Jak měla býti nová berně spravována? Nejpřednějším úkolem bylo přiznání o počtu domů poddaných, městských i šlechtických ve městech královských a přiznání svobodníků. K správě berně zřízeni byli sněmem tři nejvyšší berníci - po jednom z každého stavu - [SČ III.], kteří měli úřadovati na Pražském hradě, za což měli dostávati ročně pán 150, rytíř 100 a měšťan 50 čes. kop platu. Krajští berníci zvoleni nebyli, za to přitaženi byli k správě berně krajští hejtmane v krajích venkovských a královští hejtmane v městech pražských, která tvořila jeden společný berní kraj. Přiznávací listy a berní peníze měly být vrchnostmi a městskými správami zasílány přímo nejvyšším berníkům na Pražský hrad. Ti však měli povinnost hned po zapravení prvé berně sestaviti z přizná vacích listů podle jednotlivých krajů registra (kážíc jednu každú osobu do register vtáhnouti) a přiznávací listy pak "nemeškajíc poslati krajským hejtmanům krajů venkovských," resp. král. hejtmanům v pražských městech, aby provedli revisi fatentů o správnosti jejich přiznání [Sč III.... "Tak aby oni páni hejtmane v jednom každém kraji, tak-li jest se jeden každý podle toho sněmovního omezení zachoval, na to se s pilností vyptali a jest-li by se za kýmkoliv našlo, že jest kdo tak zouplna poddaných svých, co jich osedlých má, anebo domuov v nich bydlících nesepsal a berně z nich neodeslal, tedy ten každý od týchž pánuov hajtmanuov krajských má nejvyšším berníkuom oznámen býti"] a výsledek oznámili nejvyšším berníkům za účelem doplnění přiznávacích register. Tímto usnesením byl dán podnět k vzniku zemského katastru, jenž v úplném vyhotovení zachoval se nám však teprve pro r. 1603 [Srv. F. Marat: Soupis poplatnictva 14 krajův království českého z r. 1603, Věst. Král. české společnosti nauk Praha 1898 s. 1-129]. Na nepřiznání stanovena byla pokuta dvojnásobné berně v obou termínech ze zatajené základny a v případě, že by usvědčený ji dáti nechtěl, uvázání se nejv. berníků v zatajený statek listem obranním.

V předpisu o způsobu přiznám, jenž byl vložen do sněmovních článků, ukládalo se vrchnostem vyhledati počet lidí osedlých (nikoliv tedy všech poddaných), rozvrhnouti mezi ně spravedlivě připadající na ně částku berně ("aby bohatší chudým na pomoc byli") a přiznávací list spolu se sebranými penězi, zapečetěný odeslati nejv. berníkům. V přiznám prohlašoval každý svou ctí, že více lidí osedlých na svém panství nemá. Královská města neměla opominouti přiznati vedle domů městských i na předměstí, také všechna svá poddaná městečka a vesnice. Faráři v král. městech i na poddanských vsích a městečkách byli povinni odváděti svou berni v každém termínu svým vrchnostem, které musily je pojmouti do svých přiznání, kdežto svobodníci, dědiníci a nápravníci, kteří rovněž platili daň podle svých osob, měli se dohodnouti v krajích tak, aby bohatší zastoupil chudšího, ale berni i s přiznáním odeslal pak každý přímo nejvyšším berníkům do Prahy. Ze šlechtických domů ve městech platily vrchnosti daň rovněž přímo nejvyšším berníkům, pojímajíce je do svého přiznání, kdežto Pražané ani jiná města královská neměla míti moc na tyto domy "nastupovati". Těžisko nové hlavní berně domovní leželo ve zdanění poddaného lidu, neboť jeho domů - jak první přiznání ukázalo - bylo jedenáctkráte tolik jako domů ve městech. Zdanění netíhlo ke každému poddanému, nýbrž jen k t. zv. osedlým. K pochopení pravé podstaty nově svolené berně jest tedy nutno pokusiti se zjistiti, kdo byl r. 1567 míněn osedlým?

