Charakteristickým znakem středověkého státu jest dualismus moci. Středověký stát tvoří král a stavové. Oba činitelé jsou na sobě nezávislí a moc jejich jest původní. Ani národ, t. j. političtí stavové od krále, ani král od národa své moci neodvozují. Jejich moc jest zcela samostatná a na druhé nezávislá. Pouze někdy spojuje obě třetí ideový pořadatel (Corona). Stavové jako souhrn tvoří národ a proti králi (rex) představují zemi (regnum).

Protiklad těchto pojmů ovládá a zaplňuje také středověkou státovědu. Mezi zemí a panovníkem - podle jejího výkladu - existuje právní smlouva, která vzniká při přijetí panovníkově. Holdování stavů zeměpánovi jest s jeho strany spojeno s takovými právními skutky (potvrzení privilegií, korunovace), že se rovná zřízení právního poměru. Stavové mohou odmítnout králi holdovati, neboť až do té chvíle jsou za mezivládí sami regenty v zemi [o podstatě středoevropského stavovského státu existuje rozsáhlá literatura jednak teoretická, jednak v souvislosti s vylíčením ústavně právních dějin jednotlivých teritorií. Z dějin českého ústavního práva dlužno jmenovati zejména J. Kalouska: České státní právo (Praha 1871), Jaromíra Čelakovského: "Povšechné české právní dějiny" (Praha 1900-5), Jana Kaprasa "Právní dějiny zemí koruny české", 2. díl (Praha 1920), nověji "Dějiny ústavy a správy v českém státě (V. díl čs. vlastivědy) a Kamila Krofty: Stará ústava, česká a uherská (Praha-Bratislava 1931). Pouze moravské ústavě věnována jest drobnější práce K. Kadlece "Přehled ústavních dějin Moravy" (Praha 1926), Slezsku pak dostalo se, nehledíme-li k řadě studií Kaprasových o jednotlivých hornoslezských knížetsvích, znamenité práce F. Rachfahla "Die Organisation des Gesamtverwaltimji Schlesiens vor dem 3Ojährigen Kriege (Leipzig 1894). Souvislost ústavního vývoje České koruny s vývojem jiných států středoevropských objasňují dějiny práva středoevropského, v nichž právě česká věda dobyla primátu (Kadlec, Rauscher, Baxa), podobně jako práce věnované ústavnímu vývoji Rakouska, z nichž, nehledíme-li k starší, překonané již práci D'Elvertově "Zur öster. Verwaltungsgeschichte mit besonderer Rücksicht auf die böhrn. Länder" (Brunn 1880) u nás nejznámější jsou studie B. Riegrovy: Ústavní dějiny Rakouska (Praha 1904) a Werunskyho "Österreichische Reichs- und Rechtsgerichte" (Prag 1894 n.). - Z teoretiků středověkého státu zaujímá první místo Georg v. Below, a to jak svými pracemi o vzniku měst a městského stavu v Německu, tak oběma pracemi věnovanými výhradně státnímu zřízení "Teritorium u. Stadt" (1907) a "Der deutsche Staat des Mittelalters" (Stuttgart 1914). Také přerod středověkého státu stavovského ve stát absolutisticko -byrokratický našel v něm svého historika "Die Neuorganisation der Verwaltung in der deutschen Territorien des XVI. Jahrhundert" (Leipzig 1887). Vedle Belowa věnoval tomuto období státního vývoje pozornost také G. Schmoller "Der deutsche leamtenstaat des XVI. u. XVII. Jahrhunderts" (Sohmollers Jahrbuch 18) a H. A. Loebl "Der Sieg des Fürstenrechtes auch auf dem Gebiete der Finanzen vor dorn 3Ojähr. Kriege" (Schmollers Staats u. Sozialwissenschaftlichen Forschungen Heft 187, Leipzig-München 1916). Teorii středověkého státu se věnoval také známý již F. Rachfahl: Das dualistische Ständestaat in Deutschland (1904) a vídeňský právní historik - bohužel více právník než historik - Franz Tezner "Technik und Geist des ständischmonarchischen Staatsrechts" (Leipzig 1901, XIX. Jhg. Schmollers Staatsu. wissenschaftl. Forschungen) a "Landesfürstliche Verwaltungsreformpflege in Österreich vom Ausgang des XV. bis zum Ausgang des XVIII. Jahrhunderts" (Grünhutszeitsehrift Jhg. 24 u. 29). S vývody jeho polemisoval prof. Jos. Pekař "K dějinám stavovského státu" (CCH 1901, s. 439-448). Z nejnovějších českých prací věnovaných tomuto tématu sluší uvésti dvě významné, třeba populárně psané, studie Jana Slavíka "Počátky českého národa" a "Český národ v rozkvětu feudalismu" (Praha 1939 a 1940). - Výhradně stavovské složce středověké státní moci a vývoji stavovství věnovány jsou, pokud jde o poměry české, práce R. Kossa "Zur Frage nach der Entstehung und Entwickelung des böhm. Herrnstandes" (1920) a Stanislava Zháněla "Jak vznikla staročeská šlechta" (Brno 1930), zabývající se však pouze dobou nejstarší. Všeobecně přihlédl k tomuto tématu Koss již o rok dříve v studii "Das Wesen des ältesten deutschen Adels und die Lehre von der Urdemokratie". Problému trvalosti zemských svobod, či odvislosti jejich od konfirmací panovnických věnoval pozornost Boh. Baxa "Dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod českých stavů" (Sb. věd právních a státních r. 12). Slezským poměrům v tomto směru dostalo se pozornosti již r. 1842 v práci II. Simona "Die ständische Verfassung in Schlesien", současně kdy dolnolužičtí stavové získali své dějiny z pera C. Neumanna "Geschichte der Landstände def Marggraf tums Niederlausitz", jež později aspoň zčásti nahradil EdvardClausnitzer svými "Versammlungen der Niederlausitzischer Stände während der Habsburger Herrschaft" (Ndl. Mitteilungen V. 1898). Analogické práce o své minulosti mají také stavové bavorští, braniborští a j.].

