je k dalším krokům. Ještě 9. února napsali nejvyšší úředníci a stavové čeští králi Matyášovi list, ve kterém mu oznamovali, že pasovské vojsko vpadlo do Čech, a že mu chtějí odporovati jak lidem najatým, tak veřejnou hotovostí. Smlouvě libeňské že chtějí dostáti a králi přispěti ku pomoci, avšak nyní prosí za omluvu, poněvadž pro nepřátelský vpád do země sami potřebují pomoci více než král. [Viz č. 105.] Listem z 11. února doporučovali nejvyšší úředníci a stavové čeští králi Matyášovi své vyslance a žádali, aby je milostivě vyslyšel a dal jim co nejrychleji odpověď a své milostivé rozhodnutí. Týmž dnem datovali svou instrukci vyslancům, koncipovanou již 4. února, kdy právě stavové o tomto poselství bouřlivě jednali. Mezi vyslanci první místo měli Adam ml. z Valdštejna a Jiří Fridrich hrabě z Hohenlohe, služebníci císaře Rudolfa. Podle instrukce měli vyslanci podati králi zprávu o dosavadní korrespondenci a vysloviti zarmoucení, že král sbírá vojsko; poněvadž neshodami, které by snad vznikly mezi císařem a králem, by obojí země a obzvláště království České nevinně přišly ke zkáze, měli králi jménem všech tří stavů přednésti, že najímáním pasovského lidu a vpádem do Rakous nejsou vinni, a po
prositi krále, aby do království Českého s lidem válečným netáhl, aby uzavřené smlouvy zůstaly v platnosti a mír mezi císařem a králem zůstal zachován.[Viz č. 112 a 113.]
Jak vidíme, byl tímto poselstvím zamýšlen pravý opak toho, co si většina stavů přála, totiž povolání krále Matyáše. Mnozí si asi tehda ještě netroufali vysloviti tento požadavek a strana přející králi Matyášovi zůstala tak v menšině. Zúňiga praví v depeši z 10. února, že císař, který jeví velkou rozmrzelost z vojska pasovského a Leopolda, chce se smířiti s Matyášem a proto prý nyní bylo ustanoveno 6 osob k jednání s ním; ač mezi stavy někteří se kloní k povolání krále Uherského, většina zůstává v poslušnosti císařově. Medici praví v depeši ze 14. února, že velká část stavů podle domněnky mnohých pod rouškou tohoto veřejného poselství vypravila tajně úplně opačné, majíc strach odhaliti své mínění. [Viz list Zúňigův pod č. 110 a zprávu Mediciho pod č. 134.]
Rozmrzelost císařova vůči arciknížeti Leopoldovi a strůjcům pasovského podniku a jeho povolnost vůči stavům časem ustupovala náladě opačné podle toho, jak se dařilo straně válečné získávati jeho důvěru a pozdvihovati jeho kleslou mysl. Ještě 8. února vydal císař resoluci, která byla stavům přednesena nejvyšším purkrabím, a ve které císař projevil velikou lítost, kdyby krev nevinná měla býti vylívána a kdyby bylo odporováno mocí lidu pasovskému, který je najat od J. Mti cís. Zároveň se v ní oznamuje, že hrabě Sulz se ihned vypraví, aby lid ten byl obrácen a očekával záplaty na panství Krumlovském. Nebude-li prý moci býti zaplacen, tedy asi polovice jeho pro opatření J. Mti cís. bude zanecháno.[Podle zprávy diaria musejního pod č. 96.] Co tedy Medici den před tím ve své zprávě do Florencie prorokoval, stalo se velmi brzy. Je pravda, že císař ještě 8. února vydal rozkaz adresovaný Sulzovi, Althanovi a Trauttmansdorfovi, aby se odebrali k pasovskému vojsku, odvedli je k českým hranicím a začali s ním jednati o výplatu, ale z 8. nebo 9. února máme jiný list císařův Sulzovi a Althanovi, aby užili vojska pasovského k ochraně všech věrných a k pokoření a potlačení všech protivníků a v případě potřeby aby se jali najímati nový lid a vůbec vše zařídili, co slouží k reputaci císařově a říše.[Viz pozn. 1 a 2 u č. 96.] Zároveň začaly proskakovati pověsti o piklech, jichž obětí se měli státi náčelníci oposičních stavů. Nejvyšší komorník Jan Jiří ze Švamberka dostal v těchto dnech výstrahu, že se strojí úklady o život jeho a jiných evangelických stavů. Nařčení tohoto druhu stala se i předmětem jednání říšské dvorské kanceláře. [Srov. 5. 106 a 107 z 9. února.27]
