V noci z 21. na 22. prosince 1610 počal přechod pasovského vojska přes Dunaj blíže Hofkirchen a jeho postup do Horních Rakous. O jeho operacích v Rakousích nemůžeme zde podrobně jednati, naznačíme jen stručně směr, kudy táhlo a zmíníme se o hlavních událostech, které předcházely jeho vtrhnutí do Čech. [Šíře nás o tom poučuje výše uvedené dílo Kurze-Czerného.]
Stavové hornorakouští disponovali tak nepatrnou vojenskou mocí, že nebylo možno vážně pomýšleti na odpor. Bez překážky vtrhli Pasovští do jejich země. Na otázku horno-rakouských pohraničních stráží, které byly 21. prosince večer u Oberkappelu překvapeny prvními houfy pasovského vojska, kdo jim vykázal tuto cestu, odpovídali Pasovští, že táhnou do Čech, ač směr jejich pochodu ukazoval k jihu a přes Dunaj.[Srovn. Kurz-Czerny 1. c. 53 Jb.,] A přece to nebyla odpověď nesprávná. ťFrisch auf, frisch auf, immer nach CromauŤ, které zaznívalo v táboře pasovském před odchodem vojska [Srovnání. poslání Ubezkovo k Maxmiliánovi Bavorskému v lednu 1611 v Briefe und Akten IX, č. 23, ], bylo i nadále heslem Leopoldových pluků přes všechny opačné upřímné i neupřímné rozkazy. Ramée sice oznamoval formálně zemskému hejtmanovi, že vojsko z rozkazu císařova táhne do nových bytů, žádal za komisaře a sliboval zaplacení a rychlý odchod, [List tento vyd. Kurz-Czerny 1. c. Jb.] avšak skutečnost vypadala zcela jinak. Jistě nebylo v úmyslu osnovatelů tohoto plánu, aby vojsko nepřátelským vystupováním proti sobě pobouřilo obyvatelstvo, neboť se těšili nadějí, že nespokojení stavové se přidají k němu proti Matyášovi, avšak kdo mohl udržeti na uzdě vyhladovělé žoldnéře, když po době dlouhého strádání a planých slibů se dostali k plným mísám? V několika dnech celý západ Horních Rakous byl zaplaven loupícími a pustošícími hordami, o jichž hospodaření vypravují prameny žalostivé věci. Ovšem první následek toho byl, že celá země viděla ve vojsku, které ji mělo osvoboditi z Matyášova jha, svého nejhoršího nepřítele a hotovila se k obraně. Tím vlastně byl rakouský plán Rudolfův zmařen hned v zárodku.
Pasovští táhli přes Wels dále k jihu a nalezše soutěsky u Klausu obsazeny, obrátili se k Linci. Tam přiměl Ramée město Linec, aby opravilo pobořený most, a obávaje se, aby zatím vojsko Matyášovo, vedené Herbersteinem, se nevypravilo z Dolních Rakous a nepřekazilo mu přechod přes Dunaj, přepravil své vojsko na levý břeh a zasáhnuv široký pruh země severně od Dunaje, aby se vojsko snáze vyživilo a obohatilo drancováním, blížil se pomalu k českým hranicím. Do poslední chvíle uměl Ramée zastírati své úmysly; zdálo se, že se chce vrhnouti do Dolních Rakous, aspoň máme zprávu, že zasekáním lesů a obsazením hranic měli Dolnorakušané vpádu jeho čeliti. [List Fiirstenberkův králi Matyášovi z 26. ledna v archivu ministerstva vnitra ve Vídni I A 1 Ka 2991 nás o tom poučuje.] O opevnění jižního cípu českých hranic nevíme. Také Petr Vok z Rožmberka, jehož rozsáhlé statky byly právě v jižních Čechách, se dověděl teprve, když už bylo pozdě, že jsou Pasovští na pochodu na císařské statky do Čech. Ramée mu to oznamoval, žádaje za komisaře, podobně, jako to učinil za vpádu do Horních Rakous, teprve v poslední chvíli. List jeho byl sice datován již 26. ledna 1611 v Prägarten, ale posel asi úmyslně nepospíchal, [Orig., v archivu místodrž. v Praze K 1/211; viz č. 54, pozn. 2.] Petr Vok dostal jej teprve 28. ledna a hned jej dále expedoval českým stavům s žádostí, aby hned přednesli císaři, jaké nebez
pečí se valí na vlast, a pomyslili na obranu.
[Viz č. 24.] To ovšem bylo již pozdě; dříve, než se stavové mohli z prvého leknutí vzpamatovati, táhli již pasovské pluky po volné cestě z Leopoldschlagu do Čech.
