Sněm léta 1575, na němž vyřízeny měly býti ztížné artikule obecních, zvláště náboženských věcí se týkající, trval od 21. února do 27. září, v kterémž čase dvakráte byl odročen, ponejprv za příčinou svátků velkonočních a podruhé pro čas žní, kterýž mnozí z poslancův při svých hospodářstvích stráviti chtěli. Sněm tudíž zasedal třikráte, zavřen byl dne 27. září. Dříve nežli počneme líčiti sněmování toho roku, upozorňujeme na prameny v aktech o sněmu i 575 uveřejněné, kteréž mimo úřední korespondenci, jako listy císaře Maximiliana k nejvyšším úředníkům zemským, jich odpovědi a dobrozdání, mimo předložení královská, usnešení sněmovní, zápisy o sněmování stavu městského a přípisy jednotlivých soukromých osob, obsahují dva kusy zvláště pozoruhodné a sice diarium kanclíře Starého města Pražského Sixta z Ottersdorfu, kteréž den po dni vypisuje události při sněmování zběhlé i jest zvláště důležitým pramenem pro podrobné líčení některých událostí; druhý spis, nebo vlastně sbírka spisův, jest ještě mnohem důležitější, obsahujeť zápisy Bratří českých o projednáváních na sněmu, jaké bylo chování Bratří vůči sněmu, jak vyznání své hájili a na kolik byli účastni při sepsání české konfesí, mimo to obsahuje spis ten četné dopisy, kteréž Bratří mezi sebou nebo příznivcům svým psávali. Zápisky Bratří českých jsou nejen pramenem důležitým pro sněm r. 1575, ale zajímají nás také proto, poněvadž nám ukazují, jakým způsobem Bratří více méně důležité pro ně spisy shromažďovali a zapisovali. Bratří čeští poznali velmi záhy toho důležitost a potřebu, aby spisy, kteréž jednají o jich vzniku a rozvinu sebrány a o důležitějších událostech zápisy učiněny byly; úloha taková svěřena bývala vždy čelnějšímu členu jednoty. V 6. století byla taková historická akta a zprávy současné vepsány ve zvláštní knihy o 400 až 600 listech. Šťastný osud zachránil 13 takových čistě psaných foliantů před záhubou, kteréž sahají od vzniku jednoty do 1582. Při redakcí některých svazkův byl zvláště činným Blahoslav, kterýž vlastními četnými zápisy shromážděný material doplňoval. Zdali Bratří i po r. 1582 v shromažďování, zapisování takových akt pokračovali, povědíti neumíme. Jmenovaných 13 foliantů nalézalo se vedle několika tisíc listin a jiných akt až na naši dobu v archivu bratrské obce v Lysé (v Poznani), kamž Bratří po jich vypuzení z Čech se byli utekli a obec takovou podle jména někdejší jich osady v Čechách založili. Lysá byla jako první, hlavní sídlo Bratří českých za hranicemi, tamže sídlel první starší nebo biskup jednoty, v Lysé působil po několik let jako starší Bratří českých Jan Amos Komenský, v Lysé přechováván také archiv Bratří českých, pokud totiž po bitvě Bělohorské zachráněn býti mohl. Obec Bratří českých v Lysé zachovávala po drahný čas jazyk i vyznání otcův svých přes všechno pronásledování, jakého se jí od katolického vůkolního obyvatelstva polského dostávalo, nemajíc však žádné podpory a styku s živým jazykem českým, za to však v hojném jsouc obcování s luterány německými, poněmčila se. Potomci Bratří českých v Lysé, nerozumějíce později jazyku českému, darovali asi před 50 lety jeden z takových foliantů profesoru Purkyňovi, kterýž jej jako vzáctný klenot do Prahy s sebou přivezl a museu českému věnoval. Dvanáct ostatních foliantů nalézá se v archivu bratrské obce v Ochranově, kteráž z jednoty české povstala a se vzáctnou pečlivostí dotčené spisy bratrské opatruje.

Usnešením sněmovním z l. 1574 pro vyřízení obecních potřeb království Českého k času sv. Martina t. r. určený sněm, odložil císař Maximilian II. "z velikých a důležitých potřeb" ke dni 17. ledna 1575, potom "pro nenadálé příčiny" až k 3. únoru, a když již povozy pro odvezení dvořanův, služebníkův a jiných věcí na hradě císařském ve Vídni připraveny stály, dna s jinou ještě chorobou císaře na lože uvrhla, tak že bez velikého nebezpečenství zdraví svého do Prahy na sněm vypraviti se nemohl, i musel tudíž sněm český opět ke dni 21. února 1575 odložen býti.

V pondělí po neděli invocavit, t. j. dne 21. února, 1575 sešli se stavové vedle mandatu královského na hradě Pražském v soudní světnici k započetí sněmování, pro malý však počet shromážděných poslanců usnesli se na tom, aby předložení sněmovní se poodložilo, až by valnější počet stavův do Prahy k sněmu se sjel: načež po ohlášení takového usnešení císaři, bylo stavům oznámeno nejvyšším purkrabím panem Vilímem z Rožmberka, že císař proposicí sněmovní učiní ve středu dne 23. února. Kteréhož dne stavové, sešedše se již v hojném počtu o půl osmé hodině ranní (na půl orloji) na hradě Pražském, do pokojů královských se odebrali, aby císaře, krále svého do sněmu provodili. A takž za přítomnosti majestátu královského byl veliký a památný sněm r. 1575 zahájen.

V předložení královském omluvna se učiniv císař Maximilian, že nemocí a obranou proti Turku byl zdržován osobně k sněmům se vypraviti, projevil naději, že stavové obecní potřeby, ztížnosti, nedostatky na tomto sněmu bedlivě mezi sebou rozváží, jemu (císaři) přednesou, k čemuž se "z přirozené náklonnosti, kteráž mezi vrchností a věrnými poddanými býti má", milostivě a otcovsky ukázati chce. A bylo tenkráte mezi císařem a stavy důvěrné lásky velice zapotřebí, neboť stavové se svými všeho království se týkajícími potřebami odkázáni byli na sankci královskou a Maximilian zase předložil stavům tak veliké požadavky na obranu proti Turkům, na vychování dvoru královského a splacení dluhů královských, o jakých nikdy na sněmu nebylo slýcháno. Dvě stě tisíc kop ročně na udržení hranic proti Turku, 50.000 kop ročních na stavení pevností hraničných, oboje do pěti let; 250.000 kop ročně na splácení dluhů královských na deset let a na místě posudného, poněvadž z rok do roku vždy méně se ho zbíhalo, jistou sumu, která by tolik vynášela jako tehdy, když se jest více vařívalo a posudného také se více scházelo, žádal Maximilian na stavích českých, a vedle takové nemalé žádosti oznámil ještě král, že důchodové královští netoliko v koruně České ale i v jiných všech zemích k ní příslušejících, poněvadž hory k pádu se schylují, velice se zmenšili, tak že sotva na. samé spravování království a vychování komory vystačují, kdyby pak král český reputací svou královskou vedle svého důstojenství v zemi zdržeti měl, že by v dluhy se dáti a z dluhů dvůr svůj vychovávati musel; poněvadž ale "královská vyvýšenost a důstojenství stavův vlastní poctivost jest", protož žádal, aby na ty prostředky a cesty pomýšleno bylo, skrze kteréž by "důstojenství krále českého v své starodávní váze zachováno" a k němu více důchodův přičiněno býti mohlo.

Vedle takových žádostí učinil císař stavům českým návrh, aby v příčině nebezpečí od Turka nebo jiných nepřátel hrozícího pro země koruny České i ostatní všechny, nad nimiž dům rakouský vládl, zřízena byla jednotná veřejná hotovost a jako jeden společný řád válečný pro všechny země rakouské ustanoven byl, aby všechny se spolčily, v nebezpečí proti nepříteli sobě ku pomoci přispěly a jedna druhou brániti pomáhaly. K uskutečnění takové společné válečné akce v zemích rakouských měly býti z každé země některé "rozšafné a v tom zběhlé osoby" zvoleny, kteréž by mezi sebou o způsobu nařízení takové veřejné hotovosti se uraditi mohly. Mimo to učiněno připomenuti, aby "pro rozmnožení obchodův kupeckých" artikul o upravení plavby po Labi až k moři nebyl odkládán, horám aby k vyzdvižení pomoženo bylo, učení pražské aby zase pro vzdělání a dobro všeho království k skutečnému rozkvětu přivedeno býti mohlo.

