Dříve nežli sněm r. 1586 svolán byl, staral se císař Rudolf II., aby svolená a zadržená berně odvedena byla, schválil smlouvu s kurfirštem Braniborským v příčině plavby a zařízení splavu na Labi, Odře a náležitá činil opatření, aby příští sněm o zaplacení dluhů královských se postaral. Součet uručených i neuručených a dskami zemskými zapsaných dluhů královských při komoře české páčil se na konci l. 1585 přes několikeré na sněmích stavy svolené splácení na 1,513.338 tolarů. Mimo placení dluhův nebo zúrokování jich, mimo nemalé výdaje na vychování dvoru královského, tížil také císaře každoroční náklad na vydržování vojska a pevností na hranicích Uherských proti Turku. Listina (číslo 29), kteráž bezpochyby také sněmu předložena byla, vypočítává veškeré roční vydání na hranice Turecké a ukazuje, že nad pomoc z říše svolenou 600.000 zl. i nad pomoc z království Uherského, Českého, z markrabství Moravského, knížetsví Slezského a arciknížetství Rakouského sumou 596.492 zl. nedostávalo se císaři každého roku 553.561 zlatých: tudíž zvýšiti musely země pomoc roční na takový náklad válečný. V účtech na vydržování dvoru královského byla také položka na vychování dvoru ovdovělé královny Marie, mateře Rudolfovy, kteréž věnná města česká plat komorní odváděti měla; poněvadž však od r. 1584 takový plat jí odveden nebyl a peněz potřebovala, upomínala syna svého, a císař Rudolf II. zase dal komorou českou upomínati města. Před sejitím se sněmu hleděl císař finančním nesnázím svým polehčiti prodejem částí královských statků, zjednáním půjčky a uložením značné sumy klášterům na zaplacení dluhů, na kterouž žádost přispělo duchovenstvo darem 15.000 zl.

Sněm l. 1585 svolil obyčejné berně na tři léta, nebylo by tudíž za obvyklých poměrů ani potřebí rozepsání sněmu na r. 1586, poněvadž však přes svolené berně všech zemí a pomoc z říše nedostávalo se císaři 553.591 zl. na hranice Turecké a také starati se musel o zúročení, zaplacení nemalých dluhův, odhodlal se k svolání sněmu, aby při stavích českých jako r. 1583 hledal pomoci. I položen tudíž sněm, aby císaři z těžkého břemena dluhův polehčeno býti mohlo. Po zahájení sněmu dne 1. listopadu 1586 žádal císař, aby 30.000 tolarů, kteréž r. 1585 z peněz zemských si byl vypůjčil, splatiti nemusel, poněvadž by mu to s nemalou obtíží bylo. Dále předkládal císař, aby záležitost veřejné hotovosti zemské, o kteréž již na předešlých sněmích jednáno, konečně vyřízena byla; při kteréž příležitosti sdělil Rudolf II. stavům, že za touže příčinou svolán sněm markrabství Moravského, z něhož zástupcové s plnou mocí do Prahy vysláni budou, aby společně s delegáty českými artikul o veřejné hotovosti definitivně na místě postavili; o čež také že jednáno bude při stavích knížetství Slezských a markrabství Horních a Dolních Lužic.

Další předložení královské bylo, aby stavové k společné úradě s kurfiršty, knížaty a jinými stavy říšskými v příčině plavby po Labi až do moře komisaře ze sněmu vyslali, a co by k vyzdvižení hornictví napomáhati mohlo s pilností uvážili.

