1590, 3. května. - Ruk. souč. v knih. arcib. Pr. sub Acta boh. cons. utr. ab anno 1589-95.

Nejjasnější a nejnepřemoženější Římský císaři, Uherský a Český králi, pane, pane náš nejmilostivější! Poněvadž pod ctným a dobrým řádem všeckny věci dobře a šťastně, jak v věcech světských tak předkem duchovních, stojí a svůj vzrost berou a pánu Bohu vzáctná a náležitá čest a chvála se děje, a lidé od Boha tudy časného i věčného požehnání docházejí, a ten dobrej, ctnej a chvalitebnej řád králové Čeští, slavných a svatých pamětí, jsou pro dojití časného i věčného od pána Boha požehnání, aby správu dobrou vedli v tomto království, pokoj e časného i věčného požívali a v slavném připomínání u potomků svých zůstávali, jak v správě světské tak předkem duchovní jsou šetřili, a všeckny ty věci, kterýmiž se pokoj, láska, svornost a jednota ruší, vykořeňovali, zastavovali a svejmi milostivejmi poručeními, veřejnejmi mandáty zapovídali; jak král Vladislav, slavné a svaté paměti, tak potom obzvláštně císař Ferdinand, pán, pan děd VCMti, a pán, pan otec nejmilejší císař Maximilian žádnejch sekt a novejch a hostinskejch náboženství nechtěli jsou v svých zemích míti a trpěti, poněvadž skrze ty věci jak království a země tak předkem církev boží a Kristova hyne a k zmenšení přichází, ano taky i přijímajíce toto slavné království pod správu svou toliko straně pod jednou a pod obojí ochranu svou milostivou císařskou jsou připovídali a mimo tyto dvě straně, za jedno se snášející, žádnejm sektám a bludnejm hostinského učení z poběhlých kněží od církve svaté a poslušnosti její [...] a ďáblovejch lidí pošlých, nic jsou neráčili připovídati. Jakož pak tak jest učiniti ráčila i VCMt na naše mnohá a častá vznášení, následujíce v tom králův, slavných a svatých pamětí, Českých, obzvláštně pána, pana děda císaře Ferdinanda a pána, pana otce nejmilejšího císaře Maximiliana, kteříž nad konsistoří naší skutečně ruku mocnou a ochrannou držeti ráčili, že jest léta minulého 1589 všem městům království tohoto Českého svá milostivá poručení rozeslati ráčila, držíc nad řádem dobrým a náboženstvím církevním starobylým ruku, aby ona v příčině religii a náboženství tak se chovala, jakž léta 1575 od císaře Maximiliana, slavné a svaté paměti, pána, pana otce nejmilejšího VCMti, městům poručeno bylo, přísně jim poroučejíc a přikazujíc, z toho ničehož při religii nevykračujíc, všelijak poslušně a poddaně aby se chovali a v dobrém starobylém řádu trvali, nicméně konsistoři jim nařízenou a vysazenou se řídili a spravovali a od nich kněží a faráře aby přijímali, jiné pak bludného učení a kteří by v starobylém náboženství a řádu státi nechtěli, nýbrž z něho vykračovali, ty hned z měst i kollatur svých aby vybyli, a z toho ničehož, ač se chtějí hněvu a přísného trestání VCMti uvarovati, nevykračovali, jináče nikoliv nečiníce.

