177. Výpovědi Jana Pikharta ze Zeleného Oudolu na Novém městě Pražském uvězněného, o dluzích Ladislava z Lobkovic, o obchodech jeho s některými židy, o spisu, který podán byl ve sněmu, a konečně o útěku jeho.

1594, 19. února. — Opis souč. v arch. rainist, vnitra ve Vídni, IV. M. 3.

Předně, co se Samule žida dotejče, tuto zprávu činím: nepomním již kterého léta bylo přinesl mi jistotu svědčící Václavovi Nosoví na 2000 k.m. míš. na pana Vilíma Zajíce, a druhou na jeden tisíc kop svědčící panu Jindřichu Dvořeckýmu, též na pana Viléma Zajíce; za takové jistoty žádal, aby jemu od pana Ladislava obilí dáno bylo, což jest mu od ouřednikův z Králova Dvoru žito po 3 k.m. a pšenice po 3¹/₂ K.M. dáno.

Item, jistotu na Štítného na 1000 k.m., kterýho Tejnec byl, pan Ladislav z Lobkovic od téhož Samuele žida na nebožtíka pana Mikuláše z Lobkovic svědčící dostal, ale co za ni dal, nevím, neb mi pravil Samuel, že mu pán zapověděl, aby mně nepravil.

Item, též Rohovladovi prodáno skrze Samuele žida za 600 k.m., tu jistotu daroval pán uherskýmu sekretáři na kmotrovství.

Item, mně prodal jistotu na Adama Ottu na 400 k.m., nechtěl jsem jí přijíti, leč s panem Adamem budu mluviti, jeli v tom vůle jeho. Tu přišel sám ke mně a pravil, že jest dluh spravedlivej, že mu za koně, který od Zapskýho měl, dlužen byl; podle toho i psaní mně učinil. Za tu sem dal viničku svou a ostatek dodal.

Item, druhou jistotu na pana Abrahama Stampacha též na 400 k.m., dal sem mu za to na klenotích, prsteních, armpantích ženy mý, k tomu sem ho u pana Ladislava v dluhu zastoupil, co byl nebožtíkovi panu Mikulášovi dlužen. Ten umřel, nenechal nic, nedal mi taky nic. Jest při ouřadě poznamenáno, neb sem bratří jeho pohnal, když pravili, že nic jeho nemají. Přetrženo a poznamenáno, že nestáli.

Item, koupil Samuel žid od pana Jana Rudolfa Trčky koní vosmnácte pěkných za 1000 K.M. míš., a od paní manželky páně omastku a vlny za tisíc kop míš. Při tom sem nebyl neb mu to prodali na Velisi. Potom mně pán psal a jeho šuldpryf poslal, žádaje abych ho k tomu přidržel, aby mu to zjistil, i tak sem na něho nastupoval a k tomu ho měl, hrozíc právem, že židé museli zan slíbiti. Potom ten jeden tisíc kop odvedl Zikmundovi Šenfeldovi a na druhý tisíc kop Baroch Jan, když koupil od paní Trčkový plátna, vlny, hrachu a jiné věci za tři tisíce, odvedl tu jistotu na pana Jana Šlejnice, pět set kop míš. porazil a ještě Ťpět set zůstávají rukojmové dlužni. Ty koně prodal panu Hans Václavovi. Daroval mi za to jistotu na Jana Vokouna na dvě stě IP míš. Mám na něho zatykač, ale nemá nic, nechal sem tak.

Barochovi židu Václavík ouředník paní Bohuslavovy prodal vomastku, vlny za tři tisíce, měl na pana Stefana z Roupova jistotu odvésti. Vybral na to, jak mi pravil, do šestnácte set. Toho sem se já nic nedotejkl, než ouředník paní; tu potom nechtěla paní ostatek dodati a na pánu z Roupova přestati. I přišla paní a žalovala na Barocha. Tu pan Ladislav pro Barocha poslal, jeho z toho trestal, co před sebe bére, že nechce to paní, co od ní vzal, zjistiti. I pravil, že má s ouředníkein smlouvu, že mu měla ostatek na hotovosti dodati, a paní tomu odpírala, jestli že jest s ní ouředník jakou smlouvu činil, že jest mu o tom neporučila. I tak pan Ladislav je smluvil, aby mu paní za ostatek dodala. I dodala. Ouředník paní odvedl proti tomu jistotu na pana Jana Šlejnice. Já sem se toho nic nedotejkal, než když to prodáno bylo, žádala mne paní, jak by mohla opatřena býti. Oznámil jsem a zdání své pověděl.

