Nové období vývoje české berní správy nenadešlo teprve příchodem habsburské dynastie do země r. 1526, nýbrž o desetiletí dříve, kdy čeští stavové stali se na sklonku žití Vladislava II. takřka jedinými představiteli veřejné moci a v této své úloze musili pomýšleti na novou organisaci a nové zdroje veřejného důchodu, neboť vlastní důchod královský byl právě nesvědomitostí leckterého z nich zástavami, ba i výprosy, rozchvácen.

Privilegiem z 12. listopadu 1499 [Palacký: Dějiny národu českého V., l, s. 420], vydaným králem v Budíne, získali stavové právo spolurozhodovat nad komorním jměním, pokud se jednalo o jeho zcizení nebo zastavení. Šlo sice o potvrzení starší již prakse, ale nyní dostávalo se jí zákonného podkladu. Protože vlastní správou komorního jmění byl králem pověřován některý z nejvyšších úředníků, mincmistr, podkomoří ba i kancléř, stával se sbor nejvyšších úředníků, respektive Česká kancelář, současně nejvyšším orgánem politickým a finančním a zčásti i nejvyšší instancí soudní. V rukou českého kancléře octla se takřka totalita moci. Tak bylo tomu zejména za Albrechta z Kolovrat. R. 1515 došlo k dalšímu úspěchu stavovskému. Jestliže do té doby král pověřoval správou komory některého z velmožů ze sboru nejvyšších úředníků, sněm v r. 1515 zvolil tři direktory královské komory a dluhů a vyzval krále, aby k těmto třem zástupcům stavovským jmenoval svého čtvrtého. Direktoři sice k praktické činnosti se nedostali, ale tím se mnoho pro krále nezměnilo, neboť moc nad komorou podržela Česká kancelář. Ta byla také nejvyšším orgánem v záležitostech berních, jak jsme viděli již v době starší, takže právem můžeme říci, že r. 1515 dosáhli čeští stavové maxima moci.

Pokud šlo o pravomoc nad berní správou, neměla Česká kancelář mnoho práce, neboť od korunovační berně r. 1509 stavové žádné berně nesvolili, ale již sám titul direktorů, zvolených r. 1515 naznačoval, že šlechtická vláda zabývá se otázkou soupisu a posléze i úmoru královských dluhů, které byly umístěny mezi domácími věřiteli v částce jdoucí snad do 200 tisíc čes. kop. Protože mezi věřiteli královými byli i přední velmožové, byla to i pro ně záležitost naléhavá.

Řešení měla přinést všeobecná berně ze jmění, kterou měli platiti na základě osobních přiznání všichni, svobodní i nesvobodní, ze všeho majetku nemovitého, z kapitálu na úrocích a mobilií, s výjimkou oděvů, nábytků a peněz na hotovosti, stejně poddaní jako svobodníci, měšťané, faráři i příslušníci obou stavů šlechtických. Taxa byla jednotná 1/2 gr. z každé kopy jmění. Osvobozen od daně nebyl nikdo mimo krále, jenž z komorního jmění daně platiti nemusil [Otto Placht: České daně 1517-1652, Praha 1924, s. 9].

