Na sněmu léta 1567 předložili stavové celou řadu ztížných žádostí svých císaři, z nichž některé svoleny, jiné k vyřízení odloženy. Maximilian II., jenž pro svou lidumilnou povahu a tollerantní zásady od národa českého velice byl náviděn; ukazoval se býti náchylným k vyplnění desiderií stavův českých, ale někdy politické ohledy, vojna s Turkem a i nemalá častá choroba císařova byly tomu všemu na překážku. Na sněmu l. 1571 slíbil císař stavům, že pro snadnější vyřízení jich žádostí dvorem svým, pokudž nejvýše možné, v Čechách přebývati bude: však vyplněno býti nemohlo, poněvadž císař pro příhodnější řízení záležitostí v příčině obrany proti Turku ve Vídni jako místě hranicím Uherským bližším přebývati musel a nedostatek zdraví tomu nedovoloval, aby často z Vídně do Prahy a opět do Vídně dvorem svým přesídlil. Týmiž příčinami omlouvali l. 1573 dne 28. ledna knížata Rudolf a Arnošt nepřítomnost císaře a krále, otce svého, při sněmu českém, slibujíce zároveň, že k vyřízení potřeb obecních na vlastní osobu císařskou odkládaných, císař na jaře nebo v letě na hrad Pražský přibude. Stavové projevili radost nad brzkým příjezdem panovníkovým, zároveň ale prosili arciknížat za oznámení císaři, aby (vedle vlastního uvolení a resolucí) na nejblíže příštím sněmu obecní jich gravamina a artikule zemských potřeb se dotýkající přede všemi jinými záležitostmi vyřízeny byly. Po sněmu tomto (zahájeném 28. ledna l. 1573), činěny v letě (v červenci) přípravy k druhému sněmu od stavův toužebně očekávanému, poněvadž na něm doufali vymoci si konečné vyřízení nejpřednějších potřeb. Sněm byl rozepsán ke dni 2. listopadu 573, ale pro "důležité a pilné příčiny" odložen ke dni 1. prosince t. r. a podruhé až do nového léta 1574. Však císař a král Maximilian ani tentokráte nemohl přítomen býti sněmování na hradě Pražském, neboť choroba a zvláště dna nedovolovala, aby v zimní nečasy na dalekou. cestu se vypravil. I vyslal na místě svém syna arciknížete Arnošta (krále Rudolfa, kterýž také k sněmování na hrad Pražský odebrati se měl, před odjezdem zimnice napadla), opatřiv jej instrukcí, jak by se chovati a jaké repliky na odpovědi dávati by měl, kdyby stavové se zdráhali žádosti na ně vznešené vyplniti.

V proposici sněmovní omlouval se císař Maximilian II., že pro nemoc vlastní osobou sněmu přítomen býti nemůže, slíbil však z jara do království Českého se vypraviti a na hradě Pražském sněm držeti, na kterémž by veškeré důležité obecní potřeby, ztížnosti i jednotlivých osob se týkající vyřízeny býti mohly; vedle toho oznamoval, že také různice mezi královstvím Českým a okolními kurfiršty a knížaty o hranice vzniklé urovná, též artikul o nařízení veřejné hotovosti v Zemi, o volení nejvyššího hejtmana polního s radou nejvyšších ouředníků zemských k místnému konci přivede; dále žádal císař, aby nařízené popisování poddaných a domův ve všech krajích (dosud nevykonané) bez prodlévání se provedlo, a tudíž o počtu lidu pěšího při budoucí veřejné hotovosti věděti se mohlo; v příčině plavby po Labi až k moři, (poněvadž na tom všem zemím koruny České nemálo záleží), aby osoby ze sněmu volené s nejvyššími úředníky zemskými o to se uradili a dobré zdání své císaři i stavům předložili, tak aby taková vysoce potřebná věc na obecní prospěch vyřízena býti mohla; úřadové mincmistrství a průbýřství zemského aby osazeni byli; kteří by jaké dluhy při králi se míti pravili, berně za sebou aby nezadržovali a nezaplacené staré berně aby spraveny byly. Hlavní však motiv svolání a držení tohoto sněmu byly peníze, kteréž císař na válečné opatření na sto mil dlouhých hranic království Uherského proti Turku, na placení dluhů a na vychování dvoru královského potřeboval. I žádal, aby stavové jako na předešlých sněmích i tenkráte svolili pomoc proti Turku, třidcátý peníz na umoření dluhů a pět grošů posudného na vychovávání dvoru.

