MS. souč. v arch. města Prahy.

J. M. římský císař a uherský, český král c., pán náš nejmilostivější, od stavuov, království tohoto Českého, věrných poddaných svých milých, že jsou se k tomuto nynějšímu sněmu obecnému od J. M. C. rozepsanému a položenému poslušně najíti dali, milostivě přijímati a jim dále v známost uvozovati ráčí, ačkoliv by J. M. C. milostivě k tomu nakloněn byl jich stavuov rozpisováním a držením takových obecních sněmuov pro uvarování outrat milostivě šanovati, však jest toho J. M. C. z mnohých vysoce duoležitých příčin, kteréž nyní před rukama jsou, nikterakž pominouti nemohl, aby téhož to sněmu obecního v tomto království rozepsati a položiti dáti neměl; kteréhožto obecního sněmu, tak jakž ten tím zpuosobem publikován a rozepsán jest, J. M. C. by sám rád vlastní osobou svou milostivě a otcovsky přítomen býti a netoliko své vlastní ale všeho toho království obecní i obzvláštních osob se dotýkající, vysoce duoležité potřeby na J. M. vlastní osobu odložené a posavad nevyřízené, jakž pak i toho bezelstné příčiny ukazují, předsevzíti, o těch jednati a ty k místnému konci přivésti té milostivé a konečné vuole býti ráčil, však jest J. M. C. na ten čas toho (by pak J. M. nejraději chtěl) vykonati a k tomu dostačiti nikterakž možné nebylo, ale aby vždy nicméně zatím z příčin dole položených s počátku psaný sněm obecní pruochod svuoj míti mohl a stavové, jakožto věrní poddaní, strany zbytečných jízd a outrat, kdyby týž již rozepsaný sněm k dalšímu poodložení přišel, zvláště pak, poněvadž hned po skončení tohoto soudu zemského letničného všelijaká díla polní přispějí, sobě slušně co ztěžovati neměli: ráčil jest J. M. C. na místě svém nejjasnější knížata a pány, pany Rudolfa, krále uherského a Arnošta, arciknížata rakouská, syny své nejmilejší a nejstarší, jakž v sobě list věřící na J. M. Kr. a J. M. arciknížecí dotčeným všem stavuom svědčící obsahuje, milostivě a otcovsky vypraviti, tak aby od J. M. Kr. a J. M. arciknížecí stavové, jakožto J. M. C. věrní poddaní, jak J. M. vlastním i všech království a zemí, tak také jich samých a zemí k témuž království příslušejících ztížnostem a nedostatkuom, pokudž na ten čas toho potřeba ukazuje, v tom spraveni, jsouce, poddaně vyrozuměti mohli, jiné naděje J. M. C. k nim stavuom nemajíc, než že se nicméně k J. M. Kr. a J. M. arciknížecí, tak jakoby J. M. C. vlastní osobou svou přítomen býti ráčil, poddaně a účinně ukáží a to všecko, což jim tuto dole předloženo bude, (jakž pak i prvé vždycky jsou to z věrné náchylnosti činili), k srdcím svým zdravě připustíc, k tomu se od osob svých, aby to všecko svuoj jistý pruochod míti mohlo, skutečně přičiní a v tom na sobě jiným zemím k království Českému příslušejícím, při kterýchž J. M. C. tím zpuosobem toho tolikéž hledati dáti oumyslu býti ráčí, dobrý příklad ukáží; jakž pak J. M. C. o tom pochybnosti nésti neráčí, že se též jiné země k J. M. předešlým zpuosobem vedle dotčených stavuov království Českého v tom, což J. M. C. a všemu křesťanstvu, též také královstvím a zemím i vlasti jich samých k dobrému, užitečnému a k vzdělání býti muože, povolně a poddaně najíti dají.

