Léta 1587 sněmu nebylo, poněvadž stavové království Českého r. 1585 berní na tři léta a r. 1586 pomoc na splacení dluhů královských v Čechách byli svolili. Pomoc nebo sbírku na umoření dluhů královských měli vedle usnesení sněmovního také platiti Chebští, Loketští a Kladští.

Z usnesení sněmovních let minulých viděti jaké činěny mnohé pokusy, aby Chebsko stejné daně jako obyvatelé království odvádělo. Takž r. 1571 na sněmu uzavřeno, aby císařští komisaři s nejvyššími úředníky a soudci zemskými uradili se, jaká berně Chebským má býti určena, při čemž také projevena naděje, že Chebsko beze všeho zdráhání podanému návrhu zadosti učiní. Ačkoliv obyvatelé kraje Chebského vedl takového snesení nemuseli ještě stejné daně jako obyvatelé království odváděti, nýbrž výše berně vymezena býti měla návrhem od císařských a zemských komisařů učiněným, předce ani s tímto uzavřením nebyli Chebští spokojeni, upírajíce sněmu českému veškeré právo rozhodovati o jich vnitřních záležitostech. Dobré zdání university Witmberské, kteréž si byli zjednali, vykládalo, že Chebsko jako od říše zastavené území jen osobě krále Českého jest poddáno, nikoliv však stavům českým, a tím v nepoddajnosti Chebské utvrdilo. Král sám že může od nich berni žádati, nikdy však zástupcové království. Sněm však činil vždycky usnešení, aby kraj Chebský po návrhu komory české a nejvyšších berníků jistou daň odvozoval, kteráž však nebyla stejně veliká jako berně sněmem svolovaná. L. 1570 přestali Chebští platiti docela. Roku 1580 na sněmu uzavřeno, aby v příčině jednání s Chebskými komise zvolena byla, kteráž by s nimi berni vyjednala. A takž na námitky Chebských nevzato ohledu. Povoleno jim strany odvozování daně, nehledíno však na jich státoprávní otázku. Sněm učinil opět usnešení o vyjednávání s nimi, a vyjednávatelé měli býti zástupci stavův českých. Podobná usnešení stala se roku 1581 a 1582. A takž po celou řadu let s nimi skrze komisaře jednáno a jistá suma určitá za berni a posudné vzata býti musela, což však obyčejně málo vyneslo. Nejen stavům českým bylo takové vytáčení Chebských ztížné, ale i král sám projevil v proposici sněmovní r. 1583 nevůli svou nad takovým jednáním, kterýmž se vždy vylučovali od plnění povinností na ně stejnou měrou vskládaných, že stavové království Českého mají mnohem větší privilegia, svobody nežli dotčení krajové, a protož aby k sněmu obesláni byli a jedenkráte již takovým nekonečným vytáčkám spravedlivý konec učiněn byl. Však nestalo se. Chebští jako vždy před tím i tehdy neústupně na svých privilejích stáli a vzpírali se houževnatě proti všem spravedlivým nárokům na ně činěným, a poněvadž císař ani stavové ostřejšími prostředky je nedonutili, začalo staré vyjednávání znova.