Po přednešení proposice královské, když císař ze sněmovní síně odešel, počali stavové mezi sebou uvažovati, nikoliv snad předlohu královskou, ale měl-li by tento právě zahájený sněm dále se držeti, poněvadž vedle usnešení sněmovního z r. 1574 měl svolán býti při času sv. Martina 1574, (na kterýž také při sjezdích krajských poslanci z krajů voleni a sbírka na jich při sněmu vychování nařízena byla) a mohl-li jest král mandátem svým bez svolení stavův sněm sv. Martinský odložiti? Po bedlivém všeho toho rozjímání usnesli se na tom, poněvadž se toho nikdy nestalo a protržení svobod a starých zvyklostí by se dotýkati mohlo, žádati císaře za opatření, aby nebylo příčiny podobných věcí příště se obávati. Císař po dvakráte ubezpečil stavy, že odložení sněmu toliko pro těžkou nemoc jeho i také pro jednání příměří s Turkem se stalo a že takové odložené rozepsání sněmu na protržení starobylých zvyklostí, na ujmu svobod zemských není a býti nemá. Takovou odpovědí spokojení stavové rozhodli se, aby se k jednání sněmovnímu přikročilo. I poněvadž nejprvé o obecní artikule se jednati mělo, napomenuli se mezi sebou, aby pokudž možné, všickni přítomní při sněmu zůstali, pakli by komu bylo nemožné vytrvati, tehdy aby osoby v krajích volené při sněmování zůstaly nepřítomné [Po usnešení sněmovním z l. 1574 na sjezdích krajských k sněmu sv. Martinskému zvolení krajští poslanci, když týž sněm při času sv. Martina, na kterýž voleni byli, odbýván nebyl, domnívali se, že pro jiný sněm, pozdější, nejsou více mandatáry svých krajů a proto také k sněmu 21. února 1575 do Prahy nepřijeli a mnozí obyvatelé uloženou sbírku na vychování poslanců za tou příčinou ani neodváděli.] pak aby obeslány byly a kteří obyvatelé sbírku na vychování zvolených poslanců neodvedli, aby ihned tak učinili. A tak skoro dva týhodny stráveny projednáváním o to, co stavům na ztížnosti bylo strany rozepsání a odložení sněmu.

Vlastní akce sněmovní, po kteréž stavové tak dlouho byli toužili a pro kterouž vlastně k sněmu se byli sjeli, započala v pondělí po neděli oculi, t. j. 7. března, četnou schůzí všech stavův pod obojí v zelené světnici, kterouž byl svolal nejvyšší sudí království Českého Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Řeč, kterouž byl za souhlasu panstva a rytířstva zahájil shromáždění, pověděla nám čeho vlastně stavové žádali. Krátkými slovy vyřknul náčelník strany protestantské v Čechách zřejmě to, o čemž se dlouhé periody proposice královské krátce zmiňují jako o obecních potřebách. "Poněvadž sněm o obecní dobré jednati má, vidí se, aby začat byl od věcí těch, kteréž duše naše se dotýkají a k spasení jednoho každého přináleží. Toho jest potřeba, abychom se my, kteříž jsme strana pod obojí, pravé tělo a krev pána Ježíše Krista přijímající, v svém náboženství obnovili a potom jednomyslně J. M. C. přede všemi věcmi žádali, aby nás zachovati ráčil při tom náboženství pravém, starém, kteréž pán Kristus vydati ráčil a apoštolové jemu vyučovali sou, otcové svatí posloupně od mnoha set let až do Mistra Jana Husi zachovávali a my až dosavad v něm stojíme a je ostříháme... Nejprvé pak v takovém pravém a křesťanském náboženství k sobě abychom se ohlásili a sjednotili, a potom i k straně pod jednou ve všelijaké lásce a dobrém přátelství, jako kdy prvé byli jsme, podle starých smluv a zápisův že zůstávati chceme, abychom se ozvali."

V podobný rozum mluvil Lobkovic k stavům katolickým téhož dne v soudnici, kamž se byli pod obojí k společné schůzi ze zelené světnice odebrali: že při svém starém pravém náboženství od Krista pána ustanoveném, od sv. apoštolův pošlém a od sv. Mistra Jana Husi obnoveném, i od cizích národů přijatém a v Augšpurce zjevně před císařem Karlem V. vyznalém státi a od císaře zachováni býti žádají a přátelsky pánův za to prosí, poněvadž pro zastavení škodlivých sekt v Čechách po nařízení dobrého řádu ve věcech církevních, náboženských touží, aby takové jich ohlášení dobrou měrou přijali a k dosažení toho jim nepřekáželi.

Načež katolíci (když se byli s arcibiskupem a při dvoře císařském uradili) odpověděli dne 10. března ústy svého vůdce pana Vilíma z Rožmberka, že vedle starobylých smluv a snešení v dobrém přátelství trvati chtějí, však té že jsou důvěrné naděje, že strana pod obojí toho nedopustí, aby za náboženstvím jich ukrývaly se jiné sekty.

Po takové odpovědi, o níž mnoho rozmlouváno (jedni chválili, že jest pěkná, druzí zase haněli a že jest chytrá poklička pravili, poněvadž dosti zřejmě z ní vysvítalo, že katolíci jen starý utrakvismus uznati chtějí), vyzval druhého dne nejvyšší sudí stavy pod jednou (. března), poněvadž vedle přátelského jich připomenutí již na ty cesty pomyslili, aby za náboženstvím strany pod obojí škodlivé sekty se neukrývaly a nerozmáhaly, že přátelsky jich žádají, aby spolu s nimi k císaři šli a společně se přimluvili za povolení, aby strana pod obojí schůze odbývati mohla v příčině ustanovení, nařízení dobrého, pobožného řádu v náboženství i kněžstvu. Však strana pod jednou po třídenní úradě s arcibiskupem, kapitolou pražskou, probošty, opaty i jiným kněžstvem a s radami katolickými apelačního soudu odepřela žádosti pod obojích, předstírajíc, že se tu jich (katolických) nic nedotýče a ve věci pod obojích vkládati se nechce. I vybrali se tudíž na sněmu přítomní stavové pod obojí k císaři s nejvyšším sudím v čele, aby zmíněnou žádost císaři přednesli. Císař svolil druhého dne (15. března) aby se scházeti, věci své říditi mohli, učiniv připomenutí, aby při tom mezi nimi všemi láska a svornost zachována byla. Nejvyšší sudí sdělil takovou odpověď císařskou stavům k nemalé všech radosti, že o náboženství svobodně jednati, mluviti mohou.

Připomínáme, že nekatolíci v Čechách dělili se ve tři strany. První, k níž náležela většina stavu panského a rytířského a jejíž vůdcem byl jmenovaný pán z Lobkovic, chtěla, aby řád náboženský byl zařízen po způsobu konfesí augšpurské; k druhé straně, kteráž hájila starou víru pod obojí, hlásili se zástupcové university pražské a některá města, jako prokurátory její byli nejvyšší komorník pan J. z Valdštejna, hejtman Nového města Pražského pán z Vartmberka a Staroměstský kanclíř Sixt z Ottersdorfu, a konečně třetí stranou byli Bratří čeští, kteříž zvláštní zásady své víry, kázně přes všechno pronásledování byli zachovali. Přívrženců vyznání bratrského byl nemalý počet mezi šlechtou z stavu panského i rytířského a mezi panskými poddanými městy.