Toto překvapení nechráněných hranic jihočeských je tím podivnější, že v Čechách již dlouho se vědělo o úmyslu Leopoldova vojska ubytovati se na Krumlovsku. Již 18. prosince donesl kurýr z Pasová stavům zprávu, že prý Althan dal rozkaz k pochodu do Krumlova. [Bodenius píše o tom Maxmiliánovi Bavorskému. Briefe u. Akten Vili,],Noviny z Prahy poslané 22. prosince kurfirstovi Saskému vypravují, že Pasovští žádali za volný vstup do země, aby zde mohli čekati na své zaplacení, a že stavům byly o tom dodány zprávy z hranic a od krajských hejtmanů. [Viz č. 6]. Sám Petr Vok z Rožmberka psal o tom 24. prosince z Třeboně zajímavé psaní nejvyšším úředníkům a stavům českým, že se Pasovští chtějí mocí položiti,na J. Mti cís. grunty panství Krumlovského, a že,hranice Českého království v místě tomto k zkáze a zhoubě jeho budou otevřený a upozorňoval zároveň, že ťdomácím nevycvičeným lidem není možné takovému počtu vybraného jízdného i pěšího lidu tak spěšně a dostatečně odolati. Petr ukazoval na nebezpečí, co by se mohlo státi s tak mnoha tisíci lidu, jichž počet ještě propuštěný moravský i rakouský lid každodenně rozmnožuje, a dodal k tomu: ťDomácí také lid náš ex inopia et sub spe libertatis, z nouze naději majíce k nějaké lepší svobodě, k čemu by nemohl přiveden býti? Co nás též i od sousedův našich pod tím potkati může? Nad to (což více jest) říše a národ německý nebude také vždycky moci na to se dívati a tak dlouho in suspenso a v pochybnosti zůstávati, kteří v hotovosti svého vlastního lidu nemálo mají a ten jen za příčinou pasovských soldátů mnoho již měsícův - nejinače než jako střelu na lučišti nataženém přiloženou - s velikou však obtížností a záhubou poddaných svých na platu chovají.Ť Dále píše, že zpravil o tom císaře a žádá, aby nebezpečí vyšli vstříc a vlast chránili před záhubou. [Viz č. 7.]
Ač zde Rožmberk s pronikavým bystrozrakem předpovídá, jaké převraty vnitřní i zahraniční by mohl způsobiti vpád pasovského vojska do Čech, přece, jak je z dalšího průběhu patrno, ani on sám ani vedoucí osoby ze stavů si nebyli vědomi, že nebezpečí vpádu je tak blízké, jsouce uvedeni v omyl manévrováním plukovníka Ramée v Horních Rakousích a také jednáním Rudolfovy vlády a listy sousedů, kteří, obávajíce se sami nebezpečí, je volali na pomoc.
První se přihlásili na základě uzavřených smluv král Matyáš a Moravané. Král Matyáš v listu z Vídně z 29. prosince poslal nejvyšším úředníkům a stavům království českého přepis svého protestu, poslaného císaři po vpádu pasovského vojska do Rakous, a listem z 31. prosince, týmž adresovaným, slavně protestoval proti tomuto násilnému činu, dovolával se smlouvy libeňské a žádal Čechy za vojenskou pomoc. Zemský hejtman moravský Karel st. ze Žerotína psal 29. prosince nejvyšším úředníkům a soudcům zemským království Českého o tažení pasovského vojska do Rakous a kladl jim na srdce, aby se postarali, aby nebylo podniknuto nic nebezpečného proti Moravě a proti smlouvě uzavřené v Libni.[Listy Matyášovy viz pod č. 10 a 11, list Žerotínův pod č. 9.] Stavové hornorakoušti oznamovali 31. prosince z Lince nejvyšším úředníkům a stavům českým, že vojsko pasovské jim vpadlo do země a působí strašné škody a že se zdá, jako by se zde chtělo ubytovati, ačkoli předstíralo, že potáhne do Tyrol neb do Štýrska; žádali je tudíž o pomoc.[Viz č.12,67] Stavové dolnorakouští psali 2. ledna z Vídně s větším důrazem, připomínali smlouvy uzavřené 1608 a potvrzené 1610 a žádali na jejich základě za rychlou pomoc, ukazujíce na nebezpečí, v jakém.svobody staré i v nově nadaná privilegia království Českého zůstávají, když se ruší smlouvy tak slavně potvrzené, z čehož nic jiného nemůže se souditi, než že Čechové čeho nyní v pokojném užívání jsou,.takovým neb jinejm způsobem podobně o to připraveni býti mohou. Stavové dolnorakouští vypravili s tímto poselstvím do Čech Maxmiliána Hoë z Hoheneggu. [Viz č. 14.]