Déle než kdy jindy rokovali každý stav sám o sobě a opět všichni pospolu, jakou by odpověď na královské poselství dáti měli. Teprv dne 9. ledna (tudíž sedm dní po přednešené proposici) dali stavové ústy pana Vilíma z Rožmberka (kteréhož obě strany jako předního mezi všemi na směně považovaly) přednésti odpověď na postulaty královské. Stavové na prvním místě připomínají císařských slibů jim učiněných l. 1571 a 1573, na něž se byli spolehli, že obecní potřeby všeho království se týkající na přítomnost vlastní osoby císařské při sněmu po dlouhý čas odkládané konečně projednány budou, což však na nemalou ztížnost stavův všech dosud se bylo nestalo. Potom ukázal pán z Rožmberka na dvě velmi ztížné potřeby všeho království se týkající. První dotýkala se duševního nedostatečného opatření obyvatelstva, vší strany pod obojí, totiž že pro veliký kněží nedostatek děti bez křtu sv. a starší lidé bez opatření nejsvětější svátostí oltářní umírají, manželství bez oddání kněžského uzavírati se musí, druhá pak, aby hranice království Českého beze vší obrany, jako dosaváde, na dále zanechány nebyly. Co se pomoci proti Turku dotýče, stavové prý kdyby i rádi chtěli nějakou pomoc svoliti, vybírati ji dáti nemohou, poněvadž obyvatelé až na nejvyšší jsou ubráni, mnozí chudí poddaní v hornatých krajinách hlady pomírají, děti své cizím lidem darují a ještě velmi prosí, aby je přijali, jen aby tak bídně hladem nemřely, v městech některých 30, 40, 50 i více domův pustých, neobydlených zůstává a i někteří z pánův a z rytířstva v nemalé nouzi, chudobě strádají; a kdyby termín k odvádění berně prodloužili, nebylo by tím pokladně císařské spomoženo: i poněvadž všechno na tom zůstává až bohdá císař, král do království Českého přijede, aby obecní i jiné záležitosti na příjezd jeho odkládané vyřízeny býti mohly, protož že by prospěšnější bylo, aby císař žádost v příčině svolení pomoci až do času toho odložil.

Na takovou odpověď podal arcikníže Arnošt dne m. ledna svou repliku, v kteréž připomenuty opětně důvody, proč císař a král dosaváde do království Českého přijeti nemohl a že pro velikou potřebu peněz na obranu proti Turku zatím mezi časem příjezdu svého do Čech tento sněm rozepsal a poněvadž v krátké době také rákuš v království Uherském a sněmové v jiných k království Českému připojených zemích držáni býti mají, aby pro dobrý příklad všem těm žádanou pomoc svolili a příjemnější odpověď dali.

Po replice arciknížete Arnošta ukázali se stavové již volnějšími k svolení berně, však učinili tak za podmínkou, aby na nejblíže příštím sněmu za přítomnosti osoby císařské obecní potřeby oslavy jména božího a spasení duše jich se týkající a potom i jiné obecní a osobní soukromé záležitosti přede všemi jinými artikuli (tudíž před postulaty královskými) projednány a vyřízeny byly, taková pak jich výminka aby jako artikul také do usnešení sněmovního položena byla. Poněvadž však záležitosti stavův, kteréž na sněmu projednány býti měly, velice byly důležité, veliké a tudíž by ani v několika týdnech vyřízeny býti nemohly, a tou příčinou zase mnozí ze stavů, zvláště nezámožnější, třebas byli znamenití znalci práv, zákonů zemských; při sněmu dlouho pro nedostatek peněz zůstati by nemohli a domů odjeti museli: žádali stavové, aby jim dovoleno bylo před sněmem sjezdy po krajích držeti, na nichž by vyslance na sněm si zvoliti a berní na vychování poslanců uložiti mohli. [Sjezdové krajští a volení na nich delegátů ze všech stavů na sněm bývali v království Českém již dříve obyčejní, však za Ferdinanda I. od nich upuštěno; způsobu placení zvolených poslanců, kteříž při celém zasedání sněmovním trvati museli, užíváno již také v Slezsku i Lužici.]