A tak předně, jakož stavové, věrní poddaní J. M. C., na díle o tom prvé zprávu a vědomost mají, v jakém širokém okršlku J. M. C. v království Uherském hranice a místa pomezní, totiž od moře Adriaticum řečeného až k pomezí země Sedmihradské, kterýžto okršlek se do sta a třidceti mil německých vztahuje, osazovati a držeti dáti musí; k tomu také z příležícího výpisu a poznamenání stavové o tom vyrozuměti budou moci, jak mnoho těch míst hraničných a pomezních jest, kterak jedno každé osazeno a co J. M. C. na vychování a zdržení těch všech ročně jde; zase pak proti tomu tolikéž v jakém opatření Turecké hranice a místa pomezní stojí, tak že proti jedné osobě z lidí válečných J. M. C. vždycky Turků (mimo těch záškodních, kteříž sice pro štráfy a loupeže týchž hranic Tureckých se přidržejí a tu outočiště své mají) čtyři nebo více, kteříž své určité a jisté vychování mají, se drží, pročež by vysoce duoležitá potřeba J. M. C. ukazovala taž všecka místa hraničná a pomezní v větším počtu lidu válečného posilniti. Ale poněvadž na týž lid válečný, kterýž se tu nyní drží, ač toho již po několikrát pro veliké a ztížné vydání umenšeno jest, tak mnoho jde, že J. M. C. tomu odolati a zadosti učiniti, nad to pak o to se, aby taková místa pomezní a hraničná větším počtem lidu válečného, jakž toho potřeba ukazuje, osazena býti měla, ujíti možné není, neb ty všecky pomoci, kteréž se na to J. M. C. od věrných poddaných činí, bez přikládání k tomu odjinud, kdež se jedině toliko J. M. C. v peníze objíti možné, již tak dalece vystačovati nemohou, jakž by pak J. M. C. tím milostivě spokojen býti a na tom přestati ráčil, aby toliko tento nynější lid válečný své pořádné záplaty na terminy a časy určité dosahovati a tím lépe při takových službách jich držán býti mohl; ale poněvadž vždy J. M. C. ti duochodové z království Uherského a zemí J. M. dědičných proti takovým náramně nesčíslným vydáním nikoliv stačiti nemohou, anobrž také, že ty pomoci, kteréž se k tomu od J. M. C. věrných poddaných, totiž království Českého, markrabství Moravského, knížetství Slezských a markrabství Horních i Dolních Lužic činily, těchto časuov pominulých J. M. a některých z nich svoleny nebyly, nébrž přestávaly a nevycházely, nebylo jest J. M. C. nikterakž možné již jmenovanému lidu válečnému na těch místech hraničných a pomezních záplaty zouplna učiniti, nébrž J. M. C. jim na těch všech místech mimo to, co na ty turecké dary ročně šlo, do několikrát sto tisíc dlužen zuostávati ráčí. Za kterýmižto příčinami že se nyní jmenovanému lidu válečnému takovou záplatou na terminy a časy určité protahuje, to z toho pošlo a ještě podnes pochází, že týž lid válečný a ovšem Uhři, kteříž dosti špatné žoldy mají, při službách jich v těch místech zdržáni býti nemohou, ale jinde svého hledajíc v zemi lidem chudým škodu a všelijaké příkoří i také ztížnosti činí, tím se (v čemž se jim slušně za zlé míti nemuože) omlouvajíce, poněvadž se jim žoldové jich netoliko zouplna nébrž velmi na mále a i to ne časně spravují, že osob svých vlastních ani služebníkuov a koní jich odnikudž jinud vychovávati nemají, a tak tudy to, že místa hraničná a pomezní neosazena zuostávají, přichází a nepřítel žíznivý všeho křesťanstva, Turek, ze všech stran podle libosti své zajímáním lidu křesťanského a jich pod jeho jho podmaňováním do téhož království Uherského vpády činí a čím dál vždy víc vkračuje. Jakž pak takovým chatrným osazením a opatřením týchž míst hraničných a pomezních dotěrnému nepříteli Turkovi netoliko příčina dána anobrž tudy k tomu cesta ukázána, že jest pominulého měsíce Februarii, jinak ounora, do předního a hlavního místa neboližto pevnosti a zámku Kanyže, na němž zemím Rakouským a Štýrsku, jakožto klíči týchž zemí, vysoce záleží, nočním časem vpád učinil, předměstí při něm ležící vzal a splundroval, do sta osob zmordoval a na sedm set zajatých odtud s sebou odvedše naposledy i městečko zapálil; tudíž také dotčená příčina beka ostřehomského k tomu vzbudila, že jest se on za bílého dne o klášter svatého Benedikta řečený při těch úzkých cestách neboližto ouvozích, kteréž se k městuom bánským v dotčeném království Uherském ležícím začínají a jdou, právě na silnici ležící pokusil a k němu mocí šturmoval, kterýžto klášter toliko tím prostředkem ochráněn a zachován jest, že špehové proto tím časněji přišli a chudý lid v městečku při témž klášteře ležícím, majíc výstrahu sobě danou, na větším díle se všemi nábytky svými nahoru do kláštera se obrátili a toho (byvše jich tu více přítomných) obhájiti pomohli.