Oposice starověrců pod obojích proti přátelům augšpurské konfesí byla slabá pro skrovný počet jich vyznavačů, tužší však boj podniknouti chtěli Bratří čeští za uchránění své samostatnosti, poněvadž v nejdůležitějších otázkách náboženských, zvláště v učení o spasení s luterány se neshodovali. Za tou příčinou dotazoval se člen jednoty Bratr Černý oblíbeného tělesného lékaře císařova Dra. Cratona, jak by takové samostatnější počínání si Bratří českých císař Maximilian asi posuzoval. Crato ujišťoval, že císař jedenkráte zřejmě se vyjádřil, že Bratří a Valdenští jsou původní apoštolské církvi nejpodobnější. Po takové odpovědi nabyvše Bratří větší odvahy, usnesli se na tom, že půjdou s Luterány za jedno jen tehdy, když jim jich vlastní bratrský řád církevní zabezpečen bude. Pan Krajíř z Krajku byl ustanoven, aby na místě a jménem Bratří takové prohlášení v sněmu učinil.

Když dne 16. března Lobkovic schůzi stavův pod obojí zahájil a konfesí augšpurskou k přijetí a čtení doporučil, povstal pán z Krajku a žádal, poněvadž konfesí bratrská jest mnohem starší nežli augšpurská, aby dříve čtena a posouzena byla. Návrh Krajířův přijat nebyl, čtena byla konfesí augšpurská; po přečtení žádali opětně někteří ze šlechty, aby také konfesí bratrská čtena byla, však nemohli proraziti. Společně usnesli se všickni na tom, aby zvoleny byly některé osoby, kteréž by zvláštní konfesí sepsaly. Ačkoliv konfesí augšpurská takovým usnešením jako za panující řád církevní přijata nebyla, předce nemohli býti Bratří uspokojeni, poněvadž se o tom promlouvalo, že k nové konfesí každý pod obojí přiznati se musí a že žádných sekt, tudíž také vyznání bratrského, déle v Čechách stávati nesmí. Mezi 20 k spisování konfesí zvolenými osobami (6 z každého stavu mimo z zástupce university pražské) byl jenom pan Albrecht Kamejský z Bratří, kterýž přijal volbu přes všechno zrazování a prohlašování seniora a prvního biskupa jednoty bratrské Kalefa, že usnášení se o věci církevní světským stavům nenáleží. Tak hrdě sebevědomě jako senior Kalef, jenž se vší důvěrou spoléhal na oddanost své církevní obce, nechovali se zástupcové starého utrakvismu, kteříž někdy až žalostně si počínali. Dolejší konsistoř nebo úřední její zástupcové rádi by byli všechnu nastávající reformu náboženskou zamezili, za kterouž také příčinou slyšení při císaři vyhledávali, ano i ke všemu možnému jednání, aby úplná shoda s katolíky docílena býti mohla, se poddávali, však marně. Až konečně přímluvou, prostřednictvím katolického pána, nejvyššího purkrabí, Vilíma z Rožmberka k slyšení předpuštěni byli, však císař odbyl je slovy: že nejsou horcí ani studení, aby se vzdálili a jemu pokoj dali.

Když úrady mezi osobami z stavův zvolenými (jimž volno bylo na pomoc si vzíti osoby duchovní) o víru a řád církevní se dály a v krátké době ukončeny býti nemohly, požádal císař stavův pod obojích, aby mu, poněvadž peněz proti Turku potřebuje, domovní daň a posudné svolili, což stavové také učinili s tou výminkou, aby až opět sněm se sejde, jenž za příčinou svátků velkonočních na čtyry neděle byl odročen, v projednávání náboženských záležitostí pokračováno, jakož i usnešení takové do desk aby zapsáno bylo a den nejbližšího se opět shromáždění na den 2. května, v pondělí po sv. Filipu a Jakubu, ustanoven byl.

Ačkoli sněm odročen a tudíž i k sepsání konfesí zvolený ze stavů výbor za času prázdnin nepracoval, jednáno bylo předce v příčině náboženských záležitostí dosti usilovně, neboť výborem sněmovním ustanovení Dr. Pavel Pressius [Pressius Pavel v Kouřimi rodilý, původně Přáza nazvaný, z čehož si po tehdejším způsobu Pressia sformoval. Jako pedagog doprovázel syny jedné paní vdovy na studie do Vitmberka, kdež stal se Mistrem svobodných učení. Po návratu svém do Prahy přijat na fakultu filosofickou, brzy na to zvolen proboštem kolleje Karlovy. Poněvadž ale chtěl slovo boží kázati, toužil po doktorství, kteréhož také ve Vídni dosáhl. Potom byl preceptorem hraběte Jeronýma Šlika. L. 1575 byl opět na fakultě filosofické v Praze a za času sněmování t. r. svěřeno mu a Krispinovi písaři Starého města Pražského, vypracování návrhu české konfesí. Pro všeliké mrzutosti, kteréž mu pro veřejné jeho působení činěny byly, opustil katedru profesorskou a odebral se do Kutné Hory, kdež německým horníkům byl kazatelem 1576-77. Potom do Štyrska se vypravil a stal se tam superintendentem. Však pro spory náboženské brzy odtamtud ušel a na Moravu se uchýlil, v Uherském Brodě děkanství na sebe přijal. Činný život svůj dokonal r. 1586.] a M. Krispin sepsali za doby odročení sněmu návrh konfesí, kteráž za českou přijata a tak jmenována býti měla. Při započatém opět sněmování sešel se také dvacetičlenný výbor, v němž, ač dříve usnešeno bylo bratrskou konfesí čísti, započato ihned se čtením jmenované od Pressia a Krispina sepsané konfesí české. Nejhorlivějším oponentem proti jednotlivým artikulům byl Bratr Strejc, kteréhož si za pomocníka duchovního byl do schůzí obral utrakvista Kurcbach. K jeho návrhu byla předmluva, v kteréž Kalvin zatracen, změněna a některé artikule nové konfesí nahraženy z bratrské konfesí. Povolnost taková Bratřím velice se líbila a seniorové Kalef a Štěpán, kteříž také do Prahy se vypravili, chtěli, aby někdo z přívrženců jejich ve výboru sněmovním návrh učinil na nezměněné přijetí konfesí bratrské. Návrh takový sice učiněn nebyl, vyjednávalo se ale o něm mezi Kamejským a Kurcbachem. Poněvadž naděje Bratří na nezměněné přijetí jich konfesí byla bezpodstatná, chtěli aspoň dosíci toho, aby k přijetí nové konfesí nuceni nebyli, kdyby s některým artikulem srovnati se nemohli. Pan Španovský, jenž horlil, aby jediná jen byla konfesí, na doléhání Bratří povolil a prohlásil, že Bratřím vyznání jich přeje, a aby jim ponecháno bylo o to se zasaditi chce.

Když osoby sněmem zvolené úrady v příčině sepsání české konfesí byly (9. května) ukončily, došlo konečně i ku čtení bratrského vyznání, načež sepsána předmluva, kteráž s konfesí nově napsanou císaři měla býti podána, v níž dokládají přívrženci nové konfesí, že mezi nimi a Bratřími není podstatného rozdílu ve víře, "nýbrž že oni jako i my též o všech předních hlavních a podstatných věcech k spasení smýšlejí, to sme poznali, a protož společně v té jednomyslnosti V. C. M. toto vyznání naše podáváme, a dále, poněvadž oni mezi sebou, jakž toho na díle někteří z nás povědomi sme, dobrý řád církevní mají, V. C. M. za to poníženě žádáme, že jich při tom jako i nás, což tak, jakž dotčeno, dobrého mají, zanechati ráčíte. A my potom, když konsistoř osazena podle dotčeného vyznání našeho a vypsaného řádu bude, jestliže by co na odporu býti chtělo, na tom sme se snesli, že s jistým dovolením V. C. M. naše učitele s obou stran k tomu naříditi chceme, aby o to rozmluvení mezi sebou míti a ty věci, na kterýchž spasení nezáleží, jakž dotčeno, přátelsky porovnati mohli."