Zatím se blížil plukovník Ramée se svým vojskem ku Praze a ještě jednou zkoušel, zda by nebylo možno pohnouti stavy bez krveprolití k povolnosti. Tomu nasvědčuje jeho žádost o průvodní listy, aby mohl přijeti do Prahy a ospravedlniti stavům svůj příchod do Cech. Mluví o tom diaria z 9. února. [Viz č. 104 a pozn. 1 u téhož čísla.] S tohoto jednání ovšem sešlo, neboť Ramée průvodních listů na cestu do Prahy nepotřeboval. Události, které se nyní kvapem vyvíjely, činily zbytečným každé takovéto jednání. Ramée se přiblížil velmi rychle a vzetím Berouna si otevřel cestu ku Praze. Z Berouna napsal 12. února císaři list, kterým vlastně opovídal stavovské oposici nepřátelství. V listu tom ospravedlňoval své jednání, líčil, jak bylo pasovskému vojsku zabráněno táhnouti do Tyrol a jak potom chtělo zůstati v Rakousích, aby král Matyáš pro jeho přítomnost v této zemi nemohl do Čech a aby stavové čeští nebyli uraženi. Když prý však Ramée viděl, že král Matyáš jedná potají s vojskem, aby je přiměl k odpadnutí, a že všude najímá lid, a když mimo to vznešení Čechové veřejně prohlašovali, že musí sbírati lid a přispěti s ním ku pomoci králi, přepravil se přes Dunaj, aby viděl, co se bude dále díti. Tu prý dostal věrohodné zprávy, že vojsko krále Matyáše se chce zmocniti Krumlova a Budějovic, aby Pasovským zatarasilo cestu, a že královi spojenci (z českých stavů) chtěli z Tábora učiniti stanoviště k najímání lidu; jako věrní služebníci císařovi chtěli tato města i vojsko pojistiti před nebezpečím, a poněvadž denně slyšeli, že někteří lidé podněcují české stavy, aby povolali krále Matyáše, přišli, aby zemřeli pro císaře a pro věrné stavy tohoto království. Proto žádají, aby vojsko pasovské a vojsko českých stavů bylo spojeno a prohlašují za své nepřátele ty, kdo by byli proti tomu. Kdyby se to nestalo, jsou odhodláni odpomoci zlu z kořene, neboť si předsevzali císaře zachrániti. [Viz č. 117.]
Zatím byl vypraven k naléhání stavů císařem do Berouna k vojsku arcikníže Leopold, aby odvrátil jejich náhlý příchod ku Praze. Lze lehce uhodnouti, jakým způsobem se Leopold shostil této své úlohy a jak upřímně mu na tom záleželo. Není třeba šířiti se o podrobnostech tohoto vyjednávání, o němž lze nalézti více dokladů v tomto svazku. Jak se tehda jednalo se stavy, máme pěkný, doklad v listu císaře Rudolfa arciknížeti právě z 12. února. Císař píše, že se včera s velikou nelibostí dověděl o úmyslu plukovníka Ramée táhnouti ku Praze. Ač doufá, že bude vykonán rozkaz, který poslal arciknížeti včera v noci, vypravuje přece ještě jednou svého českého herolda s rozkazem, aby vojsko netáhlo do Prahy, nýbrž aby bez odkladu se vrátilo do Krumlova a tam očekávalo další resoluci císařovu. K tomuto listu je připojeno postscriptum, v němž se praví, že herold má rozkaz, aby se řídil podle nařízení arciknížete, jemuž se ponechává na vůli, zda má herold užíti svého habitu čili nic, to jest, zda má své poslání u vojska provésti či ne.,Vaše Láska ví, pokračuje postscriptum na čem dnes mezi námi zůstalo, totiž, aby Vaše Láska odpověděla našemu válečnému lidu na jeho ústní i písemnou žádost, že milostivě přijímáme oddanost, v níž k nám trvá. Dále se mluví o žádosti ohledně poměru stavovského válečného lidu k českému, a císař s velkou rozhodností prohlašuje, že jako nejvyšší pán vojska pasovského i stavovského zakazuje jakékoli nepřátelství jednoho proti druhému a oznamuje, že od stavů dostal slib, že proti pasovskému vojsku nepodniknou nic nepřátelského. Ač i v postscriptu je rozkaz, aby vojsko táhlo do Krumlova a čekalo tam na další resoluci, je přece nápadný rozdíl milostivého tónu jeho u srovnání s mluvou listu. Na konci císař vojsku slibuje 150.000 tolarů a projevuje mu svou důvěru. [Viz č. 123.]
