1575, 18. srpna. MS. souč. v archivu města Prahy.

Jakož jest J. M. římský císař a uherský, český král, pán náš nejmilostivější, stavuom království tohoto Českého, poddaným svým věrným milým, skrze listy odevřené k patnáctému dni měsíce tohoto srpna, to jest ten pondělí nyní minulý, sněm obecní položiti a rozepsati ráčil, v kterémžto rozepsání i toho doloženo jest,. že J. M. C. s nimi stavy podle těch jednání předešlých o věci obecní a J. M. C. vlastní i ten vysoce duoležitý a potřebný artikul strany budoucího krále českého a všech jiných platných věcí tohoto království opatření jednati ráčí: že sou se pak nadepsaní stavové, jakožto J. M. C. věrní poddaní, k takovému jednání a obecnímu sněmu vedle osob prvé k sněmu v každém kraji volených najíti dali, to J. M. C. od nich s obzvláštní vděčností milostivě přijímati ráčí. I přivedši sobě J. M. C. k milostivé paměti. jak sou se stavové k předešlým králuom českým a k J. M. císaři Ferdinandovi, J. M. C. panu otci nejmilejšímu, slavné a svaté paměti, tudíž také i k J. M. C. ve všech nastalých potřebách, nelitujíce hrdel a statkuov svých, do nejvyššího přemožení, netoliko činěním znamenitých pomocí a berní pro dobré všeho křesťanstva ale také pro vychování dvoruov Jich M., též také bývavše obsíláni k polním tažením a mnohým jízdám do říše i jiných cizích zemí, každého času bez všelijakých výmluv povolně a poddaně nacházeti se dali, a to beze vší pochybnosti napotom věrně a poslušně činiti a vykonávati budou, proti čemuž J. M. C. nicméně jest také k nim vždycky každého času vší milostí svou císařskou nakloněn býti ráčil a to z milostivého a otcovského oumyslu ještě napotom prokazovati milostivě se uvolovati ráčí. A tak rozvažujíc J. M. C. to všecko při sobě, neráčil jest toho pominouti nežli k dobrému království tohoto Českého a zemí k němu příslušejících ku paměti přivésti, jakž pak jim stavuom, věrným poddaným, také dobře vědomé a to každého dne na oko viděti a spatřiti mohou, že J. M. C. od mnoha let netoliko nemalý nedostatek na zdraví svém cejtiti, ale den ode dne čím dál vždy více scházeti a mdlejší a jako jiní smrti této časné poddán býti ráčí, čehož pán Buoh všemohoucí ještě za dlouhé časy uchovati rač; a kdyby se to již stalo, což časem svým býti bude museti a J. M. C. království, země a věrní poddaní bez hlavy a, jistého pána svého opuštěni zuostati měli, jakých by roztržitostí, nepokojuov, zkázy a snad tolikéž velikých proměn, kteréž se v okolních království a zemích na každý den patrně spatřují, očekávati bylo, a mělo-li by potomně k takovým škodlivým proměnám a roztržitostem jako i v jiných zemích, kteréž se (jakž nahoře dotčeno) na oko vidí, přijíti, tehdy by J. M. C. nemohl nad tím nežli srdečnou žalost a lítost nésti, čehož by J. M. C. jim stavuom, jakožto věrným poddaným svým milým, věrně nepřál a kdyby J. M. C. dotčeným stavuom, věrným poddaným svým milým, před takovým budoucím pádem a nebezpečenstvím netoliko výstrahy dáti ale také toho milostivě a otcovsky předcházeti neráčil, tehdy by J. M. nevěděl jak z toho za věrné poddané své před pánem Bohem a přede vším světem odpovídati. Nicméně J. M. C. i to rozmýšleti ráčí, aby mezi J. M. C. syny a dědici nejmilejšími bratrská láska a svornost, tudíž také mezi věrnými poddanými J. M., jakž království tohoto Českého a zemí k němu příslušejících, takž také i jiných zemí J. M. C. věrných milých dobré přátelství, pokoj a též láska a svornost stále zuostati a trvati mohla.

Kdež pak sobě stavové království tohoto Českého poddaně ku paměti přivésti mohou, čeho sou několikrát na předešlých sněmích obecních, kteříž léta šedesátého devátého, sedmdesátého prvního a 73 již minulých zde na hradě Pražském držáni byli, strany nejjasnějšího knížete pana Rudolfa, krále uherského a arciknížete rakouského, J. M. C. syna nejmilejšího, poddaně hledali: protož J. M. C. té milostivé a jisté naděje býti ráčí, že stavové, jako věrní poddaní; povážíce těch nahoře dotčených vysoce duoležitých příčin se v tom strany vyhlášení a korunování J. M. krále Rudolfa za krále českého povolně ukáží a tu věc jim samým a vší vlasti k dobrému fedrovati budou.