Na pomoc proti Turku svolili stavové po společném usnešení berně domové po 10 gr. bílých; kteréž však teprv při terminu sv. Bartoloměje odváděti slíbili a žádali, poněvadž v některých městech (jak již dotčeno) 20 až 50 domů neobydlených zůstává a mnozí obyvatelé na místě daně domovní peřiny, šaty, nářadí na radnice snášejí, obce pak za takové nemajetné sousedy se dlužiti musí, aby vícekráte před uloženým terminem berně na stavu městském žádána nebyla, dále horní města, poddaní panství Karlštejnského, obyvatelé na panství Loketském a v hrabství Kladském aby rovněž daň takovou dávati povinni byli; sebraná pak berně aby na nic jiného než toliko na pomoc proti Turku vynaložena a nikoliv od kupců ze země odnášena byla. Posudného, kteréž na vychování dvoru královského, když v království Českém přebýval (což že se nedálo, stavové si nemálo stěžovali), svolováno bylo, uvolili se dávati ze sudu 2 gr. králi a 1 gr. královně. Třidcátý peníz na umoření dluhů královských stavové nechtěli povoliti, poněvadž prý drahotu působí, chudí lidé za tou příčinou příliš naříkají a císaři samému na velmi malý jest prospěch. Vedle takového svolení berně žádali stavové, aby mezi královstvím Českým a Polským staré přátelství smlouvami obnoveno bylo, útraty poslů do Polsky vypravených zaplaceny byly, hranice země České aby lépe opatřeny byly, v příčině restantů berní aby tak přísně se nezacházelo.

Takové svolení stavův zdráhal se náměstek císařův na sněmě přijmouti: poněvadž by takovým prodlouženým terminem složení pomoci proti Turku nebylo císaři pomoženo, neboť válečné opatření a nezaplacený lid vojenský vyžadovaly rychlé záplaty; tři groše posudného, že by také málo vydaly, protož aby na tolik jako před tím (5 grošů ze sudu) se usnesli; od třidcátého groše že by s dodatečným svolením císařským snad upuštěno býti mohlo. Ostatní žádosti stavův slíbil arcikníže císaři přednésti a za jich vyplnění horlivě se přimluviti. Stavové však přes všechno opětné přimlouvání arciknížete nechtěli od usnešení svého odstoupiti, berni domovou již na sv. Jiří složiti a posudné ze 3 na 5 grošů zvýšiti, odvolávajíce se opět a opět na svou nemožnost a chudobu i nouzi svých poddaných. Kurýrové jeden za druhým jezdili z Prahy do Vídně a zase do Prahy, odnášejíce zprávy od arciknížete a přinášejíce instrukce císařské jak by se stavy v příčině berní jednáno a na čem přestáno býti by mohlo. Několik dni trvalo takové projednávání a smlouvání, nedocíleno však žádné shody. Císař slevil třidcátý groš (poněvadž velmi málo vynášel) i k tomu chtěl svoliti, aby termín skládání berně domovní od velkonoc až do sv. Bartoloměje byl odložen, jen kdyby posudné 5 grošů ze sudu jako minulá léta bylo svoleno. Však stavové při sněmu ještě zbylí v žádné vyjednávání ani více se dáti nemohli, poněvadž veliký počet sněmovníků hned po společném mezi stavy o berni usnešení domů se rozejeli a zůstalé při sněmu stavy zmocnili, aby k tomu, na čem se byli usnesli, při relaci sněmu také se za ně přiznali. Mladý arcikníže Arnošt, práv a zřízení zemských ne dobře znalý, velice si na tom dal záležeti, aby přímluvami i jinak k naplnění žádosti královské získal stavy české, kteříž nevrlí byli již proto, že ustavičně na ně doléháno, aby prvotní usnešení své změnili, což učiniti nemohli za nepřítomnosti velikého počtu jiných, a také nemile to nesli, že na jich usnešení vždy od arciknížete s odpovědí odkládáno až jaká přijde z Vídně resolucí císařská, což bylo nejen proti starému řádu a obyčeji, ale také s nemalou jich obtížností, poněvadž ukončení sněmu, na kterémž již pro malý počet sněmovníkův nic uzavíráno býti nemohlo, marně zdržováno bylo. "Takového sněmování snad nikdo nepamatuje" a "o takovém jednání snad žádný z lidí neslyšel", čteme v odpovědích stavův, kteříž arciknížeti připomenuli, budou-li tak na prázdno zdržováni, že ještě i mnozí jiní domů odejdou a tudíž nezůstane dostatečný počet relatorů, čímž prý by se státi mohlo jako před nedávnými časy se přihodilo, že řádná, jednohlasná a již i vytištěná usnešení sněmovní pro malý počet relatorů nedošla své platnosti a tudíž ještě jedenkráte na sněn projednána býti musela. Stalo se však ještě něco horšího nežli před čím stavové arciknížete varovali. Někteří stavové z těch při sněmu zbylých, nemohouce dočekati se konečné resolucí císařské, kterouž by usnešení stavův přijato, schváleno bylo, odejeli domů a když konečně resolucí došla a svolení stavů k žádosti císařské vyhledávala, byl již jen tak malý hlouček sněmovníků v Praze, že arcikníže, věda, že by tito k ničemu nesvolili, ani více žádost jim nepřednesl, ale prostě jen oznámil, že císař svolení jich přijmouti nemůže. Načež stavové, rozloučivše se s arciknížetem, se rozejeli. A bylo po sněmu. O čemž arcikníže Arnošt téhož ještě dne (19. ledna) zprávu podal císaři Maximilianovi.