Vedle proposice předložil císař stavům na sněmu shromážděným jiné ještě podání, v kterémž odůvodňoval příčiny, proč na splacení dluhův pomoc od stavův žádá, Rudolf II. připomínal, že břemeno dluhův za Ferdinanda I. počátek vzalo, na císaře Maximiliana II. připadlo, válkami, říšským sněmováním, vdáváním dcer, výpravou synův, polskou elekci se rozmnožilo a na něho mnohem tížeji dopadlo, poněvadž mnohé důchody císařské zastaveny byly. K čemuž ještě i to přišlo, že s bratřími svými o jich vychovávání se urovnati musel, a poněvadž každého roku 600.000 zl. na vydržování hranic Tureckých se nedostávalo, dluhové od jednoho roku k druhému vždy více a více přibývali a tak rozmnožování se dlužního břemena žádného nebylo konce. Stavové odpověděli, omlouvali se, že pro nemožnost dluhy císařské platiti nemohou, však že od těch 30.000 tolarů, které císař z peněz na potřeby zemské si byl vypůjčil, upouštějí. Císař však setrval na své žádosti, a stavové svolili na placení dluhův sbírku z některých věci do pěti let, a sice 1. z každého vědra vína českého pět grošů bílých, z vína pak cizího (uherského, rakouského, moravského, rýnského i jiného, kromě sladkých pití) z každého vědra deset grošů bílých. Mimo to povinen byl. každý, kdo domácí české víno ven z země vyvážel, nad clo obyčejné ještě ku pomoci té sbírky z každého sudu po tolaru dáti. Z sladkých pití a jiných vlašských vín z každé laky (42 pinet) tolar aby dáván byl. Z cizích i přespolních českých piv, kteráž v městech Pražských prodávána, z každého sudu t grošů bílých aby odvozováno bylo. Sbírku z vína i z sladkých pití dávati musel každý i osoby při dvoře královském, vůbec výsady žádné neměly platnosti. 2. Sbírka z všelijakého obilí, a sice: osoby stavu panského, rytířského, městského i duchovního, též z panství královských, z kraje Chebského, hrabství Kladského a panství Loketského, více dědiníci, svobodníci a dvořáci z prodeje každého korce pšenice, žita, hrachu, prosa, pohanky po dvou groších bílých, z korce ječmene a ovsa po jednom groši bílém; poddaní platiti měli všeho toho polovici. Výminka učiněna při prodeji pšenice a ječmene na slady, poněvadž z piv posudné placeno. Při vyvážení obilí a sladu ven z království dávána také býti musela na pomezí pomoc na tu sbírku. 3. Z ryb z každého džberu nebo kopy kaprů pět grošů bílých; z štik dvacátá kopa nebo groš. 4. Z kamene vlny čtyři gr. b. 5. Z prodeje sýra, másla neb jiného mléčného dvadcátá kopa, groš nebo peníz. 6. Z stříbrohlavův, zlatohlavův, ze zlata, stříbra taženého, uncového, z tkanic zlatých i stříbrných, z knoflíkův zlatých, medaji a jiných všech klenotů, z neužitečných sklenných šmelců, z sobolů, rysů desátá kopa. 7. Z peněz na úrocích z tisíce kop šest kop gr. Vdovy, sirotci a jiní lidé chudí, kteříž toliko do jednoho tisíce kop gr. č. anebo méně na úrocích měli, od sbírky byli osvobozeni. Rovnou měrou sbírku takovou odváděti měli obyvatelé kraje Chebského, hrabství Kladského a panství Loketského. Sproštěni byli vůbec jen ti, kterýmž ohněm, povodněmi, krupobitím škoda se stala. Podobá se, že nejhorlivějším přímluvčím k stavům na sněmu shromážděným za vyplnění žádosti císaře Rudolfa II. byl Vilém z Rožmberka, poněvadž císař zvláštním listem jej byl za to požádal (č. 10.). Stavové království Českého, kteříž svolením takové sbírky nemalou přinesli obět, poněvadž obchod, kupectví znamenitě bylo tím ztíženo, žádali císaře, aby i v jiných zemích, zvláště pak v svaté říši o podobnou sbírku jednati dal.

V příčině veřejné hotovosti nemohl sněm učiniti konečného rozhodnutí, poněvadž zástupcové markrabství Moravského pro krátkost času a nastávající hody vánoční k sněmu na hrad Pražský se nedostavili. Aby však předce záležitost taková co nejdříve vyřízena býti mohla, dali stavové nejvyšším úředníkům a soudcům zemským plnou moc k vyjednávání a na místě věci postavení s osobami od císaře volenými a s delegáty stavův moravských, slezských a lužických.

O plavbě po Labi podobné učiněno snešení. Zvolena komise, kteráž vyjednávati měla s osobami od císaře jmenovanými a vyšetření své předložiti nejvyšším úředníkům a soudcům zemským.

V příčině hor usnešeno, aby císařem předložené artikule strany vyzdvižení hornictví a vysvětlení některých artikulův horních uváženy byly komisí na předešlém sněmu volenou i také srovnány s řádem horním z r. 1575, a když by za prospěšné uznány, aby tiskem vydány byly. Úřednici, kteříž při horách zle hospodařili, měli po ohledání škod pro jich nedbalost a neupřímnost trestáni býti. Kutnohorští měli také ještě jiné domácí starosti s Kaňkovskými, kteříž víno šenkovati, sůl i jiné potraviny prodávati i také všelijaká řemesla provozovati chtěli a také již i povolení si byli zjednali. Šepmistři a rada Kutnohorska bránili se a naříkali, jakoby nepřítel stál před branami: nejenom prý znamenitá záhuba obci tím že by nastala, ale i město tak starožitné a první po Praze v království Českem, k snížení a pádu by těmi Kaňkovskými horníky přišlo, čehož aby pán Bůh uchovati ráčil, několikráte v listech za tou příčinou svým vyslaným do Prahy psaných si povzdechly.

Stavové s vděkem přijali oznámení císařské, že na místě Ladislavovi z Lobkovic prodaného hradu Mostského k zemi jako statky korunní, zvláště pro vyzdvižení Hor Kuten, Malešov a Sion připojí.

Rovněž schváleno bylo přikoupení statku Nezabudic k panství Křivoklátskému a zase odprodání některých poddaných lidí.

