Věříme a vyznáváme, že jedna církev svatá obecná jest a vždycky zůstává, a to na tomto světě že jest viditelné shromáždění lidí věrných a svatých, kteříž v každém místě pravého a čistého učení Kristova se přidrží v tom způsobu, jakž jest od svatých evangelistův a apoštolův neb v přesvatém evangelium Kristovu věrně a upřímně vyhlášeno, a kteříž také ve všem řídí a spravují se zákonem a ustanovením svého jednoho krále, biskupa a hlavy Kristovy v svazku lásky a požívají jeho tajemství, kteréž vůbec svátosti nazýváme podle ustanovení Krista pána, tak jakž sou jich požívali a nám v písmích svatých pozůstavili evangelistové a apoštolé Krista pána. A ačkoliv církev svatá jest vlastně shromáždění svatých, kteří skrze služebnost čistého slova božího a svátostí velebných uvěřivše v Krista s ním jedno tělo učiněni sou [a v společnosti jedné víry, jedné lásky, jednoho ducha jeden duchovní život vedou, však poněvadž takovým svatým zde vždycky mnozí pokrytci připojeni jsou], kteříž vyznávajíce touž pravdu a k ní se hlásajíce od věrných častokrát rozeznáni a od církve odloučeni býti nemohou: i z té příčiny církev viditelná v tom světě nazývá se obecně všeliká společnost křesťanův dobrých i zlých k Kristu a k jeho zákonu se přiznávajících a ta připodobněna jest k koukolovité pšenici a síti, v které sou zlé i dobré ryby, Mat. 13. kap. 1.; taková pak společnost dobrých i zlých slove a jest obecná křesťanská svatá církev, toliko v tom co se v ní dotýče dobrých ryb a pšenice, to jest synův božích vyvolených a pravých věrných křesťanův, kteřížto všickni obecně a bez výminky v Kristu přičtenou i také v sobě skrze ducha svatého začatou svátostí svatí sou, a ty toliko samé pán nazývati ráčí ovcemi svými, jichžto společnost jest opravdová choť a nevěsta Kristova, dům boží, sloup a utvrzení pravdy, matka všech věřících a ten jediný koráb, krom něhož žádného není spasení. Ale co se dotýče těch přimíšených a zvláště vědomých pokrytcův i jiných zlých bezbožných křesťanův, kteří v té církvi zůstávají a jichžto obyčejně mnohem větší počet bývá, ti a takoví vlastně neslovou církev svatá, ale mrtví oudové církve, a ačkoli se nacházejí v církvi Kristově, však z církve a těla jeho nikoli nejsou.

Protož znamení jistá a neomylná církve svaté jsou tato nejpřednější: nejprvé, čistá kázání a učení slova božího a evangelium sv. zvláště strany základu a předních článkův víry obecné křesťaňské.

Druhé, čisté zachovávání posluhování a požívání svátosti Páně podle ustanovení jeho.

