Je totiž opravdu velmi bolestné číst ty rozsudky, kde se píše, že soud nemá pochybnosti o tom, že pohlavní styk mezi poškozenou a obžalovaným nebyl dobrovolný, ale nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Já proto děkuji za to, že toto tady dnes napravujeme, a děkuji všem kolegyním a kolegům, ať už z opozice, nebo z koalice, i panu ministrovi, že tady od začátku byla vůle se tady o tom bavit a že jsme nakonec našli takové znění, na kterém je široká shoda. Já totiž věřím tomu, že tím, že jsme tu dva roky tu debatu vedli a diskutovali jsme, ať už za zavřenými dveřmi, tak i v různých veřejných debatách, tak i tím pomáháme formovat celou debatu o sexuálním násilí ve veřejném prostoru a dáváme veřejnosti vědět, že nám na ochraně obětí záleží.

Také to celkově pomáhá vymýcení stereotypů, které právě kolem sexuálních trestných činů stále kolují. Například se stále snižuje počet lidí v České republice, kteří věří, že za znásilnění si oběť může sama. Tady podotýkám, že na vině je vždycky jenom pachatel, nehledě na to, co má oběť na sobě, nehledě na to, kolik toho vypila nebo vypil. A jsem velmi vděčná za to, že to vnímá stále čím dál víc lidí. Proto ještě jednou děkuji za příkladnou spolupráci napříč politickým spektrem, která tu myslím úplně nemá obdoby, a těším se na další diskusi, ať už ve výborech, na plénu nebo i v dalších debatách. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji pěkně paní poslankyni Kocmanové. Vystoupí paní poslankyně Urbanová, připraví se paní poslankyně Iveta Štefanová. Prosím.

Poslankyně Barbora Urbanová: Hezký dobrý den ještě jednou. Asi nebudu opakovat to, co tady už několikrát zaznělo, to znamená, co přesně je v té novele a co nás k tomu vedlo. Ale kromě poděkování za opravdu skvělou spolupráci - a musím přiznat, že ještě před dvěma lety jsem si říkala, že se vlastně až sem vůbec nedostaneme - bych chtěla poděkovat lidem, kteří začali sdílet svoje příběhy, protože ona to ta debata potřebovala. A já vím, že ono je to občas vnímáno úkorně ve smyslu: byl to nějaký exces, nemůžete o tom mluvit, nemůžete na základě své špatné zkušenosti hodnotit všechny ostatní. Ale ono se postupně ukázalo, že těch excesů a příběhů a toho, že ten systém - já se omlouvám, že to nazývám systémem, vím, nedokážeme si pod tím nic představit, ale ono se to jinak pojmenovat nedá - tak to, že ten systém ubližuje lidem a nesprávně hodnotí to, co se jim stalo, že to je prostě fakt, že to je fakt, který nemůžeme přehlížet. A já si myslím, že je naším úkolem se na to podívat a zhodnotit, jestli tedy není potřeba nějaká velká změna.

Redefinici znásilnění vnímám jako jeden z kroků k té změně, ke změně toho, jak vnímáme to, co se v rámci domácího nebo sexualizovaného násilí děje, že reflektujeme moderní přístupy stejně jako v jiných oblastech lidského života, kdy se prostě dozvíme, že vědci něco vyzkoumali, tak tady reflektujeme psychologii jak pachatelů, tak obětí. A říkáme: možná už chápeme, proč se nebránila zuby nehty - protože prostě to byla žena svého muže, vedle spaly děti, ona nechtěla křičet, ona ho nechtěla poškrábat, ona nechtěla se s ním poprat. Ona ani nemohla, protože jí pět let takovým způsobem ponižoval a tak dlouho jí dával najevo, že je k ničemu a že musí s ním sex mít, že je možná pochopitelné, že se nebránila zuby nehty a že třeba jenom brečela. Tenhleten příběh je jeden z těch, které já znám, a já znám tu paní, která to prožila, a vím, že jsem tady použila jeden z narativů. Před chvilkou jsem mluvila o tom, že to vlastně může dělat žena svému muži nebo žena svým dětem. Ale je strašně důležité se na to podívat a říct: my potřebujeme změnit to, jak se na to díváme, změnit všechny ty věty, které potom oběti poslouchají: Vždyť vy jste v tom musela mít něco, co vás udrželo v tom vztahu. Proč jste se nerozvedla, když vás poprvé znásilnil? To tam doopravdy ten systém, ať už je to policie, státní zástupci, kdokoliv, nebudu na nikoho ukazovat jedním prstem, ale je to tam, opravdu to těm obětem říkají, a tohle my musíme odstranit.

