Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.10 hodin)
(pokračuje Kamal Farhan)
Tak a ještě se krátce vyjádřím ke dvěma pozměňovacím návrhům. První pozměňovací návrh je pozměňovací návrh pana ministra Stanjury, kdy pojišťovny budou hradit vysoutěženou cenu, a nikoliv cenu maximální. Jenom abyste věděli, k čemu dojde. Jinými slovy, v současné chvíli se hraje o nějakých 5 miliard korun, to znamená, a o těch 5 miliard korun, které dostávaly krajské nemocnice a další nemocnice na bonusech, přijdou, tento pozměňovací návrh sebere nemocnicím další peníze.
A tady vidíte, už jsme sebrali, ministr zdravotnictví si nechal sebrat 14 miliard, které odevzdal na oltář panu ministru Stanjurovi. Teď se sebere dalších 5 miliard nemocnicím a nikde, nikde se neobjeví, a všichni to víme, je to další prostě řízená likvidace nemocnic.
A ještě bych se chtěl krátce zmínit vlastně i k pozměňovacímu návrhu, který tady komentoval pan ministr, což je vlastně, on tomu říká volba pacienta, já tomu říkám zpoplatnění zdravotní péče. Je to vlastně příprava na privatizaci českého zdravotnictví. Pan ministr to samozřejmě prezentuje, že vybírá za něco, co je mezi hrazenou a nehrazenou variantou. Nikdo neví, nikdo neví, nikdo neví, co je standard. Pořádně nebyl definovaný. Už se o to tady pokoušel opět vlastně někdo za TOP 09, pan ministr Heger, pak mu to Ústavní soud zrušil, takže není definováno, co je hrazený a co je nehrazený.
Já se tady ptám, přátelé, vážení poslanci a další, je standardem například, že injekci dostanete za 4 hodiny, a když dáte 1 000 korun, nějaká stará babička, dostane ji za hodinu jako nadstandard? Jak je to definováno? Je standardem, aby byli v uvozovkách třeba dva, tři lidi v ordinaci, nebo je to nestandardní věc a bude se za to připlácet? Nikdo neví, za co se bude připlácet, až pokud tohle budeme vědět, tak by určitě to vneslo čistotu do toho systému. Já na druhou stranu nejsem pro to, protože pan ministr neví, jak to bude vypadat, a myslím si, že tyhlety dva pozměňovací návrhy nemůže, řeknu normálně uvažující člověk, vůbec podpořit. Děkuju.
Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já taktéž děkuji. S faktickou poznámkou je tady přihlášena paní poslankyně Helena Válková, ale pravděpodobně je to omyl. Vy jste přihlášena s faktickou poznámkou? Ne? Takže v tuto chvíli pan kolega Janulík je na řadě. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Janulík: Děkuju za slovo, pane předsedající. No, nebudu asi ani dlouhý, ani nijak objevný a nebudu zabíhat do detailů a podrobností, jenom pro vážené posluchače, jestli to někdo poslouchá, celý ten tisk má 227 stran, je to velmi, velmi obtížný text, takže evidentně všichni, co jsme se s tím snažili a co jsme se tím prokousávali, tak jsme si z toho něco vzali. Ale moje otázka třeba taková kardinální zní: proč? Proč vlastně toto, tato novela tady teď je? Pro to, aby se splnila nějaká čárka, že se teda něco udělalo, protože já žádné úplně strašně akutní důvody pro tuto novelu vůbec v tom zdravotnictví nevidím. Zdravotnictví funguje, funguje tak, jak funguje, to znamená, když se pořád porovnáváme s někým, tak na rozdíl od jiných států funguje velice dobře. To, že funguje tak dobře, je souběh samozřejmě mnoha, mnoha věcí, ale ta jedna z těch úplně jaksi nejzávažnějších je, že to ty zdravotníci dělají, protože je to baví, protože kdyby to měli dělat pro peníze, tak to asi dělat nebudou.
Všude jinde jsou zdravotníci a lékaři, bych řekl, patří k vyšší střední třídě, u nás tomu tak až tak tolik není, protože ta medicína nás opravdu není schopná na stará kolena zabezpečit tak, jak je to všude v Evropě. Takže znovu ta otázka, proč teď? Já jsem z toho vycítil, z té novely, změnu systému, že se ten systém vlastně nenápadně překlápí na opravdu pojišťovenský systém, že pojišťovny budou rozhodovat o tom, o čem doteďka nerozhodovaly. V některých státech to tak je, jo, že oni nakupují péči a pak de facto rozhodují o tom, co, za kolik svým pojištěncům. My jsme to doteďka takto neměli, my jsme vlastně poslední desítky let fungovali tak, že vlastně stát, já vím, že stošedesátka zákon ve státním zdravotnickém zařízení byl schválen, tuším, 15. dubna 1992. To si pamatuju velmi dobře, docela jsem na něho čekal. A ono de facto, když to tak vezmete, žádné privátní zdravotnictví moc nevzniklo u nás, jo? Protože my jsme tehdy byli položeni na oltář sociálního smíru jako zdravotníci a lékaři a ležíme na něm dodneška na tom oltáři sociálního smíru. Vzpomeňte si, co způsobili třicetikorunové poplatky, dneska se za to mnohde ani nevyčůráte, ale třicetikorunový poplatek znamenal úplnou bouři.
