Státoprávní postavení Chebska bylo v základě odlišné od postavení Kladska a Loketská, ale sotva může býti sporu o tom, že jeho poměr ke království a jeho vnitřní organisace ovlivňovaly také poměr obou krajů ostatních. Platilo-li to za dynastií předcházejících, platilo to i za dynastie habsburské. V tomto poměru však nastala podstatná změna v neprospěch chebské neodvislosti, když r. 1530 byl český král Ferdinand zvolen také králem německým a r. 1556 dokonce se stal i císařem. Spojil tím ve své osobě zastavovatele i zástavního pána chebské zástavy. Jsa hlavou Říše a současně České koruny, musil by chebskou zástavu vyplatit sám sobě a propustit. Když r. 1563 byl za německého krále zvolen také jeho syn Maxmilián, bylo zřejmé, že Chebsko stalo se prakticky věčnou zástavou. Tím vznikly ovšem nové předpoklady pro upravení poměru Chebska ke království, s jehož osudy mělo být spojeno trvale. Situace Chebska nezůstala ovšem bez vlivu ani na Loketsko a Kladsko.

První útok proti mimořádnému postavení zmíněných tří krajů v bernictví nevedl však král, nýbrž český sněm, jenž byl pohnut - jak jsem se již zmínil - nejen státoprávním zájmem, nýbrž také hmotným neprospěchem, plynoucím ze stávající skutečnosti. Již 11. února 1564 dal psáti mladý král Maxmilián stavům krajů Chebského, Loketského a Kladského, aby platili turecké pomoci podle usnesení sněmu zemského v Praze, po dva roky z každého tisíce kop jmění 12 kop, dva bílé groše z každého věrtelového sudu piva králi Ferdinandovi a jeden groš jemu samému [AMV. St. manip. S 15/14-1]. Jak z dalších aktů ve fasciklu dole citovaném je patrno, nikde s názorem právě uvedeným neprorazil. Do Loketská poslal své komisary k jednání, chebští poslové přijeli sami do Prahy, o Kladských není sice zpráv, ale všechny tři kraje svolily zase jen k pevné sumě berně: Loketští a Kladští po dvou, Chebští tři tisíce zl., splatných dokonce v době teprve dvou let.

Česká komora však v r. 1566 berní paušál vnějších krajů odmítla. Chystajíc proposici pro sněm r. 1567 psala králi, že nemá býti dále trpěn "furnemlich, weil diese hilf wider den erbf eind und ganzer Christenheit zu gutem beschiht, davon man billich niemand exempt sein sollte", a žádala, aby bylo s nimi jednáno, aby se přizpůsobily ve zdanění zemi České a ostatním zemím připojeným [SČ III. 316]. V tom smyslu povolala také po sněmu - ač se zatím systém české berně změnil - zástupce všech tří krajů k jednání do Prahy [SČ III. 403]. Chebští odpověděli jen písemně, nabízejíce jako reluici berní svolených pražským sněmem 3000 zl., Loketští dokonce výslovně odmítli řídit se usnesením českého sněmu, jenž nemá podle starých jejich privilegií práva se o nich usnášet a vyslovili ochotu jednat o berni jen skrze královské komisaře [Regesta militare I. 186, též SČ. III. 405]. Česká komora odpověděla hned upomínkou na nedoplatek minulé berně, ale králi nicméně radila komisaře k jednání do Lokte vyslati [SČ III. 408]. Analogicky vysláni byli také do Kladska.

Ani tentokráte nezískal král více, leč opět pevnou reluici. Loketská skládala se z 1500 zl. za "tureckou pomoc" a z tisíce zl. jako náhrady za loňský "zuzug" [Regesta milit. I. 264], Chebská po dlouhém jednání, trvajícím celý rok, činila 3000 zl., jež byly však ještě nejisté pro nový odpor chebského rytířstva proti městu [SČ III.]. Rytířstvo uznalo tuto úmluvu za závaznou pro sebe teprve 20. listopadu 1568. Kladsko se uvázalo zaplatiti starou svoji berni 16 čes. gr. z každého lánu.