Kteřížto takoví a těm podobní vpádové vždycky se ze všech stran sem i tam den ode dne dějí, a těch se jest čím dále vždy více obávati, poněvadž nepřátelé to znají a vidí, že se lidu válečného na hranicích J. M. C. umenšuje; od těch pak, kteříž tu jsou a náležitého opatření strany rystuňkuov i jinak nemají, nedbanlivost mimo předešlý zpuosob uznávají. A tak nyní psaná místa hraničná pro špatné opatření slábnou a mizejí, ano i na to obzvláštní pozor a zření míti sluší, že lehkých koní uherských také vždy ubývá a ti šlechetní stateční muži, kteříž na předepsaných hranicech se nejlépe chovali a těch hájiti pomáhali, jedni po druhých se zajímají a mordují i sice jinak pomalu hynou a s světa scházejí; ostatní pak, kteříž ještě před rukama jsou, za příčinou tou, že se jim časně neplatí, od zpuosobu válečného k hospodářstvím jich domácím a někteří v služby cizím pánuom do Polska i jinam se obracejí a dávají, tak že se v království Uherském vždy větší nedostatek strany lidu válečného ukazuje a patrně nachází.

A jak vysoce na tom záleží, aby dotčení dobří muži proti tomu ouhlavnímu nepříteli Turku v počtu takovém, jakž toho potřeba ukazuje a v ustavičném cvičení válečném zachováni a drženi byli, to sobě stavové království Českého, jakožto na díle těch hranic Uherských a i zpuosobu a obyčejuov nyní dotčeného nepřítele v válkách poněkud povědomi, ku paměti dobře přivésti mohou, měla-li by pak ta všecka místa hraničná a pomezní k ztracení a vybojování přijíti, jak by ta místa proti takovému lstivému a schytralému nepříteli jiným lidem válečným, by pak i ten v věrné stálosti a po sobě postupující, ale však těch míst a zpuosobu nyní psaného nepřítele Turka ne tak povědom byl, zase dobyta a osazena býti mohla, to aby stavové tolikéž při sobě zdravě uvážili.

Poněvadž jest pak J. M. C. až posavad ty všecky pomoci, kteréž se J. M. z království a dědičných zemí proti dotčenému nepříteli Turku činily, pro zachování toho vysoce ztížného a ustavičně trvajícího zpuosobu válečného, k dobrému všeho křesťanstva, na to, pokudž jedne toliko stačiti mohly, vynakládati a obraceti, též také přes to i komorní statky své na nejvyšší netoliko rozzastavovati a v závady uvésti ráčil, nébrž v témž nedostatku a potřebě ještě se v nové znamenité, veliké dluhy pod ztížné ouroky, mimo dary, kteréž na to pošly, dáti a k tomu tolikéž na větším díle posudní a třidcátý peníz na to obrátiti, a tak těch vysoce ztížných dluhuov, kteréž na J. M. C. po smrti J. M. císaře Ferdinanda, slavné a svaté paměti, k zaplacení přišly, přivejšiti a ještě více zdělati musil: ješto kdyby od stavuov ty pomoci svolené na terminy určité vedle zavření sněmovních časně spraveny, v tom jednostejná rovnost zachována a na těch, kteříž jsou se v tom poslušně nezachovali, dotčených pomocí pokutami v nyní psaných zavření sněmovních obsaženými a doloženými dobýváno bylo, tehdy by se témuž lidu válečnému časně platiti a J. M. C. jmenované veliké škody strany vypůjčování peněz v takové nepříležitosti uvarován býti, a tak by se bylo všemu křesťanstvu k dobrému proti nepříteli Turku více vyříditi a méně ztratiti, ano také na vychování dvoruov jak J. M. C. tak také dědicuov J. M. nejmilejších obrátiti, nicméně něco těch dluhuov se splatiti mohlo.

