V PRAZE. 1594, 6. října. — Rukopis v arch. kníž. z Lobkovic v Roudnici.

Relací JMCské, jak se týž mustruňk vykonal, od komisařův a musterherů učiněná.

Nejjasnější, nejnepřemoženější a velikomocný Římský císaři, Uherský a Český králi, pane náš nejmilostivější. Podle milostivého psaní a poručení VCMti, kteréž nám v pátek po sv. Bartoloměji, totiž 26. dne měsíce Augusti, v Praze dodáno jest, ihned bez prodlévání někteří na zejtří a jiní třetí den na cestu sme se vypravili a druhého dne měsíce Septembris všickni jsme se v Znojmě sjeli, a tu tehdáž toliko lid pěší nejvyššího pana purkrabí a z měst Pražských vypravený sme nalezli, ale z rytmistrů a hejtmanů žádného tam ještě nebylo. Však poněvadž se potom ihned pomalu více lidu pěšího i jízdného shromažďovalo, taky pan Pavel Kůrka předkem, potom pan Hendrych z Kolovrat, jakožto nařízený nejvyšší každej nad pěti tisíci toho lidu pěšího, s některými hejtmany svejmi přijeli, hned sme týž mustruňk před sebe vzíti chtěli. Však před tím, než sme co toho začali, přišli k nám pan Adam Puchoměř, pan Wolf Kryštof Waller a pan Laurenc Stecher a oznámili, že sou oni a pán z Eku komisaři nařízení od JMti arciknížete, aby lid český mustrovali, protož že spolu s námi to předsevzíti chtějí.

Načež sme jim dali tu odpověď: my od osob našich že bychme je rádi vedle sebe za mustrhery měli, ale že před nimi tajiti nemůžem, kterak VCMt toliko nás čtyři k tomu naříditi a kterak se při tom chovati máme, jistý vyměření nám učiniti ste ráčili, z čehož že nám vystoupiti náležité a možné není; nad to pak lid český, že se obáváme, že by s tím také nebyldobře spokojen, aby koho jiného za mustrhery míti měl než Čechy. Protož že za to žádáme, aby nám v tom za zlé neměli, že my sami ve jméno pána Boha ten mustruňk předsevzíti chceme. Jakož sme pak v středu u vigiliji Narození blahoslavené panny Marie, totiž 7. dne měsíce Septembris, tak učinili a ve dvou dnech ten jeden regiment, totiž deset praporců téhož lidu pěšího, pod nímž pět tisíc míně málo některé osoby jest, zmustrovali a panu Pavlovi Kůrkovi, jakožto nad týmž počtem téhož lidu nejvyššímu, je odvedli. A majíce milostivé VCMti poručení a časté pánů mlstodržících v království Českém nařízených napomínání na paměti, hned nazejtří totiž 9. dne Septembris, téhož pana Pavla Kůrku k tomu, aby ve jméno boží s tím regimentem lidu pěšího vytáhl a k JMti arciknížeti Matyášovi, předkem k Prešpurku a potom odtud buďto k Komárnu, jakž nám JMt arcikníže 17. dne měsíce Augusti psáti ráčil, aneb kudy nejblíže do ležení JMti bude, se obrátil, sme napomenuli. Což on i učinil a toho dne ještě (ačkoli všech hejtmanů svejch přítomnejch tu neměl) až k Lávě tři míle od Znojma vytáhl.

Ale páni komisaři napřed dotčení z arciknížetství Rakouského, kteříž také k vedení toho lidu skrze zemi Rakouskou nařízeni byli, téhož regementu tudy k Prešpurku visti nechtěli, pravíce, že jest jim od rad válečných jménem JMti arciknížete poručeno, aby jej předkem k Vídni a potom odtud k Starejm Hradům vedli. K čemuž když sme my, proti předešlému jistému psaní JMti arciknížete a taky proti našemu společnému v Praze s jinejmi pány místodržícími VCMti zůstáni, toliko na samý psaní a dobré zdání pánů rad válečných (zvláště poněvadž v témž psaní toho doloženo bylo, aby s námi o to jednali a nás k tomu přivedli), přistoupiti nemohli, nad to pak lid ten zmustrovaný, když mezi něj ten hlas přišel, že by jej někde mezi Brukem a Starejmi Hrady položiti chtěli, tak že by se do ležení JMti arciknížete neobrátil a s naším jinejm lidem českým strhnouti, ani peněz a jiného vopatření od vrchností svých, aneb místo nich vyslaných, kteříž by mezi rejthary při jiným houfu zůstávali, dosahovati nemohl, byli nad tím velmi zle spokojeni. Však když ti páni komisaři na naše mnohé předkládání toho přece učiniti a téhož lidu nejbližší cestou k ležení JMti arciknížete visti nechtěli, musili sme to jinejm nejvyšším pánům úředníkům a snudcům zemským VCMti místodržícím v známost uvésti; a ti páni Rakušané taky pravili, že další [správu] tý věci vzíti chtějí.