Ústupem královým r. 1567/68 mimořádnost zdanění vnějších krajů však vyřízena nebyla. V lednu r. 1570 usnesl se na řádném zdanění všech tří krajů generální sněm České koruny, zaváděje pro ně všechny berně, které si uložili stavové čeští a zemí inkorporovaných [SČ. III.]. Chebsko a Loketsko hodlaly zase usnesení sněmu ignorovati, Kladsko prý projevilo ochotu platit za slib králův, že zůstane již trvale při Čes. komoře a nebude zastavováno [J. Kittlitz "Epitome comitiorum III. s. 300. - Věrohodnost této zprávy nepodařilo se mi vsak sou časným pramenem ověřiti].

Iniciativa k zakročení proti oběma západním krajům vyšla 27. června 1570 od české vlády. Nejv. úředníci psali králi, že jim docházejí zprávy, že "v obou krajích ke království Českému přináležejících obyvatelé nevybírají mezi sebou berní podle minulého generálního sněmu svolených a nic z toho, kterak by vybírány býti měly ne-nařídili. Stavové čeští však snesli se na sněmu, aby tito obyvatelé rovnost s nimi v berni nesli a tudíž nemalé protržení a V. Mti cís. ujma veliká z toho by se státi musila...." Při tom však česká vláda - zdá se - nechtěla nikterak porušiti státoprávních svobod obou zmíněných krajů, nýbrž skutečně jen docíliti rovného zdanění, neboť hned v zápětí žádala, aby "jako předešle každého času po zavřeni sněmu v král. Českém komisaři do těch krajuov výš jmenovaných zřízeni a vysláni byli anebo z nich osoby jisté s plnou mocí sem na Hrad pražský obsílány byly, s nimiž se jednalo, aby v tom, což na kterém sněmu od stavuov království Českého svoleno bývalo, též rovnost nesli" [SČ. III.]. - Snad to byl i jistý ústup taktický, neboť artykuly minulého sněmu rozvířily již naplno otázku právního postavení Chebska.

Panovník tedy pozval oba kraje do Prahy k jednání, ale ty neuposlechly. Chebští se vymluvili, Loketští prostě nepřišli [SČ. III. 6; též Schreiber 1. c. 55]. Neučinili dobře. Teprve nyní postavil se proti nim také panovník. Devatenáctého července následovala druhá stížnost české vlády - je v ní jmenováno, aspoň pokud jde o třicátý peníz, také Kladsko; počíná výmluvně zdůrazněním, že zmíněné kraje ignorovaly královský mandát a podvrací argument o starobylých privilegiích prohlášením, že Čechy, Morava a ostatní země měly větší berní svobody než Chebsko nebo Loketsko, avšak tyto svobody vzaly za své pro svrchovanou nouzi společné vlasti a pro lepší její dobré. I na ně prý tedy - bez škody jejich privilegií - připadá tato povinnost [SČ. III.].

Král vydal 28. července mandát nový, v němž vyslovil své hledisko na státoprávní poměr tří vnějších krajů k České koruně. Nařizoval stavům hrabství Kladského a obyvatelům Loketská jako přivtěleným (eingeleibte) a obyvatelům Chebska jako připojeným (zuegethane) oudům ke koruně České, aby berni třicátého peníze českým sněmem usnesenou odvedli, chtějí-li se uvarovati pokuty vyměřené českým sněmem [SČ. III.].