Stavové hornorakouští opakovali 9. ledna 1611 svou žádost, dovolávali se smluv z r. 1608 a 1610 a prosili snažně za rychlou pomoc, bez jejíhož poskytnutí,by mohla na země tyto taková škoda a záhuba uvalena býti, kteráž by zároveň vedle jiných okolních a sjednocených zemí tolikéž království Českého neméně než jako nás dotknouti se mohla. Také Čechové prý nemohou spoléhati že nad privilegijmi a svobodami zemskými jich ruka ochranná držána bude, když tak málo je vážena smlouva tak slavně potvrzená a do desk zemských vložená a potom v novém porovnání s tak velikým ubezpečením duchovních i světských knížat potvrzená.[Viz č. 18.] Podobně dožadovali se pomoci listem z 10. ledna stavové moravští. [Viz č. 20.] Také hrabě Jiří Thurzo, palatin království Uherského, listem ze 14. ledna napomínal Čechy, aby společně s Uhry přispěli Rakušanům na pomoc, dokládaje, že tím i svobody království Českého ochrání a sebe očistí z podezření, že by se vpád pasovský byl stal s jejich povolením[Viz. 26 ]
Není divu, že, když se všech stran docházely prosby o pomoc, mohli se dáti nejvyšší úředníci a stavové ustanovení k defensi země ukolébati vědomím, že jim nehrozí nebezpečí takové jako ostatním aneb aspoň že není přede dveřmi. Francouzský vyslanec na dvoře Rudolfově Baugy píše své královně 8. ledna o radosti českých stavů, že Pasovští, vtrhše do Rakous, obrátili se do Tyrol. Ovšem byla to krátká radost, a ještě v témž listu máme zprávu, že Čechové, vidouce, že Pasovští mají na všech stranách cestu zatarasenu, obávají se jejich vpádu do Čech a jsou odhodláni zbrojiti. .[ Viz 5. 17.] ) Stavové hornorakouští sami upozorňovali Čechy na toto nebezpečí v listu ze 14. ledna, oznamujíce jim, že Pasovští mají v úmyslu po přechodu přes Dunaj táhnouti na císařská panství do Čech. Dodání tohoto listu sprostředkoval sám Petr Vok z Rožmberka; potvrzoval 15. ledna Hornorakušanům příjem tohoto psaní a přece projevil při tom naději, že pasovské vojsko nedá českým stavům příčinu k všeobecnému povstání. [Viz č. 27.] Tedy ještě poslední chvíli před vpádem oddával se naději, že se bouře uklidní neb někam jinam obrátí.
Také v odpovědech, které stavové čeští posílali na žádosti jim doručené o pomoc, nelze pozorovati obavu, že by království Českému hrozilo nebezpečí. Králi Matyášovi odpovídají
19. ledna, že věc vznesli na císaře, který jim slíbil, že ke králi Uherskému pošle vévodu Brunšvického a hraběte z Hohenzollern, s projevem naděje, že král se s tím spokojí. Nicméně jsou odhodláni Jistý počet lidu jízdného i pěšího verbovati a na hranice pro opatření J. Mti cís. jakožto krále Českého a království tohoto a také, aby vejš dotčená smlouva ve všem stále držána byla, položiti. Nepochybují, poněvadž jim bylo od J. Mti cís. oznámeno, že se chce ke králi a k jeho zemím zachovati podle smlouvy, že vojsko pasovské bude rozpuštěno. Kdyby však proti vůli císařově bylo s tím vojskem podniknuto něco proti králi Matyášovi a jeho zemím, chtějí mu příspěti na pomoc podle své možnosti.[Viz č. 39,64] Stavům horno i dolnorakouským poslali opis této své odpovědi králi Uherskému v listech datovaných 18. a 19. ledna, v nichž vyslovují své politování, že jim Pasovští vpadli do země, a slibují, že smlouvě dostojí. [Viz č. 36 a 38.] Moravanům psali teprve 22., tedy několik dní před vpádem do Čech, a ani v tomto listu není ani stopy po nějakém znepokojeni, nýbrž slib, že markrabství Moravskému chtějí přispěti na pomoc, kdyby nastala toho potřeba. [Viz č. 43.]