V tom pak toho dne totiž 9. Sept. pan Petr Vok z Rožumberka, jakožto nad tím lidem nejvyšší polní hejtman, do Znojma přijel a za pánem také jiní officirové polní. O čemž když sme hned nazejtří, totiž v sobotu pánům oznámili, jakou disputací páni Rakušané s námi měli, nemohli toho všickni při sobě najíti, aby to předsevzetí jich bylo slušný a lid náš aby tak daleko jeden od druhého nebyl odtržen, zvláště poněvadž na tom zůstáno, aby všickni nejbližší cestu do ležení Jmti arciknížete táhli. A protož bylo od pana hejtmana nejvyššího jim oznámeno, že ten lid nemůž jinudy než upřímo k Prešpurku poslán býti. Což oni sobě opět na rozmyšlení vzali a oznámili: má-li ten lid k Prešpurku poslán býti, tehdy aby se před outerkem tehdáž příštím, totiž před 13. Septembris, odtud nehejbali, že by jich voni profanty nevěděli jak opatřiti.

V tom 12. dne téhož měsíce ráno pan Ladislav starší z Šternberka od JMti arciknížete Matyáše k nám do kláštera Lauckýho, kdež pán z Rožumberka svůj lozuinent měl, přijel a o tý nešťastné příhodě, že jest JMt z ležení svého z Sutu odtáhnouti musel, vozy že sou všecky ztraceny a JMt že se s druhé strany Rábu mezi Dunajem a Rabicí položiti chtíti ráčí, nám oznámil. Na čemž majíce my nemalou a žalostivou lítost, o to sme se namluvili, že jest pán z Rožumberka JMti arciknížeti psal, že co nejdřív moci bude deset tisíc lidu pěšího do ležení JMti poslati chce. Však hned jakž to psaní JMti odesláno bylo, páni Moravané z ležení svého k nám všem poslali, velice žádajíc a napomínajíc: abychom jich v potřebě jejich veliké neopouštěli, neb poněvadž již Turek Suty má a vokolo Nitry, Šintavy a Trnavy silně se ukazuje, že tu již bezpochyby i pálí, nebo minulé noci i někteří vohňové v těch místech vidíni byli, protož abychom daleko od pomezí jejich, zvláště na druhou stranu Dunaje se [nejvydávali. I nevědouc opět co činiti a majíce zprávu, že již JMt arcikníže dokonce od Rábu k starým Hradům se obrátiti ráčil, na tom sme Se snesli, abychom se pánem z Rožumberka já nejvyšší komorník, pan lejtnambt nejvyšší a pan maršálek polní se panem hejtmanem markhrabství Moravského, jakožto také nejvyšším nad lidem moravským, v Dyrnholci sjeli a o to, co by ze všech stran nejužitečnějšího bylo, spolu promluvili, což se i stalo. A poněvadž JMt arcikníže Matyáš taky pana Karla z Lichtnštejna k nám toho dne poslati a o tom že ležení svý u Starejch Hradů míti ráčí, oznámiti dáti ráčil, vzali sme téhož pána z Lichtnštejna s sebou; zatím pak my jiní tři kommisaři předce sme lid pěší pod regiment pana Hendrycha z Kolovrat i také pana Bohuchvala Ruta náležitej mustrovali a pod praporec rozdělovali, tak aby se čas nemařil. Sjevše se pak my nahoře psané osoby se panem hejtmanem markhrabství Moravského, na tom sme s ním zuostali, aby podlé předešlého tý věci uvážení lid český ve jméno pána Boha upřímo cestu svou k Prešpurku a odtud k Starým Hradům do ležení JMti arciknížecí předsevzal; nebo poslavše jednoho naschválního jízdnýho posla do Prešpurku, tomu sme porozuměli, že ten lid pro vody i pro profanty, čím nás předešle páni Rakušané strašili, tudy dobře táhnouti může a k tomu že tak mnoho šifů u Prešpurku jest, že se jeden i dva šifbrukové přes Dunaj udělati mohou, měšťané také Prešpurští nám vzkázali, že s tím šifbrukem ve třech dnech hotovi bejti mohou.