Teprve tento mandát přiměl Chebské k vyjednávání. V instrukci, kterou městská rada 19. srpna svým poslům vystavila [SČ. III.], kladla jim sice na srdce, aby králi dokázali, že by porušili svá privilegia, kdyby musili podle usnesení čes. sněmu zachovati rovnost v placení berní s ostatními obyvateli Čech, ale současně také moudře radila, že se nesmějí stále jen dovolávat privilegií o neplacení berně, nýbrž projevit ochotu přispět, zdůrazňujíce při tom povinnost jednání se sebou jako se svobodnými stavy. Závěr všech rad byl ten, že nesmějí svolit přes 4000 zl., ale nebudou-li moci se s králem dohodnouti, pak že nesmějí připustit, aby rozhodovati měla česká vláda, neboť tato prý tím, že český sněm vtáhl Chebské bez jejich vědomí do berních artykulů, sama se stala stranou. Návštěva chebských poslů měla za následek zdlouhavé vyjednávání, ale zase jen o pevné berní relutum, jež se protahovalo tím spíše, že císař zatím odjel do Špýru. Skončilo až v polovině listopadu ve smyslu chebské instrukce. Hned následující nový spor mezi městem a rytířstvem Chebska poskytoval však české vládě dost příležitosti zasahovat do chebské domácnosti a to po boku rytířstva [SČ. III.].

Čeští stavové byli neprovedením minulého svého usnesení o rovnosti berní povinnosti vnějších krajů rozezleni. Projevili to hned na nejbližším sněmu, na jaře 1571. V odpovědi na královskou proposici se usnesli: "A poněvadž pak dotčení manové loketští a kladští všelijakých cest hledají, aby se z obecních pomocí vytáhnouti mohli, stavové o tom zprávu majíc, že Kladští nyní své vyslané zde mají a Loketští též, za to prosí, aby dotčeným manům od J. Mti cís. ihned poručeno bylo, aby svých spravedlností předložili a v ně aby nahlídnuto bylo, tak aby se jim vyrozuměti a dále jisté nařízení státi mohlo, jak se v těch potřebách a dávání... berní a činění pomocí zachovati mají. Co se pak Chebských týče, ti také aby obesláni byli a s nimi se též o to na místě postavilo." Jak patrno stavové počali činiti rozdíl v poměru Chebska a ostatních dvou krajů k zemi, analogicky jako jej činil král. Kladské a loketské stavy však nebyli ochotni považovat vůbec za sobě rovnocenné, nýbrž za pouhé many [SČ. III.].

V sněmovních artykulech ponechali rozhodnutí o Kladsku a Loketsku širší královské radě a usnesli se, že šlechta obou krajů je povinna předložit svá privilegia. O Chebsku nebylo však zmínky. Výzva o předložení privilegií byla adresována králi [SČ. III.]. Sněm chápal tedy správně meze své pravomoci vůči jednotlivým krajům na okraji království.

Král vyžádal si ve smyslu tohoto usnesení privilegia loketská a kladská, a na víc ještě privilegia chebská, a dal je doručiti české vládě k dobrému zdání. Vyšlo teprve na podzim 25. října a vyznělo v státoprávním ohledu především v pečlivý rozdíl mezi říšským lénem Chebskem a ostatními zástavami [SČ. III.]. Nejv. úředníci vypočítávají nejprve, která chebská privilegia jim byla předložena a uznávají z nich nutnost zvláštního jednání s chebskými stavy o berni skrze komisaře. Placení berně však se prý Chebští pro svá privilegia nemohou uhýbati, neboť jde o případ zvláštní potřeby, kdy netoliko Chebsko, ale koruna Česká jako celek a přivtělené země zvlášť (particulariter), od všech berní, sbírek a přirážek, jak které se jmenují, na věčné časy a víc než ono byvše osvobozeny, že povolují a platí dobrovolně k ochraně své a všeho křesťanstva." O Kladsku, které r. 1502 přišlo zpět k Čechám, král prohlašuje, že se tamní stavové opírají o Janovo privilegium z r. 1334, podle něhož mají platiti jen 16 čes. gr. z lánu, což r. 1550 bylo vyčísleno na 1500 čes. kop. Patří však koruně České imediate a nemají ani jako Morava, Slezsko nebo Lužice povoleny určité kvóty (¹/₂ : ¹/₃ : ¹/₄ české berně) a proto jejich nároky na berní paušál nebo jakékoliv mimořádnosti nemají opory v privilegiích. O Loketsku pak prohlašovalo dobré zdání pouze tolik, že dovolává se těchže privilegií a dává táž "fondamenta" jako kraj kladský a proto že o něm platí totéž co o Kladsku.