Avšak klamal by se, kdo by podle těchto projevů soudil, že všichni stavové nazírali takto na situaci. V této korrespondenci k nám mluví královská kancelář, listy tyto vycházejí od nejvyšších úředníků království Českého a stavovské komise ustanovené k defensi země a v té dovedli nejvyšší úředníci svému mínění zjednati přístup. Široká obec stavovská, která se začala sjížděti do Prahy na vyzvání z 12. prosince, jímž byla volána k poradě do Prahy za příčinou nebezpečí nepřátelského vpádu do Čech [Viz č. 1] jevila brzy velké znepokojení a žádala bouřlivě, aby se začalo najímati vojsko a aby císař k tomu dal své svolení. Zúňiga píše již 17. prosince králi Filipovi do Španěl, že Čechové jednají o vyzdvižení vojska a povolání Slezanů a Moravanů na pomoc. [Viz č. 4] Agent braniborský v Praze Hofkirchen píše 8. ledna do Berlína, že čeští stavové jsou denně na poradách a že jsou odhodláni najímati vojsko. Hofkirchen soudí, učinili tak, že je to proti císaři a jeho lidu a že by to byla, laesio maiestatis; neradí jim to, podle jeho náhledu by se mohli připraviti o majestát. Do budoucnosti se dívá pessimisticky. Přijde-li k verbování a snad, nedej Bože, k povstání v tomto království, mohli by býti všichni Němci v nebezpečí.[Viz. č. 16] Na žádosti a naléhání stavů, aby směli sami zbrojiti, odpovídal císař vyhýbavě; podle svědectví Zúňigova i Baugyho, vyslance francouzského, z 15. ledna, jim vzkázal, že jim to dovolí a že potvrdí i jejich plukovníky a setníky, dojde-li nepříznivá odpověď od krále Matyáše, k němuž vypravil vévodu Brunšvického a hraběte z Hohenzollern. [Viz č. 29 a 30] S touto odpovědí se stavové nespokojili a podle uvedeného psaní Baugyho pojali podezření, že je císař chce míti odzbrojeny. [Viz č. 30.] Mezi. stavy již se vedly pobuřující řeči, neboť bavorský agent Bodenius zaznamenává v listu svému pánovi, vévodovi Maxmiliánovi, z 15. ledna, že projevují úmysl dáti silně střežiti arciknížete Leopolda a vsaditi do vězení hraběte Sulze. [Viz č. 31] Také Hofkirchen ve zprávě z 15. ledna píše, že je v Praze všechno,in summa confusione, že císař nechce stavům dovoliti najímání vojska, avšak stavové dávají na jevo, že si v tom nedají brániti; je mezi nimi mnoho královských (totiž stoupenců Matyášových) a ptají se jako mudrci od východu, kde je nově zrozený král [Viz č. 31 pozn. 2]. giuliano Medici, agent velkovévody Toskánského v Praze, udává ve zprávě ze 17. ledna počet vojska, pro jaký se stavové rozhodli. Chtějí prý najmouti 1500 koní a 3000 pěších a zachovati se podle smlouvy libeňské; snaží se příměti císaře, aby mohli provésti tento záměr. Nejvíce se prý o to zasazují hrabě Matyáš Turn a Vilém z Lobkovic a císař si neví rady a odkládá. V listu tomto je líčena příhoda, která případně charakterisuje náladu dvora i šlechty české. Vévoda Brunšvický uvalil prý na sebe 12. ledna nemilost císařovu; pořádal totiž v Praze s velikým nákladem vznešený ples, jehož se měl účastniti i arcikníže Leopold a všechna šlechta v Praze přítomná. Měl se podle francouzského způsobu voliti král befany, tedy něco podobného, jako když se prohlásí král masopustu, král plesu atd., a přece císař vzkázal, že nevěděl, že by byl v Čechách jiný král mimo něho, a aby se toho nechalo. Banket se však pořádal přece s velikým reptáním a s nevážností k císaři, ale arcikníže Leopold přítomen nebyl.[Viz. č.35] Nejnebezpečnějším činitelem mezi tehdejší šlechtou v Praze byl Václav Vchynský, který se dal do služeb krále Matyáše, aby dosáhl uskutečnění svých ctižádostivých plánů, a ve volbě prostředků nebyl vybíravý. Byl hlavním prostředníkem mezi českými stavy a králem Matyášem a hlavou odporu proti císaři. Noviny poslané z Prahy kurfirstovi Saskému 17. ledna praví o něm, že je to nepokojná hlava a že nemá v ničem, fundamenť. Dokonce prý pomýšlí na pobouření sedláků, kteří, kdyby dostali zbraně, mohli by své vlastní pány pobíjeti; Vchynský by se jim pak mohl postaviti v čelo a hospodařiti jako nový Žižka, neboť prý nemá mnoho co ztratiti. Stavové prý chtějí odejíti zase na novoměstskou radnici - Bože chraň nás jen před povstáním. [Viz č. 34.]
ll.
JEDNÁNÍ SJEZDU NA HRADĚ PRAŽSKÉM A SNĚMU NA
STARÉM MĚSTĚ.
Za okolností právě líčených svolání sněmu aneb aspoň sjezdu stavů nemohlo býti dlouho odkládáno. Stavů v Praze bylo již mnoho pohromadě, stále konali schůzky a rokovali o událostech, ba máme zprávy, že se i usnášeli o veřejných potřebách. Tak již 10. ledna bylo při audienci císaři předneseno, že nejvyšší úředníci, defensorové,a nemalej počet z obce ze všech tří stavův se snesli, aby se najímal lid a osadily hranice. [Podle sdělení diaria musejního; viz č. 21.] Vypravovalo se již, že 16. ledna byly císařem podepsány mandáty, aby se stavové neprodleně sjeli do Prahy
k uvažování nynějších věcí "ano že by se sněm jim pokládal 20. Januari. Tyto pověsti ovšem byly předčasné .
[Podle zprávy téhož diaria; viz č. 32. Mandáty, o nichž se tu mluví, jsou pozdějšího, data. Zprávu tuto jen vysvětlovati chybou písařskou je nesnadno, neboť jde o dvě data. Buď skutečně se zamýšlelo sněm svolati o něco dříve, a zprávy o tom se rozšířily mezi stavy, aneb šlo jen o podobné mandáty, jako byly při svolávání stavů do Prahy 12. prosince.]