Čeští stavové, kteří cítili se v těchto letech sami pány země, chápali, že nové úkoly veřejné správy, zejména v souvislosti s poměry v Uhrách, rozmnožují vydání tou měrou, že staré, obvyklé dávky, postihující jen malý okruh poplatnictva nestačí a že jest třeba berně všestrannější, která by postihla, pokud možno, nejširší okruh poplatnictva. Nezastavili se dokonce - což zaslouží si zvláštního zdůraznění - ani před zdaněním svého bezprostředního majetku a důchodu, ač v jiných zemích přímý, nemovitý šlechtický majetek býval již nezdanitelný [v této době byly Čechy patrně jedinou zemí, kde býval zdaňován také přímý majetek vrchností. Teprve o dvacet let později analogická berně ze jmění se objevuje také v Sasku a ve vévodství Beržském (G. Below: Gesch. der direkten Staatssteuern 1890). Ze vzdálených zemí byla dani podrobena šlechta v Anglii, kde zdaněn byl důchod, plynoucí z půdy, z řemesel i z obchodu, včetně půdy šlechtické, už od XIII. stol. Naproti tomu v okolí Českého státu vládl pravý opak. V Uhrách od r. 1492 svolována bývala jen občas tak zv. "porta", analogická české berni lánové, tedy berni spočívající jen na půdě rustikální. V zemích rakouských bývala povolována pevná suma peněz, jež byla obstarávána různým způsobem. Zemská berně měla nejčastěji podobu berně z výnosu poddanských činží, kterou ovšem zaplatili zase poddaní, kdežto vrchnost ji pouze reparticipovala a vybrala, často ale také vybírána berně lánová nebo domovní, zvaná někdy také z ohnišť, spočívající stále jen na poddaných. Hrozilo-li nebezpečí, zejména od Turků, dala se šlechta zdaniti zcela výjimečně buď daní z hlavy, z domů, kapitálů a p. O pravidelném zdanění šlechtického majetku, jako tomu bylo od r. 1517 v Čechách, nemohla však býti ani v Rakousích řeč. Země štýrské neznaly také pravidelného zdanění dominikálu nebo šlechtického důchodu, u nich pravidelnou byla daň z poddanských činží, vyměřovaná na základě počtu gült, rozhodujících pro stavění ozbrojených jezdců do zemské hotovosti; platili ji však rovněž poddaní přirážkou k svému úroku vrchnosti. (Srv. F. Mensi: Gesch. der direkt. Steuer in Steiermark I., zejména 61 n.). Přímo vzorem šlechtické nezdanitelnosti byla ovšem Francie, kdež všechny veřejné potřeby byly kryty tak zv. "taille", jejíž původ byl v berni z hlav nesvobodného lidu, placené již v XI. st., která však od té doby prodělala mnoho přeměn, zmnohonásobila se, rozčlenila v daň z hlavy, domu, krbu, vystupovala s taxou základní a nejrůznějšími speciálními přirážkami, ale v jednom byla nezměnitelná, totiž v tom, že se netýkala duchovenstva a šlechty a když se města stala stavena také, ani měšťanů, takže celá ležela jen na poddaném lidu. Z ní právě zrodil a vyvinul se pojem "privilegovaných stavů", to.tiž stavů privilegovaných od placení berně. Stav neprivilegovaný ve Francii však od XV. st. zdaněn byl kromě ní ještě řadou daní nepřímých].

Berně ze jmění měla sloužiti úmoru domácích královských dluhů, a to poměrným procentem podle svého výnosu v jednotlivých krajích. Kraj zůstával, jako v dřívější době, základem berní organisace. Svolena byla na sklonku jagellovské doby celkem čtyřikráte: r. 1517 za podmínek právě uvedených, r. 1522 s velmi složitou stupnicí, ale uskutečněna nebyla a posléze roku 1523 zase s jednotnou, ale dvojnásobnou taxou ve srovnání s r. 1517. 0 organisaci její r. 1517 mnoho nevíme, za to však zachovaly se v celém rozsahu sněmovní artykuly z r. 1522, jež byly vydány tiskem [zmíněné artykuly vyšly tiskem v Praze u Bílého Lva o názvu "Sněm obecný králem J. Mtí položený v pátek o Svátosti léta božího etc. pětistého XXII."], obsahující velmi podrobná ustanovení, jež pak převzal také sněm r. 1523. Po čtvrté byla svolena r. 1526, za okolností blíže neznámých, ale zastavena patrně s ohledem na vyhlášenou zemskou hotovost, kterou Čechy a Morava poslaly na pomoc svému králi, při osudném jeho tažení, zakončeném tak neblaze u Moháče.

Podstatný rozdíl v berní správě daně z r. 1517 a daně podle sněmovních svolení z let 1522 a 1523 byl v tom, že r. 1517 nejvyšší berničný úřad i berníci krajští byli sněmem zvoleni, kdežto r. 1522 resp. 1523 jmenoval berníky mladý král. Již návrat Ludvíkův do země znamenal tedy první protiútok proti všemoci stavovské obce.

V obou případech byl nejvyšší berničný úřad jednotný, a byli v něm po jednom členu zastoupeni všichni tři čeští političtí stavové. Měli úřadovati v obdobích berních termínů. Jak a z čeho měli být placeni, není patrno, ale z pozdějších analogií lze souditi, že z výnosu berně podle uznání králova, nebo v prvém případě patrně České kanceláře, jimž předložili vyúčtování svých útrat. 0 nejvyšších bernících z r. 1523 víme., že měli svého předního berního písaře, jímž byl úředník od Desk zemských, Martin Kozlovec. Byl-li předním písařem, lze právem souditi, že měli ještě jiného písaře - později bývali dva písaři berně - ovšem neměl-li každý z nich u sebe svého soukromého listovního písaře, nebo nejvyšší berník městský, některého písaře staroměstské rady městské. Také jejich platu neznáme. Šlo patrně jen o poměr soukromý, neboť i přední písař byl úředně zaměstnán jinak.