Po ukončení tohoto v annálech českého sněmování památného sněmu, o němž i za hranicemi království Českého nemálo a rozdílně se mluvilo, starati se musel císař nejprve o to, aby zastavený vydatný pramen důchodů (posudné) na vychování dvoru královského opět do pokladny královské převeden byl, dokud by nový sněm se nesešel: jakož učinil nařízením komoře české v příčině vyjednávání se stavem městským, aby aspoň posudné zatímně odváděli. Bylo-li jednání takové provedeno a mělo-li nějaký úspěch, nevíme. Císař Maximilian staral se však všemožně i na dále, jakým způsobem by toho mohl docíliti, aby pomoc proti Turku a posudné jako předešle do pokladny královské dávány byly. Již časně z jara chtěl sám sněm český osobně zahájiti, poněvadž však peněz se nedostávalo, položil jej s radou nejvyšších ouředníků na den 11. června 1574. A opět nemohl císař jako král sám osobně, ač skutečně velice rád chtěl, k sněmu českému se vypraviti. Vyslal na místě svém arciknížata Rudolfa a Arnošta, kteříž, poněvadž s vypracováním proposice v kanceláři císařské se prodlilo, teprv dne 14. června sněm na hradě Pražském zahájiti mohli. Vznešení královské odůvodňovalo žádost svolení berně nebezpečím jakéž hrozí od Turka nejen království Uherskému ale i jiným zemím křesťanským, nebude-li způsob válečný na hranicích tureckých náležitě opatrován, "neboť i království České jest odevřené a žádnou pevností, z kteréž by se proti nepříteli brániti mohlo, opatřeno není, tudíž daleko lépe jest u souseda ohni brániti, nežli se toho doma dočekati." Mimo berni domovou, jako pomoc proti Turku; žádal císař svolení posudného pěti grošů a oznámil stavům (aby je k žádosti své spíše naklonil), že arciknížata s nimi vyjednávati mají, kdy žádaný sněm za přítomnosti vlastní osoby císařské pro vyřízení obecních i osobních věcí by držán býti měl. Načež stavové usnešením svým odpověděli, aby nejblíže příští sněm na den sv. Martina 1574 byl položen a před tím dne io. srpna sjezdové krajští za příčinou volby poslanců sněmovních a svolení berně na jich po čas sněmu vychování odbýváni byli. Pomoc proti Turku i posudné svolili vedle žádosti císařské, mimo to projednány a uzavřeny byly artikule o restantech berničných, zaplacení útrat poslů r. 1573 do Polska vyslaných a utvrzení přátelských smluv s Polskem, o nevolech království Českého s okolními kurfiršty v příčině hranic, o osazení úřadu prubýře zemského, vybytí cizí mince a učiněny mnohé přímluvy k císaři za příznivé vyřízení osobních záležitostí pánů a rytířů českých.

Maximilian II. přijal vděčně usnešení sněmu českého, po jehož ukončení ihned starati se počal o peníze, aby na cestu do Čech se vypraviti a na hradě Pražském delší čas pobýti mohl; chtěl dobře prvé před sv. Martinem v Praze býti, aby ještě před sněmem všelijaké důležité potřeby vlastní i jiných osob vyříditi mohl. Poněvadž však ale tak mnoho peněz, aby dvořanstvo spokojeno a odjezd do Čech "fedrován" býti mohl, sehnáno býti nemohlo, odhodlal se císař, že takový svatomartinský sněm až do nového roku 1575 odloží. Ačkoliv nejvyšší ouředníci zemští a zřízené rady na hradě Pražském se vší rozhodností císaře z toho zrazovali, až mezi jinými důvody i to předkládali, že by stavové na minulém sněmu již svolenou berni proto odepříti a budoucně k dalším pomocem těžce přivedeni býti mohli, muselo předce na odkladu zůstati, poněvadž peněz nebylo.