Teprve 19. ledna císař konečně podepsal patenty, kterými povolal na hrad Pražský české stavy na 28.leden. Poněvadž již značná síla stavů se do Prahy byla sjela, šlo v těchto patentech jen o formalitu zahájení sněmu. V patentech stojí, že stavové mají býti nejvyšším úředníkům a soudcům zemským, radám soudu dvorského a komorního a osobám minulým sněmem k defensi nařízeným nápomocni uvažovati, Jak by toto království v bezpečenství zůstávati mohlo. Při tom se výslovně podotýká: ťNe aby od nás sněm stavům pokládán bejti jmělŤ[Viz č. 40,78] Z těchto slov vyznívá obava ze svolání sněmu; císař Rudolf cítil, že budoucí sněm bude mu osudným a proto se bránil jeho vypsání, proto nechtěl ani nyní, když už nebylo možno poradám stavů zabrániti, shromáždění stavů dáti jméno, které mu podle skutečného stavu věcí příslušelo. V depeši papežského nuncia na dvoře Rudolfově Jana, biskupa Sarzanského, z 24. ledna zachovala se nám zpráva, že císař byl k podepsání patentů donucen hrozbou, že stavové se svolají z vlastní pravomoci podle ústupků, které jim učinil r. 1608. Nuncius má zde patrně na mysli datum smlouvy libeňské z 1608, ke které stavové čeští byli připuštěni jako ručitelé za rozpuštění císařského vojska a nyní tedy měli příležitost pozvednouti svého hlasu, když vojsko to nejen zůstávalo pohromadě, nýbrž i ohrožovalo jejich vlastní zemi, v kterémž případě měly osoby k defensi země zvolené podle usnesení sněmovního z června 1609 právo povolati k sobě osoby z krajů a pokládati stavům sjezdy pro opatření J. Mti cís. a pro ochranu náboženství. [Viz č. 49.]
Také se už tehda vyskytla mezi stavy myšlenka, že by měl býti svolán jenerální sněm. Vyslanec republiky Benátské v Praze Padavin píše svému pánovi 24. ledna, že Čechové mají císaře v podezření, že chce na ně z nenadání udeřiti s vojskem pasovským, aby jim odňal svobody nedávno poskytnuté a že chce je donutiti k prohlášení arciknížete Leopolda králem, aby učinil příkoří svému bratrovi. Proto pokládají za nedostatečné dosavadní zbrojení a myslí, že dříve, než by se udeřilo na buben, měli se tištěnými patenty svolati všichni páni a šlechtici království. Měli prý totiž v úmyslu odbývati sněm jenerální, aby mohli učiniti rozhodnutí, která pokládají za potřebná k své ochraně, a to tím spíše, protože psali králi Matyášovi, že dostojí smlouvě s ním uzavřené, doufajíce v jeho příchod ku pomoci v případě nouze. Stavové předvídají, že, i kdyby císař chtěl rozpustiti vojsko, nebude peněz na jeho vybytí, a že dluh s nároky vojska na úplné zaplacení stále vzrůstá, a oni prý nedají ani halíře. Jsou prý mezi sebou nesvorní, katolíci závisí na císaři a myslí na Leopolda a kacíři, kteří se bouřili před třemi léty, jsou sjednoceni a sesilují se k obraně vlastních osob svých náčelníků, jimž by se jistě dostalo přísného potrestání, kdyby císař měl dostatečnou moc k jejich potlačení. A to jsou podle Padavina právě ti, kdo chtějí svolání jenerálního sněmu, protože jejich strana je daleko silnější uež druhá.[Viz č. 50.]
V těchto slovech Padavinových je velmi pěkná charakteristika poměrů a nálady při zahájení stavovského sjezdu. Stavové nevěřili císaři, císař nedůvěřoval stavům; obojí strana se navzájem podezřívala z nepřátelských úmyslů a ze záměrů směřujících k státnímu převratu. Mezi stavy rozčilení vzrůstalo a již se začalo hroziti vyhazováním z oken.