V tom přišla nám opět jistá zpráva, že jest se JMt arcikníže do Bruku obrátil a více že u Starých Hradů není. I nevěda co činiti a majíce již jízdný a pěší lid na větším díle zmustrovanej a pod praporce rozdělený, na tom sme se se panem hejtmanem polním a jinými officíry snesli, aby pan Melichar z Rederu, jakožto nejvyšší lejtnambt JMti arciknížecí, do Bruku osobně na poště sjel a aspoň s JMti na něčem jistým, kde se pak lid obrátiti má, tak aby Ráb retován bejti mohl, zůstal. Kterejž přijevše zase k nám 22. dne Septembris oznámil, že jest mu JMt arcikníže to za odpověď dáti ráčil: ač se koliv za příčinami nahoře dotčenými tím prodlilo, že se lid českej s JMti nestrhl, však že tím ještě nic obmeškáno nejní, toliko aby ve jméno boží cestu svou k Vídni vzali a k JMti přitáhli, nicmíně že ihned JMt šifbruk přes Dunaj [u] Prešpurku dělati dáti ráčí, tak, byla-li by jaká potřeba markhrabství Moravskému nebo království Českému, aby tudy zase lid český jim ku pomoci přispěti mohl.

Podle kteréhožto zůstání týž lid český pěší v sobotu, totiž 24. dne Septembris vytáhnouti se strojil, ale napřed psaní páni komisaři rakouští opět ku panu lejtnambtu nejvyššímu (tak jakž nám zprávu dal) přišli a že tak spěšně toho lidu, poněvadž ho drahně tisíc jest, profantem opatřiti nemohou, oznámili, protož aby se toho vytažení až do pondělka odložilo, což se i stalo. V tom v neděli totiž 25. Sept. přišlo psaní od JMti arciknížete pánu z Rožumberka, že jest se již Turek jedny bašty u Rábu zmocnil; nad čímž lid náš český i mnoho předních osob nemalé rozmejšlení sobě vzali, nebudou-li Rábu moci retovati k jakýmu pohodlí přes Dunaj potáhnou. Což sme my jim s velikou prací, jakž nám nejvýš možné bylo, z mysli vymluvili a k tomu přivedli, že se předce k Vídni obrátiti uvolili, však na ten způsob, aby šifbruk u Prešpurku pro příčiny vejš dotčený ihned dělán byl. Po spokojení toho opět pan Bohuchval Rut i pan Hendrych z Kolovrat, jakožto nejvyšší nad pěšími a hejtmane jejich, sobě stěžovali, že peněz žádných nemají, a pefelichshaberové jejich, poněvadž mnoho chudých pacholků jest, že bez peněz táhnouti nemohou a nechtí prosíce, aby jim něco peněz dáno bylo. Tu my nevěda žádné jiné cesty k spokojení jich a nemoha se nikdež jinde v peníze objíti, se pánem z Rožumberka sme jednali a při pánu to obdrželi, že jest nám pán [na] naše zapsání tří tisíc kop míš. ráčil půjčiti a pan Jan Habartickej jednoho tisíce a čtyryceti půl sedma zlatých rejnských též nám zapůjčil, že sme týmž nejvyšším hejtmanům a pefelichshaberům nad pěším za půl měsíce služby dali a taky i některým rytmistrům zapůjčení na vejražku služby jich učinili, jakž příležité poznamenání, co komu z té summy vydáno jest, ukazuje.

A tak se ten lid všecken, jehož tehdáž třicet praporců pěších a bez některých málo 2000 koní jízdných bylo, ve jméno pána Boha všemohoucího od Znojma 26. dne Septembris k Vídni obrátil. Naposledy pak, když více lidu pěšího přitáhlo a zmustrováno bylo, chtějíce, aby tu u Znojma daremně neleželi, museli sme jim ještě jiné dva hejtmany způsobiti, a abychom jim za měsíc služby dáti mohli, někteří z nás řetězy své, poněvadž sme jinač peněz objednati nemohli, v pěti stech tolařích sme zastavili, kteréžto peníze jak a komu od nás vydány sou, to se taky z poznamenání přiležícího vyhledá, a tak sme ty dva praporce ve jméno boží také 29. dne Septembris za jiným houfem vypravili.

Strany pak mustruňku, jak ten od nás konán byl, to znovu VCMti poníženě zpraviti musíme: předkem, že sme, [jakž] vejš dotčeno, 7. dne Septembris lid z panství VCMti a potom také i jinej lid pěší mustrovati začali a za dva dni téhož lidu do pěti tisíc zmustrovavše, jej pod deset hejtmanů rozdělili, pak i praporec jim davše, k bázni boží, aby chudým lidem škody nečinili, náležitě a hrdinsky se chovali, hejtmanů a nejvyšších svých poslouchali, jich sme napomenuli a za nejvyššího jich nad těmi deseti praporci lidu pana Pavla Kůrku jsme jim vyhlásili.

Potom pod druhý regiment pana Hendrycha z Kolovrat počali sme lid pěší mustrovati 10. dne měsíce Septembris a ten sme teprva 15. dne, poněvadž se týž lid pěší každodenně pomalu scházel, doplnili a, též ten pořádek jak při předešlým regimentu zachovavše, za nejvyššího nad ním sme téhož pana Hendrycha z Kolovrat vyhlásili.