Třetí, náležité a povinné poslušenství v zachovávání těch všech věcí, kteréž evangelium svaté a zákon Kristův přikazuje. A protož i tato také znamení církve boží jsou, totiž milování bratrské jedni druhých, jakožto oudův Kristových, kříž a nátisky veliké pro pravdu a království boží a naposledy přetrhování zjevných hříchův a všelikých proti pánu Bohu nepravostí, jak skrze laskavé bratrské napomenutí a trestání, tak i skrze pořádné Bohem nařízené vyobcování církve těch, kteří by se předešlým napomenutím nedali napraviti, a to sou svatí otcové kázní církevní jmenovali. Ačkoli tato znamení církve svaté, po kterýchž ona beze všeho omylu poznána bývá, ne vždycky v jednostejném způsobu se nachází, neb někdy velmi jasně svítí a někdy tak patrně se ukazuje, že pravá církev sotva může poznána býti, zvláště když Bůh církev svou trestati a tříbiti ráčí, ujímá jim světlosti slova svého a posílaje do ní pro nevděčnost a potupu slova a dobrodiní svých mocné činitele bludův, kteříž upouštějíce slova božího živého církev na sobě a na ustanoveních svých zakládají a ukazují: však pobožní i v takovém těžkém zavedení a velikém zatmění církve, jí se chybiti nikoli nemohou, jestliže toliko patříce na hlavu Krista pána, jeho se přidržeti chtějí, věrně přijímajíce slovo jeho, kdež by kolivěk vedle písem svatých v čistotě a upřímnosti kázáno bylo, a od pravdy jeho nikdež ani v učení ani v obcování neodstupujíce, nebo kdy se koli tak slovo Krista pána věřícím káže a velebnými svátostmi vedle nařízení jeho posluhuje, tu jistě částka jeho církve a v takovém shromáždění Kristus pán právě přítomen jest a skrze služebnost slova a svátostí svých působí spasení v srdcích věřících vedle nařízení svého, by pak někdy služebníci církve, kteříž slovem a svátostmi Páně posluhují, pokrytci a mrtví oudové církve byli. Nebo slovo boží a užívání svátostí velebných jest moc boží k spasení každému věřícímu, ne pro hodnost toho, kterýž nimi přisluhuje, ale pro samé nařízení Krista pána, kteréž mocné jest skrze pravou přítomnost Krista a působení ducha svatého. A protož jakož hodnost služebníka slovu a svátostem Kristovým nic nepřidává, tak také i nehodnost a pokrytství téhož nic neujímá vedle řeči Páně Mat. 23: "Na stolici Mojžíšově sedí učitelé a zákoníci, protož všechno, což by pravili vám zachovávejte a čiňte, ale podle skutkův jejich nechtějte činiti, neboť praví a nečiní." Ale však náleží církvi boží ty, jenž zjevně nepříkladného a nekajícího života sou a náležitými prostředky napraveni býti nemohou, od služebnosti církevní odcizovati a pokudž nejvýš možné jest toho vyhledávati, aby v církvi boží jakž učení tak i obcování svaté nepoškvrněné bylo.