Item, Meyzl žid jednou prodal jistoty dvě panu Ladislavovi z Lobkovic na pana Voldemara na 7000 k.m. m. Ty potom pán odvedl panu hofmistrovi bratru svému za dvě vesnice u Mostu, než co za ně pán dal nevím, nedal mi při tom bejti. Potom podruhy dvě jistoty na téhož pána Jana Voldemara, jedna pánu svědčila, druhá paní na VIII tisíc Tu jednu nebožtíkovi Bukovskýmu pán postoupil a za druhou podle přísudku od desk, když za Přísečnici peníze nebožtík pan Šlik položil, vydával ji pan Jiřík Kostičky pánu, než co je za to pán Meyzlovi dal nevím, neb jak je Meyzl tak od p. Voldemara dostal nevím, neb jsem já jak živ s panem Voldemarem nic činiti neměl.

Item, koupil Meyzl vlny, omastku od pana Ladislava za XV set, více koupil stříbra za dva tisíce; odvedl za to jistotu jednu na pana z Rycinku na patnácte set a druhou na dva tisíce na pana Ernfryda Minkvice, v níž sou rukojmě pan Václav Ludvikovský z Kolovrat a pan Baltazar Mehl z Žiželic. Ty pán dal Votlkovi Bukovskému z Hustiřan. Ted pak opět neníčky koupil Meyzl od paní vomastku a vlny za půl čtvrtá tisíce kop míš. Proti tomu odvedl jistotu na Mazance.

Item, Samuel žid a nebožtík Hošek jednali se pánem, aby od Šimfelda na zápis VII tisíc, který na mě připadl, od nich koupil, jen aby Rodovskýmu dvanácte set dal hotových, ostatek že chtějí obilí vzíti. I dal je pán Rodovskýmu XII set. Ty sem mu sám dával, ostatek obilí dal. Tu postoupil pánu práva. Tu jest Meyzl od nich to obilí od těch židů koupil. Jemu od ouředníkův páně z Lobkovic vydáno jest.

Strany toho psaní na sněm podaného, tu nevím, kdo je k němu radil, kdo přítomen byl, proč a zač; ani v tý radě jak živ sem nebyl, neb kdy bylo o sněmu, tu jest pan Šebestian Vřesovec s synem svým přišli, mně ven kázali, ani kdy ji do sněmu dávali sem přítomen nebyl, o tom nic nevěděl, než potom kdy bylo po sněmu a se rozjeli, potom když o tom rozprávěli, že pan Vřesovec bude obeslán, co se i tak stalo, tu veliký křik o to a rozprávky byly. I psal sem o to panu Ladislavovi, co rozpravují lidé, že by pán měl toho příčina bejti. Potom když přijel, pánu sem pravil, že mi pan Vřesovec pověděl. Pán mi na to za odpověď dal, že to žádná pravda není. Potom když byl obeslán, aby písaře Jana Ředhoského postavil, řekl: mohl bych se brániti, že nejmenuje kterýho, poněvadž dva Jany mám. Tu řekla paní: "Postavte oba." Potom když přišli, poslal je oba. Nebyl sem tu, když svědomí dali. Hledali mě, nalezli mne při dekách. Pravil, že svědomí již dal. I ptal sem se Jana Redhoského: co na něm žádali, jakého svědomí, tu jest mi ceduli okázal. I řekl sem jemu: "Dohlídllis do toho spisu, jak na tobě toho žádají, jeli tvá ruka." Tu pověděl: "Neokazovali mi nic." I řekl sem: "Hle vidíš, že máš na to pohleděti." Tu sem s ním šel ksoudu komornímu a řekl sem písaři, kterejž zapisuje, ptal sem se ho, proč mu neokázal ten spis, jeli jeho ruka. I pověděl, že ho nemá. I tu sem řekl: "I pohleďte do cedule, že toho se na něm žádá." Hledal i našel v almaře. Tu musel znovu povinnost učiniti. Tu sem řekl: "Hleď pilně, jeli tvá ruka neb či." Tu potom sem se ho ptal strany toho spisu, i pravil mi, že jej v domě páně z nějakejch kněh psal. Potom že pan Vřesovec prosil pána, aby jemu s ním domů odpustil, aby jej přepsal, že doma lípě dohlídne a opraví. Tu potom že domů s ním gel, tu že sou jej opravovali a syn jeho při něm seděl, když jej přepisoval, že byl tak zmakulován, aby nechybil, když jej přepisoval. A že jemu ort dal, tak mně pravil on Jan Ředhostský písař. Nesměl sem se optati pána, až potom když byl již pán obeslán z tak veliké věci, tu sem pánu řekl, byla při tom paní manželka páně Ladislava, a řekl sem: "Vaší milosti prosím, račte mi ten spis okázati, abych mohl ale vyrozuměti co pak to za spis jest." I okázal mi jej, byla při tom paní, i četl sem tu ponejprve. Hned sem pánu v několika artikulích jej neschvaloval, pravil, že mi se nelibí. Na to mi to za odpověd u přítomnosti paní dal: "Jak rozumíte tak mluvíte, však musíte šetřiti, že prosíme JMCskou, aby ráčil k tomu dovoliti." I řekl sem: "Račte vydati, jaké jest obeslání". Tu první sem jej viděl ten spis. Potom byli prokurátoři a o to radu drželi, co má se činiti, i uradili, aby se k zdvižení mluvilo. Po tom svědkův že se vyhledá. Tu se ho ptali taky prokurátoři. Pravil nám, že dobrou měrou to se stalo. Než abych věděl, když sou jej psali, kdo při tom byl, proč a zač a za jakou příčinou, než to co sem od toho písaře a pána slyšel, o tom nevím a odvolávám se na paní, že když pan Vřesovec přišel, že sou mně i jí pryč kázali odjíti, i také se táhnu na pana Vřesovce dobré svědomí, že sem přítomen toho nikda nebyl a o tom sem nic nevěděl. To přijímám a beru k své duši, a dejž Bože jestli že sem o tom co věděl, přítomen toho byl když se spisoval, a v tý radě byl, tváři tvé na věky abych odloučen byl. Neb kdybych věděl, nebyl by mi tak milý pán z Lobkovic, abych pro něj duši svou zavozovati, věda o tom že umříti mám, měl, a také když nevím neřád bych komu ublížil, než Jan Ředhostský, poněvadž to psal, on snad bude věděti, bylli je kdo při tom, proč ho nemají postaviti. Však jest, jak sem slyšel od pani v Uhřích, na Dobrý a druhej v Ředhošti.