I jestliže by již dotčená místa hraničná a pomezní tak opuštěna zuostati měla, jakž pak bez toho na pevnostech scházejí a téměř ani profanty, střelbů i jinými nástroji válečnými, jak by náleželo, opatřeny nejsou, nébrž ty na větším díle na stavení sešlé a odevřené jsou, nebylo by se nic jiného nadíti a očekávati, než že by ta místa hraničná a pomezní musila k ztracení přijíti a tak před nepřítelem Turkem, kdyby ta ostatní místa v království Uherském pod svou moc podmanil, meze a hranice markrabství Moravského, knížetství Slezských a potomně i království Českého v žádném bezpečenství státi by nemohly, nébrž toho tolikéž na se očekávati musely.

Z těch příčin J. M. C. stavuov, jakožto věrných poddaných svých milých, milostivě a otcovsky napomínati ráčí, aby na to, poněvadž království České odevřené jsouc, žádnou pevností, z kteréž by se nepříteli před jeho mocí brániti a hájiti mohlo, opatřeno není, že daleko lépe jest (vedle starého přísloví) u souseda ohni brániti, nežli se toho doma dočekati, bedlivě pomyslili a na osobách svých, strany učinění dalších pomocí z věrné náchylnosti pro zachování spevnění a opravení mnoho jmenovaných míst hraničných a pomezních, nic sjíti nedali. Neb ač by J. M. C. jich stavuov v tom jistě rád milostivě šanovati chtěl, ale poněvadž toho takové duoležité a veliké potřeby k jich samých, manželek, dítek, přátel a jmění jejich prospěchu, ochraně a bezpečenství ukazují tomu nastávajícímu zlému, zkáze a záhubě, kteráž (jakž říkají) téměř za dveřmi a před rukama jest, časně v cestu vkročiti, nebo J. M. C. vždy možné není toho zpuosobu válečného z samých duochodů pomocí království Uherského i jiných zemí J. M. dědičných vychovati a držeti, protož J. M. C. té jisté a milostivé naděje býti ráčí, že stavové takové veliké potřeby a obecné nebezpečenství, kteréhož by rovně tak málo jako jiní tomu nepříteli nejblíže přísedící ujíti mohli, tím více k srdcím připustí a J. M. C. z věrné poddanosti ku pomoci tím volněji a spíšeji přispějí, tak aby nedbanlivostí a nečasným přičiněním k tomu příčina dána nebyla, aby se skrze dlouhé pruotahy to ztratiti mělo, čehož by zase k nahrazení přivésti neb nabýti nemožné bylo.

Dále i toho J. M. C. před stavy, jakožto věrnými poddanými svými, tejna nečiní, že nyní netoliko královstvím a zemím J. M., tak jako i koruně České a zemím k ní příslušejícím, ale všemu křesťanstvu k dobrému strany dalšího přiměří a pokoje s císařem tureckým v pilném jednání jsouc, té konečné naděje býti ráčí, že to na dobré míře postaveno bude; však J. M. C. takového jednání, ač by to k dokonalému vyřízení přišlo (jakž jeden každý u sebe to zdravě rozvážiti muože) se vši bedlivou pilností vyhledávati dáti a na to očekávati musí.