[Noviny poslané z Prahy 28. ledna kurfirstovi Saskému praví, že stavové chtějí na novoměstskou radnici a projevují mínění, že nebudou míti dříve pokoje, dokud některé kazimíry a protivníky nevyházejí z oken Viz č. 55.] Arciknížete Leopolda a jeho oddané, zejména Sulze a Althana z velitelů vojenských a Hegenmüllera a Tengnagla z úředníků, měli v podezření, že pobádali císaře, aby z nejvznešenějších stavů dal čtyři až šest osob odsouditi a popraviti, a proto prý stavové potají mluvili o střežení arciknížete a o uvěznění Sulzově.[Viz zprávu Bodeniovu do Bavor z 29. ledna pod č. 58.] - Zda tu již nezaznívají akkordy, známé z doby českého povstání? - Agent braniborský Mikuláš z Parsova dokonce tvrdí, že mezi 27. a 28. lednem vyskytly se v Praze velmi nebezpečné rady; čeští stavové prý najímají lid proti vůli císařově, což jej tak rozčililo, že se rozhodl dáti Viléma z Lobkovic, Turna a Felsa [ T. j. Leonarda Colonnu z Felsu, nejvyššího polního jenerálmaršálka stavovského vojska. List jej chybně nazývá Anshelm von Fels.] v noci z jejich příbytků odvésti strážemi svými, arciknížecími a hraběte ze Sulzu a uvězniti. Oni se to však včas dověděli, byvše potají varováni, rychle svolali všechny své vojenské velitele, opatřili se ve svých příbytcích a do jednoho domu položili 800-900 vojáků. Krveprolití bylo prý přede dveřmi a jen touto opatrností stavů císař byl odrazen od svého úmyslu. [Viz č. 56 tohoto svazku.]
Císaři i pasovskému vojsku záleželo ovšem na tom, aby stavové zůstali neozbrojeni. Císař stálými odklady a nepodpisováním patentů chtěl zdržeti najímáni stavovského vojska a Pasovští totéž chtěli docíliti hrozbami. Císař odpíral stavům audience, nechtěl potvrditi stavovské důstojníky, dal chlácholiti stavy, že vojsko pasovské bude včas rozpuštěno a že spor s králem Matyášem se vyřídí po dobrém, jak nás o tom poučují mnohé zprávy, uveřejněné v tomto svazku. Straně válečné na hradě Pražském nebylo jistě za těžko příměti císaře k odkladům a k nevyřizování věcí na něho vznášených, nebo i odpor k jednání byl hluboce zakotven v jeho povaze, a čas byl v tomto okamžiku nejdůležitějším spojencem strany činu. To věděli dobře plukovník Ramée a velitelé pasovského vojska. Jim šlo o to, aby se dostali do Čech a do Prahy dříve, než bude stavovské vojsko pohromadě. Přímo před pochodem do země poslali do Prahy setníka Castiglione a čekali u Cáhlova blíže českých hranic na jeho návrat.[Viz zprávu Baugyho z 22. ledna pod č. 44.]
Castiglione vyhrožoval v Praze, jakmile čeští stavové budou zbrojiti, že Pasovští vkročí do Čech mocí. Při této příležitosti arcikníže Leopold sám vyjednával s rozličnými osobami z českých stavů, aby dobrovolně dovolili pasovskému vojsku ubytovati se v Čechách, což oni odepřeli a prý ukazovali málo strachu z jejich příchodu do Čech, protože prý mají vyzdvižení lidu v pořádku a krále Matyáše za zády. Castiglione se zaručoval, že Pasovští království v ničem nepoškodí, nezavdají-li stavové k tomu příčiny svým zbrojením. A to podle svědectví Padavinova činil, aby je uspal, neboť Ramée měl v úmyslu položiti se do Krumlova a do Budějovic, nebude-li vojsko rozpuštěno. Castiglione měl v Praze ještě jeden úkol, měl totiž přinésti plukovníkovi Ramée definitivní rozhodnutí dvora o vojsku. Ze současných zpráv pozorujeme, že císař v poslední chvíli kolísal, odpíral arciknížeti Leopoldovi audienci a zase hledal z nesnadné situace východisko ve vyjednáváni s bratrem po vévodovi Brunšvickém a hraběti z Hohenzollern. [Srovn. o tom zprávy Mediciho, nunciovu a Padavinovu z 24.ledna pod 5. 48-50.] Padavin vypravuje v depeši z 31. ledna, že ještě před odchodem setníka Castiglione císař vzkázal českým stavům po Leopoldovi, že jejich podezření, jako by jim chtěl vzíti jejich privilegia pomocí tohoto vojska, je plané a ujišťoval je slovem knížecím, že nikdy neměl takového úmyslu, a sliboval, že vydá nařízení, aby vojsko pasovské bylo hned rozpuštěno, jen aby mu vykázali místo v království, kde by se tak tím spíše mohlo státi, a aby nechali zbrojení. Cechové se tomu vzpírali a mezitím, co vyjednávali s císařem, vracel se již setník Castiglione a nesl plukovníkovi Ramée rozkaz, aby pomalu táhl k českým hranicím, avšak aby nevstupoval do království, dokud nedostane nového nařízení, protože císař doufá, že zatím přiměje české stavy k souhlasu, aby vojsko mohlo táhnouti do Krumlova, jak o to usiloval arcikníže Leopold. [Viz č. 61.] Kdo dal tento poslední rozkaz vojsku, nevíme, ale zpráva Padavinova již naznačuje, že se tak stalo s vůlí arciknížete Leopolda.