Bratří byli tomu rádi že zvláštní, vlastní řád církevní se jim přiznává, nechtěli však o takové předmluvě ani slyšeti, poněvadž na začátku se připomíná, jakoby obě jmenované konfesí úplně souhlasily: i žádali, aby v předmluvě zřejmá zmínka o jich konfesí učiněna byla a za její schválení také aby žádáno bylo. Napsána předmluva podruhé, však ani s tou nemohli Bratří býti spokojeni, i napravili si sporné místo v předmluvě sami v tato slova: "Také, nejmilostivější císaři! kdež sme položeni byli, jako bychom nevšickni se u víře snášeli, a zvláště páni a přátelé naši, kteříž z jednoty bratrské se jmenují, protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, že ač oni předešlých let konfesí svou V. C. M. podali a aby při ní zachováni byli se vší ponížeností V. C. M. sou žádali, a my nyní této podáváme, ne tak jako odpornou jejich ale v předních artikulích snášející se s touto. A poněvadž až posavad při ní zůstávali, také my jich při ní zůstaviti míníme. A společně všickni jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že při té obojí konfesí zůstaveni v ochraně V. C. M. budeme."

Však Michal Španovský a jeho přívrženci nechtěli zase o takové korektuře ničeho věděti, neboť prý jim nenáleží o cizí konfesí soud vydávati. Poněvadž se nemohli shodnouti, usnesli se Bratří na tom, že svou konfesí sami císaři podají a za uznání jí žádati budou. Sto tři a šedesáte osob ze stavu panského a rytířského podepsalo takovou prosebnou žádost, o čemž když rozšířila se zpráva po Praze, usmívali se katolíci škodolibě, že v táboře protivné strany není více jednoty. Španovský a přátelé jeho poznali, že by nebylo s prospěchem ale s nebezpečím, kdyby oprávněným požadavkům Bratří i na dále bylo odporováno. I podali Bratřím opět změněnou předmluvu v tomto znění: "Nejmilostivější císaři! Kdež sme položeni byli, jako bychom ne všickni se u víře snášeli a zvláště páni a přátelé naši, kteříž z jednoty bratrské se jmenují, protož se vší poddanou ponížeností V. C. M. oznamujeme, že ač oni předešlých let konfesí svou V. C. M. podali a aby při ní zachováni byli se vší ponížeností V. C. M. sou žádali, a my nyní této podáváme ne tak jako odpornou jejich, ale v předních artikulích snášející se v podstatných věcech jedna s druhou. A poněvadž až posavad při ní zůstávali, my také je utiskovati a jedni druhých v pořádcích našich ztěžovati nemáme a nemíníme. A společně všickni jednomyslně V. C. M. poníženě žádáme, že nad námi všemi svou milostivou a ochrannou ruku držeti a nám, abychom v náboženství našem křesťanském volně a svobodně pánu Bohu sloužiti mohli, toho milostivě příti ráčíte."

Takový smířlivý ton uspokojil Bratří, tak že od podání své konfesí upustili. Když pak na to předmluva ta v plném shromáždění stavův pod obojí čtena byla, poznali Bratří s nemalým podivením, že luteráni do umluvené předmluvy na jednom místě něco přidali, na druhém zase změnili. Bratří pohrozili okamžitým odchodem ze shromáždění, jestliže změny ty vypuštěny nebudou, čemuž když bylo vyhověno a druhého na to dne konfesí i s předmluvou k císaři již nesena býti měla, žádali Bratří, poněvadž tak časté proměny se dály, aby předmluva ještě jedenkráte čtena byla. A opět tam byla přidána některá slova, s kterýmiž Bratří nesouhlasili, pročež předmluva znovu přepsána a tak na čem zůstáno, císaři podáno bylo.

Na kolik týče se obsahu konfesí samé podotýkáme, že na poslední redakci její znáti péro bratrské. Kdežto první redaktoři drželi se přísně ve všem Augustany i také v článku o spasení, dovedli toho Bratří vlivem svým, že v článku o večeři Páně vypuštěno bylo učení Luterovo a přijaty zásady Melanchtonovy. S konfesí podán byl ještě jiný spis o řádu církevním, jak by správu duchovní, nad kterouž by stavové a nikoliv císař vrchní měli dozor, zařízena býti měla. Církevní správu měla míti konsistoř, sestávající z administrátora a několika duchovních osob, kteréž by vesměs od stavů voleny byly a jimž by ještě také ze sněmu zvolený výbor k ochraně a dozoru přidán byl. Jakým způsobem konsistoř ta spravována býti měla, viděti ze spisu "o řádu církevním", kteréhož však v skutečnosti prakticky ani užito nebylo.

Po odevzdání konfesí poručil císař stavům povědíti: poněvadž vidí, že pracovali a toho drahně sepsali, po bedlivém že uvážení odpovědí jich neobmešká. Konfesí zaslal císař k posouzení papeži, kurfirštu saskému, utrakvistické konsistoři a nejvyššímu komorníku pánu z Valdštejna.

Nejdříve pospíšila si s posouzením nebo vlastně odsouzením utrakvistická konsistoř, kteráž zastupovala starou víru pod obojí, jak kompaktaty ustanovena byla. Že členové konsistoře tak rozhodně českou konfesí zamítli, vysvětluje se tím, že její přijetím, uznáním zbaveni by byli svých úřadů, výživy. Mezi důvody uváděli konsistoriáni, že nová konfesí vzata jest z konfesí augšpurské, kteráž dávno za bludnou uznána byla, přívrženci pak její, že spolčili se s odsouzenými sektáři Bratřími a tudíž nemají práva na ochranu zákona, mimo to žádost jich za zřízení samostatné konsistoře že sahá do pravomocnosti císaře samého, poněvadž konsistoř jako ouřad císařský také v moci jeho zůstává.

Nejvyšší komorník pán z Valdštejna přimlouval se také za zachování staré víry pod obojí, chtěl však získati luteránské stavy tím, aby se jim povolilo navrhnouti osoby do konsistoře, z kterých pak císař potřebný počet by vyvolil. Katoličtí stavové, byvše císařem také, ač později, požádáni, aby dobrozdání své podali, vyslovili se proti všem novotám a prosili za ochranu své staré víry. A vedle takových dobrozdání učinil Mistr Václav Fronta z Plzně v katedrále pražské kázání, v kterémž porovnával přívržence nové konfesí i Bratří české se zlolajnými osobami a šelmami biblickými. Kázání toto, o němž zpráva brzy po Praze se roznesla, podráždilo stavy ke konfesí se přiznávající, že vinili katolíky z krvavých úmyslů. Pánu z Rožmberka, jenž pro svou umírněnost a moudré ve všem jednání ode všech náviděn byl, podařilo se rozbouřené mysle upokojiti a tak nesváry, kteréž již v sněmu zjevně propuknouti hrozily, zažehnati. Po takových úsudcích očekávali přívrženci nové konfesí dychtivě rozhodnuti císařské. Maximilian však váhal, poněvadž ho ještě nedošlo dobrozdání z Říma. A tak přešel měsíc červen a již se počítali dnové měsíce července a odpověď z Říma dosud nepřicházela; poněvadž však pro nastávající čas žní mnozí ze stavův doma při hospodářstvích býti si žádali, rozhodl se císař, že sněm odloží až do úterka po na nebe vzetí panny Marie.

Dne 6. července povolal císař některé předáky z stavův k české konfesí se přiznávajících, aby se omluvna učinil, proč jim na jich žádost strany náboženství až posavad odpověď nedal: že ne jeho vinou se stalo, ale poněvadž obšírné spisy, dobrozdání o konfesí české jeho došlé, bedlivého uvážení potřebují, však že doufá, že s odpovědí jeho všichni dobře spokojeni budou, neboť i s Rakušany, mezi nimiž také mnozí tvrdí byli, všechno na dobré míře postavil. Mezi tím pak časem, kdy sněm odložen bude, že chce o to péči míti, aby kněžím jich žádného ztížení se nedálo. Takové uspokojivé prohlášení učinil též císař jinými slovy všemu sněmu. Stavové byli s takovou přípovědí spokojeni a podali císaři některé obecních i soukromých věcí se týkající artikule, o něž se byli snesli. Podáme o nich zprávu na konci.