Z instrukce samé lze vysouditi, že osedlým rozumí se takový obyvatel vesnice nebo poddaného města, jenž má usedlost, totiž dům s polnostmi. Měšťan nad to provozuje ještě nějakou živnost řemeslnou nebo obchod. Ze svolení lánové berně na jeden termín r. 1576 jest patrno, že již tenkrát byly rozeznávány usedlosti podle dílů lánu, kolik měřily - od čtvrt lánu výše, neboť takový soupis lánů byl od vrchnostenských kanceláří tehdy žádán [213a) S Č. IV.]. Domovní daň doléhala na všechny selské živnosti a nejen na celo-lánové. Jen tak lze také vysvětlit ustanovení, že bohatší osedlý má "zastoupiti" chudšího. Soupis osedlých z těchto let nelze proto považovati za soupis pouze celoláníků [odůvodnění tohoto názoru vypouštím s odvoláním na pojednám O. Plachta: "Co jest usedlost v letech 1567-1654?" V ČDV. VI. s. 78-86, kde je geneticky vylíčena celá kontroverse, jež o tento pojem byla v naší histeriografii vedena. Přidržuji se názoru, k němuž Placht ve shodě s míněním Pekařovým a Kroftovým došel. Při jasné mluvě sněmovních usnesení nelze ani jinak. Hypotetické konstrukce "celých osedlých", "berních osedlých" v této době nemají pramenného podkladu a došlo k nim přenášením zásad berního zákonodárství z doby po r. 1652 do doby předcházející, ač právě z usnesení sněmů z let 1652-53 jest zřejmé, že jde o přijetí zásady tehdy nové, byť předcházející již praksí vynucené.(Srv.: "Tito artykulové na sněmu obecném... léta 1652 v outerý po sv. Ondřeji" s. XXVIII a n.)].

Dlužno ještě zodpovědět otázku, jak velký byl předbělohorský lán? Nepochybně menší než lán XVIII. století, uměle zvětšovaný vysokou berní, doléhající tehdy na jednu osedlost. Památkou na jeho velikost zdá se ještě "osedlost" podle Berní rolly z r. 1654, kdež nečiní více jak 30 až 60 korců veškeré půdy, v celozemském průměru nejvýše asi 40 korců. Zlomky tohoto výměru jsou pak brány také pro výměru chalupníků (¹/₄ osedlého) a zahradníků (¹/₈ osedlého).

Vedle osedlých poddaných, jež snad nejpřiměřeněji možno si představovati asi v kategoriích analogických "Berní rolle", ovšem při domovní berni bez rollového dělení na různé "qualitates", kteréž měla vytvořiti teprve spravedlivá repartice vrchností, byli ještě poddaní neosedlí. Kdo patřil do této kategorie? Z pozdějších novel berně poznáme, že to byli ovčáčtí mistři a jejich čeleď, kováři a lázeňští, k jejichž kovárnám nebo lázním nepatřila pole, k r. 1567 slyšíme o nádenících a čeledi, která měla přispívati svým domácím k domovní berni grošem z každé kopy mzdy. Sem patřili hlavně stavební dělníci, dělníci povozničtí, sladovničtí, závozníci (šrotýři), dělnictvo na vinicích a v přístavech, ovšem vedle čeledě domácí a zemědělského dělnictva. Vedle nádeníků stáli úkolníci, doplňující se jednak z řad kvalifikovaných dělníků, jednak mistrů řemeslníků: zedníci, fasádníci (freska a sgrafito), malíři, sochaři, kameníci, zlatníci, pasíři, puškaři a jiná odvětví na hranici mezi výrobou řemeslnou a uměleckou, dále soukeníci, barvíři pláten a suken. Neosedlí poddaní byli také kramáři, podomní obchodníci, ležáci cizích firem (faktoři). Mnozí drobní mistři všech řemesel, pokud neměli vlastního domu, náleželi zase do kategorie podruhů a z tohoto titulu přispívali svým^domácím pánům 2 gr. ročně k domovní berni.

Domnívám se, že Gindely ve svém díle o českých veřejných financích právem usuzuje, že v XVI. st. bylo neosedlých poddaných velmi mnoho, neboť robota byla ještě nepatrná, ale dominikál již velmi rozsáhlý a zemědělská výroba zintensivněla, pročež bylo třeba mnohot zemědělského dělnictva a čeledě, k nimž přistupovalo ještě početné dělnictvo zaměstnané v železárnách a prací lesní. Početnosti venkovských neosedlých odpovídali i četní neosedlí ve městech, kde kvetlo řemeslo a obchod. Gindely odvažuje se souditi, že počet neosedlých v této době v zemi byl snad tak veliký jako počet osedlých poddaných, tedy také kol 130 až 150 tisíc rodin.

O dani z kapitálů měl vlastník jistiny činiti zvláštní přiznání, Židé šlechtičtí platili berni jako poddaní svých vrchností, židé v městech královských měli míti zvláštní organisaci své berně.

V nové instrukci o správě domovní berně nejvýznamnějším opatřením jest zavedení kontroly berního přiznání krajskými resp. královskými hejtmany, které při berni ze jmění stavěli se stavové zásadně na odpor, spatřujíce v ní urážku své šlechtické cti, pod níž svá berní přiznání spisovali. Vypracování přiznávacích register zůstávalo povinností nejvyšších berníků. Revisí byl pověřen ovšem zase orgán stavovský - krajští hejtmane. Nicméně byl to již průlom v zásadu individuálního přiznávání pod pouhou pečetí fatentovou.

