(12.10 hodin)
(pokračuje Jan Bartošek)
Mám zde ještě přednostní právo pana místopředsedy Karla Havlíčka a ten v sále není. Protože byl vyzván opakovaně, tak já jeho přednostní právo odkládám a v případě, že se dostaví k jednání, tak ho požádám, aby si podal znovu přihlášku s přednostním právem.
Nyní tedy budeme pokračovat v obecné rozpravě, kde eviduji 37 přihlášených. (Hlásí se poslanec Vondráček.) V tom případě se, pane zpravodaji, omlouvám. Jestliže jste se hlásil s přednostním právem, tak v pořadí nejprve pan zpravodaj a potom paní navrhovatelka nebo za navrhovatele s přednostními právy. Máte slovo.
Poslanec Radek Vondráček: Děkuji. Já chápu, že jste si předávali vedení schůze, tak to asi někde zapadlo. Navíc já vás nezdržím dlouho, protože jsem přihlášen do rozpravy ještě standardně, a ačkoliv v rámci třetího čtení zpravodaj nepředkládá svou zprávu, není vyzván před otevřením rozpravy, pouze navrhovatel, tak si myslím, že vzhledem k závažnosti tohoto tisku a vzhledem k tomu, že jsem zároveň předsedou ústavně-právního výboru, tak považuji za vhodné trochu nějakým způsobem shrnout, co se dělo mezi druhým a třetím čtením.
Ústavně-právní výbor jako garanční výbor se tím tiskem zabýval opakovaně. Nejprve bylo přerušeno 14. února, poté 27. března a nakonec v rámci projednání po druhém čtení jsme 5. června 2024 přijali usnesení, schválili jsme si proceduru a já mohu pouze zrekapitulovat, že bylo podáno, jestli to mám dobře zapsáno, 14 pozměňovacích návrhů, z nichž část byla již atrahována v tom usnesení ústavně-právního výboru v druhém čtení. To jsou ty pozměňovací návrhy A, které vlastně přijal ústavně-právní výbor.
A k tomu přerušování a k tomu, že to takto probíhalo, vlastně došlo díky tomu, že existovala pracovní skupina mezi koalicí a opozicí, kde jsme měli snahu aspoň ty největší díry a nesrovnalosti, které vyvstaly v rámci prvního čtení, tak jsme měli snahu je nějakým způsobem spravit. Když to vezmu v nějaké obecné rovině, my jsme to jako hnutí ANO zkoušeli po dobrém, když jsme se vás snažili tady 60 hodin přesvědčovat, že tak důležitý zákon, který mění volební systém České republiky, by se měl přijímat v širším společenském a politickém konsenzu. Pak jsme to tedy zkoušeli i po zlém těmi obstrukcemi současně. Dosáhli jsme toho, že jsme si po těch 68 hodinách, nebo kolik to bylo, sedli ke společnému stolu. Škoda, že to nebylo ještě před prvním čtením. Myslím si, že tak by to totiž mělo správně vypadat.
V tom omezeném čase některé námitky opozice byly aspoň nějakým způsobem vyslyšeny a zpracovány, některé nebyly. My tady máme pozměňovací návrh A1 a to je limit počtu plných mocí. To je podnět, který vzešel z diskuse od hnutí ANO 2011, kdy jsme argumentovali tím, že může hypoteticky nastat situace, kdy by došlo k manipulaci a zneužití korespondenční volby tím, že jeden jediný člověk, nadán plnou mocí třeba stovky lidí, které by si obešel v rámci své uzavřené komunity, by se dostavil na ambasádu, vyzvedl by si veškeré doklady, které jsou potřebné pro korespondenční volbu, a pak vlastně mezi ním a odvolením, mezi odevzdáním hlasu by vlastně stál už jenom neověřený identifikační lístek, který by se vkládal do té první obálky, kde samozřejmě ambasáda a ti úředníci nemají žádný odpovídající prostředek, nemají na to finanční prostředky, nemají na to techniku, aby zjišťovali, zda ten který podpis je pravý, nebo není pravý. A zvláště na úrovni dnešní reprodukční techniky opravdu asi není větší problém dokonce tam nějaký ten podpis opatřit.