A jakož jest od J. M. C. stavuom na minulém posledním sněmu (čehož jest i nahoře poněkud dotčeno) předloženo bylo, s jakou jest J. M. C. velikou obtížností, neohlídajíce se na tak velice ztížné ouroky, kterýmiž se dluhuov J. M. C. ještě více přivětšovalo, vedle své nejvyšší možnosti to, aby místa hraničná nepříteli neosazena a opuštěna nezuostala, opatrovati ráčil, a že dotčeného zpuosobu válečného a nyní psaných míst hraničných a pomezních v království Uherském bez pomoci jich stavuov i jiných J. M. věrných poddaných zdržeti a ty znamenité turecké dary spravovati dále nikterakž možné není, pak kdyby se J. M. C. z Vídně před opatřením týchž hranic a zaplacením lidu válečnému na dotčených místech pomezních hnouti míti ráčil, mohou tomu stavové dobře rozuměti, coby z toho škodlivého, zlého k záhubě všeho křesťanstva pojíti a to zase k nahrazení s těžkostí a snad nikda přijíti, aniž ti, kteříž by toho příčina byli, za to před Bohem i lidmi odpovídati mohli, a tudy by snad ta místa hraničná a pomezí (z kterýchž se před dalšími vpády, štráfy i jiným nebezpečenstvím téhož nepřítele Turka na chudé křesťanské lidi na ten čas brání) k spuštění přijíti a nepříteli Turku snadně bez práce a mnohého nákladu v moc jeho dostati se musela, a jest velmi ztížné pevnosti hraničné znovu stavěti, nébrž mnohem užitečněji staré za času přiměří a pokoje v tom zpuosobu, v kterémž stojí, zdržeti a těch pokudž možné více přistavěti.

I poněvadž ty berně a pomoci proti nepříteli Turku svolené a posudní na vychováni J. M. C., též také Její M. císařové, jakožto královny české, dvoru již dávno vyšly a za příčinou toho sněmu, který na hradě Pražském při začátku tohoto léta sedmdesátého čtvrtého (na němž se nic nevyřídilo) držán byl, takové pomoci J. M. se od stavuov až posavad nespravovaly, ač by J. M. C. příčiny míti ráčil při stavích toho, aby ty pomoci pro lepší vychování a spokojení lidu válečného na týchž místech hraničných a pomezních, coby se jich bylo až posavad téměř za celý rok sešlo, zase k nahrazení a vyplnění přijíti mohly, milostivě hledati, neb jest J. M. C. po ten všecken čas již dotčená místa hraničná a pomezní proti nepříteli Turku, rovně jako i prvé, zdluživše se na to, k dobrému netoliko všemu křesťanstvu ale i království Českému ochraňovati a opatrovati musel: však J. M. C. již jmenovaných stavuov v tom milostivě šanovati a toliko na nich toho milostivě žádati ráčí, aby J. M. tu berni domovní jako i prvé za tento sedmdesátý čtvrtý rok na dva terminy určité, totiž při času sv. Bartoloměje, což taž pomoc neb berně domovní vynese, jednu polovici, a o vánocích nejprv příštích druhou polovici pod těmi pokutami prvnějšími sněmy vyměřenými zase znovu svolili, tak aby J. M. C. tím jistší placení, než až posavad se dálo, dotčenému lidu válečnému každý termín naříditi a ten zpuosob válečný v lepší a bezpečnější řád pro zachování všeho křesťanstva a věrných poddaných svých uvésti moci ráčil.

Nicméně jest tolikéž J. M. C. milostivá žádost, aby stavové, jakožto věrní poddaní, podsudní, tak jako prvé, J. M C. z každého sudu piva čtyři groše a Její M. císařové, jakožto královně české, jeden totiž pátý groš bílý, počnouc hned ode dne zavření sněmu tohoto až do vyjití téhož to léta sedmdesátého čtvrtého tolikéž poddaně svolili. A když tak J. M. C. nadepsané pomoci od stavuov (jakž k nim J. M. žádné jiné naděje býti neráčí) jednomyslně svoleny a spraveny budou, J. M. C. jich, jakožto věrných poddaných svých milých, v čas potřeby v ničemž opustiti neráčí, nébrž zase vedle nich všeho jmění svého nasaditi nelitovati a jich takovou poddanou povolnost všem vuobec i jednomu každému obzvláštně vší milostí zpomínati a nahrazovati, tudíž také je stavy, že jim takové dobrovolné svolení v této vysoce duoležité potřebě privilejím, svobodám, právuom a starobylým chvalitebným zvyklostem k ujmě a škodě býti nemá, dostatečným obyčejným reversem milostivě opatřiti ráčí.