Moc církevní všeliká, kterouž pán Bůh v písmě svém svatém církvi své, prorokům a apoštolům a jich náměstkům dáti a připsati jest ráčil, [In margine: "Článek víry apoštolské"; item, Mistr Jan Hus o církvi kap. 1., v předním dílu fol. 196.; item, o jednotě církve, p. 7. kap. v I. dílu fol. 446.] vztahuje se vlastně ne na jich osoby ale na slovo boží, jehož služebnici sou a ouřad jim také svěřený aby podle slova božího a vůle boží v něm oznámené vykonávali. Jakož Pán posílaje učedlníky své jistou instrukci jim dáti a poručení učiniti ráčil, t.: aby šli a učili církev zachovávati ty všecky věci, kteréž on jim přikázal, a aby nebyli ani neslouli Mistři, protože on sám jediný Mistr jich jest, a že nechce, aby oni jakým jiným učením sebe a církev jeho spravovali nežli toliko tím samým, které sou od něho, jakožto Mistra svého, z oust jeho slyšeli, a kteréž jim také v paměť uvozovati má duch svatý, uče je všem věcem a připomínaje jim všecky ty věci, kteréž jest jim mluvil Kristus pán, a ne jiné těm odporné. Protož ouřad pastýřův a služebníkův církve a pravých náměstkův apoštolských jest ten, totiž učením Kristovým a apoštolským církev boží štípiti a vzdělávati, satanovu pak církev bořiti a kaziti, ovce Kristovy pásti, vlky hltavé od nich odháněti, kající učiti, napomínati, těšiti a od hříchův rozvazovati, nekající a tvrdočelné trestati, kárati a hříchy jim jich ztěžovati a zadržovati, (a tak vedle řeči sv. Pavla 2 Kor. 10) všelikou mocnost a výsost, kteráž se postavuje proti učení božímu, zužovati a vyvracovati, jímaje a poddávaje každý rozum k službě a poslušenství Kristovu a to vše činiti samým slovem božím a nejinou než tou duchovní mocí, kteráž služebníkům církve od Boha dána jest, ne k zkažení ale k vzdělání našemu. Takového pak ouřadu a moci církevní nachází se v písmě svatém dvojí vrchní rozdíl anebo částka, nebo nejhlavnější a nejpřednější ouřad a moc církve jest strany slova božího, totižto kázati svaté evangelium a podle toho (což vlastně těm samým přináleží, jenž pastýřové církve aneb kněží jsou) řádně posluhovati velebnými svátostmi a jiné povinnosti vykonávati, strany modliteb církevních, strany stvrzování a požehnávání manželských sňatkův, kteréž oddavky jmenujem, a strany jiných některých více povinností Pán předně obsáhnouti jest ráčil jménem klíčův a rozvazování i svazování odpuštěním i zadržováním hříchův Mat. 16. kap. a 18. Jan 20; nebo poněvadž do nebe, jakožto do zavřeného hříšníkům příbytku, není přístupu a cesty jiné mimo Krista pána a tolikéž k Kristu pánu není přístupu nežli skrze samou víru v něho, tu pak víru obecně v nás působí duch svatý toliko skrze slovo boží a požívání svátosti. I z té příčiny, když se pastýřům a služebníkům církve moc posluhování slova božího a velebných svátostí dává, svěřuje a poroučí, dávají se v tom opravdoví klíčové k nebeskému království, nebo skrze takovou jich služebnost otvírá se kajícím nebe a cesta se ukazuje k věčnému životu; potom, poněvadž hříchové naši nás opravdově a těžce svazují a tak jako sklíčené u vazbě ďábla a smrti věčné drží, kázání pak sv. evangelium zvěstuje kajícím a věřícím v Krista sproštění od hříchův, ďábla a smrti věčné, ale nekajícím zvěstuje větší soud a zatracení pro potupu předneseného jim v Kristu spasení, protož služebníci církve, když ouřad svůj věrně podle nařízení syna božího vykonávají, tehdy kázáním sv. evangelium a zákona božských přikázání mocně lidi rozvazují i svazují, hříchy jim odpouštějí i zadržují. Druhá znamenitá částka ouřadu a moci církevní jest strany soudův a práv církevních, jimiž se podle slova božího soudí a spravují ne světské věci a pře ale věci duchovní vztahující se předně k tomu, aby zdravé učení v církvi zachováno bylo, z něhož jde pravá pocta pána Boha a láska společní vší církve. Též aby všeliký řád dobrý podle slova božího zachován byl v obcování církve svaté a ve všelikých věcech církevních zevnitřních, a ten ouřad zvláštně přináleží některým toliko v církvi osobám moudrostí a dary ducha sv. osvíceným a ozdobeným, a k tomu obzvláštně od vší církve, aby jiné řídili a spravovali, zvoleným. Ale však tato i jiná všeliká ouřadní moc v církvi boží nemá žádné světské moci aniž k ní jaká světská práva, moc, vladařství a panství tohoto světa přináleží, nebo správu církevní a světskou jednu od druhé syn boží jest odděliti ráčil; též také nemá církev a míti nemůže té moci, aby buď v řádích církevních něco ustanovovala proti slovu božímu aneb také v učení mimo zřetedlné slovo boží k věření vydávala, tak jakoby z podstaty spasení bylo, též ani té moci nemá, ani církev, ani žádný v církvi Kristově tak vykládati písmo svaté, aby se jedno s druhým potýkalo a zvláště s články obecné víry křesťanské.

