1591. - Orig. v arch. Třeboňském.

Můj zvláště milý pane, pane bratře! Včerejšího dne byvši u vás vyrozuměl sem ztížnosti té, kterou nejvyšší pan purkrabí Pražský sobě do doby mé pokládati ráčí, a ač sem na onen čas, když jest mi to pán na žádost mou v známost uvésti ráčil, od osoby své tu omluvu s nemalým závazkem učinil, že jest mi se zdálo, že jest pán nad tím dobře sjištěn býti mohl, a všelijak toho vyhledával, abych to pánu poznati dal, že sem toho velice žádostiv, aby mezi námi předešlá duověrnost a láska býti mohla, ale když sem to na díle z řeči, na díle z přípovídek a rozličných příkladuov a dotýkání naposledy v skutku poznal, že má snažnost a ukazování náchylnosti žádné platnosti nésti nechce a mým upřímným (před pánem Buohem) řečem a zakazováním, že se žádná vira ode pána nepřikládá, nechal sem toho tak a poroučejíc to každého dne nejméně dvakráte pánu Buohu, prosil sem, aby mne pán Buoh sám litovati ráčil v tom co mi se za mou upřímnost, viru a lásku děje a při tom sem toho tak zuostaviti chtěl, aby pán Buoh všecky ty věci milostivou všemohoucnosti svou najevo vynésti a jednoho každého z nás nevinu k poznáni přivésti chtěl a ráčil. A poněvadž tomu jináčeji nerozumím, než že se tyto všecky věci a vaše v tom mezi námi prostředkování z vůle milostivého pána Buoha ději, a vy toho žádostivi ste, abych omluvu svou tolikéž i ztížnost v spis uvedl, tak aby ji nejvyšší pan purkrabí Pražský vyrozuměti moci ráčil, že mi také v spisu na to odpověď dána býti má ode pána, tak činím. A kdež sem prvé pánu tolikéž i vím toho všeho v obšírných slovích v známost uvésti nepominul, ještě to pravím, že sem arciknížeti Ferdinandovi strany té věci Vratislavské netoliko nepravil, aby tím pán vinnen byl, ale ani nejmenší zmínku aneb slovem sem toho na rozum nedal a na to ani nemyslel, než od sebe sám sem JMti upřímně radil, aby toho dáleji při JMti nehledal, když o tom JMt se mnou zmínku učiniti ráčil, a jestli že jest arcikníže dobrého svědomí, nevěřím tomu, aby jináčeji jměl povědíti, a rád bych chtěl slyšeti, aby mi to člověk v světě, nechť by pak byl kdo chtěl, vůči mimo to, co se svrchu píše, povědíti směl.

Druhé, co se řeči páně při JMCské vykládání a na JMCské návěští dávání, když k JMti povoláni býváme, dotýče, v tom předně pána Buoha, potom JMCskou za svědka beru, že mi se v tom jednom i druhém ubližuje a žeť tím hříchem vinnen nejsem, ani že jest toho nic na mou mysl nepadlo, a smýšlím to o pánu našem, kdybych co tomu podobného učinil, že by mne za ošemetného, falešného člověka držeti musil, a toho, čeho mi se duověřuje, že by mi stěžky věřil, aniž bych JMti v tom za zlé míti mohl a že jináčeji není, nežli jak tuto píši, to beru na své svědomí.

Třetí, strany onehdejší zmínky, kterou sem učinil, že bych naposledy musil erumpere a trpělivost že bych ztratil, tomu jest pán dobře rozuměti moci ráčil, že se na pána nevztahuje, než na toho, který se klením a přísahami rozličnými zakazuje a jináčeji potom skutkem činí. Než jaké sou mne zprávy pod tímto páně se mnou nedorozuměním ne od obecných lidí, také víc než od jednoho nebo dvouch docházely, toho já pominouti nemohu, než tolikéž pánu v známost uvésti. A předně to, že jest se pán slyšeti dal ne všecko k tejným lidem, že jest dobré paměti kníže z Plavna a pan otec náš revers ten, který ponejprv král Ferdinand po svém za krále Českého volení stavům království Českého od sebe dal, od desk zemských tejně a kradmo vzali, králi Ferdinandovi na onen čas v moc uvedli a jiný místo toho ke dskám zemským položili, a to že časem svým najevo ještě přijíti musí a co jest se tu dobrého neb zlého od rodu našeho tomuto království stalo, lidé a stavové že o tom svým časem dobře věděti budou a zvědí, a někteří že okny dolů s palácu metáni býti musejí; druhé že již na to přichází, že páni z Lobkovic všecky ouřady a poctivosti osazují a takměř vše kouty zacpávají, jakoby jiných hodnějších nebylo, čehož že se víceji díti nebude a nemusí.