Při tom, aby stavové téhož království Českého to v skutku poznati mohli, že se to od J. M. C., jakž toho hned při začátku tohoto předložení sněmovního doloženo, vedle nejedněch milostivých zakázání J. M. tak dobře jako od nich samých stavuov obmýšlí, jakby netoliko J. M. vlastní, ale obecní dotčeného všeho království též také některých obzvláštních osob z stavuov se dotýkající duoležité a pilné potřeby, kteréž bez přítomnosti vlastní osoby J. M. C. předsevzaty a tak kvapně konati se nemohou, nébrž prostranního času k tomu potřebují, k vyřízení svému přivedeny byly, ráčí J. M. C s pomoci pána Boha všemohoucího vedle nejvyšší možnosti své týchž věcí přítomen býti, ty předsevzíti a pro zachování mezi stavy lásky a jednoty, žádné práce v tom nelitujíc, na jistém a konečném místě postaviti, jakož jest pak J. M. C. pro lepší fedruňk a tím spěšnější potomní vyřízení těch vysoce duoležitých potřeb J. M. Kr. a J. M. arciknížecí milostivé a otcovské poručení učiniti ráčil s stavy, jakožto věrnými poddanými, o to, kdy a kterého času by s nejlepší příležitostí potomně jiný sněm, na kterémž by o předepsané obecní všeho toho království potřeby, též také obzvláštních osob ztížnosti, kterak by ty nejpříležitěji jedny po druhých pořádně konány a k místu vedeny býti mohly, jednáno bylo, rozepsán a při přítomnosti J. M. C. držán býti mohl, promluviti a od nich v tom jejich stavuov poddanému dobrému zdání vyrozuměti. V čemž se J. M. C. strany téhož osobního příjezdu na hrad Pražský, jakž pak J. M. sám toho duoležitou potřebu býti uznávati, pokudž nejdřív možné v jistotě, tak aby nadepsaný oumysl a předsevzetí J. M. konečně pruochod svuoj míti mohlo, ustanoviti ráčí.

Dále, tolikéž J. M. C. stavuom, jakž předešle nejednou, ještě milostivě strany počtuov berní a třidcátého peníze ku paměti přivozovati ráčí, aby ti vedle předešlého nařízení přijímáni a všelijací restanti, pokudžby co toho za kým zuostávalo, buďto předce pokutami sněmy vyměřenými anebo skrze jiné prostředky, pokudž s nejmenším nákladem býti muože, bez odtahuov zvyupomínáni byli.

Jakož také podle zavření sněmovního s některými osobami z stavuov, kteréž se nějaké dluhy při J. M. C. míti pravily, skrze rady zřízené komory české i některé jiné jim k tomu přidané a sněmem volené osoby oučtové státi se měli, však by se ti za příčinou těch některých osob, kteréž, jakž tomu vyrozuměly, že by více, nežli by to, nač se tak potahovaly a k těm oučtuom volaly, vyneslo, dlužny zuostaly, nepostavivše se pryč ujely, až posavad vykonati nemohli: protož J. M. C. milostivě žádati ráčí, aby dotčení oučtové v brzkém čase předsevzati a k dokonalému vyřízení přivedeni byli.

Kdež pak, aby to všecko, nač se koliv toto předložení sněmovní vztahuje, tím spěšněji a dřívěji pro uvarování všelijakých outrat fedrováno a na místě postaveno bylo, J. M. C. k stavuom, jakožto věrným poddaným svým milým, ke všem vuobec i jednomu každému obzvláštně té milostivé naděje býti ráčí, poněvadž toto jednání obšírné a toho na mnoze není, že žádný před konečným zavřením téhož sněmu nikam neodjede, leč by komu od J. M. Kr. a J. M. arciknížecí obzvláštně dovoleno bylo.

To všecko J. M. C. často psaným stavuom království Českého, jakožto věrným poddaným svým milým, což tu koliv pro dobré království, zemí a věrných poddaných J. M., ano také tak dobře k svému vlastnímu prospěchu a pro uvarování budoucích škod a záhuby všemu křesťanstvu k dobrému učiní, všem vuobec i jednomu každému obzvláštně milostí svou císařskou a královskou spomínati i nahrazovati a jich všech milostivým císařem, králem a pánem býti a zuostati ráčí.