V PRAZE. 1586, 1. října. - Orig. arch. Třeboň.

VMt vysoce urozený a můj milostivý a na mne laskavý pane, pane a kmotře. etc. Pominouti sem nemohl v této své veliké souženosti, v kteréž pro hříchy své z dopuštění pána Boha postaven sem, poněvadž z příčin slušných, ano také dle rady některých JJMti pánův, sám osobně k VMti se utéci nemohu, abych neměl VMti to, co jest mne tuto sobotu minulou [11. října] po vzdání soudu zemského potkalo, v známost uvésti. A to v tom, že pan Rumpf, JMCské nejvyšší komorník, poslal jest ke mně, abych se u něho zastavil, toho doloživši, že z poručení JMCské má mi něco oznámiti, což sem učinil. A tu jest mi týž pan Rumpf, učinivši od osoby své velikou omluvu, toto mi oznámil, že nepochybně v dobré mi vědomosti zůstává, jak sem proti poručení JMCské při dosazování děkana Karlštejnského se zachoval, jakých sem při tom řečí se dopustil: z té příčiny, že mi JMCská poroučeti ráčí, abych na ten čas dvoru JMCské prázen byl. Kteréžto tak veliké a beze všeho pořádného předložení a oznámení a specifikování, čeho bych se dopustiti a dočiniti proti JMti, abych ku posměchu svému a všech svých tak pokutován býti měl, nemilosti jsem se jistě nenadál; a v pravdě, kdybych se předně pánu Bohu a spravedlivosti a nevinně své, se sebou ve všem dobře jist, že sem netoliko skutkem a řečí, ale ani pomyšlením proti JMCské nic zlého nedočinil, netěšil, znáti Mti, jako vysoce rozumný pán, moci ráčíte, že by takový posměch musel mne do hrobu provoditi, nebo přísloví "quod ira regis sit nuntius mortis" to sebou přináší. Však maje svědomí dobré a znaje to, že JMCská na zprávu ožralých a lehkovážných lidí a snad na radu a dobré zdání jediné osoby, bez vyslyšení in dicta causa a bez vědomí všech pánů ouředníků a soudců zemských, ráčil jest mne takovou neslýchanou nemilostí v posměch lidem, tak jako bych se něčeho proti povinnosti své dopustil, dáti, dal sem panu Rumpfovi to za odpověď: že se k tomu znám, že takového navštívení pro hříchy své na pánu Bohu dobře že sem zasloužil, ale ca se osoby JMCské dotýče, abych se čeho proti JMti takového dopustiti, pro čež by mi ten posměch se státi spravedlivě měl, tomu že odpírám, a protož JMCské poníženě a poddaně za to toliko že prosím, aby mne bez vyslyšení a spravedlivého rozeznání, jakožto jednoho ouředníka, na dobré mé pověsti a cti zužovati neráčil. Já v té příčině že žádné jiné milosti nehledám, nežli spravedlivého vyslyšení, a JMCská že mi tím, jakožto král Český, podle svobod království toho povinnen i zavázán býti ráčí. A tu když toliko k pořádnému slyšení přijde, a JMt že mi ráčí v známost uvésti, čeho sem se dopustil, tak abych se s průvody svými zhotoviti mohl, jestliže se z toho na schválení JMti a všech poctivých lidi, tak jakž dobrému a poctivému člověku náleží, nevyvedu, že k nohám JMti padnouti a za tu milost že prositi budu, aby mne ku přikladu jiných, mimo to, což mi se tak nevinně nyní děje, ještě větši pokutou strestati ráčil; pakli se z toho vyměřím a to že bohdá ukáži, že nevinně k tomu posměchu a což jest mi se tu stalo přicházím, a toho že jest mi se bez vyslyšení státi nemělo, že sem také k JMCské té ponížené naděje, JMCská tento posměch že mi milostí svou císařskou hojně nahraditi jako spravedlivý soudce ráčí.