Věříme a vyznáváme, že velebné svátosti sou viditelné pečeti a jistoty zaslíbení božských a zřetedlné vyznamenání milosti boží, v kterýchžto svátostech vidědlní (sic!) živlové slovem a nařízením božským jsou v pravdě a v skutku věci nebeské neviditedlné a rozumem lidským nestihlé, pojišťujíc nás o milostivé vůli božské pronešené k nám v slově svatého evangelium a úmluvě s námi v Kristu učiněné, o oučastenství Krista pána a všech jeho dobrodiní; a protož o užitcích svátostí velebných to věříme, že, poněvadž svátosti od Krista pána ustaveny a nařízeny sou, netoliko sou proto, aby zevnitřně rozeznávaly věrné křesťany od pohanův a jiných jakýchžkoli následovníkův rozdílného od pravé církve náboženství, ale vlastně proto, aby byly jistotou a hojným očitým svědectvím zvláštní a milostivé k nám vůle pána Boha našeho. I z té příčiny užitek jich nejpřednější a nejhlavnější jest tento, aby, když jich požíváme, vzbuzovaly a utvrzovaly v nás víru naši o zaslíbení božských, totiž že se nám v svátostech velebných Kristus pán dává se všemi zásluhami a dobrodiními svými, abychom tak skrze požívání velebných svátostí a víru v něho konečně jeho více a více účastni byli a v něm měli všeckna nám zaslíbená dobrodiní, totiž odpuštění hříchův, vysvobození od smrti věčné a moci ďábelské, smíření s Bohem, ospravedlnění účastenství ducha sv. a dědictví života věčného. Druhý hlavní užitek jest ten, aby svátosti velebné nás posilňovaly a vzbuzovaly k bedlivému a snažnému ostříhání té úmluvy, podle kteréž tak veliká dobrodiní od Boha přijímáme, a podle kterýchž také my zase pánu Bohu tím zejména zavázáni jsme, že přidržíce se z celého srdce slova jeho svatého věrně a upřímně chceme udatný boj vésti proti hříchu, ďáblu, světu, vlastnímu tělu, a jeho ctíti všelikou od něho přikázanou poctou a poslušenstvím, obzvláštně pak milováním bližního svého, jakožto našeho Krista pána vlastního ouda a spolu účastníka všech věcí nebeských. A protož ti hodně přijímají velebných svátostí, kteříž je v pravém pokání a v pravé víře v Krista pána tím úmyslem přijímají, aby opravdově účastni byli těch a takových znamení týchž oužitkův, pro kteréž jest syn boží svátosti své naříditi ráčil. Nebo kdo jináč a krom takových oužitkův svátostí velebných užívá a s nimi se proti ustanovením Kristovým obírá, ten je potupuje, mění a vyprazdňuje; a protož v té příčině svátosti velebné nepřinášejí takovým odpuštění hříchův a spasení ale hrozný soud a zatracení.

O křtu svatém vyznáváme a věříme, že ta svátost samým Kristem pánem ustanovená, jest koupel nového rození a obnovení ducha svatého, kterýž se na nás hojně vylévá skrze Ježíše Krista, spasitele našeho, [In margine: Z sněmu léta 1421, artikul 26. item, z sněmu 1524 artikul 7. Mat. 28., Mar. ultimo Rom. 4.

V písni starých Čechův o svátostech 16.: "Svátost nejprvnější křest jest vidomé znamení v Bohu člověka duchovního narození, o němž zjevně praví Kristovo čtení, leč se kdo narodí z ducha, jinak z vody, nejde v boží hody."] abychom ospravedlněni jsouce milostí jeho, byli dědicové v naději života věčného, a ten křest aneb obmytí člověka vodou ve jménu a vzývání Trojice svaté, otce, syna i ducha svatého přináší člověku v církev Kristovu štípenému odpuštění hříchův a život věčný, jako syn boží u sv. Marka v 10: kapitole dí: Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude, a kdož pak neuvěří, ztracen bude." Též vyznáváme, že nemluvňátka neb děti (poněvadž k nim království boží vedle zaslíbení božských přináleží a jich jest, Mat. v 19.) mají křtěny býti, a že ty jsouce skrze modlitby a křest Bohu obětované na milost se přijímají podle mnohých písma sv. důvodův.

O velebné svátosti kšaftu poslední večeře, od samého Krista pána před utrpením jeho nařízené, věříme a vyznáváme, [In margine: Z sněmu léta 1417, art. 2.; item, z sněmu 1421, artikul 5.; item, z sněmu 1524, artikul 10.