Léta 1584 uvolili se Chebští k jistému platu, však neplatili. Když r. 1586 svolena byla, sněmem sbírka z prodeje různých věcí na zaplacení dluhů královských, uzavřeno, aby takovou sbírku odváděli také obyvatelé kraje Chebského, hrabství Kladského a panství Loketského pode všemi v sněmu zapsanými pokutami. Za příčinou tou Chebští vyzváni, aby dne 6. ledna 1587 vyslance do Prahy dostavili, však na místě delegátů přišlo omluvné psaní, kterýmž se vymlouvali, že pro zlé počasí vypraviti se nemohli; zdali později přibyli, nevíme. Dne 13. února t. r. přišli císařští komisaři Jan Bezdružický z Kolovrat, hrabě Ferdinand Šlik a Václav Griespek z Griespachu do Chebu, aby shromážděnému rytířstvu kraje Chebského a zástupcům města Chebu oznámili, že císař žádá nejen zaplacení sněmem r. 586 svolených berní, ale také od léta 1579 neodvedených dani sumou 20.000 tolarů. Na místě berně domovní a posudného aby skládali ročně 3.000 tolarů. Chebští protestovali proti takovému "násilnictví", ukazovali na svá privilegia, že jako obyvatelé zástavní země poddáni jsou immediate jen králi samému a nikoliv království, Chebští že nikdy na sněmy české obsíláni nebývali, že sněmovním usnešením říditi se nemusí, poněvadž k říši německé náleží; dovolávali se svých svobod, že daně jsou osvobozeni a když k žádosti krále samého v jistou pomoc se svolili, vždy že jen ze svobodné vůle tak činiti mohli. A aby nepoddajnost svou více utvrdili, omlouvali také se nemožnosti žádanou daň odváděti, poněvadž kraj jich jest neúrodný, živnosti jich nejsou výnosné, mimo to, že rozličná snášeti musí příkoří od knížat německých, vybírání cla na jich hranicích že jest pro ně záhubné, velká část orných rolí že jest pusta, cena jich statku nemovitých že na polovici poklesla. Když by však císař obtížné pro ně vybírání cla na hranicích zrušil a proti násilnictví německých sousedících knížat je přichránil, (kteříž totiž některé vesnice k Chebsku náležité od úročení k Chebskému kraji odtrhnouti chtěli), slíbili uvoliti se k zaplacení dobrovolného příspěvku úhrnem 13.000 zlatých za uplynulá od 1579 léta až do 1590 složiti, a sice 3000 zl. l. 1587, 4000 zl. r. 1588, r. 1589 a 1590 po 3000 zl. Mimo to slíbili upustiti od dluhu 6000 zlatých i s úroky 3000 zlatých, kteréž byli l. 1577 císaři Maximilianovi půjčili. (Č. 1.)

Císař odevzdal všechny různé spisy o projednávání s Chebskými nejvyšším úředníkům zemským k dobrozdání, čímž rozhodnutí celé akce se odložilo, což arciť Chebským bylo nemálo milé. Chebští opět vyzváni, aby zástupce své do dvorské kanceláře české vyslali, kdež jim konečné rozhodnuti oznámeno býti mělo. Rytířstvo Chebského kraje i město Cheb zachovali se vedle takového vyzvání nedali však poslancům svým nějakou plnou moc, aby podávanou jimi sumu úhrnnou zvýšiti mohli nebo aby podvolili se usnešení sněmovnímu; nařídili jim však, kdyby rozhodnutí dvorské kanceláře pro ně nepříznivé, aby vyprosili si při císaři audienci, a kdyby ani při císaři příznivé nemohli dosáhnouti odpovědi, aby za odklad žádali a zprávu o tom domů podali.

Císař Rudolf však zamítl nabízený příspěvek Chebských a nařídil komisařům, aby nově s nimi vyjednáváno bylo.