Co se pak odjezdu páně dotejče, v neděli to před odjezdem, když sem přišel, viděl sem, že jest pán něco psal. Pravili, že je přijel od pana hofmistra, tu potom šel k jídlu, po jídle jel zase nahoru, byl tam dosti dlouho. Málo před večerem přijel dolů, nebyl sem doma, přišel sem a pán seděl na stolici a strojil se a řekl mi: "Pane Jene, povím vám že pojedu pryč." Řekl sem pánu: "Milostivej pane, neračte jeti, račte vyslyšeti svědky." I řekl: "Věruli již by bylo pozdě, vzali by mne za hlavu, neb vidíte jak vartuji, a pan Kryštof řekl vondy u pana arcibiskupa [ ] promluvil."1 řekl sem pánu, že VMti neradím. Na to pán řekl: "Aniž bych na vaši radu jel." Sedl zase a psal. S tím sem odešel, neb již bylo pozdě. Na zejtří sem přišel, pán již ujel a paní se hněvala, že sem prvé nepřišel, že mi chtěla taky to psaní, který pán za sebou zanechal, okázati, neb že je Stěchenicovi a Linhartovi, pravila, okázala. I řekl sem: Oni tomu lípeji nežli já rozumějí. Ale kdy v noci odjel, tu sem nebyl, neb co peněz sebou vzal, nevím. Pravili, že jeli na koních Kloubnar, Štítnej, kuchař, varhaník a dva rejtaři že s ním jeli. Pravili, ti lípě vědí, co sebou měl. Ale netrvám, neb mu paní něco tam po Mikulášovi potom posýlala. Klaupnar u Mostu bydlí a Štítnej na Zbiroze. Co se pak jistot dotejče páně Ladislavova, některé Paeovskej na JMCské má, a ty který v mé železné truhlici sou, ale ty sou na větším díle vyváženy a některé Šindl má, ale paní svědčí, také nevím aby jaké jiné měl. Co se pak jistot mejch dotejče, v tom se pánu Bohu, JMCské a VMtem důvěřuji, co mně dlužni, v rejistřích s kůží červenou poznamenáno se nejde, které sem synu svému dal i vše memori

[....] se v nich nejde. Majestát svý spravedlivosti ten sem při sobě měl a, ten den než sem se do vězení dostal, panu Funkovi okázati chtěl. Potom sem to vše synu svému nechal.

VMt pro Boha a spravedlnost boží a soudnej den poslední prosím, že se nade mnou ohlídnouti ráčíte, a tý celé víry k JMCské a VMteni sem, že mi se žádné ublížení a skrácení na mé cti nestane a na statečku mým, neb bohdá sem spravedlivě toho dostal po svejch ženách a dobrých lidech, kteří mně za mé věrné služby dali, odkázali. Jestli k tomu přijde, počet z toho učiniti chci. Datum u vězení Nového města Pražského v sobotu masopustní.

A což tak koliv v tomto jednom i druhým spisu mou rukou psaným psáno jest, jednomu každému, budeli toho potřeba, připovídám vůči z oust v uši mluviti

Odpověď Jana Pikharta na dotázky na něho činěné.

Original zůstává při ouřadu nejvyššího purkrabství Pražského mezi jinými věcmi Samuele Enocha žida se dotýkajícími.