Sněm léta 1524, artikul 11.: "Všeho vyměřování o svátosti těla a krve pána Krista podle zbytečných důmyslův užitečné jest zanechati, než zprosta podle ustanovení, nařízení a vysvědčení pána Krista aby se drželo a užívalo, nic nepřidávajíce ani ujímajíce, poněvadž jest chléb tělem svým a víno krví svou vysvědčiti a to k hodnému knězi i s lidem spolu přijímání pod obojí způsobou na památku smrti a dobrodiní svých ustanoviti a zůstaviti ráčil. Tak se věřiti i užívati toho k konci od Krista pána míněnému a vyměřenému má."] že ten chleb v též večeři jest pravé tělo Krista pána za nás dané a zrazené, a víno v kalichu jest pravá krev pána našeho Ježíše Krista za nás vylita a na odpuštění hříchův přijímajícím se podává, aby jedouce tělo a pijíce krev Krista pána to činili na připomínání a zvěstování smrti jeho nevinné, dokavadž nepřijde; jakožto sám pan Kristus při též poslední večeři a kšaftu svém vlastním slovy svými tak ustanoviti a vysvědčiti ráčil, a svatí evangelistové a apoštol svatý Pavel o tom zjevně učí, píší a vyznávají.

A taková velebná svátost ustanovena jest předně pro vzbuzení a potvrzení naší víry v účastenství Krista pána a všech jeho dobrodiní, abychom přijímajíce duchovně i podstatně, věrou i také ústy svátosti těla a krve pána našeho Ježíše Krista, nikoli nepochybovali ale pevně věřili, že opravdově jsme a skrze takové užívání večeře Páně vždy víc a víc učiněni býváme živí oudové Krista pána, kterýž nás k tělu svému svatému tak připojuje, abychom jako ratolest svého kmene, tak i my jeho oudové z těla jeho sv. jakožto z jediného pravého pokrmu našeho docházeli a nabývali pravého nasycení duší svých, živého osvícení, radosti, potěšení a všech dobrodiní, kteréž nám Kristus pán smrtí svou a celým poslušenstvím zasloužiti a v svém sv. evangelium každému kajícímu předložiti a zaslíbiti jest ráčil, totiž odpuštění hříchův, smíření s Bohem, ospravedlnění, oučastenství ducha sv. a dědictví života věčného. Potomně také proto ustanovena jest svátost večeře Páně, abychom v společném shromáždění církve Bohu srdečně děkovali za všecka dobrodiní božská nám v Kristu pánu učiněná, a přijímáním svátosti těla a krve Páně opravdově se vzbuzovali a silnili k zůstání v těle Krista pána, kterémuž na ten konec připojeni býváme, abychom umírajíce v něm všelikým hříchům a zlým žádostem našim a povstávajíce k spravedlnosti živi byli Bohu ve vší pobožnosti a svatosti podle všech božských přikázání a zachovávali jednotu těla Kristova, jenž jest církev skrze srdečné milování jedni druhých. To vědouce, že všickni kteří velebné svátosti z jednoho chleba jíme, jedno tělo učiněni býváme, tak jakž sv. Pavel 1. Cor. 1, Luk. 6 učí, abychom se vespolek jakožto společní oudové jednoho Krista srdečnou a vroucí láskou milovali, tím jisti jsouc, že nikoli nemůžeme žádného z spolubližních svých potupiti neb uraziti, abychom ihned v něm nepotupili a neurazili Krista pána, ani také že nemůžeme milovati Krista pána leč jej milujeme v bližních svých, jakož dí pán: "Cožkoli ste učinili jednomu z těchto bratří mých nejmenších, mně ste učinili."

O pokání smejšlíme a vyznáváme, že ti, kteříž po přijetí křtu sv. padli a zhřešili, mohou zase dojíti hříchův odpuštění, kterého by se koli času ku pánu Bohu skrze milost jeho v pravé pokání navrátili, a že církev takové kající křesťany rozhřešovati a v společnost svatých přijímati má. Záleží pak pokání pravé na třech částkách, z nichž první jest skroušenost srdce, strach a žalost v svědomí skrze poznání hříchu, (sic!) kterážto skroušenost (jakž i svrchu oznámeno) působí při člověku opravdovou nenávist všelikých hříchův vnitřních i zevnitřních a srdečnou žádost vysvobození od hněvu božího a věčného zatracení. Druhá částka jest víra v Krista Ježíše, kteráž pochází z evangelium sv., jenž ukazuje v samém Kristu rozhřešení, to jest zproštění ode všech hříchův, smíření s Bohem a ospravedlnění v zásluhách Kristových; a taková víra působí při člověku skrze Ducha sv. opravdové potěšení a radost srdečnou, z kteréžto pochází milování pána Boha a přikázání jeho. Protož třetí částka pravého pokání jest nový život a všeliké nové předsevzetí, kterýmž duch svatý člověka kajícího proměňovati a jako obnovovati ráčí, aby maje v ošklivosti zlý život i všeliký Bohem zapověděný hřích jeho se víceji, věda a chtě, nikoli nedopouštěl, ale již, učiněn jsa synem božím, Bohu živ byl ve vší pobožnosti a svatosti podle všech přikázání božských, a tak vedle řeči sv. Pavla 1. Tim.1. "bojoval dobrý boj, zachovávaje víru a dobré svědomí."

