Čeští stavové, po skončení těchto jednání, upustili na sněmu r. 1595 prvně zase od volení svých stavovských zástupců do delegací o rovnost berně s Chebskem a Loketském, čímž, aspoň pokud šlo o Chebsko, zlomen byl hrot sporů zase s české strany [SČ. IX.].

R. 1595 ztroskotalo sice jednání, které s Chebany vedli na chebské radnici královští komisaři Ferdinand Šlik a Dr. Kaufer, nikoliv však pro rozpory v názorech státoprávních, nýbrž proto, že Chebští, kteří teprve 23. dubna dopláceli deset tisíc tolarů loni svolených, považovali požadavek za překotný. Nové svolení učinili teprve r. 1597; jeho výše jest patrná z připojené tabulky [Srv. k tomu SČ. IX., IX.]. V příštích letech, kdy náklady na tureckou válku rychle rostly, svolovali Chebští již pravidelně, někdy ročně, někdy za dva roky zároveň až do r. 1607. V deseti a půl letech (1593-1603) povolilo prý Chebsko na berních 24.330 zl. čili 9732 čes. Kopy [O. Placht: l. c. s. 164] čili ve srovnání s Čechami částku nepatrnou. R. 1604 potom 2400 tolarů, 1605 9000 zl. na dva roky a r. 1607 zase 2400 tol. [SČ. X., R. Milit. II. s. 195].

Také v poměru k Loketsku došlo k uklidnění, aniž však, jak jsem již uvedl, loketské stanovisko ke království bylo výslovně odsouzeno. Loketští dali se sami na ústup a když od r. 1595 ponechal český sněm jednání o berni se všemi třemi vnějšími kraji panovníkovi [SČ. IX..], bylo vytvořeno klidné prostředí, za něhož podařilo se získati z Loketská značné peníze, ač ovšem rovněž nikoliv tolik, kolik by poměrně na ně vypadalo [Srv. dále tabelku; též Schreiber l. c. s. 64 n.]. Požadavek stavů, aby výnos loketské berně byl odváděn do úřadu nejv. berníků, narážel na odpor České komory a splněn byl teprve později.

Roku 1599 a 1600 utrpělo Chebsko mnoho přehlídkami císařských pluků, najatých v Belgii a táhnoucích přes západní a jižní Čechy do Uher. Cheb určený za místo přehlídek, hostil nezvané hosty po celé měsíce. Proto rada, vysílajíc 20. září 1600 své zástupce Ondřeje Mainla a dr. Heinricha Tilesia k jednání o berni do Prahy, ukládala jim, aby získali z tohoto titulu slevu ekvivalentu 4 tisíc zl., jež žádala česká vláda na 2¹/₂ tisíce. Dohodli se pak na třech tisících [SČ. X.]. Příštího roku chtěli "pro chudobu kraje" dosáhnout vůbec osvobození od berně, nebo aspoň ušetření výloh s delegací do Prahy. Král dal odpověděti, že netrvá na vyslání plnomocníků do Prahy, jestliže přijmou kvótu jako minulého roku. Posléze přijal od Chebských 3000 zl., třeba s podotčením, že mohl by žádati daleko více [SČ. X.].

Komplikovanější bylo jednání r. 1603. Chebští neměli dosud zaplacenu loňskou berni a Česká komora naopak chtěla docílit pro běžný rok svolení ještě o polovinu vyššího, tedy za oba roky dohromady 7500 zl. [SČ. X.]. Rytířstvo i rada městská byli výší požadavku překvapeni, poukazovali na vojenské škody, na neúrodu a chtěli získat aspoň normální kvótu 3000 zl. [SČ. X.] také pro r. 1603. Později dokonce přešli sami k protipožadavkům a žádali odpuštění loňské nezaplacené berně. Jednání bylo z Chebu přeloženo do Prahy, president České komory, jenž je vedl, nechtěl upustiti od původního požadavku, ale současně nedovedl splniti ani slib, že Chebsko bude uchráněno mustruňků. Toho využívali zase chebští delegáti k vymáhání slevy; jednání se znovu rozbilo, v Chebu konal se nový sněmík, aby posléze nové poselstvo v Praze 10. září přijalo královskou resoluci, jíž bylo Chebsku uloženo za léta 1602 a 1603 6500 zl. Berně [SČ. X.]. Příštího roku potom povolili Chebští 2800 zl., ačkoliv přišli s požadavkem prominutí berně vůbec [SČ. X.].

V jednání o berni kladskou nebylo od r. 1579 rušivých momentů. Král žádal ji na zemském sněmíku skrze své komisaře, jimiž pravidelně byli východočeští šlechtici. Jen výjimečně (1596) ujednala ji v Praze Česká komora se zemským hejtmanem hrabství kladského Melchiorem z Rechenberka [SČ.IX.]. Šlo tehdy o jakési staré nedoplatky a současně promíjení půjčky, takže částka "svolené" berně byla pozoruhodně nezaokrouhlená, totiž 9774 tolarů. O dva roky později podle sněmovní resoluce podepsané dvanácti zástupci rytířstva, měst a svobodných rychtářů hrabství Kladského, svolil kladský sněmík králi 4000 tol., jež měly se sejíti daní z lánů (hubengelder), a o příštím masopustě měly být odeslány České komoře [AMV. St. m. SL I. 1598-17 fol. l n.].