V takovémto ovzduší se přiblížil termín stavovského sjezdu. Všechny zprávy udávají souhlasně, že stavové se sešli ve velkém počtu. První, o co jim běželo, bylo najímání vojska; ještě před podáním královské proposice naléhali, aby císař podepsal patenty pro jejich plukovníky a setníky. Zúňiga píše 29. ledna, že císařská předsíň, jak právě se dovídá, je plna těch, kdo žádají, aby je podepsal, a vyslovuje politování, že jednají s císařem s tak malou úctou; chtějí prý, aby jim dovolil sáhnouti na poklad.[Viz č. 59.] Baugy oznamuje 29. ledna do Francie, že otevření sněmu bylo odloženo na budoucí pondělí, t. j. na 31. ledna, a že čeští stavové, jichž počet denně stoupá, pokračovali ve zbrojení k obhájení své země a svých svobod, a že císař učinil na ně zase nový nátlak, aby je od toho odradil, a vzkázal jim, že jsou na omylu, domnívají-li se, že měl v úmyslu odvolati, co jim povolil před třemi léty, nýbrž že chce bod za bodem vše to zachovati a vojsko rozpustiti. Přece však je žádal, aby mu dali byty na hranicích tohoto království, kde by čekalo, až se naleznou prostředky k jeho zaplacení, a také je vyzýval, aby nečinili zbytečných nákladů na najímání lidu. Avšak bylo to marné, stavové odpověděli, že děkují císaři za dobrou vůli k dostání slibu, k němuž se slavně zavázal, a žádali, aby rozpuštění vojska dále neodkládal, aby se předešlo většímu zlu, které by mohlo jeho podržení míti za následek. Aby pasovskému vojsku dali byty v království, že je přímo proti ustanovení zřízení zemského, obnovenému na posledním sněmu. Blízkost tohoto vojska a zbrojení v Uhrách, Rakousích, Slezsku a Moravě, aniž by se vědělo proč, nedovoluje prý jim změniti své rozhodnutí. [Viz č. 60.]
Proposice královská, ač stavové v sobotu velmi usilovali o její podání, odložena byla až na pondělí 31. ledna. [Viz zprávu diaria vídeňského z 29. ledna pod č. 57.] Každý odklad byl výhodou pro arciknížete Leopolda a jeho stranu. Když se stavové v pondělí sešli ve světnici sněmovní na hradě Pražském, oznámil
jim nejvyšší purkrabí obsah královské proposice. Císař Rudolf v ní především milostivě vítal stavy a uvozoval jim v známost stížný list krále Matyáše, [List z 29. prosince. Viz pozn. 2 u č. 66.] jehož přepis král poslal nejen kurfirstům a jiným knížatům, nýbrž i nejvyšším úředníkům a soudcům zemským království Českého a osobám k defensi země nařízeným s žádostí o pomoc. Dále jim podal k vyrozumění podobné listy stavů dolnorakouských, hornorakouských a hejtmana a stavů moravských. Na to oznamoval císař v proposici, že vypravil vévodu Brunšvického a hraběte z Hohenzollern ke králi Matyášovi s poselstvím, že pochodem do Rakous nebyly porušeny uzavřené smlouvy, že jim chce císař pevně dostáti a lid pasovský rozpustiti, dostane-li ubezpečení od krále Matyáše, že nic nepodnikne proti císaři a Českému království. Ačkoliv císař chová naději, že se král Matyáš s tímto vzkazem spokojí, povolal přece na dobré zdání nejvyšších úředníků a soudců zemských pro opatření své osoby a tohoto království před nebezpečenstvím stavy na hrad Pražský, aby se radili a snesli o tom, kterak by se vlast zabezpečila proti útokům nepřátelským. [Viz č. 66.]
Když nejvyšší purkrabí oznámil stavům obsah této proposice s žádostí, aby se poradili o opatření Českého království proti zahraničnímu znásilnění a potom, aby přednesli své mínění, byly veřejně předčítány všechny listy, týkající se pasovského vojska, které došly císaře a českých stavů, a pak instrukce, daná komisařům císařovým poslaným do Vídně ke králi Matyášovi. Potom přišel na řadu list poslaný plukovníkem Ramée Petrovi Vokovi z Rožmberka a jím dále expedovaný českým stavům o úmyslu převésti pasovské vojsko do Čech.[List plukovníka Ramée z 26. ledna, viz č. 54. f] Pak teprve přikročili nejvyšší úředníci a radové spolu s osobami ustanovenými k defensi země k poradě o proposici, která pak byla předložena stavům, aby o ní uvažovali. Výsledek této porady byl, že se stavové ještě téhož dne usnesli, aby se zítra najimalo vojsko.[Viz zprávu diaria vídeňského pod č. 67.]
