178. Rudolf II. pohání Jiřího z Lobkovic před soud zemský ke dni 21. března 1594 jakožto spoluvinníka v příčině podání stížného spisu Šebestiána s Vřesovic do sněmu léta 1593.
1594, 19. února. — Státní archiv ve Vídni. Bohemica Fase. 2. Conc.
Rudolf etc. Urozený Jiří z Lobkovic. Jakož o tom dobrou vědomost máš, že jest nám statečný Šebestian Vřesovec z Vřesovic a na Toucbovicích toho nešlechetného nepravdivého a nenáležitého na ourážku duostojenství a mocnosti, i také na zlehčení a zvošklivení vzáctnosti a slavného jména našeho, jakožto nejpřednější křesťanské vrchnosti, se vztahujícího spisu, kderýž jest byl do sněmu obecního od nás stavuom království tohoto Českého, věrným našim milým, ke čtvrtku po neděli Reminiscere [18. března] léta již pominulého devadesátého třetího rozepsaného, přinesen, Ladislava staršího z Lobkovic, bratra tvého vlastního za soukupa, původa a autora zjevně jmenoval, a že dotčený Ladislav takovej nenáležitej spis sepsati dal a původem jeho že do sněmu obecního podán a vuobec přečten jest, to na něho provésti a ukázati se uvolil. Týž pak bratr tvůj, jsouc od nás na žádost téhož Sebastiana z Vřesovic o zastoupeni v té při před osobu naši, nejvyšší úředníky a soudce zemské, též rady naše obeslán, tomu odepřel a za další průtah terminu sobě v obeslání jmenovaného nás prosíce v tom se ohlásil, že to z sebe dostatečně svésti chce, že tím spisem vinen není a jeho Šebestiána z Vřesovic zastupovati povinnovat nebude. Na kderoužto jeho žádost když sme té pře do dalšího času odložiti ráčili, týž Ladislav s svědky a jinými pruovody svými k tomu se hotovil a na zdvižení toho obeslání nastoupil. Však když mu to postačiti nemohlo, nýbrž další slyšení té rozepře nalezeno bylo, znajíce přečinění své veliké a že se toho, což tak nenáležitě před sebe vzal v nejmenším spraviti ani toho očistiti a neviny své pokázati moci nebude, od soudu a té tak těžké pře, zapomenuvši se i nad povinností svou, kderouž k hejtmanství německých lehen učinil, z tohoto království ujel a zanechavši po sobě spisu, k tomu se, že jest ten předešlej nenáležitej spis sepsati dal, přiznal, stáného práva na sebe dopustil, tu vinu a křivdu nám učiněnou na sebe vztáhl, tak jakž obeslání na něj Ladislava z Lobkovic vyšlé a té pře vedení to všeckno v sobě šíř obsahuje a zavírá. Kdež chtěvše my sobě to jeho nenáležité proti nám přečinění a hrozné těžké předsevzetí k slušné nápravě přivésti, ráčili sme jeho jiným naším císařským psaním obeslati a přísně poručiti, aby v středu po památce sv. Pavla na víru křesťanskou obrácení, to jest 26. dne měsíce ledna tehdáž příštího a již jminulého, léta tohoto běžícího 94. na hradě našem Pražském před námi, nejvyššími úředníky a soudci zemskými též radami našimi stál a dalšího spravedlivého vyměření očekával. Ale týž Ladislav znajíce dobře, že jest se znamenitého proti vrchnosti a mocnosti ublížení a hrozného ourazu důstojenství našeho královského skutečně dopustil a tudy v nemilost, trestání a spravedlivý hněv i v pokutu nám upadl, k tomu jmenovanému dni jest nestál, avšak podle předešlého na něj daného stáného práva spravedlivou naší, nejvyšších ouředníkův a soudcuov zemských, též rad našich soudu komorního vejpovědí cti, hrdla i statku, že jest proti nám propadl a ztratil, jest odsouzen.