Než vyšlo dobré zdání české královské rady, cítili se Chebští, předloživší svá privilegia, vážně ohroženi ve své nezávislosti na Čechách a vyžádali si dobré zdání právnické fakulty ve Wittenberce, nejslavnější evangelické německé university, a toto dobré zdání 11. února 1572 předložili králi Maxmiliánovi s prosbou, aby konečně bylo o nich učiněno rozhodnutí v císařské kanceláři, kdežto na české nejv. úředníky aby prý odkazováni nebyli [SČ. III.. Wittenberské dobré zdání ibid s. 642]. Wittenberské dobré zdání, pocházející podobně jako dobré zdání české královské rady z podzimka r. 1571, adresováno bylo radě města Chebu a potvrzovalo Chebským jejich názor, že stavové Českého království nemají práva žádati, aby se Chebsko řídilo podle usnesení českého sněmu a berni podle něho platilo. Chebští nemohou prý být také do českého sněmu potahováni. Kdyby uznali usneseni minulého českého sněmu, sami by prý svá privilegia a svobody přivedli ve zmar. Nemají však nehleděti k obecné nouzi a projeviti ochotu přispěti berní, avšak ve smyslu svých svobod jako odlišný celek, podřízený jen českému králi a jeho komisařům, ale nikoliv stavům České koruny, jejímž údem nikdy nebyli.

Král, který se patrně dověděl o chebském hledání práva v cizině, ve Wittenbergu, až z předloženého dobrého zdání, pokáral 10. března 1572 přísně chebské stavy a odkázal je na jednání s českými nejvyššími úředníky - tedy svou českou královskou radou na pondělí po Quasimodo, čili na 16. duben [SČ. III.]. Nevyhověl tedy požadavku Chebských, aby záležitost jejich berní povinnosti vyřešil z císařské kanceláře, což byl ostatně požadavek nerozumný, neboť královo právo na chebskou berni vyplývalo právě z jeho moci zástavního pána, tedy z české moci královské, kdežto Říše se zástavou Chebska takové pravomoci nad ním vzdala. Tak třeba o státoprávním poměru Chebska k České koruně bylo v zásadě jasno, o rovnosti berního břemene zástavních obyvatelů chebských s obyvateli starého království stále ještě rozhodnuto nebylo, tím méně ovšem o výši a způsobu berně loketské a kladské, kde rovněž podle rozhodnutí české královské rady mělo být vedeno jednání přímé a oddělené.

Chebští delegáti připraveni byli na dubnové jednání v Praze novou instrukcí, zdůrazňující především říšský původ chebské zástavy [SČ. III.]. V tom smyslu také odpověděli, když je 18. dubna jménem královým požádal plnomocný komisař, pán z Opperštorfu, aby poskytli králi pomoc v té výši jako stavové čeští. Ležíce prý na německé půdě, jsouce sousedy mnohých knížat a vězíce ve velkých dluzích atd., mohou prý jednat jen o nějakém paušálu a nabídli potom 1200 zl. ročně, které po týdnu zvýšili na 1500 zl. [SČ. III.]. Jednání se pak rozbilo, nikoliv o neshodu, zda jest Chebsko říšské léno či nikoliv - té nebylo - nýbrž o lakomost delegátů ve věci berně. V jednání se pokračovalo zase v červnu a opět bez výsledku a znovu v září, kdy již nabízeli tři tisíce zlatých, ale česká královská rada trvala na čtyřech tisících tolarů, z nichž posléze bylo 4000 zl. čili tolik, kolik chtěla od nich česká královská rada požadovat již r. 1570.