Stavové zasedají na sněmu, jehož členství jest základní vlastností stavovství. Členství na sněmu je ius proprium; myšlenku zastupitelskou stavovský stát nezná. Zástupci stavu městského zastupují proto nikoliv celý stav, nýbrž každý jen své město, od něhož má plnou moc a mandát, jenž podle instrukce je imperativní. Zárodek zastupitelské myšlenky projevuje se v Čechách jen v rytířských krajských sněmících v 2. pol. XV. a 1. pol. XVI. st., které volí zástupce krajského rytířstva na sněm, ale nicméně kromě nich může kterýkoliv rytíř z kraje jíti na sněm také, ovšem na svůj náklad.

Státoprávní dualismus projevuje se zvlášť výrazně ve finančnictví, které jest jednak zeměpanské, jednak stavovské. Od doby státu představovského udržuje se názor, že panovníkovým úkolem jest udržovati zemský mír a že tedy jest povinen ze svého důchodu nésti všechny náklady s obranou země a vnitřní správou spojené. Králův důchod tvoří výnos domania, regálů, cel, starých pravidelných povinných příspěvků obyvatelstva (tributum pacis, berně korunovační, výbavné princeznám a p.). Jestliže tyto důchody králi nestačí, má za mimořádných okolností právo žádat stavy o příspěvek. Stavovská obec může míti také vlastní důchody a autonomně si je spravovat (zemská pokladna, zemské úvěrnictví). Nemá ani právní, ani morální povinnosti králi na vydržování státní správy přispívati. Králové již v počátcích stavovského státu se výslovně zavázali, že nebudou obyvatelům ukládati daní (v českém státě Janova privilegia z r. 1310 a 1311). Proto přispívali-li stavové na požádání králi daněmi, byl to příspěvek dobrovolný a stavové dbali toho, aby král vždy znovu jim dobrovolnost tohoto příspěvku potvrdil (berní revers). - Dualismus středověkého státu projevoval se neméně jasně také v soudnictví, vojenství ba i v stycích zahraničních [o posledním nejméně známém tématě srv. na př. Josef Kliment: Orgány zahraničních styků v českém státě před Bílou horou. Praha 1929, též starší edici prof. Miloslava Stiebra: České státní smlouvy, Praha 1910, úvod s. 6-13 a 26-28].

Povolovali-li stavové králi berni dobrovolně, mohli za to od něho žádati výhody pro sebe. Rozmnožování úkolů vladařských ve velikých rodových státech na sklonku středověku a počátku novověku, jejich rozšiřování na úkor sousedů nebo zase hájení jejich celistvosti, vyžadovalo mimořádných příspěvků obyvatelstva králi. Stavové chápali tuto nutnost, často byli sami podněcovateli výbojné politiky svých králů a králi přispívali. Poněvadž však činili tak dobrovolně, rozšiřovali za to svá stavovská práva čili rozmnožovali ťsvobody země. Takový byl vlastní smysl stavovského lpění na dobrovolnosti daní. Čím úspěšnější byla králova politika zahraniční, tím větší podíl moci získávali pro sebe pravidlem také stavové základní země a to nejen doma vůči králi, ale také v nových provinciích.

Stavovské obchodování s berní mělo značné vyhlídky na úspěch, neboť vzájemný poměr krále a stavů nebyl určen přesnými právními předpisy a řídil se jen právním obyčejem, či ještě přesněji řečeno jich vzájemnými mocenskými poměry. A tyto poměry až do bělohorského převratu se u nás vyvíjely ve prospěch stavů.