Zásady odhadu jmění neprodělaly v době námi zachycené velkých změn. Větší různost, jak jsem již naznačil, jevila se v tom, komu kdy kdo přiznání činil. R. 1537 vybírali přiznání krajští berníci ustanovení králem na krajských sjezdech, následující dva roky, kdy šlo vlastně o sestavení krajských mustrovních register, krajští hejtmane, r. 1540 měly se přiznávací listy posílat přímo nejvyšším berníkům na Pražský hrad, r. 1541, 1542 a 1543 zase přiznání činěna voleným krajským berníkům. Pak až do r. 1555 krajských berníků nebylo a r. 1556 přiznával každý stav jinak. Páni posílali přiznání nejvyšším berníkům, měšťané purkmistru nebo král. rychtáři a rytíři přiznávali svým krajským berníkům na krajských sjezdech rytířstva. Od r. 1558 přiznání, resp. změny v stavu jmění nastalé proti odhadním registrům z r. 1557, byly oznamovány berníkům nejvyšším.

Je na snadě otázka, kterak byla berně poplatníkům publikována? Z toho, že se z této doby již nezachovaly žádné berní patenty nebo mandáty, ale že za to v sněmovních článcích byly vždycky přesně určeny termíny, kdy a kde mají poplatníci skládati přiznávací listy nebo berni, lze souditi, že zápis sněmovního snesení do Desk zemských a jeho vytištění a dání do prodeje bylo patrně pro stavovské poplatníky považováno za publikování berně, tím spíše, že teoreticky bylo možno předpokládati, že se zemského sněmu účastní všichni oprávnění jeho členové. Berní vrchnosti, šlechtické i městské obce, publikovaly rozepsání berně svým poddaným patrně obvyklým způsobem, tedy tak jako jim sdělovaly jiné rozkazy zemské nebo krajské vlády, vztahující se na poddané.

Od zavedení berně ze jmění zahájeno bylo individuální přiznávání na čestné šlechtické slovo a pod pečetí svou, nebo, neměl-li ji přiznávající, pečetí sousedovou, jehož o přitištění její požádal. Před tím vyskytávalo se přiznávání také s kontrolou šlechtických sousedů. Správnost přiznání byla tedy postavena na víře v šlechtické slovo poplatníkovo. Jestliže dalo se přiznávání veřejně na krajských sněmích, pak byla to kontrola nepochybná, ač vzájemnou kontrolu poplatníků nelze také přeceňovati, ale při skládání listů berníkům, ať ústředním či krajským, bylo nutno spoléhati jedině na smysl pro čestné slovo šlechtice nebo representanta král. města.

Pod dojmem dnešních berních zkušeností zdá se tato zásada neproveditelná a ač zkušenosti s ní i tehdy byly velmi nedobré - viz prudký pokles zdanitelné základny při berni ze jmění - nelze přece přehlížeti, že tehdejším stavovským poplatníkům jevila se berně dobrovolným, jimi samými schváleným a vyměřeným, příspěvkem králi, tedy výsledkem jejich vlastního rozhodnutí. Z tohoto předpokladu vycházejíce, trvali také na vlastní berní správě a takových správních opatřeních, která se jim samým líbila, neohlížejíce se mnoho po názorech a přáních královských finančních a správních orgánů.

Sněmovní artykuly přinášely sice značně konkrétní pokyny, kterak přiznávací listy sestavovati, ale hotových formulářů, jako se dalo později, ještě neutiskovaly. Pokud přejímali přiznávací archy krajští berníci, buď je pouze sbírali a odesílali nejvyšším berníkům, kde byl podle nich a za pomoci starých odhadních register proveden nový rozvrh berně, kterýž ve formě register berních rozeslán byl krajským berníkům, jestliže ti berni vybírali, nebo berní registra ponechána byla u berníků nejvyšších, jestliže stavovští berníci nebo král. města platili berni přímo berníkům nejvyšším. Druhý případ pravomoci krajských berníků byl takový, že sami podle přiznání krajská odhadní registra zpracovávali, z nich pak pořídili registra berního předpisu (Berní registra, Registra počtů berních, Početní registra), podle nichž berni přijímali a platy v nich poznamenávali. V letech třicátých převládal případ první [SČ. I.].

