9. BERNÍ SPRÁVA SVOBODNÍKŮ, DUCHOVENSTVA A ŽIDŮ.
Rozbor berního zatížení jednotlivých stavů nepojímám do této stati o správě berně vědomě. Nicméně musím se aspoň stručně zmíniti o správě berně některých menších skupin poplatnictva, zaujímajících v zemi mezi hlavními stavy-pány, rytíři, král. městy a lidem poddaným - jakési postavení zvláštní. Jde zejména o svobodníky, duchovenstvo a židy, z nichž každý, třeba s jiného hlediska, býval počítán za náležitost král. komory. Jejich berní zatížení bylo nesporně také záležitostí berní správy.
Svobodníci v sporných věcech podléhali jurisdikci soudu zemského, komorního nebo dvorského podle sporného předmětu. Jsouce podrobeni přímo králi, byli však považováni za bezprostřední jeho poddané, jimž mohl ukládati zvláštní povinnosti: záležely jednak v činžích do král. komory, v určitých robotách zemských, zejména v stavění spřežení a vozů v době zemské hotovosti. Král dokonce skýtal jim za to ochranu před soudy svým prokurátorem fisku [Srv. co o tom soudí Jar. Demel: Dějiny fiskálního úřadu, Praha 1904, str. 221 n.]. Když byli svobodníci pojati do sněmovní berně - stalo se tak při berni ze jmění - odváděli vlastní přiznávací listy krajským nebo ústředním berníkům. Byla-li placena korunovační berně činží poddanskou, byli zdaněni zase, i když poddaných neměli, a sice podle počtu lánů, které měřil jejich statek, jako by na nich seděli poddaní.
Také církevní majetek byl považován za součást král. komory, k níž má král vrchní právo vlastnické. Král ho také plně používal až do sklonku XV. st., kdy stavové omezili všechnu jeho disposici komorním jměním souhlasem sněmu [J. Kapras: Přehled právních dějin zemí české koruny, Díl II., s. 334]. Na strohé stanovisko církevního práva se v Čechách nehledělo. Podobný názor zastáván byl za Ferdinanda I. také v zemích dědičných. Když arcikníže Ferdinand dostal za norimberského sněmu od papeže "třetinu ročního výnosu duchovenských statků" v zemích rakouských jako pomoc proti Turkům, dvorská rada varovala mladého panovníka před tímto "dobrodiním" Svaté stolice a zdůrazňovala právo panovníkovo zdaňovati církevní majetek přímým ukládáním duchovenským poddaným bez ohledu na mínění papežovo [Ch. v. D'Elvert: Zur oesterreichischen Finanzgeschichte-Schriften der hist. stat. Section B. 25, s. 92, Brunn 1881].
V Čechách bylo v těchto letech duchovenstvo přitaženo k placení berně také sněmovním usnesením o berní ze jmění. Městští faráři a kláštery platili berni podle odhadu berníkům městským jako měšťané, faráři vesničtí svým vrchnostem. Kláštery, kapituly a arcibiskup, pokud měli statek a poddané, byli sami berní jednotkou.
Kromě sněmovní berně zatěžoval však král duchovenstvo čas od času zvláštní berní - v Čechách řidčeji, v zemích dědičných častěji - nebo nucenými půjčkami a zárukami. Tato berně byla odváděna přímo král. komoře. Stavové čeští takové právo králi plně přiznávali, neboť i české Zřízení zemské z r. 1549 v či. A. 19. ustanovovalo, že duchovenské jmění se čítá ke komoře královské [Josef a Herm. Jirečkové: Zřízení zemská král. Českého, Praha 1882]. Král Ferdinand I. vystoupil také r. 1562 proti opačným snahám koncilu Tridentského [D'Elvert: Ibid. 116].
O židovské berni promluvil jsem obšírně již v první části tohoto pojednání v souvislosti s prvními pěti lety Ferdinandovy vlády. Viděli jsme, že po celou zmíněnou dobu až do přechodu k berni 30. peníze trval spor mezi stavy a mezi Čes. komorou o židovskou berni. Čes. komora snažila se strhnouti výnos berně do své pokladny a za tím účelem chtěla spravovati židovskou berni v celé zemi skrze židovské starší pražské, jež chtěla nadati pravomocí nad všemi Židy, v král. městech i na panstvích. Naproti tomu vrchnosti, šlechtické stejně jako královská města, považovaly Židy za své poddané a trvaly na tom, že mají předkládati přiznání a platiti berni jejich berníkům.
Lety sílilo sice postavení král. komory, ale Židé z těchto sporů o správu své berně těžili a berní neplatili, nebo jen velmi špatně. Třetího srpna 1538 podali radové České komory králi obsáhlý memoriál [AMV. St. manip. S 15/6, fol. 106], v němž dokazovali, že židé byli dosud nesporným majetkem České komory a daň platili prý tak, že polovinu uložené berně zaplatili židé v král. městech a druhou židé šlechtičtí. Šlechta prý však brání svým židům platiti určenou berni a nelze od nich dobýti ani nedoplatky. Koncem srpna zdůrazňovali králi znovu, že židovský nedoplatek činí již 15.000 zl. a žádali, aby král se židy, kteří jsou "servi camerae", jednal jako s jinými svými bezprostředními poddanými ["... Die ganz Judischait im land zu steuern, welche Steuer auch die Juden, so under den herrn gleich sowol, als die in E. Mt. steeten gesessen on waigerung geraicht und dagegen weder die Juden noch die herrn kain ainred gehabt haben"]. V případě nového šlechtického odporu má král předložiti tuto záležitost komornímu soudu. - Spor o správu židovské berně nedošel však konce pro vypovězení židů ze země r. 1542.
Když byla záhy zase židovská diaspora obnovena, pravomoc zeměpanská ještě zesílila. V srpnu 1560 podřízeno bylo všechno židovstvo v zemi "židovským starším", které jmenoval arcikníže místodržitel [podle pražské městské knihy sign. 331, fol. 180 byli jimi: Izdrahel Chomutovský, Hirsch z Pardubic, Juda knihař, Lazar z Kolína, Zachariáš Vokatýho zeť, Jakub Pardubský, rychtář židovský, Lazar jak pouzdra dělá, Maniv Saki, Isák Goldsaider Mojžíšův syn, David Spen a Fejfl Gaff].
Z berně královských měst vyjímána byla horní města. Počátkem bylo osvobození Kutné Hory od veškeré berně "v které česká země nám i budoucím českým králům povinna jest a sedí" r. 1503
[Klier: ČČM. 1907, s. 250]. Šlo tedy zřejmě jen o berni korunovační a sňatkovou, ale Kutnohorští rozšiřovali časem toto osvobození i na berně svolované králi na sněme jménem celé země. Dalo se tak pravidlem po ostrých sporech zejména se zástupci třetího stavu, jenž odpadnutím Kutné Hory byl především poškozován. Znenáhla vytvořil se asi ten způsob, že kverkové byli od berně ze jmění - později domovní - osvobozeni, ti však, kdo vedli živnost jinou, byli povinni ji platiti. Od berní nepřímých, zejména od posudného, Kutná Hora osvobozena nebyla. Osvobození dosahovali Kutnohorští pravidelně jen na znamenité přímluvy královy.