Někdy na konci roku 1575 nebo na začátku 1576 léta učinil císař Maximilian II. nejvyšším úředníkům království Českého připsání v příčině nařízení veřejné hotovosti s oznámením, jak ta v arciknížetství Rakouském nařízena jest: načež nejvyšší ouředníci dne 13. ledna 1576 odpověděli, poněvadž projednání takového artikule na předešlém sněmu českém jen proto bylo odloženo, aby dohodnutí státi se mohlo s Moravany, Slezany a Lužičany, tudíž že bez sněmu se zástupci přivtělených zemí taková veřejná hotovost nařízena býti nemůže. Za kterouž příčinou rozepsal císař Maximilian sněm všech zemí koruny České ke dni 1. května, odložil jej však brzy na to až ke dni 14. května s učiněnou při tom omluvou, poněvadž sám přijeti nebude moci, že na místě jeho král Rudolf sněm zahájí.

V proposici, kterou mladý král sněmu jenerálnímu předložil, viděti bylo smutné poměry, v jakých nalézala se monarchie domu rakouského před stálým hrozícím nebezpečenstvím od nepřítele Turka. Na obranu hranic s Tureckem sousedících zapotřebí bylo vojska i peněz a poněvadž vydání stále rostlo, musely se také vyhledati nové prameny příjmů. Císař požadoval nejenom svolení celoroční berně domovní jako pomoc proti Turku, posudné pěti grošů z každého sudu piva, ale také, aby na předešlém sněmu svolená sbírka na uplácení dluhů císařských z vín, obilí, dobytka, vlny, ryb i jiných k tomu podobných věcí i na dále odváděna byla, veřejná hotovost v království Českém a všech přivtělených zemích aby nařízena a potřebná opatření k ochránění pevností na hranicích tureckých učiněna byla. V příčině nerovnosti lehké a dobré mince měli se stavové všech zemí koruny České společně snésti, kterak by v tom rovnost vedle příležitosti jedné každé země zachována a zlá mince vybyta, vypleněna byla. A konečně, aby stavové království Českého i ostatních přivtělených zemí se rozhodli, jakou by peněžitou pomocí vedle osobní jízdy přispěti chtěli císaři k ujetí se vladařství nad královstvím Polským.

O takových postulatech měl král se stavy na sněmu jenerálním shromážděnými projednávati, mimo to však měl Rudolf vedle zvláštních instrukcí ještě vyjednávati se zástupci jednotlivých zemí. Memorial v příčině vyjednávání se stavy slezskými obsahoval rozličné důležité záležitosti knížetství Slezského se týkající, kteréž probírati nebudeme; instrukce, vedle kteréž mělo jednáno býti jen se stavy českými, vztahovala se na vypuštění klausule v listu lenním strany Fojtlandu. Když totiž císař se svolením stavův království Českého Fojtland kurfirštu saskému pod léno propůjčil, měl netoliko kurfiršt saský od sebe a dědiců svých, ale také od obyvatelů Fojtlandských revers dáti, že po sejití mužského kmene kurfiršta saského Fojtland se všemi statky, obyvately, jako statek lenní k Českému království náležející, opět beze vší výplaty na krále a korunu Českou připadne. Kurfiršt však saský prosebně toho při císaři vyhledával, aby obyvatelé Fojtlandští takový revers dáti nemuseli, poněvadž by tím, že snad někdy na jiného pána zření míti budou, k větší svobodě, svévolnosti a neposlušnosti se nepozdvihovali. Císař rád by byl takovou prosbu kurfiršta saského vyplnil a protož nařídil synu svému králi Rudolfovi, aby se stavy českými v příčině vypuštění takové klausule vyjednával. [Podotýkáme, že žádost taková na sněmu r. 1576 vyřízena nebyla.] Jiná záležitost týkala se práva odúmrtného, kteréhož Pražané a města královská opět užívati žádali. Ferdinand I. totiž za panování svého osvojil si jmění jednoho z nejbohatších měšťanů pražských, kterýž bez dědiců zemřel, čímž právo vší obce měst Pražských na pozůstalost svých spolusousedů, když žádných dědiců nebylo, jako v niveč uvedeno, zrušeno bylo. Stav městský žádal, aby v užívání bývalého práva svého opět uveden a při něm přichráněn byl. Za vyplnění žádosti stavu třetího přimlouvali se stav panský a rytířský. Císař dal instrukcí synu svému králi Rudolfovi, kdyby snad záležitost ta na sněmu k projednávání přijíti měla, aby stavům přednesl, že císař o každém zvláštním případu dá se spraviti a hledě na přímluvu obou vyšších stavův "vedle náležitosti ukáže se býti milostivým." Viděti, že císař si nepřál, aby žádost taková na prospěch stavu městského vyřízena byla, nýbrž jen případně chtěl milostivě povoliti. Odúmrť však na sněmu téhož roku k projednání nepřišla.