V září r. 1600 chtěla Česká komora docíliti od Kladska dalších 9000 tolarů, ale k sněmu patrně toho roku vůbec nedošlo [SČ. X.]. Za to však r. 1601 docíleno bylo svolení plných 13 tisíc tolarů, patrně též za rok minulý. Roku 1602 povolilo Kladsko 10.000 tolarů [AMV. St. manip. SL I. 1603-36 fol. 78 a ibid. fol. 76-77]. R. 1603 sešel se kladský sněmík 12. května. Královskými komisaři na něm byli Zikmund Smiřický, Hendrych Kapoun a kladský hejtman Rechenberg. Král žádal zvýšení berně z 10 tisíc tolarů na 15 tisíc, splatných již o sv. Martině, ačkoliv loňské svolení vypršelo teprve před třemi týdny. Stavové neodmítli, pouze jednali o snížení, uznávajíce však, že turecká válka nutí panovníka žádati od poddaných tak velké oběti. Ve skutečnosti přistupoval k tomu strach z nového zastavení země. Posléze dojednali 13 tisíc tolarů. Tak za osm roků (1596-1603) povolilo Kladsko králi na berni skoro 50.000 tolarů [Placht. l. c. 164 uvádí za 10¹/₂ roku pouze 25.700 zl. Data mnou z přímých pramenů zjištěná ukazují, že zcela neodůvodněně].

Podle nezaručené zprávy schválil kladský sněmík hned příštího roku zase 9000 tol. Posledním jeho svolením za turecké války byl zákon z 5. prosince 1606, kdy s termínem Tří králů r. 1607 vypsal daň 12000 tolarů. Správou její pověřil královského rentdýnera Kolba, jenž ji měl odvésti zase přímo České komoře [AMV. St. manip. SL I. 1606-71 fol. 1].

Dlouhá turecká válka a pravidelné naléhání královských úřadů naučilo - jak patrno - platiti berni i kraje venkovské. A zvyk v placení berně byl činitelem velmi silným. Dokonce tak silným, že stavové západních krajů, ačkoliv od r. 1603 český sněm [SČ. X.] začal zase voliti své delegáty a vysílati je k jednání o rovnost berně do Chebu a do Lokte, nezastavili placení a nenastoupili cestu pasivní resistence, jako učinili počátkem let osmdesátých. Komora a panovník, tísněni nesmírně nekonečnými platy na vojsko v Uhrách, zvykli si již příliš na pravidelnost berně, aby jí mohli, ať z jakýchkoliv důvodů, postrádati. Pozvání poslů, která král v těchto letech posílal do Chebu nebo do Lokte, nebyla již žádostmi, nýbrž prostými mandáty [SČ. X.].

Na zdráhání Chebských přistoupiti k berní proposici v letech 1603 a 1604 odpověděl český sněm v září 1605 dokonce pohrůžkou, že nepodaří-li se sněmovní deputaci získati dotčená města (Cheb a Loket) k "něčemu mírnému", mají to zmíněné osoby oznámiti soudu zemskému a "což týž soud zemský v té věci za spravedlivé uzná, tím se dotčená města spraviti a tomu dosti učiniti povinna budou" [SČ. XI.]. Jistě usnesení ještě před patnácti roky nemyslitelné a pokud šlo o Cheb nepochybně nesprávné. Ale oba kraje spokoj ovály se nyní již jen tím, že panovník i český sněm respektovali jejich sněmíky a jednali s nimi zvlášť pomocí poslů.

Právní postavení Loketská, jež mělo být úředně zjištěno po loketském ohrazení z r. 1593, v zásadě nebylo vyřešeno ani do konce turecké války r. 1606. Za jednání o nové berní svolení r. 1607 požádali prý stavové, aby jim místo obvyklého reversu bylo vydáno císařské potvrzení jejich právního postavení, tak zv. Interimsrezess, aby své stavovství měli ověřeno, ale nedosáhli ani toho, o rozsudku širší královské rady ani nemluvíc [Srv. Schreiber l. c. 65 n.]. Ani dohody, ani rozsudku nebylo dosaženo až do r. 1618. Podle Schreibera rozhodlo o postavení Loketská vlastně přijetí loketských stavů do České konfederace v listopadu 1619, kdy Loketští vzali na sebe závazek platiti berně s ostatní zemí. Velká doba, jež nadešla stavům v jejich střetnutí s absolutistickým programem panovníkovým, nebyla příhodná partikularistickým snahám, vyrůstajícím ze středověkých, tehdy již úplně překonaných, podmínek. Než loketskému separatismu a záhy potom také skutečně odlišnému postavení Chebska nepřál ani vítězný absolutismus. Nazval-li jsem období od r. 1595 ve sporu o berní neodvislost Chebska a Loketská dobou uklidnění, bylo toto uklidnění pro oba kraje vlastně již počátkem ústupu, na němž posléze od r. 1654 postupně byla ztrácena i chebská neodvislost od České země.