O zpovědi a rozhřešování smejšlíme, že v církvi má býti vyznávání hříchův a jich rozhřešování, ač vyčítání všech hříchův při zpovědi není možné ani potřebné vedle řeči božské v žalmu položené: "hříchy kdo má že znáti?" Také při zpovědi mají lidem od služebníkův církevních spasitedlná i potěšitedlná z písem svatých potěšení, naučení udělována býti, aby lidská svědomí hříchy ztížená a zákonem božím přestrašená mohla z slova božího potěšení docházeti.

O služebnících církevních smejšlíme, že žádný nemá zjevně v církvi učiti neb svátostmi posluhovati jediné ten, kterýž by řádně byl k tomu povolán.

O řádích a ceremoniích církevních, které by se v církvi boží a ve všelikých služebnostech církevních tak při sv. mši, to jest při obecních modlitbách, při kázání slova božího a při hodném požívání a posluhování večeře Páně, tak i jiných více schůzkách církevních a službách božích dáti měly, o tom se jinde nejde. Ale však s předky našimi to smejšlíme a vyznáváme, že takoví toliko řádové a takové ceremonie církve boží býti mají, kteréž by ani proti slovu božímu ani zbytečné nebyly, ale příjemné, pohodlné, sloužící ke cti a chvále pána Boha, k jednotě a vzdělání církve a k zachování dobrého řádu, jak v shromáždění společném tak i na každém místě a při všelikých věcech k církvi přináležících. A ačkoli nemají žádní řadové a ceremonie církevní lidmi ustanovení, by pak sebe ozdobnější byli, za to držáni býti, jakoby na nich vlastni pocta boží a spasení lidské záleželo a církev k nim jako k přikázání božským zavázána byla: však když církev boží vedle vyměření slova božího i také zdravého rozumu z hodných důležitých a lidu božímu znamenitě požitečných i potřebných příčin co ustanovuje, to vše, pokudž v takovém dobrém způsobu a pořádku trvá a trvati může, nemá od kterýchkoliv k správě církevní přináležitých lehce a všetečně, zvláště s pohoršením jiných, rušeno a přestupováno býti, nebo takové zlehčování a potupování církve a ustanovení jejího, kteréž tak vedle vyměření o tom z slova božího učiněno jest, zjevně Bohem zapovědíno u sv. Matouše: "Kdož by církve neposlechl, budiž tobě jako pohan a zjevný hříšník".

O světské vrchnosti vyznáváme, že jest boží nařízení a že jí všickni (to jest každá duše beze vší výminky) tak jako nařízení božskému, netoliko pro její rozkaz a ujití časných pokut, ale také obzvláštně pro rozkaz boží a zachování před Bohem dobrého svědomí, máme a povinni sme podle vůle boží poslušni býti, tak abychom pod správou jejich v křesťanském řádu pokorný život vésti mohli ve vší pobožnosti a šlechetnosti. 1. Tim 2.