Agent braniborský Lehman psal téhož dne do Berlína, že nebezpečí se stále zvětšuje a že se téměř nevidí, kam vše směřuje.,Dobří čeští pánové, naříká Lehman, Jsou na tom nejhůře, jsou naprosto rozladěni, poněvadž se v málo čem dostojí slibům; začínají téměř nedůvěřovati a skoro sami nevědí, zda se s nimi zachází čestně a upřímně.[Viz č. 121]
Výsledek vyjednávání arciknížete Leopolda byl, že 13. února se objevili Pasovští u Břevnova a u Hvězdy, kde se začala táž hra opakovati jako u Berouna. Císař vypravil k nim Abrahama purkrabí z Donína, který nalezl arciknížete Leopolda ve společnosti vůdců pasovského vojska a oznámil jim rozkaz císařův, aby netáhli dále. Donín dostal od nich za odpověď, že chtějí pro císaře žít a umřít, ale že je sem jen nouze dohnala; žádali za chléb a pivo a pravili, že chtějí zítra předložiti císaři své požadavky. Dále si naříkali na urážky některých českých stavů a hlavně hraběte Turna a vyhrožovali, že na ně zítra odpovědí bitevním pořádkem na Bílé hoře. Donín prý jim to marně rozmlouval a jim vykládal, jak zase čeští stavové slyšeli, že jim Pasovští zítra určili hodinu smrti. [Viz č 125,138]
Přítomnost pasovského vojska před branami města způsobila v Praze zděšení. Bylo to v neděli 13.února kolem osmé hodiny ranní, kdy veškeré obyvatelstvo pražské bylo vyburcováno výstřelem z děla a poplašnými údery hradčanských zvonů, které následoval poplach v celém městě. Válečný lid stavů pospíchal na Hradčany a osadil stráže na hradě, na Hradčanech i na Pohořelci. Sami stavové vypravili se u větším počtu na koních na zámek a zahrnuli výčitkami nejvyššího purkrabí, jehož jednání jim bylo podezřelé. S hanbou prý bylo doslýchati, jak potupně s ním bylo mluveno. Když hrabě Turn s Vilémem z Lobkovic přijel mezi stavy a vyčítal purkrabímu přítomnost nepřítele a připomínal, co bylo stavům připověděno, dostal prý za odpověď: ťVaše Milosti, Vaše Milosti, co ráčíte činiti? Však se o žádném nepříteli neví.Ť Tu prý hrabě ukázal na purkrabího se slovy: ťVšak bych nepřítele rukou dosáhnouti mohl.Ť [Viz č. 127, kde je zpráva diaria poslů domažlických o těchto událostech.]
Nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka podle mnohých současných zpráv jednal obojetně; nejvíce asi podráždilo stavy, že pasovskému vojsku poslal na rozkaz císařův proviant, a také vzbudilo podiv, že Pasovští na pochodu jeho statkům nečinili škod jako ostatním stavům, nýbrž "co protrávili, všechno pilně zaplatili, vyhnuvše se prý také statkům pana kancléře. [Viz o tom zprávu diaria knihovny Fürstenberské v Praze pod č. 146] Toto uvádění jména nejvyššího purkrabí se jménem kancléře Zdeňka z Lobkovic ukazuje, jak velice poklesla důvěra v nestrannost tohoto katolického velmože. Když den po té, 14. února v pondělí, stavové přednesli purkrabímu, aby se postaral o vyhlášení patentu proti Pasovským jakožto rebellům, poněvadž jednají proti rozkazu J. Mti cís., tu povstal, neřekl ani slova a odešel ze soudné světnice. Tu došlo k bouřlivé scéně, která působí jako předzvěst dramatických chvil pražské defenestrace. Ozvaly se hlasy: ťTo jest ochrana naše, co nám připovídali, všecko v hrdlo jako šelmy selhali. Pan Václav Vchynský a jeden z pánů z Říčan již již se jali nabádati k násilným činům se slovy: ťKdež jsou ty šelmy a zrádci, kteří nás ochraňovati měli a nyní na nás nepřátely pustili? Vem, bratře, jednoho ze zrádcí na práci a já druhého, tak sobě dobré jméno zachováme a těm lhářóm se víceji se svozovati nedáme.Ť Pramen, který toto uvádí, má též zprávu, že přišlo poručení, aby Pasovským bylo posláno 10 vozů chleba a piva, a že stavové to odepřeli, ale purkrabí to dal zaplatiti z,renthauzu.[Viz zprávu domažlickou pod č. 131.] Později byl purkrabí dokonce podezříván, že pustil pasovské vojsko svým domem na Malé Straně do města. Postavení jeho bylo v těchto chvílích velmi obtížné, byl sice zástupcem a prostředníkem stavů vůči císaři, ale jako jeden z nejvyšších úředníků zemských byl zároveň poután k císaři přísahou věrnosti. Když pak úmysly císařovy a stavů se tak křížily, jako právě nyní, dostal se do velmi osudného rozporu povinností.
V těchto kritických okamžicích císař Rudolf opět začal klesati na mysli. Blízkost válečného nebezpečí a obava, že by mohlo dojití k bojům pod okny jeho residence, naplnila jej znovu úzkostí a netajil se svou náladou svému okolí. Medici dobře charakterisuje Rudolfa, pravě ve své zprávě ze 14. února, že lze si pomysliti, v jakém strachu je nyní, že podle doslechu nespí a nenalézá odpočinku, když mu nyní zůstalo jen toto království, a to se dvěma vojsky, z nichž je jedno proti druhému a která jsou na půl vzbouřená proti němu. A když prý se i připouští možnost, že podle své nestálosti svolil, aby Pasovští postupovali ku předu, nelze mysliti, že by chtěl, aby se tak přiblížili ku Praze, neboť se pokládá za jisté, že vždy byl velmi důsledně proti tomu míti nebezpečí tak na blízku. [Viz č. 134. 186] Také nuncius vypravuje ve své depeši ze 14. února, že císař vyčítal arciknížeti Leopoldovi u přítomnosti tajných rad, že vojsko pasovské přitáhlo bez jeho vědomí a jeho rozkazu a že se to stalo z vůle arciknížete. Arcikníže také začal v této nesnadné situaci kolísati a utekl se k prostředku, kterého častěji ještě použil v nesnázích, žádal totiž nuncia i španělského vyslance o prostředkování s českými stavy, byl však odmítnut. [Viz S. 132]
Pondělí míjelo v stejném napětí jako neděle, pasovské vojsko dávalo dosti příležitosti k poplachům, na hradě i ve městě všechno bylo ve zbrani, brány se všude obsazovaly, ulice zatahovaly řetězy, lidé se opevňovali v domech a masopustní veselí muselo ustoupiti náladě stísněné nejistoty. Konečně se přiblížilo masopustní úterý, kdy se mělo podle plánu náčelníků pasovského vojska rozhodnouti o osudu celého království. O tom, jakým způsobem se podařilo 15. února v časných hodinách ranních plukovníkovi Ramée a jeho vojsku zmocniti se Malé Strany, přináší tento svazek takové množství nových a zajímavých zpráv, že bude nutno věnovati tomu jinde více místa. Zde v úvodu se omezíme jen na přehled těchto událostí a na hlavní rysy, objasňující jednání stavů.