Výsledek jeho nebyl zatím valný. Neobyčejně vysoký počet poplatníků se vůbec k berni nepřiznával, ale krajští hetjmané, kteří měli nedostatky přiznání kontrolovati, vedli si liknavě, nenaléhali na známé členy rytířské obce v kraji a zejména nepokoušeli se kontrolovati správnost udaného počtu osedlých, hledíce na svou povinnost jako na porušování stavovské solidarity. Zamlčováním jistého počtu osedlých měnilo se ovšem znamenitě zatížení jednotlivců, neboť vrchnost, která něco ze svých poddaných upřela a rozvrhovala pak příslušnou berní sumu na všechny, zatížila své poddané méně než vrchnost přiznavši spravedlivě. Nestejnost berního zatížení nezůstávala ovšem utajena a tak se zlé příklady šířily. Po celé prvé čtyři roky platnosti berně si stěžovali nejv. berníci, že nemají z krajů řádného přiznání.

Upírání počtu osedlých bylo lze omlouvati nejasností pojmu osedlosti a také krajští hejtmane nestačili na svou významnou funkci kontroly přiznání, neboť neměli ani osobní znalosti celého kraje, ani úřad jejich nebyl tak vybaven, aby mohli širokou kontrolu podnikati. Mohli proto malé výsledky své činnosti přiměřeně omlouvati.

Nápravu měl přinésti sněm r. 1571 tím, že odňal nejvyšším berníkům povinnost sestavovati přiznávací registra pro všechny kraje a pověřil jí krajské hejtmany spolu s několikačlennými stavovskými komisemi (1-2 páni, 2-3 rytíři v každém kraji). Krajští hejtmane zbavili se tak revisní funkce, ale měli nyní spolu se stavovskou komisí vypracovati řádná přiznávací registra a to do příštích vánoc. Nová přiznání měla být kontrolou přiznání z r. 1567, jež platila za neúplná. Hotový elaborát krajského přiznání teprve měl být odeslán nejvyššímu úřadu berničnému. Přes přísný a do podrobností zacházející předpis o přiznání [Srv. SČ III.] výsledek zklamal. Přiznání zpracovávané celými komisemi bylo nižší než přiznání činěné přímo jednotlivci nejvyšším berníkům do Prahy r. 1567 [O. Placht, s. 174: Osedlých poddaných 126.037, městských domů 10.189, pouze počet far byl vyšší (664 místo 408). Šlechtické domy v městech 0]. Nicméně bylo zjištěno, že r. 1567 nepřiznalo se vůbec 520 poplatníků, hlavně rytířů. Za to tentokráte ukázal se rapidní pokles přiznání domů v královských městech.

Hned příštího roku mělo se sčítání opakovat, ale tentokráte dokončeno nebylo a sněm r. 1573 přes opětovnou královu žádost [SČ III.] příslušné krajské komise již neobnovil. Místodržící sice uložili krajským hejtmanům, aby práce započaté r. 1572 dokončili, ale komisaři zvolení r. 1571 práce sabotovali pod různými záminkami a dokonce hejtmané sami vydávali pokyny, že stačí předkládati přiznání jen na svědomí a tak sněm r. 1574 posléze tento re višní soupis přímo zamítl, protože prý stavy ohrožuje v jejich svobodě přiznání a je zesměšňuje [SČ IV.]. Zatím ovšem přiznání činěná na pouhé svědomí vykazovala k r. 1574 již zase jen 115.864 osedlých na panstvích a 9754 domů v královských městech. Domovní berně se začla tedy propadati podobně, jako se před deseti roky propadala berně ze jmění.

Sabotáž, na niž u vyšších stavů narážel každý pokus o kontrolu subjektivních přiznání šlechticů, ponoukala na druhé straně, u královských finančních odborníků, k návrhům, kterak jednou provždy čeliti šlechtické libovůli. Tak 23. března 1571 došli v České komoře k návrhu, aby byly spočteny a vyměřeny všechny selské usedlosti v zemi a pak zapsány v stálý katastr, aby každý napříště věděl, kolik na kterém panství je osedlých a kolik přísluší platiti, ať je to pán nebo poddaný [SČ III.]. - Tedy program, jenž uzrál teprve po třicetileté válce a našel první, ovšem velmi nedokonalé, uskutečnění v Berní rolle r. 1654. Dvorská komora námět odmítla, poukazujíc, kolik času bylo by třeba k jeho uskutečnění.

