Jednání l. 1575 jest v dějinách sněmů českých zajisté památné, a kdyby usnešení jeho byla provedena, i veliká, rozhodná důležitost byla by se ukázala v další historii království Českého. Však nestalo se tak. Položená zde akta ukazují, jaký náhlý převrat se stal v smýšlení císaře Maximiliana II. Sotvy že na cestu do Řezna se vypravil, zakázal tisk české konfesí a obnovil mandáty krále Vladislava a císaře Ferdinanda I., kterýmiž se nařizovalo, aby schůze a zbory bratrské dopouštíny nebyly, kdož by pak proti tomu jednali, aby trestáni byli. Královským a věnným městům zapovědíno všeliké novoty v náboženství zaváděti. Neboť některá města přiznala se ihned k nové české konfesí a přijímala buď ženaté kněží za duchovní správce anebo jim ženiti se dovolovala. V Praze zmocnili se přívrženci nové konfesí fary u sv. Vojtěcha a dvě jiné osady chtěly již totéž učiniti a kdyby tím způsobem třebas ne dlouhý čas konfesionisté se byli šířili, konsistoř stará pod obojí byla by v krátké době neměla co spravovati. Rozkazem císařským, kterýmž všechny novoty v náboženství, tudíž také přijetí české konfesí městům se zapovídaly, měla býti svoboda náboženství jako v Rakousích na šlechtu jen obmezena. Poněvadž však takové obmezení svobody náboženství stalo se proti několikerým slavným slibům královským, všem stavům království Českého tudíž také městům učiněným, namane se mimoděk otázka, odkuď taková změna císaře Maximiliana, nebo snad všechno ujišťování Kratonovo o sympatiích, náklonnosti císaře Maximiliana k Bratřím českým bylo prázdné, klamné povídání? Jedno ani druhé. Maximilian nestal se najednou katolíkem aniž chtěl Bratří české pronásledovati, ale jako podvoliti se musel nátlaku z Říma, že konfesí česká nebyla zákonitě nýbrž jen fakticky uznána, takž také povolil naléhání jej obklopujících katolíků a starověrných utrakvistů, aby Bratřím a stavu městskému svoboda náboženství, jako stavům panskému a rytířskému, nikterakž dovolena nebyla. Ač takovým zákazem přívržencům konfesí české a Bratřím překážka ve vyznání náboženském se stala, nečinil Maximilian žádných příprav k nějakému pronásledování těch, kteříž by nařízení královské přestoupili. Maximilian byl vždy fedrovníkem svobody náboženské, však nebyl vždy dosti silný, rozhodný, aby takovému svému přesvědčení opravdové zjednal platnosti.

Na sněmu zvolení defensoři podali císaři ztížný spis v příčině pronásledování kněžstva a jiných "poctivých, pobožných lidí", zvláště, že hejtman Nového města a rada Starého města Pražského faráře od sv. Vojtěcha a sv. Jiljí vyhnati chtějí, že k české konfesí se přiznali a oženili; a poněvadž jako ode všech stavův zvolení defensoři kněžstvo a náboženství pod obojí způsobou náležitě vedle povinností svých opatrovati, chrániti nemohou a také se obávají, aby z takového pronásledování nějaké nebezpečenství nepovstalo, a tudíž nějaké domluvy potom očekávati nemuseli, protož že úřad takový defensorský déle zastávati nemohou. Na takovou suplikací nebyla dána příznivá odpověď zákazy zůstaly v platnosti, Maximilian omlouval se, že vyšlé zákazy toliko na schůze pikhartské a města královská se vztahují, stavův pak vyšších že se nedotýkají, nařízeno však předce nejvyšším úřadníkům zemským, aby pro náboženství žádnému, zvláště z vyšších dvou stavův, nátisky se nedály.

Bratří, jichž zbory uzavřeny býti měly, učinili tak jenom na jediném místě, všude jinde po celém království se ohražovali, že název "Pikardů" v patentech krále Vladislava II. a Ferdinanda I. na ně se nevztahuje a tudíž že podle nich říditi se nemusí. Dekret Maximilianův proti Bratřím neměl žadoucího účinku. Ostatní uveřejněná zde akta podávají zprávy o jiných veřejných na sněmovní jednání se vztahujících záležitostech.