Je hrozně důležité, že i tady ve Sněmovně, byť vím, že ta debata je na některé moje kolegy, kteří v té agendě nejsou tak ponoření jako my, vlastně už dlouhá, ale je strašně důležité, abychom my to těm lidem říkali, abychom my odstraňovali ve společnosti přesně tyhlety všechny mýty a ty chutě bagatelizovat trestné činy, které jsou tak zásadní, že je správné, že je trestáme hned nejpřísněji po vraždě, a musíme v tom vytrvat.

Druhou věc, kterou chci říct tady, je, že to znásilnění z podstaty, které jsme tam po dlouhé diskusi dodali, je velmi důležitá věc, protože opravdu v praxi dochází k tomu, že sex s osmiletým dítětem, klukem nebo holkou, je to úplně jedno, je kvalifikován jako pohlavní zneužití, protože prostě ten systém tak, jak je dnes nastaven, nedokáže přijít na to, že to to dítě nechtělo, protože neudělalo nic, nepopralo se s tím člověkem, s vedoucím na táboře. Proto je správné, že to děláme, protože ať už psychologie dětí - nebo já se omlouvám, tak nějak racionální přístup nás všech přece nám všem musí říct, to není normální, aby osmiletá holčička to chtěla, i když je to její někdo známý. To prostě není normální a my tomu musíme zabránit. A i kdyby, panebože, měla moc krátkou sukni nebo chodila doma nahá, nikdo nemá právo nikoho znásilňovat nebo s někým pod 15 let mít sex.

Musím tady říct, že tu věkovou hranici - nad tím byla debata - prvotně navržená 5 (15?) let, všichni jsme říkali, že to je prostě moc nízko, těch 12 let. Je nějaký racionální závěr, ke kterému jsme došli. Podle psychologů to klidně mohlo být 15, stále to bude trestný čin. Třináctiletou, čtrnáctiletou slečnu, u té se bude zkoumat, jestli to tedy chtěla, nebo nechtěla, nebo u kluka, ale je to skvělá věc, která opravdu pomůže, ochrání děti. A ano, teď vypadám jako někdo, kdo by neustále někoho zavíral a kdo by nám ty naše přeplněné věznice ještě jako víc naplnil. Ale kdo jiný tam má sedět než člověk, který znásilní devítileté dítě?

Omlouvám se, že jsem byla tak emotivní. Pro mě je to velice důležitá věc. Jsem ráda, jak znovu zopakuju, je to jeden z kroků, kterým směřujeme k tomu, aby v téhle zemi lépe fungovala ochrana obětí, ať už domácího, nebo sexualizovaného násilí.

Moc si vážím naší spolupráce s ministrem, s jeho ministerstvem i se všemi kolegy a kolegyněmi, kteří jsme na tom pracovali, a doufám, že nám to vydrží, protože tohle je věc, nad kterou se prostě hádat nesmíme, protože ty lidi strašně zklameme. Je rok 2024, ty oběti už nesedí v koutě a nepodřezávají si žíly tak, abychom to my neviděli. Ony už vystupují s těmi svými příběhy a my se už prostě dozvíme o tom, jaké mají trauma a jak závažná věc to je, a my na to opravdu musíme reagovat. Mockrát vám děkuji, a toto bylo stanovisko hnutí STAN. (Potlesk zprava.)

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Děkuji, paní poslankyně, a opět s přednostním právem pan ministr a poté ta faktická poznámka. Prosím.

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Já se omlouvám, já tu debatu nechci zdržovat, ale v jedné věci navážu. Vůbec nejsme ve sporu, ale je potřeba si uvědomit a smířit se do určité míry s tím, že pohlaví se nikdy ne úplně mohou pochopit. Sebevíc se budu snažit - já se snažím, to mně věřte - ne úplně asi se dokážu vcítit do pocitů, myšlení, uvažování ženy. Platí to i obráceně.

Máte naprostou pravdu, že nás čeká ještě velký vývoj, ani tak ne v oblasti práva, ale v oblasti vnímání některých věcí, a současně je potřeba si říci, že jeden z nejtěžších úkolů člověka, který má a na který přichází až postupně v posledních staletích, je schopnost vcítit se do druhého člověka. A tady mě dejte jeden příklad, který jsem si teď uvědomil. Ono se o tom málo mluví, ale je to fakt. V zásadě do vzniku toho, čemu my říkáme román, literatura se nezabývala vciťováním se do postav. V tom je vlastně genialita, tam to začalo - toho Dona Quijota, když se uvažovalo nejenom, že on jede s nějakými mlýny, ale tam byl první rozbor toho, proč to dělá, jak to dělá. Na to navázali v 19. století lidé, jako byli - já nevím - Victor Hugo nebo Dostojevskij. A teprve od této doby - proč to říkám: v literatuře začíná, v té moderní, schopnost popisovat jiné postavy, jako byl Jean Valjean, jako byl Raskolnikov, proč to dělali, vnitřní pocity a podobně. ***