Čtvrté, že když se sněmové drží, že pán práci má a jiný poděkováni a budoucně že pán na to pomysliti chtíti ráčí, aby se někomu křídla vobrčili, neb že by sic příliš vysoko lítati chtěl, a že toho, než malý čas mine, chce dovésti, že to někdo s svou škodou poznati musí.

Páté, když jest pán jednal a na místě postavil vejprosy a zamluvení manželské mezi panem Ferdinandem z Šternberka a pannou Aničkou z Lobkovic, netoliko pán ženě mé té poctivosti jest neučinil, aby v tom jako mateř hledána byla, ale ani nejmenšího slovíčka jí nevzkázal, než jakoby se jí to všecko na zdory a protimyslnost dálo, ježto sem já byl již ženu svou k tomu přivedl, kdyby ji byl pán ráčil sám slovo nejmenší říci aneb někoho, který by také zření měl, poslati, že by to bylo všecko náležitým a dobrým způsobem k konci přivedeno bylo. Pak já vida, že žena má tak zlehčena jest, abych toho sám přítomen býti a dotvrzovati pomáhal, nechť to duochovní i světské právo soudí, jak by mi to od lidí a mnohem hůřeji nežli takto vyloženo býti muselo, ježto ji jest to do pána daleko ztížněji než do koho jiného bylo, k kterému jest tak velikou naději měla a na kterém jest podle zdání jejího větší poctivosti zasloužila, a dosti na pána s pláčem naříkala, přivozujíc sobě ku paměti to, co jest kdy k žádosti páně činila a pro pána a pani manželku páně na onen čas i o dítě jedno přišla, ne proto, že jest toho pán dopomáhal, než proto že jest v tom dokonce pominuta byla.

Pak v těchto ve všech příčinách nechť pán sám soudcem býti ráčí a u sebe to, jako ten pán, který jistě obzvláštním a vysokým rozumem od pána Boha obdařen býti ráčí, rozvážiti beze všeho affektu, zasloužil-li sem toho, aby pán takovým lidem o osobě mé, tak svém poznalém, upřímném a věrném příteli, věřiti a bez dotázání se mne o těch věcech takovou impressí sobě učiniti o mne a pod tím (ač jestli to tak jak jest mně o tom zpráva došla a tuto doloženo jest) osoby mé sníženost a zlehčení obmýšleti, ježto bez mého o tom mnoho vypisování dobře tomu pán sám rozuměti ráčil a já to na duši svou beru, že sem vždycky to obmýšlel a o to se staral, aby to pán znáti ráčil, že bych pánu rád všecko to činil a ukazoval, co bych toliko znal, že by pánu příjemného býti mohlo, a když sem kdy co toho učiniti mohl anebo ode pána žádán byl, zdálo mi se, že sem toho sám oučasten, a poznávajíc ode pána lásku, k sobě náchylnost mohu to v pravdě říci, že sem pána v takové uctivosti, šetrnosti a zření jměl, ne jako přítele a švakra, než jakoby pánem mým neb vystavenou vrchností a otcem býti ráčil, a kdyby mi bylo možné bylo, byl bych to netoliko rád viděl, ale i skutečně dopomáhal, aby pán všeho toho, co by toliko žádostiv byl, dosáhnouti ráčil a víceji bych sobě ode pána nežádal, než toliko aby pán ráčil polovici toho mně k dobrému a poctivému mluviti, co sem já o pánu ve všech zmínkách, jak při JMCské tak také i v jiných poctivých místech, mluvíval. A netoliko pán náš, ale žádný člověk v světě toho s pravdou povědíti nebude moci, abych kdy od začátku té duověrnosti a lásky, která jest mezi námi byl, co nejmíněji mluviti měl, coby k zlehčení osoby páně býti mělo, nýbrž o to se snažoval, aby příkladem mým pán ode všech tak jak ode mne ctěn, šetřín a vážen býti ráčil, a páně práce a zasloužení milosti při JMCské v sněmovních jednáních na sebe nikdá nepotahoval, nýbrž JMti o tom oznamoval, co jest kdy pán pro JMti dobré činiti ráčil, s tím dokládáním, aby JMCská pánu z toho děkovati a milostivou vděčnost ukázati ráčil, jak pak nepochybuji že jest se i stalo, v čem jak JMCskou tak také i samého pána za svědka beru. A ještě i pod touto ode pána ke mně ukazovanou nedůvěrností a neláskou několikráte, když JMCská o sněmovních jednáních se mnou zmínku míti ráčil, k tomu napomínal a vedl, aby sobě JMCská mimo všecky jiné pána získati ráčil, neb že na pánu v těch věcech nejvíceji záležeti bude, jako na tom, na kterého všickni veliké zření máme a kterému se v takových pomocech nejvíceji dáti dostane, a pán že netoliko cesty obírati ale toho také i skutečně dopomoci uměti ráčí; a to že jest tak, v tom sobě pána Boha a JMCskou za svědka beru. A mohl by sobě snad pán mysliti, že sem já pod tímto nedorozuměním a k sobě ukázanou neláskou a nedůvěrností toho něco pronesl, co jest mi pán kdy svěřil a voč sme mnohokráte spolu důvěrně a otevřeně mluvili, anebo že bych sic něco na ublížení a zošklivení osoby páně buď JMCské nebo někomu jinému mluviti jměl; tím pán ráčí moci tak jist býti jako svým vlastním křtem, že jest se toho ode mne ani prvé ani pod tímto nedorozuměním nic nestalo, neb sem na to vždycky myslil, že toto nesrozuměni, které jest tak puovodem zlých lidí mezi náma zrostlo, prostředkem pána Buoha najevo přijde a potvrzení budoucí lásky a duověrnosti předešlé že bude, čemuž pán sám u sebe rozuměti moci ráčí, kdybych měl předešle něco o pánu k zošklivení mluviti, aneb pána při JMCské neb jiných zmazati a ukáleti, kterak bych mohl budoucně aperta fronte JMCské aneb jiným k dobrému a poctivému a zvelebení osoby páně co mluviti; nebyl bych od JMCské a jiných poctivých lidí za člověka dvojího jazyku držán?