Úkolem nejvyššího úřadu berničního bylo přijímati od krajských berníků a od pražských židovských starších, kteří fungovali jako berniční úřad všeho zemského židovstva, šacovní (přiznávací) registra a podle nich provésti rozvrh na jednotlivé kraje, podle něhož krajští berníci měli pak berni vybírati a z ní propláceti královské dluhopisy. Druhým jejich úkolem bylo provésti sankce proti nedbalým poplatníkům, které jim krajští berníci oznámili. Posléze měl nejvyšší berniční úřad, resp. jeho přední písař fungovati jako výkonný orgán komise, kterou sněm r. 1523 zvolil pro zkoumání register královských dluhů. Přijetí a vyúčtování berně od sboru nejvyšších berníků měla provésti zvláštní devítičlenná, sněmem zvolená komise, představující nejvyšší zemský kontrolní úřad.

Páteří správy byly berníci krajští, rovněž r. 1517 zvolení sněmem, kdežto r. 1523 jmenovaní králem. Také krajský berniční úřad tvořili tři berníci po jednom z každého stavu. Neměli pevného platu, ale za to byla tentokráte ustanovena sněmem aspoň pevná sazba, podle níž měli vyúčtovávati své diety: pán měl právo držeti si pět koní, rytíř tři a měšťan dva, ale jen tehdy, jel-li přes pole; úřadovali-li krajští berníci v místě jeho bydliště, mohl "chovati" jen sama sebe. Počtem koní řídil se i počet služebnictva, berní písaře v to počítajíc. Denní a noční dieta na osobu a koně dohromady činila 10 gr. č., takže městský krajský berník měl ve svém městě nárok pouze na 5 gr. denně. Písaři krajských berníků měli ustanoven plat, a to každý 15 gr. 6. týdně a stravu.

Hlavním úkolem krajských berníků bylo provésti odhad majetku. Za tím účelem konaly se krajské sjezdy a v Praze se sešla velká obec. Při r. 1517 sice takového dokladu není, ale r. 1523 svolal je sám král "aby se tomu usnesení o berní snáze a spíše stalo", jak poznamenal ve svém zápisu staroměstský pražský písař [archiv hlavního města Prahy: Rkp. č. 325, fol. 806 p. v]. Jednotlivé městské správy a jednotlivé vrchnosti, jako berniční úřady svých poddaných, měly odevzdat krajským berníkům svá individuální přiznání podle svých soupisů majetkových. Přiznávaly za sebe i za své poddané. Dalo se tak formou přiznávacích listů pod pečetí fatentovou. nebo, neměl-li ji, toho, kdo o její přitištění požádal, ovšem bez jeho újmy nebo škody. Do přiznání, podle snesení sněmu z r. 1522, nebraly se klenoty, šaty, hotové peníze ležící bez úroků a jiné svrchky, které nejsou na prodej. Při statcích zápisných se přiznávala suma zápisu. Přiznání musil učiniti každý poplatník v tolika krajích, v kolika měl nemovitý statek. Jestliže se někdo na krajský sjezd nedostavil a ani přiznávací list neposlal, byl šacován krajskými berníky a proti tomuto odhadu nebylo odvolání. Úkolem krajských berníků bylo sestaviti z přiznávacích listů krajská odhadní (šacovní) registra, jež byla zaslána nejvyšším berníkům do Prahy k provedení rozvrhu. Po dojití rozvrhu nastal krajským berníkům druhý hlavní úkol, totiž vypracovati podle něho krajská berní registra, podle nichž pak přistoupili k vybírání berně. Protože svolené berně ze jmění sloužily úmoru dluhů královských, krajští berníci přijímali od poplatníků -- královských věřitelů místo hotových peněz také královské dluhopisy, ovšem pouze v tom poměru, jak stanovil rozvrh nejvyšších berníků, vystavujíce jim současně kvitance jako na zaplacenou berni.

Sněm r. 1522 usnesl, že kdyby některý kraj svoji berní povinnost neplnil, měli ostatní krajští berníci právo zadržet u sebe vybranou berni a říditi se dále usnesením nového krajského sněmu. Naopak zase, kdyby v některém kraji byly berní zaplaceny všechny královské dluhopisy, měli zbytek peněz odevzdati nejvyšším berníkům a svolati nový krajský sjezd a jemu předložiti dlužní listy i kvitance - jistá znamení spravedlivých dluhů - a uložiti tyto doklady o zaplacení svolené berně tam, kam by krajský sjezd usnesl.