Jako Chebští, Loketští a Kladští chtěli osvoboditi se svými privilejemi, takž i židé, zvláště v městech Pražských, kteříž nejvíce s věcmi, na něž sněmovní sbírka uložena byla, obchodili, hleděli postranními cestami a všemi obraty obtížné dani uniknouti (č. 66.). I města královská předložila všeliké ztížnosti do takové sbírky, kteráž překážela všelikému obchodu a i jinak byla nepohodlnou. Z odpovědi, kterouž dal císař Rudolf II. Pražanům na ztížné artikule v příčině vybírání sněmem svolené sbírky, vidíme jaké nedostatky Pražané a jiná města předkládali. Města horní stýskala si na svou chudobu. Kutnohorští omlouvajíce se ukazovali na to, že jako "komora královská a klenot zemský s jinými městy v království Českém srovnáni a do takové sbírky potahováni býti nemohou, poněvadž nemalý užitek pokladně královské přinášejí, veliký náklad na hory vedou a v minulých dobách také povždy od takových sbírek osvobozeni bývali jako l. 1570-73 od třidcátého peníze z obilí a jiných věcí, r. 1575 od svolené dávky z vín, dobytka, ryb atd. Aby pak prosebná jich žádost platnějšího měla výsledku, zaslali svým delegátům do Prahy tři soudky vína a 21 kapounů na rozdělenou a sice největší soudek panu kanclíři, druhý presidentovi komory české, třetí s 15 kapouny panu Schönfeldovi, ostatních šest kapounův služebníku při účtárně české Janovi Vodičkovi (č. 61.). Však když přes všechny námitky Kutnohorští byli vyzváni, aby svolenou sněmem sbírku také odváděli, podali nejvyššímu purkrabímu a ostatním úředníkům i soudcům zemským opětnou žádost, aby sněmem svolená sbírka na zaplacení dluhů královských na ně potahována nebyla. Za jiné prý neměli, než poněvadž takových daní a sbírek vždycky prázdni jsou bývali, že snešení sněmovní na ně se ani v tom nevztahuje, za kterouž příčinou do sněmu ani se neohlásili a také se neohradili. Neboť kdyby na Hory Kutné, "znamenitý klínot království Českého, takové těžké, prvé nebývalé břemeno", tak pojmenovali ve své suplikací sbírku sněmovní, "uvedeno býti mělo, nemohlo by bez znamenité škody a zádavy horám býti. Ne tím oumyslem toho žádáme, jako bychom JMCské v tak vysoce důležitou potřebu hotové poddanosti svémyslně prokázati se vzdalovali, ale že prvé velké a ustavičné náklady na hory pro dobré JMCské a všeho království Českého vedeme, a tím místo takových sbírek a daní JMCské, králi a pánu našemu nejmilostivějšímu, vedle nejvyšší možnosti věrně, poddaně, upřímně a mnohem jinak, nežli bychom jaké takové daně a sbírky vykonávali, sloužíme. Za tou příčinou snáší se u nás, že bychom neměli srovnáni býti v této sbírce svolené s jinými obyvately a městy království tohoto Českého: nebo jestli jiná města jaké berně a daně k zemi nebo MCské vykonávají, to na terminy snesitedlné a do času co trvá a dadouc co náleží, při pokoji jsou. Ale my v obci naší ustavičné břemeno cupusův a nákladův, ač nechceme-li, aby hory tyto k pádu a spuštění přišly, nésti musíme, že mnohý potřebný soused do roka při svých nákladích vlastních drahně kop grošův a časem i všechen statek vynaloží a sebe, manželku i dítky v chudobu uvede. Mimo to, když obec pavuje, každého týhodne bohatý i chudý, mějte své náklady neb nemějte, všichni vedle pořádkův svých z sebe jistou sumu sbírati a cupusy dávati musí, a jednomu každému z chudé živnosti jeho nemálo do roka dáti se dostane. A to vše se činí pro vzdělání a rozšíření hor a potom také aby JMCské užitkové přivedeni byli. Když pak pan Bůh všemohoucí práci požehnati a hojnými a bohatými rudami nebo kyzy naděliti kverky ráčí, tu mnohem větší užitkové JMCské přicházejí. Z čehož snadně se rozuměti může, že my Hornici JMCské, králi a pánu svému nejmilostivějšímu, z poddané upřímnosti, ano i tomuto všemu království, opatrujíce takový klínot země této, aby k spuštění nepřišel, mnohem jinak, nežli bychom berně a daně nebo sbírky tyto z sebe dávali, ustavičně sloužíme. Za kterýmižto příčinami králové Čeští, slavné a svaté paměti, předkové JMCské, pána, pana nás všech nejmilostivějšího, milostivě to poznávajíce, že takovou péči o hory tyto, regalia a komoru JMti předkové naši měli a tak velké a ustavičné náklady na rozmnožení a vzdělání jich vedli, ráčili jsou je od berní a daní osvoboditi. Nebo obé, totiž abychom pavovali a na hory nakládali a k tomu takovými daněmi a sbírkami obtěžováni byli, nám snésti nikterakž možné není, než jedno by z toho upuštěno býti muselo. Jestliže pak sněmovní snešení toho neukazuje, aby taková svolená sbírka na kverky a havíře nebo dělníky horní vztahovati se neměla, než na handléře a překupníky, a ti z takových obchodů že jsou ji povinni dávati: i jest potřebí při tom tohoto pošetřiti a povážiti, že havíři a jiní k těm podobni horní dělníci na hory takových nákladův nevedou, než toliko z peněz na horách dělají a tak tu své vychování a živnost mají, ale sousedé a jiní z obce naši, kteří živnosti jiné vedou, buďto řemeslníci a jiní obchodníci a handlíři, ti na hory z těch svých živností nakládají, a tak oni a ne havíři pavují. Jakož pak se to při ouřadu horním vyhledati snadně může, že mimo JMCské náklady, samého kverkovského vydání na hory každého týhodne, jeden druhému rovnaje, do sedmi set tolarův bývá, čehož se v roce nemalá nébrž veliká suma schází." Však přes všechno "ponížené a pokorné" předkládání takové "obtížné břemeno" sbírky je předce neminulo.

