Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno !
(10.00 hodin)
(pokračuje Lenka Knechtová)
A vedle toho město bude muset vlastně dál pracovat s byty města a tihle lidi, které neuspokojíme v rámci toho zákona, tak budeme muset řešit v klasických městských bytech, řešit jejich sociální situaci a vlastně dál spolupracovat s Úřadem práce. Tak třeba z mého úhlu pohledu se nám vlastně ten problém, který jsme měli teď jeden a řešili jsme jednou cestou, rozpadne minimálně na cesty dvě. Děkuju.
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Já děkuji za dodržení času. Nyní pan poslanec Tomáš Kohoutek, poté paní poslankyně Oulehlová. Prosím.
Poslanec Tomáš Kohoutek: Dobrý den. Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, já budu reagovat, vaším prostřednictvím, na ministra Jurečku. Pane ministře, vy jste tady řekl o tom, že je potřeba zajistit bezpečnost. Já s vámi naprosto souhlasím. Je mi jasné, že musíme plnit závazky vůči NATO a tak dále. Ale co ta vnitřní bezpečnost? To je vám úplně jedno? Já jsem z Ústeckého kraje a já vím, co to je pro lidi třeba v Ústeckém kraji ta vnitřní bezpečnost. Že bydlí v panelácích, kde mají slušné lidi, nemají tam problémové spolubydlící a podobně!
Máte v rozkladu Vězeňskou službu, stávkují vám zaměstnanci soudů, stávkují vám teď i ve výstražné stávce jsou zaměstnanci Ministerstva spravedlnosti. Zeptejte se hasičů, zeptejte se policistů, v jakém jsou stavu, že ti kluci tam prostě už toho mají plné zuby, protože jim házíte jenom klacky pod nohy. A kde je tam vnitřní bezpečnost? A vy teď tady vymýšlíte další progresivistický bolševický návrh a chcete vytvářet další problémové byty, další problémové lokality a pokračujete v té cestě dál. Tak se zamyslete i nad tou vnitřní bezpečností a přestaňte tady vymýšlet zase sociální inženýrství. Děkuju. (Poslanci ANO vyjadřují souhlas potleskem.)
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Nyní paní poslankyně Renata Oulehlová.
Poslankyně Renata Oulehlová: Děkuji za slovo. Já bych chtěla reagovat na pana ministra Jurečku. Vy jste tady řekl, že zodpovědní starostové vlastně jsou už dnes v těch pilotních projektech. Já se vůči tomu chci hodně silně ohradit, protože zodpovědní starostové, zodpovědné vedení města to dělá běžně. Nepotřebuje k tomu finance z měkkých projektů, aby jenom vykázal činnost. My v Sokolově máme 330 bytů zvláštního určení jenom pro seniory, kteří se ocitnou v nějaké krizi. Máme poměrně velký bytový fond, byty přednostně přidělujeme samoživitelkám s dětmi. Prostě já se proti tomu musím ohradit. Ti slušní, kteří ty města vedou tak, jak mají, tak vy jste nás vlastně dehonestoval, že nejsme v nějakém imaginárním projektu, a papír snese všechno, pane ministře. Na to vás chci upozornit. (Potlesk z lavic ANO.)
Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji. A paní poslankyně, vy už můžete dále navázat svým řádným vystoupením, neboť jste přihlášená nyní v rámci té sloučené obecné rozpravy. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Renata Oulehlová: Děkuji a omlouvám se, paní místopředsedkyně, nedošlo mi, že už můžu navázat.
Máme před sebou zákon, který může ovlivnit životy lidí, a já se velice obávám, že je může ovlivnit ve větším případě negativně než pozitivně. Mám před sebou materiál, kterým nás pan ministr Bartoš obeznamuje, proč? Já bych tady jenom krátce přečetla, proč tento zákon tady vůbec projednáváme. Průměrné náklady bytové nouze, tedy neřešení problémů pro veřejné rozpočty jsou v roce 2023 4,1 miliardy. Jedná se o přímo prokazatelné náklady spojené s náhradní péčí o děti, náklady spojené s hospitalizacemi, využíváním záchranné zdravotnické služby či pohotovosti. Pane ministře, tohle pravda asi určitě je, ale vy jste to využili jenom tak, jak vy potřebujete.