Pravidlem platila zásada, jestliže se přiznání činila krajským berníkům, že každý musil klásti přiznání v každém kraji, kde měl nějaký nemovitý majetek. Někdy však, zejména bylo-li účelem přiznání pořízení register pro stavění vojenské hotovosti nebo najímání vojska, kdy uplatňoval se především zájem o jednotné opatření sboru, činila se výjimka a radilo se velkým poplatníkům, aby všechen svůj majetek přiznali v jediném kraji, a sice tam, kde mají sídlo [Ibid. ".. tehda tu, v kterémž kraji sedí, muožou je do toho kraje přiznati, zad těch statkuov všech svých mají"].

Berními správami pro poddané byly jejich vrchnosti. Až do r. 1541 nebylo zvláštního přiznávání poddanského majetku. Vrchnosti přiznávaly pouze svůj vlastní majetek a z rustikálu pouze jeho výnos, tedy roční úrok poddaných, případně i hodnotu poddanských naturálních dávek a povinností. Daň tedy postihovala jen majetek, respektive důchod vrchností. Placena ovšem byla vrchností jen potud, pokud která, a do jaké míry tak činila. Opatření berních peněz bylo pro každého stavovského poplatníka jeho soukromou záležitostí, které sněmovní zákon a prováděcí předpisy se nijak nedotýkaly. Vrchnosti pravidlem převrhovaly svolenou berni na své poddané, nejčastěji celou, někdy dokonce požadovaly od svých poddaných z titulu královské berně i více, než samy králi svolily [doklady o tom přináší nejnověji VI. Klecanda: Berní povinnost poddaných v Čechách v 1. pol. XVI. stol. - Pekařův sborník I. 405 a n.]. Zatížení poddaných berní vycházelo z předpokladu soukromoprávních vztahů mezi pány a poddanými. Prvním obratem, nikoliv však ještě trvalým, bylo usnesení sněmu r. 1541, jež nařizovalo, že vrchnosti mají činiti zvláštní přiznání o svém vlastním majetku a zvláštní o majetku svých poddaných a že svou daň nemají již na poddané převrhovati [SČ. I]. Tak prvně dostávalo se bernímu platu poddaných rázu veřejnoprávní povinnosti.

Poddaní činili svá přiznání z majetku na vrchnostenské kanceláři. Dalo se tak za přítomnosti rychtáře a jednoho nebo dvou konšelů příslušné rychty, přiznání znamenal panský berní písař do berních register a podle něho potom daň rozvrhoval. Jak byla selská přiznání "opatrná", o tom svědčí výpočet, k němuž došel Placht [Otto Placht: České daně, Praha 1924, s. 151], že totiž průměrná cena selské usedlosti v Čechách r. 1567 by byla činila 23¹/₂ čes. kopy, ačkoliv nahlédnutí do současných pozemkových knih ukáže, že lánové usedlosti nebyly tehdy levnější sta českých kop a selské chalupy se prodávaly mezi dvaceti a čtyřiceti kopami.

Přiznání v král. městech byla dvojí již od počátku odhadní berně. Zvlášť se přiznával majetek obecní a zádušní a zvlášť majetek měšťanů, od r. 1541 pak ještě zvlášť také majetek městských poddaných. K vedení berních záležitostí ustanovovala městská rada dva konšely, kteří zprvu patrně obcházeli poplatníky a přiznání od nich vybírali, později musili poplatníci chodit do radního domu sami a tam přiznání činiti. Zdá se, že činili tak někdy asi také jen ústně. Konšelé zapisovali tato přiznání do šacovních register, v nichž celé sídliště bylo rozděleno podle městských čtvrtí. Nad úplností přiznání měli bdíti čtvrtní hejtmane [srovnej šacunk Nového města Pražského z r. 1537 v Archivu hlav. města Prahy. Rkp. 332, fol. 58].