Za osvobození žádala také horní města Jáchymov, Blatno, Abertham a Gottesgab. (Č. 77.). Jaká jim asi dána byla odpověď nevíme, v přípisu komory české Jílovským a Knínským čteme, (č. 69.), aby nařízenou sbírku odváděli. I obchodníci s rybami ztěžovali si, že takovou sbírkou ryby se zdraží: odpovědíno jim však, že dráže-li koupí, také drážeji prodávati budou. Pověděno již, že židé hleděli se sbírky z prodávaných věcí všelijakým způsobem sprostiti, což také činili i při sbírce z peněz na úrocích ležících.

Dobré zdání nejvyšších úředníků zemských ze dne 13. června předloženo bylo císaři v příčině učiněného seznamu dluhů )č. 88.), kteréž měly placeny býti e sbírky sněmem svolené. Úředníci zemští vyslovili se rozhodně, že usnešení sněmovní vztahuje se jen na placení dluhů v království Českém a na vyvazení zastavených statků královských, nikoliv však na cizozemské dluhy, kteréž sumou 600.000 zl. v seznamu k placení určených dluhův uvedeny byly. V příčině bratřím Fuggerům zastavených panství královských činili úřednici zemští návrh, aby ze sbírky placeny byly úroky věřitelům, kteříž by postoupili statky Lysou a Přerov opět císaři k užívání, z důchodů pak panství Pardubického, Poděbradského a Chlumeckého měly upláceny býti jistiny. Vedle takového návrhu radili také císaři, kterak se zachovati v příčině svolené sbírky z prodávaných věcí k Chebským, Loketským, městům královským i horním. O Chebských podali nejvyšší úředníci zemští své dobré zdání, aby zástupcové jich ke dni 1. července do Prahy zavoláni byli v příčině jednání s nimi o zaplacení úhrnné sumy za posledních osm let, sbírku z prodeje věcí aby vedle sněmovního usnešení odváděli. Podobně Loketští měli se uzavřením sněmovním říditi, leč by osvobození od berní výsadami svými jasně dokázali. K ztížnosti měst odpovídali úředníci zemští, aby sbírka z prodeje věcí při opětném prodeji tak vybírána byla. Města horní Slavkov, Schönfeld a Lauterbach i jiná doporučovali, aby šetřena a od sbírky osvobozena byla a sice tou měrou, aby z potřeb denních žádné daně neplatila. Císař s návrhy takovými souhlasil.