Vyznáváme také, že manželství jest řádné a Bohem nařízené spojení dvou osob svobodných, muže a ženy, všechněm lidem, kteříž ho vedle potřeb a ustanovení božího užívati chtějí, svobodné, to jest Bohem a nařízením jeho osvobozené, poctivé a nepoškvrněné. Žid: 13. Nebo sám pán Bůh Adamovi o obecném přirození lidském povědíti jest ráčil, že není dobré býti člověku samotnému. 1. Mojžíš. 2. kap, a svatý Pavel též dí: "Pro uvarování smilstva jeden každý měj svou manželku a jedna každá svého manžela. A ačkoliv tomu bychom rádi byli, aby kněží bez manželek zdrželivi býti a svou služebnou povinnost snažněji vykonávati mohli, však šetříce při tom rady a nařízení ducha svatého a apoštola Pavla, a zvláště znajíce, že i oni lidé a též hříchu a křehkosti podle obecného přirození lidského poddáni sou: protož to podle vyměření písem svatých zůstati (má), aby, kdož nemá daru zdrželivosti, se pobožně a vedle nařízení církve ženil, nebo týž svatý Pavel dí: že lépe jest se oženiti nežli páliti; a to proto, že, poněvadž manželství jest dobré, čisté, svaté a Bohem i v stavu nevinnosti nařízené, lépe jest v božském nařízení nežli v bezbožném, nečistém a Bohem přísně zapověděném nepořádu státi a zvláště pak těm, kteříž slovem božím a svátostmi posluhují a jiným ku příkladu dobrému býti mají vedle napomenutí božího: "Svatí buďte, jako i já svatý sem pán Bůh váš."

22. O památce svatých. [In margine: Z důvodů písem starých, jakž doloženo.]

Vyznáváme též, že svatých památky, v tom co se následování víry a jich dobrých skutkův dotýče, mohou a mají v církvi k jejímu velikému tudy vzdělání zachovány býti; ale vzývati svatých nemáme, ani k nim se utíkati, nebo vzývání skutek jest vlastní na samého pána Boha náležející, jakž písmo dí: "Pánu Bohu svému klaněti se a jemu samému sloužiti budeš"; a jiné písmo: "Vzývej mne v den zarmoucení tvého a já vysvobodím tebe a ty mne poctíš." Také svatí nemají za prostředníky jmíni ani držáni býti, nebo písma svatá nám jedinkého prostředníka a přímluvcí pána našeho Ježíše Krista ukazují.

23. O postu. [In margine: Sněm léta 1421, kap. 5. a důvodové písem svatých.]

O postu svatém vyznáváme, že jest dobrý a velice požitečný, předně k zkrocování a k zdržování těla, aby proti duchu nezbujnělo; druhé, abychme k modlitbám svatým a bedlivému rozjímání a přemýšlování věcí božských všelijak schopnější a způsobnější byli; třetí, abychom tudy prokazovali a vysvědčovali srdce našeho před Bohem ponížení a všelijak pokorného před jeho velebností z hříchův a provinění našich vyznávání. A tak půst jest dvojí: jeden obzvláštní, když někdo (zvláště v první příčině aneb pro první užitek svrchu dotčený) buď sám aneb s čeládkou svou postu dobrovolně a kdykolivěk by se toho příčina a potřebnost hodná ukázala, pobožně užívá; druhý jest obecní, když celá obec aneb církev boží pro obecní potřebu anebo nastávající ňákou těžkost a metlu boží, jsa k tomu napomenuta od správcův svých, utíká se společně ku pánu Bohu skrze Krista pána v pravém pokání i také zevnitřních znamení pravého pokání, to jest, jakž prorok dí: "V celém srdci svém v postu, v pláči a v kvílení koře se před Bohem a vyznávaje svá provinění všelijakou srdečnou i také zevnitřní pokorou", jakož hojní příkladové v písmě svatém obojího zákona i také prvotní církvi nám to ukazují. Jest pak půst netoliko střídmost a mírná skrovnost užívání darův božích každého času pobožnému křesťanu, jehožto život má vždycky býti ustavičnému postu nápodobný podle věrného napomenutí Páně, kdež dí: "Varujte se, aby srdce vaše nebyla obtížena obžerstvím, opilstvím", ale jest vlastně to, když mimo obyčejnou střídmost a zdrželivost ještě větší skrovnost ve všech věcech tělu našemu pohodlných, obzvláštně pak a vlastně v jídle a v pití sobě na jeden den aneb na jakýkoli jistý čas přísně ukládáme, tak abychom předně ty věci, pro kteréž půst uložen jest, lačným životem tím způsobněji a bedlivěji vykonávali, potomně také, abychom požívajíce toliko obecného a skrovného pokrmu a nápoje žádné rozkoše v jídle a v pití neužívali; a naposledy abychom i v takovém prostého pokrmu a nápoje užívání skrovnost větši nežli jindy zachovávali. Ale však náleží pilně toho šetřiti, jaké v církvi boží dobré užívání postův svatých bylo, tak aby lid boží věděl a znal, jak a proč se postiti má a nedomníval se, že to půst jest, když někdo rozdílnost v pokrmích zachovává, aby v tom omylu nebyl, jakoby pocta boží na samém postu bez vnitřní pobožnosti záležela.

