(pokračuje Marek Novák)
"K tomu se ovšem připojuje již zmíněný ústavní princip oddělenosti politických stran a politických hnutí od státu. Měl-li být nález Ústavního soudu chápán doslova, pak každé finanční prostředky přidělené subjektům odlišným od státu by již nebyly státním majetkem a jejich kontrola by ze strany NKÚ nebyla možná, respektive byla by protiústavní. Jinak řečeno, za protiústavní by tak muselo být považováno nejen stávající ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, jakož i § 3 odst. 3 téhož zákona, kontrola hospodaření České národní banky, která je též samostatným subjektem práva a nakládá s vlastním majetkem. Takový výklad důsledků nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 26/94 proto podle našeho mínění nemůže obstát.
Nelze taktéž přehlédnout, že právě současné znění § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1993 Sb. umožňuje Nejvyššímu kontrolnímu úřadu vykonávat kontrolu hospodaření s finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob. Striktně vzato, ani zde nemůže jít o státní majetek, a přesto není ústavnost této kontrolní pravomoci NKÚ zpochybňována. Podle našeho názoru je závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ÚS 26/94 nutno chápat v kontextu tehdy platného a účinného znění zákona č. 6/1993 Sb., jakož i okruhu subjektů, tedy politických stran a politických hnutí, které měly být kontrole podrobeny. Tento kontext se v mezidobí významně proměnil.
Navrhovaná novela zákona NKÚ totiž v konečném důsledku neprovádí nic jiného, než že ze skupiny právnických osob, pro které jsou v souladu se zákonem vybírány finanční prostředky, výslovně jmenuje Českou televizi a Český rozhlas. Podle návrhu novely má být předmětem kontroly hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize, dále pak jejich hospodaření s finančními prostředky vybíranými v jejich prospěch podle zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Oproti stávající úpravě tak má dojít k rozšíření kontrolní působnosti NKÚ pouze ve vztahu k majetku České televize a majetku Českého rozhlasu, neboť nakládání s příjmy z rozhlasových a televizních poplatků může být předmětem kontroly již na základě stávající zákonné úpravy obsažené právě v § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1993 Sb.
Jak Česká televize, tak Český rozhlas jsou právnickými osobami, které hospodaří s vlastním majetkem, a to dle § 1 odst. 2 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, a § 1 odst. 2 zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu. Jejich postavení je tak analogické postavení České národní banky, kterou zákonodárce podrobil kontrolní pravomoci NKÚ v oblasti výdajů na pořízení majetku a právě výdajů na provoz České národní banky, přestože jde taktéž o právnickou osobu hospodařící s vlastním - to jest nikoliv státním - majetkem. Po věcné stránce je rozdíl ve vymezení rozsahu kontrolní působnosti NKÚ mezi srovnanými subjekty - tedy veřejnoprávními médii a Českou národní bankou - marginální, neboť není zásadní diference mezi kontrolou výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky a kontrolou hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize. I hospodaření s majetkem jistě zahrnuje výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz určitého subjektu. V případě pochybností by návrh novely mohl použít totožnou formulaci, která je již použita v případě České národní banky a jejíž ústavní konformita není od roku 2010 nijak zpochybňována.
Podle našeho názoru nelze z ničeho dovodit, že by zakotvení kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu ve vztahu k hospodaření s majetkem Českého rozhlasu a České televize a hospodaření s finančními prostředky vybíranými na základě zákona o rozhlasových a televizních poplatcích bylo nezbytné provést cestou novelizace čl. 97 Ústavy. Podle našeho názoru je možné takovou působnost Nejvyššího kontrolního úřadu provést novelizací zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu. Opačný závěr by mimo jiné vedl ke zjevně nesprávné konsekvenci, totiž že stávající vymezení kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu zakotvené v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1 písm. b) a § 3 odst. 3 zákona č. 6/1993 (Sb.), o Nejvyšším kontrolním úřad, je protiústavní." Tolik k právnímu posudku.
Jednoduše jde říci: říkáte-li, že není možné bez změny Ústavy poslat NKÚ do České televize nebo Českého rozhlasu, tak úplně stejně říkáte, že k dnešnímu dni čtrnáct let v rozporu s Ústavou Nejvyšší kontrolní úřad kontroluje Českou národní banku. Tak si to vyhodnoťte!
Já přejdu teď asi k tomu dalšímu a to pozměňovací návrh... (Komentáře zprava.) Děkuju za všechny kolegy, kteří mi fandí z lavic koaličních, prostřednictvím pana předsedajícího.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Poprosím, kolegové, nepokřikujte na pana poslance, který má projev. Prosím, pokračujte.
Poslanec Marek Novák: Děkuji, pane předsedající. Mě to dneska více těší, než by mě to trápilo.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Rozumím tomu, přesto je to jednací řád.
Poslanec Marek Novák: Děkuji. Další pozměňovací návrh, ke kterému se v podrobné rozpravě přihlásím, je velmi, ale velmi jednoduchý. Mí ctění kolegové předložili pozměňovací návrh, který zmírňuje ten váš zvýšený tlak na podnikatele, kde stanovuje poplatky podle výše zaměstnanců a podobně. Ale já - a spousta lidí se na tom se mnou shodla - říkám: lidi se nechodí do práce dívat na televizi. Možná kameraman nebo střihač nebo já nevím kdo, někdo od filmu vlastně tu televizi asi k té svojí práci potřebuje, ale ve firmách neslouží televize jako televize ke sledování televizních programů veřejnoprávní či jiné televize. Může to být například monitor v call centru, může to být jakýkoli informační panel, kdy mnohdy ta televize ve slevě je levnější než průmyslový panel, a proto ji třeba ten podnikatel má. Ale v zásadě, kde jste na to přišli, že se chodí lidi do práce dívat na televizi, že chodí do práce poslouchat rádio? ***