Také jednání s Loketském o rovnoměrné zdanění bylo několikráte zahájeno, ale definitivně se nedošlo k dohodě. Hned v únoru 1572, kdy loketští poslové byli znepokojeni tajnůstkářstvím, které bylo vůči nim uplatňováno ve věci královského rozhodnutí o jejich berních povinnostech, znovu potom na podzim 1573, ba ani u příležitosti korunovační berně nebylo s nimi nic dojednáno [Srv. Schreiber l. c. 58/59]. Toto stálé odkládání umožňováno bylo kromě jiného také tím, že Loketsko povolovalo dvakrát po 2000 zl. berně ve formě půjčky na příští berni. Dva momenty zůstávaly totiž stále mezi vládou a posly sporné: Artykuly českého sněmu, ukládající Loketsku účast v zemské berni, a nevysílání královských poslů k loketskému sněmíku, vyplývající právě ze zmíněného stanoviska českého sněmu [v tomto smyslu rozhodl znovu červnový sněm r. 1574 (SČ. IV.), jenž usnesl: Protože ujednání o rovnost v berni ponecháno bylo králi s nejvyššími úředníky, nechť se tak stane. Nicméně kraj Loketský a hrabství Kladské mají nésti hned svolenou tureckou berni a kraji Chebskému, jak se stavové domnívají, král toho sám naříditi poručiti ráčí. Sněm uzavřený 27. září 1575 (SČ. IV.) postavil otázku Loketská a Kladska již zase také z hlediska státoprávního a usnesl: "Co se pak panství loketského a hrabství kladského dotyce, kteříž jsúce obyvatelé království tohoto beze vší potřeby privilegiemi svými se zastírají a rovnosti v berni s všemi třemi stavy svolených nésti i také ku právům a soudům tohoto království stávati a je podnikati se zbraňují, nad čímž nemalá stížnost stavuov, aby oni takové obzvláštnosti a svobody větší užívati měli, jest. Poněvadž od J. Mti cís. o to sroceni jsou a vyslyšáni býti mají, J. Mti král. stavové poddaně prosí, aby J. Mt té věci podle předložené stížnosti stavův k místu přivésti prodlévati neráčil"], jež Loketští, opření o privilegium krále Jana z r. 1341, nechtěli uznati. Nejisté bylo i to, kdo má vynést ve sporu rozhodnutí: nejvyšší úředníci, zemský soud nebo Česká komora?

V roce Rudolfova nastoupení byla situace taková, že Chebsko prosadilo své stanovisko zcela: o jeho odlišnosti od království nikdo nepochyboval, ani král, ani český sněm, o berni jednalo se s ním prostřednictvím deputací buď v Chebu nebo v Praze a berně přijímána byla paušálem, pokud ovšem jednání o ní vedlo k nějakému výsledku. Chebští delegáti pravidelně zdůrazňovali ve své instrukci, že nejsou povinni platiti berni rovnou měrou jako stavové čeští. V poměru Loketská a Kladska byla situace zmatenější. Král i sněm byli zajedno v tom, že jejich obyvatelé jsou obyvateli Českého království a proto povinni s ním rovnoměrně býti zdaněni, ale Loketsko mohlo se dovolávati svého privilegia o berní svobodě a také kladský sněmík od stara sám rozhodoval o berni. Zde šlo tedy o to, bude-li s Loketském a Kladskem jednáno o berni také prostřednictvím komisařů jako se dalo s Chebskem a dříve také s nimi, či zda budou přece nuceny uznati nad sebou svrchovanost českého sněmu. Proto skutečnost, že mladý král Rudolf potvrdil 19. března 1577 všechna loketská privilegia beze změny, byla velmi závažná [Schreiber l. c. s. 59].

V červenci potom vyžádal si panovník dobré zdání Dvorské komory, které glosoval vlastní marginálií v tom smyslu, že zmíněné tři kraje dosud stále dokazovaly svými privilegiemi, že jsou zvláštními kraji a privilegovanými. Pan Pernštejn je však toho názoru, že Loketsko i Kladsko náležejí k České koruně a mají platiti berně jako ostatní její obyvatelé, co se týče Chebska patří však k Říši a jest proto třeba vyjednávat skrze komisaře. Průtahy s Kladskem a Loketském je vinna Česká komora, která rozhodnutí stále odkládá [SČ. V.].