Na sněmu roku 1586 učiněné snešení v příčině upravení veřejné hotovosti pro ochranu království Českého a zemí k němu připojených uskutečněno tím, že císař svolal zástupce zemí koruny České k společné poradě r. 158. Na osvětlení veřejné hotovosti klademe sem usnešení sněmovní o svolání hotovosti v Čechách od nastoupení Habsburků na trůn Český. Léta 1531 žádal Ferdinand I. při prvním sněmu t. r. pomoc peněžitou na vojnu a opětoval takovou žádost i na třetím sněmu t. l. a připojenou žádostí, aby také něco vojska pro případ potřeby vyzbrojeno bylo. Jaké předložil král požadavky r. 1532 nevíme; sněm učinil usnešení, aby z pěti tisíc kop gr. č. dva jízdní a z jednoho tisíce kop gr. č. dva pěší vypraveni byli; kdož by za tolik neměli, mohli s jinými se spolčiti, a tak každý podle velikosti jmění svého dáti byl povinen. Léta 1537 žádal Ferdinand 100.000 kop gr. m. na válečné potřeby: stavové svolili 1000 koní zbrojných a 4000 pěšího lidu z království Českého a 50.000 kop gr. m. na děla a prachy i na jiné válečné potřeby. R. 1538 svoleno, aby ze dvou tisíc kop gr. č. tři pěší anebo jeden jízdný zbrojný vypraven byl. Výprava taková slula "hotovost", kterouž obyvatelé království Českého nejen koněm, šatem, zbrojí vypravili, ale také službou na určitý čas vydržovali. L. 1539 svolen ze 2000 tisíc kop gr. č. jeden zbrojný jízdný; r. 1540 vypraveny 2000 koní na pomezí proti Turku. L. 1541 usnešeno, aby 2000 koní a 6000 pěších k obraně markrabství Moravského vysláno bylo. L. 1543 opět na obranu Moravanů proti Turku 3000 jízdných a 2000 pěších, kteří v království a zemích k němu připojených najímáni býti měli, a kdyby tolik se jich objednati nemohlo, tehdy měli kozáci z Polska a z jiných národův přijati býti. Mimo to svolena hotovost a sice z 1000 kop gr. č. kůň zbrojný a čtyry pěší, aneb místo těch čtyř pěších druhý jízdný. R. 1544 uzavřeno na sněmu jenerálním, aby za peníze ze sbírky sněmem svolené přijato bylo od stavův království Českého a ostatních zemí přivtělených 3000 koní lehkých, 500 koní zbrojných a 500 pěších na šest měsícův. Podobně najímáno vojsko také l. 1545, však zároveň hotovost nařízena. R. 1546 usnešena "veřejnost" a přehlídky vojska po krajích. Při "veřejném tažení" l. 1546 měl jeden každý z stavu panského i rytířského osobně s počtem svých koní a pěších na určité místo najíti se dáti, a kdyby sám dostaviti se nemohl, tehdy povinen byl na místě svém jinou osobu, buď syna, strýce nebo přítele vypraviti, tak aby vždy nejmíň mezi osmi koňmi jízdnými jedna osoba z stavu panského neb rytířského byla. A taková podobná uzavření činěna i později, takž l. 1553 když nebezpečí od Turka opět hrozilo, pro opatření království a zemí přivtělených nařízena hotovost ze dvou tisíc kop gr. č., jeden jízdný a čtyři pěší, kdyby však taková výprava stačiti nemohla, měl povinný počet zdvojnásobněn býti. R. 1558 usnešeno k žádosti císaře Ferdinanda I.. kdyby král nebo některý z synův jeho osobně do pole proti Turku táhli, že páni, rytířstvo, Pražané jiná města pro zachování vlasti a pro dobré všeho křesťanstva také osobně proti Turku táhnouti chtějí, když by toho ve třech letech přišla potřeba. Podobné uzavření sněmovní stalo se l. 1564, 1565, 1566 i 1567. Léta 1567 také snešeno, kdož by sám do pole osobně netáhl, aby ze 3000 kop gr. č. kůň jízdný vypravil a mezi šesti osobami aby vždy jedna z stavu panského neb rytířského byla. Rovněž tak při osobním do pole tažení měli se stavové zachovati r. 1569 a 1571. Zvláště důležité stalo se usnešení l. 1571 v příčině veřejné hotovosti i najímání služebného lidu válečného. Stavové přiznali, že lid služebný v řemesle válečném vycvičený lépěji, zvláště v poli, proti nepříteli říditi se může, nežli narychlo vypravený lid domácí, a protož aby pro platnější ochranu království a zemí připojených z předešle nařízené hotovosti zemské sešlo a aby 2100 jízdných do dvou let na hotově bylo. I vypracován celý řád válečný, jak taková domácí jízda v čas potřeby narychlo by svolána, vypravena býti mohla. Ustanoveny měsíční platy důstojníkům, jezdcům i pěším, učiněno opatření jak by takovou veřejností hnuto býti mohlo, usnešeno jak by obyvatelé království zachovati se měli, kdyby veřejné tažení ven z země vyzdviženo bylo, a jak by při takové příležitosti po vypravení veřejné hotovosti ven z země království opatřeno býti mělo, ustanoven způsob, jak by pěší vojsko (z třidceti osedlých jeden muž) vypraveno, vyzbrojeno býti mělo, prohlášen trest smrti na každého, kdož by z pole ušel nebo utekl dříve nežli by vojsko bylo rozpuštěno; nařízeno, aby svobodníci, nápravníci velikou střelbu polní a jiné k tomu náležité věci v místa, kdež by potřeba kázala, dováželi. L. 1576 svolena pro vzájemnou ochranu zemí koruny České veřejná hotovost, ze třidceti lánův jeden jízdný a pěší. L. 1578 zvolena na sněmu komisí, kteráž by uvažovati měla, jak by veřejná hotovost trvanlivě zdržána a zachována býti mohla. R. 1579 svoleno při nařízení domácí hotovosti jízdné, kdo by poznal, že lid jeho domácí k potřebě válečné by nehodný byl, že může z peněz svých jiný lid vypraviti. Domácí jízda měla v poli penězi i všemi potřebami opatřena, najatým po 10 zl. měsíčně vyplaceno býti. Hotovost pěších sestávala z čtyřidcátého muže, totiž z jednoho muže z čtyřidceti osedlých dobře dlouhou ručnicí ozbrojeného, jichž vždy pět set pod jeden praporec dáno, sto pak mužů místo dlouhé ručnice krátkou a halapartnou vyzbrojeno bylo. Přehlídka vojska pěšího měla díti se na statcích, v městech, odkudž lid vypraven, jízda pak přehlížena měla býti v městech krajských. I r. 1580 nařízena veřejná domácí hotovost, zároveň však dána plná moc nejvyšším úředníkům a soudcům zemským pro opatření země v čas náhlé, zlé příhody, k najmutí jednoho tisíce koní, kterýchž vedle domácí hotovosti k ochraně království užíváno býti mělo. Najímání jízdy odůvodňovali stavové tím, že lid domácí řemeslu válečnému odvykal a vedle náhlé potřeby rychle vypraviti do pole se nemohl. Jednání o hotovost zemskou, aby za času války neb pokoje stále držána byla, trvalo po celou řadu let, voleny komise a "takový vysoce důležitý pilný artikul" odkazován k vyřízení od jednoho sněmu na druhý. Několikrát přimlouvali stavové čeští císaři, aby i přivtělené ku království země také hotovost nařídily a tak jedni druhým v čas potřeby nápomocni byli. K společnému takovému mezi sebou ujednání sešli se zástupcové zemí koruny České dne 9. června 1585. I usnesli se mnoho-li jedna každá země jízdy i pěšího vojska postaviti má. Císař žádal, aby taková hotovost, nebo defensí, na deset let pořád zběhlých svolena byla a stále trvala, delegáti však svolili toliko na čtyry léta. Ostatně všechno vyřízení věci té odložili vyslanci na dobu pozdější, až na sněmích jednotlivých zemí, všechno ještě uváženo a potom teprv společně přijato bude. Což předsevzato roku 1587 dne 12: března. Snešeno, aby postaven byl ten samý počet vojska 3.600, na kterémž se byli již r. 1585 zástupcové zemi koruny České usnesli, a sice království České dáti mělo 3000 jízdných a 3000 pěších, Slezsko 2000 jízdy a 1600 pěších, Morava 1500 jezdců a 1500 pěších, Lužice 500 jízdy a 500 pěších. Ustanovili jako r. 1585, aby taková defensi byla pouze pro obranu zemí koruny České, což císaři nebylo po chuti, kterýž žádal, aby vojska upotřebiti mohl za hranicemi proti Turku. Mimo to usnešeno po způsobu všech let dřívějších, že kdyby hotovostí zemskou hnuto bylo, svolená sněmem sbírka nebude odvedena; císař však žádal, aby sbírka odváděna byla, poněvadž ji proti Turku potřebuje.