Poněvadž za tehdejší doby obyvatelé ze všech stavův, ano i poddaní s ublížením jmění svého přílišný náklad činili na skvostné šaty a jiné šperky, čímž veliké sumy peněz z království se vynášely, zvolena komise, kteráž na příštím sněmu předložiti měla návrhy, jak by tomu všemu přítrž učiněna býti mohla.

V příčině obnovení erbanuňkův mezi korunou Českou a domem Saským, a strany připuštění v léno knížat z Výmaru a z Koburku, dali stavové úředníkům a soudcům zemským i komisi zvolené plnou moc, aby záležitost takovou k dobrému království na místě postavili.

Po vyřízení ještě jiných méně důležitých věcí učinili stavové přímluvu k císaři za Rakovnické, aby do stavu třetího přijati byli.

Za času sněmování přijalo rytířstvo do stavu svého Jiříka Pichle z Pichlberku, Oldřicha Austali (Avostali) de Sala, Matiaše a Zikmunda, bratří Frejsichselbsty z Frejdnpachu a Šimona Fiedlera z Muldavy; páni pak přijali mezi sebe Jana Rudolfa, Maxmiliana a Buriana Mikuláše, bratří Trčky z Lípy a Karla Zárubu z Hustiřan.

Na konci již sněmování, dne z 5. prosince, čtena suplikací administrátora a farářův konsistoře pod oboji. Známo, že sněmem r. 1575 navržená konfesí, nový řád církevní nebyl Rudolfem II. schválen, čímž nemalý nastal zmatek. Konsistoriáni císařem jmenovaní, byli sice staří utrakvisté, nelišili se však od Římské církve již ničím leč přijímáním pod obojí a srovnali se s katolíky skoro úplně r. 1593, kněží pak na farách neposlouchali nařízení konsistořských. Veliká jich většina vysvěcena byla na kněžství od konsistoří německých, a nemalá jich část se oženila. Na takové "osoby neřádné, "které pro ordinování do Německa běží a ledajakés formáty od německých spletencův si přinášejí, na veliké neřády, kteréž skrze sekty pikhartské církvi svaté se dějí, pobožní řádové i řádné kněžstvo se plundruje i mnozí proti Bohu a svému povolání na veliké rozpustilosti se vydali a zženili," žalovali "chudí kaplané", administrator s faráři konsistoře pod obojí, a pro "věčného pána Boha, pro zachování křesťanské lásky a svornosti prosili stavův za milostivou přímluvu k císaři, aby žákovstvo na kněžství od arcibiskupa Pražského ordinováno a konsistoř nově osazena byla, čímž prý jedině možná náprava a záchrana státi se bude moci." Však nestalo se, poněvadž páni, rytířstvo i města ohromnou většinou již r. 1566 zřekli se kompaktat a od l. 1575 nechtěli nic o Římu slyšeti, sami byli takovými sektáři pikhartskými a takovým "neřádným osobám" nemalý "fedruňk" činili, a do měst, městeček i vsi na fary je usazovali; arcibiskup pak Pražský, jenž také konsistoří dolejší viněn byl, že na panstvích královských trpí kněze nepořádné, zpěčoval se žákovstvo na kněžství světiti.

Se sněmem v jisté souvislosti jsou také akta o procesu Jana Vchynského ze Vchynic, purkrabí Karštejnského. Vchynský, jenž v tajné byl nemilosti u císaře již v polovičce roku 1586 ("císař téměř nerad na mne hledí", píše dne 9. července t. r.) napomenut byl komorníkem císařovým Rumpfem, aby na sebe pozor měl. Rudolf II. toho času velikou nedůvěrou naplněn byl proti arciknížeti Ferdinandovi Tyrolskému, jenž s Římem a Saskem vyjednával v příčině volby Římského krále [Viz Hirn "Erzherzog Ferdinand II. von Tirol", díl II. str. 110.], a témuž arciknížeti službami v legacích propůjčoval se Jan Vchynský. Když téhož roku dne 24. září přibyli vyslanci arcibiskupa Pražského, arciděkan Mistr Felix z Lindy a oficial Jiří Pontan na Karlštejn, aby kněze Valentina, kanovníka kostela Pražského, v děkanství Karlštejnské uvedli a presentací císaře Rudolfa II. purkrabímu předložili, zapomněl se Vchynský a postavil se na odpor slovy: že král nemá nic s děkanstvím Karlštejnským činiti, poněvadž všecko právo kolatorské jemu od stavův jest odevzdáno, a kdyby i císař sám osobně na Karlštejn přijel, že by na rozmyšlení měl, jeho bez vědomí a vůle stavův do hradu pustiti. Takové výpovědi byly také účastnými svědky stvrzeny. Ačkoliv purkrabí velikou měl moc k opatrování hradu Karlštejnského, viděti, že Vchynský více mluvil nežli zodpovídati mohl. Arcibiskup Pražský učinil o takové věci oznámení císaři, a Vchynský byl za příčinou, že protivil se od císaře nařízenému uvedení děkana Karlštejnského a při tom nevážnými slovy dotekl se majestátu královského, předvolán před soud na hrad Pražský ke dmi 12. prosince 1586.