A proti tomu J. M. král Rudolf má stavuom tohoto království ihned revers v moc jich od sebe dáti, že za živnosti J. M. C., jakožto J. M. Kr., pána a otce nejmilejšího, v kralování, vladařství a panování tohoto království Českého sám o své ujmě bez zvláštní vuole J. M. C. a podle toho s uvážením nejvyšších ouředníkuov zemských a rad J. M. C. se vkládati a na se potahovati nemá až po smrti J. M. C., než toliko nyní králem českým korunovaným slouti, jmenován, za to držán i titul J. M. jako králi českému korunovanému aby dáván byl.

A přes to, jestliže by J. M. Kr. na sebe kralování a vladařství za živnosti J. M. C. potahovati chtěl: tehdy stavové tou měrou nemají žádnou poddaností a povinností J. M. Kr. zavázáni býti.

Také J. M. Kr. povinnen býti má a jest to všecko, což J. M. C. i jiní předešlí králové čeští strany povinností i jiných všech věcí k tomu přináležejících činili, tolikéž s milostivou volností vykonati.

Poněvadž pak stavové tomu poddaně rozuměti mohou, že J. M. C., jakožto pokoj milující pán a císař v tom nic jiného než toliko to všecko, což se tomuto království a zemím k němu příslušejícím i také věrným poddaným k prospěchu a dobrému vztahuje, hledati i také milostivě a otcovsky obmýšleti a to všelijak fedrovati nakloněn býti ráčí: protož J. M. C. k stavům té jisté a milostivé naděje jest, poněvadž J. M. C. takového duostojenství a královské vyvýšenosti J. M. králi Rudolfovi, jakožto nejstaršímu synu J. M., milostivě příti ráčí, že stavové to všecko, což by se budoucně tomuto království ke škodě vztahovati mohlo, tak dobře jako sám J. M. C., předcházeti hleděti budou a v tom se k J. M. C. poddaně a povolně najíti dají.

Což když od stavuov s pomocí pána Boha všemohoucího, jakž nahoře dotčeno, s dobrým pořádkem k vykonání přivedeno bude, tehdy tudy kurfirštuom svaté říše, předně pak těm vysoce duoležitým jednáním, kteráž na budoucím sjezdu říšském do města Řezna k 26. dni příštího měsíce září položeném a rozepsaném všemu křesťanstvu i také tomuto království a zemím k němu příslušejícím k dobrému předsevzata býti mají, k prospěšnému vyřízení nemalá a platná příčina dána bude.

A tak J. M. C. k stavuom, věrným poddaným svým milým, té jisté a milostivé naděje býti ráčí, že oni tuto věc, jakž nahoře dotčeno, což nejspíš možné fedrovati budou, aby J. M. C. k tomu sjezdu říšskému do Řezna položenému časně dostačiti a takové vysoce duoležité jednání bez všelijaké překážky předsevzíti a vykonati moci ráčil.

Jakož také stavové o tom bezpochyby dobrou vědomost mají, jaké nemalé nebezpečenství na ten čas v království Uherském se ukazuje a tudy jiná království a země s týmž královstvím Uherským se stýkající v velikém nebezpečenství postaveny jsou, takže J. M. C. i s stavy království tohoto Českého a zeměmi k němu příslušejícími, poddanými J. M. věrnými milými, ačkoliv sou oni stavové J. M. C. až posavad vedle svých nejvyšších možností pomoci činili, takovému nebezpečenství a mocnému nepříteli odolati možné není: i ráčí J. M. C. toho milostivého oumyslu býti, netoliko při kurfirštech, nébrž také jiných knížatech a stavích svaté říše, tak aby oni sobě takové nebezpečenství a nátisky nepřátelské, poněvadž se tu také jich samých dotýče, k srdcím svým připustili, se vší pilností jednati, aby křesťanstvo podle nejvyšší možnosti ochraňováno a zachováno býti mohlo.

Na tom na všem, což se nahoře nadpisuje, stavové, jakožto věrní poddaní, J. M. C. obzvláštní libost a vděčnost prokáží, což J. M. C. stavuom všem vuobec i jednomu každému obzvláštně vší milostí svou císařskou zpomínati a nahrazovati ráčí.

Co se pak těch artikulův obecních všeho tohoto království i obzvláštních osob, o kteréž se o předešlém shromáždění stavuov jednalo, tudíž také jiných jim od J. M. C. obšírně předložených, což vše stavové v dobré paměti mají, dotýče: J. M. C: již jmenovaných stavuov, jakožto věrných poddaných svých milých, za to též milostivě a otcovsky žádati ráčí, aby ty všecky artikule vedle jistého zuostání J. M. C. s nimi zase předsevzali, o ty mezi sebou jednali a zavírali, a tak sebe sami v tom, aby zde dlouho zdržováni nebyli, fedrovali; neb co na J. M. C. bude, v tom osobou J. M., pokudž nejvýš možné a náležité, nic sjíti nemá.