Pro sjezd stavů na Hradčanech má tento násilný čin veliký význam; byl vpádem Pasovských na Malou Stranu v pravém slova smyslu rozehnán. Část stavů prchla na Staré město, část jich zůstala na hradě a část jich v osudnou chvíli byla na pravém břehu řeky a zůstala ušetřena. Vzetí Malé Strany bylo výborně připraveno a stalo se překvapujícím způsobem, plukovníkovi Ramée vlastním, právě v oněch místech a v onu chvíli, kde a kdy bylo nejméně očekáváno. Kdežto stavové, vidouce před sebou nepřítele na Bílé Hoře, očekávali jeho útok na Pohořelci nebo na Hradčanech a byli v tomto náhledu utvrzováni harcováním jeho oddílů tímto směrem a škádlením jeho předních stráží po celé oba dny, odvedl Ramée v noci na masopustní úterý vojsko velikým obloukem směrem ke Košířům a zmocnil se časně ráno, kdy se strážím nejlépe usíná, brány a malé branky na Újezdě a odtud, podporován pěchotou, vniklou shora přes Petřín, a vlašským obyvatelstvem malostranským, dostal se až na hlavní náměstí Malé Strany. Hrabě Turn marně se mu postavil s jízdou na odpor, vojsko, které na znamení poplachu pospíchalo ze Starého města přes most na Malou Stranu, bylo u Saského domu po vražedné obraně, hlavně s oken, obráceno zpět a posádka stavovská s četnými stavy, kteří se boje účastnili, musela po krvavém boji, spojeném se střelbou z oken, ustoupiti s malostranského náměstí na hrad. Jedině útok na Staré město se nepříteli nepodařil; oddělení jízdy, vedené rytmistrem Brändlem vniklo, pro
následujíc ustupujícího nepřítele, přes most na druhou stranu, ale zaplatilo svou neprozřetelnost životem všech svých bojovníků, mimo vůdce, který byl zajat. Někteří z jezdců dojeli až na Vyšehrad a skončili svou šílenou jízdu zoufalým skokem do Vltavy. Další jízda, která se hnala přes most za Brändlem, byla zastavena ranou z děla v mostecké bráně a včasným spuštěním mříže; Staré město bylo zachráněno.
Události na Malé Straně způsobily v ostatním městě nesmírné rozhořčení, kterému dal lid průchod útokem na kláštery, z nichž některé, nejhůře klášter františkánský u Panny Marie Sněžné, děsným způsobem zpustošil a zabíjením mnichů ulevil svému hněvu z malostranského krveprolití. Jesuité, aby se zachránili, odevzdali včas svou kolej v Klementinu v ochranu stavů na Starém městě, kteří tam vložili posádku a odvezli odtamtud ukryté zbraně. I k těmto událostem, jimiž se zde nemůžeme obírati, přinášejí prameny v tomto svazku uveřejněné mnoho zpráv s podrobnostmi dosud neznámými.
■ Také hrad Pražský nedostal se hned do moci pasovského vojska, ale byl silně obsazen stavovskou posádkou, která tam ustoupila po boji na Malé Straně. Tam také prchli mnozí ze stavů, kteří se účastnili boje. Hlavní vůdcové stavovské oposice dostali se nyní na hradě do pasti. Hrabě Turn byl v boji raněn a nalezl úkryt v domě nejvyššího kancléře, Vilém z Lobkovic a Leonard Colonna z Felsu také zůstali na hradě. Václav Vchynský zachránil se včas na Staré město a brzy se postavil v čelo stavům tam zůstavším, ostatní byli od Starého města odříznuti. Vedle stavů, kteří na zámek ustoupili po boji, byli tam mnozí, kteří se boje nezúčastnili. Slavata vypravuje ve svých Pamětech jako očitý svědek, že nejvyšší úředníci království Českého s jinými pány obyvateli téhož království z stavu panského a rytířského při vpádu pasovského vojska,v pláce před pokojem J. Mti cís. na koních stáli, všelijakými zbraněmi dobře opatřeni byli, hotovi jsouce k službám J. Mti proti těm neposlušným vojákům pasovským hrdla svá vynaložiti. [Slavata, Paměti II, str. 7.] Se Slavatou byl tam také Martinic, z čehož se dá souditi, jaké straně náleželi stavové, shromáždění na tomto místě vedle nejvyšších úředníků a těchto dvou náčelníků katolické strany. Že chtěli chrániti císaře, má jistě Slavata pravdu, ale že by tam stáli proti Pasovským, dodává Slavata úmyslně, aby potlačil každou domněnku svého společenství s akcí tohoto vojska; příležitost k tomu by byli přece snadno nalezli o několik metrů níže. Tito stavové s pány a rytíři, zachránivšími se z malostranských bojů na hrad, byli zbytkem stavovského sjezdu, svolaného císařem Rudolfem, jemuž učinila konec teprve kapitulace hradu Pražského. Že v tomto shromáždění nebudou míti rozhodující slovo stavové poražení na malostranském náměstí, nýbrž strana druhá, vyplývá z celkové nálady, jaká mohla býti na Hradčanech po vítězství Leopoldově.
