Odůvodnění panovníkova práva žádati od poddaných berní pomoc, zaměstnávalo středověké státovědce asi od XIII. století a dalo vznik vědeckému odvětví, jež se dnes nazývá daňovou teorií. Stopy její lze sledovati v středověkých spisech teologických, morálních i státovědeckých od doby, kdy berně stávala se pravidelnou a dosáhla jistého stupně organisace. Děje se tak obyčejně v souvislosti s pokusy věnovanými současně problémům veřejného úvěru [K. T. Eheberg: "Finanční věda". Prahu 1904 česky. podle 6. vyd. Jar. Eg. Salaba; § 11 an]. Téměř ve všech případech, od století XIII. až do století XVI., projevují státovědci k berním zjevnou nechuť a nedůvěru. Nemůže zejména proniknouti vědomí, že berně zůstanou již trvalým zařízením. Tato předpojatost kalí spekulativní pozorování, které, místo aby se věnovalo především otázce nejpřiměřenějšího rozvržení berní, vysiluje se v prudké polemice proti jejich oprávněnosti. Daně náležejí obyčejně do jedné kapitoly s kažením mince, prodáváním úřadů a mravně nepřípustnými a hříšnými způsoby úvěru.

Přihlédneme-li k jednotlivým odvětvím středověké duševní tvorby, pozorujeme, že nejméně zaujetí vůči berním projevuje morální teologie, jež, posuzujíc povinnost platiti berni králi, vychází od principů křesťanské etiky, jež velí zaujímati ke státu stanovisko sice chladné, ale positivní, opřené o Ježíšův prý výrok: "Dávejte, co je císařovo, císaři a co božího, Bohu."

Středověcí právníci - legisté i kanonisté - považují zprvu za pramen berního práva zákon, totiž senatus consultum, constitutio principis a decretum concilii ecclesiastici. Když prakse berní se povážlivě lišila od této teorie, připouštěli, že daň je požadována právem i tenkráte, když se vybírá od nepamětných dob na základě uznaného obyčeje jako v případě nouze (živelní nebo sociální pohromy, zajetí krále nepřítelem a p.); měli však na mysli především naturální plnění (zemské roboty) nebo plnění reální ve formě dávky z konsumních předmětů. V takových případech stačilo constitutio principis. U přímých daní snaží se právní věda rovněž zachovati krok se skutečností a v době stavovských zřízení vykládá právní důvod daňové povinnosti principem smlouvy. Svolení berně jest považováno za smlouvu mezi panovníkem a zemí, jejíž náležitosti se právně přesně vymezují sněmovním usnesením. Tímto pojetím dostává se bernictví v oblast práva soukromého.

Sv. Tomáš Aquinský vidí v dani odměnu (mzdu) králi za jeho plnění vůči státu. Proto prý běda tomu, kdo vybírá daně více, než o kolik král požádal a podle spravedlnosti obdržel. Za základní směrnici zdanění považuje "iustitiam distributivam", totiž zdaňování poměrné podle velikosti důchodu. V jedné věci lišili se kanonisté a legisté velmi příkře. Kdežto kanonisté zásadně zamítali nepřímé daně, legisté vyjímali je sice z platnosti své smluvní teorie o dani, ale neodmítali je jako příčící se zákonům božím, nýbrž naopak prohlašovali je za regál královský a tak vlastně odevzdávali králi v neomezenou a nekontrolovatelnou disposici. Tím ovšem ohrožovali v podstatě vlastní stanovisko, že k berni je třeba právního, legálního titulu, neboť při důsledném akceptování jejich názoru na berni nepřímou, nebyl by panovník vůbec nutkán opatřiti si právní titul k berni přímé, neboť by jí nepotřeboval [více o tom lze nalézti v pojednání Doc. Kaz. Čakrta: "Znalost zákonů a právní věda" ve Sb. Weyerově, Brno 1939, kde je obsažena také bibliografie těchto otázek se týkající. Podrobná bibliografie pak v Augusta Onckena: Geschichte der Nationalökonomie I., Leipzig 1922, s. 498, 503]. Sociální hledisko teorie kanonistické a protisociální legistické jest zajisté nasnadě.

První počátky laického uvažování o látkách finančně hospodářských spadají do doby rozkvětu Florencie a jiných italských obchodních středisk. Prof. Eheberg jmenuje Caraffu a Guicciardiniho, prvního jako představitele XV., druhého první poloviny XVI. století, ale ani u nich nenachází ještě jasné pojímání podstaty a významu daní (totiž z jeho národohospodářských předpokladů, pro něž ovšem v XV. a XVI. stol. chybělo skutečností p. p.). Prý proto, že nebylo u nich ještě jasné představy o podstatě důchodu a o jeho souvislosti s všelikým zdaněním.

Francouzský státovědec Jean Bodin ve svých "Les six livres de la République" (Lyon 1£76) jest sice také ovládán, píše-li o veřejném finančnictví, myšlenkou "tepání zlořádů", ale přece již v berních, ač je připouští pouze jako mimořádný státní důchod - začíná spatřovati nervus státu. Tak znenáhla pronikají názory, odpovídající novému rozvržení sil v době postupujícího absolutismu. Nejvýrazněji formuluje je v době třicetileté války anglický státovědec Hobbes: "Daně jsou všeobecná a nezbytná břemena, jež náležejí ke státu jako čivy k tělu a jež nalézají právní důvod v samé podstatě státu a nezbytném podrobení se jemu se strany jednotlivců." Němec Christian Bezold v "De aerario" o několik let dříve přiznává sice teritoriálním zeměpánům právo na daně, ale zároveň také stavům právo je povolovati a na jejich užití dozírati. Trvá však po vzoru středověkých kanonistů v rozhodném odporu proti daním nepřímým, neboť zdaňovati prý lze pouze to, co se množí nebo nese jiný užitek, nikoliv tedy předměty spotřeby. A sporem mezi stoupenci nepřímých daní (akcízů) a daní přímých (landtaxy) vyplněn jest ve finanční vědě zbytek sedmnáctého století.

Než tu octli bychom se již uprostřed zcela nového období vývoje veřejné moci, v němž nemůžeme pro české XVI. st. hledati obdoby [srv. též R. Ehrenberg: Die Zeitalter der Fugger - Geldkapital und Kreditverkehr im 16. Jahrhundert, Jena 1922, s. 28 n., a úvodní kapitoly J. Kaizlovy: Finanční věda I. d., Praha 1892, 2. vyd. - O stanovisku teologie k otázkám veřejných financí, zejména J. Kehl: Die Steuer in der Lehre der Theologen des Mittelalters", Berlin 1927].