Při jednání zástupcův zemí koruny České o veřejnou hotovost předložili vyslaní stavů moravských císaři některé žádosti, na něž dne 14. června 15 8, když odpovídal Rudolf II. na usnešení delegátů stavovských v příčině defensí, dána resolucí, a sice na přední jich žádost, aby uprázdněná místa v soudu zemském sami mohli obsazovati: že císař od dosavadního zvyku, aby totiž místa prázdná v soudu zemském s vůlí a vědomím jeho dosazována byla, upustiti nemůže, poněvadž se tu předního "regalí" královského dotýče a v království Českém, jakožto při hlavě zemí koruny České, soudcové zemští také králem do soudu dosazováni bývají, že však, když by někteří soudcové zemřeli, svoluje, aby nejvyšší úředníci a soudcové zemští osoby hodné, kterými by místa prázdná osazena býti mohla, ponavrhli, a z těch že noví soudcové vybráni budou. Na druhou prosebnou žádost strany nápadův, kteréž král v markrabství Moravském měl, když někdo bez pořízení a krevních přátel umřel, aby se stavy království Českého stejné svobody právem odúmrtním požiti mohli, dána příznivá odpověď: ačkoliv na takové "spravedlivosti" králi nemálo záleží, však pro jich věrné služby a znamenité činěné pomoci, že při takové milosti a svobodě jako stavové království Českého zůstaveni býti mají. Mimo to žádali také zástupcové moravští, aby ve sporu jich o knížetství Opavské se stavy Slezskými výpověď učiněna byla a počet lidu branného pro veřejnou hotovost z Opavska určeného, aby k počtu vojska stavův moravských nebo stavův království Českého připojen byl. Císař však vyřízení takové sporné záležitosti odložil, a vojsko Opavské, když by v čas potřeby postaveno bylo, pod správu samého krále Českého podřídil.