O tom, kterak úřadovaly nejnižší berničné orgány, totiž městské radnice a patrimoniální kanceláře, nemáme pro první léta odhadní berně přímých zpráv, kromě nepřímé, výše už uvedené zprávy, že v Praze byla, a dokonce přímo králem Ludvíkem, svolána velká obec k jistějšímu a snazšímu provedení odhadu. Snad se scházely za tím účelem velké obce i v městech menších. Z pozdějších zápisů v pražských Památných knihách - jak o tom ještě bude řeč - je zase patrno, že odhady pro berni ze jmění se daly podle městských čtvrtí a že čtvrtní hejtmane na ně dozírali. Bylo-li tomu tak již v prvním dvacetiletí XVI. st., bohužel nevíme. Na patrimoniální kanceláře k provádění odhadů měli se dostaviti dva nebo tři šlechtičtí sousedé, před nimiž rychtáři a konšelé vypovídali "aby jedni druhým z podezření vyjíti mohli, že spravedlivě takovou věc při lidech svých nevyhledávají".

Často citované artykuly sněmu r. 1522 obsahují také trestní sankce vůči těm, kdo by neučinili přiznání nebo nesložili berně: Každého nedbalého fatenta nebo poplatníka měli krajští berníci oznámit nejvyšším berníkům "a ti hned mají, nebo jeden z nich, uvázati se v dědiny toho, kdož té berně z těch dědin svobodných, zápisných aneb manských nedal, s jedním komorníkem pražským a v dědiny manské s komorníkem dvorským. Komorník má těm třem vydán býti bez úrokování. Neměl-li by (dlužník) dědin, má na takového vydán býti list zatykači od ouřadu purkrabí pražského."

V těchto stručných větách jsou obsaženy zásady českého berničního práva, které přetrvaly nejen daň ze jmění, ale i převrat bělohorský. Dlužno snad na vysvětlenou dodati, že komorníkem pražským rozumí se komorník od Desk zemských, jenž je tu veden jako protějšek ke komorníku Desk dvorských při statcích lenních a zápisných. Vystupovali tedy v tomto případě nejvyšší berníci před Deskami jako strana domáhající se příslušných exekučních sankcí proti protistraně pro porušení smlouvy, pod těmito sankcemi uzavřené. - Jest patrno, kterak česká berně podléhala řízení soudnímu a nikoliv fiskálnímu, jakž z dobrovolnosti berního svolení nutně musilo vyplývati.

Organisaci berní z r. 1522-23 doplňovala ještě berně židovská. Židé vstoupili v okruh zemských (stavovských) zájmů právě s novým stoletím. R. 1501 byl uložen českým židům pravidelný úrok do královské komory ve výši 500 čes. kop, s tím, že má býti pro ně vykoupením od všech příležitostných královských požadavků. Avšak už příštího roku je neuchránil od požadavků stavovských, kdy uložena jim byla daň z hlavy, z níž se vykoupili vysokým paušálem; podobně r. 1509. R. 1517 přitaženi byli k berni ze jmění a r. 1522 a 1523 byl jim uložen dvojnásobek berně křesťanské. Pražští židovští starší byli samostatným berním úřadem, kdežto všude jinde, v královských městech i na panstvích, odváděli židé přiznání a berni svým vrchnostem, za něž se považovala také královská města. Pražská židovská berní registra musila být vedena česky, nikoliv hebrejsky. Židovští berníci odváděli berni staroměstské radnici a tak všechna vplynula do nejvyššího úřadu berničního. V příštích letech, za vlády Ferdinanda I., však požádala o ni Česká komora a nárok na židovskou berni stal se mezi stavy a králem sporným.

Podstatná část zásad berní organisace, vypracovaných v letech 1522-23, přešla později do doby habsburské a stala se základnou berní správy pro celé příští období. Nelze popříti, že české bernictví v době stavovské supremacie podává, aspoň teoreticky, důkaz o značně odpovědném poměru představitelů českých stavů k potřebám země a o vyspělém stupni stavovské veřejné organisace, jež bohužel v příštím období nebyla již zdokonalována a tak během sta let zaostala za novými orgány zeměpanské veřejné správy, což nebylo na škodu jen šlechtickým stavům, ale zejména politickému postavení celého království.