Šlechtické vrchnosti a městští berníci odváděli přiznání v určených termínech krajským berníkům, nebo nebylo-li jich, berníkům nejvyšším, případně, šlo-li o stavění vojenské hotovosti, také jen krajským hejtmanům [SČ. I].

Nejstarší instrukce z tohoto období o šacování, nemnoho odlišná od instrukce z r. 1522, pochází z r. 1540, kdy prováděl se odhad, aniž byli krajští berníci. Instrukce ustanovuje [SČ. I.]:

Každá osoba ze všech tří stavov má statek svuoj pozemský šacovní i také který na užitcích i na listech má [tedy také úroky poddanské, výnos nájmů a kapitál], spravedlivě šacovati, zač by statku svého jměl a listem svým pod pečetí svú přiznati, vezma to k svému svědomí, že jest statek svuoj spravedlivě šacoval... a tak i horníci, i také dědiníci, nápravníci i také, kteří platy komorní mají, což se též osob duchovních pod jednou i pod obojí dotýče ... A kdožbykoliv na hrad Pražský nepřijel aneb šacunku z statku svého těm osobám, kteréž na to voleny budou na ten čas, jakž se svrchu jmenuje neposlal a neoznámil... ty osoby volené mají na takovú každú osobu položiti sumu peněz slušnú podle zdání jich s radou těch osob, kteréž by se na ten čas sjely na statek jeho, v čemž by šacován býti jměl.

Vymáhání takové pokuty dalo se podle práva berničného jako vymáhání berního restu. Instrukce ve srovnání se základní instrukcí pro přiznání majetku z r. 1522 jest daleko stručnější a jest na ní patrno, kterak znalost některých zásad přímo předpokládá: Tak na př. co patří k berní základně a které části majetku k ní nepatří, jak převésti výnos poddanských úroků na jmění a pod. Odhad r. 1540 nebyl dokončen, patrně právě proto, že chyběl tak podstatný článek berní organisace, jako byli krajští berníci. Po skončení vojenského tažení v Uhrách v prosinci r. 1541 byli proto krajští berníci obnoveni a odhad jmění znovu vyhlášen. Jeho provedení náleželo nyní jinému orgánu - krajským berníkům na místě berníků nejvyšších a ani instrukce nezůstala stejná [SČ. I]; rozšířena byla jednak o odstavec o vymáhání dlužné berně, ale zejména v části o odhadu majetku ustanovovala, že poddaní mají si dáti svůj majetek odhádati zvlášť.

Generální sněm r. 1543 ustanovil různost přiznání pro osoby šlechtické, jimž ponechal všechna dosud známá propuštění majetková, kdežto poddaným a měšťanům nejen že stanovil vyšší daňovou kvótu, ale do přiznání stáhl také nábytky "zač kdo má," šaty a jiné svrchky, které nejsou na prodej [SČ. I.]. Tak měla se rozšířiti daňová základna poddaných. Sněmovní artykuly vypočítávají tentokráte složky poplatnictva zvlášť svědomitě; vedle příslušníků tří zemských stavů jsou uvedeni ještě: preláti, opatové, proboštové, jeptišky, kněží, farářové, klášterové, mistři, kolegiáti, všichni, kdo komorní platy mají (úředníci, komorní věřitelé pp.), také manové, dědiníci, nápravníci, dvořáci a svobodníci. Podle celozemského odhadu měla berně vynésti na penězích 86.102 čes. Kopy [v rkp. 332 Archivu hl. m. Prahy zachoval se na fol. 69 zápis o odhadu stavu městského a na fol. 79 o odhadu Nového města Pražského, jenž dosud nikde nebyl publikován.