Výsledek stručný, ale souhlasící úplně s obsahem čtených dokumentů a hlavně s obsahem listu plukovníka Ramée, jemuž se konečně podařilo otevříti stavům oči. Tento energický krok stavů nemohl se ovšem líbiti osnovatelům pasovského podniku, kteří se hned počali raditi o prostředcích, jimiž by mu čelili. Hrabě Sulz a hrabě Althan s ostatními členy válečné strany navrhovali, aby se najaly nové pluky, které by se spojily s vojskem pasovským k zastrašení Čechů, ale nedostatek peněz a nerozhodnost císařova zmařily tyto plány [Srovn. list nunciův z téhož dne pod č. 62. Nuncius praví, že se neví, jak se rozhodne císař, jemuž Rožmberk poslal list plukovníka Ramée, načež císař vypravil kurýra, aby Pasovští netáhli do Čech; soudí se však, že nedojde v čas.]
Druhý den sněmování, v úterý 1. února, byl ještě kritičtější prvého, došel totiž do Prahy vyslanec krále Matyáše a stavů dolnorakouských Hoě a v plném sezení stavů odevzdal listy, v nichž král i stavové dolnorakouští odpovídali na listy Čechů a žádali, aby dostáli smlouvám. Byl to především list krále Uherského z 23. ledna. Král Matyáš vytýkal Čechům, že z psaní jejich z 19. ledna vidí, jak neporozuměli jeho přípisu a žádá důtklivě za bezodkladnou pomoc, poněvadž vpádem pasovským byly skutečně smlouvy porušeny. Podobného obsahu byl i druhý list vypravený dolnorakouskými stavy. [Viz č. 45 a 46. Srovn. též úvodní poznámku u č. 45. List králův, který ve sněmu podle souhlasných zpráv odevzdával Hoë, měl osobám k defensi ustanoveným býti doručen Janem Jiřím z Vartmberka.] Hoě podle své instrukce [Viz č. 46] a mluvil prý velmi krásně a silně, a řekl stavům, že král Matyáš a Dolnorakušané nejsou spokojeni s jejich.šroubovanou resolucí, nýbrž že chtějí míti kategorickou odpověď, zda čeští stavové jsou odhodláni dostáti tomu, k čemu se jednou zavázali.[Viz č. 69 a 70.]
Po přečtení těchto listů radili se stavové dále o královské proposici, načež jejich jménem promluvil Budovec k nejvyšším úředníkům, vytýkal jim liknavost v obraně země a činil jim výčitky, proč už dávno nedali najímati vojsko, a hlavně doléhal na nejvyššího kancléře, proč zadržel patenty pro důstojníky, které císař již včera podepsal, ale které kancléř nedoručil vrchním velitelům. Dále je interpelloval, proč si ještě půjčkou neopatřili peněz potřebných k najímání lidu, ač jim to bylo posledním sněmem uloženo a jim k tomu dána plná moc. [Srovn. č. 69 pozn. 7] Nejvyšší purkrabí odpověděl za všechny rady J. Mti cís., že stavové vědí, jak těžko lze tyto věci vyřizovati, když císař nechce udíleti audienci, oni že tím na svou víru a své dobré svědomí vinni nejsou. Po té se radili stavové, odkud vzíti potřebné peníze, a po celodenních poradách se usnesli na kontribuci jednoho tolaru, který má každý pán platiti z jednoho poddaného, a půl tolaru, který k tomu má zaplatiti každý poddaný.[Viz zprávu diaria pod č. 69]
Z nejvyšších úředníků nejvíce byl podezříván kancléř Zdeněk z Lobkovic, což je lehce vysvětlitelno, neboť stál v čele katolické strany v Čechách, která naprosto nemyslela na kompromis s nepřáteli církve. Budovec dobře znal nesmiřitelné stanovisko kancléřovo z jednání o majestát a proto se obracel především proti němu. Sasky vyslanec Pfretschner ještě 1. února píše do Saska, že jsou všechny mysli tak proti sobě rozpáleny, že nejvyšší kancléř je vůbec vylučován z porad. Stav věcí je prý kormutlivý a každý je z toho zarmoucen. Češi jsou velmi podrážděni a bude prý z toho,ein jämerlicher elender handeľ, protože je nepřítel ve městě, totiž najatý český lid, nepřítel před městem, totiž proklaté pasovské vojsko, a nepřítel na hranicích, totiž král Matyáš s celou svou mocí. Pfretschner správně předvídá, že ve dvou měsících se sběhnou podivuhodné věci, poněvadž se vesměs tvoří strany, jejichž náčelníci se dávají ve dne v noci stříci, jako by se pohybovali uprostřed nepřátel, a nic jiného neočekávali než nové pařížské krveprolití. Tedy stín nové bartolomějské noci plížil se již pražskými zdmi a v Pfretschnerově listu se zase opakuje zpráva o zamýšleném plánu odstranění Turna, Felse a Viléma z Lobkovic po dobu sněmování, aby prý stavové nemohli býti jimi drážděni a nemohli k nim o radu. Tento úmysl prý celé město naplnil největší nedůvěrou a dvořané se nyní omlouvali, že onu noc byly stráže proto pohotově, protože prý Čechové chtěli Leopolda a Sulze vyhoditi z oken. [Viz zprávu Pfretschnerovu z 1. února pod č. 70]