Písemné odhalení,revelatio Frant. Tengnagla, sepsané z nařízení českých stavů: Tengnagl vychází ve svých úvahách od začátku sporu v domě Habsburském r. 1606, kdy císař vypravil k sněmu říšskému do Řezna arciknížete Ferdinandu a linii štýrskou posunul do popředí v otázce následnictví a kdy podle Tengnaglova míněni vyhlédl za svého nástupce arciknížete Leopolda, který nepodepsal smlouvy členů rodu Rakouského, ale vždy zůstal na straně císařově. Dále líčí Tengnagl, jakým způsobem prostřednictvím Hegenmüllerovým se dostal do služeb Leopoldových a jak se účastnil jeho podniku julišského, byv používán arciknížetem v záležitostech finančních a diplomatických a poslán především do Francie ke dvoru Jindřicha IV., aby jej odradil od poskytnuti pomoci Leopoldovým sokům ve sporu o dědictví julišské a pak konečně ke dvoru španělskému, aby získal svému pánovi peněžité pomoci. Vrátiv se ze Španěl, vypravuje Tengnagl dále, s naději na pomoc a s přesvědčením, že královna je arciknížeti Leopoldovi, svému bratrovi, velmi nakloněna, do Julichu, odebral se pak do Prahy k císaři a k španělskému vyslanci, k němuž byl v záležitosti finanční podpory odkázán. Když však proti své naději od něho nic nedostal, šel k audienci k císaři a ohlásil mu, jaké roztrpčeni nalezl ve Španělích, že císař nepřijímá španělského vyslance v slyšeni a že sám již po tři léta neposlal k španělskému dvoru svého zástupce. Císař to uznal a povolal po Tengnaglovi španělského vyslance a žádal o pomoc, dostal však odpověď jen všeobecnou. Když pak císař k němu vypravil Tengnagla s Hegenmüllerem, také nemohli od něho nic dosáhnouti. Konečně Leuchtenberk a, jak mysli Tengnagl, Sulz a Lamberk [Jiří Zikmund z Vamberka, cís. tajný rada.] byli císařem posláni k španělskému vyslanci, ale také od něho nic podstatného neobdrželi; Tengnagl od té doby na sebe uvalil jeho hněv. Když ode všech byli opuštěni, nemohl podnik julišský jinak dopadnouti, než jak dopadl. Dotknuv se ještě Saska a jeho poměru k císaři a k arciknížeti Leopoldovi, přechází Tengnagl k otázce následnictví v říši a v královstvích, která mají právo volby a rozebírá nároky španělské v případě bezdětné smrti císaře Rudolfa a jeho bratří a reprodukuje svou rozmluvu o tom s biskupem Burgoským, [Alfonsem Manrique.] proti jehož náhledu hájil práv linie štyrské. Dále vypravuje Tengnagl, jak pozoroval, že také ve španělských radách se sleduje týž cíl a proto na to upozornil arciknížete Leopolda a zároveň mu dovozoval, protože císař a jeho bratři zůstanou bez dědiců a jeho bratr Ferdinand je v říši nenáviděn, že jedině on by mohl získati kurfirsty a státi se velikým panovníkem. Stejné poměry že jsou v Uhrách a v Čechách, kde je svobodná volba, takže by se nikomu z členů rodu neukřivdilo. Námitkám Leopoldovým čelil Tengnagl poukázáním na veliký úkol, ke kterému jej určil Bůh. Když přišel do Prahy, odhalil u audienci císaři oumysly španělské, které též na konventu v Praze 1610 uvedl v známost přítomným kurfirstům a dříve již kurfirstovi Saskému a arciknížeti Ferdinandovi s doložením, že německý národ nikdy nebyl pod cizí vládou; zároveň pozoroval, že mysli všech jsou nakloněny arciknížeti Leopoldovi více než ostatním členům domu Rakouského. Španělé prý proto jsou pro následnictví bratři císařových a proti císařově lásce k Leopoldovi, aby po smrti bratři spíše dosáhli svého úmyslu. Na konci doznává Tengnagl, že se mu katolická liga právě tak nelíbila jako Unie, poněvadž podle jeho míněni sloužila jen španělsko-bavorským účelům. Ve všech radách žádal, aby arcikníže pomoci císařovou a kurfirstů šel za svým otcem, a dosud mysli, že by se byl záměr zdařil, kdyby byl způsob vymyšlený Raméem věc nezkazil. Poněvadž se domnívali, že vojsko v Čechách sbírané je spíše proti císaři než v jeho prospěch, usnesli se po mnohém kolísáni, že spojení obojího vojska bude nejlepším prostředkem k zachování císařovy autority, zvláště, když Ramée sliboval, že se tak stane bez krveprolití. Mysli, kdyby se to bylo stalo v čas, který označil Ubezco, dokud nebyla obrana připravena, že by se bylo dosáhlo očekávaného výsledku. Incipit: Cum in omnibus. S. d.