Ale taková milostivá poručení žádné jsou platnosti nepřinesla a až posavad nenesou, neb města království tohoto Českého taková milostivá a přísná poručení jsou potupila (nebo předkové jejich administrátora a konsistoře jsou za kněží a faráře žádávali s znamenitou vážností a uctivostí, ale nyní my jich prositi musíme, k nim se dopisujíc, aby kněze od nás přijali, aneb VCMti obtěžovati a na ně žalovati musíme) a jakoby císařem a pánem VCMt neráčila býti, ale oni sami svoji páni že jsou, jich sobě nevážila, a od nás a konsistoře naší kněží řádně od biskupův svěcených a v řádích církve svaté stojících přijímati nechtějí, ale na potupu takového milostivého poručení VCMti kněží i nekněží v řádích žádnejch církvi svatou nařízených nestojící v městech svejch a na kollaturách jim přináležitejch fedrují, mají a trpí, a konsistoř naši potupuji a psaním jejím a ukazováním jim na kněží toliko se posmívají, jako Louny, Hora Kutná, Žatec, Chrudim (ti na potupu konsistoře naší a poručení VCMti již od nového léta bez děkana jsou, v městě děkanství pusté nechali a na dvě své kollatury dva nekněží za faráře vzali, a od nás farářův a děkana přijíti nechtěli, kteříž až posavad ještě bez far zůstávají a na ně čekají, jsouce v podružství); jiná pak, která jsou od nás kněží přijala, protimyslnosti a nátisky jim znamenité při náboženství i v živnosti újmu, že po jich vůli náboženství kalvínského a luteránského konati nechtějí, jim činí, a jakž mohou je utiskují, aby jich toliko z svejch obcí vybyli a jiné nekněží po své vůli při náboženství míti mohli.

K tomu pak v soud duchovní, což právu konsistoře slyšeti a souditi náleží, kde se slibu manželského a pod tím na poctivosti snížení dotejče, a tu Boha, duše a svědomí, v to se vkládají, smlouvy a vejpovědi mezi takovými osobami divné a neslejchané činí, muž ženu aby propustil a žena muže a jiného sobě ona a on jinou pojal k tonu dovoluji a od nekněží, kteréž mají, v tom neřádu se tvrdí. Neb se již nacházejí mnozí, že dvě ženy i tři mají oddávané, avšak tomu se nic neříká; do svejch kněh je městských vpisují, a tím skutkem konsistoř naši a knihy její potupují, ježto ty věci ne laikům ale kněžím slyšeti a souditi poručeny jsou. Jako tak se teď stalo pominulých dnův od pánův Pražan Starého města Pražského mezi Stanislavem Saláskem, písařem od sv. Anežky z kláštera, a Dorotou dcerou Matouše Blovického, písaře z dolejší kanceláře purkmistra a pánův Starého města, že o slib pravý manželský in verbis formalibus de praesenti je smlouvali a do kněh svých městských vepsali na potupu konsistoře naší, kteréž moci činiti neměli a taky jim ku právu jejich ta věc, poněvadž jsou laici, nepřináležela, a zápověď témuž Stanislavovi učinili, který ji dvakráte ku právu našemu obeslal, aby ji více neobsílal, stíživše on naše svědomí takovým slibem, a on Stanislav, dokadž nebudou vyslyšáni, k manželství jinému ani panna přistoupiti moci nebudou, neb by byli cizoložnici v každém skutku manželském vedle práva duchovního, a dítky z nich zplozené nepořádné, a jich, aby před námi stáli a v takovém slibu vyslyšáni a ohledáni byli, stavěti nechtějí, ježto nám jako kněžím takové věci souditi a rozeznávati náleží.

A druhé, tolikéž páni Nového města Pražského ku právu svému přijali Fridricha na domě Bakovských, měštěnína svého a děvečku od něho pod slibem manželským na poctivosti sníženou, ježto ta věc soudu duchovnímu vlastně náleží. A tak touto jednou i druhou věcí, od nich před sebe nenáležitě vzatou, konsistoř naše a soud duchovní a Bůh sám, canones sacri, za nic vážení budou, a žádnej ku právu našemu státi nebude chtíti, ale každej smilníc a cizoložíc bude se chtíti smlouvati; a někdo, třebas jich sobě deset slibem manželským zaváže de praesenti a mnohé obtěžká, bude se chtíti smlouvati a ouplatky dávati, a jinej pak třebas vezmouc k manželce nelibost nějakou, buď že jest stará aneb něco jiného, učiní smlouvu a s jinou se oddati dá, a tak mnozí jiní neřádové z toho půjdou a hříchové hrozní smrtedlní, cizoložstva a smilstva k nebi volající na pomstu množiti se budou. A správcům duchovním nenáleží mlčeti, ale volati a od vrchnosti světské, kteráž meč nese, k zastavení a strestání takových hříchův pomoci žádati, neb pro ty takové hříchy vinní s nevinnými za prvního světa potopou jsou strestáni, a Sodoma a Gomora se propadla a ohněm s nebes spáleny byly.