Dále pak pod třetí regiment pana Bohuchvala Ruta počali sme lid pěší mustrovati 16, dne měsíce Septembris a ten sme 21. dne téhož měsíce doplnili a též ten pořádek při něm jako při předešlejch regimentech zachovali. Však poněvadž se již tehdáž taky lid jízdnej mustroval, abychom času daremně nemařili, když toho potřeba kázala, na dvý sme se roztrhli a dva z nás rejthary a druzí dva lid pěší předce sme mustrovali. Mimo ty tři regimenty jest od nás dále zmustrováno 24. dne Septembris ne úplně 800 lidu pěšího a poněvadž sme věděli, že ještě lid pěší z kraje Loketskýho i některých více osob zadu zůstává, rozdělili sme týž vostatní lid mezi dva hejtmany, totiž Kundrata Štylce a Hanuše Kalmana Kecle, a ty sme s těmi vosumi [sic] sty předce za houfem 29. dne téhož měsíce Septembris k Vídni vypravili.

Lid pak jízdnej předkem z panství VCMti vyslanej, kterej pod správu pana Wolfa Nešovky jest, začali sme mustrovati 15. dne Septembris a potom předce pořád taky jiní mustrováni byli, s nimiž sme nemalou práci, poněvadž se mnozí teprva pomalu sjížděli, míti museli. A těch jest od nás zmustrováno až do vytažení jich od Znojma 1976 koní zbrojných, a na cestě i zde v Praze silo se jich před námi 28 koní zbrojných (o kterejchž víme), že taky za jinejmi do ležení českého jedou. Jakž pak pro lepší toho všeho vyrozumění vejtah zmustrování téhož lidu pěšího i jízdného VCMti příležitě podáváme.

A poněvadž sme se nadali, že ještě po odtažení lidu našeho českého někteří jízdní i pěší k Znojmu přijedou a přijdou, aby se i ti věděli čím spraviti, nařídili jsme dvě osoby v městě Znojmě, davše jim jistou instrukcí, aby každého, kdož tak přijede neb přijde, spatřili a jemu kudy a jak by se do ležení Českého [ptáti] měl, oznámili, také jistotu toho, kdy [z] Znojma a s jakým počtem koní nebo pěších k ležení se vypravuje, každému dali, tak aby se dále panu hejtmanu nejvyššímu, nebo jeho lejtnambtu oznámiti a, pod kterej praporec dán bude, tam se obrátiti mohl. Byli bychom taky rádi, nejmilostivější císaři, ty rejthary pod praporce náležitě rozdělili, neb sme [se] na tom snesli, abychom pod korúhev českou, kteráž panu hejtmanu nejvyššímu dána, 500 koní, a panu maršálku polnímu tři sta koní a jiným rytmistrům totiž, panu Adamovi Havlovi z Lobkovic, panu Radslavovi Vchynskému, panu Václavovi Pětipeskýmu, panu Janovi Pětipeskýmu, panu Janovi Lukaveckýmu a panu Wolfovi Nešovkovi, každému něco málo míň než půl třetího sta koní pod jeho praporec dali: však poněvadž sobě někteří rytmistři svý dobrý přátely zamluvili, někteří také sami k jednomu ryt-mistru větší náchylnost než k druhému měli, nemohli sme toho tak, jak bychom byli rádi chtěli, aby jeden více nežli druhý rejtharů neměl, rozděliti, než dali sme to nejvyššímu polnímu panu hejtmanu v metc. aby to při příležitosti v dobrý řád uvedl.

Naposledy pak, nejmilostivější císaři, jaká nejedněch osob stížnost a domlouvá, že se v tyto vojenský vejpravě veliká nerovnost zachovává, byla, mnoho bychom o tom psáti museli, než tím sme je spokojili, že to beze vší pochybnosti VCMt tak opatřiti ráčíte, aby strany tý nerovnosti slušné stížnosti žádné nebylo, nébrž kdo sou sami mohouce nejeli a jiní vosob hodných místo sebe nevypravili, aneb toho počtu koní, kterejž by na ně vedle možnosti statku jich spravedlivě náležel, neposlali, aby to ještě vykonati povinni byli.

A tak spravivše to vše podle nejvyšší možnosti naší, jak jedny rozum náš stačiti mohl, zase sme [z] Znojma, byvše tam úplně čtyři neděle a neměvše téměř žádné hodiny prázdnosti, vyjeli. Pán Bůh rač dáti, aby ta naše práce ke cti a chvále pána Boha všemohoucího k dobrému a k užitku VCMti a všemu národu českému se vztáhnouti mohla. S tím se VCMti službami svěj mi. věrnými poníženě poručeni činíme. Datum v Praze 6. dne Octobris léta etc 94.

VCMti věrní poddaní