Nebo předkem, kdež mi se tu od pana Rumpfa mínění a na místě JMti oznamuje, jako bych JMCské strany dosazení děkana mně učiněného poručení zlehčiti měl: k tomu to pravím, aby mi se jaké nejmenší poručení buď psané neb oustní jménem a na místě JMCské dodati a státi mělo, tomu že odpírám a o žádném že žádné vědomosti nemám; nýbrž když jest mi bylo od pana arcibiskupa psáno, jakou sem odpověď na to dal, to že mne bohdá vedle svědomí osob panského i rytířského stavu, mužského i ženského pohlaví, kterýchž jest té doby při jednání, které sem o grunty se panem Janem Popelem měl, nemalý počet přítomný byl, bohdá hojně výmluvna učiní. Tu jest mi pan Rumpf v řeč vskočil a ptal se mne, co mi poručení žádného od JMCské v té věci dodáno nebylo? Oznámil sem, že žádného. Na to pan Rumpf pověděl, že císař jináč spraven býti neráčí, nežli že jest mi se o to psaní učinilo. Strany pak řečí, kterých bych se dočiniti měl: já že v ničemž se pamatovati nemohu, aby ode mne, nebo od koho jiného, co toho mluveno bylo, v čemž by JMCská uražen býti ráčil, a kdybych byl já od koho co takového slyšel, že bych byl jako věrný poddaný věděl, zvláště na zámku Karlštejně, jak se k němu zachovati. A protož že vždy poníženě a poddaně prosím, aby JMCská na to se milostivě rozmysliti ráčil a na všecko dobře vyptati, jináč že by ráčil v této věci a nevinně mé svému svědomí ublížiti, a já že bych nemohl, pro dokázání nevinny své a obhájení poctivosti, pro kterouž hotov sem každého času umříti, než na obecném sněmě to sobě stěžovati; nebo že sem ne samému králi, ale stavům království Českého a vši obci, pod hroznými pokutami velikou přísahou zavázán, podle kteréžto bohdá, že sem se tak, jakž dobrému náleží, choval. Tato pak nemilost, a co jest mne tu potkalo, již že jest všem vůbec v známost vešla, tak že mně v tom mlčeti možné není, a já že netoliko dvoru JMti ale i všech soudů dotud, dokudžbych se poctivě z toho nevyvedl, prázen býti chci. K. tomu pan Rumpf promluvil: že JMt těch míst mi neráčí zapovídati, toliko své pokoje. Já ale sem zase to za odpověď dal: nejsem-li toho, abych ke dvoru JMti chodil, hoden, mnohem méně toho, abych lidi soudil. Naposledy pak pan Rumpf, jako jistě poctivý člověk, rozuměje tomu a maje dobrú vědomost, co se tu děje a obmýšlí, prosil jest mne, abych v tom trpělivosti požíval, a uhlídavše psaní arcibiskupa nicméň také odpověď ode mne danou, též také sněmovní artikul a podle toho, co jest se tu stalo, a předně, že sem od JMCské žádného o tom poručení neměl, tím jest zavřel: že JMCské to všecko poníženě, co sem za odpověď dal, v známost uvésti a všecko, což věrnému příteli náleží, učiniti že chce, a že ku pánu Bohu tu naději má, že tato věc k mému ke všemu poctivému (což pán Bůh rač dáti) bude. Ale až do této chvíle nemohl jest od JMCské žádné odpovědi míti. Naději se, že proto, že toho, kterýž podle zdání lidského solus triumphat, zde není, nebo souc sem obeslán, v pátek sám jediný, co sme všickni ouředníci zemští strany Bavorských věcí uradili, jest přednášel a potom nepochybně, ubičovavši mne v této věci, jako Pilát umyl jest ruce a na ráno pryč odjel a tu poctivost mně oznámené nemilosti na pana Rumpfa vztáhl.

Jaký o tom zde pokřik a jací diškursové, pro zaneprázdněni VMti psáti pomíjím, toliko za to prosím v této věci mé, že ráčíte služebníka VMti a mého dobrého přítele pana Menšíka, kterémuž sem o všech věcech dostatečnou zprávu dal, nicmíň také particularia co o VMti osobě a nepříjezdu a od koho se mluví, v známost uvedl, volně vyslyšeti ráčíte. A poněvadž tím dobře sem jist, že VMt milovníkem vlasti a také svobod království tohoto býti, a jistou k tomu mimo všecky jiné po předcích svých povinnost míti a za to také od obyvatelův království tohoto slavnou přednost obdržeti ste ráčili: sem té k VMti služebné a veliké důvěrnosti, že dle spravedlnosti mé neráčíte mne, služebníka svého, radou a pomoci svou opustiti; však sem bohdá toho na VMti zasloužil. Ano i toho sem se obával, že ti lidé budou se nade mnou chtíti vymstíti, ač ste mne jináč troštovati ráčili a zdálo se VMti, že oni pro zachování lásky osoby VMti mně dobře činiti budou, ale já sem, znaje těch lidí převrácené srdce, žádné k tomu naděje neměl, a tak chválím pána Boha, že jest se to nyní v této mé nevinně propuklo, tu kdež, když toliko VMt nade mnou ruku držeti ráčíte, mám ku pánu Bohu tu naději, že Haman na té šibenici visne, kterou jest Mardocheovi ustavěl, již i JMCské sem vzkázal. A tak na tento čas obšírněji psáti pomíjím, ve všem na zprávu pana Menšíka se táhnu. Dnešního dne odpovědi od JMCské očekávám, jaká bude, tejna VMti neučiním. S tím se VMti, svému milostivému pánu, k laskavé ochraně, nás pak všecky milosti boží poručena činím. Dáno v Praze ve středu po sv. Diviši léta P. 86.