(21.40 hodin)
(pokračuje Vladimír Zlínský)
A další bod, předposlední, abych vás už uklidnil. Těch rizik, která nás trápí a trápí mě asi nejvíc, je možný občanský konflikt, nebo přímo občanská válka někde v našem okolí nebo přímo u nás. Protože z mého pohledu dochází k progredujícímu rozštěpení západních společností a velmi těžko se definuje, jakým způsobem se to štěpí, jaká ta strana zastává ty pozice. A já bych řekl, že jedna strana hájí takovou jako vývojovou společenskou stabilitu, případně postupnou racionální evoluci, to znamená zachování státu, národa, rodiny, tradic a původních dvou pohlaví, a druhá prosazuje radikální změny, z mého pohledu až sebedestruktivní změny. Směřují k řízené globální společnosti, trvalé a udržitelné existence, jednotné rasy a názoru, kupodivu mnoha pohlaví a zabezpečení stabilního příznivého globálního klimatu k odstranění rozporů a konfliktů a k vytvoření nové kvality a emergenci nového společenského řádu.
A poslední bod, který tady řeknu, že snahy o kriminalizaci opozice za účelem její eliminace po vykonstruovaném označení jako bezpečnostní hrozba jsou právě tou bezpečnostní hrozbou. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Já děkuji, pane poslanče, a poprosím zatím posledního přihlášeného do obecné rozpravy a to je pan poslanec Nový a poté paní předsedkyně. Máte slovo.
Poslanec Miloš Nový: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte, abych své krátké vystoupení na téma bezpečnostní hrozby pro Českou republiku začal slavným výrokem amerického filozofa George Santayany: Ten, kdo si nepamatuje svoji minulost, je odsouzen k jejímu opakování. Jaká je naše minulost? Jakým dějinným zkouškám, jakým dějinným peripetiím byl v minulosti vystaven lid této země? V této Sněmovně včera a dnes zaznělo mnoho připomenutí tragických událostí 20. století, jež významným způsobem negativně ovlivnily osudy mnoha generací. Nejčastěji byla uváděna následující data: 30. září 1938 spojené s Mnichovskou dohodou, 15. březen 1939 znamenající obsazení zbytku okleštěného Československa a konečně 21. srpen 1968 znamenající okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Dovolte, abych k těmto datům přidal ještě jednu událost, která předznamenala budoucí osudy naší země. Touto událostí byla prohraná bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620.
Jaké příčiny uvedených historických porážek bychom mohli nalézt v případě výše uvedených událostí? V případě bitvy na Bílé hoře to bylo selhání politické reprezentace představované českými stavy, jež ignorovala zájmy měšťanů a zájmy poddaných. Pouze někteří stavové byli ochotni se pro povstání plně obětovat. Nejednotnost stavovského vedení, ale také neochota finančně se podílet na vydržování nákladné žoldnéřské armády, ale i jistá lehkomyslnost byly základem budoucí porážky.
Za příčinu rozbití předválečného Československa, jež je spojeno s Mnichovskou dohodou a následným obsazením zbytku Československa v roce 1939, bývá považována politika ustupování agresorovi, pro kterou se vžil název politika appeasementu. Politická reprezentace, která věřila, že uspokojení agresora jej odradí od jeho dobyvačných plánů, v lidských dějinách nikdy neuspěla. Ba právě naopak, tato falešná iluze vedla v budoucnu k ještě vyšším ztrátám, a to jak lidským, tak materiálním. K této politice ustupování je v případě Mnichovské dohody nutné připojit i selhání uzavřených vojenských obranných závazků ze strany našich spojenců.
Konečně srpnová okupace z roku 1968 je charakterizována politikou poraženectví vládnoucích představitelů komunistické moci. Již podruhé ve 20. století byla tato země vydána okupantům bez boje.
Je patrné, že v případě výše uvedených událostí, jež hluboce zasáhly do osudu našich národů, šlo vždy o kombinaci selhání politické reprezentace, poraženectví, neochoty podílet se na financování obrany, přesvědčení, že to, co se děje v našem okolí, není naší věcí, kolaborace části politické reprezentace s nepřítelem a také nedodržení spojeneckých závazků.
V souvislosti s výše uvedenými dějinnými událostmi je nutné o to více zdůraznit zázračný dějinný obrat po roce 1989. Naše země se nejenom zbavila sevření totalitního režimu a vydala se na cestu svobody a demokracie, ale také se v roce 1999 stala součástí největšího obranného společenství na světě, kterým je Severoatlantická aliance. Dovolte, abych zde ocitoval část projevu Václava Havla při podpisu protokolu o vstupu České republiky do NATO: "Bezpečnost našeho státu je konečně pevně a dobře zaručena, neboť se stává nedílnou součástí bezpečnosti celého euroamerického světa. Dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoliv agresorovi, a zároveň vyjadřuje naše odhodlání spoluzodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě." K padesátému výročí existence NATO v témže roce Václav Havel dodává: "Členství v NATO nechápu jako pouhou ochranu bezpečnosti vlastního státu zaplacenou nutnou povinností tu a tam případně pomoci i jinému státu, tedy být připraven chránit jej takříkajíc na oplátku za to, že on je připraven chránit nás. Není to tedy pro mě pouhý obchod či tržní vztah, ale je to projev určitého ducha. Ducha lásky ke svobodě, ducha solidarity, ducha vůle společně bránit společné kulturní bohatství, ducha spojenectví nikoliv účelového, ale, smím-li se tak vyjádřit, mravního."
Dnešní projev jsem začal citací George Santayany o nutnosti znalosti a poučení se z vlastní historie. Zakončím jej jeho parafrází: Ti z politiků, kteří neznají tragickou minulost svého národa nebo kteří tuto minulost z nejrůznějších důvodů ignorují, představují pro svoji zemi značné bezpečnostní riziko. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Já vám děkuji, pane poslanče. A vzhledem k tomu, že zde nemáme žádnou faktickou poznámku ani nikoho dalšího přihlášeného do všeobecné rozpravy, je zde paní předsedkyně.
Poslankyně Alena Schillerová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. No, je to pokrytectví. Koalice svolá schůzi kvůli tepání předsedy nejsilnější opoziční strany. Vykreslují ho jako hrozbu, ohrožení, zlo. A výsledkem má být usnesení, kde se všichni obejmeme? Mluvím teď o usnesení, které připravila pětikoalice. Usnesení jako výsledek této schůze. Tak to je naprosto, naprosto absurdní.
Chtěla bych říct, že projev pana předsedy Michálka, a teď vás možná překvapím, byl překvapivě jediný normální. A takové usnesení, jako navrhla pětikoalice, naprosto neodpovídá obsahu schůze, protože po něm už následoval klasický festival Antibabiš a soutěž, kdo Andreje Babiše urazí víc. ***