I poněvadž sme se toho v skutku doptati ráčili, že si ty o tom nenáležitém spisu dobře věděl a majíce sobě na snažnou žádost tvou, na nás skrze urozeného Pavla Sixta Trautsona, komorníka a tajnou radu naši, věrného milého, vzloženou, že podstatně a platně sněm tehdáž od nás stavuom království tohoto, věrným našim milým, položený říditi a v krátkých dnech k milostivému zalíbení našemu k místu a dobrému skončení přivésti chceš, téhož sněmu direkcí a správu svěřenou, o tom si nám nic neoznámil, nýbrž, toho nevěrného předsevzetí Ladislava staršího z Lobkovic, bratra tvého, a nešlechetného puntování, roceni příčina, puovod a přední autor jsa, k tomu radil, tejž spis přehlídal, jak, kde a kdy by podán býti jměl, naučení dával a zanechavše věcí a potřeb našich i všeho křesťanstva se dotýkajících na straně, spis ten fedroval a jej prvé, nežli jest nám v známost uveden byl, beze všeho vědomí a povolení našeho na katedru po komorníku od desk k zjevnému přečtení si odeslal, artikule v něm dostavené obliboval i také, jako by se tu obecního dobrého a vlasti prospěšného vyhledávalo, schvaloval. A majíce ty se nás a duostojenství našeho, jakožto věrnej poddanej, jeden přední z nejvyšších ouředníkův zemskejch a komorník náš, jemuž sme netoliko ouřad nejvyššího hofmistrství království českého a potom i direkcí dotčeného sněmu, ale nadto vejš života našeho se duověřiti ráčili, ujímati, nevinu naši lidem v známost uvésti, proti těm smyšlenejm nepravejm věcem nás skutečně a opravdově zastávati, toho si neučinil, nýbrž naproti tomu o ty artikule v tom nešlechetném spisu dostavené přímluv zjevných po pořádku si podával, k tomu pokoutně vedl a napomínal, aby ty věci v často dotčeném spisu položené, jmenujíc je býti slušné, fedrovali, nápomocni byli, nad tím ruku drželi a k jinému o věci naše žádnému jednání dřív a prvé, nežli by k těm artikulům bylo povoleno, nepřistupovali, by pak ty k řízení potřeb našich v témž sněmu vedl a napomínal, tomu aby jinače a navopak rozuměli, nežli mluviti budeš, na svém stáli a od týchž artikulův neupouštěli, dokládajíc, že tím způsobem se k tomu král přivede, že již nebude moci více v tomto království rozkazovati a poroučeti, ale stavuov za to, co by ráčil chtíti naříditi aneb míti, museti žádati. Za kderýmižto příčinami a takovejmi tvejmi lstivejmi praktikami jak jest tejž sněm dále odporně šel, to vuobee známé a vědomé jest. Nad to pak k nám králi a pánu svému z oust v uši nevážně si mluviti směl: že si posavad s námi v maškaře chodil a na obouch ramenách nosil, však že již takovou maškaru z sebe zase složiti a týž sněm mnohejm jinač než posavad říditi chceš. A co se artikule v často jmenovaném spisu postaveného strany odnětí od ouřadu nejvyššího purkrabství Pražského města Hradčan dotejče: poněvadž si nás na onen čas na tom v jistotě postavoval, že to město ne k nejvyššímu purkrabství ale k hradu našemu Pražskému a nám jakožto králi Českému přináleží, v tom si se slušně upamatovati a tolikéž stavuom, poddanejm věrným našim milým, to v známost uvésti měl, čehož si všeho pominul a k tomu ještě někderé osoby z stavův, aby se od téhož sněmu rozjely, napomínati si dal, tak jakž jest se to v skutku, že sou někdeřl nedočkavše [zavření] sněmu pryč odjížděli a jiní zde zůstavši, potom do téhož sněmu se najíti nedali, našlo a shledalo. A ku posledku davše nám zprávu skrze vyslané naše urozeného Kryštofa z Lobkovic, radu naši, nejvyššího komrmajstra království Českého a nad apelacími presidenta, též statečného Kryštofa Želiňského z Sebuzína, radu naši a místokancléře království Českého, věrné naše milé, na čem by věci sněmovní pozuostávaly, další naši resolucí a odpovědi si nevyčekal, než vyvstavše z sněmu a jeho dále neodloživše z soudné světnice si šel a tak dotčenej sněm rozvedl.
Kderýmžto takovým tvým přečiněním a skutečným tvým nevěry tvé prokázáním nás si podvedl a s námi, vrchností, králem a pánem tvým nevěrně, neupřímně a ošemetně vuokol šel, mocnost a duostojenství naše královské urazil a zlehčil, neohlídajíce se na to, jaké sme veliké a znamenité milosti a dobrodiní tobě činiti, nad tebou ochrannou ruku držeti i také tvá nejedná provinění tobě milostivě vážiti ráčili s tou při tom vejmínkou, jestliby se kdy čeho toho, nebo k tomu podobného proti nám i jinak dopustil, žeť by tobě předešlí ti hříchové s tím posledním spomenuti bejti museli. Z těch příčin, poněvadž nám takového tvého neslušného proti nám předsevzetí a těžkého přečinění přehlídati nenáleží, protož tobě poroučeti ráčíme přísně přikazujíc, aby před osobou naší císařskou, jakožto králem Českým, nejvyššími úředníky a soudci zemskými, též radami našimi na hradě našem Pražském v pondělí po neděli Laetare to jest 21. dne měsíce března nejprve příští se všemi potřebami, ničímž se dále nezastírajíc a nevymlouvajíc, osobně stál a dostál a z toho, což se v tomto našem obesláni obsahuje, statečnému Jindřichovi z Písnice, radě a prokurátoru našemu v království Českém na místě a jménem naším práv byl. A my s dotčenými nejvyššími ouředníky a soudci zemskými, též radami našimi tebe vyslyšeti a v tom se k tobě spravedlivě zachovati ráčíme, nebo sme o tom k ouřadu soudu našeho komorního království Českého skrze jistou relací, chtěl-li by ty jaké svědky k odvodu svému vésti, puohony i důhony k svědomí aneb pro kladení bráti, aby je proti témuž Jindřichovi z Písnice, radě a prokurátoru našemu, též i on na místě a jménem naším zase proti tobě tolikéž činiti, puohony i duohony pro svědky neb kladení bráti i svědky zapisovati dáti a k tomu se hotoviti mohl, nařízení učinili.
A jestližeby kdo jsouc pro položení anebo k svědomí pohnán, čeho časně dotčenému prokurátoru našemu nebo tobě klásti aneb svědčiti zanedbával, to na nás časně vznésti moci budete. A my to při každém opatřiti ráčíme, tak abyste jedna ani druhá strana v tom skrácení žádného nenesli.
Toho sme tebe, aby se věděl čím spraviti, tejna učiniti chtíti neráčili. Dán na hradě našem Pražském v sobotu po svatém Valentinu léta 94.