Věříme, že pán náš Ježíš Kristus při skonání světa tohoto v slávě přijde maje všecky souditi a zase všecky mrtvé vzkřísiti, tu pobožným a voleným božím dá život věčný a radost vždycky trvající, bezbožné pak lidi s ďábly zatratí, tak aby bez všeho skončení věčně se mučili.

Ústy vyznáváme a srdcem věříme s potěšením, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v syna božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhož sám jednorozený syn boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu jest připravil a bránu otevřel. A ovšem tak věříme a z srdce vyznáváme, že do tohoto věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný přijíti nemůže ani do toho jináče než skrze samého pána Krista dojíti; jakož sám pán a spasitel nám povědíti jest ráčil, řka: "Já sem vzkříšení, cesta, a pravda a život. Kdož věří ve mne, ten má život věčný a já ho vzkřísím v nejposlednější den". Item: "Otče, chci, kdež sem já, aby tu i služebník můj byl, a které si mi dal, žádný nevytrhne z rukou mých." Kteréhožto potěšitedlného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova božího pravého a jistého poznání pána našeho Ježíše Krista a oučastenství ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře, v něho i v naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdežto vedle řeči apoštola: Boha tváří v tvář uzří; nebo i sám syn boží praví, Jan v 17. kap.: že to jest život věčný poznati Boha pravého a kteréhož on poslal Jezu Krista, a u téhož sv. Jana v 5, kapitole: "Amen, amen, pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přichází z smrti do života." A ten věčný život jest plný a neobsáhlý nevýmluvné radosti, o čemž apoštol pověděl: že ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce člověka nevstoupilo, co jest pán svým voleným připravil. Do něhož nám i všem, kteříž v samého v jednorozeného syna božího, svého spasitele, věříme, rač dopomáhati Bůh otec, kterýž s týmž synem a duchem svatým jest v trojí osobě a v jediném božství živ a kraluje na věky věkův. Amen. [In margine: "Až potud vytištěno. Přidáno na zad potvrzení té konfesí." - Na vedlejším listu opět jinou rukou napsáno: "Pan Václav Vřesovec dal tu konfesí vytisknouti tiše v svém domě anno ut supra. Hněval se o to císař Rudolf a jej i zahanbil poň, kázav mu preč z komory. Vytištěna jest prv něco i na arku celém, ale není při ní toho potvrzení, kteréž tuto jest, a o něž se poň nejvíc hněval císař. Non est exquisitum opus. Mluvení nevlastní, netheologické, leckdes i nečeské: jako třebas, bytedlnost, soběvolnost, schůzky církevné. I věci tak se někde předkládají, jakoby hlínu mátl neb z písku provaz dělal, aneb jakoby písař sám nevěděl, co píše. Písma nevlastními slovy vedena. O klíčích bídný smysl. Byl by hned mši s klíčy srovnal, i modlitby i oddavky do klíčů vstrčil. Poněkud není div, když psáno v šustu při sněmu a divně opravováno. Mohliť sou přestati na naší, když způsobnější udělati neuměli."]

Pořádek artikulů: Slovo boží. Bůh. Trojice svatá. Pád. Svobodná vůle. Hřích. Zákon. Ospravedlnění. Víra. Dobří skutkové. Církev. Klíčové. Svátosti. Křest. Večeře P. Pokání. Zpověď. Služebníci. Řádové. Vrchnost. Manželství. Svátkové. Půst. Vzkříšení. Život věčný.