Byl-li to názor jen českého kancléře či také panovníkův je těžko vyčísti. Za několik dní potom vyzval král skutečně Českou komoru, aby se uradila s českou vládou, co by se mělo státi, neboť jest se prý báti, že by stavové na příštím sněmu "velice to sobě stížili", kdyby Loketsko a Kladsko berně jako jiní stavové čeští podle usnesení sněmovního neplatily [SČ. V.]. V tom smyslu vydal také král 11. září 1577 do Loketská mandát [SČ. V.], bez zřetele k tomu, že právě před půl rokem potvrdil privilegium krále Jana, jež dávalo Loketským právo usnášeti se o berni samostatně. Mandát zdůrazňoval výslovně, že Loketsko náleží bezprostředně k České koruně a z toho odvozoval logicky správně své nařízení.

Jistou kompromisní tendenci projevil český sněm r. 1579. Uložil sice opět teoreticky Kladsku i Loketsku berni jako v letech minulých, ale netrval již na tom, že bude totožná s berněmi a sbírkou českou, nýbrž navazoval aspoň v Kladsku na domácí berní modus, totiž berní z lánu, ustanovuje, že se má platiti napříště berně lánová, ale ve dvojnásobné výši, kolik se platí dosud; tedy 32 gr. české. O Chebsku pak mělo dojíti k předběžné dohodě o způsobu zdanění mezi rady České komory a nejvyššími berníky. Berni měly všechny tři kraje odvádět nejvyšším berníkům na Hrad pražský [SČ. V.]. Usnesení zůstalo zase jen na papíře. Analogicky znělo i usnesení sněmu r. 1580 [SČ. V.].

Tentokráte však projevily znepokojení o nezaplacené berně ve "venkovských" krajích obě komory, neboť v Chebsku a Loketsku neplatily se daně již od r. 1574. Dvorská komora 21. listopadu 1580 poradila králi, aby také do Lokte byli posláni královští komisaři, aby tam položili požadavek svolení 10 tisíc tolarů a to až do r. 1579, kdy měly být berně odváděny přímo rentmistrovskému úřadu. Komisaři odjeli patrně ještě před sklonkem roku, neboť 14. prosince nařídil král České komoře, aby jim opatřila potřebné informace [SČ. VI.].

Tak podařilo se Loketským docílit aspoň u královských úřadů uznání svého stanoviska, ovšem za cenu, že musili zase začít platit berni. Prvními komisaři do Loketská byli Friedrich Krekwitz a chebský purkrabí Zedwitz. Příštího roku pak Krekwitze nahradil Šebestián Šlik. První dvě deputace dosáhly celkem svolení 6000 tol. a sice dva tisíce prominutím půjčky z r. 1573 a po dvou tisících na léta 1580 a 1581. Berně placena byla 3 zl. z každého selského dvora ve čtyřech půlročních termínech a to zase přímo císařskému hofzahlamtu a nikoliv českým nejvyšším berníkům, jak chtěl sněm r. 1579 [SČ. VI.3; o nepříjemném omylu s vročením berního svolení z r. 1581 srv. Schreiber, l. c. s. 61]. - Bylo by tedy možno mluvit o dokonalém vítězství Loketských, kdyby jejich původní aspirace nebyly bývaly vyšší a zejména kdyby stanovisko obou komor bývali uznali také čeští stavové [také Chebsko v těchto letech dojednávalo se s král. komisaři o berni; v letech 1581 až 1584 povolilo každoročně po 2000 zl.; zlaté čítali jen po 56 kr.].

K dohodě na základě sněmovních článků z r. 1579 došlo patrně jen s Kladskem. Ačkoliv nenalezl jsem výslovného potvrzení této domněnky, považuji ji za správnou, neboť potom nikdy neobracejí se české sněmovní artykuly proti Kladsku, nýbrž pouze konstatují, že v Kladsku bude odváděna dvojnásobná berně z lánu. Že se tak v osmdesátých letech skutečně dalo, lze z komorní korespondence zjistiti [AMV. St. manip. S 15/14-2, též SČ. VII]. Berní správu tam řídil sám zemský hejtman; změna nastala teprve r. 1596.