Z uveřejněných listin týkají se některé (č. 111. a 112.) vyplnění žádosti knížat Saských, aby jim země Fojtská v léno dána byla. Více svolení císaře Rudolfa, aby založena byla společnost k těžení hor v Čechách, jejíž protektorem by byl arcikníže Maximilian (č. 89.)

Z omluvy Kutnohorských při presidentu komory české Ladislavovi z Lobkovic, že k přímluvě jeho Dorotě Podivické z Podivic šenk vína v městě propustiti nemohou, poněvadž muž její "člověkem stavu rytířského" se býti praví, vidíme, jak stav městský i přes přímluvy vysokých hodnostářů bránil městská svá práva.

Listina, kterouž opat a konvent kláštera Sedleckého oznamují arcibiskupu Pražskému, že na místě žádaných 600 tolarů jen 300 kop gr. m., pro císaře za příčinou nemalého nedostatku sehnati mohli (č. 68.), ukazuje, že duchovní statky, jako komora královská, často do pokladny královské přispívati musely.

Zpráva arciknížete Arnošta císaři (č. 59.) učiněná, ukazuje v příčině skrovného výnosu pomoci sněmem na zaplacení vojska v Uhřích svolené na škodu stavovské berní správy, a jaká opatření státi by se měla, aby stálému ubývání svolených pomoci přítrž učiněna byla.

Zpráva účtárny dvorské (č. 110.) dokládá, mnoho-li vyneslo posudné za l. 1584-6 v Čechách, na Moravě a v Slezsku.

Nařízení císařská (č. 116.) týkají se prodeje a zase přikoupení některých pozemků k statkům královským.

Jiná poručení královská (8. března 1587) týkají se propuštění Ladislava st. z Lobkovic k vlastní žádosti z úřadu presidenta komory české a zapsání mu 8000 tolarů za služby prokázané. Jiný dar z milosti také 8000 tolarů zapsán byl císařem (to. listopadu 158) Jiřímu Smečanskému z Martinic.

Prosebná žádost Tachovských k arcibiskupu Pražskému (č. 113., 118.) osvětluje poměry, v jakých nalézalo se někdy privilejemi nadané císařem zastavené město Tachov.

Listina (č. 79.) obsahuje vývody rady Nového města Pražského v příčině obsazování úřadu perkmistra hor viničných Pražských, kterýmiž ukazují, že ač žádného nemají majestátu, aby úřad takový osobou v Novém městě Pražském obývající dosazován byl, předce však že rovné k tomu mají právo jako Staroměstští vedle majestátu císaře Karla IV. Žádost Nového města Pr. ze dne 18. listopadu 18 (č. 121.) dotýká se záležitostí církevních v příčině ustanovení nového opata kláštera Slovanského v Praze.

Více položeny jsou (č. 53., 54., 63.) listy Jana Vchynského ze Vchynic, jenž pomocí přátel, svých a přízní arciknížete Ferdinanda opět státi se chtěl při dvoře císařském možným, a kus (č. 60.) týkající se volby arciknížete Maxmiliana za krále Polského, kterýž jest ve spojení s jednáním sněmovním z r. 1588.