Já si nemyslím, že pokud tohle projde, tak že ty náklady sníží. Vy jste nám tady barvitě včera vyprávěl příběhy, jak vám zavolal senior se slovy Ivane, potřebuju pomoc. Já vám řeknu v krátkosti tři příběhy, které jsem řešila já.
Ten první, taky mi zavolal pán, zavolal mi zaměstnanec našeho vlakového nádraží, že vlastně zachránil dvouleté dítě a tříleté dítě před fatálním neštěstím, kdy je odnesl doslova z kolejí, kde si hráli, a za minutu a půl přijel rychlík. Ta rodina měla deset dětí, ty děti se zachránily, matka vůbec nevěděla, kde děti jsou. Já jsem hodně sociálně založený člověk a svou podstatou se snažím pomáhat, když je to potřeba. Takže dalším příkladem, který jsem jako starostka řešila, bylo, že pár závislý na drogách, dvouleté dítě v náhradní péči, paní znovu těhotná. Krátce před porodem druhého dítěte prostě chtěli začít žít normálně s tím, že přestanou užívat. A my jako město jsme přidělili byt, aby s miminkem už mohla jít do bytu, začali jsme spolupracovat samozřejmě s dvěma neziskovými organizacemi, odbor sociální péče byl v pohotovosti také, také se na tom podílel. Já to úplně zkrátím. S miminkem se vrátili, vydrželo to dva měsíce a bohužel to selhalo.
Třetí případ. Jako město dáváme neziskové organizaci, která provozuje azylový dům a noclehárnu v našich prostorech, tak dáváme i byt. Opět rodina v bytě se sociální péčí neziskové organizace i města. Dopadlo to zase špatně, ty děti zase skončily v nějaké náhradní péči.
A víte, proč vám to říkám? Všechny tyhle tři případy pro mě byly velice emočně těžké, protože já jsem si uvědomila, že my jsme vlastně tou pomocí jenom prodloužili těm dětem utrpení. Nic jiného se nestalo, protože ty děti stejně od těch rodičů, ty rodiče se prostě o ně starat nechtěli. To je všechno a spojuje všechny ty tři příběhy to, že všechny tři rodiny měly byt, měly ho.
Ale vy tady máte vyčíslené náklady na lidi, kteří prostě nechtějí, a vůbec nic to nezmění. My máme ve městě plno osob bez přístřeší a jediné, co ti lidé chtějí, že prostě nechtějí být svázáni, nechtějí, oni nejdou ani na tu noclehárnu, pokud nemrzne. A vy jste tady teď vlastně použili to, co bohužel se v naší zemi děje, kdy je zneužívána záchranná služba, kdy je, kdy je zneužíváno prostě kde co, ale vy v dobré víře možná, protože neznáte ty životní příběhy tak, jak je známe my, kteří žijeme v těch vyloučených lokalitách. Moje předřečnice i předřečníci tady popsali přesně všechna ta rizika, která můžou být. Můžu vám říct, že co se může stát úplně nejhoršího slušnému vchodu, že tam dáte jeden takový byt. Jenom jeden stačí, a ten člověk, který tam je v nájmu, první, co běží, běží na ten úřad, běží zatím vedením toho města a zoufale hledá pomoc. A my jim pomoci opravdu neumíme.
Já se bojím, že tento zákon jenom zhorší ve značné míře nebo rozšíří víc ty sociálně vyloučené lokality. Protože já, když jsem koukala na ty vaše barvičky, kolik lidí se může zabydlet, tak je to hrůzostrašné. ***