V mandátu, kterýmž sněm od 6. července do 16. srpna se odkládá, připomíná císař, že při témž sněmu "podle jednání o věci obecné i ten vysoce důležitý a potřebný artikul strany budoucího krále českého jednati se má". V předložení královském, kterýmž sněm opět byl zahájen, žádá císař stavy české za vyhlášení a korunování syna svého Rudolfa. Povšimnutí hodné jest, že Maximilian neužil v žádosti své výrazu "přijetí" za krále, kterýmž někdy Ferdinand I. konstatovati chtěl dědičné právo své rodiny v královstvích Uherském i Českém.

Stavové vyplnili žádost královskou usnešením ze dne 6. září, že arciknížete Rudolfa za krále přijímají a vyhlašují, však na ten způsob, když by císař v království Českém nemohl býti, aby král Rudolf v této zemi zůstával a aby všecky úřady zemské i dvorské a zvláště komorníky a jiné služebníky z národu českého měl. Když předložené takové žádosti svoleny byly, ustanoven čas korunovací na den 22. září a zároveň svolena vedle starého obyčeje králi Rudolfovi berně k korunování. Dne 20. září odebrali se stavové ku králi Rudolfovi, kdež nejvyšší purkrabí Vilím z Rožmberka řeč českou učinil, pro které příčiny stavové jej za budoucího krále a pána svého sobě vzali a vyhlásili. Řeč mluvena byla v odstavcích, kteréž sekretář Schönfeld na německý jazyk králi překládal a německou odpověď krále zase na česko pán z Pernštejna tlumočil. Potom bylo v katedrále zpíváno Te Deum a měla i slavná mše svatá odbývána býti, však císař, jenž s císařovnou také byl přítomen, byl již prováděním obyčejných ceremonií tak umdlen, že nařídil, aby Te Deum trochu prodlouženěji zpíváno a mše sv. úplně vynechána byla; což stalo se k nemalému podivení a pohoršení některých katolíků. O dva dni později byla korunovací s obvyklými ceremoniemi slavnostně vykonána.

Od přijetí arciknížete Rudolfa za krále až do jeho korunování zběhly se v náboženských věcech některé důležitější události. Císař totiž přislíbil hned po opětném zahájení sněmu, že na podanou mu žádost v příčině nové konfesí brzy oznámí své rozhodnutí. Dne 21. měsíce srpna dal sobě císař zavolati nejvyššího sudího Bohuslava z Lobkovic, aby mu již napřed své rozhodnutí pověděl. "Pane sudí! nebudete míti dobré odpovědi a nebudete se stavům líbiti, ale tím sobě nedejte nic překážeti, buďte stálí a nepřestávejte na ní, nebo já musím tak učiniti, aby se tak Římanům dosti mohlo státi; potom pak, když na této nepřestanete, zvíte co chci učiniti." Když pak druhého dne na poručení císařovo několik osob z stavův k němu přišlo, oznámil jim, že podanou mu novou konfesí schváliti nemůže, poněvadž se nesrovnává se starou vírou pod obojí, a že by takovou konfesí jednota docílena nebyla, neboť ani Bratří takových artikulů o náboženství uznati nechtí, i také se nesrovnává se zřízením zemským a stavové samovolným zřízením konsistoře v moc královskou že sahají. Poněvadž však v náboženství žádnému od něho (císaře) se neubližovalo, že ani nyní tak činiti nechce, aby měl komu překážeti, protož aby stavové ty cesty vyhledali, kterak by bez různic v pokoji zůstávati mohli, na čemž císaři vděčnost velikou učiní.

Odpověď císařova neuspokojila stavy, i požádali Lobkovice za radu, na jaký rozum zase by na takové rozhodnutí císařské odpovědíti měli. Nejvyšší sudí připomenul: poněvadž zřízení zemské na stranu pod obojí rovněž tak jako na stranu pod jednou se vztahuje, že jim zbráněno býti nemůže, aby náboženské záležitosti vedle potřeb svých uspořádati si mohli; strany konsistoře aby v odpory žádné se nedávali než za právo ustanovení si nové konsistoře vedle staré ještě jednou požádali a kdyby toho dosíci nemohli, tehdy alespoň aby jim svoleno bylo jako stráž nad kněžstvem některé osoby si zříditi, a konečně že přívrženci nové konfesí s Bratřími na žádném nejsou odporu, poněvadž na společném snešení zapsaném všichni posaváde trvají.

Na takové odpovědi když stavové se usnesli a Maximilianovi ji skrze některé osoby vyslané přednésti dali, odpověděl jim opět císař: že konfesí jich veřejným prohlášením na sněmu (tolik jako zákonité uznání) schváliti nemůže, poněvadž by od papeže do klatby dán byl, a že král hišpanský dvěma jeho synům, jestliže novou konfesí stavům českým nepovolí, znamenité dvoje země v dědictví odkázati a duchovní kurfirštové němečtí druhým dvěma jeho synům největší dvoje biskupství dáti slíbili; však že chce ke všem žádostem jich svoliti a majestátem je potvrditi, aby on i budoucí králové čeští nemohli jim stavům v tom žádné překážky činiti, konsistoř novou že si mohou zříditi; o starou však aby se nedrali.

Takovým nabídnutím císařským byli stavové vysoce uspokojeni, neboť skutečně jim na tom mnoho nezáleželo, zdali císař novou jich konfesí veřejným prohlášením na sněmu nebo majestátem potvrdí. Takové připovědění opakoval císař dne 25. srpna, když k němu všichni tři stavové se byli dostavili, v tato slova: "V paměti dobré mám, což jest od vás stavův pod obojí poručeno bylo mně za odpověď dáti strany těch věcí, za kteréž stavové žádají; pak kdyby mezi mou samou osobou a mezi vámi bylo činiti, tedy bych se snadně o všecko s vámi snesl a srovnal, ale že někteří sou pod obojí a katolíci, kteříž spisů svých podali a v nich své ztížnosti proti vám předkládali, ano také i zřízení zemská, sněmy na sebe natahovali, a má přísaha k oběma stranám se vztahuje. Aby pak ty věci slušně rozvažovány býti měly a zřízení zemská a sněmové vyhledáváni, v krátkém času aby to vykonáno bylo nemožná věc jest, neb jest to tak veliká věc, že k tomu dva nebo tři měsíce by nepostačily a tak by se protáhlo a mnoho nevolí a roztržitostí skrze takové odpory povstati by mohlo. A rozuměti můžete z příkladů v okolních zemích. Já pak, abyste mi toho věřili, ty věci obmýšlím, kteréž by mezi vámi pokoj a svornost vzdělati mohly a ke všemu dobrému této zemi se vztahovaly. A poněvadž o tom víte, že posavad strany religii žádné osobě z stavův od osoby mé překážky žádné se nestalo, protož mi se vidí, aby všelikých disputací zbytečných o víru zanecháno bylo. Však abyste věděli, že té vůle nejsem v religii vaší co překážeti, připovídám vám na svou víru a slovy svými císařskými to ujišťují, že žádného utištění v náboženství vašem a překážky nechci vám činiti, ani jiným činiti dopouštěti a ještě chci to opatřiti, aby i na budoucí časy successor můj a budoucí král nemohl nic překážeti a že budete moci před ním býti bezpečni tak dlouho a dotud, dokudž mezi stavy nějaké spokojení neb srovnání nebude anebo do mého zase sem navrácení. Také sem k vám té naděje, že těm, kteříž sou pod jednou žádného utištění činěno nebude. Strany konsistoře, poněvadž slyšeti, že disputací nějaké sou a odpory, aby mohl nějaký řád býti, k tomu povoluji, aby osoby voleny byly, k kterýmž by kněží, na něž by saháno bylo, utíkati se o opatření mohli, a ty osoby aby na mne vznášely, já to chci tak opatřiti, aby skutečně poznati mohly, že se jim neděje žádného skrácení. A poněvadž z této milostivé odpovědi tomu všickni rozuměti můžete, že což by království tohoto i také stavův dobrého bylo obmýšlím, protož té naděje sem, že touto odpovědí můžete spokojeni býti a na ní přestati." O slíbeném majestátu nestala se žádná zmínka, řeč císařova byla jako slavnostní prohlášení, že stavům v uspůsobení náboženských záležitostí překážeti nechce.