Nad to pak nade vše, což největší potupu a zlehčení učiní Bohu, církvi jeho svaté, zřízení zemskému, řádu dobrému od předkův našich, kteříž se Boha báli, církví svatou obecní křesťanskou se spravovali a práva její svatá milovali, nařízenému a soudu duchovnímu, na jehožto vejpovědi žádnej nepřestane a přestati chtíti nebude, ale bude volati k VCMti a zaneprázdnění činiti veliké, ježto JJMti páni soudcové zemští nálezův předkův svých šetří, jich lehčiti nedopouštějí a podle nich vejpovědi činiti ráčí, nálezy pak duchovního práva předkův našich již by všeckny za nic položeny býti musely. A to učiněno příčinou nějakého dekretu pod jménem VCMti pánům Pražanům Starého města Pražského učiněného o Jana Hendrycha z Chrudimě, jehož decretum per imperatoriam majestatem in consilio boemico Pragae 13. Apcilis anno 1590 na jeho samého suplikací, toliko poroučejíc jim, aby oni téhož Jana Hendrycha z vězení, nic se na to, že od konsistoře do něho dán jest, neohlídajíc, na rukojmě ihned propustiti dali, jináče nikoliv nečiníce; což se jest stalo, aby rukojmím tři neděle napřed věděti se dalo, a když se pak nikdo znáti nedá v věčné potupě konsistoř naše zůstane, a oni jsouce oba dva velmi mladí v hřích cizoložstva z křehkosti těla svého aby padli, jest vypuštěn; ježto co snad konsistoř nařízena jest taková potupa a lehkost od začátku jejího jí se jest nestala, aby vězeň její, na zprávu a suplikaci toliko jeho vlastní, který vejpovědi práva dosti učiniti nechtěl, z své pouhé zpoury měl z jejího vězení i moci vzat a propuštěn býti, jako ten Jan Hendrych.

A poněvadž týž Jan Hendrych nebyl knězem pořádným v tom stavu manželském potvrzen, my abychom měli ty, kteříž kněží řádní nejsou a pikharty oddáváni jsou, bludy jejich tvrditi proti právu duchovnímu a zřízení zemskému a snešení všech předkův našich, kteráž na pikharty a nekněží se nevztahují a jich za pořádné ani dítek zplozených nemají, a sacros canones, zřízení zemská, řád dobrý od předkův ustanovený a snešení jejich jednosvorné a jednomyslné, nad to pak milostivá poručení VCMti městům království tohoto roku svrchu jmenovaného vyšlá, aby takových nepořádných kněží netrpěla v městech ani na kollaturách jim přináležejících, lehčiti, pán Buoh rač nás zachovati.

Protož VCMti ve vší náležité uctivosti a poníženosti pro Boha prosíme, že neráčí soudu duchovního, sacros canones, zřízení zemského, nařízení a snešení předkův pobožného a svatého, poručení vlastních VCMti a konsistoře naší lehčiti, ale králem a pánem opravdovým se ukázati, a přikladu svatých a slavných pamětí králův Českých že ráčí následovati, obzvláštně pána, pana děda císaře Ferdinanda, který tak říkával: "Sic volo, sic jubeo, fiat pro ratione voluntas!", a nás a konsistoř naši ochraňovati a což tu tak jí ublíženo jest a pánu Bohu všemohoucímu, to že moci svou císařskou ráčí napraviti. A my za VCMt pánu Bohu se modliti budeme, aby pán nebeskej nejlepšího zdraví, šťastného císařování a ustavičného vítězství nad nepřátely příti ráčil.

S tím sebe a konsistoř naši v milostivou ochranu VCMti poručena činíme a za brzké opatření nás a konsistoře naší prosíme a žádáme. Datum v Praze ve čtvrtek den památný nalezení sv. Kříže léta 1590.