Nicméně myšlenka o berni podle lánů přece došla aspoň pokusného uskutečnění. R. 1576, když stále nebylo lze dosáhnouti objektivního soupisu osedlých v celé zemi a tím kontroly domovní daně, podařilo se králi prosaditi na sněmu, že na jeden termín (hromnice 1577) měla být daň odvedena podle lánů a sice 15 gr. é. z lánu [SČ IV.]. Každá vrchnost měla pořídit soupis hospodářství svých poddaných podle čtvrtlánů, půllánů, třičtvrtilánů, lánů a více, vybrati příslušné peníze bez jakékoliv vlastní repartice a i s přiznávacími listy odeslati je nejvyšším berníkům na Pražský hrad. - Finanční výsledek tohoto pokusu byl ovšem při nízké sazbě žalostnější berně domovní.

Proto zájem obrátil se znovu k domovní berni. Konečně na sněme r. 1579 podařilo se králi dosáhnouti usnesení, jímž zřízena byla nad fatenty krajská stavovská kontrola [SČ V.]. V každém kraji měl býti svolán sněm - prvně po dlouhých letech - kdež měla býti učiněna veřejná přiznání. Osoby zvolené krajským sněmem měly z nich vypracovati krajská registra. Potom zvoleno bylo 8-12 osob ze všech tří stavů, určen jim den sjezdu, kde měli podle zpracovaných krajských register rozděliti kraj na několik oblastí a vždy dva a dva vypraviti se na jednotlivé statky a očitě se přesvědčiti o správnosti přiznaných čísel. Vrchnost byla povinna opatřiti komisi stravou a bytem a povinna ukázati jí své dvory i předvolati poddané. Komise měla projíti vesnicemi a osobně sčítati domy a zapisovati také počet stížených přírodními pohromami. Tak bylo tomu v teorii; v praksi rozešly se některé sněmy krajské bez usnesení, jiné se vůbec nekonaly a tam, kde přece usnesení bylo prováděno, odvislost komisařů od vrchností ovlivnila dostatečně jejich počínání.

*

R. 1576 došlo k důležité změně ve správě domovní berně. Nestejný hospodářský význam královských měst byl příčinou, že městský dům v Praze měl jinou cenu než v Poličce nebo v Domažlicích, ale při domovní berni zdaňován byl stejně. Celých devět let udržela se tato zřejmá nerovnoměrnost, poškozující těžce chudá města a favorisující bohatá. R. 1576 vyřešena byla zmíněná křivda tím, že se královská města vrátila zase k vlastnímu berničnému úřadu a brala na sebe pevnou částku (reluici) domovní berně, kterouž sama mezi sebe na sjezde v Praze, nebo pomocí zvláštní komise, rozvrhovala. Takové schůze městských poslů rozhodovaly potom také o prominutí nebo snížení berně městu poškozenému živelní katastrofou a rozvrhovaly úhradu mezi města ostatní, nebo vymáhaly snížení reluice na sněmu zemském. Nejvyšší městský berní úřad na Staroměstské radnici v Praze měl brzy vlastní stálou pokladnu, z níž mohl případně jednotlivá města zakládati - jakýsi městský berní úvěrní ústav [O. Placht: l. c. s. 103].

Nezdar velkoryse usnesené kontroly z r. 1579 vedl k novým pokusům na realističtějším již podkladě. Krajští hejtmane neměli od r. 1583 kontrolovat správnost jednotlivých přiznání, nýbrž pouze vyhledati všechny držitele zemskodeskových statků v kraji a srovnáním krajských register zjistiti, zda se přiznávají či nikoliv [SČ. VI..] R. 1585 za účelem řádného přiznání povolil král dokonce znovu krajské sjezdy "k sjíždění a sčítání lidí poddaných" [SČ VI.]. Na dalších sněmích až do vypuknutí turecké války r. 1593 se již sice nic v berní správě neměnilo, ale dlouho želaný soupis dokončen přece nebyl.

Berní peníze byly pravidelně odváděny do král. české komory na ubezpečení vyslovené v sněmovních článcích, že užity budou výhradně na plat vojenským posádkám na horní uherské hranici. Stálý zemský colmistr vzal za své již v samých počátcích berně domovní, patrně r. 1569. Nyní pravidelně sněm "v moci J. Mti král. zůstavoval, pokudž by J. Mt v těch místech a hranicích mustrhera aneb colmistra potřebovati ráčil, aby osobu z národa Českého k takové službě zvoliti a naříditi ráčil." Nicméně i když obvykle se tak nestalo, býval při vyplácení žoldu z českých berních peněz přítomen některý český berní písař. Usnesení v tom smyslu sněmy činěná byla stereotypní až do změny, která nastala vypuknutím nové války mezi císařem Rudolfem a Turky r. 1593.