Sněm všech zemí koruny České sešel se ke dni 14. května, proposice však přednesena byla teprva dne 17. května. Ze zástupců ke království Českému přivtělených zemí nedostavili se tenkráte Dolnolužičané, kteříž nepřítomnost svou rozličnými důvody omluvili, však všem usnešením se podvolili. Když proposice přečtena a projednávána býti měla, zdráhali se zástupcové markrabství Moravského účastniti se při společných poradách, i učiniti chtěli tak jen s tou výminkou, bude-li v usnešení sněmovním, že to na ujmu jich svobod býti nemá. Stavové čeští nechtěli však k takovému požadavku přistoupiti, ohrazujíce se, že nikoliv stavy českými než císařem sněm všech zemí koruny České byl svolán, tudíž také žádné novoty že připustiti nemohou. Přes všechnu snahu krále Rudolfa, aby Moravané povolili, musela záležitost ta býti bedlivě uvažována; konečně rozhodli se moravští zástupcové, že společného rokování se zúčastní, když jim bude volno před tím zvláštní úrady mezi sebou o potřebách země své držeti. Podmínka taková byla jim svolena, společné jednání zástupců zemí koruny České o přednešené proposici započalo dne 21. května.

Jaké artikule na všeobecném sněmu uzavřeny byly, vidíme z usnešení sněmovního ze dne i i. července, kteréž v sobě zavírá nejen v proposicí všem zástupcům zemí koruny České přednešené žádosti, nýbrž také záležitosti čistě české, kteréž na sněmu projednány byly.

Nejdůležitější artikul, jenž na sněmu usnešen byl, týkal se nařízení veřejné hotovosti, tudíž změny, opravy válečné výpravy, kteráž až dosud v zemích koruny České podle starého obyčeje nezměnná zůstávala. I bylo uzavřeno, že z třicíti lánův jezdec na koni se vší zbrojí vypraven býti má. Hotovost měla v zemi zůstati, než kdyby nebezpečenství některé z korunních zemí nastávalo, měl pro obranu těch zemí předkem třicátý, dále desátý i pátý muž z takové veřejné hotovosti se vypraviti, za času pak velikého nebezpečenství mělo se vší mocí veřejné hotovosti hnouti a do pole táhnouti. Však přes meze a hranice korunních zemí nikam jinam táhnouti nemuseli a rozkazů v příčině takové poslouchati povinni nebyli. Mimo takový počet (podle lánů ze všech tří stavův) povinni byli Pražané a královská města také třidcátého člověka pěšího s plnou zbraní podle počtu domů vypraviti a v času největší potřeby všickni do pole táhnouti měli.

Z markrabství Moravského měl vždy ze statku za tři tisíce kop kůň zbrojný a z poddaných desátý a pátý člověk býti vypraven. Ku pomoci království Českému anebo jiným přivtěleným zemím mělo pět set koní a desátý člověk, kdyby však větší nastala potřeba, opět pět set koní a pátý člověk do pole vytrhnouti. Z Slezska a Lužice měl v čas potřeby třidcátý, desátý nebo pátý člověk sousedním zemím ku pomoci vytáhnouti. Jakým způsobem v obou těchto zemích veřejná hotovost se nařizovala, zdali podle počtu lánů nebo vedle ceny majetku, není udáno.

Pro spěšnější výpravu v čas nebezpečí uvolili se stavové království Českého 2200 jezdců v ta místa, kdež by toho císař v zemích koruny České uznal, vypraviti, Moravané svolili 600 jezdců, kteříž na uherské hranice se postaviti měli, Slezané slíbili 600 jezdců a 800 pěších pro potřebu zemí koruny České, kdyby však císař takový lid přes pomezí potřeboval, aby toho při sněmu slezském vyhledával. Vyslaní z Horních Lužic slíbili pro potřebu českých korunních zemí, aneb kdežbykoli císař toho potřebu uznal, 50 jezdců a 100 pěších vypraviti.