A protož aby pán tímto vším tím lépěji zbezpečen býti ráčil, nechť mi poručí něco při JMCské jednati, tu věřím pánu Bohu, že skutek a ne holá slova shledána budou, mne ať pán z těch lidi oumyslu souditi neráčí, kteří dnes jednoho do nebe vyzdvihuji a po některé hodině málo za špatnou příčinkou zase do pekla strkají. Zná pán takové lidi dobře, a vi co o takových jiní lidé smýšlejí. A na ten čas toto všecko tím zavírám, že sem (krom samé ženy své) milejšího a duověrnějšího přítele v echách neměl jako pána, na kterého sem tak spoléhal a tak mnoho sobě v pánu zakládal, že mi se zdálo, že věc žádná pod nebem není, aby mne s pánem v jaké nedorozumění přivésti mohla, a tudíž sem snad zhřešil nepamatujíc na řeč krále Davida; a na jiném ještě nejsem než ku pánu všelijakou náležitou, duověrnou a náchylnou lásku ve vší upřímnosti jako kdy předešle zachovati, též i všelijakou uctivost, šetrnost, tak jak pak slušné jest, prokazovati, a to všecko rád s ochotnosti činiti, co bych toliko znal, že by pánu příjemného bylo, jak pak pán sám věděti ráčí, že sem se pánem jak živ v žádné competencí nebyl a nic na to nemyslím: než za to vás, můj zvláště milý pane bratře, prosím, abych zatím také tak jist býti mohl, aby mi se pod takovou mou upřímnosti a ubezpečením něco jiného neukázalo, ale věřím a nechci o tom pochybovati, neb sem pána poznal, že s kým jest důvěrně, že jest také i upřímně, a vím to také, že jest pán pravdomluvný, co řekne, že to také bývá a ne jinak. A protož na tom přestati chci a jiného nic žádostivější nejsem, než to všecko, co bych znal, že by pánu příjemného bylo, činiti, což pán bohdá v skutku poznati ráčí, a nestydím se za to pánu jako vzáctnějšímu a jako otci ustoupiti a, ublížil-li sem v čem, i za odpuštění žádati, aby to pán znáti ráčil, že sem velice žádostiv lásky a náchylnosti páně, a že vím a znám, že mi pán ráčí moci v příčinách rozličných mnoho dobrého i poctivého a sumou nám všem a rodu našemu učiniti. A protož to vše předně pánu Bohu a potom panu bratru v moc dávám a VMti stálý a neprominutedlný přítel, švakr a bratr zůstávám, Milostivý pán pokoje, lásky a svornosti rač svou milostivou všemohoucností toho všeho ke cti a chvále jeho svaté, vzdělání obecného dobrého, JMCské k prospěšnému a nám dobrému a poctivému potvrditi. Amen, amen, amen.