Ani Hradčan se nezmocnili Pasovští bojem. Po dobytí Malé Strany a vzdání se obyvatelstva, což se dělo vyvěšováním bílých šátků z oken, chtěli sice také udeřiti na Hradčany, aby obsadili náměstí před hradem, ale byli na cestě přivítáni mušketýry a děly pana Hieserle z Chodova, který tuto episodu sám podrobně popisuje, [Viz č. 145.] a nedostali se dále než do polovice Úvozu. Zatím již vyslal císař svého herolda s dvěma trubači a dal vyhlašovati příměří, nejdříve na tomto stanovišti a pak dále na Malé Straně i v druhých městech Pražských. Příměří bylo povoleno na 3 hodiny. Mezitím bylo vyjednáváno i se stavy, kteří zů
stali na hradě, i se stavy, kteří byli na Starém i Novém městě. Stavové na Hradčanech vyjednávali jednak s císařem, jednak s Pasovskými a výsledek byl, že císař uznává obojí vojsko, jak pasovské, tak stavovské, za svoje, že mají tudíž ustati v prolévání krve, Pasovští se mají ubytovati na Malé Straně a stavovští se mají vrátiti do svých bytů.
To bylo tolik jako postoupení Malé Strany pasovskému vojsku; úspěch veliký, třeba ne úplný, neboť druhá strana města byla nedotčena, a hrad zůstal dále v rukou stavů, třeba jejich lid byl demoralisován porážkou a trpěl nedostatkem potravin. Po dobytí Malé Strany přijel do města arcikníže Leopold a odebral se, jakmile byla obsazena všechna důležitá místa a brány strážemi, ke dvoru a byl přijat císařem v audienci. Stísněná nálada císaře Rudolfa po šťastném skončení prvního výbuchu bouře, kterou s úzkostí chtěl oddáliti, se změnila v pravý opak. Nuncius píše do Říma, že, pokud mu bylo referováno, císař byl v úterý velmi vesel. [Viz č. 171.] Podobně se vyslovuje Zúňiga, a také vyslanci lineburští ve zprávě O těchto událostech praví, že císař nikdy nebyl tak vesel jako nyní. [Viz č. 143 a č. 321 (depeše Zúňigova ze 7. března).] Arcikníže Leopold si počínal, jako by bylo všechno vyhráno; projížděl v plném kyrysu s plukovníkem Ramée, s Althanem a Sulzem ulicemi Malé Strany a prohlížel si podařené divadlo se smíchem a žertováním, při čemž vypálil z radosti několik ran z pistole. Potom dal svolati lid z města, jemuž bylo oznámeno, že císař jmenoval arciknížete Leopolda nejvyšším jenerálem (ťgeneral- obristerŤ), aby potrestal neposlušné stavy; kdo se mu podrobí a bude mu přísahati jako jenerálovi, bude mu zachován život, kdo ne, bude zkolen. Po té prý mu přísahali jako pře možený lid. Tak o tom vypravuje zpráva vyslanců liineburských, kteří byli očitými svědky těchto událostí. Z této zprávy se dovídáme, že také dobytá města Tábor, Budějovice a Beroun byla donucena k slibu, že pod ztrátou hrdla se nebudou protiviti, kamkoli by je arcikníže Leopold vedl k potrestání neposlušných stavů. Pasovští prý prohlašovali, že, až budou ho tovi s Čechy, chtějí nalézti i ve Slezsku majestát. [Viz č. 143.142] Malostranští museli vydati zbraně i privilegia.