Jako pomoc proti Turku svolili dáti při času sv. Martina stavové čeští z každého domu a chalupy svých poddaných 10 grošů českých, města královská 12.500 kop gr. č., nápravníci, dědiníci a dvořáci z každé kopy jich odhadnutého statku q.12 peníze č., z domů panských i osob duchovních v královských městech po 45 gr. č., židé ženatí nebo přes 20 let staří museli dávati 1¹/₂ kopy gr. č., židé od 10 do 20 let polovici; mimo to pak uvolili se všickni tři stavové z každého lánu poddaných při času hromnic dáti po 15 gr. č. Kdyby však veřejná hotovost v království Českém všecka nebo na díle vyzdvižena nebo těch 2200 jezdců vypraveno býti mělo, tehdy z odvádění takové berně sjíti a na takovou hotovost obrácena býti měla. Podobným způsobem svolili pomoc proti Turku zástupcové Moravy, Slezska a Lužice. Rovněž svolili zástupcové zemí koruny České posudné 5 gr. ze sudu.

K žádosti císařově, jakou by pomoc stavové jemu poskytli, když by ve vladařství království Polského se uvázati chtěl, odpověděli stavové království Českého, že s velikým potěšením takovou zprávu uslyšeli a uznávají, "když pán Buoh všemohoucí z milosti své svaté J. M. C. vladařství a panování toho království dojíti dáti ráčí, že netoliko J. M. C., též dědicuov, J. M. království a zemí, ale také všeho křesťanstva dobré a užitečné na tom náležeti bude. Když by království České i Polské jednu hlavu měla, jisté jest, že by to k oslaveni a rozšíření jazyka slovanského mezi všemi národy k veliké pochvale a nepřáteluom všeho křesťanstva k nemalému ostrachu se vztáhnouti mohlo." A ačkoliv stavové dokonale o úmyslu, předsevzetí císařově spraveni nejsou a také nevědí, jakou by na ten čas pomoc svoliti měli, však až císař s příbuznými "potentáty," se svatou říší to všechno uváží, jak by to předsevzíti měl a potom k ujití jmenovaného království přijde, že stavové "k dotvrzení jednoty a dokonalého s královstvím Polským bratrství a sousedství spolu s jinými všecko, což věrným poddaným náleží a sluší, podle nejvyšších možností svých učiniti nepominou." Zástupcové markrabství Moravského odkázali takovou žádost na sněm moravský, Slezané a Lužičané nebyvše dobře o věci spraveni, nevěděli več se dáti.

V příčině mince usnesli se stavové království Českého a markrabství Moravského, jak podle zrna a stříže dělána a bita býti má.

Záležitosti čistě české, kteréž na sněmu od stavů českých projednány byly, týkaly se krajiny Chebské, mezí a hranic, erbanuňkův, Kutné Hory a měst Pražských. Chebští, jak známo, vzpírali se odváděti sněmem českým svolovanou berni, odvolávajíce se vždy na to, že oni jako říšské území království Českému byli zastaveni nikoliv však v poddanství dáni: stavové čeští však takové výminečné jich postavení nijakž uznati nechtěli. Král Rudolf nařídil Chebským, aby ke dni 5. července v Praze k projednání takových vzájemných ztížností se postavili. Jaké bylo a kdy vyjednávání ukončeno, o tom nemáme bližších zpráv. V usnešení sněmovním žádají stavové císaře za přidržení Chebských k tomu, aby ve všech artikulích sněmovního svolení se stavy království, jako i jiné země přináležející, rovnost nesli a to od sebe vykonali.

Kutnohorským bylo k prosebné jich žádosti pro vzdělání a rozšíření hor na dobývání dolu Hrušky povoleno vzdlužiti se 1500 kop gr. č., kteréž při budoucím sněmě stavové zaplatiti měli. Pražanům aby peníze někdy na potřeby zemské půjčené zaplaceny byly, nařízeno nejvyšším ouředníkům zemským; v příčině mezí, hranic království Českého, potvrzení erbanuňkův učiněna obvyklá opatření a konečně povoleno bylo některým šlechticům, aby statky své prodati mohli cizozemcům.

Když císaři takové usnešení sněmovní předloženo bylo, nechtěl k tomu svoliti, aby řád o mincí dříve publikován byl, dokudžby se také v příčině té srovnání nestalo se Slezskem a Lužicí; prodávání pak statků cizozemcům že může býti jen tehdy schváleno, když jména kupců dříve císaři budou oznámena.

Ze zpráv, kteréž Rudolf král za času sněmování a po sněmu podával císaři, viděti, jak důkladně s veřejnými záležitostmi se zaměstknával, tak že císařem mu udělená pochvala v listu k pánovi z Rožmberka ze dne 7. srpna 1576 jest skutečně spravedlivá.