A nejmenovaná, dneska skoro neexistující strana na tom vyhrála volby, jo? To, že vlastně dodneška kromě zubní péče, která, to už tady bylo zmiňované, že vlastně u doktora se platí zcela výjimečně u toho běžného, a jenom za, bych řekl, okrajové věci, to víme, všichni, o tom léta mluvíme, že podle OECD máme nejnižší podíl spoluúčasti pacientů, a tady touto v uvozovkách, jak říká pan ministr, zásadní novelou se stejně nic nemění. Takže proč vlastně ta novela? Tam jsou ty, říkám, ty, co překlápí na pojišťovny, pojišťovny mají rozhodovat. A teď je tam to, na co já jsem tady poukazoval před jedenácti lety a měl jsem tady takovou novelku, že vlastně jestli si někdo chce něco zaplatit sám, tak z logiky věci by měl platit jenom ten rozdíl mezi tím, co mu uhradí zdravotní pojišťovna, tím, co to stojí, a to tehdy myslím si, že to byli lidovci, kteří mně to smetli, takže ani ten zdravý selský rozum tehdy nevyhrál. Obávám se, že nevyhraje ani dnes.
Ale jako co zásadního teda nám to přinese? My víme, že teď řešíme hlavní problém, a to je, že nám stárnou lékaři, nejsou, hlavně nejsou praktici, nejsou praktici zejména pro děti a dorost, tam je situace katastrofální, ale zase, když to tak chvilku vydrží a ta klesající porodnost to vlastně vyřeší, protože ty děti nebudou, takže nebude potřeba tolik lékařů, zas musíme dát pozor, abychom to nepřestřelili a nenadělali mnoho pediatrů, kteří pak nebudou mít koho léčit. No ale 1 milion občanů nemá praktického lékaře. A proč ho nemá, toho praktického lékaře? No protože ten obor je velmi neatraktivní, ale ten problém řeší v podstatě celá Evropa, všichni to řeší různě, ale myslím si, že tam jsme se mohli poučit, čili to zatraktivnění, to, že se někam budou alokovat peníze, většinou nás okamžitě napadne, že se tam alokují peníze a tímto přitáhne ty lidi. Ale to tady opakuju po stopadesáté. Prvně, klidně to budu opakovat ještě stopadesátkrát, že to musí být peníze, které zásadním způsobem změní životní úroveň těch účastníků, těch lékařů, protože tady ty v uvozovkách drobnosti, které jim neumožní si změnit život, tak je nedonutí jít někde do Horní, Dolní a tam si otevírat praxi. A samozřejmě všichni si stěžují, protože se mnozí začínají pacienti čím dál víc chovat, jakoby zdravotníci a doktoři byli jejich majetkem, takže musí být kdykoliv k dispozici a tak dál, jako kdyby pro nás neplatili žádné, žádné lidské normy. Ten mladý lékař to nechce dělat, protože je tam uvázaný jako pes u boudy, nemůže si dlouho vybírat dovolenou a tak dál a tak dál, to má prostě svoje konsekvence a hlavně, když to vydrží přiměřené množství let a zcela vyhoří, tak ho to nezabezpečí. A všude na západ od našich hranic kolegové, kteří vydrží dvacet, pětadvacet let privátní praxi, tak jsou zabezpečení na zbytek života.
A pak ještě tu praxi prodávají a u nás naše soukromé lékařské praxe jsou dneska v podstatě bezcenné a je to smutné, že po 35 letech nebo skoro šestatřiceti, že prostě jsme pořád v kruhu, že ty praxe nemají hodnotu žádnou, není to žádný kapitál, jaký by to měl být. Ale znovu se vrátím v kruhu k tomu, k této novele, proč teda vlastně vzniká tato novela? Co takovým zásadním způsobem změní? No, podle názoru nezmění zásadním způsobem vůbec nic. Takže tady ty pozměňovací návrhy paradoxně třeba od těch Pirátů, kteří nás v mém oboru porodnictví vrací anachronicky zpátky o 40 roků, že budou sestry s doktorkou pediatrické chodit po maminách a vysvětlovat jim, jak se mají starat o děti. A prostě to je cesta v čase 40 let dozadu. ***
