V PRAZE. 1586, 30. října. - Orig. v arch. Třeboň.

VMt vysoce urozený, můj milostivý a na mne laskavý pane, pane a kmotře! etc. Že ste VMt psaním svým mne v této mé soužené a těžké chvíli navštíviti a tak laskavé a otcovské v tom napomenutí, abych trpělivostí to přemáhal, učiniti ráčili: z toho VMti služebně a jakž můž děkováno býti netoliko děkuji, ale mám ku pánu Bohu tu silnou víru a naději že mi té milosti popříti a tak dlouho živu býti dáti ráčí, až bych se toho mohl VMti odslúžiti. Na jiném nejsem nežli podle rady VMti tak se chovati, aby JMCská i to v skutku časem svým seznati ráčil, že sem ve všem JMt, jakožto vrchnost svou, náležitě uměl na paměti míti a sebe (což jistě těžké jest, zvláště in tanta innocentia) trpělivosti přemoci, ačkoli oukladníci a nepřátelé moji, poznávajíc to, že s pravdou nic nebudou moci na mne uvésti, rozličné a divné věci vymýšlejí a vždy k tomu vedou, aby sobě JMCská se mnou při udělati ráčil, o čemž by bylo mnoho psáti, ale poněvadž z příčin mnohých mi se netrefí; nechci tímto psaním VMt zaneprázdňovati.

Na tento čas pak nemohu před VMti tajiti: pan Jan Waldemar Hasištejnský z Lobkovic ten jest ke mně přišel a stížnost svou a veliké nebezpečenství záhuby živnosti své, v kterouž jest skrze lahodná slova a veliké svých přátel zakázání vešel, mně jest v známost uvedl, prosíc mne, jako spřízněného přítele, v tom za přátelskou radu, doloživše, poněvadž dobré paměti pan otec jeho mimo jiné ke mně jest důvěrnost měl, ano i poručníkem že jest mne učinil, abych jej neopouštěl, oznámivši mi při tom, že se k VMti utéci chce, prosíc podle toho, abych mu připsání k VMti dal. I nemohl sem v tom žádosti páně oslyšeti, však proto neopominul sem toho jemu předložiti, že mi se vidí, že poněkud pozdě rady hledaje k VMti se utíká a že se obávám, aby mu to poněkud v cestě nebylo, ale jakž jest koli, melius esse tarde quam nunquam. Mé že jest zdání, když k VMti přijede, aby upřímně a odevřeně v své těžkosti se před VMtí odevřel, jedno v jakých dluzích vězí, ty jak pojištěny sou a k tomu jaká media má, kudy by z toho mohl vyjíti; tu naděj i že já mám, VMt že jako dobrotivý pán, pro tu duověrnost a lásku, kterouž ste k nebožtíku panu otci jeho míti ráčili, že jej radou a pomocí podle spravedlivosti opustiti neráčíte. VMt svého milostivého pána za to služebně prosím, že volně pána vyslyšeti a podle přirozené své dobroty jej laskavě fedrovati ráčíte, pán Bůh VMti odplata bude. Nebo jistě jest to neslýchaná věc, jak se nyní s lidmi vůkol de a jak někteří oči lakomostí zaslepení mají, že kochaje se v hříších dnem i nocí (v čemž i svých vlastních nešanují), pro takové hříchy aby tudy před lidmi se očistili, majíc přistup k vrchnosti, jiné lidi na masné krámy vydávají. Proh dolor! in tantum apud ipsos crevit avaritia. Není naděje, aby pán Bůh tomu se dlouho díval, mnohem míň, aby tomu žehnal. Měl bych jistě co psáti, ale nyní za příčinami toho pomíjím, však, bude-li vůle boží, brzo VMti obšírněji při lepší příležitosti o všem napíši, interim VMti svému milostivému pánu služebně se poručena činím, souc té celé duověrnosti, že mne služebníka svého v své lásce zachovati ráčíte. Pán Bůh nebeský našeho v dobrém zdraví šťastného shledání rač popříti. Datum v Praze, ve čtvrtek po sv. Šimoniše a Judy l. etc. 86.