Vroucí, upřímná slova císařova velice zalíbila se stavům, kteří po návrhu Bohuslava z Lobkovic na tom se usnesli, aby k císaři některé osoby vyslali s poděkováním, ale zároveň také s prosebnou žádostí, aby císař takovou přípověď jim sněmem, dskami nebo majestátem potvrdil a konsistoř aby jim dopuštěna byla. Když stavové takové usnešení své císaři přednésti se chystali, dal jim oznámiti svou nelibost, že tak dlouho s usnášením se o jiných obecních věcech, zvláště o berních prodlívají. Při slyšení, kteréž některé z stavův zvolené osoby při císaři měly, omlouval Lobkovic chování se stavův na sněmu shromážděných, že příčinou stavu usnášení se o jiných obecních artikulech se neodkládá, poněvadž vedle usnešení a uděleného jim také svolení nejprvé náboženské věci uspořádati a potom teprv ostatní projednávati mají: protož aby císař vedle přípovědi své jim konfesí utvrdil, ujistil, že oni pak na předložené artikule královské ihned nastoupí. Maximilian nechtěl však (ač ne s právem) takovou omluvu za platnou uznati. "Neuznávám", odpověděl císař, "aby kdo v příčině byl nežli vy, vidím, že o věci mé nic nejednáte, mně nevěříte a také se mnoho chlubíte, jako bych vám mnoho povoloval a víceji sliboval nežli sic v pravdě jest, nebo mám to všecko slovo od slova zapsáno, což sem vám sliboval, proto aby ste také i na mé artikule nastoupili a jednali. Nebudete-li tedy jednati, již bych já také neměl chuti, abych vám měl co učiniti neb to ujistiti".

I po takové ostré domluvě zůstali stavové, kteříž k nové konfesí se hlásili, na tom, aby císař jim ústní přípověď písemně ujistil, za přímluvu pak, aby tak se stalo, prosili stavův pod jednou, při kteréž příležitosti od komorníka pána z Valdštejna byli napadeni: že oni, konfesionisté, překážku činí sněmovnímu jednání, na ně že zřízení zemské, přísaha královská se nevztahuje. Po takovém nespravedlivém před katolíky potupení odebral se Lobkovic ještě s některými k císaři, aby ztížnou přednesl žalobu do pána z Valdštejna a za potvrzení ústní přípovědi v příčině jich konfesí prosil. Načež Maximilian v odpovědi své nelibost svou projevil nad takovými "disputacemi", které sněmovnímu jednání o věci znamenité jsou na překážku, "a protož vás pilně napomínám", doložil, "aby ste s tím více nedlili a neodtahovali, poněvadž o tom dobře víte, že já vždycky věrně a pilně na to myslím, aby vám na žádost vaši odpověď dána býti mohla, ale od vás já toho nespatřuji, aby mé věci fedrovány býti měly. A jakžkoli o snešení a sjednocení mnoho mluvíte, však i toho před vámi tajiti nemůžeme, že sou nám Bratří, neb jako je jmenují, Pikharté, svou konfesí také podali, kterouž s bedlivostí sem přečetl a nacházím to, že se s augšpurskou nesrovnává a tak ze dvou věcí nemůžte jednu učiniti. Také mnoho mluvíte o konfesí augšpurskou a vidím vás tu některé, ješto kdybych se vás optal: co jest to konfesí augšpurská? tedy byste mi odpovědíti neuměli. A v tom ve všem obmýšlel-li sem co zlého vám, dejž Bůh, aby se to na mou duši i tělo obrátilo." A tím zavřel. Po takové odpovědi radili se stavové co by dále činiti měli a tuze domlouvali se Bratřím pro jich neupřímné jednání, že také konfesi svou proti společné úmluvě císaři podali, čemuž však Bratři rozhodně odpírali, že by něco takového ze snešení společného se bylo stalo. Učinil tak přítel Bratří tělesný lékař císařův Dr. Crato.

Stavové k nové konfesí se přiznávající nebyli ještě s poradou hotovi, co by dále činiti měli, když císař nařídil Lobkovicovi, aby ještě s některými jinými dne 2. září k němu najíti se dal. Lobkovíc s devíti ještě soudruhy v ustanovený čas před císaře se postavili, jimž Maximilian na předešlou žádost jich v příčině potupy od pána z Valdštejna jim učiněné a aby ústní přípověď na náboženství jim učiněná písemně ujištěna byla, obšírnou dal odpověď:

"Co se prvního artikule dotýče, J. M. C. tomu nerad býti ráčí, že sme se v takové nesrozumění vespolek dali, před čímž J. M. stavy vždycky vystříhati a abychom se v zbytečné hádky a odpory nevydávali, napomínati ráčil; neb že někdy mnohý tak mnoho mluví, kdyby se na všecko odpovídati mělo, že by mnohá zbytečná zaneprázdnění z toho pojíti mohla, jakž pak toho příklad na panu komorníkovi a stavové na sobě sami sobě vzíti mohou. Z čehož jaká zkyselení jedněch k druhým pocházejí, tomu že dobře rozuměti mohou, což v pravdě J. M. C. k veliké škodě království tomuto býti uznávati ráčí, ale však nicméně poněvadž J. M. C. to z jisté zprávy srozumívati ráčí, že ztížnost stavův, nejináč než tak jakž od stavův na J. M. vznešena byla; v pravdě tak jest, nad čímž velikou nelibost míti a to uznávati ráčí, že sou velice dotčeni, a kdyby to tak býti mělo, že by to nemohlo jináč rozumíno býti, než že by stavové za takové vykládáni býti museli; ale poněvadž pan komorník není než toliko jedna samotní osoba a ani králem ani knížetem země není, aby jaká práva neb řády ustanovovati, koho odsuzovati, anebo komu na jeho spravedlnosti ukracovati mohl, a že taková jeho řeč podstaty a gruntu žádného nemá, aby on stavy za takové učiniti mohl, a že takové promluvení stavům na žádnou škodu a újmu býti nemůže a nemá. Neb že J. M. C. i jiní všickni poctiví lidé, kdo a co stavové sou, dobře vědí, totižto pod J. M. C. milostivou ochranou a ke všem řádům a právům království Českého náležející, kteréžto J. M. C. za své věrné poddané držeti a míti ráčí, a protož aby se nad takovou pana komorníka řečí stavové nic neobráželi a zvlášť poněvadž sme mu zase, nešetříc ho v tom nic, dostatečnou odpověď na promluvení jeho dali, však nicméně, že J. M. C. toho jemu panu komorníkovi předložiti a ztížiti, aby potomně věděl co mluviti, pominouti neráčí, tak aby znáti mohl, že J. M. C. žádného oblíbení nad tím míti neráčí, a aby se potomně v příčinách těm podobných věděl jak střídměji chovati, a že se J. M. C. k tomu milostivě přičiniti ráčí, aby ta věc k slušnému spokojení přivedena byla. - Co se pak druhého artikule dotýče, že J. M. C. stavům to v pravdě oznámiti moci ráčí, že jest ráčil se vší nejvyšší možností s stavy pod jednou i s těmi druhými jednati, aby žádost stavův strany ujištění jich v náboženství artikule, aby buď do sněmu nebo do desk zemských vjíti mohl, ale že jest toho ničehož při nich obdržeti moci neráčil, nýbrž že od nich J. M. tato odpověď dána jest: že o takovou věc již dávno mezi sebou smlúvami starými též i mnohými sněmy spokojeni a tak v tom utvrzeni jsou, že sebe z toho propustiti a to zjinačiti téměř nemožná věc jest, a protož že J. M. prosí, poněvadž J. M. na zdržení toho všeho i povinností vysokou zavázán býti ráčí, aby toho ničehož k proměnění nebo zjinačení přijíti dopustiti neráčil, anobrž toho změňovati moci žádné že by míti neráčil. Těmi a takovými velikými slovy skůro i drobet ztížně na povinnost J. M. domlouvati se směli. Z kteréžto odpovědi stavové snadně tomu vyrozuměti mohou, čím dále ta věc na odkladích státi bude, že tím víc a víc odporův a nesrozumění mezi stavy zejde. Čehož aby pominuto bylo, že by J. M. nic vděčnějšího, ani také stavům co dobře platnějšího se státi mohlo; jakož pak stavové příklad toho z toho mezi sebou a panem komorníkem na ten čas vzíti mohou. Strany pak ujištění stavův, že J. M. v dobré paměti všecka o to s stavy promluvení a učiněné přípovědi míti ráčí, jak a v jakých slovích taková sou se stala, a že ještě žádného jiného oumyslu než téhož a jednostejného, abychom pokudžby nejvýše možné býti mohlo ujištěni byli, býti neráčí. A protož jak předešle tak i nyní že na svou dobrou víru a duši to přijímati, že s stavy věrně a upřímně míniti ráčí, aby se na J. M. slova a tak časté přípovědi ubezpečili, neb že J. M. C. to po dobroněmecku a česku upřímně a srdečně míniti ráčí, a že jim stavům v náboženství a religii jich překážky sám od sebe činiti ani jiným dopustiti činiti pod žádným způsobem ovšem neráčí, a to což stavům připovídati ráčí, že pevně a nezměnitedlně držeti, načež se ubezpečiti mohou, oumyslu býti ráčí. Neb že stavové vědí, že jest jim osobou svou nikdá žádné překážky činiti neráčil, jestliže jest se pak od jiných co toho činilo, že ne s volí J. M. to jest bylo. Že pak přes to jim se překážky činívaly, tak jakž ztížnost stavův předně na pana arcibiskupa a konsistoř pražskou nejvíce se vztahuje, jaké ublížení stavové a kněžstvo jich od nich snášeti sou museli, aby se již toho stavové nic nebáli, že J. M. C. je před sebe obeslati a při nich i jinde tak opatřiti ráčí, že se toho dopustiti více nikoli nemají, anobrž že i pod pokutou i skutečným trestáním jim to přísně zapovědíti chtíti ráčí. A jestliže by z kterékoli strany kdy oč jací odporové vznikli, aby na samu osobu J. M. C. vznášeno bylo, a J. M. na to pomysliti ráčí, aby se žádné straně v ničemž neublížilo, neb že J. M. dobře v to trefiti a je na uzdě tak zdržovati uměti moci ráčí, tak že se budou museti v tom ve všem náležitě chovati. Dále také, že J. M. C. jak předešle připovídati, tak ještě k tomu milostivě přivolovati ráčí, aby stavové sobě a mezi sebou jistý počet osob voliti moc měli, kteříž by nad religií a náboženstvím stavův ochrannou ruku drželi, tak jestliže by jim kdokoli v náboženství a religii jich vkročovati chtěl, ty volené osoby, aby to opatřiti, je chrániti a také i na J. M. vznášeti bezpečně a svobodně mohly. Nad takovou asekurací a ubezpečení že J. M. nic vyššího platnějšího a pevnějšího, tak aby ze všech stran mezi stavy dobrý pokoj a láska trvati a zůstati mohla, věděti ani vymysliti moci neráčí, než toliko přípověď svou vlastní. Nebo jestliže by stavové již J. M. řeči a slovům víry přikládati neráčili, že J. M. tomu rozuměti neráčí, kterak by psaním a listům J. M. více věřiti mohli; zase také kdyby J. M. jináče mysliti a jináče činiti ráčil nežli mluviti ráčí, že by se vždycky za to styděti a to o sobě mluviti, že slov svých a přípovědí nezdržuje, slyšeti a sebe samého za lehkého a ničemného člověka odsouditi, anobrž za takového, který by, aby mu co kdy věříno býti mohlo, hoden nebyl, držeti museti ráčil, čehož milý pán Bůh uchovati rač. A protož jiného vyššího ubezpečení býti a také jiný způsob k zachování stavův v lásce a v svornosti nalezen s těžkem býti může, nebo že J. M. nic výše a více na péči nikdá nebylo a není než to, kterak by všecky země své v dobrém pokoji až do smrti své zachovati moci ráčil, v tom příklad na vrchnostech královských a zemích cizích národův, kteří přípovědi své nedrželi a víru svou rušili, pročež jest pán Bůh je hrozně pokutovati a trestati ráčil, dávajíc, a tak v tom příklad ten na sebe sám J. M. potahujíc, že kdyby J. M. víru a přípověď svou učiněnou také zdržeti chtíti neráčil, že by ne jiného než téhož na sebe očekávati musiti ráčil, ale že by ráčil mnohem raději smrt podstoupiti nežli víru a přípověď svou změniti neb nezdržeti. A tak milostivě žádajíc, aby nadepsané osoby dole očekávajícím stavům takový milostivý úmysl a přípověď J. M. C. dostatečně v známost uvedly s obšírným a častým opakováním J. M. v té věci úmyslu k stavům a k takovému ujištění religií a náboženství jistě celého věrného a neošemetného a k obecnému dobrému království toho prospěšného a náchylného, a vedle toho také aby stavové napomenuti byli, aby na tom již přestali a přikročili k jednání jiných artikulů J. M. příslušejících; nebo že J. M. nejsouce v tom povolání jako jiná obecní osoba než v mnohem vyšším, že také musí ne na jednu osobu toliko ale i na další příležitosti se ohlídati a k tomu, aby ze všech stran pokoj a svornost zachována býti mohla. Při synu pak svém že to tak opatřiti chtíti ráčí, že touž měrou stavům jako i J. M. C. zavázán býti má; a ačkoli synové J. M. na ten čas katoličtí sou, ale však že J. M. C. ve všem tak poslušni jsou, že tím jist býti ráčí, že proti vůli a nařízení J. M. nic před sebe bráti nebudou. Neb ačkoli o nich to rozhlášeno jest, že by něco toho proti maršálku rakouskému a Popenheimovi předsevzíti míti chtěli, kudy by usmrcení býti mohli: však že J. M. na svou pravdu a podle svého dobrého svědomí to věděti moci ráčí, že se Jich M. v tom křivda stala a že Jich M. v tom nevinně v křik lidský přišli a toho že v skutku nic na Jich M. shledáno není, neb že mnoho lidí jest, kteříž nic jiného na práci nemají a neobmýšlejí, nežli kudy by skrze lidské různice a nesvornosti sobě nějaký užitek přivésti mohli. Ale však že J. M. té celé důvěrnosti a naděje k stavům býti ráčí, že takovou věc právě rozvážíc a k srdci připustíc tím ničímž se rozpakovati dáti nedopustí ani k tomu přijíti nedadí, aby mimo takovou J. M. přípověď, stavův ujištění a ubezpečení co jiného a většího žádati měli. Neb že J. M. C. v pravdě za to míti a držeti ráčí, že tím a takovým ujištěním stavové před J. M. C. i jiným každým dostatečně a dobře bezpečni a jisti býti mohou, a že někdy příhodnější čas se trefiti bude moci, že té věci lepší průchod k utvrzení toho všeho budou moci míti."

Takovým upřímným, přesvědčivým slovům císařovým uvěřili nejenom Lobkovic s devíti ještě ze stavův vyslanými, kteříž císaře poslouchali, ale také všichni ostatní stavové, jimž řeč celá důkladně povědína a všechno ostatní vylíčeno bylo, tak že písemního ujištění ústní přípovědi nežádali; byli spokojeni, ubezpečeni, že bez překážky jednoho každého náboženství své vyznávati mohou. I nařídili Kurcpachovi, Václavu Vřesovcovi a Krispinovi, aby "řády" sepsali, vedle kterýchž by církevní správa vedena býti mohla; kteříž navrhli stavům, aby jako za strážce náboženské zvoleni byli čtyři defensorové, v každém pak kraji jeden superintendent aby byl ustanoven k udržení pořádku mezi duchovními, superintendentes pak, aby každého půl roku v městě Táboře k církevním úradám a k vyřizování potřebných ordinací se shromažďovali, kněz každý aby měl po výtisku české konfesí a proti její artikulům aby ničeho nečinil a konečně aby defensorové se superintendenty každý rok jednou k společným úradám se sjížděli. Návrh takový změněn byl tou měrou, že na místě čtyř defensorův jmenováno jich patnácte a sice pět z každého stavu.