Byla potom debata o tom, kolik tedy plných mocí má být. Samozřejmě že opozice chtěla, aby jich bylo co nejmíň. Nám by stačila klidně jedna, dvě a koaliční návrh začínal na minimálně deseti. A takto jsme politickým vyjednáváním došli k číslovce sedm. Takže přiznávám otevřeně, je to věc nějaké licitace. Pouze takový podpůrný argument byl, že když tam ten člověk přijde a má sedm plných mocí, je to dohromady osm jedinců, což by mohla být taková čtyřčlenná rodina s prarodiči. Takže na tom jsme se dohodli a tento pozměňovací návrh, ačkoliv stejně principiálně nesouhlasíme s tím, že nám tady zasahujete do volebního systému bez toho, že by na tom byla shoda, tak ho podpoříme, abychom aspoň zalepili jednu z těch děr, které tam existují.
Pak je tady pozměňovací návrh A2. To jsme říkali od začátku, že je podle nás nedostatečné, aby se to řešilo pouze ministerskou vyhláškou, kde vlastně ty korespondenční volby mohou probíhat a kde ne, a že by měl být specifikován lépe, nebo ten legální odkaz v tom předpisu by měl být precizní, více konkrétní, protože my jsme se tady vlastně ptali, tak kde ta korespondenční volba bude? Jenom tam, kde funguje pošta, kde věříme poště, nebo tam, kde probíhá třeba ozbrojený konflikt a tak dále?
Opravdu nemám zájem vás zdržovat. Já třeba takový ten z mého pohledu principiálnější projev budu mít až později. Takže i tento pozměňovací návrh vlastně byl na základě impulsu ze strany opozice. Vzhledem k tomu, že my jsme se tam potom nakonec stejně ale nedohodli, že to podpoříme všichni, a to byl ten náš hlavní důvod, proč jsme do toho vůbec šli, abychom se na něčem domluvili všichni, a všichni to podepsat nechtěli, tak jsme se následně i na výboru zdrželi. Nicméně v tom hlasování si myslím, že ačkoliv nemáme žádné závazné hlasování, tak většina klubu hnutí ANO bude pro.
Důležitý, velice důležitý je pozměňovací návrh A3, a to že se rozdělí svět na čtyři části a hlasy odevzdané v těchto čtyřech částech světa se následně přičtou ve čtyřech největších volebních krajích v České republice, čímž se eliminuje, nebo aspoň sníží to riziko, že hlasy ze zahraničí zdeformují výsledek voleb v některém konkrétním volebním kraji.
Jenom stručná rekapitulace. Ten původní senátní návrh, který jsme tu měli, ten dokonce počítal s tím, že se vylosuje pouze jeden kraj a všechny ty hlasy ze zahraničí se přečtou do jednoho kraje, což by znamenalo, že třeba i člověk ze strany, který je lídrem kandidátky a která by se tam normálně dostala do Poslanecké sněmovny, by se třeba vůbec nestal poslancem. Došlo by k zásadnímu zásahu do personálního složení parlamentu, kdy by se tam dostali lidé, kteří by tam v podstatě bez zahraničních hlasů vůbec nebyli, anebo naopak byli. My jsme tou debatou strávili část prvního čtení. Všichni si na to vzpomínáte. My jsme požadovali po Ministerstvu zahraničních věcí nějakou analýzu, o kolika lidech, českých občanech, se tu vlastně bavíme. A také si všichni vzpomenete, že jsme se žádných čísel nedočkali. Jednak je rozdíl mezi tím, co to znamená krajan a co to je občan, protože český krajan také může být člověk, který se hlásí ke svému češství, ale už nemá občanství České republiky, a jednak samozřejmě Česká republika nemá povědomí o tom, kde a jak se pohybují všichni občané České republiky s volebním právem. Zkrátka to číslo bude vždycky jenom nějaký kvalifikovaný odhad. Já jsem se ale ptal po tom kvalifikovaném odhadu. My jsme se tady nakonec dobrali k nějaké číslovce, že snad 600 000 voličů by mohlo volit v korespondenční volbě. Jestli to je nebo není číslovka střelená od boku, to já vám opravdu nedokážu říct. ***