V pátek po sv. Matouši, t. j. dne 23. září, na druhý den po korunování mladého krále všickni tři stavové podobojí u císaře byli, kterýž při přítomnosti svého syna Rudolfa opětoval slib svůj v příčině náboženství stavům učiněný a zároveň synu svému připomenul, aby podobně také stavům slíbil, což král mladý také učinil a ústy svými přede všemi se přiznal, že to všecko, což otec jeho ustavil a připověděl, zdržeti a ostříhati chce, tak aby žádný neměl sobě čeho do něho ztěžovati. Na čemž stavové přestali a z toho císaři i králi mladému poděkovali.

V následujících na to dnech bylo projednávání o královských předložených artikulech a jiných obecních i osobních věcech ukončeno, sněmovní usnešení o tom učiněno a císařem schváleno. Sněm uzavřen byl dne 27. září 1575.

Z usnešení sněmovního zmiňujeme se o některých důležitějších artikulech. Nejprvé, aby císař, jako král český, soudu zemskému, pro slavnost toho soudu a poctivost království příkladem předešlých králův českých, předsedal; soudcové zemští, nejvyšší úředníci a radové, když soud zemský, dvorský a komorní se drží, k vykonávání jiných úřadních povinností mimo soudní povoláváni býti nemají; císař i budoucí králové čeští soudy při řádích a starobylých zvyklostech aby zůstavili. Rozepře před vlastní osobu císařskou sročené však nevykonané mají na soud zemský a komorní podávány býti, odkudž k dobrému zdání, uvažování nikam jinam podávány býti nemají. Práva pražská s magdeburskými aby vedle usnešení sněmovního z r. r 1569 přehlídnuta, srovnána a v jedno uvedena byla, tak aby ve všech městech jednostejných práv se užívalo. Míry starobylé aby měněny nebyly. Nový řád "o hory a kovy", na kterémž císař se stavy byl se usnesl, také do sněmu pojat.

Některá usnešení sněmovní týkala se práva státního. Takž kurfiršt saský, jenž Vojtlandu od někdy knížat z Plavna zástavou byl dosáhl, žádal stavy české, aby jemu táž země, k koruně České náležející, pod léno k království Českému dána byla: čemuž stavové povolili s tou však výminkou, kdyby kmen mužského pohlaví kurfiršta saského vyhynul, aby Vojtland jakožto statek lenní k koruně České bez výplaty opět připadl. S takovou výminkou povolili také stavové, aby dvoje panství Štorkov a Bezkov v Dolních Lužicích kurfirštovi Brandeburskému pod léno puštěna byla. Císař byl požádán za ustanovení komise v příčině upravení hranic zvláště proti Bavorsku, odkudž skoro ustavičně vpádové do království Českého se dáli. A poněvadž cizozemci, kteříž v městech se osazovali, statky pozemské kupovali a ve dsky zemské kladli, nebyvše do země přijati, ustanoveno, aby žádný cizozemec dříve statek pozemský koupiti nemohl; dokud by za krajana do království Českého přijat, nebyl. Statky k koruně České náležející, kteréž cizozemcům zastaveny byly, aby vyplacovány byly; Čechové však, kteříž v držení jsou statkův "království" jmenovaných a stolních, ti aby při tom vedle smluv zůstaveni byli. "Erbanuňky" s okolními knížaty a "potentáty" aby obnoveny byly. O panství Loketské a hrabství Kladské, kteříž jsouce obyvatelé království Českého privilejemi se zastírají a rovnosti berní nésti, ku právům a soudům království Českého stávati se zbraňují, aby ztížnost stavův před císařem k místu přivedena byla. Privilegium krále Vladislava obnoveno, aby vrchní hejtmanové v knížetstvích Slezském, Svidnickém, Javorském, Hlohovském a Opavském, fojtové pak v markrabstvích Lužických a v Šestiměstech z žádných jiných národův a jazykův osazováni nebyli toliko z Čechův.

Vedle takových státoprávních záležitostí učiněna mnohá usnešení týkající se práv vlastnických, úvěru a jiných rodinných i společenských záležitostí. Takž bylo usnešeno, aby každý, kdož by se bezprávně v statek nějaký uvázal a právnímu dědici nebo kšaftovnímu nápadníku tudíž překážku činil, ve věži na hradě Pražském do čtyr neděl trestán byl a škody straně druhé vzešlé navrátiti povinen byl. Měšťané v městech aby od poddaných peníze a jiné cenné věci k uschovávání nepřijímali pod pokutou 25 kop gr. č. Poddaní bez povolení vrchnosti své výše tří kop gr. č. aby se nedlužili ani v rukojemství nedávali, poněvadž velikými dluhy sebe zavozovali a rodinu o statek přiváděli, pakli by kdo přes takovou sumu poddaného v dluh uvedl, nesměl práva obstavního proti němu užiti. Čeleď, sirotci, poddaní a jiní podruhové, mlynáři, řemeslníci obojího pohlaví aby bez povolení vrchnosti v služby přes pole se nedávali. Cizozemci aby v placení půjček peněz s domácími rovného práva užívali: stávalo se totiž, že věřitelům domácím dříve k záplatám se dopomáhalo a cizozemci někdy pro malost statku jistce záplat nedocházeli, i usnešeno, aby rovnost práva jak k domácím tak cizincům v příčině té zachována byla. Podvodné půjčky, kteréž "proti pánu Bohu a jeho přikázáním v království Českém" nastaly, tak že jedni druhým místo peněz jako hotové sumy, kóně, vína, šaty, zbraně, zrcadla, klenoty, zboží kupecké a všelijaké jiné věci anebo nejisté nepořádné dluhy k zvyupomínání odvozují: zapovědíny pod ztrátou cti, hrdla i statku.

Rozpustili mladí lidé, kteříž by statky své marně utráceli, aby přátelům pod poručenství dáni a statkové jich v sekvestru opatrováni byli. Otec marnotratného syna může statek synu odkazem náležitý dáti v opatrování někomu z přátel a naříditi, aby jenom důchody roční z něho vycházející mu vydávány byly. Nezletilí synové a dcery bez vůle otcův svých aby k manželství se nezamlouvali, kdo by proti takovému zákazu předce k manželství se zaslíbili, nemá žádné právo duchovní takového manželství stvrzovati a kdyby předce jakkoliv k stvrzení přišlo, syn nebo dcera nápadu otcovského tím se zbavují.

V příčině myslivosti usnešeno, aby ptáci čižební z jara když k hnízdům jdou, lapáni nebyli, vnady, vazby a tenátka na koroptve i bažanty aby líčeny nebyly, jámy na vysokou zvěř a zajíce kopány nebyly, kladky a všelijaké ličky, kterýmiž se pernatá i čtvernohá zvěř hubí, žádný aby nedělal; provozování myslivosti neoprávněným osobám přísně zakázáno, ovčáckým i řeznickým psům na jedné přední noze prsty uťaty býti mají, atd.

Berně císaři svolena z domu jednoho každého osedlého poddaného to grošů, v městech královských z každého domu měšťanského i panského q.5 grošů, z každé fary 30 gr., dědiníci, nápravníci, svobodníci a dvořáci z jedné každé kopy jich statku po 4¹/₂ penízi českém; židé ženatí nebo nad 20 let staří 45 gr. č. z každé hlavy, od 10 do 20 let stáří polovici. Posudného svoleno čtyři groše ze sudu, mimo to uložena též daň z vína, ryb, vlny, z prodeje obilí a dobytka, kterýž ven ze země České se veze, žene.